32 Az 50/2015

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Hradci Králové rozhodl samosoudkyní JUDr. Ivonou Šubrtovou ve věci žalobce: A. Z., zastoupen JUDr. Athanassiosem Pantazopoulosem, advokátem se sídlem Slavíkova 19, Praha 2, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra ČR, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 10. 2015, č. j. OAM-701/ZA-ZA02-P10-2015, ve věci mezinárodní ochrany, t a k t o :

Výrok

I. Žaloba s e z a m í t á .

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Shora označeným rozhodnutím žalovaného nebyla žalobci udělena mezinárodní ochrana dle ust. § 12, § 13, § 14, § 14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů („zákon o azylu“). Toto rozhodnutí napadl žalobce v celém rozsahu včas podanou žalobou, v níž uvedl, že důvodem jeho žádosti o mezinárodní ochranu bylo utlačování ruské menšiny v Kazachstánu, potlačování lidských práv a svobod. V případě návratu se obává potíží národnostního charakteru. Poukázal na absentující zázemí v Kazachstánu a na svou integraci v České republice (dále také jen „ČR“). Napadené rozhodnutí považuje za nezákonné a vadné. Domáhá se jeho zrušení, vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení a uložení povinnosti žalovanému nahradit mu náklady řízení a právního zastoupení. V doplnění žaloby prostřednictvím svého zástupce žalobce zopakoval, že v Kazachstánu dochází k honu na Rusy a k jejich utlačování ze strany původních obyvatel. Celá jeho rodina se rozhodla k opuštění Kazachstánu po bezdůvodném napadení jeho matky. Nadále trvá problematické postavení osob ruské národnosti ve vztahu s původním kazašským obyvatelstvem. Sám zažil urážky (na ulici, v autobuse, v obchodě) a opakované ponižování ze strany úřadů. Má za to, že jeho veškeré potíže, které vnímá jako ponižující zacházení, pramení z jeho původu, tedy z příslušnosti k určité skupině. Odkázal na zprávy ČTK a Ministerstva zahraničních věcí USA o dodržování lidských práv za rok 2014, jejichž obsah nebyl dle žalobce žalovaným dostatečně zohledněn. Uvedl, že obyvatelé ruského původu jsou pod nátlakem kvůli ústrkům ze strany původních obyvatel Kazachstánu. Porovnává situaci Slováků v České republice s postavením Kazachů ruské národnosti v Kazachstánu se závěrem, že v ČR je umožněno Slovákům pracovat i ve státním sektoru, přestože jsou cizími státními příslušníky, zatímco Kazach ruské národnosti, ač je státním příslušníkem Republiky Kazachstán, je v tomto směru omezován. Namítá, že žalovaným učiněný odkaz na možnost realizace pobytu na území ČR na základě jiných předpisů, je alibistický, protože na udělení víza nemá právní nárok a může tak být definitivně odtržen od rodiny, přátel a dosavadního zázemí. Stav věci dle názoru žalobce nebyl dostatečně zjištěn, žalovaný neshromáždil ani dostatek podkladových materiálů týkajících se vnitropolitické situace v zemi jeho původu, absentují zprávy za rok 2015. Žalobce má za to, že jeho tvrzení nebyla vypořádána v dostatečném rozsahu. Poukázal na délku vlastního pobytu (14 let) i na pobyt svých rodičů a sourozenců na území ČR na základě povolení k trvalému pobytu. Konstatoval, že o mezinárodní ochranu požádal ve chvíli, kdy se ocitl ve svízelné pobytové situaci, neboť je v zemi původu utlačován pro svůj původ a v případě návratu by tam byl vystaven ponižujícímu zacházení ze strany státní moci, úřadů (odkázal na zprávu MZV USA o všudypřítomné korupci, neexistenci nezávislých soudů a řádném právním postupu). Zdůraznil, že za dobu svého čtrnáctiletého pobytu na území ČR si kromě pevných rodinných vazeb vytvořil i další sociální vazby, je sžitý s kulturním prostředím ČR, dodržuje zákony a předpisy. Správní orgán měl posoudit, zda v případě jeho návratu do vlasti nehrozí porušení čl. 7 Listiny základních práv a svobod, Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a závazků plynoucích z dalších mezinárodních smluv. V případě návratu se dále obává, že bude povolán do armády, aby splnil brannou povinnost. Tím by opět mohl být ohrožen na zdraví i životě. V tomto směru odkázal na zprávou MZV USA uváděný výskyt šikany v armádě. Namítá, že v případě jeho návratu by došlo k porušení Úmluvy o právním postavení uprchlíků a čl. 3, 6 a 8 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Žalovaný ve svém rozhodnutí vůbec nezohlednil ani nezmínil případné dopady svého rozhodnutí na soukromý a rodinný život žalobce. Opětovně připomněl, že v ČR strávil v podstatě celý svůj dospělý život, dobře ovládá český jazyk, je do české společnosti dokonale integrován, má na území ČR silné rodinné a sociální vazby, ČR se pro něj stala vlastí. Má za to, že žalovaný k jeho osobním poměrům přihlédl pouze formálně. Neudělením azylu bylo porušeno jeho právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života, garantované čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Poukázal na nutnost respektování zásady non-refoulement. V případě návratu do Kazachstánu se obává ústrků a ponižujícího chování okolí k jeho osobě. Setrval na zrušení žalobou napadeného rozhodnutí a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě popřel oprávněnost žalobních námitek, s nimiž nesouhlasí, odkázal na obsah správního spisu, zejména na žádost o udělení mezinárodní ochrany, výpovědi žalobce, použité informace o zemi původu a na vlastní rozhodnutí, na jehož správnosti setrval. Za neopodstatněnou považuje žalobní námitku stran nedostatečnosti a neaktuálnosti podkladových informací, s nimiž byl žalobce řádně seznámen dne 24. 9. 2015, a přestože avizoval doplnění podkladů, ve stanovené lhůtě tak neučinil. Nevyužití této možnosti nelze klást k tíži žalovanému. S odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu (dále také jen „NSS“), konkrétně rozsudek ze dne 6. 3. 2012, č. j. 8 Azs 6/2012 uvedl, že povinnost zjistit skutečný stav věci má správní orgán pouze v rozsahu důvodů, které žadatel v průběhu správního řízení uvedl. Žalovaný připustil, že podkladové informace skutečně dokládají výskyt řady negativních jevů zasahujících i oblast dodržování lidských práv v Kazachstánu, tvrzení žalobce však nezakládají důvodnost předpokladu, že právě on bude v případě návratu nucen čelit jejich konkrétním projevům (odkázal v této souvislosti na rozsudek NSS č. j. 3 Azs 303/2004 ze dne 21. 7. 2005, v němž je uvedeno: „Skutečnost, že v některé zemi existuje autoritářský a nedemokratický režim, který v mnoha případech pošlapává lidská práva, však neznamená, že kterýkoliv občan takové země je tomuto negativnímu vlivu přímo nebo zprostředkovaně vystaven.“). Odkázal i na starší judikát -rozsudek Vrchního soudu v Praze č. j. 7 A 754/2000 ze dne 30. 10. 2001, podle kterého „…je známým jevem v každé zemi, že příslušníci určité rasy, národnosti, náboženského vyznání, sociální skupiny nebo politického přesvědčení se mohou stát u svých spoluobčanů právě pro tyto vlastnosti terčem ústrků, slovních i fyzických útoků, diskriminačních postupů při přístupu ke vzdělání, ….. zdrojem takového nepřátelského jednání mohou být nejrůznější negativní lidské vlastnosti jako xenofobie, animozita, závist, msta za dřívější příkoří domnělá i skutečná, ….. to však samo o sobě není ještě pronásledování ve smyslu ustanovení § 12 zákona o azylu.. pronásledováním není ani masový výskyt těchto jevů v určité zemi nebo její části za předpokladu, že tu nejde o součást státní politiky, že tedy nejde o jevy státní mocí buď přímo vyvolané, tajně podporované, státními orgány vědomě trpěné či státní mocí záměrně nedostatečně potlačované.“ Žalovaný zopakoval, že žalobce čelil toliko verbálním útokům pro svou ruskou národnost. Dále poukázal na časový odstup podání žádosti, motiv podání (pobytově problematická situace), opakovanou návštěvu země původu, bezproblémový pobyt starších příbuzných v zemi původu, legální pobytu dalších rodinných příslušníků žalobce v ČR bez pokusu o vstup do řízení o mezinárodní ochraně. Žalobcem podanou žádost hodnotí jako účelovou, jejímž cílem je legalizace pobytu. Námitky stran případného porušení mezinárodních závazků směřujících k ochraně před mučením a nelidským či ponižujícím zacházením, stejně jako námitky ohledně práva žalobce na ochranu před neoprávněným zasahováním do jeho soukromého a rodinného života, nemají dle žalovaného oporu ve zjištěném skutkovém stavu. Zde poukázal na to, že část žalobcových příbuzných i nadále bez potíží v Kazachstánu pobývá. K argumentaci žalobce vztahující se k namítanému rozporu s čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod žalovaný odkázal na rozsudek č. j. 6 Azs 5/2010 ze dne 21. 5. 2010, v němž se uvádí…. „tím, že stěžovateli nebyla udělena doplňková ochrana, nebylo porušeno jeho právo na respektování soukromého a rodinného života, neboť stěžovateli nic nebrání v tom, aby toto své právo realizoval ve své vlasti. V případě, že stěžovatel hodlá realizovat své právo na rodinný život na území České republiky, nezbavuje jej to povinnosti dodržovat pravidla stanovená pro pobyt cizinců v České republice, přičemž i v případě, že nejsou naplněny podmínky pro udělení azylu, zákon o pobytu cizinců poskytuje možnosti legalizace pobytu na území České republiky.“ K obavám z následků z důvodu neabsolvování vojenské služby žalovaný rovněž odkázal na platnou judikaturu, z níž nelze dovodit, že by takové obavy ať již ze samotného výkonu vojenské služby nebo z následného postihu za její nevykonání bez dalšího mohly být vnímány jako důvody relevantní z hlediska azylu či doplňkové ochrany. Žalovaný poukázal na to, že žalobce tuto skutečnost zmínil v závěru svého pohovoru pouze obecně. Z jeho bezproblémových návštěv Kazachstánu a opětovného vycestování bez jakéhokoliv kontaktu ze strany státních orgánů nelze dovozovat důvodnost v žalobě tvrzených obav z návratu souvisejících s výskytem šikany v armádě. Ač správní orgán nepopírá výskyt přetrvávajících potíží s porušováním lidských práv v zemi žalobcovy státní příslušnosti, zdůraznil nezbytnost individuálního posouzení každého jednotlivého případu. Závěrem uvedl, že situací občanů ruské národnosti v Kazachstánu se NSS zabýval například v usnesení č. j. 4 Azs 101/2008 - 65 ze dne 29. 7. 2009, na které odkázal, neboť dokládá soulad nyní napadeného rozhodnutí s ustálenou a vnitřně jednotnou judikaturou. Navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. V replice na vyjádření žalovaného žalobce zopakoval obsah žalobních námitek, poukázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu k otázce požadavků na kvalitu informací o zemi původu, tj. aby byly „v maximální možné míře (1) relevantní, (2) důvěryhodné a vyvážené, (3) aktuální a ověřené z různých zdrojů, (4) transparentní a dohledatelné“ (podle rozsudku NSS ze dne 4. 2. 2009, č.j. 1 Azs 105/2008-81) a na judikaturu k věrohodnosti tvrzení žadatele (rozsudek ze dne 21. 12. 2005, č.j. 6 Azs 235/2004 či ze dne 24. 7. 2008, č.j. 2 Azs 49/2008-83 a další). Setrval na svých tvrzeních o ohrožování obyvatel ruské národnosti ze strany původních obyvatel Kazachstánu a na svém návrhu na zrušení napadeného rozhodnutí. Krajský soud projednal žalobu při jednání. V přezkumném řízení soud ověřil ze správního spisu následující rozhodné skutečnosti. V žádosti o udělení mezinárodní ochrany ze dne 17. 8. 2015 a následném pohovoru provedeném stejného dne žalobce uvedl, že má ruskou národnost, je bez náboženského vyznání, svobodný, není a nikdy nebyl členem žádné politické strany ani organizace. Nebylo a není proti němu vedeno trestní stíhání. Vlast opustil spolu s rodiči a sourozenci 15. 7. 2001 z důvodu problematického postavení osob ruské národnosti ve vztahu s původním kazašským obyvatelstvem (probíhá tam „hon na Rusy“) a kvůli ekonomické situaci. Vycestoval legálně s českým vízem a cestovním pasem. Ostatní jeho rodinní příslušníci mají povolený trvalý pobyt na území ČR, žijí v Praze. Žalobce o mezinárodní ochranu v ČR požádal proto, že mu nebylo prodlouženo podnikatelské vízum z důvodu nepředložení potvrzení o bezdlužnosti. Byla to pro něho jediná možnost, aby i nadále mohl zůstat v ČR. Do vlasti se vracet nechce, nemá se kam vrátit, téměř celou rodinu má v ČR, je zde již dlouho a plně se integroval do české společnosti. V roce 2010 a 2011, když byl v Kazachstánu na návštěvě, neviděl žádnou změnu, zažil urážky v autobuse a na ulici. Ve vlasti dosud žijí jeho teta a babička ruské národnosti, žádné potíže tam nemají. Na otázku, čeho se bává v případě návratu, odpověděl, že neví přesně, v zemi jeho původu není svoboda, zřejmě by musel čelit urážkám. Jako příklad zmínil osobní zkušenost, když s ním prodavačka nechtěla hovořit rusky. Svůj zdravotní stav označil za dobrý. Součástí správního spisu jsou dále informace shromážděné žalovaným ohledně politické a ekonomické situace a stavu dodržování lidských práv v Republice Kazachstán. Při posouzení žádosti žalobce žalovaný konkrétně vycházel z Infobanky ČTK „Země světa, Republika Kazachstán“, Informace MZV ČR č. j. 98836/2015- LPTP z 26. 5. 2015 a Zprávy MZV USA o dodržování lidských práv v Republice Kazachstán za rok 2014 z 25. 6. 2015. Žalobci bylo umožněno v souladu s ust. § 36 odst. 3 správního řádu se s uvedenými podklady seznámit, slíbil doložit nějaké materiály po poradě s advokátem, ve stanovené 14ti denní lhůtě však ničeho nedoložil. Při jednání soudu zástupci účastníků setrvali na svých původních návrzích a odkázali na písemná podání v této věci. Zástupce žalobce předložil k důkazu zprávy o situaci v Kazachstánu (část zprávy Amnesty International a Human Rights Watch z let 2015/2016, neověřený překlad do českého jazyka), které popisují zhoršování situace v Kazachstánu. Zopakoval, že Kazachstán není demokratickým ani právním státem. Soud provedl důkaz uvedenými listinami. Pověřená zástupkyně žalovaného namítla s odkazem na judikaturu NSS, že pokud žalobce nebyl v zemi svého původu pronásledován ani diskriminován, pak ani skutečnost, že v dané zemi existuje nedemokratický režim, není důvodem pro udělení mezinárodní ochrany. Žalobce v rámci svého účastnického výslechu zopakoval, že z Kazachstánu jeho rodina utekla po incidentu, který se stal jeho matce. V ČR je 15 let, studoval zde konzervatoř a dokonale se v ČR integroval. Během uvedené doby byl v Kazachstánu dvakrát, jednou na návštěvě babičky, protože byla nemocná a podruhé kvůli prodloužení pasu. Viděl, že situace v zemi jeho původu se nijak nezměnila, demokracie tam ani nikdy nebyla. V případě návratu se obává potíží se státními orgány, vyptávání z jejich strany, co v ČR dělal, proč se vrátil a pod. Na území ČR má celu svou rodinu, matku a dvě sestry, mladší sestra se narodila již na území ČR. Naproti tomu v Kazachstánu nikoho nemá, babička zemřela a s tetou si moc nerozumí. Po provedeném přezkumném řízení dospěl soud k závěru, že žaloba n e n í d ů v o d n á. Z ustanovení § 28 odst. 1 zákona o azylu vyplývá, že mezinárodní ochranu lze udělit ve formě azylu nebo doplňkové ochrany; shledá-li ministerstvo při svém rozhodování, že jsou naplněny důvody pro udělení azylu podle § 12, 13 nebo 14, udělí azyl přednostně. Pokud správní orgán dospěje k závěru, že nebyly naplněny důvody pro udělení azylu jako vyšší formy mezinárodní ochrany, v souladu se zákonem posoudí, zda-li cizinec nesplňuje důvody k udělení doplňkové ochrany. Podle § 12 zákona o azylu v platném znění se cizinci udělí azyl, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že cizinec a) je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo b) má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má nebo, v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště. Z obsahu předloženého správního spisu vyplývá, že žalovaný se případem žalobce podrobně zabýval, posuzoval jeho azylový příběh na základě výpovědí žalobce učiněných v řízení o mezinárodní ochraně a na základě výše uvedených informací o zemi původu. Po provedeném přezkumném řízení dospěl soud k závěru, že správní řízení netrpí vytýkanými vadami, napadené rozhodnutí bylo vydáno v souladu se zákonem. Výčet důvodů pro udělení azylu uvedených v § 12 zákona o azylu je taxativní a nelze je rozšiřovat o důvody další. Žalobce neuváděl žádné potíže politického charakteru ani žádné jiné potíže se státními orgány své země původu. Nelze proto dospět k závěru, že by byl ve vlasti pronásledován ve smyslu § 12 písm. a) zákona o azylu. V řízení dle názoru soudu rovněž nebylo prokázáno, že by žalobce mohl mít důvodné obavy z pronásledování z důvodu své rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů, tedy z důvodů uvedených v § 12 písm. b) zákona o azylu nebo že by mu takové pronásledování hrozilo v případě návratu do vlasti. Žalobce v předchozím správním řízení i v řízení před soudem zopakoval, že z vlasti odjel spolu s rodiči v roce 2001 z důvodu honu na Rusy a z důvodů ekonomických. Žádost o mezinárodní ochranu v ČR si podal až dne 17. 8. 2015, protože se aktuálně ocitl v problematické pobytové situaci. Z výpovědí žalobce je zřejmé, že na území ČR předtím 14 let legálně pobýval na základě zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR, stejně jako jeho matka a sestry, které zde takto pobývají doposud (na základě povolení k trvalému pobytu), aniž by pocítily nezbytnost a naléhavost řešení své situace prostřednictvím mezinárodní ochrany z důvodů tvrzeného pronásledování či obav z pronásledování. Ostatně žalobce „palčivost“ v žádosti uváděných národnostních potíží zmínil až v okamžiku, kdy mu z důvodu nesplnění povinnosti vůči příslušnému správnímu orgánu nebylo v ČR prodlouženo podnikatelské vízum. Žalobce sám přiznal, že podání žádosti pak bylo jedinou možností, jak v ČR zůstat. Ač tedy žádost žalobce vykazuje znaky účelovosti, tedy snahu prostřednictvím žádosti o mezinárodní ochranu získat legalizaci pobytu na území ČR poté, co tuto možnost podle zákona o pobytu cizinců ztratil, žalovaný se v napadeném rozhodnutí zabýval žalobcem uplatněnou národnostní otázkou (viz strany 3-4 napadeného rozhodnutí) na podkladě opatřených informací o zemi původu vcelku podrobně a přezkoumatelným způsobem. K postavení osob ruské národnosti v Kazachstánu žalovaný připustil přetrvávající potíže, pramenící z rozpadu Sovětského svazu. Krajský soud se ztotožňuje s žalovaným učiněným hodnocením a individuálním posouzením národnostní otázky ve vztahu k žalobci. Nelze přehlédnout značný časový odstup od vycestování žalobce ze země původu, jakož i to, že se opakovaně (v letech 2010 a 2011) do Kazachstánu vrátil a bez potíží z jeho území vycestoval bez jakéhokoliv zájmu státních orgánů, v roce 2011 si dokonce vyřídil nový cestovní doklad. Žalobce v žalobě namítal ve vztahu k problematickému postavení osob ruské národnosti v Kazachstánu, že jím popisovanou situaci, kdy s ním prodavačka cigaret odmítla mluvit rusky, uvedl jako příklad. Krajský soud však z výpovědí žalobce nezjistil žádnou jinou skutečnost, či jeho osobní zkušenost takové intenzity, aby ji mohl vyhodnotit jako azylově relevantní pronásledování z důvodu národnosti v minulosti či jako důvodnou obavu z pronásledování pro případ návratu. Za takové nelze považovat ani ojedinělé slovní urážky či narážky. Žalovaný s odkazem na použité informace připustil, že Kazachstán nelze označit za zemi s vyspělou demokracií, jakož i přetrvávající potíže s porušováním lidských práv. Uvedené deklarují i žalobcem předložené zprávy při jednání soudu. Z těchto skutečností v takto obecné rovině však nelze dovodit, že každý občan ruské národnosti je v Kazachstánu pronásledován. Žalobce uvedl, že on sám čelil toliko slovním ústrkům kvůli svému ruskému původu. Zmínil se o napadení své matky, což mělo být posledním impulsem proto, aby jeho rodina opustila Kazachstán. Ač tedy žalobce k národnostní otázce uvádí potíže své matky, je evidentní, že tato po svém příjezdu do ČR, ale ani nikdo další z rodiny žalobce, žádost o mezinárodní ochranu z uvedeného důvodu nepodal. Ostatně žalobce otázku pronásledování z důvodu národnosti poprvé otevřel až po 14 letech svého doposud legálního pobytu na území ČR, o který přišel vlastním zaviněním pro nesplnění povinnosti pro prodloužení víza. K nutnosti bezprostředně požádat o mezinárodní ochranu soud odkazuje na rozsudky Nejvyššího správního soudu č. j. 2 Azs 423/2004 ze dne 20. 10. 2005 a č. j. 2 Azs 137/2005 ze dne 9. 2. 2006 (všechny zde citované rozsudky jsou dostupné na www.nssoud.cz), v nichž se uvádí, že …„o azyl je nutno žádat bezprostředně poté, co má k tomu žadatel příležitost, a to nejen z hlediska zeměpisného, ale i časového. Jakkoliv totiž není v zákoně o azylu stanovena konkrétní lhůta, v níž je po překročení hranice potřeba požádat o azyl, je třeba, aby podání žádosti o azyl následovalo skutečně neprodleně po vstupu do ČR, nebrání-li tomu nějaké závažné okolnosti.“ V rozsudku NSS č. j. 3 Azs 119/2004 ze dne 13. 1. 2005 je uvedeno: „Jestliže cizí státní příslušník o azyl požádá až po poměrně dlouhé době strávené v České republice za situace, kdy jiné možnosti úpravy a obnovy legálnosti pobytu na tomto území jsou vyčerpány, ztíženy nebo omezeny, jedná se přinejmenším o nepřímý důkaz toho, že situaci ve své domovské zemi, pokud jde o důvody, pro něž lze azyl udělit, ve skutečnosti nepociťoval natolik palčivě.“ K obavám žalobce z povolání k výkonu vojenské služby soud konstatuje, že žalobce tuto obavu v průběhu správního řízení v rámci provedeného pohovoru uvedl toliko v obecné rovině. Teprve v žalobě s odkazem na zprávu MZV USA upozornil na případy šikany v armádě, nelze proto dávat za vinu žalovanému, že se k uvedené problematice nevyjádřil. Uvedená žalobní námitka není důvodná. Problematikou odmítání nástupu vojenské služby se opakovaně zabýval NSS, lze tak odkázat např. na rozsudek č. j. 5 Azs 4/2004-49 ze dne 29. 3. 2004, v něž se uvádí: „Odmítání nástupu k výkonu vojenské služby, která je ve státě původu povinná, nelze bez dalšího považovat za důvod pro udělení azylu podle § 12 zákona o azylu, zvláště není-li takové odmítání spojeno s reálně projeveným politickým přesvědčením nebo náboženstvím“ nebo na rozsudek č. j. 2 Azs 17/2012-44 ze dne 7. 8. 2012, kde je uvedeno: „Samotné odmítání vojenské služby odůvodněné obavy z pronásledování ve smyslu § 12 písm. b) zákona o azylu ještě nezakládá, a to ani tehdy, pokud by výkon vojenské služby byl spojen s rizikem účasti při bojových akcích ve válečném konfliktu.“ Požadavek státu na výkon vojenské povinnosti nelze dle ustálené judikatury považovat za pronásledování, jedná se o legitimní požadavek státu na své občany, směřující k obraně státu v případě ohrožení a občané jsou povinni mu vyhovět. Za nedůvodnou soud považuje rovněž žalobní námitku směřující do nedostatku a neaktuálnosti podkladů pro rozhodnutí. Po prostudování obsahu správního spisu se soud přiklání k odpovídající argumentaci žalovaného (včetně odkazů na judikaturu NSS), že žalobce měl možnost ve stanovené lhůtě vznést námitky proti podkladům pro rozhodnutí, navrhnout jejich doplnění v dodatečné lhůtě, která mu byla za tímto účelem poskytnuta, ten však ničeho nedoložil, ač uvedl, že tak učiní po poradě s právníkem. Žalovaným opatřené podklady soud vzhledem ke skutečnostem sděleným žalobcem v průběhu správního řízení považuje za dostatečné a přiměřeně aktuální. Požadavky kladené judikaturou na kvalitu informací o zemi původu – viz 4 kritéria dle rozsudku NSS ze dne 4. 2. 2009, č.j. 1 Azs 105/2008-81 byly v projednávané věci naplněny. Vzhledem k výše uvedenému soudu nezbývá než zopakovat, že azylové řízení je specifickým důvodem pro povolení pobytu na území ČR a nelze ho zaměňovat s jinými legálními formami pobytu cizinců na území republiky, tak jak jsou upraveny zákonem č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR. Z již ustálené judikatury NSS (citované i v napadeném rozhodnutí, dále i v rozsudku ze dne 16. 2. 2005, č. j. 4 Azs 333/2004-69 či ze dne 24. 2. 2005, č. j. 7 Azs 187/2004-94) je zřejmé, že azylové řízení nelze zneužívat k legalizaci pobytu, neboť pro takový účel obsahuje právní řád ČR jiné nástroje, konkrétně zákon č. 326/1999 Sb. Nelze tak přisvědčit žalobní námitce o alibistickém přístupu žalovaného, pokud žalobce odkázal na využití institutů zákona o pobytu cizinců. Skutečnost, že se žalobce vlastním zaviněním připravil o legálnost svého dalšího pobytu na území ČR, jde plně k jeho tíži a tato okolnost není relevantním důvodem pro udělení některé z forem mezinárodní ochrany. Ostatně žalobce v průběhu pohovoru připustil, že pokud by měl na území ČR zlegalizován pobyt jiným způsobem, o mezinárodní ochranu by nežádal. Uvedené pak jednoznačně svědčí o účelovosti podané žádosti. S učiněnými závěry žalovaného, že žalobce nesplňuje podmínky pro udělení azylu dle § 12 zákona o azylu se soud plně ztotožňuje. Za správné, zákonné, zjištěným informacím odpovídající a taktéž náležitě odůvodněné považuje krajský soud i neudělení azylu dle § 13 a § 14 zákona o azylu. K udělení azylu dle § 13 zákona o azylu ( tzv. azyl za účelem sloučení rodiny), který sice zohledňuje rodinné vazby, ale uplatňuje se toliko vůči zákonem vymezenému okruhu rodinných příslušníků azylanta, nebyl v případě žalobce shledán zákonný podklad, neboť žalobce není rodinným příslušníkem azylanta, jemuž byl udělen azyl dle § 12 nebo 14 cit. zákona. Podle ustanovení § 14 zákona o azylu, jestliže v řízení o udělení mezinárodní ochrany nebude zjištěn důvod pro udělení azylu podle § 12, lze v případě hodném zvláštního zřetele udělit azyl z humanitárního důvodu. Udělení humanitárního azylu je zcela na volné úvaze správního orgánu a rozhodnutí o něm podléhá přezkumu soudu pouze v tom směru, zda nevybočilo z mezí a hledisek stanovených zákonem, zda je v souladu s pravidly logického usuzování a zda při zjišťování podkladů takového úsudku byla dodržena pravidla tzv. spravedlivého procesu. Za splnění těchto předpokladů není soud oprávněn z týchž skutečností dovozovat jiné nebo přímo opačné závěry. Na udělení azylu z humanitárního důvodu není právní nárok. K otázce jeho udělení se opakovaně vyjadřoval i Nejvyšší správní soud. Lze tak jistě odkázat na jeho rozhodnutí č.j. Azs 8/2004 ze dne 11.3. 2004, v němž se podává: „Smysl institutu humanitárního azylu podle § 14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, spočívá v tom, aby rozhodující správní orgán měl možnost azyl poskytnout i v situacích, na něž sice nedopadá žádná z kautel předpokládaných taxativními výčty ustanovení § 12 a § 13 zákona o azylu, ale v nichž by bylo přesto „nehumánní“ azyl neposkytnout. Správní orgán díky tomu může zareagovat nejen na případy, jež byly předvídatelné v době přijímání zákona o azylu jako obvyklé důvody udělování humanitárního azylu (např. u osob zvláště těžce postižených či nemocných, u osob přicházejících z oblastí postižených humanitární katastrofou, ať už způsobenou lidskými či přírodními faktory), ale i na situace, jež předvídané či předvídatelné nebyly. Míra volnosti této jeho reakce je pak omezena pouze zákazem libovůle, vyplývajícím pro orgány veřejné moci z ústavně zakotvených náležitostí demokratického a právního státu“. Pokud žalovaný odůvodnil, že při posouzení rodinné, sociální, ekonomické situace, zdravotního stavu a věku žalobce neshledal důvody hodné zvláštního zřetele pro udělení humanitárního azylu, soud považuje učiněný závěr za přezkoumatelný. Opakovaný poukaz žalobce na dokonalou integraci v české společnosti, jakož i přítomnost nejbližší rodiny na území ČR, je v případě jeho dlouholetého pobytu na zdejším území pochopitelný, uvedené skutečnosti však nelze subsumovat mezi důvody pro udělení některé z forem mezinárodní ochrany či jako důvody zvláštního zřetele hodné ve smyslu § 14 zákona o azylu. Judikatura NSS zcela jasně hovoří o tom, že rodinné vazby nelze bez dalšího považovat za důvod hodný zvláštního zřetele k udělení humanitárního azylu (srov. rozsudek NSS č.j. 3 Azs 12/2003 ze dne 15. 10. 2003). Soud tak uzavírá, že žalovaný při posouzení důvodů dle § 14 zákona o azylu nevybočil z mezí stanovených zákonem a jeho rozhodnutí je v souladu i s dosavadní ustálenou judikaturou. Následně správní orgán postupoval dle § 28 zákona o azylu a zkoumal, nesplňuje-li žalobce důvody k udělení tzv. doplňkové ochrany tak, jak je upravena v ust. § 14a a § 14b zákona o azylu. Dle § 14a odst. 1 zákona o azylu se doplňková ochrana se udělí cizinci, který nesplňuje důvody pro udělení azylu, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že v jeho případě jsou důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy podle odstavce 2 a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem, nebo svého posledního trvalého bydliště. Dle § 14a odst. 2 téhož zákona se za vážnou újmu podle tohoto zákona považuje a) uložení nebo vykonání trestu smrti, b) mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání žadatele o mezinárodní ochranu, c) vážné ohrožení života nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situacích mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu, nebo d) pokud by vycestování cizince bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky. Podle § 14b odst. 1 zákona o azylu se v případě hodném zvláštního zřetele udělí doplňková ochrana za účelem sloučení rodiny rodinnému příslušníkovi osoby požívající doplňkové ochrany, i když v řízení o udělení mezinárodní ochrany nebude v jeho případě zjištěn důvod pro její udělení. Podle § 14b odst. 2 téhož zákona se rodinným příslušníkem pro účely sloučení rodiny podle odstavce 1 rozumí a) manžel nebo partner osoby požívající doplňkové ochrany, b) svobodné dítě osoby požívající doplňkové ochrany, které je mladší 18 let, c) rodič osoby požívající doplňkové ochrany, která je mladší 18 let, d) zletilá osoba odpovídající za nezletilou osobu bez doprovodu nebo e) svobodný sourozenec osoby požívající doplňkové ochrany, který je mladší 18 let. Podle § 14b odst. 3 zákona o azylu předpokladem udělení doplňkové ochrany za účelem sloučení rodiny manželu osoby požívající doplňkové ochrany je trvání manželství před udělením doplňkové ochrany cizinci. Předpokladem udělení doplňkové ochrany za účelem sloučení rodiny partnerovi osoby požívající doplňkové ochrany je trvání partnerství před udělením doplňkové ochrany cizinci Podle §14b odst. 4 zákona o azylu v případě polygamního manželství, má-li již osoba požívající doplňkové ochrany manžela žijícího s ním na území České republiky, nelze udělit doplňkovou ochranu za účelem sloučení rodiny další osobě, která je podle právního řádu jiného státu manželem osoby požívající doplňkové ochrany. Smyslem a účelem doplňkové ochrany je poskytnout subsidiární ochranu a možnost legálního pobytu na území České republiky těm žadatelům o mezinárodní ochranu, kterým nebyl udělen azyl, ale u nichž by bylo z důvodů taxativně uvedených v § 14a zákona o azylu neúnosné nebo jinak nežádoucí požadovat jejich vycestování. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je zřejmé, že žalovaný se možnými důsledky návratu žalobce do vlasti podrobně zabýval. Nebylo zjištěno, že by mu mohla hrozit v případě návratu do vlasti vážná újma uložením nebo vykonáním trestu smrti ve smyslu § 14a odst. 2 písm. a) zákona o azylu, ani že by byl v Kazachstánu vystaven skutečně hrozícímu nebezpečí vážné újmy ve smyslu § 14a odst. 2 písm. b) zákona o azylu. Žalobce nikdy neměl žádné potíže se státními orgány, ve vlasti proti němu nebylo a není vedeno trestní stíhání. Jak je již uvedeno výše, povinnost vykonat vojenskou službu ani případný postih v případě odmítnutí nastoupit k jejímu vykonání nemůže být sama o sobě vnímána jako nebezpečí mučení nebo nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestání. Z podkladových informací vyplývá, že v zemi původu žalobce aktuálně neprobíhá ozbrojený konflikt, v jehož důsledku by žalobce byl ohrožen vážnou újmou ve smyslu § 14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu. Neudělení humanitárního azylu či doplňkové ochrany neznamená porušení mezinárodních závazků ČR, konkrétně čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (právo na respektování soukromého a rodinného života). Dodržení uvedených mezinárodních smluv není vázáno na zákon o azylu, ale má všeobecnou platnost a jejich naplnění lze najít v zákoně o pobytu cizinců. V daném případě soud neshledal porušení zásady non-refoulement. Pro úplnost soud konstatuje, že žalobce nesplňuje ani podmínky pro udělení doplňkové ochrany za účelem sloučení rodiny dle § 14b zákona o azylu, neboť netvrdil ani nebylo prokázáno, že by některému jeho rodinnému příslušníkovi byla udělena doplňková ochrana ve smyslu tohoto ustanovení. Se závěry žalovaného a podrobným odůvodněním i této části rozhodnutí se soud plně ztotožňuje a dovoluje si na ně odkázat, tak, jak připouští rozsudek NSS ze dne 27. 7. 2007, č. j. 8 Afs 75/2005-130, publikovaný pod č. 1350/2007 Sb. NSS, dle něhož „je-li rozhodnutí žalovaného důkladné, je z něho zřejmé, proč žalovaný nepovažoval právní argumentaci účastníka řízení za důvodnou a proč jeho odvolací námitky považoval za liché, mylné nebo vyvrácené, shodují-li se žalobní námitky s námitkami odvolacími a nedochází-li krajský soud k jiným závěrům, není praktické a ani časově úsporné zdlouhavě a týmiž nebo jinými slovy říkat totéž. Naopak je vhodné správné závěry si přisvojit se souhlasnou poznámkou.“ Krajský soud uzavírá, že neshledal žalobou vytýkané vady správního řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, žalovaný své povinnosti dostatečně zjistit skutkový stav věci dostál. Dle názoru soudu bylo rozhodnutí vydáno v souladu se zákonem, a proto žalobu jako nedůvodnou zamítl (§ 78 odst. 7 s. ř. s.). O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalovaný, který měl ve věci plný úspěch, by měl právo na náhradu nákladů řízení před soudem proti žalobci, který ve věci úspěch neměl. Žalovaný náklady řízení nepožadoval, proto soud nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. V Hradci Králové dne 11. listopadu 2016 JUDr. Ivona Šubrtová v. r. samosoudkyně