27 Co 396/2024

Plný text

Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Chmelíka, Ph.D., a soudců Mgr. Pavla Hradeckého a JUDr. Martina Tomka ve věci žalobce: Jméno žalobce ., IČO IČO žalobce sídlem Adresa žalobce zastoupený advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený dne Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 30 506 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu ve Svitavách ze dne 25. 9. 2024, č. j. 15 C 123/2024-59,

I. Rozsudek okresního soudu se v odvoláním napadeném výroku II. mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci částky 6 942 Kč, 1 868 Kč, 100 Kč, 998 Kč a částku 1 049 Kč a dále úrok ve výši 27,28 % ročně z částky 26 491 Kč od 27. 5. 2024 do 25. 8. 2024, úrok ve výši 14,75 % ročně z částky 26 491 Kč od 26. 8. 2024 do zaplacení a úrok z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 26 491 Kč od 27. 5. 2024 do zaplacení, vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady za řízení před okresním soudem 12 788 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta žalobce.

III. Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady odvolacího řízení 3 226 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta žalobce.

1. Okresní soud shora označeným rozsudkem uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 19 549 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I) v části, ve které se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení dalších 6 942 Kč, 1 868 Kč, 100 Kč, 998 Kč a 1 049 Kč s příslušenstvím, žalobu zamítl (výrok II) a žalovanému uložil povinnost nahradit žalobci k rukám jeho zástupce náklady řízení 1 037 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III).

2. V odůvodnění rozsudku okresní soud uvedl, že žalobce se podanou žalobou domáhal po žalovaném zaplacení 30 506 Kč s příslušenstvím z titulu dluhu vzniklého na základě smlouvy o úvěru. Žalobce poskytl žalovanému částku 30 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal splácet spolu se sjednaným úrokem v pravidelných měsíčních splátkách. Dostal se však do prodlení, žalobce proto k datu 26.5.2024 celý dluh zesplatnil. Částka požadovaná v žalobě se sestává z dlužné jistiny úvěru, kapitalizovaného úroku, účelně vynaložených nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného a smluvních pokut.

3. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil.

4. Okresní soud věc rozhodl bez nařízení jednání (§ 115a o. s. ř.), když ve svých závěrech vycházel z obsahu spisu a důkazů předložených žalobcem k prokázání jeho skutkových tvrzení.

5. Na základě obsahu spisu okresní soud dospěl k závěru, že žalobce dne , datum, uzavřel se žalovaným smlouvu o spotřebitelském úvěru ve výši 30 000 Kč, přičemž částka 27 500 Kč měla být vyplacena ve prospěch bankovního účtu žalovaného, zbývající částka 2 500 Kč ve prospěch účtu zprostředkovatele úvěru. Poskytnuté finanční prostředky měl žalovaný zaplatit ve 40 měsíčních splátkách po 1 150 Kč s tím, že v případě prodlení žalovaného delšího než 2 měsíce je žalobce oprávněn úvěr jednorázově zesplatnit. Dále byly mezi účastníky sjednány smluvní pokuty pro případ prodlení žalovaného a konečně z obsahu listin vyplynulo i to, že žalovaný na svůj dluh uhradil celkem 7 591 Kč.

6. Po stránce právní okresní soud věc posoudil jako spor ze smlouvy o úvěru dle ust. § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o.z.) ve spojení se zákonem č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru.

7. Podle okresního soudu z předložených listinných důkazů vyplynulo, že žalobce řádně neposoudil úvěruschopnost žalovaného, omezil se pouze na sdělení žalovaného, jaké jsou jeho výdaje, nechal si předložit výplatní pásky žalovaného za měsíce květen a červen , Anonymizováno, a provedl lustraci žalovaného v insolvenčním rejstříku, centrální evidenci exekucí a registru platebních informací. Tvrzení žalovaného stran jeho výdajů nebyla podle okresního soudu ničím podložena, tedy kupříkladu výpisem z účtu. Na výzvu okresního soudu k předložení listin prokazujících řádné posouzení úvěruschopnosti žalovaného žalobce předložil toliko výpis z REPI (Registr platebních informací). Podle okresního soudu lze tudíž uzavřít, že žalobce neměl k dispozici dostatek podkladů pro to, aby mohl před uzavřením úvěrové smlouvy řádně posoudit schopnost žalovaného úvěr splácet. Přesto žalovanému úvěr poskytl. Důsledkem takového přístupu žalobce je však absolutní neplatnost úvěrové smlouvy. Žalobce má tudíž vůči žalovanému pouze právo na vrácení zůstatku jistiny spotřebitelského úvěru bez nároku na jakékoliv příslušenství.

8. Okresní soud proto žalovanému uložil zaplatit žalobci 19 549 Kč, ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl.

9. O nákladech řízení okresní soud rozhodl podle ust. § 142 odst. 2 o.s.ř. a žalobci přiznal poměrnou část účelně vynaložených nákladů řízení.

10. Proti rozsudku, vyjma výroku I, podal včas odvolání žalobce.

11. Okresnímu soudu vytýkal, že nepřihlédl ke skutečnostem tvrzeným žalobcem, případně k označeným důkazům i to, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Podle žalobce okresní soud dospěl k nesprávným skutkovým závěrům a věc i nesprávně právně posoudil.

12. Žalobce předně odkázal na dikci ust. § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. ve znění pozdějších předpisů, z něhož plyne, jakým způsobem a v jakém rozsahu je nutno posoudit schopnost spotřebitele poskytnutý úvěr splácet. Pakliže okresní soud zmiňuje kupříkladu výpis z bankovního účtu, tak podle žalobce jde o nestandardní úvahu okresního soudu. Taková povinnost z právních předpisů nevyplývá. Není zřejmé, na základě jaké úvahy k takovému závěru okresní soud dospěl. V odůvodnění rozsudku soud ani neobjasnil rozsah takové jím vyžadované povinnosti, stejně jako průmět případného zjištění z výpisu do schopnosti žalovaného úvěr splácet. To obzvláště za situace, kdy výpis z účtu není a nemusí být, jakkoliv věrohodný, například tehdy, má-li žalovaný účtů víc. Okresní soud nadto na věc aplikoval nesprávný právní předpis – již neúčinný zákon č. 145/2010 Sb., přičemž z odůvodnění rozsudku není zjevné, proč tak učinil, čímž podle žalobce způsobil vadu řízení.

13. Žalobce je přesvědčen, že rozsudek okresního soudu je nepřezkoumatelný, a to zejména stran závěru okresního soudu o nedostatečném zkoumání schopností žalovaného úvěr splácet ze strany žalobce. Žalobce možnosti žalovaného úvěr splácet zkoumal dostatečně. Při posuzování nákladů na bydlení srovnával a konfrontoval náklady na bydlení s normativními náklady na bydlení, kdy žalovaný bydlí u manželky, přičemž sdělené náklady v částce 8 900 Kč nebyly nijak v rozporu s náklady normativními ve výši 8 932 Kč. V rámci skoringu žalovaného bylo pracováno s oběma výdajovými údaji, které nejsou mezi sebou ve výrazném nepoměru. Z dikce ust. § 86 zákona o spotřebitelském úvěru plyne, že žalobce jako úvěrující měl prioritně při posouzení úvěruschopnosti žalovaného vycházet z informací od dlužníka, ale samozřejmě nelze spoléhat toliko na tyto informace a jejich validitu je nutno prověřovat z dalších zdrojů. Rozsah prověřování a zjišťování dalších informací se však dle žalobce nepochybně liší dle typu úvěru a jeho výše. Jiný bude u krátkodobých úvěrů na nižší částky a jiný u úvěrů dlouhodobých a na částky vyšší. Žalobce je přesvědčen, že pouze v případě, kdy budou poskytovány větší částky, bude namístě trvat na tom, aby úvěruschopnost dlužníka byla prověřena ve větším rozsahu. Podle žalobce by standardem mělo být prověření veřejně dostupných databází, insolvenčního rejstříku, centrální evidence exekucí a u úvěrů na nižší částky (do 50 000 Kč) jsou dostatečně vypovídající i výplatní pásky za poslední měsíce, kdy z výplatní pásky je patrné, zda je proti úvěrovanému vedena exekuce srážkami ze mzdy. Největší pozornost je nutno věnovat výdajům na bydlení, tedy prověřit platby za služby spojené s bydlením, náklady spojené s hrazením nájemného, potvrzením o výši příspěvku na úhradu nákladů na bydlení a podobně. Žalobce tyto předpoklady řádného přezkoumání schopnosti žalovaného úvěr splácet respektoval a je přesvědčen, že po úvěrujícím nelze požadovat, aby prováděl detektivní pátrání. Navrhl proto, aby odvolací soud rozsudek okresního soudu ve výroku II. změnil tak, že žalobě vyhoví i ve zbývajícím rozsahu, případně jej zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení.

14. Žalovaný se k podanému odvolání nevyjádřil.

15. Krajský soud přezkoumal v mezích podaného odvolání rozsudek okresního soudu i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, 212a o.s.ř.), a dospěl k závěru, že odvolání žalobce je důvodné.

16. Okresní soud v průběhu řízení provedl dostatečné dokazování, přičemž z jednotlivých důkazů učinil správná a obsahu těchto důkazů i obsahu spisu odpovídající skutková zjištění, a dospěl ke správnému závěru, tedy že účastníci uzavřeli smlouvu o úvěru, na níž je nutno nahlédnout nejen optikou příslušných ustanovení občanského zákoníku, ale na posuzovanou věc je nutno aplikovat i příslušná ustanovení zák. č. 257/2016 Sb., ve znění pozdějších předpisů (o spotřebitelském úvěru, dále jen z.s.ú.), byť okresní soud v odůvodnění svého rozhodnutí zjevně nedopatřením zmiňuje předchozí a nyní již neplatná ustanovení zák. č. 145/2010 Sb. Okresní soud po provedeném dokazování, kdy v odůvodnění rozsudku popsal, v jakém rozsahu a jakým způsobem žalobce zkoumal schopnost žalovaného poskytnuté finanční prostředky splácet, uzavřel, že zkoumání úvěruschopnosti žalovaného nebylo dostatečné, neboť tvrzení žalovaného stran jeho výdajů nebyla podložena kupříkladu výpisem z účtu. Proto uzavřel, že důsledkem takové skutečnosti je absolutní neplatnost úvěrové smlouvy a vyjma žalobci přiznanému rozdílu mezi poskytnutými finančními prostředky a částkou, která byla žalovaným uhrazena, žalobu zamítl.

17. Odvolací soud se se skutkovými zjištěními okresního soudu i aplikací příslušných právních norem na zjištěný skutkový stav v zásadě ztotožňuje, avšak rozdílně od okresního soudu je přesvědčen o tom, že ve skutkových poměrech posuzované věci lze zkoumání schopnosti žalovaného úvěr splácet, učiněné žalobcem před poskytnutím finančních prostředků, považovat za dostatečné.

18. Žalobce při posuzování úvěruschopnosti žalovaného vycházel především z informací žalovaného obsažených v tiskopise označeném jako „posouzení úvěruschopnosti zákazníka“, čestného prohlášení žalovaného, internetového výpisu z katastru nemovitostí, seznámil se s výplatními páskami žalovaného, kdy zjistil, že průměrný čistý měsíční výdělek žalovaného činil 27 210 Kč, současně zjistil, že žalovaný je ženatý, žije ve společné domácnosti s manželkou, příjmy domácnosti činily 68 000 Kč. Žalovaný nemá žádné vyživovací povinnosti, byt, ve kterém bydlí, patří manželce, žalovaný splácí hypoteční úvěr 4 900 Kč měsíčně a další úvěr 2 400 Kč měsíčně, přičemž za bydlení ve vlastním bytě hradí spolu s manželkou 8 900 Kč měsíčně. Rozdíl čistých příjmů a veškerých výdajů, které žalovaný hradí, či se na jejich úhradě podílí, pak činil u žalovaného měsíčně 12 800 Kč. Žalobce dále lustroval žalovaného v insolvenčním rejstříku, a to s negativním výsledkem, negativně vyzněla i lustrace žalovaného v centrální evidenci exekucí. Žalovaný byl lustrován i v registru REPI, nebyly nalezeny žádné závazky žalovaného po splatnosti.

19. Ačkoliv tedy okresní soud dospěl k závěru, že zkoumání úvěruschopnosti žalovaného ze strany žalobce nebylo dostatečné, a to zejména z důvodu absence výpisu z účtu žalovaného, je krajský soud přesvědčen, že zkoumání úvěruschopnosti žalovaného bylo v posuzované věci adekvátní, přiměřené okolnostem dané věci, nehledě na to, že souhlasit je možné i s námitkou žalobce, že výpis z účtu obvykle není a nemusí být jakkoli věrohodný, obzvláště za situace, kdy úvěrovaný disponuje vícero účty. Odvolací soud je přesvědčen, a to i s ohledem na výši poskytnutého spotřebitelského úvěru (30 000 Kč), že po úvěrových společnostech nelze vyžadovat 100% míru obezřetnosti, nýbrž míru přiměřenou odpovídající běžné obezřetnosti a opatrnosti a současně tomu, aby úvěrující v okamžiku uzavírání smlouvy disponoval údaji, které jsou pro rozhodnutí o uzavření úvěrové smlouvy podstatné. Současně nelze přehlédnout, že zásadní informace pro doložení své úvěruschopnosti by měl poskytnout samotný žadatel o úvěr (viz dikce ust. § 86 z.s.ú.), který by tedy především měl věrohodně, srozumitelně a současně pravdivě popsat veškeré informace, které jsou pro případné vyhodnocení úvěrového rizika významné. Teprve pro případ poskytování vyšších částek, jak ostatně žalobce správně poznamenává, je namístě provádět podrobnější a důkladnější zkoumání schopnosti úvěrovaného poskytnuté finanční prostředky ve sjednané lhůtě vrátit. V opačném případě - přenesení veškerých povinností a rizik toliko na poskytovatele úvěru - by bylo velmi jednoduchým a lákavým pro nepoctivého dlužníka využít argumentace ohledně nedostatečného prověření vlastní úvěruschopnosti a uspět v řízení před soudem s tvrzením o neplatnosti prakticky jakékoli úvěrové smlouvy. A tím se současně zbavit povinnosti hradit úroky, úroky z prodlení, smluvní pokuty, náklady řízení apod.

20. Odvolací soud je toho názoru, že v poměrech posuzované věci žalobce nad rámec shora uvedených informací vyžádal od žalovaného i další informace, sám aktivně ověřoval poměry žalovaného a v době uzavření úvěrové smlouvy měl tudíž v rámci možnosti objektivní náhled na majetkové, sociální i finanční poměry žalovaného. Neměl proto žádného rozumného důvodu k pochybnostem o tom, zda poskytnutý úvěr bude žalovaný schopen splácet.

21. S ohledem na výše uvedené tak odvolací soud dospěl k závěru, že v dané věci lze smlouvu o úvěru uzavřenou mezi účastníky hodnotit jako platnou a závěr okresního soudu o nedostatečném prověřování úvěruschopnosti žalovaného tedy odvolací soud nesdílí.

22. Krajský soud proto rozsudek okresního soudu ve výroku II změnil (§ 220 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.) tak, že žalobě vyhověl i ve zbývající části žalobního žádání a žalovanému uložil zaplatit dlužné částky do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (§ 160 odst. o.s.ř.).

23. O nákladech řízení, a to s ohledem na změnu rozsudku okresního soudu i o nákladech za řízení před okresním soudem, rozhodl krajský soud podle ust. § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. a v řízení před okresním soudem úspěšnému žalobci přiznal právo na náhradu nákladů řízení vůči neúspěšnému žalovanému.

24. Náklady za řízení před okresním soudem jsou na straně žalobce tvořeny zaplaceným soudním poplatkem ve výši 1 426 Kč, odměnou zástupce žalobce za tři úkony právní služby po 2 340 Kč, a to za převzetí věci a přípravu, podání žaloby a vyjádření se k věci na výzvu okresního soudu (§ 7 bod 5, § 8 odst. 1, § 11 odst. 1 vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb), odměnou v částce 1 170 Kč za jednoduchou výzvu k plnění (§ 11 odst. 2 písm. h/ vyhl. č. 177/1996 Sb.), k odměně náležícími čtyřmi paušálními náhradami hotových výdajů po 300 Kč (§ 13 odst. 4 vyhl. č. 177/1996 Sb.) a k součtu uvedených částek vyjma zaplaceného soudního poplatku je nutno připočíst i 21% DPH (§ 137 odst. 3 o.s.ř.). Celkem tak náklady za řízení před okresním soudem dosáhly na straně žalobce 12 788 Kč. Uvedenou částku je žalovaný povinen nahradit žalobci ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta žalobce (§§ 160 odst. 1 a 149 odst. 1 o.s.ř.).

25. Náklady za řízení před odvolacím soudem jsou pak na straně žalobce tvořeny zaplaceným soudním poplatkem v částce 1 000 Kč a odměnou zástupce žalobce za jeden úkon právní služby, a to odvolání proti rozsudku okresního soudu v částce 1 540 Kč stanovené z předmětu odvolacího řízení, tedy částky 10 957 Kč (§ 7 bod 5 vyhl. č. 177/1996 Sb.), k ní přináležející náhradě hotových výdajů v částce 300 Kč (§ 13 odst. 4 vyhl. č. 177/1996 Sb.) a k uvedeným částkám vyjma zaplaceného soudního poplatku je nutno připočíst i 21% DPH (§ 137 odst. 3 o.s.ř.). Celkem tak náklady odvolacího řízení na straně žalobce dosáhly 3 226 Kč. Uvedenou částku je žalovaný povinen nahradit žalobci ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta žalobce (§ 160 odst. 1, § 149 odst. 1 o.s.ř.).