47 CO 69/2022

Plný text

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Martiny Borovcové a soudců JUDr. Romany Novákové a Mgr. Ing. Borise Nypla ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátem titul jméno příjmení sídlem adresa proti žalovanému: osobní údaje žalovaného zastoupený advokátem titul jméno příjmení sídlem adresa o zaplacení 200 000 Kč s příslušenstvím k odvolání žalobce i žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 12. října 2021 č. j. 115 C 22/2019-266

I. Rozsudek okresního soudu se ve výroku I mění tak, že žaloba o zaplacení 175 397 Kč s úrokem z prodlení 8,05 % ročně od 1. 11. 2016 do zaplacení se zamítá.

II. Ve výroku II se rozsudek okresního soudu potvrzuje.

III. Žalobce je povinen nahradit žalovanému náklady řízení před okresním soudem ve výši 181 845 Kč a před krajským soudem ve výši 36 608 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta žalovaného.

1. Napadeným rozsudkem okresní soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 175 397 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu v rozsahu 24 603 Kč s příslušenstvím (výrok II) a uložil žalovanému povinnost nahradit žalobci náklady řízení 115 801 Kč (výrok III).

2. Okresní soud vyšel ze zjištění, že mezi účastníky byla uzavřena v průběhu podzimu 2015 smlouva o zápůjčce, na jejímž základě žalobce přenechal žalovanému částku 200 000 Kč. Smlouva byla uzavřena nejprve ústně, následně byla doplněna písemně. V písemném znění smlouvy účastníci upřesnili datum splatnosti dluhu ze zápůjčky, a to dnem 30. 10. 2016. Žalovaný dopisem ze dne 10. 8. 2020 oznámil žalobci započtení svých vlastních 6 pohledávek ve výši 200 000 Kč. Pohledávky žalovaného vznikly z titulu provedení autoopravárenských prací pro žalobce. Takto zjištěný skutkový stav posoudil okresní soud po právní stránce a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná jen zčásti. Především odmítl námitku promlčení vznesenou žalovaným. Doba splatnosti žalobcem uplatněné pohledávky byla stanovena na 30. 10. 2016. Žalobce se proto mohl domáhat svého práva u soudu od 1. 11. 2016. Žaloba byla podána 21. 8. 2019, tedy v rámci tříleté promlčecí lhůty. Okresní soud naopak přisvědčil námitce žalobce, že pohledávka žalovaného z faktur č. 145, 178, 345 a 346 v celkové výši 175 397 Kč je promlčena a nemohla být užita k započtení. Ke dni 10. 8 2020, kdy byl zápočet žalovaným proveden, byly tyto pohledávky z jednotlivých faktur promlčené, neboť uběhly více než tři roky od jejich splatnosti. Bylo navíc prokázáno, že na faktury č. 145 a 178 poskytl žalobce žalovanému plnění. Okresní soud z těchto důvodů shledal žalobu v rozsahu 175 397 Kč po právu a žalobě v tomto rozsahu vyhověl. Pokud jde o faktury č. 452 a 501, jimiž byla vyúčtována částka celkem 24 603 Kč, žalobu okresní soud naopak po právu neshledal. Nebylo prokázáno, že by žalobce na tyto faktury žalovanému cokoliv uhradil. Důkazem opaku nemůže být pouhá skutečnost, že žalovaný nevedl tyto faktury ve svém účetnictví jako neuhrazené. Žalobce nepředložil žádný doklad o zaplacení faktur. V tomto rozsahu tedy, jak vyplývá z celkového kontextu rozsudku, shledal okresní soud platným započtení provedené žalovaným, v jehož důsledku příslušná část pohledávky žalobce zanikla. Okresní soud proto v části 24 603 Kč žalobu zamítl.

3. Proti rozsudku okresního soudu podal odvolání žalobce i žalovaný.

4. Žalobce nesouhlasil se závěrem okresního soudu, že zaplacení pohledávek nemůže být dovozeno jen ze skutečnosti, že žalovaný v účetnictví nevedl příslušné faktury jako neuhrazené. Žalovaný namítl k započtení pohledávky v celkové výši 496 176 Kč. Pokud by tyto pohledávky byly skutečně neuhrazené, jistě by se jich v části přesahující vzájemný zápočet domáhal soudně. Žádné řízení ale zahájeno nebylo. Žalobce naopak nebyl povinen vystavovat příjmové doklady a žalovaný to ani nevyžadoval. Žalobce poskytl zápůjčku žalovanému proto, že žalovaný potřeboval peníze na chod firmy v hotovosti. Z tohoto důvodu nedošlo k zápočtu oproti pohledávkám žalovaného za opravu vozidel. To, že žalovaný považoval svůj dluh ze zápůjčky ještě po podání žaloby za existující, a tedy nezaniklý v důsledku zápočtu, plyne i z čestného prohlášení [jméno] [příjmení]. Mezi účastníky nebyla uzavřena žádná dohoda o započítávání pohledávek. Žalobce navrhl, aby odvolací soud rozsudek okresního soudu ve výroku II zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

5. Žalovaný v odvolání namítl, že nikdy nepodepsal druhý list písemné smlouvy. Zápůjčka mu byla poskytnuta, ale za podmínek dohodnutých ústně. Podpis na druhém listu smlouvy zfalšoval žalobce. Podpis na první straně byl na žalovaném vynucen psychickým nátlakem. Žalobce nutil žalovaného, aby smlouvu podepsal co nejrychleji a bez čtení. I první strana smlouvy představuje neplatné právní jednání. Písemná smlouva platně uzavřena nebyla a právo žalobce je promlčeno. Nesprávný je i závěr okresního soudu, že pohledávky žalovaného vyúčtované fakturami č. 145, 178, 345 a 346 byly promlčeny a nebylo je možné užít k započtení. Důležitý je okamžik, kdy se pohledávky staly způsobilými k započtení (§ 1989 odst. 1 obč. zák.). Právo žalovaného plnit dluh vůči žalobci vzniklo nejpozději 27. 12. 2015, právo požadovat splnění jeho pohledávek vůči žalobci vzniklo dle jednotlivých faktur ve dnech 13. 9. 2016, 29. 10. 2016, 18. 3. 2017 a 31. 3. 2017. V době, kdy se pohledávky staly způsobilými k započtení, promlčeny nebyly. Započtení provedené žalovaným je tedy platné. Pohledávka žalobce tak zanikla k 10. 8. 2020, kdy bylo provedeno započtení. Okresní soud pochybil i tím, že měl za prokázanou platbu žalobce na faktury žalovaného č. 145 a 178. Zaplacení soud dovodil z příjmových dokladů nacházejících se v účetnictví žalovaného, které však nebyly podepsány. Nepodepsaný příjmový doklad nemá žádnou důkazní hodnotu. Bylo na žalobci, aby předložil podepsaný příjmový doklad svědčící o poskytnutí platby, což se nestalo. Soud se nevypořádal ani s tvrzením žalovaného, že pohledávky započítával vždy spolu s vystavením jednotlivých faktur. Není ani logické, aby žalobce platil žalovanému na jeho pohledávky a neprovedl namísto toho započtení své vlastní pohledávky, jejíž zaplacení se jevilo jako nejisté. Žalovaný navrhl, aby odvolací soud změnil rozsudek okresního soudu ve výroku I a žalobu zamítl i v tomto rozsahu.

6. Žalovaný se dále vyjádřil k odvolání žalobce. Uvedl, že je nelogické jeho tvrzení, že žalovaný vydávání příjmových dokladů nevyžadoval. Byl to naopak žalobce, kdo měl právo je vyžadovat, a byla by zákonná povinnost žalovaného je vystavit (§ 1949 odst. 1 obč. zák.). Nemá-li žalobce příslušné příjmové doklady, znamená to z důkazního hlediska, že platby neposkytl. Příjmové doklady nebyly vystaveny právě proto, že pohledávky byly okamžitě započítávány oproti zápůjčce. Není ani logické, proč by měl žalobce platit žalovanému za provedené opravy, když za ním měl sám pohledávku ze zápůjčky. Takové počínání, na rozdíl od zápočtu, nedává žádný smysl. Tvrzení žalobce odporují tomu, jak by se na jeho místě choval každý rozumně uvažující člověk.

7. Odvolací soud přezkoumal rozsudek okresního soudu z podnětu podaných odvolání a poté dospěl k následujícím závěrům.

8. Odvolací soud má především za to, že okresní soud nesprávně vyřešil otázku zápočtu vzájemných pohledávek do výše 175 397 Kč provedeného žalovaným. Odvolací soud na rozdíl od okresního soudu nemá za to, že by zápočtu v tomto případě bránilo promlčení započítávaných pohledávek. Okresní soud vycházel z toho, že rozhodujícím z hlediska promlčení k zápočtu užitých pohledávek je okamžik provedení zápočtu. Tak tomu ovšem není, jak vyplývá z § 1989 obč. zák., podle něhož promlčení pohledávky započtení nebrání, nastalo-li po době, kdy se pohledávky staly způsobilými k započtení. Podstatné tedy je, kdy se pohledávky staly způsobilými k započtení. Tento okamžik, nikoliv okamžik vlastního zápočtu, je rozhodný z hlediska započitatelnosti pohledávek se zřetelem k jejich promlčení.

9. Kdy se stanou pohledávky způsobilými k započtení, vyplývá z § 1982 odst. 1 obč. zák., podle něhož k započtení lze přistoupit, jakmile započítávající straně vznikne právo požadovat uspokojení vlastní pohledávky a plnit svůj vlastní dluh. Žalovanému vznikalo právo požadovat uspokojení jeho vlastních pohledávek postupně, tak jak nastávala splatnost jednotlivých faktur, tedy od 13. 9. 2016 (faktura č. 145) do 31. 3. 2017 (faktura č. 346). Svůj dluh byl žalovaný oprávněn (a zároveň povinen) splnit 30. 10. 2016. K tomuto dni nebyla promlčena ani první z žalovaným započtených pohledávek, jež se stala splatnou 13. 9. 2016. Tím méně mohla být promlčena jakákoliv z ostatních pohledávek žalovaného, jejichž splatnost nastala později. Provedení platného zápočtu dne 10. 8. 2020 tedy nic nebránilo.

10. Odvolací soud proto uzavírá, že zápočtu pohledávek z faktur č. 145, 178, 345 a 346 v celkové výši 175 397 Kč překážka promlčení nebránila.

11. Odvolací soud nepovažuje za správný ani závěr okresního soudu o tom, že žalobci se podařilo prokázat zaplacení pohledávek vyúčtovaných fakturami č. 145 a 178. Okresní soud k tomuto závěru dospěl jen na základě nepodepsaných příjmových dokladů přiložených k fakturám v účetnictví žalovaného. Jak správně namítl žalovaný v odvolání, nepodepsaný příjmový doklad není způsobilým důkazem toho, že platba byla skutečně provedena. Lze přisvědčit žalovanému, že taková listina není ničím víc než„ pouhým papírem“. K tomu odvolací soud dodává, že takový doklad mohl žalovaný přikládat k fakturám vedeným ve svém účetnictví prostě jen proto, aby vyznačil, že pohledávka z nich zanikla, avšak nikoli poskytnutím platby, nýbrž v důsledku provedeného zápočtu.

12. Skutečnost, že žalobce faktury vystavené žalovaným zaplatil, nelze dovozovat ani z toho, že žalovaný tvrdil, že má vůči žalobci pohledávku přesahující provedený zápočet, přesto ji však dosud vůči němu u soudu neuplatnil. Neuplatnění pohledávky u soudu nemůže být důkazem její neexistence. Je právem každého uvážit, zda se bude domáhat svého práva u soudu. Pokud se někdo rozhodne tak neučinit, nelze jen z toho dovozovat, že mu žádné právo nesvědčí. To, že žalovaný nezahájil vůči žalobci zvláštní řízení o své pohledávce v rozsahu přesahujícím tu její část, která byla užita k zápočtu, nelze tedy považovat za důkaz toho, že mu nesvědčila pohledávka k zápočtu použitá.

13. Plnění žalobce nemohlo být prokázáno ani tzv. čestným prohlášením [jméno] [příjmení]. Hodnota tohoto důkazního prostředku (písemného čestného prohlášení) je obecně velmi sporná, neboť soudu není známo, za jakých okolností a na základě jakých vzájemných osobních vztahů bylo prohlášení učiněno. Navíc ani samotný obsah předloženého prohlášení nepřináší z důkazního hlediska žádné užitečné informace. Sdělení o existujícím dluhu, k němuž mělo dojít v únoru 2020, je v souladu se zjištěním okresního soudu o zápočtu provedeném 10. 8. 2020, a nikterak mu z logického hlediska neodporuje.

14. Poukazuje-li žalobce na to, že on sám neměl povinnost vystavovat příjmový doklad a že žalovaný to ani nevyžadoval, pak jde dle názoru soudu o argumentaci nepřiléhavou. Tím, kdo byl eventuálně povinen vystavit příjmový doklad, byl věřitel, v tomto případě tedy žalovaný (srov. § 1949 obč. zák.). Bylo na žalobci, aby o takový doklad žalovaného požádal. Nic mu nebránilo v tom, aby tak učinil. Pokud by se tak stalo, zásadně by to změnilo důkazní situaci v tomto řízení.

15. Odvolací soud shrnuje tuto část svých úvah tak, že žalobci se nepodařilo prokázat zaplacení kterékoliv z výše uvedených faktur a žalovaný pohledávku z těchto faktur v celkové výši 175 397 Kč jako nepromlčenou platně započetl proti pohledávce žalobce ze zápůjčky.

16. Okresní soud naopak správně zamítl žalobu v části 24 603 Kč. U pohledávky v této výši, vyplývající z faktur žalovaného č. 452 a 501, nebylo promlčení ani namítnuto. Okresní soud dospěl k závěru, že jde o pohledávku existující a způsobilou k započtení. Nebylo prokázáno, že pohledávka byla žalobcem zaplacena. Odvolací soud těmto závěrům okresního soudu přisvědčuje. Souhlasí se závěrem, že pouhá okolnost, že uvedené faktury nebyly vedeny v účetnictví žalovaného jako neuhrazené, není způsobilým důkazem toho, že pohledávka těmito fakturami vyúčtovaná byla žalobcem uhrazena (zaplacena). Tato skutečnost logicky vyplývá z toho, že žalovaný pohledávky z jednotlivých faktur započítal proti pohledávce žalobce z titulu zápůjčky. Pokud tedy považoval pohledávky za tímto způsobem zaniklé, nebylo žádného důvodu, aby faktury, jimiž byly vyúčtovány, označoval a vedl jako neuhrazené. Bylo na žalobci, aby předložil způsobilý důkaz k prokázání toho, že na tyto dvě faktury poskytl žalovanému plnění. Takový důkaz však žalobce nepředložil. Žalovaný proto tuto pohledávku v celkové výši 24 603 Kč platně započetl proti pohledávce žalobce.

17. Jak již bylo uvedeno výše, promlčení těchto pohledávek žalobce ani nenamítl. Jen pro úplnost lze proto poznamenat, že ani tyto pohledávky nebyly v době, kdy se staly způsobilými k započtení, promlčené. Jejich splatnost totiž nastala až poté, kdy měl žalovaný plnit svůj dluh. Splatností těchto dvou pohledávek žalovaného se staly vzájemné pohledávky žalobce a žalovaného způsobilými k započtení. Započtení tak bylo možno provést kdykoliv, překážka promlčení těchto dvou započítávaných pohledávek nikdy nemohla nastat (§ 1989 odst. 1 obč. zák.).

18. Okresní soud ponechal zcela stranou svého zájmu otázku podpisu smlouvy o zápůjčce, resp. pravosti podpisu žalovaného na druhé straně smlouvy. To však nemohlo mít vliv na rozhodnutí ve věci, neboť pokud by soud dospěl k závěru, že žalovaný podepsal i druhou stranu smlouvy a smlouva tedy byla uzavřena platně, nic by to neměnilo na výše uvedených závěrech. Pokud by naopak bylo prokázáno, že žalovaný druhou stranu smlouvy nepodepsal a že písemná smlouva tudíž nebyla uzavřena, znamenalo by to nanejvýš, že nebyla dohodnuta doba splatnosti zápůjčky, žalobce se mohl jejího vrácení domáhat ihned po jejím poskytnutí, tedy někdy koncem roku 2015, a jeho právo by bylo ke dni zahájení řízení (21. 8. 2019) promlčeno (promlčení žalobou uplatněného práva žalovaný namítl). I v tomto případě by musela být žaloba zamítnuta.

19. O nákladech řízení rozhodl odvolací soud podle ustanovení § 224 odst. 1 a 2 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaný byl celkově v řízení úspěšný, měl proto právo na náhradu svých nákladů. Vzhledem k tomu, že odvolací soud změnil rozsudek okresního soudu, rozhodl znovu i o nákladech řízení před okresním soudem.

20. Náklady řízení žalovaného před okresním soudem představovaly odměnu za zastupování za 14 úkonů právní služby po 9 100 Kč (§ 7 bod 6., § 11 vyhl. č. 177/1996 Sb. – převzetí věci, podání odporu, 4 x zastoupení při jednání, z toho 3 x delší než 2 hodiny, 5 x písemné vyjádření ve věci samé), 14 paušálních náhrad hotových výdajů po 300 Kč (§ 13 odst. 1 a 4 vyhl. č. 177/1996 Sb.), jízdné zástupce žalovaného za 4 cesty k okresnímu soudu vykonané osobním automobilem na trase [obec] – [obec] a zpět v celkové délce 208 km ve výši 1 563 Kč (§ 137 odst. 1 o. s. ř.), náhradu za ztrátu času za 8 půlhodin po 100 Kč (§ 14 odst. 1 a 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.), hotové výdaje za znalecký posudek [jméno] [příjmení] ve výši 19 750 Kč (§ 137 odst. 1 o. s. ř.) a 21% DPH (počítaná ze součtu těchto částek kromě znalečného) ve výši 28 132 Kč (§ 137 odst. 3 o. s. ř.). Náklad na znalecký posudek znalkyně [příjmení] považoval odvolací soud se zřetelem k povaze uplatněného nároku i k obraně žalovaného za účelně vynaložený, byť okresní soud ve svém rozhodnutí ze znaleckého posudku nakonec nevycházel. Celkem činily náklady žalovaného před okresním soudem 181 845 Kč.

21. Obdobně na základě stejných principů a právních předpisů rozhodl odvolací soud o nákladech odvolacího řízení. Žalovaný byl v odvolacím řízení úspěšný, náleží mu proto právo i na náhradu nákladů této fáze řízení. Odvolací náklady žalovaného spočívaly v zaplaceném soudním poplatku z odvolání ve výši 8 770 Kč (§ 137 odst. 1 o. s. ř.), odměně za zastupování za 1 úkon právní služby ve výši 8 140 Kč (odvolání – tarifní hodnota 175 397 Kč), 1 úkon právní služby ve výši 2 100 Kč (vyjádření k odvolání žalobce – tarifní hodnota 24 603 Kč) a 1 úkon právní služby ve výši 9 100 Kč (zastoupení při jednání – tarifní hodnota 200 000 Kč), 3 paušálních náhradách hotových výdajů po 300 Kč, jízdném zástupce žalovaného k odvolacímu soudu za 1 cestu vykonanou osobním automobilem na trase [obec] – [obec] a zpět v celkové délce 228 km ve výši 1 967 Kč, náhradě za ztrátu času za 8 půlhodin po 100 Kč a 21% DPH (počítané ze součtu těchto částek s výjimkou soudního poplatku) ve výši 4 831 Kč. Celkem představovaly odvolací náklady žalovaného 36 608 Kč.