27 CO 73/2022

Plný text

Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Chmelíka, Ph.D., a soudců Mgr. Pavla Hradeckého a JUDr. Martina Tomka ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně bytem adresa zastoupená advokátkou titul jméno příjmení příjmení sídlem adresa proti žalovanému: osobní údaje žalovaného bytem adresa zastoupený advokátem titul jméno příjmení sídlem adresa o určení výživného pro zletilé dítě, k odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 9. 11. 2021, č. j. 10 C 193/2020 – 179,

I. Rozsudek okresního soudu se ve výrocích I. a II. mění takto: Žalovaný je povinen platit na výživu žalobkyně s účinností od 1. 9. 2017 částku 2 000 Kč měsíčně, s účinností od 1. 6. 2019 částku 3 000 Kč měsíčně a dále s účinností od 1. 4. 2021 částku 4 000 Kč měsíčně. Toto výživné je žalovaný povinen platit vždy do každého 20. dne v měsíci předem k rukám žalobkyně. Dlužné výživné za dobu od 1. 9. 2017 do 30. 4. 2022 ve výši 160 000 Kč je žalovaný povinen zaplatit žalobkyni do šesti měsíců od právní moci tohoto rozsudku. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhala po žalovaném placení dalšího výživného ve výši 500 Kč měsíčně od 1. 4. 2021 do 31. 8. 2021 a ve výši 1 500 Kč měsíčně od 1. 9. 2021, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů za řízení před okresním soudem.

III. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady odvolacího řízení ve výši 19 755,69 Kč k rukám její advokátky do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Shora označeným rozsudkem okresní soud uložil žalovanému povinnost přispívat na výživu žalobkyni částkou 2 000 Kč měsíčně od 1. 9. 2017 do 31. 5. 2019, částkou 3 000 Kč měsíčně od 1. 6. 2019 do 31. 3. 2021, částkou 4 500 Kč měsíčně od 1. 4. 2021 do 31. 8. 2021 a částkou 5 500 Kč měsíčně od 1. 9. 2021, a to vždy ke každému 20. dni kalendářního měsíce (výrok I.), s tím, že dlužné výživné za období od 1. 9. 2017 do 31. 10. 2021 ve výši 141 500 Kč je žalovaný povinen zaplatit žalobkyni v pravidelných měsíčních splátkách po 5 000 Kč splatných vždy do každého 20. dne kalendářního měsíce spolu s běžným výživným počínaje dnem 20. 11. 2021, a to pod ztrátou výhody splátek při nezaplacení byť jedné z nich (výrok II.). V části, ve které se žalobkyně po žalovaném domáhala placení výživného ve výši 4 000 Kč měsíčně od 1. 9. 2017 do 31. 5. 2019, ve výši 3 000 Kč měsíčně od 1. 6. 2019 do 31. 3. 2021, ve výši 1 500 Kč měsíčně od 1. 4. 2021 do 31. 8. 2021 a ve výši 500 Kč měsíčně od 1. 9. 2021, okresní soud žalobu zamítl (výrok III.) a žádnému z účastníků ani České republice nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výroky IV. a V.).

2. Žalobkyně se proti žalovanému (otci) domáhala výživného pro svou osobu ve výši 5 500 Kč měsíčně zpětně za 3 roky od podání žaloby. V průběhu řízení rozšířila žalobu na částku 9 650 Kč měsíčně od 1. 9. 2017 a následně (podáním ze 17. 9. 2021) vzala žalobu částečně zpět a domáhala se úhrady výživného ve výši 6 000 Kč měsíčně od 1. 9. 2017. V žalobě mimo jiné tvrdila, že studuje na anonymizována čtyři slova a anonymizována dvě slova v obec, denní studium anonymizována dvě slova, od 1. 9. 2020 nastupuje do čtvrtého maturitního ročníku. V době podání návrhu byli rodiče žalobkyně v rozvodovém řízení, od roku 2014, kdy se žalovaný vrátil z výkonu trestu odnětí svobody, s nimi ve společné domácnosti nežije, žalobkyně žije se svou matkou a jejím přítelem a dalšími třemi sourozenci (narozenými v letech rok, rok a rok). Přítel matky zajišťuje veškeré náklady spojené s chodem domácnosti, a to včetně potřeb žalobkyně spojených se studiem. Střední škola je soukromá s výší školného 19 500 Kč ročně, žalovaný jí za tři roky docházky na školné nepřispěl. Žalovaný na výživu žalobkyně přispíval nepravidelně, za posledních sedm měsíců jí nepřispěl ničím. Žalobkyně si občas přivydělává brigádně ve právnická osoba právní forma. V průběhu řízení, v akademickém roce 2021 – 2022 se žalobkyně stala řádnou studentkou vysoké školy (anonymizováno, anonymizována dvě slova anonymizováno v obec), tudíž na straně žalobkyně došlo k dalšímu nárůstu nákladů spojených s tímto studiem.

3. Žalovaný namítal, že nedisponuje příjmy, pro které by mohl uplatněnému návrhu vyhovět. V současné době nemá realizován pobytový status na území ČR a nedisponuje tak volným přístupem na trh práce, na základě kterého by mohl být zaměstnán. V průběhu řízení vyšlo z účastnické výpovědi žalovaného najevo, že zmíněný pobyt má povolen od datum. Žalovaný sdílí společnou domácnost s družkou jméno příjmení, a to společně s její dcerou z předchozího vztahu. Žalovaný platí výživné na své dcery, a to jméno ve výši 3 000 Kč měsíčně a jméno ve výši 2 000 Kč měsíčně, žalobkyni nabízel výživné v částce 2 000 Kč měsíčně. Vyslovil též přesvědčení, že žalobkyně je schopna si obživu zajistit sama.

4. Okresní soud předně na základě shora uvedeného částečného zpětvzetí žaloby usnesením ze dne 21. 10. 2021, č. j. 10 C 193/2020-176 řízení v části, ve které se žalobkyně domáhala po žalovaném výživného ve výši 3 650 Kč měsíčně počínaje dnem 1. 9. 2017, zastavil.

5. Okresní soud na projednávanou věc po právní stránce vztáhl režim zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014 (dále jen„ o.z.“), když odkázal na ust. § 859, § 911, § 913 odst. 1 a 2 a § 922 odst. 1 o.z.

6. Po provedeném dokazování vzal okresní soud z hlediska skutkového za prokázané, že žalobkyně se žalovaným (otcem) v rozhodném období ve společné domácnosti nežila, studovala ulice anonymizována tři slova a anonymizována dvě slova v obec, ve školním roce 2020 2021 byla studentkou čtvrtého maturitního ročníku, dosud však řádně nesložila maturitní zkoušku. Navzdory tomu byla přijata na umělecký obor anonymizováno, anonymizována tři slova v obec (do akademického roku 2021 2022), což vysoká škola potvrdila s tím, že se na žalobkyni vztahuje výjimka a má možnost doložit řádně ukončené středoškolské vzdělání maturitou později. Žalobkyně je tedy ve zmíněném akademickém roce řádnou studentkou vysoké školy. V řízení bylo dále prokázáno, že výdaje žalobkyně se studiem na střední škole byly značné, roční platba školného představovala v prvních dvou letech částku 17 520 Kč a v následujících letech částku 19 500 Kč, pravidelnými výdaji bylo placení obědů, nákup učebnic, návštěva přednášek, výstav, představení, tematické zájezdy, adaptační a lyžařský kurz a výdaje spojené s nákupem výtvarného materiálu. Dalším pravidelným výdajem žalobkyně bylo jízdné MHD (260 Kč měsíčně). Žalobkyně má zdravotní potíže a na prostředky na podporu imunity vynaloží cca 400 Kč měsíčně. Žalobkyně žije se svou matkou, jejím přítelem a dalšími třemi sourozenci v bytě, kde veškeré náklady spojené s bydlením hradí přítel matky jméno příjmení (nájemné včetně služeb činí cca 16 000 Kč měsíčně). Matka žalobkyně pracuje a její čistý výdělek v současné době činí přibližně 17 000 Kč měsíčně. Sama žalobkyně dle svých časových možností si přivydělávala, příjem činil cca 4 000 Kč měsíčně, nejednalo se však o pravidelný měsíční příjem. Vydělané prostředky žalobkyně převážně použila na výdaje spojené se studiem. Žalobkyně má běžné potřeby jako dívky jejího věku.

7. K poměrům žalovaného okresní soud zjistil, že teprve v březnu 2021 (anonymizováno) získal povolení k pobytu na území ČR, tudíž měl ztížené možnosti pro získání zaměstnání, nicméně soud prvního stupně měl za to, že tuto skutečnost nelze dávat k tíži žalobkyně, neboť důvodem, proč neměl žalovaný evidován pobyt dříve, byla jeho trestná činnost v minulém období. Žalovaný na výživu žalobkyně přispíval nepravidelně, převážně se jednalo o platby v rozmezí 2 000 Kč až 3 000 Kč, které byly z účtu žalovaného zasílány na výživu všech jeho tří dcer. Mezi pravidelné výdaje žalovaného patří nájemné ve výši 7 000 Kč měsíčně a od rozvodu manželství s matkou žalobkyně výživné na jméno ve výši 3 000 Kč měsíčně a na jméno ve výši 2 000 Kč měsíčně. Žalovaný dále předložil pracovní smlouvu na dobu neurčitou s počátkem 2. 8. 2021 a stanovenou mzdou 13 000 Kč měsíčně. Náhledem na nabídku volných pracovních míst na úřadu práce však bylo okresním soudem zjištěno, že by žalovaný mohl dosahovat příjmy vyšší (i s ohledem na svou kvalifikaci a znalost anglického jazyka), a to v rozpětí 20 000 Kč až 30 000 Kč měsíčně. Žalovaný je mužem v produktivním věku, bez zdravotních omezení (tvrzení o zdravotních problémech omezujících pracovní možnosti žalovaný neprokázal, resp. z jediné lékařské zprávy z roku 2020 žádné pracovní omezení pro žalovaného neplyne), je vysokoškolsky vzdělán, hovoří plynně anglicky a na území ČR má od datum povolení k pobytu. Výdělkové možnosti žalovaného tak mohou být omezeny toliko záznamem o jeho dřívější trestné činnosti, což však pro účely tohoto řízení nemůže být pojato jako okolnost ve prospěch žalovaného a k tíži žalobkyně. Možnosti uplatnění žalovaného na trhu práce jsou tedy takové, že by žalovanému při očekávatelném úsilí měly zajistit příjmy minimálně ve výši průměrné mzdy.

8. S ohledem na skutečnost, že žalovaný žalobkyni za dobu od 1. 9. 2017 do 31. 5. 2019 sice nepravidelně, ale alespoň částečně na její výživu přispíval, určil okresní soud za toto období výživné pro žalobkyni ve výši 2 000 Kč měsíčně, za dobu od 1. 6. 2019 do 31. 3. 2021, tj. za období, kdy žalovaný žalobkyni přispěl v minimální míře a neměl v té době evidován pobyt na území republiky, určil výživné ve výši 3 000 Kč měsíčně, za dobu od 1. 4. 2021 do 31. 8. 2021, tj. období, kdy se mohl žalovaný ucházet o zaměstnání (byl mu udělen pobyt), stanovil výživné ve výši 4 500 Kč měsíčně a za dobu od 1. 9. 2021, tj. od studia na vysoké škole (pouze výdaje se studiem v obec budou představovat minimálně 10 000 Kč měsíčně) určil výživné částkou 5 500 Kč měsíčně. Okresní soud při stanovení výživného vycházel z odůvodněných potřeb žalobkyně, které v souvislosti zejména s jejím studiem na střední i vysoké škole s uměleckým zaměřením představují nemalé výdaje, k čemuž je nutné připočíst i běžné výdaje spojené s nákupem oblečení, drogerie apod. a také náklady spojené s bydlením, které v plné výši saturuje matka žalobkyně se svým přítelem. Na příjmy, které si žalobkyně v rámci brigády vydělala, nelze dle názoru okresního soudu nahlížet jako na příjmy pravidelné, zajišťující příjem žalobkyně, ale příjmy, které žalobkyně vynaložila na studium a přilepšení si v rámci svého osobního života. To samé se týká také tvrzeného anonymizováno, kde bylo zjištěno, že se nejedná o profesionální anonymizováno, ale jen o určitou nepravidelnou prezentaci převážně bez nároku na honorář. Okresní soud v rámci určení výše výživného dále vycházel z možností, příjmových a majetkových poměrů žalovaného, neboť nelze dávat k tíži žalobkyni, že žalovaný byl až do července 2021 bez pravidelného příjmu. Žalovaný, vědom si toho, že má vyživovací povinnosti nejenom k žalobkyni, ale i k dalším dvěma dcerám, za celé posuzované období (od 1. 9. 2017) nevyvinul snahu a úsilí, kterým by zaměstnání a tím pravidelný příjem získal a mohl dostát své rodičovské povinnosti tak, aby společně s matkou žalobkyně mohl zajistit jak studium, tak i běžné výdaje žalobkyně, neboť toto až dosud a i nadále je na bedrech pouze matky žalobkyně a dobré vůli jejího partnera. Přestože pak žalovaný tvrdil, že jeho příjmy jsou minimální, nájemné i výživné pro jméno a jméno hradí pomocí své přítelkyně jméno příjmení, tak v letošním roce 2x navštívil země. Životní úroveň žalovaného je tak nepochybně vyšší, než jak žalovaný tvrdí, a pokud by se žalovaný přičinil o získání lépe placeného zaměstnání (nikoliv s příjmem řidiče 13 000 Kč hrubého), jeho životní úroveň by se nepochybně zvýšila a žalovaný by mohl dostát řádně svým rodičovským povinnostem. S ohledem na výše uvedené okresní soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku. Dlužné výživné za dobu od 1. 9. 2017 do 31. 10. 2021 ve výši 141 500 Kč okresní soud žalovanému umožnil hradit v pravidelných měsíčních splátkách po 5 000 Kč spolu s běžným výživným (výrok II.). Ve zbývající části okresní soud žalobu zamítl (výrok III.). Výrok o nákladech řízení okresní soud odůvodnil ust. § 142 odst. 2 o.s.ř. ve spojení s ust. § 146 odst. 2 větou první o.s.ř., když úspěch (neúspěch) účastníků byl přibližně stejný (při zohlednění procesního zavinění žalobkyně na částečném zastavení řízení). Okresní soud též připomněl povahu řízení mezi rodičem a dítětem. Ohledně nákladů řízení státu (tlumočné) okresní soud uvedl, že každý má právo jednat před soudem ve svém mateřském jazyce, tudíž tyto náklady neuložil k tíži žádnému z účastníků.

9. Proti tomuto rozsudku podali včasné odvolání oba účastníci.

10. V odvolání směřujícím pouze proti nákladovému výroku (sub IV.) žalobkyně mimo jiné uvedla, že důvodem rozšíření žaloby byl postup žalovaného, který neposkytl soudu součinnost k zjišťování jeho příjmů. Žalobkyně neměla k dispozici ověřené informace o příjmové situaci žalovaného, tyto informace o zdroji svých příjmů žalovaný zastíral (i soudu), proto se nabízel postup dle § 916 zák. č. 89/2012 Sb. (výpočet výživného z 25násobku životního minima). Posléze však došlo v posunu v přístupu žalovaného, pro který soud nemínil ve věci aplikovat shora citované ustanovení, na což žalobkyně reagovala částečným zpětvzetím žaloby. Za tohoto stavu měla žalobkyně za to, že požadavek na výživné v částce 9 650 Kč měsíčně nebyl nepřiměřený, že k moderaci tohoto nároku přistoupila v první vhodný moment, pročež se zřetelem na neochotu žalovaného objasnit své příjmy (též nevěrohodnost tvrzení žalovaného o nich) bylo třeba zavinění na částečném zastavení řízení přičítat k tíži žalovanému. Žalobkyně dále poukázala na svůj převážný úspěch ve věci, když po částečném zpětvzetí žaloby uplatňovala nárok na výživné v částce 6 000 Kč měsíčně od září 2017, tj. za dobu pěti let nárok o materialitě 360 000 Kč a okresní soud žalobě vyhověl za sledované období co do částky 268 500 Kč, z čehož při poměření uvedených hodnot vychází, že žalobkyně dosáhla téměř 3/4 úspěchu ve věci (74,6 %). Tomu však výrok o nákladech řízení neodpovídá. Žalobkyně nadto namítla, že rozhodnutí o výživném záviselo na úvaze soudu (§ 142 odst. 3 o.s.ř.), proto jí měl okresní soud přiznat plnou náhradu nákladů řízení. Z výše uvedených důvodů se žalobkyně domáhala změny rozsudku okresního soudu v napadené části a přiznání jí náhrady nákladů za řízení před okresním soudem. Současně požadovala náhradu nákladů odvolacího řízení.

11. Odvolání žalovaného směřovalo proti rozsudku okresního soudu ve věci samé, a to dle obsahu odvolání do výroků I. a II. Žalovaný předně zpochybňoval závěr okresního soudu, že žalobkyně je vysokoškolskou studentkou. Pokud ani na třetí pokus nezvládla maturitní zkoušku a je nucena opakovat čtvrtý ročník střední školy, tak v následujícím akademickém roce nebude řádnou studentkou vysoké školy a její postavení se tak bude rovnat postavení studenta programu celoživotního vzdělávání, na kterého nemůže škola požadovat státní příspěvek, jelikož se nejedná o studenta. Vysokoškolské ambice žalobkyně bude proto možné realizovat nejdříve v letech 2022 - 2023, nikoliv v současné době (v době rozhodnutí nalézacího soudu). Nadto z provedeného dokazování nevyplynulo, že by žalobkyně byla v akademickém roce 2021 – 2022 studentkou střední školy, byť právě tato podmínka je předpokladem pro studium vysokoškolského oboru. Žalobkyně netvrdila, ani nedoložila, že by se zapsala do dalšího středoškolského studia s cílem získání maturitní zkoušky, pouze hovořila o přestěhování do obec a studiu vysoké školy. Dle odvolatele okresní soud dále přecenil jeho příjmové schopnosti, neboť nedisponuje kvalifikací, podle které by měl dosahovat minimálně průměrné mzdy. Naopak bylo zjištěno, že se jedná o cizího státního příslušníka, jehož zahraniční vzdělání nebylo v České republice nostrifikováno, že se jedná o osobu s minimální znalostí českého jazyka, která byla v minulosti odsouzena pro spáchání zločinu anonymizováno charakteru. Za tohoto stavu není reálné, aby žalovaný usiloval o pozici grafika či specialisty nákupu, natož pracovníka on-line marketingu. Provedeným dokazováním bylo naopak zjištěno, že žalovaný získal uplatnění toliko na pozici řidiče, pročež lze mít za to, že je pro něj možnost získání pracovní pozice související s prací s lidmi nereálná. Soud prvního stupně rovněž nekriticky hodnotil výpověď žalobkyně, která přiznala nijak nedaněné příjmy z anonymizováno, byť následně demonstrativně doložila několik potvrzení o bezplatné činnosti, což ovšem nekoresponduje s její výpovědí. Oproti žalobkyni žalovaný poskytl výpisy z bankovních účtů a zcela transparentním způsobem tak doložil své poměry, včetně plateb, které v minulosti učinil na výživu žalobkyně, které však soud ve svých úvahách nezohlednil a nijak jimi neponížil stanovené výživné. Okresní soud dále pominul, že žalovaný po propuštění z výkonu trestu odnětí svobody pobýval na území ČR nelegálně, a to až do března 2021, kdy mu byl povolen přechodný pobyt. Nelze hovořit o vyšších schopnostech žalovaného, o neochotě zapojení se do pracovního poměru, pokud do března 2021 nemohl ze zákona vykonávat výdělečnou činnost, jinak by byl postižen dle § 119 odst. 1 písm. c) bodu 1 zák. č. 326/1999 Sb., a bylo by mu uloženo správní vyhoštění. Dle žalovaného zájem na zajištění životní úrovně dětí nelze interpretovat tak, že na otce budou kladeny nároky stran dosahování příjmu v období, kdy je ve výkonu trestu, potažmo po propuštění na svobodu, avšak bez platného pobytového oprávnění. Je skutečností, že v období od 1. 9. 2017 do března 2021 žalovaný nedisponoval volným vstupem na trh práce a tudíž jeho snahy o výdělek byly nezákonné. Závěrem žalovaný zdůraznil, že se zřetelem na své postavení (anonymizována tři slova, bez nostrifikovaného vzdělání, bez znalosti českého jazyka) zaujímá na trhu práce (speciálně pak v územní celek) jednu z nejnižších pozic, je třeba na něj klást nižší nároky a naopak zohlednit jeho dosavadní platební morálku, resp. platby na výživné, které v minulosti uskutečnil a náležitě jimi ponížit stanovené výživné za dobu minulou. Za dobu od 1. 9. 2021 však nelze žalovanému ukládat žádné výživné, neboť provedeným dokazováním nebylo zjištěno, že by žalobkyně byla studentkou. Žalobkyně se toliko přihlásila do studia, které vyžaduje paralelní snahu o získání úplného středoškolského vzdělání, avšak tu neprojevila, resp. nedoložila. Žalobkyni sice bude z komerčních důvodů umožněno docházet na vysokou školu, avšak při současném nestudování závěrečného ročníku střední školy neexistuje reálná šance na zisk a následné doložení maturity, tudíž je tato vysokoškolská snaha zcela lichá. Z výše uvedených důvodů se žalovaný domáhal zrušení rozsudku okresního soudu v napadené části a vrácení mu věci k dalšímu řízení, případně změny rozsudku okresního soudu v odvoláním dotčených výrocích a zamítnutí žaloby.

12. Žalobkyně ve vyjádření k odvolání žalovaného mimo jiné uvedla, že v řízení bylo prokázáno, že žalobkyně je studentkou anonymizována čtyři slova v obec, což doložila potvrzením o přijetí ke studiu a potvrzením o studiu na zmíněné vysoké škole. Žalobkyně toto studium nastoupila jako řádný student prezenčního studijního programu. Bylo rovněž prokázáno, že zájem žalobkyně o soustavnou přípravu na výkon budoucího povolání s uměleckým zaměřením je skutečný. Ostatně úspěšně splnila všechny zkoušky z prvního semestru. Je pravdou, že některé z předmětů středoškolského studia jsou pro ni při její dyslexii obtížnou studijní překážkou, žalobkyně je však rozhodnuta tyto obtíže svým úsilím překonat. V současnosti se žalobkyně připravuje na opravný termín maturitní zkoušky, který se bude konat v květnu 2022. Není tedy pravdou, že by termíny opravné maturitní zkoušky byly pro žalobkyni vyčerpány. V každém případě platí, že dle interních norem anonymizována tři slova student doloží maturitní vysvědčení do doby uzávěrky studia na fakultě, tj. na konci čtvrtého ročníku. Obava žalovaného, že žalobkyně nebude schopna tuto podmínku dodržet, je tak zjevně předčasná. Žalobkyně dále uvedla, že na její příjmy z brigád nelze nahlížet jako na příjmy pravidelné, zajišťující příjem žalobkyně, ale jako na příjmy, které žalobkyně vynaložila na studium a„ přilepšení si“ v rámci svého osobního života. To se týká i anonymizováno, kde žalobkyně měla natolik ojedinělé příjmy, že o nich nelze hovořit jako o potencionálním zdroji jejího zajištění. Prostředky takto nabyté přitom ani nedosahovaly výše, která by žalobkyni zakládala povinnost k dani z příjmu. Argument, že žalobkyně nedostatečně prokázala své příjmy, dokládá licoměrný postoj žalovaného, který po dobu řízení nebyl schopen přesvědčivě doložit zdroje svých příjmů zajišťujících mu jeho životní úroveň, který užívá automobil ve svém vlastnictví, potažmo často cestuje do země za účelem rekreace či návštěv svých blízkých, aniž by vysvětlil, jak si k takovým cestám opatřuje prostředky. Dokladované zaměstnání je pouze účelové (jednatel společnosti, u níž žalovaný pracuje, je vůči žalovanému osobou blízkou), neobjasňuje příjmovou situaci žalovaného, neboť při případné exekuci by žalovaný nepřišel o řidičské oprávnění. Kromě toho se uváděná mzda ve výši 13 622 Kč měsíčně nesrovnává s náklady na dojíždění za prací do obec (nejlevnější doprava by stála cca 4 000 Kč měsíčně). V Pardubicích přitom právnická osoba (prostřednictvím úřadu práce) nabízí práci bez kvalifikace se mzdou od 21 650 Kč měsíčně (často zastávanou právě cizinci). Možnou příčinou rozporu mezi deklarovanými příjmy a výdaji žalovaného je skutečnost, že žalovaný disponuje dalšími příjmy z darů ze strany svých příbuzných. Jedná se o prostředky, které přispívají ke zvýšení jeho životní úrovně, kterou by měl se svými dětmi sdílet. Skutečnost, že si žalovaný na své útraty neobstarává prostředky svou prací, pak nemůže být dána žalobkyni k tíži, zvláště pokud je vzdělaným mužem v produktivním věku a není zde důvodu, pro nějž by nemohl dosahovat příjmů vlastním úsilím. Pokud jde o v minulosti poskytnuté plnění na výživné, pak šlo o plnění nepravidelná, která by nemohla uspokojit ani vyživovací povinnost žalovaného ke dvěma mladším dcerám. Okresní soud přesto k těmto dílčím úhradám ve svém rozhodnutí přihlédl, když výši výživného ponížil právě za období, v nichž byly platby provedeny. K tomu žalobkyně zdůraznila, že její obživu zajišťovala po dlouhou dobu pouze její matka se svým druhem panem příjmení, že žalovaný do současné doby fakticky na její výživu finančně ani naturálně nepřispívá. Důvodem ke krácení zákonné povinnosti žalovaného nemůže být ani jeho trestní minulost. Z dosavadního přístupu žalovaného se spíše zdá, že se ztotožňuje s rolí oběti justičního systému ČR, a že pojmy morální i právní odpovědnosti mu nejsou zcela vlastní. Není ani pravdou, že by okresní soud přehlédl, že žalovaný po propuštění z výkonu trestu odnětí svobody pobýval na území ČR nelegálně, a to až do března 2021, kdy mu byl povolen přechodný pobyt. Nalézací soud tuto skutečnost naopak citlivě vyhodnotil, když za období od 1. 6. 2019 do 31. 3. 2021 určil výživné ve snížené částce 3 000 Kč měsíčně. Závěrem žalovaná uvedla, že závěry okresního soudu odpovídají provedenému dokazování, že respektuje přiznání nároku ve sníženém rozsahu, jímž soud zohlednil další vyživovací povinnosti žalovaného. Navrhovala proto potvrzení rozsudku okresního soudu v napadené části.

13. Žalovaný ve vyjádření k odvolání žalobkyně uvedl, že okresnímu soudu poskytl rozsáhlý důkazní materiál ke svým příjmům, výdajům, pobytové historii či zdravotnímu stavu, zatímco žalobkyně ke svým tvrzením neposkytla relevantní důkazy, a to především stran úmyslu pokračovat ve studiu střední školy či prokázání příjmů z anonymizováno. Žalobkyni proto nesvědčí právo na náhradu nákladů řízení.

14. Krajský soud přezkoumal rozsudek okresního soudu i řízení jemu předcházející v mezích podaných odvolání účastníků, tj. ve výrocích I. a II. o věci samé a v závislých nákladových výrocích (sub IV. a V.), a to jak z pohledu odvolacích námitek, jimiž účastníci uplatnili odvolací důvody dle § 205 odst. 2 písm. e) a g) o.s.ř., tak z důvodů v odvolání žalovaného neuvedených (§ 212a odst. 1 zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění, dále jen„ o.s.ř.“), a dospěl k závěru, že částečně důvodné je pouze odvolání žalovaného.

15. Návrh (žalobu) žalobkyně na určení výživného je třeba posuzovat dle režimu o.z., jak správně uvedl i soud prvního stupně.

16. V souladu s výkladem okresního soudu možno vyjít z toho, že vyživovací povinnost rodičů k dětem (též zletilým) trvá do té doby, pokud děti nejsou schopny samy se živit (srov. zejména ust. § 859, § 910 odst. 1 a § 911 o.z.). Hlediska pro určení výživného jsou vyjádřena v ust. § 913, § 914 a § 915 o.z., výživné by tedy mělo odpovídat možnostem a schopnostem obou rodičů i odůvodněným potřebám dětí, kdy je rozsah vyživovací povinnosti rodiče dán zásadně jeho životní úrovní a děti mají žít na takové hmotné a kulturní úrovni, jakou umožňují osobní poměry rodiče (toto hledisko dle § 915 odst. 1 věty druhé o.z. předchází hledisku odůvodněných potřeb dětí). Právní úprava současně vychází z toho, že při hodnocení schopností, možností a majetkových poměrů povinného rodiče soud zkoumá, zda se povinný nevzdal bez důležitého důvodu výhodnějšího zaměstnání či výdělečné činnosti nebo majetkového prospěchu, popřípadě zda nepodstupuje nepřiměřená majetková rizika (srov. § 913 odst. 2 věta první o.z.). Uvedené ustanovení tedy zakotvuje tzv. potencialitu příjmů jako východisko pro stanovení vyživovací povinnosti. Dále je nutno přihlížet k tomu, zda povinný o dítě (oprávněného) osobně pečuje, k míře, v jaké tak činí a popřípadě též k péči o společnou (rodinnou) domácnost (srov. ust. § 913 odst. 2 věta druhá o.z.).

17. Schopnost dítěte živit se samo je pak závislá na tom, kdy se dítě stane způsobilým hradit své odůvodněné potřeby z vlastních příjmů nebo majetku, proto vyživovací povinnost rodičů k dítěti nezaniká v okamžiku dosažení zletilosti, ale teprve tehdy, kdy dítě dosahuje postačujícího příjmu z povolání, které si zvolilo, a které odpovídá jeho stupni dosaženého vzdělání, případně je jinak majetkově zajištěno. Vyživovací povinnost rodičů k dítěti zásadně trvá po celou dobu přípravy na budoucí povolání, pokud je tato doba společensky odůvodněná. Je přitom zcela nepochybné, že za pokračování přípravy dítěte na budoucí povolání nutno považovat jak středoškolské, tak i vysokoškolské studium, které dítěti umožní pracovní uplatnění společensky významnějším způsobem. Doba, za kterou může soud přikročit k přiznání výživného pro děti, je ohraničena třemi roky od zahájení soudního řízení (§ 922 odst. 1 o.z.).

18. Krajský soud se zřetelem na shora učiněná východiska dále uvádí, že zcela přejal skutkové závěry okresního soudu, jak jsou popsány výše, když nezjistil, že by okresní soud při zjišťování skutkového stavu nepřihlédl k nějakým tvrzením účastníků či jejich důkazním návrhům, nebo že by na základě provedených důkazů dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním (k polemice žalovaného s některými skutkovými zjištěními okresního soudu viz odůvodnění níže). Odvolací soud pouze doplnil dokazování ohledně aktualizace poměrů účastníků, skutečností, které nastaly po vyhlášení rozsudku okresního soudu.

19. Ze zprávy právnická osoba právní forma bylo zjištěno, že matka žalobkyně dosáhla v období od května 2021 do března 2022 průměrného čistého měsíčního výdělku ve výši 16 990 Kč. Sama žalobkyně pak měla u jmenované společnosti příjmy v období od května do září 2021, a to v průměru 851 Kč čistého měsíčně.

20. Z nabídky volných pracovních míst na úřadu práce bylo zjištěno, že v obec (okres okres) je mimo jiné nabízena práce na pozici řidiče (osobních a malých dodávkových automobilů, řidičské oprávnění skupiny B) s požadavkem minimálního stupně vzdělání, např. za mzdu od 25 000 Kč do 30 000 Kč (právnická osoba titul), od 20 000 Kč do 30 000 Kč (společnost právnická osoba), od 21 500 Kč (právnická osoba) či od 21 480 Kč (právnická osoba). V nabídce úřadu práce je dále nabízena práce montážního dělníka/dělníka elektronického zařízení, rovněž s minimálním stupněm vzdělání, u společnosti právnická osoba, se mzdou do 20 000 Kč měsíčně, dále pozice skladníka u společnosti právnická osoba, se mzdou od 21 500 Kč měsíčně.

21. Z přednesu žalobkyně při odvolacím jednání bylo zjištěno, že od vydání napadeného rozsudku nedošlo v jejích poměrech a potřebách (též ve výdajích se studiem), ani v poměrech její matky a jejího přítele (druha) k žádné změně. Žalobkyně nadále studuje na vysoké škole, zkoušky za zimní semestr má úspěšně složeny. Do obec dojíždí prakticky denně, nemá na tamní bydlení, pouze většinou z úterý na středu přespává v bytě, který jí zajišťuje spolustudující. Současně se žalobkyně připravuje na složení maturitní zkoušky na střední škole v obec, která proběhne v květnu tohoto roku. V současné době žalobkyně žádný přivýdělek nemá, musí studovat. Žalovaný na její výživu od vydání rozsudku okresního soudu nepřispěl.

22. Z přednesu otce při odvolacím jednání bylo zjištěno, že u současného zaměstnavatele (právnická osoba) dosahuje příjmu cca 13 000 Kč měsíčně. Jde o práci řidiče na částečný úvazek, neboť s ohledem na vyšší tlak a únavu musí více odpočívat. Za prací do obec jezdí vlakem přibližně 3x až 4x týdně. Žalovaný poptává lépe placené zaměstnání (např. práce týkající se stěhování), leč zatím bez výsledku. V poměrech žalovaného ani jeho družky nedošlo od vydání rozsudku okresního soudu k žádné změně. Na výživu mladších dcer (jméno, jméno) žalovaný nadále platí 5 000 Kč měsíčně, na výživu žalobkyně od vydání rozsudku okresního soudu nepřispěl.

23. K posouzení výše výživného, a to se zřetelem na výsledky dokazování před okresním soudem i výsledky doplnění dokazování v odvolacím řízení a obsah odvolání žalovaného, odvolací soud akcentuje následující skutečnosti.

24. Okresní soud správně uvedl, že vyživovací povinnost žalovaného k žalobkyni trvá, neboť žalovaný je otcem žalobkyně a žalobkyně se dosud soustavně připravuje na své budoucí povolání studiem na vysoké škole, takže není schopna se sama živit. Stran odvolací výhrady žalovaného týkající se neukončeného středoškolského vzdělání žalobkyně (nesložení maturitní zkoušky) možno přitom odkázat na odůvodnění (skutková zjištění) rozsudku okresního soudu, z něhož je patrné, že podmínku řádného ukončení středoškolského studia maturitou lze splnit (doložit) později (na tom dle všeho žalobkyně pracuje), tudíž i v době rozhodnutí odvolacího soudu nadále platí, že žalobkyně je řádnou studentkou vysoké školy, že není schopna se sama živit. Odvolací soud v tomto ohledu sdílí (se zřetelem na přetrvávající námitky žalovaného v odvolání) i hodnocení okresního soudu stran příjmů žalobkyně u právnická osoba titul. či z anonymizováno (ten ostatně v odvolacím řízení dle shora učiněných zjištění zcela odpadl), kde správně vystihl, že se jednalo o nepravidelný příjem, který byl pouhým přilepšením na osobní život žalobkyně, potažmo příspěvkem na náklady se studiem, tudíž na trvání vyživovací povinnosti žalovaného k žalobkyni ničeho nezměnil.

25. Správné skutkové závěry soud dále učinil ohledně odůvodněných potřeb žalobkyně daných nejen jejím dospívajícím věkem (posléze nabytím zletilosti), zájmy i zdravotním stavem, ale zejména i studiem na střední a vysoké škole (škol s uměleckým zaměřením, kde jsou značné náklady). To samé platí ohledně posouzení příjmových možností a schopností žalovaného a matky žalobkyně, jejich životní úrovně ovlivněné i soužitím s partnery, dále ohledně posouzení dílčích plnění žalovaného na výživu tří dcer (žalobkyně, jméno, narozená dne datum a jméno, narozená dne datum). Z předložených dokladů (viz č. l. 23 – 26, 89a – 90, 94p.v. – 95 spisu) jsou patrné nepravidelné, leč částečné platby na všechny tři dcery v období od září 2017 do května 2019 (bez rozlišení rozdělení peněz mezi tyto dcery) a v dalším období (od června 2019 do května 2020) spíše minimální, resp. žádné platby, kteréžto okresní soud zohlednil při stanovení výživného žalovanému v posuzovaném období.

26. Odvolací námitky žalovaného zpochybňovaly zejména jeho možnosti dosahování příjmů, když poukazoval jednak na to, že se s ohledem na absenci pobytového statusu v ČR nemohl do práce legálně zapojit, a dále (po udělení povolení k přechodnému pobytu v březnu 2021) na své omezené pracovní možnosti a z toho plynoucí nízký příjem, z něhož nedokáže nárok žalobkyně na výživné v požadovaném rozsahu uspokojit. K tomu odvolací soud musí přisvědčit náhledu okresního soudu, který správně neučinil východiskem pro posouzení výše vyživovací povinnosti žalovaného v posuzovaném období faktický stav, faktické nízké příjmy žalovaného, ale jeho potencionální příjmy. Okresní soud vyšel správně z toho, že úmyslnou trestnou činnost, za níž byl již v minulosti odsouzen (viz pobyt ve výkonu trestu v letech rok - rok), z čehož následně plynuly omezení k zajištění odpovídajícího zaměstnání žalovaného, nelze přičítat k tíži žalobkyně, nýbrž k tíži žalovaného, a proto je zcela namístě aplikace ust. § 913 odst. 2 věta první o.z. a stanovení výživného z předpokládaného výdělku, který by odpovídal jeho produktivnímu věku, zdravotnímu stavu, osobním a kvalifikačním poměrům (též znalosti anglického jazyka).

27. Vycházeje z těchto hledisek okresní soud nepochybil, pokud využil nabídky volných pracovních míst na úřadu práce a s ohledem na konkrétní skutková zjištění týkající se vybraných pracovních pozic (viz bod 20 odůvodnění rozsudku okresního soudu) pracoval v posuzovaném období s potencionálním příjmem v rozmezí 20 000 Kč až 30 000 Kč měsíčně, tedy s příjmem, který se pohyboval na úrovni průměrné mzdy v České republice Okresní soud přitom správně přihlédl k tomu, že na straně žalovaného nejsou žádné zásadní zdravotní překážky, které by žalovaného pracovně omezovaly (viz zjištění pod bodem 18. odůvodnění rozsudku okresního soudu).

28. V odvolacím řízení pak nevyšly najevo žádné takové skutečnosti, které by znamenaly nějaký posun ve skutkovém stavu (oproti tomu, z čeho vycházel okresní soud). O tom svědčí i přednesy účastníků v odvolacím řízení, že u nich nedošlo (ani u matky žalobkyně), jejího partnera či partnerky žalovaného) k žádné podstatné změně. Nadále též platí, že u žalovaného je třeba vycházet ze shora naznačeného potencionálního příjmu. Žalovaným fakticky dosahovaný příjem (jak vyplynul z pracovní smlouvy u právnická osoba právní forma a o němž hovořil žalovaný i při odvolacím jednání) je se zohledněním výdajů s dojížděním do obec zcela minimální, neodpovídající příjmových možnostem a schopnostem žalovaného. Pracovní trh v obec či blízkém okolí přitom dle výsledků doplnění dokazování v odvolacím řízení nadále skýtá pro žalovaného možnost výdělků, které by dosahovaly až částky 30 000 Kč měsíčně, a to dokonce i na pozici řidiče (řidičské oprávnění skupiny B), kterou žalovaný vykonává v obec. Nadále přitom platí, že žádná závažná zdravotní omezení žalovaného nebyla v řízení prokázána (žalovaný žádné důkazy v tomto směru odvolacímu soudu ani nenabízel). Tomu, že by měl žalovaný nějaká vážná zdravotní omezení, nenasvědčuje ani jeho tvrzení o tom, že poptává práci týkající se stěhování, která předpokládá dobrou fyzickou zdatnost.

29. Výše výživného stanovená rodiči (zde žalovanému) by se dle ustálené soudní praxe odvolacího soudu měla pohybovat v rozsahu 20 – 30 % čistého příjmu povinného rodiče (při součtu všech jeho vyživovacích povinností; v projednávané věci je nutno počítat se třemi vyživovacími povinnostmi žalovaného), pokud zde nejsou výjimečné důvody pro stanovení jiného výživného. Stejně tak je třeba vážit případný styk žalovaného se žalobkyní, během kterého by uspokojoval její potřeby, péči o rodinnou domácnost, to, zda a v jaké formě (rozsahu) žalovaný plnil svou vyživovací povinnost, např. též věcným či jiným způsobem. V projednávané věci je však zřejmé, že z naznačených skutečností lze ve vztahu k žalobkyni přihlédnout jen k dílčímu peněžitému plnění vyživovací povinnosti žalovaného vůči žalobkyni, jak jej zohlednil okresní soud.

30. Za tohoto stavu, se zřetelem na věk i odůvodněné potřeby žalobkyně, se v daném případě jeví vhodným uvažovat v období od září 2017 s postižením příjmů výživou povinného žalovaného v horní polovině shora uvedeného rozpětí (25 – 30 %), v posledním období pak s postižením příjmů žalovaného na samotné horní hranici (30 %). Okresnímu soudu lze tak přisvědčit, pokud výživné žalovanému stanovil od 1. 9. 2017 do 31. 5. 2019 v částce 2 000 Kč měsíčně, kdy zohlednil nepravidelné dílčí plnění žalovaného (na žalobkyni připadalo při plnění dětem rovným dílem maximálně 1 000 Kč měsíčně), což by korespondovalo (při výživném na žalobkyni v částce 3 000 Kč a výživném, diferencovaném dle věku, na jméno a jméno, na které ještě tehdy nebylo soudně určeno výživné, v částce 2 500 Kč a 2 000 Kč) přibližně 25 % shora uvažovaného potencionálního příjmu žalovaného. Stejně tak lze podržet úvahu okresního soudu o výživném pro žalobkyni od 1. 6. 2019 do 31. 3. 2021 v částce 3 000 Kč měsíčně, kdy dílčí plnění žalovaného ve prospěch žalobkyně bylo spíše minimální (to samé dílem platí ve vztahu k ostatním dcerám, byť u nich žalovaný zřejmě začal od právní moci rozvodu manželství, tj. od 30. 11. 2020 platit výživné v úhrnné výši 5 000 Kč měsíčně), tudíž lze dovodit, že postižení příjmů žalovaného výživným v období od června 2019 do března 2021 bylo v akceptovatelném rozmezí 25 % - 30 %. Okresnímu soudu nelze vytknout ani další diferenciaci (zvýšení) výživného pro žalobkyni od dubna 2021, byť se již odvolací soud zcela neztotožňuje se stanovením její výše na částku 4 500 Kč měsíčně. V tomto období je jistě zcela namístě uvažovat s postižením příjmů žalovaného na samotné horní hranici, tj. v rozsahu 30 %. To koresponduje při shora uvažovaném potencionálním příjmu ve výši 30 000 Kč měsíčně částce 9 000 Kč měsíčně na všechny děti žalovaného. Žalovaný má soudně určeno (zřejmě i platí) výživné v částce 3 000 Kč měsíčně na zletilou jméno a 2 000 Kč měsíčně na nezl. jméno, zbývá tak pro žalobkyni částka 4 000 Kč měsíčně, která se jeví ve vztahu k mladším sestrám přiměřenou, tudíž odvolací soud shledal, že od 1. 4. 2021 skutkovému stavu a zákonným hlediskům pro určení výživného lépe odpovídá výživné pro žalobkyni ve výši 4 000 Kč měsíčně. Odvolací soud přitom nepochybuje o tom, že věk i potřeby žalobkyně by odůvodňovaly ještě vyšší výživné (to platí zejména pro výživné za dobu od 1. 9. 2021, kdy okresní soud přistoupil k dalšímu zvýšení výživného pro žalobkyni v souvislosti s jejím vysokoškolským studiem), nicméně nutno zdůraznit, že výživné musí rovněž odpovídat poměrům žalovaného, že je průsečíkem shora naznačených zákonných hledisek, kterým dle názoru odvolacího soudu odpovídá shora dovozené výživné v částce 4 000 Kč měsíčně (od 1. 4. 2021), vycházející z předpokládaného výdělku 30 000 Kč měsíčně a jeho postižení 30 % (se zohledněním dalších dvou vyživovacích povinností žalovaného). Z tohoto důvodu odvolací soud podmínky pro další zvýšení výživného od 1. 9. 2021 v projednávané věci neshledal. K tomu lze dodat, že ve vyšší příjmovou úroveň, která by dovolovala stanovit vyšší výživné, ve skutkových poměrech dané věci dovodit nelze, resp. nebyla prokázána. Ani argument životní úrovní otce nemůže ospravedlnit vyšší výživné, neboť z dosavadních zjištění neplyne, že by se žalovaný těšil nějaké nadstandardní životní úrovni. To nelze dovodit ani z toho, že v minulém roce dvakrát pobýval v země, když je uvěřitelné, že tento pobyt hradili jeho rodiče (tak tomu v rodinách bývá, není důvodu k tomu vést další dokazování). Další plnění (dary) ze strany příbuzných žalovaného, které by podstatně ovlivňovaly jeho životní úroveň, nebyly v řízení prokázány, tudíž nelze usuzovat na to, že by zde byl prostor pro vyšší výživné (výživné, které by přesahovalo soudem uložené výživné).

31. Z výše uvedených důvodů odvolací soud změnil rozsudek okresního soudu ve výroku I. podle § 220 odst. 1 písm. b) o.s.ř., tedy přiznal žalobkyni výživné v rozsahu uvedeném ve výroku I. tohoto rozsudku a současně zamítl žalobu ve zbývající části (reflektující již částečné zamítnutí žaloby ve výroku III. rozsudku okresního soudu).

32. S ohledem na okresním soudem stanovené výživné od září 2017 do března 2021, novou výši výživného za dobu od dubna 2021, zjištění, že ve vztahu k tomuto výživnému žalovaný další plnění ve sledovaném období (do doby rozhodnutí odvolacího soudu) žalobkyni neposkytl a skutečnost, že při zjišťování skutkového stavu věci je rozhodující okamžik vyhlášení rozhodnutí (§ 211 a § 154 odst. 1 o.s.ř.), bylo třeba vyčíslit dlužné výživné za dobu od 1. 9. 2017 do 30. 4. 2022 na částku 160 000 Kč, která odpovídá výživného stanovenému žalovanému v rozhodné období (21 měsíců – září 2017 až květen 2019 – po 2 000 Kč, 22 měsíců – červen 2019 až březen 2021 – po 3 000 Kč a 13 měsíců – duben 2021 až duben 2022 – po 4 000 Kč). Z těchto důvodů krajský soud změnil rovněž výrok II. napadeného rozsudku a shora uvedený nedoplatek výživného žalovanému uložil zaplatit k rukám žalobkyně ve lhůtě šesti měsíců od právní moci tohoto rozsudku. Tuto lhůtu k úhradě dluhu stanovil odvolací soud tak, aby jeho úhrada neohrozila schopnost žalovaného platit běžné výživné a současně hradit jeho nezbytné potřeby. Současně představuje tato lhůta i dostatečný časový prostor pro žalovaného, aby si potřebné finanční prostředky opatřil.

33. Předmětem odvolacího přezkumu byly i závislé nákladové výroky (sub IV. a V.), když odvolání žalobkyně směřovalo výslovně proti výroku o nákladech řízení mezi účastníky.

34. Odvolání žalobkyně proti výroku o nákladech řízení mezi účastníky odvolací soud neshledal důvodným, což nebylo důvodu korigovat ani po dílčí změně rozsudku okresního soudu ve věci samé. V daném případě je zřejmé, že úspěch (neúspěch) účastníků byl v daném případě částečný. Při posuzování úspěchu (neúspěchu) účastníků je třeba vycházet z toho, co žalobkyně požadovala (viz jí požadované výživné v částce 5 500 Kč, posléze 9 650 Kč a nakonec 6 000 Kč měsíčně) a co jí následně bylo soudem přiznáno (viz ve sledovaném období přiznané částky 2 000 Kč, 3 000 Kč a 4 000 Kč měsíčně). Toto porovnání nevyznívá ve prospěch žalobkyně, není zde přitom žádného důvodu dovozovat převážnost úspěchu žalobkyně konstrukcí s plněním výživného za dobu pěti let (i tak by se úspěch, resp. neúspěch účastníků blížil 50 %). To platí zvláště s přihlédnutím k tomu (jak správně uzavřel okresní soud), že zavinění na částečném zastavení řízení jde za žalobkyní. Jiný závěr neospravedlňují ani důvody, které žalobkyně snesla k rozšíření žaloby (a jejímu následnému částečnému zpětvzetí). Bylo na žalobkyni, aby v daném sporném řízení zvážila důkazní situaci a možný výsledek řízení, za něhož nese procesní odpovědnost. Žalobkyně proto musí nést nákladové důsledky částečně nepříznivého rozhodnutí ve věci samé. Protože při částečné změně rozsudku okresního soudu nutno rozhodnout i o nákladech řízení u soudu prvního stupně (srov. § 224 odst. 2 o.s.ř.), odvolací soud v intencích shora uvedeného rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů za řízení před okresním soudem.

35. Je skutečností, že okresní soud rozhodl výrokem V. i o nákladech řízení státu. Toto deklaratorní rozhodnutí (ve výroku rozsudku) nebylo zapotřebí, v odůvodnění napadeného rozsudku stačilo uvést, že žádný z účastníků nemá náhradovou povinnost vůči státu, k čemuž lze jinak odkázat na správné odůvodnění napadeného rozsudku. K nákladům státu za fázi odvolacího řízení lze dodat, že o tlumočném (viz faktura tlumočnice č. l. 234 spisu) rozhodne (toto také proplatí) okresní soud, který tlumočnici v daném řízení ustanovil. I zde jinak platí, že není zapotřebí rozhodovat o těchto nákladech řízení státu, tyto náklady řízení nelze uložit žádnému z účastníků, nese je stát ze svého.

36. Žalobkyně byla v odvolacím řízení (se zřetelem na předmět odvolacího přezkumu) v převážné míře úspěšná. Při porovnání toho, co jí bylo přiznáno okresním soudem a co jí bylo přiznáno odvolacím soudem, vychází, že její neúspěch se víceméně týkal nepatrné části (plnění přiznané okresním soudem ke dni rozhodnutí odvolacího soudu vychází na částku 174 600 Kč, zatímco plnění přiznané odvolacím soudem činí k témuž dni 160 000 Kč). Z tohoto důvodu je namístě přiznat žalobkyni náklady odvolacího řízení, pokud jde o věc samu, kde měla neúspěch jen v nepatrné části, v plné výši (§ 142 odst. 3 o.s.ř.). V daném případě se jedná o náhradu odměny advokátky žalobkyně za dva úkony právní služby (sepis vyjádření k odvolání žalovaného a účast na jednání odvolacího soudu) po 8 140 Kč (vycházeno z punkta 176 000 Kč – hodnoty výživného za dobu od 1. 9. 2017 do 31. 8. 2022) dle § 7 bod 5., § 8 odst. 2 a § 11 odst. 1 písm. g) a k) vyhl. č. 177/1996 Sb. (dále jen „advokátní tarif“), náhradu dvou paušálních náhrad hotových výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 3 advokátního tarifu, náhradu za promeškaný čas (za 10 půlhodin po 100 Kč) ve výši 1 000 Kč dle § 14 odst. 1 písm. a) a odst. 3 advokátního tarifu a o náhradu cestovních výdajů (za použití osobního automobilu k jednání odvolacího soudu) ve výši 1 875,69 Kč (počítáno s ujetými 300 km, s průměrnou spotřebou použitého vozidla dle technického průkazu založeného ve spise, tj. 4,3 l /100 km, se sazbou základní náhrady za používání silničních motorových vozidel, tj. 4,70 Kč km jízdy a s průměrnou cenou pohonných hmot, tj. 36,10 Kč za 1 l motorové nafty dle vyhl. č. 511/2021 Sb., platné v době uskutečnění cesty), celkem tedy 19 755,69 Kč Náklady odvolacího řízení je žalovaný povinen nahradit žalobkyni v zákonné 3denní lhůtě k rukám její advokátky (§ 160 odst. 1 a § 149 odst. 1 o.s.ř.). Proti tomuto rozsudku není dovolání přípustné.