27 CO 71/2022

Plný text

Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Chmelíka, Ph.D. a soudců Mgr. Pavla Hradeckého a JUDr. Martina Tomka ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně sídlem adresa zastoupená advokátkou titul jméno příjmení sídlem adresa proti žalovanému: osobní údaje žalovaného trvale bytem adresa zastoupený obecnou zmocněnkyní jméno příjmení bytem adresa o zaplacení částky 114 467 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Chrudimi ze dne 23. 11. 2021, č. j. 108 C 22/2021,

I. Rozsudek okresního soudu se v odvoláním napadené části výroku III., ve které byla v části výroku III. žaloba zamítnuta ohledně rozdílu mezi částkami přiznanými žalobkyni ve výroku I. tohoto rozsudku a částkou přiznanou žalobkyni ve výroku II. napadeného rozsudku okresního soudu, mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 7 347,19 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25% ročně z částky 2 297 Kč od 1. 11. 2020 do zaplacení a úrok ve výši 20% ročně: -) z částky 77 000 Kč od 25. 9. 2019 do 24. 11. 2019, -) z částky 68 298 Kč od 25. 11. 2019 do 25. 11. 2019, -) z částky 59 596 Kč od 26. 11. 2019 do 5. 1. 2020, -) z částky 50 894 Kč od 6. 1. 2020 do 4. 2. 2020, -) z částky 42 192 Kč od 5. 2. 2020 do 22. 3. 2020, -) z částky 24 289 Kč od 23. 3. 2020 do 27. 4. 2020, -) z částky 15 587 Kč od 28. 4. 2020 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 219 916 Kč, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Ve zbývající části se odvoláním napadená část výroku III. okresního soudu potvrzuje.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů za řízení před okresním ani krajským soudem.

1. Okresní soud shora označeným rozsudkem zastavil řízení co do úroků v rozsahu 67,3% ročně z částky 67 280,20 Kč od 21. 7. 2020 do zaplacení (výrok I.), vyhověl žalobě co do částky 15 587 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25% z této částky od 1. 11. 2020 do zaplacení (výrok II.) a žalobu zamítl co do požadavku na zaplacení dalších 71 830 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25% od 1. 11. 2020 do zaplacení, smluvní pokuty ve výši 27 050,76 Kč a úroku ve výši 35% ročně z částky 67 280,20 Kč od 21. 7. 2020 do zaplacení, maximálně do doby, kdy úrok dosáhne částky 219 916 Kč (výrok III.) Okresní soud nakonec žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV.).

2. Okresní soud rozhodoval o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky ve výši 114 467 Kč s příslušenstvím. Tvrdila, že účastníci spolu uzavřeli dne 25. 9. 2019 smlouvu o úvěru, na jejímž základě byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 77 000 Kč. Žalovaný se zavázal splatit úvěr se sjednaným úrokem 166,9% ročně ve 24 měsíčních splátkách po 8 702 Kč, přičemž schopnost žalovaného splácet byla kryta pojištěním. Žalovaný uhradil pouze 61 413 Kč, ocitl se v prodlení se splátkami, proto došlo v souladu se smlouvou k zesplatnění úvěru. Žalobkyně po žalovaném podle žaloby ve znění jejího částečného zpětvzetí požadovala novou jistinu úvěru ve výši 83 487,71 Kč s úrokem z prodlení v zákonné výši z této částky od 1. 11. 2020 do zaplacení, smluvní pokutu ve výši 998 Kč s úrokem z prodlení v zákonné výši od 1. 11. 2020 do zaplacení, náhradu nákladů na vymáhání ve výši 4x 200 Kč s úrokem z prodlení v zákonné výši od 1. 11. 2020 do zaplacení, smluvní pokutu ve výši 0,1% denně z dlužné nové jistiny úvěru za období od 1. 11. 2020 do data vyhotovení žaloby dne 20. 9. 2021 ve výši 27 050,76 Kč, a nakonec úrok ve výši 35% ročně z částky 67 280,20 Kč od 21. 7. 2020 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 219 916 Kč.

3. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil.

4. Žalobkyně vzala v průběhu nařízeného jednání okresního soudu žalobu co do úroku 67,3% ročně z částky 67 280,20 Kč od 21. 7. 2020 do zaplacení zpět, proto okresní soud v této části řízení zastavil.

5. Okresní soud provedl dokazování listinnými důkazy, a to smlouvou o úvěru, dokladem o vyplacení úvěru ve výši 77 000 Kč žalovanému a kartou klienta. Ze smlouvy o úvěru ze dne 23. 9. 2019 zjistil, že žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 77 000 Kč a že se žalovaný zavázal úvěr splatit s úrokem ve výši 166,9% ročně v dohodnutých splátkách.

6. Okresní soud po provedeném dokazování posoudil smlouvu o úvěru jako smlouvu lichevní povahy, která je pro rozpor s ustanovením § 580 občanského zákoníku absolutně neplatná. Plněním účastníků podle takové neplatné smlouvy vzniklo žalovanému bezdůvodné obohacení, proto okresní soud vyhověl žalobě jen částečně a uložil žalovanému povinnost vrátit žalobkyni částku 15 587 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 1. 11. 2020, která představuje rozdíl mezi poskytnutým úvěrem ve výši 77 000 Kč a žalovaným uhrazenou částkou ve výši 61 413 Kč.

7. O náhradě nákladů řízení rozhodl okresní soud podle § 142 odst. 2 občanského soudního řádu, (dále „o.s.ř.“) tak, že žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení, protože žalovaný byl v řízení z větší části úspěšný, ale náklady řízení mu nevznikly.

8. Žalobkyně podala včas odvolání proti výrokům II. – IV. napadeného rozsudku, které krajský soud podle jeho obsahu považoval za odvolání do výroku III., kterým byla žaloba částečně zamítnuta, a do závislého nákladového výroku IV. Žalobkyně se odvoláním domáhala vyhovění žalobě pouze v rozsahu, ve kterém okresní soud nepřiznal úrok za poskytnutí úvěru ve výši 20% ročně, a dále požadovala i přiznání uplatněných smluvních pokut a náhrady nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného. Navrhla, aby odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadených výrocích a žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 87 417 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25% ročně z této částky od 1. 11. 2020 do zaplacení, smluvní pokutu ve výši 27 050,76 Kč a úrok ve výši 20% ročně z částky 67 280,20 Kč od 21. 7. 2020 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 219 916 Kč. Žalobkyně nesouhlasila se závěry soudu prvního stupně a tvrdila, že úrok byl sjednán v zákonných limitech. Pokud se strany rozhodly smlouvu uzavřít, je základním východiskem presumpce platnosti a závaznosti smlouvy. To lze dovodit i z judikatury Ústavního soudu ČR, např. z jeho nálezu ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1783/11. Pokud měl okresní soud za to, že sjednaný úrok je příliš vysoký, pak by to představovalo nezákonné určení množstevního rozsahu, což samo o sobě nezpůsobuje neplatnost právního jednání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 1653/2009 a ustanovení § 1793 občanského zákoníku). Žalobkyně v této souvislosti poukázala i na rozhodnutí Ústavního soudu ČR sp. zn. I. ÚS 625/03, dle kterého základním principem výkladu smluv je priorita výkladu, která nezakládá neplatnost smlouvy, před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li možné oba výklady. Obdobně lze odkázat na znění § 574 občanského zákoníku. Všechna ujednání o ceně byla žalovanému poskytnuta jasným a srozumitelným způsobem. Ochranu spotřebitele nelze pojímat jako nejvyšší právní princip. Uplatněné smluvní pokuty jsou v souladu s ustanovením § 122 odst. 1 písm. c) zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, a proto měly být přiznány v požadované výši. Žalobkyně na závěr zpochybnila způsob vypořádání bezdůvodného obohacení, který zvolil okresní soud a který je v rozporu s ustanovením § 2993 občanského zákoníku. Soud prvního stupně nebyl oprávněn započíst plnění, které žalobkyně poskytla žalovanému, na vyplacenou jistinu úvěru. Ke stejnému závěru jako žalobkyně dospěl ve svých rozsudcích i Krajský soud v Ostravě (srov. rozsudky Krajského soudu v Ostravě č. j. 75 Co 71/2020-84 a č. j. 75 Co 20/2021-77).

9. Žalovaný namítal, že o řízení nevěděl, a proto se nemohl bránit. Neobdržel ani odvolání a není si vědom toho, že by si u žalobkyně vzal úvěr ve výši 77 000 Kč. Bankovní účet, který je uvedený ve smlouvě o úvěru, sice patří žalovanému, nicméně přístup k němu měla i bývalá přítelkyně žalovaného.

10. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas (§ 204 občanského soudního řádu, dále „o.s.ř.“), osobou k němu oprávněnou (§ 201 o.s.ř.), je přípustné (§ 202 o.s.ř.) a obsahuje náležitosti dle § 205 odst. 1 o.s.ř., rozsudek okresního soudu v mezích podaného odvolání přezkoumal, když přihlížel i k důvodům v odvolání výslovně neuplatněným (§ 212 a § 212a o.s.ř.).

11. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, která jsou popsána v odůvodnění napadeného rozhodnutí, včetně důkazních prostředků, o něž se opírají. Odvolací soud s ohledem na odlišné hodnocení některých skutkových závěrů soudu prvního stupně zopakoval dokazování smlouvou o úvěru a kartou klienta [jméno] [příjmení].

12. Ze smlouvy o úvěru [číslo] bylo zjištěno, že byla účastníky řízení uzavřena dne 23. 9. 2019, o čemž svědčí i podpis žalovaného pod touto smlouvou a potvrzení, že číslo účtu, které bylo uvedeno v záhlaví smlouvy, na který byla zaslána žalobkyní poskytnutá částka, patří žalovanému. Smlouva obsahovala celkem 7 stran psaných drobnějším, nicméně čitelným, písmem. Žalobkyně se ve smlouvě zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 77 000 Kč. Žalovaný se zavázal úvěr spolu s úrokem ve výši 166,9% ročně vrátit ve 24 měsíčních splátkách ve výši 8 702 Kč, jejichž součástí byla i měsíční úhrada za sjednané pojištění. Část splátky bez měsíční úhrady za pojištění činila 7 636 Kč. V článku 6 uzavřené smlouvy se účastníci dohodli na důsledcích vyplývajících z prodlení klientů, o čemž svědčil i zvýrazněný nadpis tohoto článku. Podle článku 6 odstavec 1 se žalovaný zavázal zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 499 Kč v případě prodlení s úhradou kterékoli splátky či její části o délce 30 dnů. V článku 6 odstavec 2 bylo sjednáno právo žalobkyně na zaplacení náhrady účelně vynaložených nákladů v souvislosti s prodlením žalovaného s úhradou každé splátky o délce 15 dnů ve výši 200 Kč. Nakonec v článku 6 odst. 5 se žalovaný zavázal, že v případě neuhrazení nové jistiny úvěru po zesplatnění úvěru zaplatí žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,1% z dlužné nové jistiny úvěru za každý den prodlení s její úhradou od následujícího dne po zesplatnění úvěru až do jejího úplného zaplacení.

13. Z karty klienta vyšlo najevo, že žalobkyně vyplatila žalovanému úvěr ve výši 77 000 Kč dne 24. 9. 2019 na účet žalovaného uvedený ve smlouvě o úvěru a že žalovaný zaplatil dne 25. 11. 2019 splátku ve výši 8 702 Kč, dne 26. 11. 2019 splátku ve výši 8 702 Kč, dne 6. 1. 2020 splátku ve výši 8 702 Kč, dne 5. 2. 2020 splátku ve výši 8 702 Kč, dne 23. 3. 2020 dvě splátky ve výši 8 702 Kč a splátku ve výši 499 Kč a dne 28. 4. 2020 dvě splátky ve výši 8 203 Kč a 499 Kč.

14. V daném případě je nepochybné, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o úvěru podle § 2395 a následujících občanského zákoníku. V této smlouvě se žalobkyně jako podnikatelka v rámci své podnikatelské činnosti ve smyslu § 420 o.z. zavázala poskytnout žalovanému finanční částku 77 000 Kč a žalovaný se jako spotřebitel ve smyslu § 419 občanského zákoníku zavázal tuto částku vrátit ve sjednaných splátkách, se sjednanými úroky, a byly též přímo ve smlouvě o úvěru sjednány smluvní pokuty. Obrana žalovaného, který včas nepodal odvolání, o tom, že mu není známo, že by s žalobkyní uzavřel předmětnou smlouvu o úvěru, je v tomto směru nedůvodná, protože nastala až po koncentraci řízení (srov. § 119a odst. 1 o.s.ř.). Důvodná není ani námitka žalovaného, že o řízení nevěděl a že mu nebylo zasláno odvolání žalobkyně. Žaloba byla žalovanému doručována na jeho doručnou adresu vyplývající z centrální evidence obyvatel (srov. výpis z centrální evidence obyvatel a doručenku na č.l. 61 a 62 spisu) a předvolání k jednání okresního soudu si žalovaný dokonce převzal do vlastních rukou. (srov. doručenku na č.l. 66). Rovněž odvolání bylo žalovanému zasláno na jeho doručnou adresu (srov. doručenku na č.l. 92 p.v.).

15. Krajský soud si je však vědom toho, že ujednání o úrocích obsažené ve smlouvě není souladné s dobrými mravy, o čemž svědčí již samotná výše úrokové sazby uvedená v předmětné smlouvě (166,9% ročně). Zde lze pro obdobné smlouvy žalobkyně pro stručnost odkázat například na závěr rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 20 Cdo 2841/2018, dle kterého„ jde-li o posouzení výše smluvené sazby úroků a jejího souladu s dobrými mravy, i zde platí, že je ji třeba vyhodnotit nejen se zřetelem k její nominální výši, ale i vzhledem ke všem rozhodným okolnostem konkrétního případu. Dovolací soud již dříve dovodil, že v rozporu s dobrými mravy je zpravidla výše úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). S přihlédnutím ke shora uvedené judikatuře je zřejmé, že v úvěrové smlouvě sjednaný úrok ve výši 110,49% ročně obvyklou úrokovou sazbu zjevně a výrazně překračuje“.

16. Pro poměry předcházející právní úpravy smlouvy o úvěru (§ 497 a následující zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník) považoval Nejvyšší soud České republiky ujednání o nepřiměřené výši úroků za sice neplatné, avšak nezpůsobující neplatnost celé smlouvy o úvěru (viz rozhodnutí sp. zn. 29 Cdo 4498/2007 ze dne 10. 12. 2008). Dlužník byl v takovém případě povinen platit úroky ve výši stanovené dle § 502 obchodního zákoníku, dle kterého„ od doby poskytnutí peněžních prostředků je dlužník povinen platit z nich úroky ve sjednané výši, jinak v nejvyšší přípustné výši stanovené zákonem nebo na základě zákona. Nejsou-li takto úroky stanoveny, je dlužník povinen platit obvyklé úroky požadované za úvěry, které poskytují banky v místě sídla dlužníka v době uzavření smlouvy. Jestliže strany sjednají úroky vyšší než přípustné podle zákona nebo na základě zákona, je dlužník povinen platit úroky ve výši nejvýše přípustné“.

17. Stejný závěr dovozuje odvolací soud i pro úpravu smlouvy o úvěru dle zákona č. 89/2012 Sb. Vyplývá totiž ze znění § 1802 občanského zákoníku, dle kterého„ mají-li být plněny úroky a není-li jejich výše ujednána, platí dlužník úroky ve výši stanovené právním předpisem. Nejsou-li úroky takto stanoveny, platí dlužník obvyklé úroky požadované za úvěry, které poskytují banky v místě bydliště nebo sídla dlužníka v době uzavření smlouvy“. Jde o obecnou úpravu, která není měněna v ustanoveních smlouvy o úvěru (§ 2395 a násl. občanského zákoníku).

18. Tento náhled lze podpořit i odkazem na závěr Ústavního soudu o tom, že„ základním principem výkladu smluv je priorita výkladu, který nezakládá jejich neplatnost, před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li možné oba výklady. Je tak vyjádřen a podporován princip autonomie vůle smluvních stran, povaha soukromého práva a s ním spojená společenská a hospodářská funkce smlouvy. Neplatnost smlouvy má být výjimkou, nikoliv zásadou. Není tedy ústavně konformní a je v rozporu s principy právního státu taková praxe, kdy obecné soudy preferují zcela opačnou tezi, upřednostňující výklad vedoucí k neplatnosti smlouvy před výkladem neplatnost smlouvy nezakládajícím“ (viz nález Ústavního soudu ze dne 22. 5. 2018, sp. zn. II. ÚS 658/18).

19. Ostatně pro případ poskytnutí a přijmutí plnění ze smlouvy za úplatu občanský zákoník v § 1792 odst. 1 stanoví, že„ plyne-li ze smlouvy povinnost stran poskytnout a přijmout plnění za úplatu, aniž je ujednána její výše, či způsob, jakým bude tato výše určena, platí, že úplata byla ujednána ve výši obvyklé v době a v místě uzavření smlouvy. Nepodaří-li se takto výši úplaty určit, určí ji soud s přihlédnutím k obsahu smlouvy, povaze plnění a zvyklostem“. Umožňuje tak soudu nahradit stanoveným způsobem neexistující ujednání účastníků, v daném případě o výši a podmínkách úroku za poskytnuté finanční prostředky, tak, aby byla respektována vůle účastníků poskytnout si plnění za úplatu.

20. Odvolací soud je tak toho názoru, že popsaná skutková situace nesvědčí pro závěr o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy ani dle § 588 občanského zákoníku, nýbrž tento závěr lze vztáhnout pouze na výši sjednaných úroků a sankcí, s tím, že jde o ujednání oddělitelné od zbývajících částí úvěrové smlouvy, a vůle účastníků o tom, že věřitel poskytne dlužníku finanční prostředky a dlužník tyto prostředky vrátí i s úroky, bude respektována tak, že výše úrokového příslušenství bude stanovena soudem dle § 1792 odst.1 občanského zákoníku Odvolací soud přitom souhlasí s odvolatelkou v tom, že za obvyklou úrokovou sazbu k datu uzavření úvěrové smlouvy, při poskytnutí nebankovního úvěru, lze akceptovat výši 20% ročně.

21. Žalovanému byla částka 77 000 Kč vyplacena dne 24. 9. 2019. Ode dne následujícího uložil odvolací soud žalovanému platit úroky ve výši 20 % ročně tak, jak se žalobkyně domáhala v podaném odvolání. Odvolací soud však přitom přihlédl k platbám žalovaného, které na rozdíl od žalobkyně považoval za platby na dlužnou jistinu, a nikoliv na úrok sjednaný ve smlouvě o úvěru v zjevně nemravné výši (166,9% ročně) a na pojistné, které mělo krýt schopnost žalovaného splácet úvěr. Žalovaný zaplatil dne 25. 11. 2019 splátku ve výši 8 702 Kč, dne 26. 11. 2019 splátku ve výši 8 702 Kč, dne 6. 1. 2020 splátku ve výši 8 702 Kč, dne 5. 2. 2020 splátku ve výši 8 702 Kč, dne 23. 3. 2020 dvě splátky ve výši 8 702 Kč a splátku ve výši 499 Kč a dne 28. 4. 2020 dvě splátky ve výši 8 203 Kč a 499 Kč Celkem tedy žalovaný zaplatil na jistinu úvěru částku 61 413 Kč. K doplacení tak žalovanému zbývá na jistině částka 15 587 Kč s úroky ve výši 20% ročně od 28. 4. 2020 do zaplacení a s úroky z jednotlivých dlužných částek za období do jejich zaplacení. Úroky ve výši 20% z dlužné jistiny jsou limitovány dle požadavku žalobkyně částkou maximální výše úroku 219 916 Kč.

22. Pokud jde o požadovanou smluvní pokutu, tak krajský soud si je vědom toho, že občanský zákoník účinný od 1. 1. 2014 opustil koncepci smluvní pokuty coby zajištění dluhu a ustanovení o smluvní pokutě umístil do zvláštního oddílu nazvaného Utvrzení dluhu. Zákonodárce to zdůvodnil tím, že funkcí smluvní pokuty je zejména posílení („ utvrzení“) postavení věřitele. Účelem smluvní pokuty je dát předem najevo zvýšený zájem věřitele na splnění smluvní povinnosti. Nová koncepce samozřejmě nezbavuje smluvní pokutu její zajišťovací funkce ani funkce paušalizované náhrady škody (§ 2050 občanského zákoníku). Z okresním soudem provedeného a krajským soudem doplněného dokazování plyne, že žalobkyně sjednala s žalovaným obě výše uvedené smluvní pokuty i právo na náhradu účelně vynaložených nákladů v souvislosti s prodlením žalovaného se zaplacením každé splátky přímo ve smlouvě o úvěru v článku 6 nazvaném„ Důsledky vyplývající z prodlení klientů“. Sjednaná smluvní pokuta ve výši 499 Kč za prodlení s úhradou kterékoli splátky či její části o délce 30 dnů a smluvní pokuta ve výši 0,1% denně z dlužné jistiny úvěru není v rozporu s ust. § 122 odst. 2 a 3 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů, ani s judikaturou Nejvyššího soudu ČR (srov. rozhodnutí sp. zn. 32 Cdo 1432/2010). Smluvní pokuty nebyly v souladu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3512/11 součástí tzv. všeobecných obchodních podmínek, nýbrž toliko spotřebitelské smlouvy samotné, tj. listiny, na niž spotřebitel připojuje svůj podpis. Provedený výklad však musí být pro žalovaného jako spotřebitele nejpříznivější (§ 1812 odst. 1 občanského zákoníku), proto krajský soud přiznal žalobkyni smluvní pokutu dle článku 6 odst. 5 smlouvy o úvěru ve výši 0,1% denně pouze z dlužné jistiny úvěru, a nikoliv z tzv. nové jistiny úvěru, která zahrnovala i dosud nezaplacené úroky, které byly sjednány v neplatné výši. Krajský soud to učinil i proto, že to byla žalobkyně jako silnější strana sporu, která nastavila nemravné podmínky úvěru a smluvní pokuty za každý den prodlení s úhradou úvěru od následujícího dne po zesplatnění úvěru až do jeho úplného zaplacení. Smluvní pokuta ve výši 0,1% denně z dlužné částky 15 587 Kč za období od 1. 11. 2020 do 20. 9. 2021 tak činí pouze 5 050,19Kč, a nikoliv žalobkyní požadovaných 27 050,76 Kč.

23. Pokud jde o náhradu nákladů vymáhání, tak si je odvolací soud vědom toho, že žalobkyni vznikají náklady související s vymáháním pohledávek, které je podle § 122 odst. 1 písm. a) zákona o spotřebitelském úvěru oprávněna s dlužníkem sjednat vedle smluvních pokut. Odvolací soud proto přiznal žalobkyni i právo na náhradu nákladů vymáhání v celkové výši 800 Kč, která odpovídá paušalizované náhradě 200 Kč za každou ze čtyř vymáhaných splátek.

24. Krajský soud ze všech shora uvedených důvodů změnil v rozsahu podaného odvolání napadený rozsudek okresního soudu ve výroku III. dle § 220 odst. 1 písm. b) o.s.ř. tak, že žalobě vyhověl ohledně úroku ve výši 20% ročně z dlužné jistiny a žalobkyni přiznal úrok ve výši 20% ročně z jednotlivých dlužných částek po odečtení splátek žalovaného za období do jejich zaplacení. Úroky ve výši 20% z dlužné jistiny jsou limitovány dle požadavku žalobkyně částkou maximální výše úroku 219 916 Kč Krajský soud žalobkyni rovněž přiznal sjednané náklady vzniklé v souvislosti s prodlením žalovaného ve výši 800 Kč s úrokem z prodlení v zákonné výši 8,25% ročně od 1. 11. 2020 do zaplacení a smluvní pokuty ve výši 1 497 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25% ročně od 1. 11. 2020 do zaplacení a ve výši 5 050,19 Kč.

25. Vzhledem k tomu, že krajský soud shledal ve zbývajícím odvoláním napadeném rozsahu rozsudku okresního soudu odvolací námitky žalobkyně jako nedůvodné, rozhodl v tomto rozsahu dle § 219 o.s.ř. o potvrzení zbývající části výroku III. rozsudku.

26. S ohledem na provedenou změnu v rozsudku soudu prvního stupně odvolací soud znovu rozhodl o nákladech řízení před okresním soudem (§ 224 odst. 2 o.s.ř.). Žalobkyně měla ve věci úspěch co do částky 22 934,19 Kč (15 587 Kč přiznaných v řízení před soudem prvního stupně + 7 347,19 Kč přiznaných v odvolacím řízení), který nepřevyšoval úspěch žalovaného co do zbývající částky 91 532,81 Kč (114 467 – 22 934,19), proto krajský soud podle § 142 odst. 2 o.s.ř. rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před okresním soudem.

27. O nákladech odvolacího řízení krajský soud rozhodl podle ust. § 224 odst. 1 a § 142 odst. 2 o.s.ř. Žalobkyně měla v odvolacím řízení úspěch co do částky 7 347,19 Kč a neúspěšná byla co do částky 91 532,81 Kč. Žalovaný byl v odvolacím řízení částečně úspěšný, nicméně se práva na náhradu nákladů odvolacího řízení vzdal, proto krajský soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o.s.ř. o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před krajským soudem.