47 Co 142/2026

Plný text

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Martiny Borovcové a soudců JUDr. Romany Novákové a Mgr. Ing. Borise Nypla ve věci žalobce: Jméno žalobce, IČO IČO žalobce sídlem Adresa žalobce zastoupený advokátem Jméno advokáta A sídlem Adresa advokáta A proti žalované: Jméno žalované., IČO IČO žalované sídlem Anonymizováno zastoupená advokátem Jméno advokáta B sídlem Adresa advokáta B o zaplacení částky 178 700 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 7. 5. 2026, č. j. 37 C 140/2025-168,

I. Rozsudek okresního soudu se potvrzuje.

II. Žalovaná je povinna nahradit žalobkyni k rukám jejího zástupce náklady odvolacího řízení ve výši 10.539 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Okresní soud v adresa (dále jen „okresní soud“) výrokem I. rozsudku uložil žalované zaplatit žalobci částku celkem 178.700 Kč s příslušenstvím. Výrokem II zavázal žalovanou povinností nahradit žalobci k rukám jeho zástupce náklady řízení ve výši 61 524,92 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

2. Žalobkyně se domáhala zaplacení ceny provedených a nezaplacených děl. Okresní soud zjistil, že mezi účastníky byla uzavřena rámcová smlouva o dílo odkazující na ceník žalované, na jejímž základě žalobce pro žalovanou prováděl montáž jejích výrobků (zejména různých pergol) u koncových zákazníků za podmínek uvedených ve smlouvě. Žalobce vyúčtoval žalované provedené zakázky v období 12/2024–01/2025 v celkové výši 178 700 Kč, a to 12 fakturami, které žalovaná dosud žalobci neuhradila. Žalovaná následně učinila jednostranný zápočet, kterým započetla svoji pohledávku za žalobcem ve výši 217 313 Kč s tím, že se má jednat o bezdůvodné obohacení za neoprávněně účtované položky ve fakturách v předchozích zakázkách za období 01–09/2024. Žalovaná tuto pohledávku odvozovala z toho, že žalobce v období 01–09/2024 měl neoprávněně účtovat určité položky, které buď nebyly sjednány, nebo neodpovídaly ceníku, přičemž tato tvrzení se týkala celkem 27 jednotlivých zakázek, u nichž žalovaná uváděla rozdíl mezi fakturovanou a správnou cenou. Žalovaná chybou na své straně přes dokončený kontrolní proces tyto faktury žalobci proplácela.

3. Pohledávku žalobce měl okresní soud za nespornou a posoudil ji jako nárok na zaplacení ceny provedených děl podle § § 2586 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále „o. z.“). O úrocích z prodlení okresní soud rozhodl podle § 1970 o. z. ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Zabýval se pohledávkou žalované. Tu shledal nejistou a nezpůsobilou k započtení podle § 1987 odst. 2 o. z. a podle rozsudku Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. spisová značka. Okresní soud by musel k tvrzení žalované o její pohledávce z bezdůvodného obohacení zkoumat 27 zakázek z období 01/2024 až 09/2024 s tím, zda žalobce účtoval některé položky v rozporu s ceníkem. Okresní soud by musel zjistit ujednání stran o jednotlivých zakázkách, skutečný rozsah provedených prací u každé zakázky, srovnat s aktuálním ceníkem, zjišťovat, zdali nebyly sjednány odchylky od ceníku, posuzovat technickou povahu jednotlivých montážních úkonů a jejich cenotvorbu. Okresní soud dovodil, že skutkový základ tvrzené pohledávky žalované není zjistitelný bez rozsáhlého a časově náročného dokazování. Okresní soud přihlédl k dosavadní praxi mezi účastníky. Bylo zjištěno, že žalovaná po dobu přibližně devíti měsíců faktury žalobce přijímala, kontrolovala, u většiny z nich opatřila jednotlivé položky kontrolními značkami, a následně je bez výhrad hradila. Takové jednání objektivně zakládá důvodné přesvědčení žalobce, že způsob účtování byl mezi účastníky akceptován, a významně oslabuje tvrzení žalované, že by se jednalo o plnění bez právního důvodu. I tato okolnost posiluje závěr o právní nejistotě tvrzené pohledávky žalované.

4. O náhradě nákladů řízení okresní soud rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a § 142a odst. 1 o. s. ř. Lhůtu k plnění stanovil v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř.

5. Proti rozsudku podala žalovaná odvolání. Namítala, že soud prvního stupně na základě nesprávného právního posouzení § 1987 odst. 2 o. z. neprovedl účastníky navržené důkazy k započtené pohledávce. Žalovaná žalobce dne 12. 2. 2025 vyzvala k vydání bezdůvodného obohacení, vystavila fakturu č. číslo na částku 217.313 Kč se splatností dne 22. 2. 2025 a dne 11. 3. 2025 provedla jednostranné započtení této pohledávky proti pohledávkám žalobce v celkové výši 178.700 Kč. Rozdíl ve prospěch žalované ve výši 38.613 Kč nebyl v tomto řízení uplatněn vzájemným návrhem, žalovaná jej použila pouze jako obranu proti žalobě. Započtená pohledávka byla žalovanou od počátku konkretizována v reportu kontroly zaplacených faktur za období 1-9/2024. U každé položky byl uveden zákazník, číslo zakázky, číslo faktury, konkrétní rozporovaná položka, žalobcem fakturovaná částka, částka podle žalované správná, rozdíl a slovní důvod opravy. Nešlo tedy o neurčitý souhrnný odhad, ale o řádně vyčíslené položky z téhož obchodního vztahu účastníků. V rozhodnutí sp. zn. 31 Cdo 684/2020 Nejvyšší soud výslovně uvedl, že za nejistou či neurčitou nelze pohledávku považovat pouze proto, že ji druhá strana neuznává nebo že je sporná její právní kvalifikace. Musí jít o objektivní nejistotu existence nebo výše pohledávky. Míra nejistoty se navíc posuzuje relativně a s ohledem na vztah k pasivní pohledávce. Výklad § 1987 odst. 2 o. z. nesmí bránit poctivému a spravedlivému uspořádání vztahů mezi dotčenými stranami. Vycházejí-li aktivní i pasivní pohledávka ze stejného právního vztahu, odpovídá zpravidla rozumnému a spravedlivému uspořádání, aby byly vzájemně započitatelné. Právě o takový případ jde v této věci. Žalobní pohledávka žalobce i započtená pohledávka žalované vycházejí ze stejného dlouhodobého obchodního vztahu založeného rámcovou smlouvou o dílo, ze stejného fakturačního a ceníkového režimu a ze stejného typu montážních prací. Bezdůvodné obohacení žalobce vzniklo proto, že v rámci plnění z téhož smluvního vztahu vyúčtoval práce, k jejichž účtování podle žalované neměl právní důvod, a žalovaná je omylem uhradila. Žalovaná připomněla rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 749/2023. Žalovaná předložila konkrétní přehled, ve kterém každou rozporovanou položku přiřadila ke konkrétní faktuře a zakázce. Sporné položky se navíc typově opakovaly: vícenásobné účtování dopravy, účtování položek, které měly být zahrnuty v ceně montáže pergoly, účtování nepřiznaných položek mimo ceník, účtování posuvného bočního zasklení v jiné než sjednané sazbě, případně účtování více kusů tam, kde šlo podle žalované o jeden celek. Kontrola tak není 27 samostatnými spory bez vzájemné souvislosti, nýbrž především otázkou výkladu rámcové smlouvy, ceníku, fakturační praxe a existence či neexistence tvrzených odchylek od ceníku. K prokázání této obrany žalovaná navrhla výslech svědka jméno FO a svědkyně jméno FO, dále listiny – rámcovou smlouvu, ceník montážních prací, report kontroly, původní a opravené faktury č. číslo a číslo a další rozporované faktury. Žalobce po vytčení nesprávného účtování v říjnu 2024 některé faktury opravil. Minimálně v části uznal nesprávnost původního způsobu fakturace. Výše započtené pohledávky činila 217.313 Kč, zatímco žalobní pohledávka činí 178.700 Kč. Soud se nezabýval ani tím, zda by případné vyloučení některých dílčích položek mohlo mít vliv na krytí žalobního nároku. Okresní soud nesprávně hodnotil kontrolní značky u přijatých faktur. Žalovaná vysvětlila, že značky představovaly pouze odsouhlasení součtu účtárnou žalované. Žalovaná navrhla, aby odvolací soud zrušil napadený rozsudek a věc vrátil okresnímu soudu k dokazování započítávané pohledávky žalované.

6. Žalobce s odvoláním nesouhlasil. V této věci nejde pouze o holé popření pohledávky žalobcem. Jde o spor o samotné skutkové předpoklady vzniku údajného bezdůvodného obohacení na straně žalobce, tedy o to, jaké práce byly u desítek zakázek provedeny, jak byly sjednány, zda ceník jednotlivé položky vůbec pokrýval, zda existovaly individuální dohody, zda byly práce zahrnuty v jiné položce, jaká byla obchodní praxe a jak mají být vykládány jednotlivé fakturační položky. Právě proto soud prvního stupně správně uzavřel, že nejde pouze o pohledávku spornou, ale o pohledávku objektivně nezjistitelnou bez značných obtíží.

7. Žalovaná sama v odvolání uvádí, že pokud by odvolací soud nesouhlasil s právním názorem soudu prvního stupně a byl-li by rozsudek soudu prvního stupně zrušen, bylo by nutné provést dokazování k oprávněnosti a výši započtené pohledávky, a to v rozsahu přesahujícím přezkumnou činnost odvolacího soudu. Tím žalovaná fakticky potvrzuje nosný závěr napadeného rozsudku: bez rozsáhlého dokazování nelze určit, zda započítávaná pohledávka existuje a v jaké výši. Nelze připustit, aby žalovaná prostřednictvím jednostranného zápočtu dosáhla oddálení uspokojení nesporné pohledávky žalobce jen proto, že tvrdí existenci rozsáhlé a dosud neprokázané protipohledávky. Právě takové situaci má § 1987 odst. 2 o. z. zabránit. Kontrolní značky a praxe přijímání, kontroly a proplácení faktur okresní soud hodnotil jen jako další okolnost podporující závěr o právní nejistotě tvrzené pohledávky žalované. Práva žalované nebudou neplatností započtení dotčena, protože žalované zůstane právo případně své nároky uplatnit v jiném řízení. Není však spravedlivé, aby svou námitkou započtení žalovaná zdržovala řízení o nároku, který je i z jeho vlastního pohledu nepochybný. Žalobce navrhl, by byl napadený rozsudek odvolacím soudem jako věcně správně potvrzen a žalované uloženo nahradit žalobci náklady odvolacího řízení.

8. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno oprávněnou osobou, v zákonné lhůtě a že je přípustné (§ 201, contr. § 202, § 204 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal rozsudek okresního soudu včetně řízení jeho vydání předcházejícího (§ 212, § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř.) bez nařízení jednání, neboť s tím obě strany souhlasily (§ 214 odst. 3 o. s. ř.). Dospěl k závěru, že odvolání žalované není důvodné.

9. Okresní soud správně zjistil, že žalobkyni vznikl nárok na zaplacení částky 178.700 Kč s příslušenstvím. Tato pohledávka byla v řízení nesporná. V souladu s § 1987 odst. 2 o. z. zkoumal, zdali došlo k zániku pohledávky žalobce započtením pohledávky žalované.

10. Podle § 1987 odst. 2 o. z. pohledávka nejistá nebo neurčitá k započtení způsobilá není.

11. Jak vyplývá z důvodové zprávy k zák. č. 89/2012 Sb. občanskému zákoníku, zákaz jednostranného započtení nejistých nebo neurčitých pohledávek vyplynul z potřeby stanovit, že započtení sleduje odstranění vzájemných pohledávek zúčastněných osob, nikoli vyvolání nejasností a následných sporů.

12. Podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2026, sp. zn. 27 Cdo 129/2026 za nejistou či neurčitou nelze pohledávku považovat pouze proto, že ji dlužník neuznává. Za nejistou či neurčitou lze aktivní pohledávku považovat zpravidla toliko tehdy, je-li míra nejistoty ohledně ní vyšší, než je tomu v případě pasivní pohledávky. Vychází-li obě pohledávky (aktivní i pasivní) ze stejného právního vztahu, je třeba spravedlivě posoudit i širší souvislosti, za kterých vznikl (okolnosti celého vztahu). O nejistou započítávanou pohledávku půjde tehdy, jeví-li se aktivní pohledávka jako objektivně sporná, tj. má-li žalobce proti této pohledávce relevantní věcné argumenty a vyžaduje-li zjištění (prokázání) této pohledávky co do důvodu nebo výše rozsáhlejší či složitější dokazování, jež by vedlo k neúměrnému prodloužení řízení o žalobou uplatněné (pasivní) pohledávce. Je-li námitka započtení vznesena v okamžiku, kdy je řízení teprve na začátku a prokazování skutečností rozhodných pro posouzení aktivní pohledávky nebude významně složitější, než je tomu v případě žalobou uplatněné pohledávky, bude zpravidla namístě závěr, že započtení neodporuje § 1987 odst. 2 o. z.

13. Při posouzení toho, zda pohledávku lze považovat za nejistou a neurčitou ve smyslu § 1987 odst. 2 o. z., je nutno přihlédnout k tomu, jaká míra nejistoty a neurčitosti je ve věci dána.

14. Žalovaná proti pohledávce žalobce započetla 27 nároků na vydání bezdůvodného obohacení žalobce. Bezdůvodné obohacení mělo vzniknout neoprávněným účtováním některých položek žalobcem za předaná díla. Žalovaná vyzvala žalobce k vrácení bezdůvodného obohacení ve výši 217.313 Kč fakturou ze dne 12. 2. 2025 splatnou 22. 2. 2025. Žalovaná navrhla k prokázání existence své pohledávky listinné důkazy (faktury vydané žalobcem, přehled neoprávněně účtovaných prací, ceník) a výslech svědka jméno FO.

15. Žalobce s tvrzením žalované nesouhlasil. Žalovaná faktury vystavené žalobcem kontrolovala a proplácela. Faktury obsahovaly vyúčtování prací. Žalobce tvrdil, že sporované položky na fakturách účtoval vždy po dohodě s žalovanou. K tvrzení navrhl výslechy svědků.

16. Na základě výše uvedeného dospěl i odvolací soud k závěru, že v daném případě nelze bez dalšího podrobného dokazování učinit závěr o tom, zda pohledávka žalované existuje. Přestože žalovaná uplatnila zápočet již na počátku soudního řízení a započítávaná pohledávka vyplývala z totožného vztahu jako pohledávka uplatněná žalobou, okresní soud správně dovodil, že pohledávka žalované je nejistá. Prokázání pohledávky by vyžadovalo rozsáhlé dokazování, což připustila sama žalovaná ve svém odvolání. Vzhledem k tomu, že pohledávka žalobce je nesporná, vedlo by dokazování pohledávky žalované k neúměrnému prodloužení řízení.

17. Krajský soud dovodil žalobcem namítanou neurčitost zápočtu žalované. Pohledávka žalobce spočívala ve 12 nárocích na zaplacení ceny konkrétních děl provedených a vyúčtovaných v období od prosince 2024 do ledna 2025 v celkové výši 178.870 Kč. Žalovaná dne 11. 3. 2025 započetla proti pohledávce žalobce ve výši 178.700 Kč svoji pohledávku z bezdůvodného obohacení vzniklého na základě chybného účtování některých položek v jednotlivých uvedených fakturách žalobce z období ledna až září 2024 ve výši 217.313 Kč. Z této částky žalovaná započítala částku 178.700 Kč.

18. Ze samotného zápočtu ani z přiložených faktur nevyplývá, které konkrétní pohledávky z bezdůvodného obohacení z celkové částky 217.313 Kč provedených zápočtem měly zaniknout a které nikoli. Faktury popsané v zápočtu ze dne 11. 3. 2025 byly faktury, z nichž sestávala pohledávka žalobce.

19. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2022, sp. zn. 23 Cdo 2901/2021 je jedním z předpokladů zániku pohledávek jednostranným započtením kompenzační projev, jenž vyhovuje požadavkům na právní jednání podle § 551 až 553 o. z. U aktivně započítávaných pohledávek (těch, které započítávající strana použije k započtení), jejichž součet převyšuje pasivně započítávanou pohledávku (tu, proti které je započtení uplatněno), je tento požadavek splněn, jestliže kompenzační projev obsahuje prohlášení, v němž je určitě a srozumitelně určeno, které započítávané pohledávky, případně která jejich část, se uplatňuje k započtení (a tedy započtením zanikne). V opačném případě jde o právní jednání neurčité, a tedy zdánlivé ve smyslu § 553 odst. 1 o. z., k němuž se ve smyslu o. z. nepřihlíží.

20. Neurčitost zápočtu žalované ze dne 11. 3. 2025 nemohla být odstraněna ani podle § 1982 odst. 2 a § 1933 o. z. (rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 78/25).

21. Podle § 1982 odst. 2 o. z. započtením se obě pohledávky ruší v rozsahu, v jakém se vzájemně kryjí; nekryjí-li se zcela, započte se pohledávka obdobně jako při splnění. Tyto účinky nastávají k okamžiku, kdy se obě pohledávky staly způsobilými k započtení.

22. Podle § 1933 odst. 1 o. z. je-li dlužník dlužen z několika závazků k plnění stejného druhu a neurčí-li při plnění, na který dluh plní, započte se plnění nejprve na závazek, o jehož splnění věřitel dlužníka již upomenul, jinak na závazek nejméně zajištěný. Při stejné míře zajištění několika závazků se plnění započte nejprve na závazek nejdříve splatný.

23. Žalovaná upomenula žalobce k vrácení bezdůvodného obohacení fakturou ze dne 12. 2. 2025 splatnou 22. 2. 2025. Netvrdila, že by měla pohledávky zajištěny. Právo na vydání bezdůvodného obohacení se stává splatným po výzvě ochuzeného (§ 1958 odst. 2 o. z.). Ani pomocí § 1933 odst. 1 o. z. nelze dovodit, která z pohledávek žalované na vydání bezdůvodného obohacení chybným vyúčtováním plnění zanikla v důsledku zápočtu ze dne 11. 3. 2025 a která nikoli.

24. I z těchto důvodů odvolací soud k provedenému zápočtu nemohl přihlédnout. Žalované nic nebrání uplatnit svou pohledávku samostatnou žalobou.

25. Okresní soud správně uložil žalované zaplatit žalobci uplatněnou pohledávku včetně jejího příslušenství a náhrady nákladů řízení. Krajský soud rozsudek jako věcně správný potvrdil (§ 219 o. s. ř.).

26. V odvolacím řízení byl úspěšný žalobce. Podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. mu vzniklo právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Podle § 7 bod 5, § 11 odst. 1 písm. d) § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. vzniklo žalobci právo na náhradu odměny advokáta za vyjádření k odvolání žalované ze dne datum ve výši 8.260 Kč a na náhradu hotových výdajů 450 Kč. Žalobci náleží i 21 % DPH z odměny a náhrady ve výši 1.829 Kč podle § 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř. Krajský soud uložil žalované nahradit žalobci náklady odvolacího řízení v celkové výši 10.539 Kč. Žalovaná zaplatí náhradu nákladů řízení žalobci k rukám jeho zástupce (§ 149 odst. 1 o. s. ř.) do tří dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o. s. ř.). Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné. Proti tomuto rozhodnutí je přípustné dovolání, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Účastník může podat dovolání do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni. Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná navrhnout soudní výkon rozhodnutí nebo exekuci.