47 Co 10/2025

Plný text

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Martiny Borovcové a soudců JUDr. Romany Novákové a Mgr. Borise Nypla ve věci žalobce: město právnická osoba sídlem městského úřadu adresa zastoupený advokátem Jméno advokáta A sídlem Adresa advokáta A proti žalované: Jméno žalované , narozená Datum narození žalované advokátem Jméno advokáta B sídlem Adresa advokáta B za účasti vedlejší účastnice: Jméno účastnice ., IČO IČO účastnice sídlem Adresa účastnice zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky o zaplacení 3.648.643,77 Kč s příslušenstvím k odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Trutnově ze dne 9.10.2024 čj. 130 C22/2023-155

I. Rozsudek okresního soudu se potvrzuje.

II. Žalobce je povinen nahradit žalované náklady odvolacího řízení ve výši , částka, , a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta žalované.

III. Žalobce je povinen nahradit vedlejší účastnici náklady odvolacího řízení ve výši , částka, , a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokátky vedlejší účastnice.Odůvodnění1. Napadeným rozsudkem okresní soud zamítl žalobu o zaplacení , částka, s blíže uvedeným příslušenstvím a uložil žalobci nahradit náklady řízení žalované ve výši , částka, a vedlejší účastnici ve výši , částka, .

2. Žalobce se v řízení domáhal náhrady škody způsobené mu žalovanou tím, že jako jeho advokátka nepodala včas žalobu na zaplacení smluvní pokuty ve výši , částka, vůči společnosti , právnická osoba, ). Nárok na smluvní pokutu odvozoval žalobce z porušení smlouvy o dílo uzavřené mezi ním jako objednatelem a společností , právnická osoba, jako zhotovitelem, jejímž předmětem bylo vypracování projektové dokumentace na rekonstrukci městského bazénu. Nepodáním žaloby došlo k promlčení práva na smluvní pokutu. Tím vznikla žalobci škoda odpovídající výši smluvní pokuty. Včetně kapitalizovaných úroků z prodlení se žalobce domáhal zaplacení celkem , částka, . Okresní soud žalobu neshledal důvodnou. Zjistil, že mezi žalobcem a společností , právnická osoba, probíhala po odstoupení od smlouvy ze strany žalobce ohledně vzájemných nároků jednání. Tak tomu bylo přinejmenším od 8. 11. 2019 do 31. 12. 2021. Po tuto dobu promlčecí lhůta pro uplatnění práva žalobce na smluvní pokutu ve smyslu § 647 obč. zák. neběžela. Jelikož právo na smluvní pokutu začalo vznikat 6. 9. 2017, nestačila tříletá promlčecí lhůta do 8. 11. 2019, kdy došlo k jejímu stavení, uběhnout. Promlčecí lhůta se stejných důvodů neběžela až do 31. 12. 2021, kdy žalovaná ukončila poskytování právních služeb pro žalobce. K promlčení práva na smluvní pokutu v době poskytování právních služeb žalovanou ve prospěch žalobce tudíž nedošlo. Nelze proto dovozovat porušení povinností žalované jako advokátky. Okresní soud z těchto důvodů neshledal odpovědnost žalované za tvrzenou škodu a žalobu zamítl.

3. Proti rozsudku okresního soudu podal odvolání žalobce. Namítal, že závěr o tom, že mezi tehdejšími účastníky byla uzavřena dohoda o mimosoudním jednání, která trvala od 8. 11. 2019 do 31. 12. 2021, není důkazně podložen. Existence takové dohody, po dobu jejíhož trvání by neběžela promlčecí lhůta, z provedených důkazů nevyplývá. Soud se nevypořádal s námitkami žalobce ohledně nedostatku projevu vůle takovou dohodu uzavřít, ohledně nedostatku kontinuity jednání mezi stranami, ohledně ukončení mimosoudního jednání ani ohledně absence zmínky o uzavření dohody v rámci závěrečné zprávy žalované ze dne 30. 12. 2020 (správně patrně 30. 12. 2021). Uzavření takové dohody nelze dovodit ani ze shrnutí závěrů schůzky vypracovaného 8. 11. 2019 , tituly před jménem, , jméno FO, , ani ze zprávy žalované z 11. 11. 2019. Z těchto dokumentů neplyne, kdy mělo být jednání zahájeno, jak dlouho mělo trvat ani kdy mělo skončit. Strany o takové dohodě ani nevěděly, jak vyplynulo z dokazování. K uzavření dohody o mimosoudním jednání by bylo třeba rozhodnutí , právnická osoba, . Žádné takové rozhodnutí přijato nebylo. Dohoda by musela též být uveřejněna v registru smluv. Jako konkludentně uzavřená zveřejněna být nemohla, proto je na ni třeba hledět, jako by nebyla. Postoje stran při vzájemném jednání ani nesměřovaly k vyřešení sporu mimo soud, ale naopak k soudnímu sporu, jak plyne z tehdejších stanovisek obou stran. Ke stavení promlčení lhůty pro to dojít nemohlo. I kdyby bylo možné o dohodě o mimosoudním jednání uvažovat, pak taková dohoda skončila nejpozději 23. 7. 2019, kdy žalobce vystavil fakturu na zaplacení smluvní pokuty. Tvrzení žalované, že ji žalobce zmocnil k vyjednávání s žalovaným a vyslovil pokyn nepodávat žalobu, je v rozporu s provedenými důkazy. Žalovaná byla naopak přímo zmocněna k tomu, aby, pokud jednání nepovedou k úhradě dluhu, podala žalobu. Prokázáno nebylo ani to, že by žalovaná upozornila žalobce na možné promlčení práva a na větší pravděpodobnost jeho neúspěchu než úspěchu v případně vedeném sporu o zaplacení smluvní pokuty. Odmítnout je nutno i tvrzení, že se žalobce obával možného uplatnění práva žalovaného (společnosti , právnická osoba, ) na bezdůvodné obohacení. Žalobce měl od počátku za to, že zhotovená dokumentace je pro něho nepoužitelná v celém rozsahu. Skutečnost, že žalobce po celou dobu trval na svém právu na zaplacení smluvní pokuty a na druhou stranu že se neobával vznesení protinávrhu ze strany společnosti , právnická osoba, , neboť jej považoval za neoprávněný, plyne i z korespondence mezi zaměstnankyní žalobce, , tituly před jménem, , jméno FO, , a žalovanou. Totéž plyne i z korespondence mezi žalovanou a , tituly před jménem, , jméno FO, , zejména z přípisu žalované z 3. 2. 2020, který je již zjevnou předžalobní upomínkou a jasným důkazem toho, že žádná dohoda o mimosoudním vyjednávání přinejmenším nadále neexistuje. Vůle účastníků jednat mimosoudně nebyla prokázána. I kdyby účastníci takovou vůli hypoteticky měli, tak jen do vystavení faktury na smluvní pokutu. Poté již bylo jednáno jen o úhradě fakturované částky, nikoli o existenci vlastního nároku. I komentářová literatura klade na dohodu ve smyslu § 647 obč. zák. specifické požadavky, které nebyly v posuzovaném případě splněny. Musí tak být např. vymezena doba, po kterou bude jednání probíhat, a podmínky, jejichž naplnění či naopak absence mají vliv na ukončení jednání. Za dohodu nelze pokládat jakoukoliv korespondenci, v níž si účastníci vyjasňují svá stanoviska, aniž by byla patrná vůle dospět k mimosoudnímu závěru o věřitelem požadovaném právu. V daném případě šlo právě jen o vyjasňování stanovisek, při kterém bylo vůlí stran navzájem se odrazovat, nikoliv dospět k závěru o věřitelem požadovaném právu. Podmínkou dohody o mimosoudním vyjednávání je též to, že věřitel musí být v racionálním a legitimním očekávání, že dlužník projevuje účinnou ochotu k mimosoudnímu vyjasnění sporné záležitosti. Ani tento předpoklad nebyl naplněn, jak plyne i z e-mailové korespondence žalované, v níž uvedla, že dlužník z žádných svých nároků neustupuje a zdržuje svým chováním vyjednávání. Žalobce nemohl z e-mailové korespondence nabýt dojmu, že dlužník svůj dluh dobrovolně zaplatí. Pro pokračující jednání nesvědčí ani dlouhé, několikaměsíční pauzy mezi jednotlivými jednáními. Za nesprávné považoval žalobce i rozhodnutí okresního soudu o přiznání nákladů řízení vedlejší účastnici. Měl za to, že v jejím případě nejde o náklady účelně vynaložené. Poukázal na judikaturu Ústavního soudu, podle níž obcím, statutárním městům a jiným institucím hájícím veřejný zájem náhrada nákladů řízení za zastoupení advokátem přiznávána být nemá, neboť tyto subjekty disponují dostatečným materiálním a personálním vybavením k tomu, aby mohly hájit svá práva. Žalobce navrhl, aby odvolací soud rozsudek okresního soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

4. Žalovaná ve vyjádření k odvolání označila rozsudek okresního soudu za správný. Mezi žalobcem a společností , právnická osoba, byla uzavřena dohoda o mimosoudním jednání ve smyslu § 647 obč. zák. Oběma subjektům bylo jasné, o kterých vzájemných nárocích hodlají jednat. Šlo o smluvní pokutu uplatňovanou žalobcem a o nárok na vrácení bezdůvodného obohacení uplatňovaný společností , právnická osoba, jako zhotovitelem. O probíhajících jednáních svědčí řada e-mailů. Rozdílu mezi dohodou o mimosoudním vyjednávání a vlastním vyjednáváním si byl okresní soud vědom, jak plyne z jeho rozsudku. Nesprávný je i názor žalobce, že k vyjednávání potřebovala žalovaná jako zástupkyně žalobce rozhodnutí rady města. Prokázána nebyla ani vlastní škoda, neboť není jisté, že by žalobce byl s žalobou na zaplacení smluvní pokuty úspěšný. Společnost , právnická osoba, měla proti němu jednak pohledávku z titulu bezdůvodného obohacení, kterou mohla započíst, jednak není jisto, zda by soud nárok žalobce na smluvní pokutu nemoderoval. Žalovaná navrhla potvrzení rozsudku.

5. Vedlejší účastnice ve vyjádření k odvolání s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu uvedla, že pojem dohody o mimosoudním jednání věřitele a dlužníka ve smyslu § 647 obč. zák. je třeba vykládat velmi široce. Za takovou dohodu je nutno považovat jakýkoliv projev shodné vůle mezi věřitelem a dlužníkem, že mezi sebou povedou jednání o předmětném právu nebo okolnostech jej zakládajících. Okresní soud postupoval zcela v souladu s touto judikaturou, pokud dovodil, že mezi žalobcem a společností , právnická osoba, došlo k uzavření dohody o mimosoudním jednání dle § 647 obč. zák. Pokud odvolání směřovalo proti výroku III. o nákladech řízení, vedlejší účastnice zdůraznila, že není obcí, statutárním městem ani jinou veřejnou institucí hájící veřejný zájem. Je soukromoprávním subjektem, který využil svého práva hájit se před soudem prostřednictvím advokáta. Jelikož byla účastnice podporovaná vedlejší účastnicí v řízení úspěšná, má vedlejší účastnice dle platných pravidel právo na náhradu svých nákladů (§ 142 odst. 1 o.s.ř.). Vedlejší účastnice navrhla potvrzení rozsudku okresního soudu včetně výroku, kterým jí bylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení.

6. Odvolací soud přezkoumal rozhodnutí okresního soudu z podnětu podaného odvolání, odvolání však neshledal důvodným.

7. Rozhodnutí okresního soudu stojí v podstatě na jediné otázce, totiž zda v době zastupování žalobce žalovanou došlo k promlčení práva žalobce na zaplacení smluvní pokuty vůči společnosti , právnická osoba, . Okresní soud na tuto otázku odpověděl záporně, a to s poukazem na ustanovení § 647 obč. zák., podle něhož stručně řečeno platí, že promlčecí lhůta neběží, pokud se účastníci dohodli na mimosoudním jednání ohledně sporného nároku a jednání mezi nimi skutečně probíhá. Odvolací soud má za to, že okresní soud citované ustanovení vyložil a aplikoval na zjištěný skutkový stav správně, dovodil-li, že přinejmenším v době od 8. 11. 2019 do 31. 12. 2021 probíhala mezi účastníky na základě konkludentně uzavřené dohody mimosoudní jednání a že promlčecí lhůta po tuto dobu neběžela.

8. Okresní soud podrobně vysvětlil, z jakých důkazů při svých skutkových zjištěních vyšel a k jakým skutkovým závěrům ohledně probíhajícího jednání mezi stranami, jež mělo za důsledek stavení běhu promlčecí lhůty, dospěl. Odvolací soud v tomto směru odkazuje na skutková zjištění okresního soudu popsaná v jeho rozhodnutí.

9. Lze tedy pouze zopakovat, že jednání mezi stranami byla poměrně četná, i když mezi nimi existovaly delší časové intervaly. To však není, jak i s poukazem na odbornou literaturu vysvětlil okresní soud, na překážku aplikaci § 647 obč. zák. na posuzovaný případ. Odvolací soud pouze opakuje, že ohledně práva na smluvní pokutu jednala v průběhu výše uvedeného období žalovaná se zástupcem společnosti , právnická osoba, mnohočetně, a to jak písemně, tak i osobně. Sám žalobce poukazuje ve svém odvolání na deset konkrétních dopisů mezi žalovanou a advokátem společnosti , právnická osoba, (byť s akcentem na časové prodlevy mezi nimi). O tom, že jednání probíhají, byl opakovaně informován i sám žalobce, jak též vyplývá ze zjištění okresního soudu.

10. Sluší se připomenout i okresním soudem citovanou komentářovou literaturu, podle níž je třeba pojem dohody o mimosoudním jednání vykládat velmi široce, přičemž přinejmenším konkludentně uzavřenou dohodu o mimosoudním jednání lze dovodit již jen z faktu, že strany mezi sebou o sporném právu skutečně jednaly. Z téhož zdroje se pak podává i závěr, že na stavení běhu promlčecí lhůty nemají vliv ani relativně dlouhé (několikaměsíční) přestávky mezi jednotlivými jednáními, pokud z nich nelze spolehlivě dovodit odmítnutí pokračování v jednání některou ze stran (srov. např. komentář k § 647 občanského zákoníku v publikaci Lavický, P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1–654). Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022).

11. Na uvedených závěrech nemohly nic změnit ani odvolací námitky žalobce. Ze skutečnosti, že v písemných dokumentech (e-mailech) není zmínka o uzavření dohody o mimosoudním jednání, nelze dovodit, že taková dohoda neexistovala. Právě proto, že zúčastněné strany o jednáních věděly, nebylo třeba takovou dohodu zmiňovat. Není zřejmé, proč by např. měla žalovaná sdělovat žalobci v rámci své závěrečné zprávy, že byla uzavřena dohoda o mimosoudním vyjednávání, když žalobce o tom, že vyjednávání probíhá, věděl a byl průběžně informován o jeho stavu. Z ničeho též podle názoru odvolacího soudu neplyne, že podmínkou platnosti dohody o jednání je předchozí úmluva o tom, kdy bude jednání zahájeno, jak dlouho bude trvat a kdy bude ukončeno. Takový požadavek je v přímém rozporu s názorem (k němuž se hlásí i odvolací soud), že na dohodu o jednání lze usuzovat již jen ze samotného probíhajícího jednání. Za správný nepovažuje odvolací soud ani názor žalobce, že k dohodě bylo třeba rozhodnutí rady města a že dohoda musela být zveřejněna v registru smluv. Odvolací soud je toho názoru, že pokud , právnická osoba, schválila smlouvu o poskytování právních služeb uzavřenou s žalovanou a žalované byla vystavena plná moc k zastupování města, pak je třeba považovat všechna další jednání učiněná žalovanou jako advokátkou v rámci udělené plné moci za pokrytá právě tímto úvodním souhlasem města se smlouvou o poskytování právních služeb žalovanou a s jejím zastupováním města. Opačný přístup, který by vyžadoval zvláštní schvalovaní každého jednání žalované za město radou města, by z praktického hlediska patrně nebyl ani uskutečnitelný. Požadavek registrace smlouvy o vyjednávání v registru smluv je pak přinejmenším v rozporu s § 3 odst. 2 písm. h) zák. č. 340/2015 Sb., z něhož vyplývá, že registrace se netýká smluv, jejichž předmět plnění nepřekračuje hodnotu 50 000 Kč. Předmětem smlouvy dle § 647 obč. zák. není plnění, které by bylo možné jakkoli ocenit, má tedy nulovou hodnotu, a proto se na něj povinnost registrace nevztahuje. Tvrdil-li žalobce v odvolání, že i kdyby dohoda o jednání byla uzavřena, skončila nejpozději k 23. 7. 2019, kdy žalobce vystavil fakturu na zaplacení smluvní pokuty, pak jde o tvrzení, které je v rozporu s jiným v odvolání uvedeným tvrzením, podle něhož byla žalovaná zmocněna podat žalobu, pokud by jednání se společností , právnická osoba, nevedlo k úhradě dluhu. Jelikož taková instrukce nemohla být žalované dána dříve, než s ní byla uzavřena smlouva o poskytování právních služeb (11. 9. 2019), je vyloučeno skončení dohody o jednání před tímto datem, tedy např. k 23. 7. 2019. Pokud by žalobce nebyl po 23. 7. 2019 ochoten s tehdejší protistranou již jednat, nemohl by dát tvrzený pokyn žalované ještě po tomto datu, tedy např. , datum, či kdykoliv později. Naopak je třeba dovodit, že nejméně k 11. 9. 2019 byl žalobce ochoten jednat a dohoda o jednání v té době stále platila (neskončila). Tvrdí-li žalobce, že se nikdy neobával vznesení protinávrhu ze strany společnosti , právnická osoba, v případném soudním řízení a že bezpodmínečně trval na podání žaloby o zaplacení smluvní pokuty, pak bylo třeba, aby v tomto smyslu dal žalované jednoznačný pokyn k podání žaloby. Důkaz toho, že se tak stalo, však podán nebyl.

12. Odvolací soud považuje z výše uvedených důvodů závěr okresního soudu o tom, že promlčecí lhůta v době od 8. 11. 2019 do 31. 12. 2021 neběžela, za správný. Lze tedy přisvědčit i závěru okresního soudu, že v době, kdy žalovaná jako advokátka poskytovala žalobci právní služby, nedošlo k promlčení práva žalobce na zaplacení smluvní pokuty vůči společnosti , právnická osoba, , žalovaná se nedopustila porušení své povinnosti advokáta nenechat marně uplynout promlčecí lhůtu, a tudíž za tvrzenou škodu neodpovídá.

13. Odvolací soud je dále toho názoru, že v řízení nebylo ani prokázáno, že by žalovaná jako advokátka dostala od žalobce jednoznačný pokyn k podání žaloby na zaplacení smluvní pokuty. Ve smlouvě o poskytování právních služeb, které se týkaly výlučně právních vztahů mezi žalobcem a společnosti , právnická osoba, , je sice uvedeno, že mezi úkoly žalované jako advokátky náleží i podání žaloby ve věci vyúčtované smluvní pokuty, na druhé straně byla žalovaná toutéž smlouvou zmocněna k vedení jednání s právním zástupcem zhotovitele před zahájením soudního řízení. Z uvedeného tedy nelze dovodit, že by žalovaná obdržela jednoznačný a nepodmíněný pokyn k podání žaloby. V průběhu řízení navíc vyplynulo, že společnost , právnická osoba, uplatňovala při jednáních s žalobcem ohledně nároků vyplývajících ze zrušené smlouvy svou vlastní pohledávku z bezdůvodného obohacení, kterou v určitých fázích jednání vyčíslovala v rozsahu vysoce přesahujícím hodnotu žalobcem požadované smluvní pokuty. Tyto vzájemné nároky pak byly právě předmětem jednání, k nimž mezi stranami docházelo. Žalovaná o nárocích společnosti , právnická osoba, žalobce informovala a ten o nich věděl. Lze konkrétně odkázat na písemnou zprávu ze dne 19. 4. 2021, v níž žalovaná informovala žalobce (prostřednictvím jeho zaměstnankyně , tituly před jménem, , jméno FO, ), že případný soudní spor by byl velmi drahý a že ze strany společnosti , právnická osoba, nelze vyloučit vznesení kompenzační námitky. Je tedy zřejmé, že žalovaná jako advokátka upozorňovala žalobce na nejistý výsledek případného soudního sporu. Za této situace bylo namístě očekávat, že žalobce případně udělí žalované jednoznačný pokyn k podání žaloby na zaplacení smluvní pokuty. V řízení však nebylo prokázáno, že by se tak stalo. Za těchto okolností však nelze dovodit, že žalobkyně nepodáním žaloby porušila své povinnosti advokátky. Přímý a nepodmíněný pokyn k podání žaloby neobdržela a s ohledem na nejistotu výsledku případného soudního řízení nelze ani dovozovat, že tak v rámci povinnosti chránit a prosazovat práva a oprávněné zájmy klienta měla učinit (§ 16 odst. 1 zák. č. 85/1996 Sb., o advokacii).

14. Odvolání neshledal odvolací soud důvodným ani v rozsahu, v němž směřovalo proti výroku III, jímž byla žalobci uložena povinnost nahradit náklady řízení vedlejší účastnici. Odvolací soud se v tomto ohledu ztotožňuje s argumentací vedlejší účastnice, která v reakci na tuto odvolací námitku žalobce uvedla, že typově není žádnou z žalobcem uvedených osob a ani v daném sporu nehájí veřejný zájem. Vystupuje naopak jakou soukromoprávní subjekt, který má jako každý jiný právo nechat se v řízení zastoupit advokátem. Pokud tedy byl v tomto řízení účastník, na jehož straně vedlejší účastnice vystupovala, úspěšný, má vedlejší účastnice právo na náhradu nákladů, které jí v řízení vznikly. Okresní soud proto nepochybil, pokud jí tuto náhradu přiznal.

15. Odvolací soud z výše uvedených důvodů rozsudek okresního soudu jako správný potvrdil (§ 219 o.s.ř.).

16. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaná i vedlejší účastnice byly v odvolacím řízení úspěšné, měly proto právo i na náhradu nákladů této fáze řízení.

17. Odvolací náklady žalované spočívaly v odměně za zastupování za 2 úkony právní služby po 22 900 Kč (§ 7 bod 5. vyhl. č. 177/1996 Sb. – vyjádření k odvolání, zastoupení při jednání), 2 paušálních náhradách hotových výdajů po 450 Kč (§ 13 odst. 1 a 4 vyhl. č. 177/1996 Sb.), jízdném zástupce žalované za cestu vykonanou osobním automobilem k odvolacímu soudu na trase , adresa, a zpět v celkové délce 100 km ve výši 788 Kč (§ 137 odst. 1 o. s. ř.), náhradě za promeškaný čas za 4 půlhodiny po 150 Kč (§ 14 odst. 1 a 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.) a 21% DPH ve výši 10 098,48 Kč (§ 137 odst. 3 o. s. ř.). Celkem představovaly odvolací náklady žalované po zaokrouhlení na celé koruny 58 186 Kč.

18. Odvolací náklady vedlejší účastnice spočívaly v odměně za zastupování za 2 úkony právní služby po 22 900 Kč (§ 7 bod 6. vyhl. č. 177/1996 Sb. – vyjádření k odvolání, zastoupení při jednání), 2 paušálních náhradách hotových výdajů po 450 Kč (§ 13 odst. 1 a 4 vyhl. č. 177/1996 Sb.), jízdném zástupkyně vedlejší účastnice za cestu vykonanou osobním automobilem k odvolacímu soudu na trase , adresa, a zpět v celkové délce 224 km ve výši 1 764,31 Kč (§ 137 odst. 1 o. s. ř.), náhradě za promeškaný čas za 8 ½ hodin po 150 Kč (§ 14 odst. 1 a 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.) a 21% DPH ve výši 49 664,31 Kč (§ 137 odst. 3 o. s. ř.). Celkem představovaly odvolací náklady vedlejší účastnice po zaokrouhlení na celé koruny 60 094 Kč.