47 Co 157/2025

Plný text

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Martiny Borovcové a soudců JUDr. Romany Novákové a Mgr. Ing. Borise Nypla ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupena advokátem Jméno advokáta A Ph.D. sídlem Adresa advokáta A proti žalovanému: Jméno žalovaného A , narozený Datum narození žalovaného A bytem Adresa žalovaného A zastoupený advokátem Jméno advokáta B sídlem Adresa advokáta B o zaplacení 257 972,24 Kč s příslušenstvím k odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 24. září 2025 č. j. 3 C 154/2025-83

I. Rozsudek okresního soudu se ve výroku I, s výjimkou odvoláním nenapadené části , částka, s , číslo, % úrokem z prodlení od , datum, do zaplacení, a dále ve výrocích II a III potvrzuje.

II. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady odvolacího řízení ve výši , částka, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta žalobkyně.

1. Napadeným rozsudkem okresní soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni , částka, s blíže uvedeným příslušenstvím a nahradit jí náklady řízení , částka, , to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.

2. Okresní soud vyšel ze zjištění, že právní předchůdkyně žalobkyně, společnost , právnická osoba, ., uzavřela dne , datum, s žalovaným smlouvu o úvěru, na jejímž základě mu poskytla peněžní prostředky ve výši , částka, s dohodnutým úrokem , číslo, % ročně. Peněžní prostředky měly být použity na úhradu dluhů z předchozích úvěrů žalovaného. Jednalo se tedy o tzv. konsolidační úvěr. Žalovaný se zavázal vrátit poskytnutou částku spolu s úrokem a bankovními poplatky v pravidelných měsíčních splátkách dohodnutých ve smlouvě. Jelikož žalovaný nedodržel splátkový režim, právní předchůdkyně žalobkyně učinila úvěr v souladu se smluvními podmínkami splatným, a to dopisem ze dne , datum, . Následně dne , datum, postoupila pohledávku z úvěru za žalovaným žalobkyni. Okresní soud shledal smlouvu o úvěru platnou. Nepřisvědčil stanovisku žalovaného, že smlouva je neplatná z toho důvodu, že před poskytnutím úvěru nebyla řádně posouzena jeho úvěruschopnost (§ 86 odst. 1, § 87 zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru). Žalovaný je proto povinen poskytnuté a dosud nevrácené finanční prostředky spolu s příslušenstvím a dohodnutými bankovními poplatky žalobkyni vrátit. S ohledem na to, že žalovaný dosud zaplatil právní předchůdkyni žalobkyně celkem , částka, , stíhá jej povinnost zaplatit žalobkyni jako postupníkovi postoupené pohledávky dalších , částka, s příslušenstvím. Okresní soud z těchto důvodů žalobě vyhověl.

3. Proti rozsudku okresního soudu podal odvolání žalovaný. Namítal, že okresní soud nesprávně posoudil úvěrovou smlouvu jako platnou. Vůbec nezohlednil skutečnosti tvrzené žalovaným a nijak se s nimi v rozhodnutí nevypořádal. Přiklonil se naopak zcela nekriticky k argumentaci žalobkyně. Z vyjádření žalobkyně nelze dovodit, odkud konkrétně její právní předchůdkyně čerpala informace o poměrech žalovaného, z jakých registrů, databází či evidencí byly zjištěny. Není patrno ani to, jak tyto informace zasadila do celkového kontextu posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Pokud soud považoval za významné negativní záznamy žalovaného v evidencích dlužníků, pak taková skutečnost nemůže mít sama o sobě vliv na závěr o jeho úvěruschopnosti. Právní předchůdkyně žalobkyně při poskytnutí úvěru vycházela z potvrzení o příjmech žalovaného starých více než tři měsíce, nikoli tedy z příjmů aktuálních. Z ničeho neplyne, že by si právní předchůdkyně žalobkyně vyžádala výpisy z bankovního účtu žalovaného, z nichž by mohla zjistit příjmovou a výdajovou stránku žalovaného. Ačkoli soud dovodil, že banka měla přehled o pohybech na účtu žalovaného, žalobkyně sama nic takového netvrdila. Banka se též spokojila s měsíčním příjmem domácnosti žalovaného ve výši , částka, , ačkoli šlo pouze o příjem deklarovaný, nikoli ověřený. Výdaje žalovaného nebyly zkoumány vůbec. Vycházela-li banka při úvahách o výdajích žalovaného z částek životního minima, normativních nákladů na bydlení a z údajů o průměrných výdajích obyvatelstva, pak jde o informace ryze obecného charakteru, které neposkytují reálný přehled o finanční situaci žalovaného. Konkrétním běžným výdajům žalovaného nevěnovala banka žádnou pozornost. Z toho všeho plyne, že závěr okresního soudu, že právní předchůdkyně žalobkyně posoudila schopnost žalovaného úvěr splácet s odbornou péčí, je nesprávný. Je postaven na zcela nedostačujících podkladech a zjištěních. Okresní soud sice uvedl, že nemá důvod nevěřit podrobné zprávě původního věřitele, avšak tato zpráva neobsahuje žádné konkrétní informace, nýbrž jen obecná tvrzení o procesu posuzování úvěruschopnosti. Zpráva neobsahuje žádný důkaz, sama o sobě nemůže být zdrojem žádného zjištění. Zcela bez významu je zjištění, že žalovaný nebyl v roce , datum, evidován v žádném nalézacím ani vykonávacím řízení. Rozhodující není ani to, zda žalovaný úvěr posléze splácel. Důležité naopak je, zda byla, a to před poskytnutím úvěru, zjišťována úvěruschopnost žalovaného. Uvedl-li okresní soud, že se žalovaný v řízení soustředil jen na negaci a zpochybňování jednotlivých listin, pak žalovaný připomíná, že důkazní břemeno ohledně splnění povinnosti prozkoumat úvěruschopnost dlužníka, tíží výlučně žalobkyni. Nelze po dlužníkovi požadovat, aby o svých majetkových poměrech uváděl jakékoliv nové skutečnosti. Jeho procesním úkolem je naopak poukázat na skutečnosti zpochybňující žalobkyní tvrzené zkoumání úvěruschopnosti dlužníka. Poskytovatel úvěru by měl vždy vycházet ze spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Tak tomu v projednávané věci nebylo. Žalovaný závěrem v odvolání navrhl, aby byl rozsudek okresního soudu s výjimkou části, v níž mu byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni , částka, s úrokem z prodlení , číslo, % ročně od , datum, do zaplacení, změněn a aby byla žaloba ve zbývajícím rozsahu zamítnuta.

4. Žalobkyně ve vyjádření k odvolání uvedla, že zákon ani judikatura nestanovují, jakým konkrétním způsobem má být úvěruschopnost prověřována. Ze zákona plyne jen to, že posouzení úvěruschopnosti musí být přiměřené povaze úvěru a má vycházet z relevantních vnitřních i vnějších zdrojů. Nároky na zkoumání úvěruschopnosti nemohou být bezbřehé a musí odpovídat praktické uskutečnitelnosti. Zákon přitom výslovně počítá i s využitím automatizovaných modelů. V daném případě banka úvěruschopnost i s ohledem na výši poskytnutého úvěru prozkoumala řádně. Žalobkyně závěrem svého odvolání uvedla, že na žalobě trvá.

5. Odvolací soud přezkoumal rozsudek okresního soudu z podnětu podaného odvolání, odvolání však neshledal důvodným.

6. Především je nutné zdůraznit, že v posuzovaném případě nešlo o prostý úvěr, nýbrž o úvěr tzv. konsolidační. Jednalo se tedy o zvláštní typ úvěru, čemuž podle názoru odvolacího soudu musela být přizpůsobena i kritéria pro hodnocení jeho platnosti.

7. To znamená, že podmínky převzetí úvěru nebylo možné hodnotit izolovaně, nýbrž v návaznosti na právní postavení žalovaného, v němž se jako dlužník z předchozích a dosud nesplacených úvěrů v době poskytnutí konsolidačního úvěru nacházel. Hodnotit je přitom třeba pouze okolnosti uzavření tohoto nového, konsolidačního úvěru. Podmínky, za nichž byly uzavřeny předchozí úvěrové smlouvy, jsou z hlediska posuzování platnosti tohoto posledního úvěru bezvýznamné.

8. Bylo tedy nutné zabývat se otázkou, zda se ekonomická situace žalovaného poskytnutím konsolidačního úvěru nějakým způsobem změnila, případně jak.

9. Z rozhodnutí okresního soudu vyplývá, že zatímco dříve činily dvě splátky z úvěrů, jež byly nyní posuzovaným úvěrem konsolidovány, celkem , částka, , po poskytnutí konsolidačního úvěru se snížily na , částka, . Žalovanému tak každý měsíc zbylo navíc k osobní dispozici téměř , částka, . Jeho ekonomické postavení se tak v důsledku poskytnutí konsolidačního úvěru zlepšilo. Schopnost žalovaného splácet úvěr se musela nutně oproti stavu před poskytnutím konsolidačního úvěru zvýšit. Neodpovídalo by smyslu zákona, měla-li by být za těchto okolností považována smlouva, na jejímž základě byl žalovanému konsolidační úvěr poskytnut, za neplatnou.

10. Smyslem právní úpravy spotřebitelského úvěru, zejména té její části, v níž je stanovena povinnost zkoumat úvěruschopnost dlužníka, je nepochybně to, aby se předcházelo poskytování úvěrů osobám, u kterých panuje vysoká míra pravděpodobnosti, že nebudou schopné úvěr splatit, a kterým tak hrozí pád do tzv. dluhové pasti (spočívající v soustavném narůstání dluhů a stále se zmenšující způsobilosti je hradit). Posuzovaný úvěr není úvěrem tohoto druhu. Dluh žalovaného se až na nepatrnou část, o níž poskytnutý úvěr přesáhl dosavadní dluh žalovaného a která činila necelá, Anonymizováno, , číslo, % z celkově půjčené částky, nezměnil. Možnosti žalovaného splácet dosavadní dluh se naopak výrazně vylepšily, neboť nově dohodnutá splátka je téměř o třetinu nižší než původní. To nelze hodnotit jinak, než že se celková finanční situace žalovaného poskytnutím konsolidačního úvěru zlepšila.

11. Přihlédnout bylo třeba i k tomu, že žalovaný po dlouhou dobu (téměř šesti let) úvěr splácel. Dělo se tak, jak vyplývá z historie splácení úvěru, od , datum, do , datum, . I tato skutečnost hovoří pro závěr, že jeho majetková situace v době poskytnutí úvěru mu splácení úvěru umožňovala, tedy že byl úvěruschopný. Lze v této souvislosti poukázat i na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1819/2023, v němž Nejvyšší soud vyjádřil názor, že z hlediska posuzování platnosti smlouvy ve smyslu § 87 zák. o spotřebitelském úvěru není podstatné, zda byla úvěruschopnost dlužníka řádně posouzena, nýbrž zda byla dána. I kdyby úvěruschopnost řádně posouzena nebyla, nelze považovat smlouvu za neplatnou, pokud dlužník v době poskytnutí úvěru úvěruschopný byl. Jak též vyplývá z citovaného rozhodnutí, důležitým kritériem pro posouzení úvěruschopnosti je i následné chování dlužníka ve vztahu k úhradě dluhu. V případě řešeném Nejvyšším soudem dlužník dluh splatil, což bylo třeba dle Nejvyššího soudu při posuzování úvěruschopnosti dlužníka zohlednit. V nyní posuzovaném případě sice žalovaný celý dluh nesplatil, ale po dobu několika let tak činil a celkem právní předchůdkyni žalobkyně zaplatil přes , částka, . Podle názoru odvolacího soudu je třeba i v této skutečnosti spatřovat důkaz toho, že v době uzavření smlouvy byl schopen úvěr v dohodnutých splátkách splácet. Věřitel nemůže nikdy předvídat, jak se finanční a celková majetková situace dlužníka v budoucnu vyvine. Pokud ale dlužník několik let úvěr splácí, je to podle názoru odvolacího soudu třeba považovat spíše za známku jeho úvěruschopnosti v době poskytnutí dluhu než naopak.

12. Za tohoto stavu není rozhodující, zda se právní předchůdkyně žalobkyně zhostila řádně své povinnosti prošetřit úvěruschopnost žalovaného, či nikoliv. Důležitá je skutečná schopnost dlužníka úvěr splácet, která v daném případě byla dlouhodobým splácením prokázána. Žalovaný ostatně nepopírá, že právní předchůdkyně žalobkyně jeho úvěruschopnost zkoumala, domnívá se však, že se tak nestalo s náležitou pečlivostí. Způsob, kterým právní předchůdkyně úvěruschopnost žalovaného zkoumala, vyplývá z rozsudku okresního soudu. Lze připustit, že určitým aspektům majetkové situace žalovaného mohla být při zkoumání jeho úvěruschopnosti věnována pečlivější pozornost, celkově se však podle názoru odvolacího soudu nejednalo pochybení takové intenzity, aby bylo možné uzavřít, že úvěruschopnost žalovaného zkoumána nebyla. Žalovaný v této souvislosti poukazoval např. na to, že poskytovatelka úvěru při zjišťování jeho příjmu vycházela z příjmů starých 3 měsíce. Žalovaný byl však v té době zaměstnán jako dělník s pravidelným příjmem, a nebyl tudíž důvod se domnívat, že u něho došlo v tak krátké době ke změně výdělků. Nelze proto právní poskytovatelce úvěru vytýkat, že vycházela z předchozí žádosti žalovaného o úvěr. Ani žalovaný sám v řízení netvrdil, že by se jeho výdělky za tuto dobu jakkoli změnily. Obdobně se to má i s výdaji žalovaného. I jejich zjišťování se právní předchůdkyně žalobkyně věnovala, byť závěry činila spíše na základě obecných modelů a statistických údajů než na základě skutečných výdajů žalovaného. Ani v tomto případě však žalovaný netvrdil, že hodnoty, z nichž poskytovatelka úvěru vycházela, se od jeho skutečných výdajů výrazně odlišují.

13. Odvolací soud proto považuje shodně s okresním soudem úvěrovou smlouvu za platnou, neboť to, že by ji činila neplatnou neschopnost žalovaného úvěr splácet, zjištěno nebylo a ani žádný jiný důvod její neplatnosti nevyšel v průběhu řízení najevo.

14. Odvolací soud považuje za vhodné zdůraznit, že právní předchůdkyně žalobkyně sice uzavřela s žalovaným formálně novou, samostatnou smlouvu o úvěru, jejím obsahem však bylo až na dále uvedenou výjimku plnění, které bylo použito právě jen na úhradu dluhů z předchozích úvěrových smluv. V materiálním smyslu tak nebyl žalovanému poskytnut žádný další nový úvěr, který by rozšířil výši jeho dosavadního dluhu. Smysl smlouvy spočíval především v tom, že žalovanému bylo umožněno zaplatit původní dluh v režimu, který byl pro něho oproti předchozímu režimu výhodnější. I k této skutečnosti bylo třeba podle názoru odvolacího soudu při hodnocení platnosti úvěrové smlouvy přihlédnout.

15. Výše uvedené neplatí pouze o částce přibližně , částka, , která byla žalovanému skutečně poskytnuta nově, tedy nad rozsah dluhu z předchozích úvěrů. Uvedená částka však nepředstavuje významné navýšení dluhu z původního úvěru, jak je má na mysli § 86 cit. zákona. Jde o necelá , číslo, % z celkové částky nově poskytnutého úvěru, což dle názoru odvolacího soudu nelze považovat za navýšení významné. Nedošlo tak k významnému navýšení úvěru, jež ve smyslu § 86 cit. zák. vyžadovalo prověření úvěruschopnosti spotřebitele.

16. Pokud jde o samotnou výši a skladbu žalobou uplatněné pohledávky, ty vycházejí z pravidel stanovených ve smlouvě a z historie žalovaným zaplacených splátek. Ta nebyla mezi účastníky sporná a žalovaný proti samotnému výpočtu výše dluhu v průběhu celého řízení nic nenamítal. Okresní soud proto nepochybil, pokud žalobě v plném rozsahu vyhověl.

17. Odvolací soud z uvedených důvodů rozsudek okresního soudu v odvoláním napadeném rozsahu jako správný potvrdil (§ 219 o. s. ř.).

18. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobkyně byla v odvolacím řízení úspěšná, měla proto právo i na náhradu nákladů této fáze řízení.

19. Odvolací náklady žalobkyně spočívaly v odměně za zastupování za 2 úkony právní služby po , částka, (§ 7 bod 5. vyhl. č. 177/1996 Sb. – vyjádření k odvolání, zastoupení při jednání), 2 paušálních náhradách hotových výdajů po , částka, (§ 13 odst. 1 a 4 vyhl. č. 177/1996 Sb.) a 21 % DPH ve výši , částka, (§ 137 odst. 3 o. s. ř.). Celkem představovaly odvolací náklady žalobkyně po zaokrouhlení na celé koruny , částka, .