10 Ads 127/2026

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ondřeje Mrákoty, soudkyně Michaely Bejčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka v právní věci žalobce: Ing. P. J., zastoupen advokátkou Mgr. Dorou Bokovou, Jihlavská 422/36, Praha 4, proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, Na Poříčním právu 1, Praha, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 10. 2025, čj. MPSV-2025/208047-918, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 5. 2026, čj. 32 Ad 24/2025-50, takto:

Výrok

I. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 5. 2026, čj. 32 Ad 24/2025-50, s e r u š í .

II. Rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 10. 2025, čj. MPSV-2025/208047-918, s e r u š í a věc s e v r a c í žalovanému k dalšímu řízení.

III. Žalovaný je p o v i n e n zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 10 140 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokátky Mgr. Dory Bokové.

Odůvodnění

1. Vymezení věci

1. Úřad práce České republiky, krajská pobočka v Hradci Králové, kontaktní pracoviště Trutnov, rozhodnutím ze dne 8. 9. 2025 nepřiznal žalobci ode dne 1. 5. 2025 dávku státní sociální podpory - příspěvek na bydlení. Úřad práce dovodil, že žalobce trvale neužívá k bydlení objekt v H. č. p. X. Není tedy splněna jedna ze základních podmínek pro přiznání příspěvku na bydlení dle § 24 zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře.

2. Žalobce podal proti rozhodnutí úřadu práce odvolání, které žalovaný zamítl.

3. Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce k Městskému soudu v Praze žalobu. K dotazu městského soudu pak žalobce sdělil, že ke dni podání žaloby (23. 10. 2025) se nacházelo jeho bydliště (tj. místo, kde bydlel s úmyslem zdržovat se trvale) na adrese H. č. p. X. Poté městský soud usnesením ze dne 5. 11. 2025, čj. 2 Ad 25/2025-14, věc postoupil Krajskému soudu v Hradci Králové.

4. Krajský soud žalobu zamítl. Souhlasil se žalovaným, který považuje „za nikoli nepodstatné“, že byt, na který žalobce uplatňuje nárok na příspěvek na bydlení, se nachází ve vzdálenosti přibližně 155 km od Prahy. To objektivně zásadním způsobem ztěžuje každodenní dojíždění a již samo o sobě významně zpochybňuje tvrzení, že by se v daném bytě odehrával každodenní život žalobce a jeho manželky, která je v Praze zaměstnána na plný pracovní úvazek. Z uvedeného krajský soud ve shodě se žalovaným dovodil, že hlavní těžiště každodenního života žalobce i jeho manželky je soustředěno právě do Prahy. Krajský soud také ve shodě se žalovaným konstatoval, že je na žalobci jako žadateli o příspěvek na bydlení, aby prokázal, že fakticky užívaným bytem ve výše uvedeném smyslu je právě nemovitost v H. č. p. X.

2. Kasační stížnost, vyjádření žalovaného

5. Žalobce (stěžovatel) napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností.

6. Stěžovatel namítl, že ve správním řízení ani v řízení před krajským soudem nebylo prokázáno tvrzení starosty obce Havlovice o „středobodu životních poměrů“ žalobce a jeho manželky. Starosta se s s nimi nijak nestýká, nemovitost (polosamota) užívaná žalobcem je od bydliště starosty a obecního úřadu vzdálena cca 2,5 km.

7. Pochybný je také závěr žalovaného a krajského soudu vztahující se ke vzdálenosti do Prahy, protože do Prahy dojíždí bezpočet lidí (např. z Nymburka, Hradce Králové, Českých Budějovic atd.).

8. S poukazem na příslušná zákonná ustanovení a judikaturu dále stěžovatel zdůraznil, že správní orgán je povinen opatřit si pro rozhodnutí o příspěvku na bydlení nezbytné doklady primárně sám. V případě, že tak nemůže učinit, je povinen mu žadatel na jednoznačně specifikovanou výzvu poskytnout součinnost. Správní orgány však stěžovatele v nynější věci nijak nevyzvaly. Stěžovatel je ostatně přesvědčen, že bydliště (místo, kde se člověk zdržuje s úmyslem žít tam s výhradou změny poměrů trvale) může vyplývat i z prohlášení žadatele o příspěvek na bydlení a žadatel je nemusí dokazovat.

9. Stěžovatel rovněž vytkl, že závěr správních orgánů a krajského soudu, že poplatek za komunální odpad je stanoven paušálně za nemovitost, a nikoli podle počtu osob, je v rozporu s obecně závaznou vyhláškou obce Havlovice o místním poplatku za obecní systém odpadového hospodářství ze dne 1. 1. 2025.

10. Stěžovatel označil rozsudek krajského soudu za nepřezkoumatelný a navrhl, aby NSS napadený rozsudek zrušil a vrátil věc krajskému soudu (resp. Městskému soudu v Praze) k dalšímu řízení.

11. Žalovaný se ztotožnil se závěry krajského soudu a navrhl, aby NSS kasační stížnost zamítl.

3. Přijatelnost kasační stížnosti

12. V řízení před krajským soudem rozhodovala specializovaná samosoudkyně, a proto se NSS musí podle § 104a odst. 1 s. ř. s. nejprve zabývat tím, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Není-li tomu tak, odmítne soud kasační stížnost jako nepřijatelnou.

13. Podle ustálené judikatury zdejšího soudu je kasační stížnost přijatelná mimo jiné tehdy, bylo-li v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele.

14. Přijatelnost kasační stížnosti je v nyní posuzované věci dána pochybením krajského soudu a správních orgánů spočívajícím v nesplnění procesních povinností správních orgánů při zjišťování skutkového stavu věci, což se též promítlo do hmotných práv stěžovatele (viz níže).

4. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem

15. Předně se NSS zabýval namítanou nepřezkoumatelností napadeného rozsudku. Pokud by byl napadený rozsudek nepřezkoumatelný, musel by jej NSS zrušit, a to i bez námitky stěžovatele. Zdejší soud však rozsudek krajského soudu nepřezkoumatelným neshledal. Krajský soud v rozsudku vyložil důvody svého rozhodnutí a se všemi podstatnými žalobními námitkami se vypořádal. O tom, že je napadený rozsudek opřen o srozumitelné důvody, ostatně svědčí i skutečnost, že stěžovatel s jeho závěry věcně polemizuje v kasační stížnosti, což by v případě nepřezkoumatelnosti rozsudku fakticky nebylo možné. To, že je napadený rozsudek přezkoumatelný, však bez dalšího neznamená, že jsou závěry krajského soudu také správné.

16. Zásadní výtky stěžovatele směřují k postupu správních orgánů ke zjištění skutkového stavu, tj. k zodpovězení otázky, zda nemovitost v H. č. p. X užívá stěžovatel s manželkou (společně posuzovaná osoba) jako byt ve smyslu § 24 odst. 1 zákona o státní sociální podpoře.

17. NSS konstatuje, že pro rozhodnutí o příspěvku na bydlení je správní orgán povinen opatřit si nezbytné podklady primárně vlastní činností [§ 6 odst. 2 správního řádu; § 63 odst. 1 zákona o státní sociální podpoře]; pokud jsou takto získané podklady nedostatečné či je jejich získání nemožné, žadatel (v nynější věci stěžovatel) je povinen při zjišťování skutkového stavu poskytnout správnímu orgánu potřebnou součinnost, a to v míře, v jaké je toho rozumně schopen při vynaložení přiměřeného úsilí (§ 61 odst. 2 zákona o státní sociální podpoře, § 50 odst. 2 věta druhá správního řádu). Pokud předložení požadovaných informací není v jeho možnostech, je povinen sdělit, z jakých důvodů není schopen informace poskytnout (rozsudek NSS ze dne 22. 9. 2025, čj. 2 Ads 110/2025-32).

18. Od žadatele (stěžovatele) lze tedy oprávněně očekávat aktivní přístup a součinnost s úřadem práce při zjišťování skutečností rozhodných pro přiznání dávky, o kterou žádal. Obecná povinnost správního orgánu zjistit řádně stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a pomoci žadateli (stěžovateli) nedostatky odstranit podle § 45 odst. 2 správního řádu je modifikována v § 61 odst. 2 zákona o státní sociální podpoře. Pokud tedy správní orgán dospěje k závěru, že podklady poskytnuté žadatelem (nyní stěžovatelem) nejsou dostatečné, je povinen jej informovat, v čem jejich nedostatečnost (neúplnost, pochyby o podkladech apod.) spočívá, a vyzvat k jejich doplnění. To, jakým způsobem má žadatel (stěžovatel) postupovat, aby výzvě vyhověl, musí být z poučení zřejmé. Vždy je třeba výzvu formulovat tak, aby jí žadatel porozuměl a měl možnost adekvátně reagovat. Nevyhovění výzvě ve stanovené lhůtě může mít za následek neúspěch žádosti o dávku (rozsudek NSS ze dne 30. 10. 2024, čj. 2 Ads 181/2024-43, jakož i rozsudek ze dne 22. 9. 2025, čj. 2 Ads 110/2025-32).

19. Z obsahu správního spisu plyne, že správní orgány po podání žádosti, v níž stěžovatel jako svůj skutečný pobyt uvedl H. č. p. X (doložena nájemní smlouva včetně dodatků, podle níž je nemovitost pronajímána k bydlení, jakož i vyúčtování elektřiny), dovodily, že trvalý pobyt má stěžovatel spolu s manželkou hlášen v Praze. K dotazu úřadu práce (zda stěžovatel a jeho manželka „objekt trvale užívají k bydlení a zda hradí pravidelně poplatky za odpady na této adrese“) pak obec Havlovice (starosta Petr Míl) sdělila, že danou nemovitost stěžovatel s manželkou trvale neužívají k bydlení. Vzhledem k tomu, že na adrese nemají trvalý pobyt, neplatí odpad za osoby, ale za nemovitost. Poté úřad práce stěžovatele vyzval k seznámení s podklady rozhodnutí dle § 36 odst. 3 správního řádu. Stěžovatel reagoval vyjádřením ze dne 9. 9. 2025, v němž uvedl, že obec Havlovice není příslušná potvrdit, k jakému účelu může být daná nemovitost užívána (to může jen stavební úřad). Dále namítl, že podle § 24 odst. 1 zákona o státní sociální podpoře má nárok na přiznání příspěvku na bydlení vlastník nebo nájemce bytu, který byt užívá, nikoli vlastník nebo nájemce bytu, který ji využívá trvale k bydlení. Následně stavební úřad vydal rozhodnutí ze dne 8. 9. 2025, v němž dovodil, že nemovitost v H. č. p. X stěžovatel s manželkou neužívá trvale k bydlení a nemá zde bydliště (bydlí v Praze). V odvolání i žalobě pak stěžovatel s odkazem na § 24 odst. 1 zákona o státní sociální podpoře a § 80 občanského zákoníku namítal nesprávnost sdělení obce Havlovice, zdůrazňoval, že neměl povinnost této obci sdělovat, že má v ní úmysl žít trvale. Uvedl rovněž, že člověk může mít bydliště i na více místech.

20. NSS na základě výše uvedeného konstatuje, že závěr správních orgánů a následně i krajského soudu, že stěžovatel (a jeho manželka) nemají v H. č. p. X bydliště, tj. nemovitost neužívají trvale k bydlení ve smyslu § 24 odst. 1 zákona o státní sociální podpoře, je zatím předčasný. Již v průběhu správního řízení se tato otázka stala mezi správními orgány a stěžovatelem spornou. Zcela přesvědčivé přitom není ani sdělení obce Havlovice, u něhož lze mít již s ohledem na jeho formulaci určitou pochybnost, zda je v něm dostatečně rozlišeno mezi pojmy „trvalý pobyt“ a „bydliště“. Není přitom sporu o tom, že stěžovatel není na adrese v H. hlášen k trvalému pobytu. Dle čl. 2 odst. 1 obecně závazné vyhlášky obce Havlovice o místním poplatku za obecní systém odpadového hospodářství ze dne 17. 12. 2024 je poplatníkem poplatku a) fyzická osoba přihlášená v obci nebo b) vlastník nemovité věci zahrnující byt, rodinný dům nebo stavbu pro rodinnou rekreaci, ve které není přihlášená žádná fyzická osoba a která je umístěná na území obce. Vzhledem k tomu, že dle sdělení obce tento poplatek hradí stěžovatel s manželkou nikoli „za osoby“, ale „za nemovitost“, lze dle názoru NSS usuzovat, že tuto nemovitost užívají. Jakým způsobem, je ovšem dosud sporné. Za této situace bylo ve smyslu citované judikatury procesní povinností správních orgánů pokusit se opatřit si rozhodné skutečnosti prostřednictvím konkrétní výzvy, v níž by stěžovateli sdělily, které skutečnosti rozhodné pro posouzení nároku na dávku je třeba doplnit (osvětlit) a doložit. Teprve v případě, že by ani takto konkretizované výzvě stěžovatel nevyhověl, bylo možné žádost zamítnout. Správní orgány však takto v této věci nepostupovaly, jejich pochybení mohlo mít za následek nesprávné zjištění skutkového stavu a v důsledku toho je i rozhodnutí žalovaného nezákonné.

21. Námitku, že správní orgány nepostupovaly řádně při zjišťování skutkového stavu, vznesl stěžovatel již v žalobě. Krajský soud tak měl napadené rozhodnutí zrušit z důvodu podle § 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s., přesto nesprávný postup správních orgánů aproboval.

5. Závěr a náklady řízení

22. Kasační stížnost je tedy důvodná, proto NSS rozsudek krajského soudu zrušil (§ 110 odst. 1 s. ř. s.). Současně za použití § 110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. zrušil i rozhodnutí žalovaného a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení (§ 78 odst. 3 a 4 s. ř. s.). Žalovaný je vázán právním názorem vysloveným v tomto rozsudku (§ 110 odst. 2 ve spojení s § 78 odst. 5 s. ř. s.). Správní orgány v dalším řízení stěžovatele srozumitelně vyzvou, aby uvedl a doložil, že danou nemovitost trvale užívá k bydlení (je „středobodem jeho životních poměrů“). Následně správní orgány posoudí tvrzení stěžovatele a jím případně předložené podklady (důkazy) a přezkoumatelně vyhodnotí, zda stěžovatel (a jeho manželka) užívají danou nemovitost jako byt ve smyslu § 24 odst. 1 zákona o státní sociální podpoře a splňují i další podmínky pro vznik nároku na příspěvek na bydlení. V závislosti na průběhu dalšího řízení přitom nelze vyloučit nutnost opatření dalších podkladů.

23. NSS je posledním soudem, který o věci rozhodl, proto musí stanovit náhradu nákladů celého soudního řízení. Ve vztahu k výsledku je pak nutno posuzovat procesní úspěšnost účastníků řízení. Podle § 60 odst. 1 ve spojení s § 120 s. ř. s. má úspěšný účastník řízení právo na náhradu důvodně vynaložených nákladů proti účastníkovi řízení, který úspěch ve věci neměl. Z tohoto pohledu je nutno za úspěšného účastníka považovat stěžovatele. Naopak žalovaný v řízení neuspěl.

24. V řízení před krajským soudem nebyl stěžovatel zastoupen a z obsahu spisu neplynou žádné konkrétní náklady, které by byl nucen vynaložit.

25. Náklady stěžovatele v řízení o kasační stížnosti pak s přihlédnutím k § 7 bodu 5, § 9 odst. 5, § 11 odst. 1 písm. b), d) a § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), představuje odměna za zastupování advokátkou ve výši 9 240 Kč (2 x 4 620 Kč) za dva úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, doplnění kasační stížnosti) a paušální náhrada hotových výdajů 900 Kč (2 x 450 Kč). Za tyto úkony advokátce náleží celkem 10 140 Kč. Tuto částku je žalovaný povinen uhradit stěžovateli k rukám jeho zástupkyně, a to ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e n í opravný prostředek přípustný. V Brně dne 27. srpna 2026 Ondřej Mrákota předseda senátu