5 Afs 19/2017

Rubrum

5 Afs 19/2017 - 37 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy a soudců JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobce: CREATIVE TRADE, s. r. o., se sídlem Fryčovická 331, Staříč, zast. JUDr. Radkem Hudečkem, advokátem, se sídlem Poděbradova 1243/7, Ostrava, proti žalovanému: Generální ředitelství cel, se sídlem Budějovická 1387/7, Praha 4, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 30. 11. 2016, č. j. 52 Af 34/2016 – 32, takto:

Výrok

I. Kasační stížnost s e z a m í t á .

II. Žalovanému s e náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n e p ř i z n á v á .

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Rozhodnutím Celního úřadu pro Pardubický kraj ze dne 8. 10. 2015, č. j. 57711/2015-590000-21, nebylo podle čl. 4 odst. 15 a čl. 161 odst. 1 nařízení Rady (EHS) č. 2913/92, kterým se vydává celní kodex Společenství, v relevantním znění [dále jen „celní kodex Společenství“; pozn.: ode dne 1. 6. 2016 bylo uvedené nařízení v plném rozsahu nahrazeno nařízením Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 952/2013, kterým se stanoví celní kodex Unie (přepracované znění)], a § 104 odst. 9 tehdejšího zákona č. 13/1993 Sb., celní zákon, v relevantním znění, zboží uvedené v položkách č. 2 a 3 celního prohlášení žalobce ze dne 8. 10. 2015, č. 15CZ5900002C1Q7P17, propouštěno do navrhovaného režimu vývozu, neboť předmětné zboží - líh ve spotřebitelském balení - bylo opatřeno kontrolními páskami, ačkoliv dle § 12 odst. 1 písm. a) zákona č. 307/2013 Sb., o povinném značení lihu, v rozhodném znění (dále jen „zákon o povinném značení lihu“), líh ve spotřebitelském balení propuštěný k vývozu značen být nesmí. Žalobce podal proti 5 Afs 19/2017 tomuto rozhodnutí odvolání, které žalovaný rozhodnutím ze dne 1. 4. 2016, č. j. 16966/2016-900000-304.4, zamítl a rozhodnutí celního úřadu potvrdil.

2. Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu u Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích, v níž namítal, že neexistuje právní překážka bránící vývozu lihu ve spotřebitelském balení, který byl na území České republiky uveden do volného daňového oběhu, zdaněn a řádně označen kontrolními páskami. Žalobce si je sice vědom existence § 12 odst. 1 písm. a) zákona o povinném značení lihu, dle kterého značen nesmí být líh ve spotřebitelském balení, který byl celním úřadem propuštěn k vývozu podle § 9 odst. 2 písm. a) téhož zákona, nicméně žalobce je přesvědčen, že uvedené ustanovení je třeba interpretovat tak, že „až do okamžiku dokonaného propuštění (tj. vydání rozhodnutí o povolení k vývozu) může mít spotřebitelské balení lihu značení kontrolními páskami“. Vzhledem k tomu, že po podání žádosti o povolení k vývozu (ale ještě před vlastním rozhodnutím tento vývoz povolujícím) je zboží pod celním dohledem, dle žalobce nic nebrání tomu, aby před vydáním povolení k vývozu byly kontrolní pásky ze spotřebitelského balení vyváženého lihu odstraněny, a byla tak splněna podmínka § 12 odst. 1 písm. a) zákona o povinném značení lihu.

3. Krajský soud se s argumentací žalobce neztotožnil a rozsudkem ze dne 30. 11. 2016, č. j. 52 Af 34/2016 – 32, žalobu zamítl. V odůvodnění rozsudku krajský soud připustil, že zboží navržené v celním prohlášení do režimu vývozu je od okamžiku přijetí celního prohlášení až do okamžiku, kdy opustí celní území Evropské unie, pod celním dohledem dle čl. 59 odst. 2 nařízení celního kodexu Společenství. Dále však krajský soud zdůraznil, že žalobce přehlíží článek 162 celního kodexu Společenství, dle kterého se zboží propustí k vývozu s podmínkou, že opustí celní území Evropské unie ve stejném stavu, v jakém se nacházelo v okamžiku přijetí vývozního prohlášení. Žalobce proto nesmí od okamžiku podání celního prohlášení manipulovat se zbožím nebo s kontrolními páskami.

4. Krajský soud dále shrnul, že z § 12 odst. 1 písm. a) zákona o povinném značení lihu ve spojení s čl. 162 celního kodexu Společenství jednoznačně plyne, že líh ve spotřebitelském balení, který je předkládán deklarantem k propuštění do celního režimu vývoz, nesmí být značen již v okamžiku přijetí celního prohlášení a tato skutečnost musí být v celním prohlášení uvedena.

5. Závěrem krajský soud podotkl, že nová právní úprava [zejména § 6, § 11 a § 15 odst. 1 a 2 písm. a) bod 1 zákona o povinném značení lihu], až na určité výjimky týkající se lihu určeného pro osobní spotřebu, znemožňuje vyvážet značený líh uvedený do volného daňového oběhu. V žádném případě však nebrání hospodářským subjektům nakládat s lihem a vyvážet jej v mezích zákona o povinném značení lihu a zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, v rozhodném znění (dále jen „zákon o spotřebních daních“). Hospodářský subjekt splňující zákonné předpoklady má možnost z daňového území České republiky vyvážet líh, pokud využije zákonných institutů daňového skladu (§ 19 a násl. zákona o spotřebních daních) a dopravy vybraných výrobků v režimu podmíněného osvobození od daně mezi členskými státy (§ 25 a násl. zákona o spotřebních daních) a dodrží všechny zákonné požadavky. II. 5 Afs 19/2017 - 38 pokračování Kasační stížnost

6. Žalobce (stěžovatel) podal proti tomuto rozsudku krajského soudu kasační stížnost, v níž namítal nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky krajským soudem v předcházejícím řízení ve smyslu § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., když se krajský soud přiklonil k závěru žalovaného, že dle čl. 162 celního kodexu Společenství ve spojení s § 12 odst. 1 písm. a) zákona o povinném značení lihu nelze v okamžiku podání celního prohlášení již manipulovat se zbožím nebo s kontrolními páskami. Stěžovatel s tímto závěrem nesouhlasí a poukazuje na to, že z § 12 odst. 1 písm. a) citovaného zákona toliko vyplývá, že kontrolní páskou nemůže být značen líh ve spotřebitelském balení, který byl celním úřadem propuštěn k vývozu, což dle stěžovatele nelze zaměňovat s okamžikem přijetí prohlášení k vývozu. Pokud je zboží přijato k celnímu řízení, avšak ještě nebylo propuštěno do režimu vývozu, a je pod celním dohledem, má stěžovatel za to, že nic nebrání odstranění kontrolních pásek. Takto stěžovatel rovněž v minulosti postupoval, přičemž celní úřady jeho postup akceptovaly. Stěžovatel tedy legitimně očekával, že takto bude moci postupovat i nadále.

7. Žalovaný (míněn pravděpodobně celní orgán prvního stupně – pozn. NSS) dle stěžovatele nemůže tvrdit, že o těchto skutečnostech nevěděl a že jej deklarant uvedl v omyl. Dle stěžovatele naopak žalovaný má vědomost o tom, že stěžovatel nemá daňový sklad, zboží nakupuje se spotřební daní i s daní z přidané hodnoty a pak toto zboží vyváží, přičemž následně oprávněně požaduje vrácení výše uvedených daní v souladu s § 14 odst. 1 zákona o spotřebních daních. Je přitom logické, že toto zboží stěžovatel nakupuje s kontrolními paskami, a jediná možnost, jak toto značení sejmout, je v okamžiku, kdy zboží je pod celním dohledem tak, jak to již bylo opakovaně uskutečněno. Stěžovatel dále nesouhlasil s tvrzením krajského soudu, že jediná možnost jak vyvážet líh z daňového území České republiky je využití institutu daňového skladu. Pokud by tomu tak bylo, stěžovateli není zřejmý účel § 14 odst. 1 písm. a) zákona o spotřebních daních.

8. Stěžovatel má za to, že výklad krajského soudu je ryze formalistický, znemožňující stěžovateli uskutečňovat jeho obchodní činnost v souladu s právními předpisy. Stěžovatel souhlasí s tím, že od roku 2013 došlo ke zpřísnění nakládání s lihem, pokud se však neprojevilo změnou právních předpisů, dle stěžovatele nemůže mít negativní dopad na hospodářské subjekty.

9. Z uvedených důvodů proto stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

III. Vyjádření žalovaného, replika stěžovatele a duplika žalovaného

10. Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že se ztotožňuje s posouzením krajského soudu, a odkázal na odůvodnění žalobou napadaného rozhodnutí a své vyjádření k žalobě. Dále žalovaný označil za nepřípustnou kasační námitku poukazující na porušení legitimního očekávání stěžovatele z toho důvodu, že jeho předchozím vývozům v letech 2011 až 2015 bylo vyhověno, neboť tato námitka nebyla v řízení před krajským soudem zmíněna, přičemž v odvolacím řízení stěžovatel uvedl 5 Afs 19/2017 pouze obecné nepodložené tvrzení, že v několika obdobných případech nebylo stěžovateli v minulosti ve vývozu bráněno. Namítá-li nyní stěžovatel v kasační stížnosti konkrétní skutečnosti, z nichž dovozuje své legitimní očekávání, měl tyto skutečnosti namítnout již ve svém odvolání. Z procesní opatrnosti žalovaný k uvedené námitce dále podotkl, že zásada legitimního očekávání nemá absolutní povahu, a nemůže jí být proto aprobován nezákonný postup.

11. Dle žalovaného bylo objektivně zjištěno, že stěžovatel vyvážel líh ve spotřebitelském balení do třetích zemí a v této souvislosti musel buď nakládat s neznačeným lihem (což sám stěžovatel tvrdí) a dopustit se tak správního deliktu dle § 59 odst. 1 písm. a) zákona o povinném značení lihu, nebo musel vývozem spotřebitelských balení lihu opatřených kontrolními páskami porušit § 12 odst. 1 písm. a) téhož zákona. Pokud současně v takových případech neuvedl v celním prohlášení, že se jedná o líh, který nesmí být značen, dle § 12 odst. 2 citovaného zákona, jedná se též o naplnění skutkové podstaty správního deliktu dle § 59 odst. 1 písm. a) ve spojení s § 15 odst. 2 písm. d) zákona o povinném značení lihu.

12. Žalovaný v této souvislosti dále poznamenal, že se bude zabývat správností postupu Celního úřadu pro Pardubický kraj ve stěžovatelem zmiňovaných případech, nicméně z informací, které stěžovatel uvedl ve své kasační stížnosti, jednoznačně vyplývá, že postupy stěžovatele v rámci předchozích vývozů realizovaných za účinnosti nové právní úpravy značení lihu (odstraňování kontrolních pásek ze spotřebitelských balení lihu jinde než v daňovém skladu nebo místě pro značení lihu, absence informace o tom, že jde o líh, který nesmí být značen, v celním prohlášení) byly v rozporu se zákonem. Právě z těchto důvodů na případ stěžovatele nelze aplikovat zásadu legitimního očekávání.

13. Pokud jde o tvrzení stěžovatele, že § 14 odst. 1 písm. a) zákona o spotřebních daních ztrácí účel, žalovaný poukázal na to, že toto ustanovení je nadále použitelné v případě vývozů jiných vybraných výrobků než lihu (např. minerální oleje, pivo, šumivá vína). Navíc toto ustanovení dle žalovaného poněkud paradoxně nevylučuje možnost žádat vrácení spotřební daně v souvislosti s vývozem lihu, při němž došlo k porušení některého z ustanovení zákona o povinném značení lihu. Důvodem jsou zcela odlišné režimy těchto dvou právních předpisů, z nichž vyplývá, že v oblasti značení lihu mohou být uděleny pouze správní sankce za přestupek nebo správní delikt, aniž by to nějak ovlivnilo naplnění podmínek pro vrácení spotřební daně dle § 14 zákona o spotřebních daních. Zmíněný závěr dokazuje i situace stěžovatele, který při svých vývozech údajně odstranil před samotným vývozem ze spotřebitelských balení lihu kontrolní pásky. Následně požádal u svého místně příslušného správce daně o vrácení spotřební daně z těchto vyvezených vybraných výrobků, a protože prokázal naplnění podmínek uvedených v § 14 zákona o spotřebních daních, byl mu nárok na vrácení spotřební daně z lihu přiznán. V této souvislosti žalovaný podotýká, že místně příslušným správcem spotřební daně z lihu je v případě odvolatele Celní úřad pro Moravskoslezský kraj, tedy jiný celní úřad, než u kterého stěžovatel žádal o propuštění zboží do režimu vývozu.

14. Za zcela zavádějící žalovaný závěrem označil tvrzení stěžovatele, že nakládání s lihem sice bylo od roku 2013 značně zpřísněno, ale neprojevilo se to změnou právních norem. V roce 2013 nabyl účinnosti zákon o povinném značení lihu a zákon č. 308/2013 5 Afs 19/2017 - 39 pokračování Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o povinném značení lihu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 308/2013 Sb.“). Podle žalovaného došlo v právní úpravě značení lihu k podstatným změnám, které se právě projevily jiným postupem celních orgánů v případě posuzovaného vývozu spotřebitelských balení lihu opatřených kontrolní páskou. Tato změna je také důvodem, proč se stěžovatel nemůže dovolávat zásady legitimního očekávání vzhledem k vývozům, které realizoval v době účinnosti dřívější právní úpravy.

15. Z uvedených důvodů žalovaný navrhl zamítnutí kasační stížnosti.

16. Stěžovatel ve své replice k vyjádření žalovaného poznamenal, že jeho argumentace obsažená v kasační stížnosti je toliko upřesňující. Jak žalobní důvody, tak důvody kasační stížnosti se týkaly jen jednoho konkrétního vývozu, přičemž navazující argumentace slouží toliko k objasnění časových souvislostí posuzovaného případu. Stěžovatel má za to, že vždy dodržoval příslušné zákony, a pokud snímal u vyvážených lihových nápojů kontrolní pásky, vždy tak činil až po podání vývozního prohlášení a jeho přijetí celním úřadem, kdy se vyvážené lihové nápoje nacházely v režimu vývozu. Stěžovatel nikdy kontrolní pásky nesnímal svévolně, nýbrž na pokyn a pod dohledem pracovníků celní správy, proto legitimně předpokládal správnost tohoto postupu, a to i po nabytí účinnosti nového zákona č. 308/2013 Sb. Samotné sejmutí kontrolní pásky přitom dle stěžovatele nemění charakter ani obsah tohoto konkrétního zboží.

17. Žalovaný ve svém vyjádření k replice stěžovatele (duplice) zopakoval své přesvědčení, že argumentace stěžovatele obsažená v kasační stížnosti není pouhým upřesněním žalobních bodů, neboť žaloba předchozí vývozy lihovin vůbec nezmiňuje. Žalovaný dále označil vyjádření stěžovatele za nekonzistentní, neboť tvrzení obsažené v kasační stížnosti, dle něhož byly v některých případech „kolky znehodnoceny předem“, odporuje tvrzení stěžovatele uvedenému v replice. Žalovaný dále konstatoval, že propuštěním do celního režimu vývozu sice zboží pozbývá celní status zboží Společenství, ale nadále se jedná o vybrané výrobky, které se fyzicky nacházejí na daňovém území Evropské unie a do místa vývozu musí být dopraveny v režimu podmíněného osvobození od spotřební daně.

IV. Právní hodnocení věci

18. Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení napadeného rozsudku (§ 106 odst. 2 s. ř. s.), je podána oprávněnou osobou, neboť stěžovatel byl účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§ 102 s. ř. s.), a je zastoupen advokátem (§ 105 odst. 2 s. ř. s).

19. Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů, přičemž zkoumal, zda napadené rozhodnutí krajského soudu netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná. 5 Afs 19/2017

20. Stěžovatel v kasační stížnosti namítá, že jak žalovaný, tak krajský soud dospěli k nesprávnému závěru, podle něhož nelze dle čl. 162 celního kodexu Společenství ve spojení s § 12 odst. 1 písm. a) zákona o povinném značení lihu v okamžiku podání celního prohlášení již manipulovat se zbožím nebo s kontrolními páskami. Stěžovatel souhlasí s tím, že líh ve spotřebitelském balení nemůže být značen v okamžiku, kdy je celním úřadem propuštěn k vývozu. Dle stěžovatele však nic nebrání tomu, aby v době od podání celního prohlášení do rozhodnutí o propuštění zboží do režimu vývozu, došlo k odstranění kontrolní pásky.

21. Nejvyšší správní soud se s touto argumentací neztotožňuje a naopak považuje za správný výklad provedený správními orgány a krajským soudem.

22. Podle čl. 59 odst. 1 celního kodexu Společenství „[v]eškeré zboží určené k propuštění do celního režimu musí být uvedeno v celním prohlášení pro tento celní režim“. Odstavec 2 téhož ustanovení dále stanovil, že „[z]boží Společenství navržené v celním prohlášení do režimu vývozu, pasivního zušlechťovacího styku, tranzitu nebo uskladnění v celním skladu je pod celním dohledem od okamžiku přijetí celního prohlášení až do okamžiku, kdy opustí celní území Společenství nebo kdy je zničeno nebo kdy je platnost celního prohlášení zrušena“.

23. Podle čl. 162 celního kodexu Společenství „[z]boží se propustí k vývozu s podmínkou, že opustí celní území Společenství ve stejném stavu, v jakém se nacházelo v okamžiku přijetí vývozního prohlášení“.

24. Podle § 12 odst. 1 písm. a) zákona o povinném značení lihu „[z]načen nesmí být líh ve spotřebitelském balení, který byl celním úřadem propuštěn k vývozu podle § 9 odst. 2 písm. a)“.

25. Podle § 10 odst. 1 zákona o povinném značení lihu „[v]yrobený nebo dovezený líh ve spotřebitelském balení musí být nejpozději v okamžiku jeho uvedení do volného daňového oběhu označen kontrolní páskou“.

26. Výjimky z povinnosti značit líh obsahuje § 11 zákona o povinném značení lihu, jenž stanoví, že „[p]ovinnost značit líh se nevztahuje na líh, který je a) osvobozen od spotřební daně nebo který je v režimu podmíněného osvobození od spotřební daně, b) umístěn před jeho značením v daňovém skladu podle zákona o spotřebních daních nebo v jiných prostorách, které jsou v rozhodnutí o registraci uvedeny jako místo značení lihu, c) dovezen na daňové území České republiky ze třetích zemí pod celním dohledem a následně umístěn v celním skladu, ve svobodném pásmu nebo svobodném skladu, anebo dočasně uskladněn na místě, které je v rozhodnutí o registraci uvedeno jako místo značení lihu, d) výsledkem pěstitelského pálení ovoce podle zákona o lihu, nebo e) dovážen pro osobní potřebu fyzické osoby“.

27. Podle § 15 odst. 1 zákona o povinném značení lihu je „zakázáno nakládat s neznačeným lihem“, přičemž následující odstavce téhož ustanovení definují, co je třeba rozumět pod pojmem neznačený líh. 5 Afs 19/2017 - 40 pokračování

28. Podle § 6 zákona o povinném značení lihu „[n]akládáním s lihem se pro účely tohoto zákona rozumí výroba, zpracování, prodej nebo jiný převod, přeprava, doprava, skladování, převzetí, užití, držení, dovoz nebo vývoz lihu“.

29. Ustanovení § 59 zákona o povinném značení lihu dále upravuje správní delikty na úseku nakládání s lihem, přičemž v odstavci 1, v rozhodném znění, stanovilo, že „[p]rávnická nebo podnikající fyzická osoba se dopustí správního deliktu tím, že a) v rozporu s § 15 odst. 1 nakládá s neznačeným lihem, nebo b) v rozporu s § 12 odst. 1 označí líh ve spotřebitelském balení, který nesmí být značen“.

30. Z citované právní úpravy je dle Nejvyššího správního soudu zcela zřejmé, že nakládání s neznačeným lihem ve spotřebitelském balení je možné toliko na základě výjimek obsažených v zákoně o povinném značení lihu. Tak tomu může být zejména při využití režimu daňového skladu, resp. režimu podmíněného osvobození od daně.

31. Mylná je ovšem domněnka stěžovatele, že by výjimku ze zákonné úpravy nakládání s lihem mělo představovat rovněž umístění zboží pod celní dohled. Skutečnost, že je předmětné zboží umístěno pod celním dohledem, totiž nemá vliv na to, že se jedná o líh ve volném daňovém oběhu dle § 10 zákona o povinném značení lihu a neopravňuje tedy stěžovatele k odstranění kontrolních pásek.

32. Orgány celní správy tedy nepochybily, pokud dospěly k závěru o nemožnosti propuštění předmětného zboží do celního režimu vývozu z toho důvodu, že dle § 12 zákona o povinném značení lihu nesmí být líh ve spotřebitelském balení, který byl propuštěn k vývozu podle § 9 odst. 2 písm. a) téhož zákona, značen kontrolními páskami, přičemž dle § 10 uvedeného zákona současně platí, že z lihu, jenž se nachází ve volném daňovém oběhu, nelze kontrolní pásky sejmout.

33. Stejně tak lze souhlasit s žalovaným, že ačkoliv by propuštěním do celního režimu vývozu předmětné zboží pozbylo celní status zboží Společenství (nyní Unie), i nadále by se jednalo o vybrané výrobky ve smyslu zákona o spotřebních daních, které se fyzicky nacházejí na daňovém území Evropské unie a do místa vývozu by musely být dopraveny v režimu podmíněného osvobození od spotřební daně.

34. Nelze přitom souhlasit ani s námitkou stěžovatele, dle níž by výklad krajského soudu učinil § 14 odst. 1 písm. a) zákona o spotřebních daních obsoletním, neboť, jak správně uvedl žalovaný, zmíněné ustanovení je nadále použitelné v případě vývozů jiných vybraných výrobků než lihu, a dané ustanovení navíc není relevantní z hlediska hodnocení splnění podmínek zákona o povinném značení lihu.

35. Pokud jde o námitku porušení zásady legitimního očekávání, dle níž byl stěžovateli vývoz lihu ve spotřebitelském balení za obdobných podmínek dříve umožňován, tato námitka nebyla stěžovatelem řádně uplatněna v řízení o žalobě a tedy vzhledem k tomu, že se jí nemohl zabývat krajský soud, nemůže ji nyní posuzovat ani Nejvyšší správní soud, neboť v řízení o kasační stížnosti je v mezích kasačních námitek primárně přezkoumávána zákonnost napadeného rozhodnutí krajského soudu. Námitku, kterou stěžovatel uplatnil až v kasační stížnosti, ač ji mohl uplatnit již v řízení před krajským soudem, je tedy třeba 5 Afs 19/2017 považovat dle § 104 odst. 4 s. ř. s. za nepřípustnou (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 1. 2015, č. j. 8 Afs 30/2014 – 75, dostupný na www.nssoud.cz).

V. Závěr a náklady řízení

36. Zdejší soud tedy dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji v souladu s § 110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítl.

37. O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle § 60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s. Žalovaný měl ve věci úspěch, příslušelo by mu tedy vůči stěžovateli právo na náhradu nákladů důvodně vynaložených v řízení o kasační stížnosti, z obsahu spisu však plyne, že mu v tomto řízení žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly.

Poučení

Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné (§ 53 odst. 3, § 120 s. ř. s.). V Brně dne 18. října 2018 JUDr. Jakub Camrda předseda senátu