11 Co 146/2025

Plný text

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Jany Palkovské a soudkyň JUDr. Zuzany Ihnátové a JUDr. Evy Placzkové ve věci žalobce: Jméno žalobce , narozený dne Datum narození žalobce bytem Adresa žalobce zastoupený advokátkou Jméno advokátky A sídlem Adresa advokátky A za účasti: právnická osoba , IČO číslo sídlem adresa o přezkoumání rozhodnutí správního orgánu k odvolání obou účastníků proti rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 5. 6. 2025, č. j. 13 C 326/2019-219 ve znění usnesení Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 19. 6. 2025, č. j. 13 C 326/2019-225

I. Rozsudek okresního soudu se ve výroku I. v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o určení žalobce vlastníkem pozemku parc. č. , číslo, dle geometrického plánu pro rozdělení pozemku č. , hodnota, vyhotovitelky , jméno FO, , ověřeného , tituly před jménem, , jméno FO, pod položkou , číslo, dne , datum, , v katastrálním území , adresa, , obec , adresa, a kterým bylo současně v uvedeném rozsahu nahrazeno rozhodnutí , právnická osoba, ze dne , datum, č. j. , číslo, , se ruší a řízení se ve stejném rozsahu zastavuje.

II. Rozsudek okresního soudu se potvrzuje ve zbývajícím rozsahu výroku I., kterým bylo nahrazeno rozhodnutí , právnická osoba, ze dne , datum, č. j. , číslo, a určeno vlastnictví žalobce k pozemku parc. č. , číslo, v k. ú. , adresa, , obec , adresa, .

III. Ve výroku II. se rozsudek okresního soudu mění takto:Účastnice , právnická osoba, je povinna zaplatit žalobci k rukám jeho advokátky na náhradě nákladů řízení částku 79.451 Kč ve lhůtě do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

IV. Účastnice , právnická osoba, je povinna zaplatit žalobci k rukám jeho advokátky na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 14.088 Kč ve lhůtě do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Rozsudkem okresní soud nahradil rozhodnutí , právnická osoba, ze dne , datum, , č. j. , číslo, tak, že určil, že žalobce , Jméno žalobce, je vlastníkem nemovitostí parc. č. , číslo, a parc. č. , číslo, dle geometrického plánu pro rozdělení pozemku číslo , hodnota, vyhotovitelky , jméno FO, , ověřeného , tituly před jménem, , jméno FO, pod položkou , číslo, dne , datum, , který je součástí rozsudku, vše v k. ú. , adresa, , obec , adresa, (výrok I). Dále rozhodl, že další účastnice , právnická osoba, je povinna zaplatit žalobci k rukám advokátky , Jméno advokátky A, 100 % nákladů řízení, o jejichž výši bude rozhodnuto v samostatném usnesení (výrok II.). Poté samostatným usnesením ze dne , datum, , č. j. , číslo, zavázal další účastnici , právnická osoba, zaplatit žalobci na nákladech řízení částku 75.095,35 Kč k rukám advokátky , Jméno advokátky A, do tří dnů od právní moci usnesení.2. , právnická osoba, jako další účastnice řízení napadla rozsudek, jakož i usnesení o nákladech řízení včasným odvoláním a domáhala se změny rozsudku v tom smyslu, aby byla žaloba zamítnuta a žádnému z účastníků nepřiznáno právo na náhradu nákladů řízení. Další účastnice nesouhlasila se závěry soudu prvého stupně, které dovodil z výslechu svědka p. , jméno FO, , že vlastnické právo jmenovaný nevydržel. , jméno FO, pozemek parc. č. , číslo, v k. ú. , adresa, nabyl na základě kupní smlouvy uzavřené s , právnická osoba, , předmětné pozemky nabyl jako pozemky náhradní podle zákona o půdě. Kupní smlouva byla v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu shledána absolutně neplatnou, protože pozemek byl převeden , jméno FO, v době, kdy již probíhalo správní řízení podle zákona o půdě s p. , Jméno žalobce, . Odvolatelka nesouhlasila s hodnocením dobré víry , jméno FO, nalézacím soudem, dospěl-li soud k závěru, že „sám , jméno FO, vypověděl v přestupkovém řízení v lednu 2019 zahájeném na základě podnětu žalobce z ledna 2018, že věděl, že předmětný pozemek byl historickým majetkem rodiny p. , jméno FO, , měl s p. , jméno FO, mnohaletý spor o to, kdo je vlastníkem pozemku, když mu p. , jméno FO, říkal, že jej ukradl. Podobně hovořil s viditelnou záští i před soudem jako svědek. Je tedy zřejmé, že žalobce opakovaně a vytrvale upozorňoval , jméno FO, , že pozemek je jeho vlastnictvím. Paradoxně se tak dělo i před uzavřením kupní smlouvy s , právnická osoba, . , jméno FO, tak uzavíral kupní smlouvu již s vědomím, že si na pozemek činí nárok žalobce jako na historicky rodinný majetek. , jméno FO, tak nebyl v dobré víře a rovněž zde absentuje alespoň desetiletá nerušená držba.“ Odvolatelka namítala, že v přestupkovém řízení vedeném , právnická osoba, pod sp. zn. , číslo, bylo rozhodováno o přestupku na úseku přírody a krajiny podle ust. § 87 odst. 2 písm. e) z. č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny pro podezření ze spáchání přestupku , jméno FO, , který na parcele č. , číslo, jako majitel pozemku bez příslušného povolení prováděl kácení dřevin. Svědkem události byl mimo jiné , Jméno žalobce, . , Jméno žalobce, v úředním záznamu uvedl, že ví, že je , jméno FO, majitelem pozemku, na kterém stojí uvedený strom, kácení provádí bez povolení. Žalobce tak splnil svou oznamovací povinnost, kdy oznámil nepovolené kácení stromu , jméno FO, a , jméno FO, se po celou dobu řízení o přestupku považoval za vlastníka pozemku p. č. , číslo, v k. ú. , adresa, . , jméno FO, se tak pro účely posouzení možného vydržení považoval za vlastníka pozemku. Odvolatelka proto považuje závěr okresního soudu ohledně posouzení vydržení za nesprávný.

3. Žalobce ve vyjádření k podanému odvolání navrhoval potvrzení rozsudku okresního soudu, s jehož závěry se ztotožnil. Pokud by další účastnice neuzavřela neplatnou kupní smlouvu ze dne , datum, s , jméno FO, na pozemek parc. č. , číslo, v k. ú. , adresa, , pak by nemuselo dojít k předmětnému soudnímu sporu. Oba účastníci řízení nijak nerozporovali skutečnost, že kupní smlouva ze dne , datum, mezi další účastnicí a , jméno FO, týkající se pozemku parcela číslo , číslo, v k. ú. , adresa, je neplatná. Spor spočívá pouze ve skutečnosti, zdali , jméno FO, pozemek vydržel. Aby došlo k vydržení pozemku, musely by být splněny dvě podmínky, a to dobrá víra , jméno FO, a nepřetržitá doba držby po dobu 10 let, v tomto případě od 7. 7. 2009 do 7. 7. 2019. Žalobce nesouhlasil s tvrzením odvolatelky, že , jméno FO, splnil podmínky vydržení. , jméno FO, věděl, že není vlastníkem pozemku, neboť mu bylo sdělováno, že pozemek patří žalobci, jeho rodinným příslušníkům a je uplatňována restituce. Nestačí v rámci vydržení pozemek jenom držet, ale je nutné, aby se k tomuto pozemku choval jako k pozemku vlastnímu, tj. že se o pozemek stará, pečuje o něj, obdělává ho. Všechny tyto znaky ze strany , jméno FO, nebyly splněny. Z připojeného správního spisu bylo zjištěno, že , jméno FO, připustil, že byl upozorňován, že není vlastníkem předmětného pozemku. Za situace, kdy žalobce pozemek užíval jako vlastník, nebyl vykazován , jméno FO, , bylo jednoznačně prokázáno, že , jméno FO, podmínky vydržení nesplnil.

4. V odvolání proti usnesení, kterým okresní soud rozhodl o výši nákladů řízení, žalobce namítal nesprávný výpočet přiznaných nákladů. Okresní soud žalobci přiznal celkem náklady 75.095,35 Kč. Při určování a přiznávání odměny za právní služby okresní soud vycházel z nesprávného znění vyhlášky č. 177/1996 Sb., neboť od 1. 1. 2025 odměna advokáta za úkon dle § 9 odst. 3 činí 3.700 Kč tak, jak bylo účtováno v písemné specifikaci nákladů řízení ze dne 27. 5. 2025 a nikoli 2.500 Kč, jak přiznal okresní soud. Žalobce proto požaduje za písemné podání ze dne 21. 3. 2025, zastoupení u jednání dne 15. 4. 2025 a 27. 5. 2025 3 x částku 3.700 Kč. Celkově požaduje náhradu nákladů řízení ve výši 79.450,50 Kč.

5. V posuzované věci odvolací soud vytýká okresnímu soudu postup, kdy okresní soud setrvává na dílčích nesprávnostech vytčených již v dřívějších kasačních rozhodnutích odvolacího soudu, nepřistupuje k vyhotovování rozhodnutí s náležitou pečlivostí a nepromítá všechny nastalé změny do svého rozhodnutí. Odvolací soud v prvé řadě poukazuje na označení účastníků řízení, kterými jsou v řízeních podle části páté o. s. ř. žalobce a ti, kdo byli účastníky v řízení před správním orgánem. Uvedené se promítá do záhlaví soudního rozhodnutí tak, že se uvádí na jedné straně žalobce a jako protistrana za účasti dalších účastníků. Jde-li o označení dalšího účastníka řízení, žalobce jej původně v žalobě označil nesprávně, okresní soud na to sice zareagoval odpovídajícím způsobem a do řízení přibral účastnici , právnická osoba, , nicméně nesprávně uvedl organizační složku , právnická osoba, se sídlem v , adresa, Již v pořadí druhém kasačním rozhodnutí (č. j. 11 Co 173/2022–91 ze dne 4. 10. 2022) bylo odvolacím soudem vysvětleno, že účastníkem řízení je , právnická osoba, , se sídlem , adresa, . Takto označený úřad za , země, v posuzované věci jedná, činí úkony, a to včetně posledně podaného odvolání. Okresní soud přesto v záhlaví rozsudku setrval na označení, že řízení je vedeno proti žalovanému , právnická osoba, sídlem , adresa, , , adresa, , ačkoli opakovaně na takto nesprávné označení účastníka byl odvolacím soudem upozorněn. Ostatně taktéž Nejvyšší soud v kasačním rozsudku ze dne 15. 10. 2024, č. j. 28 Cdo 2487/2024–187 v záhlaví uvedl za účasti , právnická osoba, identifikační číslo , číslo, , se sídlem , adresa, .

6. Výrokem I. napadeného rozsudku okresní soud nahradil tam specifikované rozhodnutí , právnická osoba, ve vztahu ke dvěma pozemkům parcele č. , číslo, a parcele č. , číslo, dle geometrického plánu pro rozdělení pozemku č. , číslo, vyhotovitelky , jméno FO, , ověřeného , tituly před jménem, , jméno FO, pod položkou , číslo, ze dne 19. 3. 2024 vše v k. ú. , adresa, , obec , adresa, . Okresní soud rozhodoval za situace, kdy o celém předmětu řízení bylo nejprve rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 5. 2024, č. j. 11 Co 137/2023-169, 11 Co 138/2023, kterým byl rozsudek okresního soudu ve výroku I. změněn a rozhodnutí , právnická osoba, ze dne 16. 9. 2019, č. j. , číslo, bylo nahrazeno tak, že žalobce byl určen vlastníkem nemovitostí parc. č. , číslo, a parc. č. , číslo, dle geometrického plánu pro rozdělení pozemku č. , hodnota, vyhotovitelky , jméno FO, , ověřeného , tituly před jménem, , jméno FO, pod položkou , číslo, dne , datum, vše v k. ú. , adresa, , obec , adresa, . Rozsudek krajského soudu byl poté ve výroku I. v rozsahu, v němž byl změněn rozsudek okresního soudu v části o vydání pozemku parc. č. , číslo, v k. ú. , adresa, zrušen a věc vrácena krajskému soudu k dalšímu řízení rozsudkem Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 2487/2024-187 ze dne 15. 10. 2024. Na daný stav navazovalo usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 2. 2025, č. j. 11 Co 137/2023–197, 11 Co 138/2023, kterým byl rozsudek okresního soudu ve výroku I. v části o vydání pozemku parc. č. , číslo, v k. ú. , adresa, a v této části nahrazeno rozhodnutí , právnická osoba, zrušen a věc vrácena okresnímu soudu k dalšímu řízení. Z uvedeného plyne, že rozsudek krajského soudu ze dne 30. 5. 2024, č. j. 11 Co 137/2023–169, 11 Co 138/2023 ve výroku I. ohledně pozemku parc. č. , číslo, dle geometrického plánu č. , hodnota, vyhotovitelky , jméno FO, nabyl právní moci ohledně pozemku parcela č. , číslo, , kterému odpovídaly dle původního , právnická osoba, z pozemku č. , číslo, z pozemku č. , číslo, z pozemku č. , číslo, a pozemku č. , číslo, Rozhodl-li okresní soud v napadeném rozsudku, taktéž ohledně pozemku parc. č. , číslo, , dle označeného geometrického plánu , jméno FO, , rozhodl o pozemku, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto a žalobce ohledně tohoto pozemku již byl v katastru nemovitostí zapsán jako jeho vlastník. Rozhodl-li okresní soud o pozemku, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, v této části se jedná o překážku věci pravomocně rozsouzené ve smyslu § 159a odst. 4 o. s. ř., která je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení ve smyslu § 104 odst. 1 o. s. ř., pro níž nelze postupovat jinak než řízení zastavit. Odvolací soud proto podle § 219a odst. 1 písm. a) v této části rozsudek okresního soudu zrušil a současně podle § 221 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve stejné části řízení zastavil.

7. Odvolací soud ve zbylém rozsahu přezkoumal rozsudek okresního, včetně samostatně vydaného usnesení o nákladech řízení, které je jeho součástí, v souladu s ust. § 206 odst. 1, § 212 věta prvá a § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř.

8. Žalobce se v předmětném řízení domáhal původně určení vlastnictví k nemovitostem a nahrazení rozhodnutí , právnická osoba, sp. zn. , číslo, , č. j. , číslo, ze dne , datum, . V průběhu řízení upřesnil žalobní petit v tom smyslu, že žádal o určení vlastnictví k pozemku parcela č. , číslo, a pozemku parcela č. , číslo, který vznikl na základě geometrického plánu pro rozdělení pozemku č. , hodnota, vyhotoveného , jméno FO, , ověřeného dne , datum, , tituly před jménem, , jméno FO, , jímž byl rozdělen pozemek dosud evidovaný v katastru nemovitostí pod parc. č. , číslo, na pozemek parc. č. , číslo, a pozemek parc. č. , číslo, O pozemku nově označeném parcelním číslem , číslo, již bylo pravomocně rozhodnuto, předmětem dalšího řízení zůstal pouze pozemek parc. č. , číslo, v k. ú. , adresa, , obec , adresa, . Žalobce žalobu zdůvodňoval tím, že jeho právní předchůdce dědeček , jméno FO, narozen , datum, , zemřel , datum, nabyl předmětné nemovitosti kupní smlouvou ze dne , datum, Žalobce je synem , jméno FO, , zemřelé v roce , datum, , která řádně a včas podle zákona o půdě uplatnila restituční nároky po otci , jméno FO, staršímu a tento nárok přešel na žalobce.

9. Po posledním kasačním rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 14. 2. 2025, č. j. 11 Co 137/2023–197, 11 Co 138/2023 zůstala v řízení spornou pouze otázka případného vydržení parcely č. , číslo, v k. ú. , adresa, , jméno FO, , ve zbylém rozsahu skutkový stav zůstal nezměněn. Odvolací soud ohledně skutkového stavu odkazuje na zjištění učiněná okresním soudem obsažená pod bodem 3. odůvodnění napadeného rozsudku, s upřesněním ohledně zjištění učiněného z notářského zápisu sepsaného dne , datum, , právnická osoba, pod sp. zn. , číslo, , že těmito notářskými zápisy bylo prokázáno rozdělení nemovitostí mezi děti , jméno FO, , nikoli , jméno FO, . Okresní soud dále doplnil dokazování ve vztahu k vydržení pozemku výpovědí , jméno FO, v přestupkovém řízení vedeném odborem životního prostředí , právnická osoba, sp. zn. , číslo, a výslechem , jméno FO, před soudem.

10. Poslední kasační rozhodnutí odvolacího soudu (č. j. 11 Co 137/2023-197, 11 Co 138/2023) reagovalo na kasační rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2487/2024–187 ze dne 15. 10. 2024, které bylo vydáno k dovolání další účastnice , právnická osoba, , jímž byl zčásti zrušen předchozí rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 5. 2024, č. j. 11 Co 137/2023–169, 11 Co 138/2023 v části o vydání pozemku parc. č. , číslo, v katastrálním území , adresa, žalobci a nahrazení rozhodnutí , právnická osoba, ze dne , datum, , č. j. , číslo, , v části týkající se označeného pozemku, jakož i závislých výrocích II. a III. V kasačním rozhodnutí Nejvyšší soud shrnul judikaturu platnou pro řízení podle části páté vztahující se k rozhodování o nárocích plynoucích ze zákona č. 229/1991 Sb., o půdě. Uvedl, že rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena v závěru, že rozhodnutí správního orgánu o vydání nemovitostí osobě oprávněné k restituci nemůže mít vliv na existenci vlastnického práva toho, kdo nebyl účastníkem řízení. Přitom je nerozhodné, jakým způsobem osoba, jež se restitučního řízení neúčastnila, vlastnictví nabyla; mohla je nabýt i vydržením. Okruh účastníků řízení před , právnická osoba, o vydání věci podle zákona č. 229/1991 Sb. je taxativně vymezen jeho ustanovením § 9 odst.

8. Tímto způsobem je potom nezbytné přistupovat k posouzení účastenství v řízení podle části páté o. s. ř. ve sporech o vydání věci podle ustanovení § 9 zákona č. 229/1991 Sb., v nichž hmotně-právní aspekt účastenství v řízení určuje, že těmito osobami mohou být jen osoba oprávněná a osoba povinná. Pozbude-li povinná osoba kdykoli po účinnosti zákona č. 229/1991 Sb. držby, respektive vlastnictví na základě majetkového právního úkonu, nemá tato skutečnost význam z hlediska důvodnosti nároku na vydání věci, neboť vymezení pasivní legitimace se váže na ten subjekt, který věc držel ke dni , datum, ; není tedy zákonem vyžadováno, aby v době podání výzvy k vydání věci povinná osoba věc stále držela. Smlouvy uzavřené v rozporu s ustanovením § 5 odst. 3 větou první zákona č. 229/1991 Sb. jsou absolutně neplatnými právními úkony. Uvedený závěr dopadá nejen na smlouvy, kterými by povinná osoba převedla nemovitosti do vlastnictví jiného, ale i na další právní úkony, kterými by bylo s nemovitostí nakládáno v rozporu s povinnostmi, které povinné osobě ukládá ustanovení § 5, odstavec 3 věty první zákona č. 229/1991 Sb. Uvedené závěry neznamenají, že by nemohlo být odhlédnuto od změn, které mohly po podání výzvy oprávněnou osobou o vydání věci nastat ve vlastnickém režimu požadované věci. Důvodnost žaloby oprávněné osoby o vydání věci tak může být inherentně limitována v závislosti na tom, zda pasivně legitimovaná povinná osoba má právem aprobovanou možnost nárokovanou věc vydat i přes tvrzené vlastnické právo třetích osob, jež mělo být sice originárně nabyto po účinnosti z. č. 229/1991 Sb., nicméně před rozhodnutím o uplatněném restitučním nároku , právnická osoba, . S ohledem na zákaz dispozic s nemovitostmi, k nimž byl uplatněn restituční nárok zakotvený v § 5 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., třetí osoba nemohla nabýt vlastnické právo odvozeně od osoby povinné, neboť případné majetkoprávní úkony učiněné povinnou osobou v rozporu s uvedeným ustanovením by byly stiženy absolutní neplatností, avšak třetí osoba mohla nabýt vlastnické právo originárním způsobem, tedy vydržením. V posuzované věci povinná osoba v řízení uvedla skutečnosti a označila důkazy o vlastnickém právu třetí osoby k předmětnému pozemku, tj. parc. č. , číslo, v k. ú. , adresa, . K povinnosti soudu tak patřilo se jimi zabývat a prověřit, jsou-li způsobilé prokázat nabytí vlastnického práva třetí osobou a zpochybnit tak možnost naturální restituce majetku osobou oprávněnou, a to i ve světle subjektivních mezí závaznosti v restituci vydaného rozhodnutí, které pro třetí osobu závazné není, a jež by tak na její případné nabyté vlastnické právo nemohlo mít žádný vliv. Nejvyšší soud odvolacímu soudu vytknul, že se nezabýval tím, zda třetí osoba nabyla vlastnické právo vydržením a z tohoto pohledu je závěr, že povinná osoba má právem aprobovanou možnost nárokovaný pozemek vydat přinejmenším předčasný.

11. Podle § 130 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“) je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná.

12. Podle § 134 odst. 1 obč. zák. oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost a po dobu 10 let jde-li o nemovitost.

13. Podle § 1089 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) drží-li poctivý držitel vlastnické právo po určenou dobu, vydrží je a nabude věc do vlastnictví.

14. Podle § 1090 odst. 1 o. z. k vydržení se vyžaduje pravost držby a aby se držba zakládala na právním důvodu, který by postačil ke vzniku vlastnického práva, pokud by náleželo převodci, nebo kdyby bylo zřízeno oprávněnou osobou.

15. Okresní soud se podle pokynů obsažených v posledním kasačním rozhodnutí zabýval otázkou možného vydržení pozemku parc. č. , číslo, v k. ú. , adresa, , který nabyl , jméno FO, na základě kupní smlouvy ze dne , datum, uzavřené s , právnická osoba, jako prodávajícím. Odvolací soud souhlasí se závěrem okresního soudu, že vzhledem k ust. § 5 odst. 3 věta první zákona č. 229/1991 Sb., o půdě je tato smlouva absolutně neplatná. , jméno FO, mohl nemovitosti nabýt pouze na základě vydržení.

16. Ve smyslu shora citovaného ustanovení § 134 odst. 1 obč. zák. aby mohlo dojít k vydržení pozemku, musel by být v dobré víře, že mu věc nebo právo patří se zřetelem ke všem okolnostem. Dobrá víra spočívá v přesvědčení držitele, že je vlastníkem věci, kterou drží, anebo subjektem práva, které vykonává, popřípadě že jsou dány právní skutečnosti, které mají za následek vznik vykonávaného práva. Pro naplnění dobré víry nestačí negativní přesvědčení držitele, že nepůsobí bezpráví, ale je třeba pozitivního přesvědčení, že mu věc nebo právo náleží. Držitel není oprávněným držitelem v případě, že sice nabyl věc „poctivě“, ale jeho dobrá víra tu není „se zřetelem ke všem okolnostem“. Posouzení dobré víry je třeba hodnotit objektivně, nikoli ze subjektivního hlediska samotného účastníka. Dobrá víra zaniká v okamžiku, kdy se držitel seznámil se skutečnostmi, které objektivně musely vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří.

17. Jak bylo zjištěno okresním soudem z výslechu svědka , jméno FO, , jakož i jeho výpovědi ze dne 23. 1. 2019 v přestupkovém řízení, , jméno FO, věděl, že předmětný pozemek byl původně majetkem rodiny p. , jméno FO, , o který nějak přišli. Ze strany žalobce byl opakovaně napadán, že mu pozemek ukradl, že po něm nemá jezdit ani chodit. Tyto skutečnosti uvedl ve své výpovědi v přestupkovém řízení a potvrdil ve své svědecké výpovědi před soudem. Svědek potvrdil, že žalobce pozemek užíval před tím, než jej svědek nabyl a užívá jej dosud, na pozemku hospodaří, má tam zvířata. Žalobce navezl na pozemek suť, kterou svědek poté kdy pozemek koupil srovnával bagrem. Svědek na pozemku občas sekal trávu traktorem. Opakovaně připustil, že v jeho nepřítomnosti pozemek užíval a dosud užívá i žalobce, který si na pozemku hospodaří, pohybují se na něm hospodářská zvířata, pozemek je zčásti oplocen. Aby se vyhnul konfliktům s žalobcem, svědek na pozemek chodil pouze tehdy, když tam nebyl žalobce.

18. Z výpovědi , jméno FO, je zřejmé, že věděl, že si na předmětný pozemek činí nároky žalobce jako na rodinný majetek a v té souvislosti mezi svědkem a žalobcem vznikaly konflikty. Z hlediska časového svědek připustil, že o těchto skutečnostech věděl od doby nabytí pozemku, potvrdil je v lednu roku 2019 v souvislosti s přestupkovým řízením, které bylo vedeno z důvodu kácení stromu na předmětném pozemku. Se zřetelem ke všem okolnostem svědek nemohl být v dobré víře, že mu pozemek patří, obzvláště za situace, kdy rovněž žalobce pozemek občasně užíval, fakticky si pozemek stále nárokoval. Odvolací soud tak souhlasí se závěrem okresního soudu, že podmínky pro vydržení vlastnictví ze strany , jméno FO, nebyly dány, neboť , jméno FO, po celou desetiletou vydržecí dobu nebyl v dobré víře, že mu vlastnické právo k pozemku svědčí. Námitky další účastnice, že výpověď svědka byla ovlivněna jeho vadou sluchu neshledal odvolací soud přiléhavými. Z výpovědi svědka sice bylo zřejmé, že některým otázkám zcela neporozuměl, nicméně k otázkám, na nichž okresní soud založil závěr o vydržení se vyjadřoval zcela srozumitelně, konzistentně. Opakovaně uváděl, že jej žalobce osočoval, že mu pozemek ukradl, jednalo se o historický majetek rodiny žalobce, žalobce na pozemku hospodařil, užíval jej dříve, než pozemky nabyl svědek i poté. Nelze proto dovodit závěr, že svědek otázkám soudu nerozuměl. Bez právního významu je další účastnicí namítaná skutečnost, že vypovídal v přestupkovém řízení zahájeném z podnětu žalobce pro kácení stromu bez povolení. Není podstatný důvod přestupkového řízení, nýbrž skutečnosti v něm uváděné ohledně naplnění či nenaplnění předpokladů pro vydržení předmětného pozemku.

19. Odvolací soud dále doplnil konkrétní restituční titul, na jehož absenci upozornil Nejvyšší soud ve svém kasačním rozhodnutí pod bodem 29. Restituční titul právní předchůdkyně žalobce , jméno FO, uplatněný již v řízení před pozemkovým úřadem se opíral o ust. § 6 odst. 1 písm. h) zákona č. 229/91 Sb., a to o darování nemovitostí státu uzavřené dárcem v tísni, původně pozemků parc. č. , číslo, a , číslo, v k. ú. , adresa, . Restituční titul byl již ve správním řízení prokázán darovací nabídkou a čestným prohlášením oprávněné osoby a nebyl zpochybněn ve správním ani v předmětném soudním řízení.

20. V souladu s ustanovením § 220 odst. 1 o. s. ř. byl změněn nákladový výrok II. ve znění usnesení ze dne 19. 6. 2025, č. j. 13 C 326/2019-225, jímž byla vyčíslena výše přiznaných nákladů za řízení před soudem prvního stupně. Okresní soud rozhodl o nákladech řízení správně podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a jejich výši vyčíslil na 75.095,35 Kč. V podrobnostech odvolací soud odkazuje na citované usnesení. Dopustil se však nesprávnosti při vyčíslení přiznané odměny za písemné podání ve věci samé ze dne 21. 3. 2025, účast u jednání soudu dne 15. 4. 2025 a dne 27. 5. 2025. S ohledem na novelu vyhl. č. 177/1996 Sb. činí odměna za jeden úkon právní služby s účinností od. 1. 1. 2025 částku 3.700 Kč, tj. oproti přiznané částce 2.500 Kč navíc 1.200 Kč za každý z úkonů, při počtu 3 úkonů se jedná á 3.600 Kč, navýšeno o 21 % DPH ve výši 756 Kč se jedná navíc o částku 4.356 Kč, celkem tak byla přiznána částka 79.451 Kč. Odvolací soud neshledal na straně další účastnice žádné okolnosti pro aplikaci moderačního práva podle § 150 o. s. ř.

21. Výrok o nákladech odvolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Procesně úspěšnému žalobci byla za odvolací řízení přiznána odměna advokátky za sepis vyjádření k odvolání ve věci samé, účast u odvolacího jednání dne 6. 10. 2025 2 x 3.700 Kč, za sepis odvolání do nákladů řízení odměna za jeden úkon vycházeje z částky, která měla být na nákladech řízení přiznána tj. 79.451 Kč, při snížení odměny na jednu polovinu [§ 11 odst. 2 písm. c)] žalobcem požadovaná částka 2.050 Kč. Dále 3 x paušální náhrada hotových výdajů za tytéž úkony 3 x 450 Kč. Na cestovném k jednání krajského soudu z , adresa, do , adresa, a zpět celkem 100 km při spotřebě benzínu 6,5 l/100 km, ceně benzínu 40,50 Kč a sazbě 5,80 Kč/1 km byla přiznána částka 843 Kč. Vše navýšeno o 21% DPH celkově představuje náklady odvolacího řízení ve výši 14.088 Kč, které byla další účastnice zavázána zaplatit podle § 149 odst. 1 o. s. ř. k rukám advokátky žalobce.