47 CO 133/2022

Plný text

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Martiny Borovcové a soudců JUDr. Romany Novákové a Mgr. Borise Nypla ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení 11.766,34 Kč s příslušenstvím k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 4. 5. 2022, č. j. 8 C 55/2022-53

I. Rozsudek okresního soudu se ve výroku I a III potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Výrokem I napadeného rozsudku okresní soud zamítl žalobu v části, kterou se žalobkyně domáhala na žalované zaplacení 5.412 Kč s úrokem ve výši 0,1 % denně z částky 1.936,88 Kč od 1. 10. 2021 do zaplacení, ve výši 0,1 % denně z částky 2.000,99 Kč od 31. 10. 2021 do zaplacení, ve výši 0,1 % denně z částky 2.062,13 Kč od 1. 12. 2021 do zaplacení, a částky 354,34 Kč. Ve výroku II uložil žalované zaplatit žalobkyni 6.000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 1.936,88 Kč za dobu od 1. 10. 2021 do zaplacení, ve výši 8,5 % ročně z částky 2.000,99 Kč od 31. 10. 2021 do zaplacení a ve výši 8,5 % ročně z částky 2.062,13 Kč od 1. 12. 2021 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku. Ve výroku II rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

2. Okresní zjistil, že dne 30. 8. 2021 byla mezi účastníky prostředky komunikace na dálku uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru č. anonymizováno, na základě které žalobkyně poskytla žalované úvěr 6.000 Kč (§ 2395 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. - dále jen „o. z.“). Ve smlouvě si smluvní strany dohodly smluvní úrok a smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné jistiny. Žalovaná se zavázala poskytnuté peněžní prostředky uhradit třemi splátkami nejpozději do 30. 11. 2021 v celkové částce 11.412 Kč. Žalovaná poskytnutý úvěr nesplácela, žalobkyně vyzvala žalovanou ke splacení dvěma upomínkami, avšak marně. Žalobkyně požadovala po žalované úhradu dlužné částky 11.412 Kč a smluvní pokuty ve výši 354,34 Kč Okresní soud se v souladu s § 86 odst. 1 a § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, (dále jen„ s. ú.“) zabýval otázkou, zdali žalobkyně dostatečně zkoumala úvěruschopnost žalované. K tomu zjistil, že žalovaná pracovala v Oblastní nemocnici právnická osoba, jako sanitářka v pracovním poměru na dobu neurčitou, zaměstnavatel vyplatil žalované mzdu v květnu ve výši 28.484 Kč, červnu ve výši 24.800 Kč a v červenci ve výši 30.622 Kč. Měsíční výdaje na bydlení žalované činily 10.000 Kč za nájemné, za energie a služby 1.500 Kč a 700 Kč za vodu. Žalovaná splácela 3 úvěry, a to úvěr u právnická osoba ve výši 2.463 Kč měsíčně, anonymizováno 4.232 Kč měsíčně a úvěr na auto 6.946 Kč měsíčně. Za stravu a ošacení vynakládala 4.500 Kč měsíčně. V měsíci květnu i měsíci červnu bylo z bankovního účtu žalované odmítnuto provedení velkého množství inkasních plateb určených zejména úvěrové právnická osoba Okresní soud dovodil, že žalobkyně neprokázala, že před uzavřením smlouvy řádně posoudila schopnost žalované spotřebitelský úvěr splácet. Žalovaná se již v době uzavírání smlouvy o úvěru nacházela v tíživé finanční situaci, splácela 3 úvěry s celkovou výší měsíční splátky 13.641 Kč a nebyla schopna některé ze svých závazků splácet. To bylo potvrzeno výpisem z bankovního účtu žalované vedeného u právnická osoba V květnu a červnu 2021 disponibilní prostředky na účtu žalované nepostačovaly k hrazení splatných závazků. Smlouva o spotřebitelském úvěru byla od počátku neplatná ve smyslu § 87 odst. 1 z. s. ú. a § 588 o. z. Žalobkyně poskytla žalované bankovním převodem částku 6.000 Kč, na kterou žalovaná ničeho nezaplatila. Tím se žalovaná na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatila a vznikla jí povinnost obohacení vydat (§ 2991 o. z.). Soud proto uložil žalované částku 6.000 Kč zaplatit i s úroky z prodlení v zákonné výši za dobu od 30. 9. 2021, kdy žalované uplynula lhůta pro úhradu jednotlivých splátek úvěru (§ 1970 o. z., § 2 nař. vlády č. 351/2013 Sb.). Ve zbylé části byla žaloba zamítnuta, neboť k ujednáním, ve kterých se žalovaná zavázala hradit úrok z dlužné jistiny ve výši 0,1 % denně a smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně, nebylo pro neplatnost smlouvy možné přihlédnout. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř., neboť úspěšnější žalované žádné náklady řízení nevznikly.

3. Žalobkyně podala proti výroku I a III rozsudku odvolání. Namítla, že soud prvního stupně dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním (§ 205 odst. 2 písm. e/ o.s.ř.) a že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 205 odst. 2 písm. g/ o.s.ř.). K posouzení úvěruschopnosti žalované žalobkyně upozornila na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015 a rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018. Žalobkyně v rámci posuzování úvěruschopnosti splnila veškeré povinnosti stanovené zákonem a současnou judikaturou vyšších soudů. Žalobkyně měla k dispozici výplatní pásky žalované za květen až červenec 2021, pracovní smlouvu a výpisy z účtu za květen až červenec 2021. Žalobkyně prověřila žalovanou z veřejně dostupných zdrojů, a to z Centrální evidence exekucí, insolvenčního rejstříku a rejstříku dlužníků SOLUS. Žalobkyně hodnotila příjmy a výdaje s ohledem na životní a existenční minimum podle zákona č. 110/2006 Sb. Vycházela i z informace, že žalovaná předcházející spotřebitelský úvěr č. anonymizováno ze dne 23. 3. 2021 uhradila v plné výši. Tato skutečnost byla také jedním z podpůrných důvodů poskytnutí dalšího spotřebitelského úvěru. Ke splácení úvěru u právnická osoba žalovanou žalobkyně namítla, že inkasní platby byly odmítnuty pro nenastavení souhlasu s inkasem, nikoliv pro nedostatečné finanční prostředky na bankovním účtu. Dne 11. 6. 2021 a 21. 7. 2021 byly z účtu žalované splátky úvěru u právnická osoba uhrazeny. Obrat peněžních prostředků na účtu úvěrovaného za určité období nesvědčí o úvěruschopnosti spotřebitele. Pro posouzení úvěruschopnosti žalobkyně ověřuje konkrétní příjmy z dokumentů vydaných třetí stranou a výdaje. Žalobkyně zjistila, že žalovaná měla příjem ze stálého pracovního poměru a rodičovského příspěvku průměrně 47.035 Kč měsíčně. Zohlednila vyživovací povinnost žalované, výdaje na domácnost a výši závazků z bankovního účtu i z čestného prohlášení žalované. Pro výpočet maximální možné měsíční splátky byl použit koeficient platební schopnosti ve výši 0,5. Žalobkyně vyšla z výdajů žalované na bydlení ve výši 10.000 Kč, na energie ve výši 1.500 Kč, na vodu ve výši 700 Kč, na stravu, hygienu, ošacení, dopravu, telefon a internet ve výši 4.500 Kč, na závazky 13.641 Kč a na vyživované osoby 8.780 Kč. Maximální možná měsíční splátka byla stanovena podle vzorce: (čistý měsíční příjem 47.035 Kč – výdaje včetně závazků 39.121 Kč) * 0,5 = 3.900 Kč. Na základě tohoto výpočtu byly zohledněny volné finanční prostředky tak, aby žalovaná mohla splácet splátku ve sjednané výši, bez omezení osobního a domácího rozpočtu. Volné finanční prostředky byly stanoveny ve výši 4.014 Kč (příjem 47.035 Kč – výdaje 39.121 Kč – maximální měsíční splátka 3.900 Kč). Žalovaná nebyla v době uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru v tíživé finanční situaci a byla schopna hradit své závazky včas. Žalobkyně navrhla, aby odvolací soud výrok I. a III. rozsudku zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu projednání.

4. Žalovaná se k odvolání nevyjádřila.

5. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno oprávněnou osobou v zákonné lhůtě a že je přípustné (§ 201, § 202 a contr., § 204 odst. 1 o.s.ř.) přezkoumal rozsudek v napadené části při nařízeném jednání (§ 212 a § 214 o.s.ř.) a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné.

6. Krajský soud rozhodoval při nařízeném jednání, k němuž se žalobkyně ani žalovaná bez omluvy nedostavily.

7. Okresní soud zjistil, že žalobkyně s žalovanou uzavřely smlouvu o spotřebitelském úvěru. Okresní soud smlouvu správně hodnotil podle § 2395 a násl. o. z. a podle zák. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru. Krajský soud se k námitce žalobkyně znovu zabýval otázkou, zdali byla před uzavřením smlouvy o úvěru dostatečně prověřena úvěruschopnost žalované.

8. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, (dále jen„ s. ú.“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

9. Podle § 86 odst. 2 s. ú. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

10. Podle § 87 odst. 1 s. ú. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

11. Okresní soud správně posoudil neplatnost úvěrové smlouvy jako neplatnost absolutní, kterou soud zkoumá bez ohledu na uplatněnou námitku (rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 sp. zn. C -679/18, nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 201/2018). Z těchto rozhodnutí vyplývá, že nezkoumá-li soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Existuje totiž nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele, ale i společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Pokud úvěrující při posouzení úvěruschopnosti úvěrovaného vyjde pouze z nedoloženého prohlášení úvěrovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, nesplní povinnost s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Věřitelé mají k posouzení úvěruschopnosti dlužníků povinnost využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou údaje o životním a existenčním minimu nebo o průměrných výdajích obyvatelstva (z databáze Českého statistického úřadu) a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.

12. Odvolací soud přejal skutkové zjištěné soudu prvního stupně ohledně způsobu prověření úvěruschopnosti žalované žalobkyní. Průměrný měsíční příjem žalované činil 37.969 Kč (27.969 Kč mzda a 10.000 Kč příspěvek na bydlení). Výdaje, které zohlednila žalobkyně, činily 39.121 Kč. Už z tohoto prostého porovnání vyplynulo, že žalovaná nebyla schopna platit další výdaje včetně dalšího úvěru. To bylo potvrzeno výpisy z běžného účtu žalované za květen, červen a července 2021. Žalovaná hospodařila s dostupnými finančními prostředky tak, že konečný měsíční zůstatek účtu byl za měsíc květen - 7,42 Kč, za červen 42,28 Kč a za červenec – 15,92 Kč. U odmítnutých inkasních plateb ve výši 1.298 Kč a 300 Kč (upomínka) od 3. 5. do 17. 5. 2021 a ve výši 2.163 Kč a 300 Kč (upomínka) od 13. 7. do 22. 7. 2021 bylo sice uvedeno, že byly odmítnuty pro nenastavení souhlasu s inkasem, nicméně z výpisů z účtu také vyplynulo, že v uvedené dny nebylo na účtu dostatek finančních prostředků k zaplacení těchto plateb. Nad to z výpisů z účtu vyplynulo, že žalovaná kromě úvěrů potvrzených v emailu ze dne 30. 8. 2021 (s měsíčními splátkami anonymizováno 2.463 Kč, anonymizováno 4.232 Kč a auto 6.946 Kč) čerpala další úvěr nazvaný Creditstar se splátkou 1.620 Kč měsíčně a dne 25. 5. 2021 přijala úvěr od právnická osoba anonymizováno ve výši 15.000 Kč.

13. Krajský soud se ztotožnil s okresním soudem, že žalobkyně nesplnila povinnost řádně prověřit úvěruschopnost žalované před uzavřením úvěrové smlouvy. Nedostatek prostředků žalované ke splácení dalšího úvěru vyplynul z listin, které měla žalobkyně k dispozici. Žalobkyně sice v souladu se zákonem a judikaturou opatřila podklady pro posouzení úvěruschopnosti žalované, tyto však chybně vyhodnotila.

14. Nadto žalobkyně poskytla žalované úvěr ve výši 6.000 Kč s tím, že za tři měsíce měla žalovaná na splátkách zaplatit 11.412 Kč. Bez ohledu na ujednání ceny za poskytnutý úvěr ve formě tzv.„ úroku ve výši 0,1 % denně“ a„ poplatku ve výši 1.680 Kč měsíčně“ by bylo nutné z důvodu výše ceny úvěru posoudit úvěrovou smlouvu jako nemravnou.

15. Závěr okresního soudu, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni pouze bezdůvodné obohacení ve výši 6.000 Kč se zákonným úrokem z prodlení, je správný.

16. Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadeném rozsahu včetně výroku o náhradě nákladů řízení potvrdil podle § 219 o. s. ř.

17. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. Žalovaná byla v odvolacím řízení úspěšná, žádné náklady jí však nevznikly. Proto bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné. Proti tomuto rozhodnutí je přípustné dovolání, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Účastník může podat dovolání do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni.