52 Af 34/2016

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Dvořáka a soudců Aleše Korejtka a Petry Venclové ve věci žalobce CREATIVE TRADE, s. r. o., IČO: 26846853, se sídlem Fryčovická 331, 739 43 Staříč, zastoupeného JUDr. Radkem Hudečkem, advokátem, se sídlem Poděbradova 1243/7, 702 00 Ostrava proti žalovanému Generálnímu ředitelství cel se sídlem Budějovická 1387/7, 140 96 Praha 4, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 1. 4. 2016, č. j. 16966/2016- 900000-304.4, takto:

Výrok

I. Žaloba s e z a m í t á .

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Rozhodnutím Celního úřadu pro Pardubický kraj ze dne 8. 10. 2015, č. j. 57711/2015- 590000-21, ve spojení s rozhodnutím žalovaného ze dne 1. 4. 2016, č. j. 16966/2016-900000- 304.4, bylo rozhodnuto, že zboží uvedené v položkách č. 2 a 3 celního prohlášení žalobce ze dne 8.10.2015, č. 15CZ5900002C1Q7P17 (dále též „předmětné zboží“), se nepropouští do navrhovaného režimu vývozu, neboť předmětné zboží - líh ve spotřebitelském balení - bylo opatřeno kontrolními páskami, ačkoliv dle § 12 odst. 1 písm. a) zákona č. 307/2013 Sb., o povinném značení lihu, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o povinném značení lihu“), líh ve spotřebitelském balení propuštěný k vývozu značen být nesmí. Proti rozhodnutí o nepropuštění předmětného zboží do navrhovaného režimu vývozu podal žalobce žalobu, neboť je přesvědčen o tom, že neexistuje právní překážka bránící vývozu lihu ve spotřebitelském balení, který byl na území České republiky uveden do volného daňového oběhu, zdaněn a řádně označen kontrolními páskami. Žalobce si je sice vědom existence § 12 odst. 1 písm. a) zákona o povinném značení lihu, dle kterého značen nesmí být líh ve spotřebitelském balení, který byl celním úřadem propuštěn k vývozu podle § 9 odst. 2 písm. a) téhož zákona, nicméně žalobce je přesvědčen, že uvedené ustanovení je třeba interpretovat tak, že „až do okamžiku dokonaného propuštění (tj. vydání rozhodnutí o povolení k vývozu) může mít spotřebitelské balení lihu značení kontrolními páskami“. A jelikož po podání žádosti o povolení k vývozu (ale ještě před vlastním rozhodnutím tento vývoz povolujícím) je zboží dle článku 68 nařízení Rady (EHS) č. 2913/92, kterým se vydává celní kodex Společenství, ve znění pozdějších předpisů (dále též „celní kodex“), pod celním dohledem, „nic nebrání před vydáním povolení k vývozu kontrolní pásky ze spotřebitelského balení vyváženého lihu odstranit a splnit tak podmínku § 12 odst. 1 písm. a) zákona o povinném značení lihu“. Z výše uvedených důvodů žalobce navrhl, aby soud žalobou napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Žalovaný ve vyjádření k žalobě (které není třeba rekapitulovat, neboť jeho obsah účastníci znají, nadto v řízení byl žalovaný úspěšný, přičemž v odůvodnění rozsudku je třeba vypořádat námitky toho účastníka, kterému soud za pravdu nedal) vyhodnotil námitky žalobce jako liché a zopakoval argumenty obsažené v odůvodnění žalovaného rozhodnutí, které je dle jeho názoru věcně správné a zákonné. Navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Soud přezkoumal v mezích žalobních bodů (§ 75 odst. 2 zák. č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále též „s. ř. s.“) žalobou napadené rozhodnutí (přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu /§ 75 odst. 1 s. ř. s.) a dospěl k závěru, že ž a l o b a n e n í d ů v o d n á . Žalobce má pravdu v tom, že předmětné zboží navržené v celním prohlášení do režimu vývozu je od okamžiku přijetí celního prohlášení až do okamžiku, kdy opustí celní území Evropské unie, pod celním dohledem (čl. 59 odst. 2 celního kodexu /tedy nikoliv žalobcem citovaný čl. 68 celního kodexu/). Nicméně žalobce přehlíží článek 162 celního kodexu, dle kterého se zboží propustí k vývozu s podmínkou, že opustí celní území Evropské unie ve stejném stavu, v jakém se nacházelo v okamžiku přijetí vývozního prohlášení. Žalobce proto nesmí, jak již uvedl žalovaný v odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí, od okamžiku podání celního prohlášení manipulovat se zbožím nebo s kontrolními páskami. Žalovaný též zcela v souladu s čl. 58 odst. 2 celního kodexu před přidělením celně schváleného určení, kterým je dle čl. 4 odst. 15 písm. a) celního kodexu propuštění zboží do celního režimu, aplikoval zákazy nebo omezení státu vývozu a rozhodl, že se předmětné zboží (líh ve spotřebitelském balení) nepropouští do navrhovaného režimu vývozu, neboť předmětné zboží bylo opatřeno kontrolními páskami, ačkoli dle § 12 odst. 1 písm. a) zákona o povinném značení líh ve spotřebitelském balení propuštěný k vývozu značen být nesmí. Na tomto místě je tedy možno shrnout, že z § 12 odst. 1 písm. a) zákona o povinném značení lihu ve spojení s čl. 162 celního kodexu jednoznačně plyne, že líh ve spotřebitelském balení, který je předkládán deklarantem k propuštění do celního režimu vývoz, nesmí být značen již v okamžiku přijetí celního prohlášení a tato skutečnost musí být v celním prohlášení uvedena. Z výše uvedených důvodů nelze po přijetí celního prohlášení „před vydáním povolení k vývozu kontrolní pásky ze spotřebitelského balení vyváženého lihu odstranit“. Ostatně odstraněním kontrolní pásky ze spotřebitelského balení lihu ve volném daňovém oběhu by vznikl neznačený líh dle § 15 odst. 2 písm. a) bodu 1 zákona o povinném značení lihu, s nímž je dle § 15 odst. 1 téhož zákona zakázáno nakládat. Za nakládání s lihem je přitom dle § 6 zákona o povinném značení lihu považováno mj. i jeho skladování, doprava držení a vývoz. Z uvedeného vyplývá, že i předložení neznačeného lihu nacházejícího se ve volném daňovém oběhu k celnímu řízení dle čl. 63 celního kodexu by bylo nutné považovat za nakládání s neznačeným lihem, protože se na takovou činnost nevztahuje žádná z výjimek uvedených v § 11 zákona o povinném značení lihu. Je zjevné, že výše popsaná právní úprava (až na určité výjimky pro osobní spotřebu) znemožňuje vyvážet značený líh uvedený do volného daňového oběhu. V žádném případě však nebrání hospodářským subjektům nakládat s lihem a vyvážet jej v mezích zákona o povinném značení lihu a zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o SPD“). Hospodářský subjekt splňující zákonné předpoklady má možnost z daňového území České republiky vyvážet líh, pokud využije zákonných institutů daňového skladu (§ 19 a násl. zákona o SPD) a dopravy vybraných výrobků v režimu podmíněného osvobození od daně mezi členskými státy (§ 25 a násl. zákona o SPD) a dodrží všechny zákonné požadavky. Chce-li žalobce i nadále obchodovat s lihem, musí akceptovat to, že líh je v současné době v České republice přísně kontrolovanou komoditou (právní úprava jeho značení, resp. nakládání se značeným lihem byla v roce 2013 s ohledem na tehdejší společenskou realitu značně zpřísněna) a dle platné a účinné právní úpravy není možno ve větším množství vyvážet líh uvedený do volného daňového oběhu značený kontrolní páskou ve smyslu § 10 zákona o povinném značení lihu. Lze tedy uzavřít, že základní žalobní námitky nebyly důvodné, a proto soud žalobu podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl (výrok I). Žalobce nebyl v řízení úspěšný, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení (§ 60 odst. 1 s. ř. s. a contrario), úspěšnému žalovanému žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly, a proto soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II). Ostatně Nejvyšší správní soud (rozšířený senát) dospěl k závěru, že žalované správní orgány mají právo na náhradu jen těch účelně vynaložených nákladů, které přesahují jejich běžnou úřední činnost, přičemž náklady vynaložené v řízení před správním soudem lze dle Nejvyššího správního soudu považovat za součást běžné úřední činnosti. Běžnou úřední činnost by mohly přesahovat např. náklady správního orgánu vynaložené na obranu proti žalobám zjevně šikanózním (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 31.3.2015, č. j. 7 Afs 11/2014 – 47; za pozornost ovšem stojí i odlišné stanovisko ke zmiňovanému usnesení rozšířeného senátu). Poučení: Rozsudek, který byl doručen účastníkům, je v právní moci. Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost (mimořádný opravný prostředek) ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. V Pardubicích dne 30. listopadu 2016 JUDr. Jan Dvořák v.r. předseda senátu Za správnost vyhotovení: Lucie Marešová