47 Co 130/2024

Plný text

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Martiny Borovcové a soudců JUDr. Romany Novákové a Mgr. Borise Nypla ve věci žalobkyně: název , IČO číslo sídlem adresa zastoupená advokátem jméno sídlem adresa proti žalované: jméno , narozená datum narození naposledy v České republice bytem adresa t. č. neznámého pobytu zastoupená opatrovnicí jméno advokátkou adresa o zaplacení 61 239,72 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 7. února 2024 č. j. 37 C 179/2023-16

I. Rozsudek okresního soudu se v části výroku I, jíž byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni 30 000 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, potvrzuje.Ve zbývajícím rozsahu se rozsudek okresního soudu ve výroku I mění tak, že žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před okresním ani krajským soudem.

1. Napadeným rozsudkem okresní soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 61 239,72 Kč, kapitalizovaný úrok z prodlení 3 691,88 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 2 175 Kč, úrok z prodlení 8,25 % ročně z částky 30 000 Kč od 15. 12. 2022 do zaplacení, úrok 20,88 % ročně z částky 30 000 Kč od 15. 2. 2002 do zaplacení a nahradit jí náklady řízení 16 535 Kč, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.

2. Okresní soud vyšel ze zjištění, že žalovaná uzavřela dne 11. 2. 2021 s právním předchůdcem žalobkyně smlouvu o spotřebitelském úvěru, na jejímž základě jí byl poskytnut úvěr ve výši 30 000 Kč. Žalovaná měla úvěr zaplatit v 78 týdenních splátkách po 821 Kč (výše poslední splátky činila 746 Kč). Úroková sazba byla sjednána na 88 %. Pohledávka ze smlouvy byla dne 14. 2. 2022 postoupena žalobkyni. Žalovaná na úvěr dosud nic nezaplatila. Žalobkyně má proto právo na zaplacení jistiny 30 000 Kč, dohodnutých poplatků v celkové výši 31 239,72 Kč a příslušenství spočívajícího v úrocích a úrocích z prodlení. Okresní soud z těchto důvodů žalobě v plném rozsahu vyhověl.

3. Proti rozsudku podala odvolání prostřednictvím své opatrovnice žalovaná. Namítala, že z obsahu spisu plyne, že zásilka obsahující výzvu k vyjádření ve věci a dotaz, zda žalovaná souhlasí s projednáním věci bez nařízení jednání, byla žalované doručována v době, kdy již neměla povolen pobyt v České republice. Je otázka, zda to byla skutečně ona, kdo zásilku dne 7. 12. 2023 převzal. Na postup České pošty a její záznamy na doručence nelze spoléhat. Podpis na doručence se navíc liší od podpisu žalované na žádosti o poskytnutí spotřebitelského úvěru i na vlastní úvěrové smlouvě. Nelze proto vycházet z toho, že výzva byla žalované skutečně doručena. Z tohoto důvodu nebylo ani možné rozhodnout věc bez nařízení jednání. Žalovaná navrhla, aby odvolací soud rozsudek okresního soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

4. Žalobkyně ve vyjádření k odvolání s poukazem na blíže uvedenou judikaturu Nejvyššího soudu uvedla, že adresát je odpovědný za existenci adresy pro doručování. Je též povinen zajistit přijímání písemností na této adrese bez ohledu na to, zda se na ní zdržuje. Je věcí adresáta, aby pro zajištění bezpečného doručení zásilek případně oznámil adresu pro doručování, která by byla evidována v příslušném informačním systému. Odvolací námitka žalované je zcela lichá. Veškeré písemnosti byly žalované řádně doručeny. Žalobkyně navrhla potvrzení rozsudku.

5. Odvolací soud přezkoumal rozsudek okresního soudu z podnětu podaného odvolání a dospěl k závěru, že nejde o rozsudek správný, byť z jiných než v odvolání uvedených důvodů.

6. Pokud jde o odvolací námitku žalované, že okresní soud pochybil, jestliže věc projednal bez nařízení jednání, odvolací soud tuto námitku neshledal důvodnou. Ve spise je obsažena doručenka, která svědčí o tom, že výzva byla spolu s žalobou žalované doručena do vlastních rukou. Na doručence jsou uvedeny všechny její podstatné náležitosti. Vyplývá z ní mimo jiné, že písemnost byla žalované doručována 29. 11. 2023, žalovaná nebyla v místě doručení zastižena, zásilka byla proto následně uložena na poště a tam si ji žalovaná dne 7. 12. 2023 osobně vyzvedla. Doručenka obsahuje jak podpisy osob jednajících za doručující orgán (poštu), tak zejména podpis žalované jako osoby, která zásilku převzala. Poštovní doručenka je veřejnou listinou (§ 50f odst. 3 o. s. ř.), což mj. znamená, že údaje na ní uvedené jsou považovány za správné, pokud nejsou jinými důkazy vyvráceny (§ 134 o. s. ř.). O takový případ se nejedná. Soud neměl k dispozici žádný důkaz, z něhož by vyplývala nesprávnost údajů uvedených na doručence. Na závěr, že uvedená zásilka byla žalované doručena, nemá žádný vliv skutečnost, že se tak případně stalo v době, kdy žalovaná již neměla úředně povolený pobyt v ČR. I kdyby tomu tak bylo, neznamená to, že doručení je třeba považovat za neúčinné. I pro účastníka bez úředně povoleného pobytu platí, že mu lze zásilku doručit, kdekoliv bude zastižen (§ 46a odst. 1 o. s. ř.). Odvolací soud má z těchto důvodů za to, že okresní soud mohl o věci rozhodnout bez nařízení jednání, neboť výzva žalované byla řádně doručena, žalovaná se k ní nikterak nevyjádřila, a tudíž nastala domněnka jejího souhlasu s projednáním věci bez nařízení jednání ve smyslu § 101 o. s. ř.

7. Odvolací soud tedy neshledal ve výše uvedeném postupu okresního soudu žádného pochybení. Přesto však nepovažoval rozsudek za správný, a to z následujících důvodů.

8. Okresní soud se předně vůbec nezabýval tím, zda právní předchůdce žalobkyně před uzavřením smlouvy prověřil úvěruschopnost žalované a zejména zda byla žalovaná v době poskytnutí úvěru skutečně schopna úvěr splácet. Z listinných důkazů obsažených ve spise se přitom podává, že žalovaná úvěruschopná nebyla. Žalovaná byla dle zjištění okresního soudu v době poskytnutí úvěru důchodkyní a jejím jediným příjmem byl důchod ve výši 10 308 Kč měsíčně. Pravidelné měsíční výdaje žalované přitom činily dle jejího vlastního sdělení 2 000 Kč. Takové údaje však nemohou vést k závěru o úvěruschopnosti žalované v době poskytnutí úvěru. Především je třeba uvést, že částka 2 000 Kč, která měla představovat veškeré měsíční výdaje žalované, zjevně neodpovídá současné ekonomické realitě. Jde o částku rovnající se obnosu 65 Kč na jeden den. Není třeba zvlášť zdůrazňovat, že taková částka nemohla žalované postačit, byť jen na vlastní stravu. Žalovaná však musela mít jako každá jiná osoba i různé další nutné výdaje, přinejmenším na ošacení, bydlení, úhradu spotřebovaných energií apod. Je zřejmé, že částka 2 000 Kč na pokrytí těchto potřeb nemohla dostačovat. Za dostatečný pro závěr o schopnosti žalované splácet úvěr však nelze považovat ani její tvrzený měsíční příjem. Ten měl činil, jak již bylo uvedeno, 10 308 Kč. Po odpočtu částky 3 500 Kč, představující přibližně výši splátek, jež měly být zaplaceny během každého měsíce, by tak žalobkyni zůstalo na každý měsíc méně než 7 000 Kč (částka odpovídající 230 Kč na každý den). Ani takový obnos však nelze považovat za dostatečný k tomu, aby z něho mohl člověk hradit všechny své životní náklady.

9. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobkyně před poskytnutím úvěru neprozkoumal dostatečně pečlivě schopnost žalované úvěr splácet a úvěr jí poskytl i přesto, že ve skutečnosti úvěruschopná nebyla. Úvěrovou smlouvu je proto třeba považovat ve smyslu § 87 odst. 1 zák. č. 257/2016, o spotřebitelském úvěru, za neplatnou. Žalovaná je za těchto okolností povinna vrátit žalobkyni jen jistinu úvěru, tedy 30 000 Kč, které jí byly právním předchůdcem žalobkyně poskytnuty. Žalobkyně naopak nemá právo na jakékoliv další plnění, neboť jde o plnění opírající se o smlouvu, která je neplatná.

10. Je tu však podle názoru odvolacího soudu ještě další důvod, pro který nelze považovat smlouvu za platnou. Předmětem smlouvy byl totiž závazek žalované vrátit právnímu předchůdci žalobkyně poskytnuté peněžní prostředky spolu s úrokem ve výši 88 %. Taková výše sjednané úrokové míry však natolik překračuje úrok požadovaný obvykle bankami v obdobných případech, že jí to činí nemravnou, a tudíž i neplatnou. Otázka přiměřenosti úroku byla již v minulosti vyřešena soudní praxí. Lze v této souvislosti odkázat např. na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2007 sp. zn. 33 Odo 236/2005, v němž Nejvyšší soud dovodil, že za určitých, spíše výjimečných okolností je možné za souladný s dobrými mravy považovat ještě i úrok v hodnotě dvojnásobku až trojnásobku úroku obvyklého, popř. na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004 sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, podle něhož je již nemravný úrok, který dosahuje téměř čtyřnásobku úroku obvyklého.

11. Odvolací soud učinil dotaz na tři významné banky působící na tuzemském trhu (, právnická osoba, , , právnická osoba, , , právnická osoba, ) a zjistil, že obvyklý úrok, za který banky poskytovaly úvěry v případech obdobných nyní projednávanému úvěru činil 16,2 %. To ovšem znamená, že v posuzovaném případě sjednaný úrok přesáhl úrok bankami v té době obvykle požadovaný více než pětinásobně. Takový úrok odporuje dobrým mravům a nutno jej považovat za neplatně sjednaný.

12. Zůstává otázka, zda takto neplatně sjednaný úrok činí smlouvu neplatnou jen v části týkající se úroku, či zda je z tohoto důvodu neplatná smlouvy celá.

13. Podle § 576 obč. zák. týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas.

14. Z uvedeného vyplývá, že uzavřená úvěrová smlouva by mohla být ve zbývající části platná, bylo-li by možné předpokládat, že by ji právní předchůdce žalobce uzavřel i bez takto vysokého úroku, pokud by mu bylo známo, že jde o úrok neplatný.

15. Tato podmínka však není v daném případě splněna. Právní předchůdce žalobkyně, společnost , právnická osoba, , masivně podniká právě v agendě poskytování spotřebitelských úvěrů, jak je soudu známo z jeho úřední činnosti. Jako takovému mu proto musela být známa judikatura Nejvyššího soudu, která se k otázce výše úrokových sazeb z hlediska jejich platnosti vyjadřovala. Právní předchůdce žalobkyně musel mít eminentní zájem sledovat, jaké hranice úroku ještě přijatelného z hlediska dobrých mravů budou Nejvyšším soudem vytyčeny. Nic jiného předpokládat nelze, neboť na výši sjednané úrokové sazby bezprostředně závisí zisk dosažený z každého poskytnutého úvěru. Zisk je přitom smyslem každé podnikatelské činnosti, tedy i činnosti právního předchůdce žalobkyně. Žalobkyni tudíž musely být již mnoho let před uzavřením nyní projednávané úvěrové smlouvy známy závěry Nejvyššího soudu, podle nichž úrok přesahující trojnásobek obvyklé úrovně úrokové sazby je nemravný a tedy i neplaně sjednaný. Z tohoto důvodu vůbec nepřichází v úvahu aplikace § 576 obč. zák., jehož hypotéza je založena na tom, že kontrahent v době uzavření smlouvy o její částečné neplatnosti neví. Právní předchůdce žalobkyně si však, jak plyne z předchozího, musel být v době uzavření projednávané smlouvy vědom toho, že sjednaný úrok je neplatný. Tato skutečnost vylučuje úvahu o tom, zda by smlouvu uzavřel i bez neplatné části, pokud by mu byla neplatnost známa. Je naopak nutno uzavřít, že právní předchůdce žalobce smlouvu uzavřel, přestože musel vědět, že v části sjednaného úroku je neplatná. To však vylučuje aplikaci § 576 obč. zák. upravujícího částečnou neplatnost smlouvy a smlouvu je třeba považovat za neplatnou celou.

16. Uzavřená úvěrová smlouva je tudíž neplatná i z tohoto druhého důvodu.

17. Odvolací soud naopak nemohl přisvědčit argumentaci, kterou žalobkyně v průběhu odvolacího řízení uvedla na podporu žalobou uplatněného práva.

18. Namítala-li žalobkyně, že v rámci prověřování úvěruschopnosti žalované učinil její právní předchůdce vše, co bylo v jeho možnostech a že po věřiteli v těchto případech nelze požadovat, aby prováděl až detektivní prověřování poměrů dlužníka, pak je třeba uvést, že nic takového po žalobkyni, resp. jejím právním předchůdci soud nevyžaduje. Závěr o nedostatku úvěruschopnosti žalované mohl (a měl) být učiněn již jen na základě těch údajů, které žalovaná sama při sjednávání úvěru uvedla a které měl právní předchůdce žalobkyně k dispozici (příjem, výdaje, sociální postavení). Právní předchůdce žalobkyně nemusel po žádných informacích pátrat, bylo jen třeba, aby dostupné informace řádně a zodpovědně vyhodnotil, což se však nestalo.

19. Poukazovala-li žalobkyně na to, že smlouva byla uzavřena dříve, než bylo do zákona o spotřebitelském úvěru vloženo ustanovení o tom, že neprověření úvěruschopnosti činí smlouvu neplatnou absolutně, nikoliv jen relativně, pak lze odkázat na závěry vyslovené opakovaně Ústavním soudem a přijaté pod vlivem judikatury Soudního dvora Evropské unie, podle nichž bylo vždy povinností poskytovatelů spotřebitelských úvěrů před uzavřením smlouvy ověřit úvěruschopnost spotřebitele pod možnou sankcí neplatnosti úvěrové smlouvy a podle nichž dále mají obecné soudy povinnost zkoumat z úřední povinnosti, zda došlo k porušení této povinnosti poskytovatelem úvěru, a to bez ohledu na znění vnitrostátního práva (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 702/20, usnesení Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 3/20).

20. Přisvědčit nebylo možné ani argumentaci žalobkyně, že úrok byl sjednán v pevné výši 24 177 Kč a činil 56,01 % z dlužné částky. Toto tvrzení je v přímém rozporu se zněním smlouvy, v níž je úrok sjednán ve výši 88 %. Argumentace, že při pravidelném splácení úvěru v dohodnutých splátkách by žalovaná uhradila na úrocích za dobu trvání smlouvy v délce 1 roku a 5 měsíců částku 24 177 Kč, což odpovídá ročnímu úroku 56,01 % z poskytnuté jistiny, je nesprávná, zavádějící a odporující principu, na němž je institut úroků postaven. Procentuálně vyjádřená úroková míra se téměř nikdy nemůže shodovat s procentuálně vyjádřenou hodnotou fakticky zaplacených úroků ve vztahu k jistině. Z celkové částky zaplacené na úrocích nelze ani při znalosti výše jistiny úrokovou sazbu vůbec zjistit. Žalobkyně se mýlí, domnívá-li se, že je tomu jinak. Je proto zcela nerozhodné, kolik měla konkrétně žalovaná v tomto případě na úrocích zaplatit, rozhodná je jen výše úrokové sazby. Ostatně patrně ani žalobkyně nemíní tvrdit, že pokud by byla úroková sazba skutečně sjednána ve výši 56,01 %, zaplatila by žalovaná při sjednaných splátkách na úrocích 24 177 Kč. Zjevně by muselo jít o částku nižší. Již z této jednoduché úvahy vyplývá nepřiléhavost argumentace žalobkyně.

21. Ani názor žalobkyně, podle něhož měl soud v případě neplatně sjednané úrokové sazby postupovat dle § 577 obč. zák. a změnit svým rozhodnutím nezákonný rozsah množstevního určení, neshledal odvolací soud správným. Uvedené ustanovení míří na případy, kdy je rozsah plnění dohodnut v rozporu s jeho zákonným omezením. O takový případ se však nejedná. Výše úroku není v zákoně nikde vymezena (omezena). Tomu odpovídá i skutečnost, že odvolací soud v daném případě shledal sjednaný úrok v rozporu s dobrými mravy. Podstata jednání jsoucího v rozporu s dobrými mravy spočívá právě v tom, že nejde o jednání nezákonné, nýbrž právě jen nemravné. Citované ustanovení navíc předpokládá, že soud rozhodne o případné změně nezákonného určení rozsahu na návrh některé ze stran právního vztahu. Jde tedy o návrhové řízení. Žádný takový návrh však podán nebyl a není o něm vedeno ani žádné řízení. Je třeba připomenout, že při posuzování takové žaloby bere soud dle výslovného znění citovaného ustanovení v potaz též to, zda by strana k právnímu jednání vůbec přistoupila, rozpoznala-li by neplatnost včas. Bylo již uvedeno, že soud rozhodující v této věci tuto podmínku za splněnou nemá. Splněna není konečně ani podmínka, že smlouva je neplatná jen zčásti, tedy např. právě v množstevním rozsahu. Jak bylo uvedeno, dohodnutá výše úroku (kterou by snad bylo možné považovat za množstevní rozsah) je neoddělitelná od zbývající části smlouvy a činí smlouvu neplatnou jako celek. Nejde tedy o situaci, kdy by se neplatnost týkala jen množstevního rozsahu, zatímco zbývající část smlouvy by zůstala platná.

22. Odvolací soud na základě výše uvedených úvah dospěl k závěru, že smlouva o spotřebitelském úvěru uzavřená dne 11. 2. 2021 mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou je neplatná. Žalobkyně má proto právo jen na vrácení toho, co žalované na základě neplatné smlouvy poskytla, tedy na jistinu úvěru. Ta činila 30 000 Kč a žalovaná na tuto částku žalobkyni dosud nic nevrátila. Odvolací soud proto potvrdil rozsudek okresního soudu právě jen v části, v níž byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni 30 000 Kč, neboť o tuto částku byla žalovaná plněním bez platného právního důvodu obohacena (§ 2991 odst. 2 obč. zák.).

23. Ve zbývajícím rozsahu se jednalo nikoliv o vrácení plnění již poskytnutého, nýbrž o plnění na základě neplatné smlouvy. Na takové plnění nevzniklo žalobkyni právo. V tomto rozsahu odvolací soud rozsudek okresního soudu změnil a žalobu zamítl.

24. Odvolací soud nepřiznal žalobkyni ani právo na úroky z prodlení. Vzhledem k tomu, že smlouva byla shledána neplatnou mimo jiné z důvodu nedostatku úvěruschopnosti žalované, je žalovaná povinna vrátit žalobkyni poskytnuté prostředky v režimu § 87 zák. o spotřebitelském úvěru, tedy podle svých možností. Soud sice neznal a ani nebyl schopen zjistit možnosti žalované splatit dluh, a uložil proto žalované povinnost učinit tak v obvyklé třídenní lhůtě (§ 160 odst. 1 o. s. ř.), přesto však jde o lhůtu, která je zároveň i lhůtou hmotněprávní, před jejímž uplynutím se žalovaná v prodlení neocitla (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022 sp. zn. 33 Cdo 3675/2021).

25. O nákladech řízení rozhodl odvolací soud podle ustanovení § 224 odst. 1 a 2 a § 142 odst. 2 o. s. ř. Vzhledem k výsledku nelze považovat za úspěšného žádného účastníka řízení, neboť každý uspěl přibližně ve stejném rozsahu. Odvolací soud proto nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků. Jelikož odvolací soud změnil rozsudek okresního soudu, rozhodl zároveň též o nákladech řízení před okresním soudem. I pro tyto náklady byl určující konečný výsledek řízení. Ani za řízení před soudem prvního stupně proto neměl právo na náhradu nákladů žádný z účastníků.