47 CO 7/2022

Plný text

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Martiny Borovcové a soudců JUDr. Romany Novákové a Mgr. Borise Nypla ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného zastoupený opatrovnicí příjmení jméno příjmení sídlem adresa o zaplacení 315.320,38 Kč s příslušenstvím k odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Trutnově ze dne 6. 12. 2021, č. j. 19 C 113/2020-119

I. Rozsudek okresního soudu se potvrzuje.

II. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni k rukám jejího zástupce náklady odvolacího řízení ve výši 23.910 Kč do tří dnů od právní moci rozhodnutí.

1. Výrokem I napadeného rozsudku okresní soud uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 315.320,38 Kč, kapitalizovaný úrok z prodlení ve výši 5.546,32 Kč, úrok z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 315.320,38 Kč od 2. 2. 2020 do zaplacení, úrok z částky 307.847,98 Kč ve výši 8,7 % ročně od 2. 2. 2020 do zaplacení a úrok z částky 4.612,40 Kč ve výši 8,7 % ročně od 2. 2. 2020 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku. Výrokem II zavázal žalovaného povinností nahradit žalobkyni k rukám jejího advokáta náklady řízení ve výši 84.342,80 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

2. Okresní zjistil, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně [právnická osoba], a žalovaným byla dne 18. 6. 2019 uzavřena smlouva o úvěru, na základě které byl žalovanému poskytnut spotřebitelský úvěr ve výši 300.000 Kč (§ 2395 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. - dále jen „o. z.“). Úrok z úvěru byl sjednán ve výši 8,70 % ročně. Žalovaný se ve smlouvě zavázal splácet úvěr ve splátkách po 4.056 Kč vždy k 20. dni v měsíci počínaje dnem 22. 7. 2019. V čl. 3 smlouvy bylo sjednáno, že úroky z úvěru se stávají součástí jistiny. V čl. 7 smlouvy bylo sjednáno pojištění proti neschopnosti splácet s pojistným ve výši ke dni uzavření smlouvy 263 Kč měsíčně. Pro případ prodlení se splacením 1 splátky úvěru po dobu delší než 3 měsíce nebo prodlení se splacením více než 2 splátek byla v čl. 8 a 8.2 smlouvy sjednána možnost zesplatnění úvěru. Žalovaný nesplnil své povinnosti ze smlouvy, zejména hradit sjednané splátky úvěru, řádně a včas, neuhradil ani jednu splátku, proto právní předchůdkyně žalobkyně využila svého oprávnění ze smlouvy, dopisem ze dne 1. 12. 2019 prohlásila úvěr za okamžitě splatný a vyzvala žalovaného k úhradě celého zůstatku dluhu ve výši 310.953 Kč. Pohledávka byla následně postoupena žalobkyni na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 27. 1. 2020 s účinností ke dni 1. 2. 2020. Postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno dopisem zaslaným doporučeně dne 12. 2. 2020 (§ 1879 o. z.). Pohledávka za žalovaným činila ke dni postoupení 1. 2. 2020 celkem 320.866,70 Kč a skládala se z neuhrazeného zůstatku úvěru ve výši 307.847,98 Kč, úroku z úvěru ve výši 4.612,40 Kč, úroku z prodlení ve výši 5.546,32 Kč, poplatků (cen) ve výši 2.860 Kč. Za období od postoupení pohledávky nebylo žalovaným na předmětnou pohledávku uhrazeno ničeho. Žalovaný prostřednictvím své opatrovnice namítl nedostatečné prověření jeho úvěruschopnosti před uzavřením smlouvy o úvěru. Okresní soud zjistil, že v žádosti o poskytnutí úvěrového produktu ze dne 18. 6. 2019 žalovaný doložil povolení k dlouhodobému pobytu s platností do 21. 10. 2020 a zaměstnání u [právnická osoba], a. s., od 1. 10. 2018 na dobu neurčitou s tím, že s ním není vedeno jednání o ukončení pracovního poměru. Žalovaný uvedl průměrný měsíční příjem ve výši 10.868 Kč s tím, že nemá žádné další úvěry či půjčky a pravidelné splátky jako je výživné, srážky ze mzdy, výdaje na léky. Uvedl výdaj na nájem ve výši 1.200 Kč měsíčně. V domácnosti žil s družkou, která měla vlastní příjem. Z výpisu účtu žalovaného č. [bankovní účet] za období od 1. 1. 2019 do 30. 6. 2019 vedeného u ČS okresní soud zjistil, že žalovaný měl v tomto období průměrný měsíční příjem od [právnická osoba], a. s., ve výši 11.072,33 Kč, přičemž v červnu 2019 činil 15.621 Kč. Jeho účet před poskytnutím úvěru vykazoval v podstatě vyrovnané hospodaření. Z toho měl okresní soud za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně před poskytnutím úvěru posoudila dostatečně s odbornou péčí úvěruschopnost žalovaného v souladu s § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Proto okresní soud žalobě v plném rozsahu vyhověl včetně úroku z prodlení, jehož sazba odpovídala platnému nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Výrok o nákladech řízení zdůvodnil odkazem na § 142 odst. 1 občanského soudního řádu.

3. Žalovaný podal prostřednictvím ustanovené opatrovnice proti rozsudku odvolání. Namítl, že soud prvního stupně dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním. Právní předchůdkyně žalobkyně podcenila riziko spojené s poskytnutím předmětného úvěru žalovanému. Poukázala opětovně na rozsudek NS ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 v němž Nejvyšší soud mimo jiné uvádí, že posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejenom spotřebitele před negativními důsledky neschopnosti splácet úvěr, ale chrání i pozici věřitelů samých, neboť takové posouzení riziko věřitelů snižuje. Proto zákon o spotřebitelském úvěru stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Právní předchůdkyně žalobkyně nedostatečně zkoumala osobní, majetkové a výdělkové poměry, a to zvlášť v případě, kdy se jednalo o občana jiného státu. Jednalo se o občana, který v České republice nemá žádné vazby, žádné zázemí. Právní předchůdkyně žalobkyně poskytla tomuto občanu úvěr, jehož splatnost měla nastat o mnoho let déle, než mělo vypršet jeho povolení k pobytu v České republice. Právě tato skutečnost měla pro poskytovatele úvěru signalizovat, že riziko nesplacení tohoto úvěru je příliš vysoké, a to rovněž s ohledem na skutečnost, že čistá mzda žalovaného za období leden – červen 2019 činila v průměru cca 11.072,33 Kč. Splátka úvěru činila cca 4.000 Kč, žalovaný musel hradit nájem, bydlel v [obec] a do zaměstnání dojížděl do [obec]. Žalovaný nedisponoval dostatečným množstvím prostředků, aby úvěr splácet mohl. Žalobkyně neověřila příjmy družky žalovaného. Právní předchůdkyně žalobkyně nepostupovala při posouzení úvěruschopnosti s odbornou péčí. Na straně žalovaného vzniklo v důsledku absolutní neplatnosti sjednané úvěrové smlouvy toliko bezdůvodné obohacení v částce 300.000 Kč. Žalovaný navrhl, aby krajský soud rozsudek okresního soudu zrušil a sám rozhodl tak, že žalovaný je povinen vydat žalobkyni bezdůvodné obohacení v částce 300.000 Kč a ve zbytku, že se žaloba zamítá, a aby současně nově rozhodl o nákladech řízení nalézacího i odvolacího.

4. Žalobkyně s odvoláním žalovaného nesouhlasila. Právní předchůdkyně žalobkyně před poskytnutím úvěru posoudila dostatečně s odbornou péčí úvěruschopnost žalovaného. Žalobkyně odkázala na své vyjádření ze dne 2. 11. 2021, kde s k námitce úvěruschopnosti již vyjádřila a předložila potřebné důkazy. Žalobkyně navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a aby uložil žalovanému nahradit žalobkyni náklady odvolacího řízení.

5. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno oprávněnou osobou v zákonné lhůtě a že je přípustné (§ 201, § 202 a contr., § 204 odst. 1 o.s.ř.) přezkoumal rozsudek v napadené části při nařízeném jednání (§ 212 a § 214 o.s.ř.) a dospěl k závěru, že odvolání žalovaného není důvodné.

6. Okresní soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně s žalovaným uzavřela smlouvu o úvěru. Okresní soud smlouvu správně hodnotil podle § 2395 a násl. o. z. a podle zák. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru. Krajský soud se k námitce žalovaného znovu zabýval otázkou, zdali byla před uzavřením smlouvy o úvěru dostatečně prověřena úvěruschopnost žalovaného. <i>7. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, (dále jen„ s. ú.“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.</i> <i>8. Podle § 86 odst. 2 s. ú. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.</i> <i>9. Podle § 87 odst. 1 s. ú. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.</i> 10. Přestože z § 87 odst. 1 s. ú. vyplývá, že jde o neplatnost relativní, judikatorně již bylo vyřešeno, že se jedná o absolutní neplatnost úvěrové smlouvy, kterou soud zkoumá bez ohledu na uplatněnou námitku (rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 sp. zn. C -679/18, nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 201/2018). Z těchto rozhodnutí vyplývá, že nezkoumá-li soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Existuje totiž nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele, ale i společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Pokud úvěrující při posouzení úvěruschopnosti úvěrovaného vyjde pouze z nedoloženého prohlášení úvěrovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, nesplní povinnost s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Věřitelé mají k posouzení úvěruschopnosti dlužníků povinnost využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou údaje o životním a existenčním minimu nebo o průměrných výdajích obyvatelstva (z databáze Českého statistického úřadu) a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.

11. Odvolací soud přejal skutkové zjištěné soudu prvního stupně ohledně způsobu prověření úvěruschopnosti žalovaného právní předchůdkyní žalobkyně. Žalovaný byl zaměstnán u [právnická osoba], a. s., od 1. 10. 2018 na dobu neurčitou s průměrným měsíčním příjmem ve výši 10.868 Kč. Žalovaný neměl další úvěry či půjčky, kromě nájemného ve výši 1.200 Kč neměl další výdaje. Účet žalovaného č. [bankovní účet] vykazoval za období od 1. 1. 2019 do 30. 6. 2019 vyrovnané hospodaření.

12. Klíčové se jeví posouzení, zdali měsíční příjem 10.868 Kč připouští poskytnutí úvěru ve výši 300.000 Kč s měsíční splátkou 4.056 Kč, když výdaje spočívají kromě běžných výdajů na živobytí v nájemném 1.200 Kč měsíčně. <i>13. Podle § 1 zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, je životní minimum minimální hranicí peněžních příjmů fyzických osob k zajištění výživy a ostatních základních osobních potřeb a existenční minimum je minimální hranicí příjmů osob, která se považuje za nezbytnou k zajištění výživy a ostatních základních osobních potřeb na úrovni umožňující přežití, s tím, že tato minima nezahrnují nezbytné náklady na bydlení.</i> <i>14. Podle § 2 zák. č. 110/2006 Sb. ve znění k datu uzavření úvěrové smlouvy činila částka životního minima jednotlivce měsíčně 3.410 Kč.</i> 15. Okresní soud nepochybil, když k řádnému prověření úvěruschopnosti žalovaného nezohlednil poměry družky žalovaného. Z prohlášení žalovaného nevyplynulo, že by byla družka závislá na příjmech žalovaného. Příjmy žalovaného postačovaly na placení měsíční splátky 4.056 Kč po odečtení částky životního minima a nákladů na bydlení v podobě nájemného.

16. Okresní soud správně přihlédl i ke skutečnosti, že žalovaný byl klientem právní předchůdkyně žalobkyně [právnická osoba], která pro něj vedla rok před uzavřením smlouvy o úvěru běžný účet. Finanční poměry žalovaného tak měla doloženy.

17. Odvolací soud má za to, že při prověřování úvěruschopnosti úvěrovaného nelze přihlížet k jeho občanství ani délce platnosti povolení k pobytu. V souladu s § 26 zák. č. 91/2012 Sb. o mezinárodním právu soukromém mají cizinci v oblasti svých osobních a majetkových práv stejná práva a stejné povinnosti jako státní občané České republiky a české právnické osoby. Platnost povolení k pobytu lze prodloužit (§ 117d odst. 1 zák. č. 326/1999 Sb. o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů).

18. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že úvěruschopnost žalovaného byla právní předchůdkyní žalobkyně dostatečně prověřena v souladu s § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Ostatní závěry okresního soudu nebyly odvoláním zpochybněny.

19. Proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadeném rozsahu včetně výroku o náhradě nákladů řízení potvrdil podle § 219 o. s. ř.

20. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. Žalovaný nebyl v odvolacím řízení úspěšný, proto mu vznikla povinnost nahradit žalobkyni náklady odvolacího řízení. Podle § 7 odst. 5, § 11 odst. 1 písm. d), g) a § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. náleží žalobkyni náhrada odměny advokáta ve výši 9.580 Kč za úkon a náhrada hotových výdajů 300 Kč, celkem 19.760 Kč. Žalobkyně má právo i na náhradu 21 % DPH ve výši 4.150 Kč. Žalovaný nahradí žalobkyni k rukám jejího zástupce (§ 149 o. s. ř.) náklady odvolacího řízení ve výši 23.910 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o. s. ř.).