32 Ad 24/2025

Rubrum

číslo jednací: 32 Ad 24/2025 - 50 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Hradci Králové rozhodl samosoudkyní JUDr. Ivonou Šubrtovou ve věci žalobce: Ing. P. J. proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí se sídlem Na Poříčním právu 1, 128 01 Praha v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 10. 2025, č. j. MPSV-2025/208047- 918, ve věci příspěvku na bydlení, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Předmět řízení a rozhodnutí správního orgánu

1. Shora označeným rozhodnutím (dále jen „napadené rozhodnutí“) žalovaný zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí Úřadu práce České republiky, krajské pobočky v Hradci Králové, kontaktní pracoviště Trutnov (dále jen „úřad práce“) ze dne 8. 9. 2025, č. j. 127346/25TU, kterým žalobci nepřiznal dávku státní sociální podpory příspěvek na bydlení ode dne 1. 5. 2025. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že žalobce trvale neužívá objet na adrese X k bydlení (nemá zde bydliště), a není tak splněna jedna ze základních podmínek 2 32 Ad 24/2025 pro přiznání příspěvku na bydlení dle § 24 zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění pozdějších předpisů (dále “zákon o státní sociální podpoře“).

II. Žalobní argumentace

2. Žalobce se žalobou podanou u Městského soudu v Praze dne 23. 10. 2025 domáhal přezkoumání a zrušení napadeného rozhodnutí. Městský soud v Praze usnesením ze dne 5. 11. 2025, čj. 2 Ad 25/2025-14 věc postoupil zdejšímu soudu jako soudu místně příslušnému.

3. Žalobce namítal, že úřad práce sám nezjišťoval, zda žalobce předmětný byt v X užívá či nikoli. Pro své tvrzení, že uvedený byt žalobce neužívá vycházel pouze z toho, že žalobce v uvedeném bytě nemá trvalý pobyt, jeho manželka pracuje v X a z potvrzení starosty obce X, že žalobce neplatí poplatek za odpady za osoby, ale za nemovitost. Dle žalobce však uvedené skutečnosti neprokazují, že předmětný byt v X neužívá.

4. Správní orgány obou stupňů dle názoru žalobce svévolně zaměňují pojmy užívat byt dle § 24 zákona o státní sociální podpoře, trvalý pobyt dle § 10 zákona č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel a rodných číslech, přechodný pobyt dle § 16 a násl. zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR, a trvale se zdržovat ve smyslu § 80 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.

5. Uvedl, že poplatníkem za odpad v obci X spolu s manželkou nejsou proto, že v obci X nemají trvalé bydliště. Odkázal na čl. 2 odst. 1 Obecně závazné vyhlášky obce X o místním poplatku za obecní systém odpadového hospodářství z 1. 1. 2025 dle kterého je poplatníkem poplatku a) fyzická osoba přihlášená v obci k trvalému pobytu, nebo b) vlastník nemovité věci zahrnující byt, rodinný dům nebo stavbu pro rodinnou rekreaci, ve které není přihlášena žádná fyzická osoba a která je umístěna na území obce. Namítl nepřezkoumatelnost závěru správních orgánů o tom, že předmětný objekt ve smyslu § 24 zákona o státní sociální podpoře s manželkou neužívají.

6. Žalobce navrhl, aby soud napadené i prvostupňové rozhodnutí zrušil a žalovanému uložil povinnost nahradit mu náklady řízení.

III. Vyjádření žalovaného a žalobce

7. V písemném vyjádření k žalobě žalovaný shrnul podstatné skutečnosti projednávané věci. Uvedl, že žalobce dne 29. 7. 2025 požádal o příspěvek na bydlení na byt na adrese X. Jako společně posuzovanou osobu uvedl svou manželku. K tomu doložil doklady o jejím příjmu za 1. čtvrtletí roku 2025. Dále doložil nájemní smlouvu ze dne 1. 3. 2021 na dům č.p. X v obci X, sjednaný bezúplatně mezi žalobcem jako nájemcem a pronajímatelem Enfant terrible Protegée, pobočný spolek, s tím, že za obě strany podepsal nájemní smlouvu žalobce.

8. Dále žalovaný uvedl, že úřad práce si vyžádal stanovisko obce X ke skutečnosti, zda žalobce a jeho manželka objekt v X trvale užívají k bydlení. Starosta obce sdělil (odpovědí ze dne 6. 8. 2025), že objekt trvale neužívají k bydlení a že zde neplatí poplatek za odpady za osoby, ale za nemovitost.

9. Správní orgány poté na základě § 24 odst. 1 zákona o státní sociální podpoře žádost zamítly, neboť žalobce a společně posuzovaná osoba (manželka) v objektu č.p. X nemají bydliště, tedy se v něm nezdržují s úmyslem žít zde trvale. Oba mají bydliště v X, kde manželka Shodu s prvopisem potvrzuje E. S. 3 32 Ad 24/2025 žalobce na plný pracovní úvazek pracuje. Žalovaný k námitkám žalobce uvedl, že evidovaná adresa trvalého pobytu není pro příspěvek na bydlení rozhodující. Rozhodující je, zda objekt, na který je žádáno o dávku, je užíván s úmyslem žít v něm trvale, a to prokázáno nebylo. Navrhl, aby soud žalobu zamítl.

10. Žalobce v reakci na vyjádření žalovaného uvedl, že žalovaný zopakoval svou argumentaci, aniž by reagoval na usnesení Městského soudu v Praze dne 5. 11. 2025 o postoupení věci Krajskému soudu v Hradci Králové právě proto, že žalobce má bydliště v jeho obvodu na adrese X, kterou žalovaný i ve svém vyjádření popírá.

IV. Posouzení věci krajským soudem

11.Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí podle § 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), v mezích žalobních bodů, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s. ř. s.). Ve věci soud rozhodoval bez nařízení jednání za splnění podmínek § 51 odst. 1 s. ř. s. Dospěl přitom k následujícím skutkovým zjištěním a právním závěrům. A. Skutkový stav 12.Z předloženého správního spisu vyplynul skutkový stav věci tak, jak jej popsal žalovaný ve vyjádření k žalobě (uvedeno v rozhodnutích správních orgánů obou stupňů a soudem ověřeno z předloženého správního spisu). O tom není mezi účastníky sporu. Soud pouze doplňuje, že ve správním spise je dále doložen dodatek nájemní smlouvy ze dne 5. 2. 2024, dle kterého činí nájemné 10 Kč měsíčně, které bude placeno v hotovosti a potvrzení o zaplacení nájemného za měsíce leden až březen 2025 (celkem 30 Kč). B. Právní posouzení 13.Podle § 24 odst. 1 zákona o státní sociální podpoře má nárok na příspěvek na bydlení vlastník nebo nájemce bytu, který byt užívá, jestliže a) náklady na bydlení přesahují částku součinu rozhodného příjmu vlastníka, nebo nájemce bytu a společně posuzovaných osob a koeficientu 0,30 a současně b) součin rozhodného příjmu a koeficientu 0,30 není vyšší než částka normativních nákladů na bydlení.

14. Podle § 80 odst. 1 občanského zákoníku je bydliště místem, kde se člověk zdržuje s úmyslem žít tam s výhradou změny okolností trvale; takový úmysl může vyplývat z jeho prohlášení nebo z okolností případu.

15. Podle § 10 odst. 1 zákona č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel a rodných číslech se místem trvalého pobytu rozumí adresa pobytu občana v České republice, která je vedena v základním registru obyvatel ve formě referenční vazby (kódu adresního místa) na referenční údaj o adrese v základním registru územní identifikace, adres a nemovitostí, kterou si občan zvolí zpravidla v místě, kde má rodinu, rodiče, byt nebo zaměstnání. Občan může mít jen jedno místo trvalého pobytu.

16. Žaloba není důvodná.

17. Předmětem sporu v projednávané věci je posouzení splnění podmínek nároku na příspěvek na bydlení podle § 24 zákona o státní sociální podpoře, konkrétně otázka, zda žalobce užívá objekt v X, kterého je nájemcem, jako byt ve smyslu citovaného ustanovení. Shodu s prvopisem potvrzuje E. S. 4 32 Ad 24/2025 18. Soud především zdůrazňuje, že v řízení o dávkách státní sociální podpory tíží žadatele břemeno tvrzení i břemeno důkazní ve vztahu ke všem skutečnostem rozhodným pro vznik nároku na dávku. Je proto na žalobci, aby tvrdil a doložil, že splňuje podmínky stanovené zákonem, včetně skutečnosti, že předmětnou nemovitost skutečně užívá jako své bydliště. Pouhé tvrzení ve formě prohlášení samo o sobě není dostatečným důkazem.

19. V projednávané věci úřad práce k objasnění skutkového stavu opatřil žádostí o součinnost vyjádření starosty obce X, z něhož vyplynulo, že žalobce danou nemovitost fakticky neužívá k bydlení. Současně bylo zjištěno, že žalobce i jeho manželka mají nadále trvalý pobyt v X, manželka žalobce tam pracuje na plný pracovní úvazek. Tyto skutečnosti správní orgány promítly do hodnocení otázky skutečného bydlení žalobce.

20. V postupu správních orgánů soud neshledal pochybení. Správní řízení je ovládáno zásadou volného hodnocení důkazů, a správní orgán je oprávněn použít jakýkoli důkazní prostředek, který je způsobilý přispět ke zjištění stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Vyjádření starosty obce X, která má cca 1 000 obyvatel, přitom bezpochyby takovým důkazním prostředkem je, neboť může relevantně vypovídat o faktickém užívání nemovitosti v daném místě.

21. Žalobce v žalobě namítá, že vyjádření starosty nepředstavuje dostatečný důkaz k zamítnutí jeho žádosti. K tomu soud uvádí, že pouhá polemika se zvoleným důkazním prostředkem nemůže vést k závěru o nezákonnosti napadeného rozhodnutí, pokud žalobce nenabídl vlastní skutkovou verzi podloženou odpovídajícími důkazy. V projednávané věci žalobce setrval toliko na obecné námitce nedostatečnosti tohoto podkladu, aniž by sám doložil jakékoli konkrétní důkazy o tom, že předmětnou nemovitost reálně a opakovaně užívá k bydlení.

22. Ustanovení § 24 zákona o státní sociální podpoře podmiňuje nárok na příspěvek na bydlení nejen formálním postavením vlastníka či nájemce. Podle judikatury správních soudů je pro určení „bydlení“ ve smyslu citovaného ustanovení podstatný faktický stav užívání bytu a otázka, zda se v něm nachází skutečné centrum života žadatele. Uvedený přístup byl potvrzen v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 9. 2025, č. j. 2 Ads 110/2025-32, v němž soud zdůraznil, že rozhodující je, „kde je středobod životních poměrů“ posuzované osoby, tedy místa, kde se fakticky odehrává její každodenní život a že nelze připustit, aby nárok na dávku byl odvozován od bytu, který slouží pouze k přechodnému či vedlejšímu pobytu. Ačkoli citovaný rozsudek řešil skutkovou situaci nezletilého dítěte, jeho závěry jsou obecně aplikovatelné i na projednávanou věc, neboť směřují k výkladu samotné podmínky bydlení podle § 24 citovaného zákona. Krajský soud má za to, že pojem „středobod životních poměrů“, použitý v citovaném rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, má obecnou vypovídací hodnotu a lze jej přiměřeně použít i v poměrech dospělých žadatelů. Tento pojem je třeba chápat jako místo, k němuž se vážou rozhodující osobní, pracovní a sociální vazby jednotlivce, a kde se jeho bydlení projevuje jako stabilní a faktické, nikoli pouze formální či účelové.

23. V projednávané věci považuje krajský soud za nikoli nepodstatné, že žalobce i jeho manželka mají trvalý pobyt v X a že manželka žalobce v X vykonává zaměstnání na plný pracovní úvazek. Tyto skutečnosti bezpochyby svědčí o tom, že hlavní těžiště jejich každodenního života je soustředěno právě do tohoto města. Naproti tomu byt, na který žalobce uplatňuje nárok na příspěvek na bydlení, se nachází ve vzdálenosti přibližně 155 km od X. Taková vzdálenost objektivně zásadním způsobem ztěžuje každodenní dojíždění Shodu s prvopisem potvrzuje E. S. 5 32 Ad 24/2025 a již sama o sobě významně zpochybňuje tvrzení, že by se v tomto bytě odehrával běžný každodenní život žalobce a jeho manželky. Uvedené skutečnosti byly správními orgány hodnoceny ve vzájemné souvislosti v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů (§ 50 odst. 3 správního řádu) a vedly k logickému závěru, že centrum životních poměrů žalobce se nachází v X, nikoli v bytě v obci X.

24. Námitky žalobce, že správní orgány zaměňují pojmy trvalého pobytu, přechodného pobytu a užívání bytu, soud neshledal důvodnými. Ze správních rozhodnutí je zřejmé, že tyto skutečnosti byly hodnoceny pouze jako dílčí skutkové indicie, nikoli jako právní podmínka nároku. Správní orgány tak nepochybily, pokud z nich dovozovaly závěr o absenci faktického bydlení v posuzovaném bytě. K námitce žalobce uvedené v odvolání…„žádné ustanovení občanského zákoníku nestanoví, že člověk může mít pouze jedno bydliště a že zákonné definici bydliště jako místa, kde se člověk zdržuje s úmyslem žít tam s výhradou změny okolností trvale, vyhoví současně více míst současně“, krajský soud uvádí, že je na samotném žalobci, jako žadateli o příspěvek na bydlení, aby prokázal, že fakticky užívaným bytem ve smyslu výše uvedeného je právě nemovitost čp. X v obci X, a nikoli X.

25. Žalobce kromě svého tvrzení že uvedený byt užívá, nepředložil žádné další důkazní prostředky, které by svědčily o jeho faktickém bydlení v dané nemovitosti, ani nenavrhl provedení jiných důkazů (svědeckých výpovědí např. sousedů, registrací u praktického lékaře v daném místě, využívání některých místních služeb, případně i místní šetření), jimiž by zpochybnil skutkový závěr správních orgánů. Za této situace soud konstatuje, že žalobce své důkazní břemeno neunesl. Pokud neprokázal splnění jedné ze základních podmínek nároku na dávku, tedy skutečné užívání bytu, jde tato skutečnost plně k jeho tíži 26.Krajský soud uzavírá, že byt, na který žalobce žádá o příspěvek na bydlení, nepředstavuje středobod jeho životních poměrů. Nejde tedy o bydlení, k němuž by zákon o státní sociální podpoře zamýšlel poskytovat ochranu prostřednictvím příspěvku na bydlení. Samotná existence nájemní smlouvy k bytu, který není místem skutečného a stabilního bydlení žadatele, nemůže založit nárok na tuto dávku. Okolnost, že v obci, kde se nachází posuzovaný byt, je poplatek za komunální odpad stanoven paušálně za nemovitost, nikoliv podle počtu osob, sama o sobě rozhodná není, ve spojení s ostatními zjištěními však podporuje závěr, že byt neslouží k reálnému a stabilnímu bydlení žalobce, nýbrž má spíše doplňkový či sekundární charakter.

27. K poznámce žalobce týkající se usnesení Městského soudu v Praze dne 5. 11. 2025 o postoupení věci Krajskému soudu v Hradci Králové z důvodu, že žalobce má bydliště v jeho obvodu na adrese X, zdejší soud uvádí následující. Městský soud v Praze v rámci zjišťování, zda je k projednání předmětné věci místně příslušný vycházel k předchozí výzvě z vlastního prohlášení žalobce o tom, že jeho bydliště ve smyslu § 80 občanského zákoníku je v X čp. X, zatímco místo trvalého pobytu dle § 10 odst. 1 zákona č. 133/2000 Sb., je v X, což pro vyslovení jeho místní nepříslušnosti postačuje, aniž by Městský soud v Praze současně meritorně posuzoval uvedenou skutečnost ve vztahu k samotnému nároku na příspěvek na bydlení ve smyslu § 24 zákona o státní sociální podpoře. To přísluší až soudu zdejšímu, jemuž byla věc k vyřízení postoupena. V. Závěr a náklady řízení Shodu s prvopisem potvrzuje E. S. 6 32 Ad 24/2025 28. S ohledem na shora uvedené krajský soud žalobu jako nedůvodnou zamítl v souladu s ustanovením § 78 odst. 7 s. ř. s.

29. Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení § 60 s. ř. s. Žalobce neměl ve věci úspěch, a proto nemá ani právo na náhradu nákladů řízení. Žalovaný náhradu nákladů řízení nepožadoval a ani z obsahu správního spisu nevyplývá, že by mu v průběhu řízení před krajským soudem vznikly náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti.

Poučení

Toto rozhodnutí nabývá právní moci dnem doručení účastníkům (§ 54 odst. 5 s. ř. s.). Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu, který o ní také rozhoduje. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. Hradec Králové 26. května 2026 JUDr. Ivona Šubrtová v. r. samosoudkyně Shodu s prvopisem potvrzuje E. S.