10 Azs 320/2016

Rubrum

10 Azs 320/2016 - 46 USNESENÍ Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudce Zdeňka Kühna a soudkyně Michaely Bejčkové v právní věci žalobce: A. Z., zast. JUDr. Athanassiosem Pantazopoulosem, advokátem se sídlem Slavíkova 1510/19, Praha 2, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 10. 2015, čj. OAM-701/ZA-ZA02-P10-2015, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 11. 2016, čj. 32 Az 50/2015 – 72, takto:

Výrok

I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Předmět řízení

1. Rozhodnutím ze dne 13. 10. 2015, čj. OAM-701/ZA-ZA02-P10-2015, Ministerstvo vnitra (dále jen „žalovaný“), neudělilo žalobci mezinárodní ochranu dle § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu. Žalovaný nepovažoval pro udělení mezinárodní ochrany dostatečná tvrzení žalobce, že by v Kazachstánu mohl být pro svoji ruskou národnost terčem urážek a ústrků, v České republice žije již dlouho a je tu plně integrován do společnosti.

2. Žalobce konkrétně uvedl, že Kazachstán opustil v roce 2001 se svými rodiči a sestrami. Podle tvrzení žalobce získal Kazachstán v té době nezávislost a Kazaši se snažili, aby ostatní národy zemi opustili. Ve škole ho z etnických důvodů uráželi, začal proto s rodiči uvažovat, že ze země odejdou. Definitivně se rozhodli po fyzickém útoku na matku, kterou neznámý útočník udeřil pěstí. Neobraceli se na nikoho s žádostí o pomoc, podle názoru stěžovatele to nemělo smysl. Toto byl hlavní důvod pro odchod z Kazachstánu, k tomu přistoupily i důvody ekonomické. V té době ještě nevěděli o možnosti požádat o mezinárodní ochranu; založili si společnost a získali vízum za účelem podnikání. Platnost víza mu však nebyla prodloužena, protože včas nedodal potvrzení o bezdlužnosti. Jedinou možností, jak zůstat v České republice, tak bylo požádat o mezinárodní ochranu. Do Kazachstánu se již žalobci nechce vracet, byl tam v letech 2010 a 2011 na návštěvě a nic se tam nezměnilo. Fyzicky jej nikdo nenapadl, ale uráželi ho v autobuse a na ulici. Je však přesvědčen, že by to mohlo být i horší. V Kazachstánu žije jeho babička a teta, rovněž ruské národnosti; žádné problémy v zemi nemají, ale jsou již starší a Kazaši se ke starším lidem chovají s úctou. 10 Azs 320/2016

3. Žalovaný skutková tvrzení žalobce nepovažoval za azylově relevantní, ani v nich nespatřoval důvody pro udělení doplňkové ochrany. Konstatoval, že ačkoliv žalobce poukazuje na národnostní problémy, pro které jeho rodina zemi opustila, je nutné uvést, že k tomu došlo již před 14 lety. Zemi opustil legálně, upravil si svůj pobyt na území České republiky stejně jako jeho rodinní příslušníci a o mezinárodní ochranu požádal teprve ve chvíli, kdy mu nebylo prodlouženo vízum. Žalovaný připustil problematické postavení ruské národnostní menšiny po rozpadu Sovětského svazu a Kazachstán označil za zemi, ve které nepanuje vyspělá demokracie, v případě žalobce však neshledal žádné závažné skutečnosti, ze kterých by vyplývalo, že by právě žalobce měl mít reálnou obavu z pronásledování. Ani okolnosti, za kterých zemi tehdy opustila jeho rodina, nelze označit za pronásledování, natož z azylově relevantních důvodů. Žalobce Kazachstán naopak opakovaně dobrovolně navštívil, v roce 2011 si tam dokonce obstaral nový cestovní pas. Žalovaný uzavřel, že poskytnutí mezinárodní ochrany nelze zaměňovat s jinou legální formou pobytu cizince na území České republiky.

4. Krajský soud názoru žalovaného přisvědčil a žalobu proti jeho rozhodnutí rozsudkem napadeným kasační stížností zamítl.

II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného

5. Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost. Předně uvedl, že se v případě návratu do Kazachstánu obává potíží národnostního charakteru. Poukázal na bezdůvodné napadené napadení jeho matky, ponižující jednání ze strany úřadů a v běžných životních situacích, v obchodě, na ulici, v autobuse. Situaci, kterou popisuje, doložil zprávami ČTK a Ministerstva zahraničních věcí USA za rok 2014, žalovaný ani krajský soud však tyto informace nevzali v potaz. Stěžovatel se rovněž obává, že by mohl být povolán do armády, ve které je běžnou praxí šikana.

6. Stěžovatel dále namítá, že jeho rodina má na území České republiky povolen trvalý pobyt, v Kazachstánu nemá žádné zázemí, veškeré rodinné a sociální vazby navázal v České republice, kde je také plně integrován. Vystudoval zde konzervatoř a naučil se výborně český jazyk. V zemi původu již několik let nebyl, nemá žádný důvod k návratu ani návštěvám. V České republice dodržuje zákony a běžné zvyklosti, je bezúhonný a má dobrou pověst. Žalovaný k těmto okolnostem nepřihlédl a nezabýval se dopadem nuceného odchodu stěžovatele do jeho soukromého a rodinného života. Návratem stěžovatele do země původu by Česká republika porušila čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, tedy právo na respektování soukromého a rodinného života.

7. Stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

8. Žalovaný se ve svém vyjádření ke kasační stížnosti zopakoval některé argumenty uvedené v jeho rozhodnutí, ztotožnil se závěry krajského soudu a navrhl kasační stížnost odmítnout pro nepřijatelnost. 10 Azs 320/2016 - 47 pokračování

9. Stěžovatel podal k vyjádření žalovaného repliku, ve které poukázal na utlačování ruské menšiny v Kazachstánu a zopakoval jednotlivé argumenty uvedené v kasační stížnosti.

III. Hodnocení Nejvyššího správního soudu

10. Ve věcech mezinárodní ochrany se Nejvyšší správní soud po posouzení přípustnosti kasační stížnosti v souladu s ustanovením § 104a zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), zabývá otázkou, zda podaná kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje zájmy stěžovatele. Není-li tomu tak, Nejvyšší správní soud takovou kasační stížnost odmítne jako nepřijatelnou.

11. Institut nepřijatelnosti a jeho dopady do soudního řízení správního Nejvyšší správní soud podrobně vyložil v usnesení ze dne 26. 4. 2006, čj. 1 Azs 13/2006-39, č. 933/2006 Sb. NSS, v němž interpretoval neurčitý právní pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“. O přijatelnou kasační stížnost se dle výše citovaného rozhodnutí může jednat v následujících typových případech: (1) kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu; (2) kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně; (3) kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikaturní odklon; (4) pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně právního postavení stěžovatele.

12. Nejvyšší správní soud konstatuje, že v posuzované věci nevyvstala žádná právní otázka, kterou by se Nejvyšší správní soud dosud nezabýval.

13. Stěžejním důvodem žádosti stěžovatele o udělení mezinárodní ochrany je jeho obava z národnostně motivovaných útoků v zemi původu. Stěžovatel popsal okolnosti odchodu jeho rodiny z Kazachstánu roku 2001, kdy neznámá osoba fyzicky napadla jeho matku, a dále urážky a ponižování, kterým čelil při své návštěvě země původu v letech 2010 a 2011.

14. Mezinárodní ochrana ve formě azylu se lze dle § 12 písm. b) zákona o azylu cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že cizinec má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo, v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště.

15. Vrchní soud v Praze již v rozsudku ze dne 7. 5. 1996, čj. 6 A 571/94-25, k naplnění pojmu pronásledování konstatoval, že „[j]e známým jevem v každé zemi, že příslušníci určité rasy, národnosti, náboženského vyznání, sociální skupiny nebo politického přesvědčení se mohou stát u svých spoluobčanů právě pro tyto vlastnosti terčem ústrků, slovních i fyzických útoků, diskriminačních postupů při přístupu ke vzdělání, k výkonu určitých povolání, ba dokonce i přístupu na určitá místa nebo užívání veřejného majetku. Zdrojem takového nepřátelského jednání mohou být nejrůznější negativní lidské vlastnosti, samo o sobě to však není ještě pronásledování ve smyslu ustanovení § 2 zákona č. 498/1990 Sb., o uprchlících, ani v případě 10 Azs 320/2016 masového výskytu těchto jevů za předpokladu, že nejde o jevy státní mocí buď přímo vyvolané, podporované, státními orgány vědomě trpěné či státní mocí záměrně nedostatečně potlačované. Jestliže však orgány státní moci takové jevy cíleně potírají a čelí jim, nelze mluvit o pronásledování ani tam, kde možnosti státních orgánů nejsou dostatečné a taková opatření nemají trvalý a stoprocentní efekt.“ (s uvedeným závěrem Vrchního soudu v Praze se plně ztotožnil i Nejvyšší správní soud ve své judikatuře, srov. např. usnesení ze dne 30. 5. 2008, čj, 4 Azs 23/2008-55, ze dne 25. 11. 2008, čj. 4 Azs 28/2008-92, či ze dne 16. 12. 2010, čj. 2 Azs 41/2010-82).

16. Žalovaný v této souvislosti na podkladě zpráv o zemi původu, konkrétně databáze ČTK a Zprávy Ministerstva zahraničních věcí USA o dodržování lidských práv za rok 2014, uvedl, že v Kazachstánu nedochází k systematickému utlačování či závažnému znevýhodňování osob ruské národnosti, které by bylo možné označit za pronásledování ve smyslu zákona o azylu. Nejvyšší správní soud konstatuje, že chování jednotlivých osob vůči stěžovateli lze spíše než za pronásledování označit za hrubé a urážlivé jednání. Tuto osobní negativní zkušenost stěžovatele nelze jistě zlehčovat, slovní útoky obyvatel Kazachstánu však samy o sobě nedosahují takové intenzity, aby je bylo možné označit za důvod pro udělení některé z forem mezinárodní ochrany.

17. V této souvislosti je nutné rovněž zdůraznit, že stěžovatel žádá o udělení mezinárodní ochrany po 14 letech od svého příjezdu do České republiky a jak sám přiznává, v důsledku toho, že mu nebyl prodloužen jeho pobytový titul. Otázkou legalizace pobytu na území České republiky a časového odstupu mezi příjezdem na území a podáním žádosti se Nejvyšší správní soud ve své judikatuře věnoval opakovaně. Dospěl přitom k závěru, že žadatel by měl o mezinárodní ochranu požádat bezprostředně poté, co k tomu má příležitost; případná snaha o legalizaci pobytu rovněž nemůže být důvodem pro udělení mezinárodní ochrany (srov. např. rozsudek ze dne 30. 6. 2004, čj. 7 Azs 138/2004-44, ze dne 16. 2. 2005, čj. 4 Azs 333/2004-69, ze dne 20. 10. 2005, čj. 2 Azs 423/2004-81, nebo ze dne 10. 2. 2006, čj. 4 Azs 129/2005-54).

18. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 28. 11. 2008, čj. 5 Azs 46/2008-71, připustil, že již pouhá nutnost vycestování cizince z území České republiky pro něj za určitých výjimečných okolností může představovat nepřiměřený zásah do jeho rodinného či soukromého života. V projednávané věci však stěžovatel žádné výjimečné skutečnosti netvrdí. Snaha stěžovatel zůstat v České republice se svojí rodinou je pohnutka lidsky pochopitelná, to však nic nemění na tom, že podmínky pro udělení mezinárodní ochrany v případě stěžovatele nejsou splněny.

19. Stěžovatel ve své žádosti o mezinárodní ochranu výslovně neuvedl obavu z povolání do armády, pouze zmínil, že by v Kazachstánu mohl mít problémy, protože zemi opustil v době, kdy měl nastoupit na vojnu. Problematikou služby v armádě jakožto azylově relevantního důvodu se nicméně Nejvyšší správní soud zabýval opakovaně. Ztotožnil se přitom s názorem vysloveným již v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 7. 1994, čj. 6 A 502/94-39, který dospěl k názoru, že „[p]ovolávání vlastních občanů k výkonu vojenské služby, byť i způsoby nevybíravými, popřípadě i vnitřní zákonodárství státu porušujícími, samo o sobě, bez přistoupení dalších skutečností, není ještě pronásledováním z důvodů rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro politické 10 Azs 320/2016 - 48 pokračování přesvědčení ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 498/1990 Sb., o uprchlících.“ (viz např. rozsudky ze dne 29. 3. 2004, čj. 5 Azs 4/2004-49, či ze dne 7. 8. 2012, čj. 2 Azs 17/2012-44).

20. Pro shora uvedené Nejvyšší správní soud neshledal důvod pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání, neboť kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Posuzovaná věc se týká již judikaturou zodpovězených právních otázek, rozdílně, přičemž nebyl shledán důvod pro přistoupení k judikatornímu odklonu. Nejvyšší správní soud neshledal ani zásadní pochybení městského soudu, ať už v podobě nerespektování ustálené a jasné soudní judikatury, či ve formě hrubého pochybení při výkladu hmotného nebo procesního práva. Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost podle § 104a s. ř. s. odmítl pro nepřijatelnost.

21. Výrok o náhradě nákladů řízení se při odmítnutí kasační stížnosti opírá o § 60 odst. 3, větu první, s. ř. s., ve spojení s § 120 s. ř. s. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné. V Brně dne 8. března 2017 Daniela Zemanová předsedkyně senátu