11 Co 30/2025

Plný text

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Jany Palkovské a soudkyň JUDr. Evy Placzkové a JUDr. Zuzany Ihnátové ve věci žalobců: a) Jméno žalobce, narozený dne Datum narození žalobce bytem adresa zastoupený advokátkou Jméno advokátky A sídlem Adresa advokátky A b) Jméno advokátky B, narozený dne Datum narození advokátky B bytem Adresa advokátky B zastoupený advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného, narozený dne Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného s adresou pro doručování: adresa za účasti vedlejšího účastníka: Jméno účastníka, IČO IČO účastníka sídlem Adresa účastníka zastoupená společností Jméno Zástupce., IČO IČO Zástupce sídlem adresa: adresa o náhradu škody k odvolání b) žalobce a vedlejšího účastníka proti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 21. 5. 2024, č. j. 13 C 275/99-1856

I. Řízení o odvolání vedlejšího účastníka se zastavuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o odvolání vedlejšího účastníka.

III. Odvolání b) žalobce proti odstavci II. výroku rozsudku okresního soudu se odmítá.

IV. V odstavci III. výroku se rozsudek okresního soudu mění ohledně - částky 5.000 PLN s příslušenstvím tak, že žalovaný je povinen zaplatit b) žalobci částku 5.000 PLN s úroky z prodlení ze stejné částky ve výši 7,05 % ročně od 20. 3. 2013 do zaplacení a z částky 496,25 PLN od 20. 3. 2013 do 26. 9. 2025 a - úroků z prodlení z částky 3.782.500 Kč tak, že žalovaný je povinen zaplatit b) žalobci úroky z prodlení z uvedené částky ve výši 7,05 % ročně od 20. 3. 2013 do zaplacení, to vše ve lhůtě 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

V. V rozsahu částky 2.311,25 PLN se zbývajícími úroky z prodlení se rozsudek okresního soudu v odstavci III. výroku potvrzuje.

VI. Žalovaný a vedlejší účastník jsou povinni zaplatit b) žalobci k rukám jeho advokáta společně a nerozdílně na náhradě nákladů řízení částku 448.368,90 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

VII. Žalovaný a vedlejší účastník jsou povinni zaplatit České republice na účet Okresního soudu ve Frýdku-Místku společně a nerozdílně na náhradě nákladů řízení částku 177.037,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

VIII. Žalovaný a vedlejší účastník jsou povinni zaplatit České republice na účet Okresního soudu ve Frýdku-Místku společně a nerozdílně na náhradě nákladů za překlady listin částku 88.841 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

IX. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Napadeným rozsudkem okresní soud uložil žalovanému povinnost zaplatit a) žalobci částku 100.000 EUR; žalovanému a vedlejšímu účastníku uložil povinnost zaplatit společně a nerozdílně na náhradě nákladů prvostupňového řízení a) žalobci k rukám jeho advokátky částku 689.333,60 Kč, to vše ve třídenní lhůtě od právní moci rozsudku. V poměru mezi b) žalobcem a žalovaným uložil žalovanému povinnost zaplatit b) žalobci částky 3.782.500 Kč, 72.790 Kč, 1.182,64 EUR, 16.036,40 Kč a 703,14 EUR s tam specifikovanými zákonnými úroky z prodlení. Žalobu zamítl v rozsahu částky 7.807,50 PLN se zákonným úrokem z prodlení ze stejné částky od 16. 12. 2000 do zaplacení a zákonného úroku z prodlení z částky 5.547.850 Kč od 20. 3. 2013 do zaplacení. Ohledně částek 2.696.813 Kč z titulu ztížení společenského uplatnění, 17.210 Kč z titulu bolestného, 47.307,35 Kč (1.855,19 EUR) z titulu nákladů léčení a části úroků z prodlení z částek požadovaných z titulu náhrady za ztížení společenského uplatnění, nákladů léčení a ztráty na výdělku řízení zastavil. Žalovanému a vedlejšímu účastníku na straně žalovaného uložil povinnost zaplatit společně a nerozdílně b) žalobci k rukám jeho advokáta na náhradě nákladů řízení částku 448.368,90 Kč a České republice na účet Okresního soudu ve Frýdku-Místku částku 177.037,50 Kč, obě částky ve třídenní lhůtě od právní moci rozsudku. V rozsahu částky 100.298 Kč České republice právo náhradu nákladů řízení nepřiznal. Žalovaného dále zavázal zaplatit České republice na účet Okresního soudu ve Frýdku-Místku soudní poplatek za žalobu v částce 319.625 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku.

2. Proti rozsudku podal vedlejší účastník včasné odvolání, které vzal zpět podáním doručeným krajskému soudu dne 5. 8. 2025.

3. Podle § 207 odst. 2 o. s. ř. dokud o odvolání nebylo rozhodnuto, je možno je vzít je zpět; v takovém případě odvolací soud odvolací řízení zastaví. Vzal-li někdo odvolání zpět, nemůže je podat znovu.

4. Vzhledem k dispozitivnímu úkonu vedlejšího účastníka krajský soud dle cit. ust. řízení o odvolání vedlejšího účastníka proti označenému rozsudku zastavil s tím důsledkem, že právní moc napadeného rozsudku v poměru mezi a) žalobcem a žalovaným, resp. vedlejším účastníkem nastala, jako kdyby k podání odvolání nedošlo (§ 222 odst. 1 o. s. ř.).

5. Podle § 224 odst. 1 a § 146 odst. 2 věta první o. s. ř. nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení o odvolání vedlejšího účastníka. Odvolací řízení bylo zastaveno zaviněním vedlejšího účastníka, který vzal své odvolání zpět. Odvolací náklady a) žalobce vyúčtované k náhradě ovšem nelze hodnotit jako účelné. Vyjádření a) žalobce k odvolání bylo sepsáno dne 19. 12. 2024, tedy v době, kdy odvolání vedlejšího účastníka postrádalo podstatné náležitosti. Tuto okolnost ostatně a) žalobce v rámci svého podání ze dne 19. 12. 2024 jinými slovy zmínil. Ve svém vyjádření se proto omezil na konstatování, že napadený rozsudek je správný a odvolání proti němu je nedůvodné; navrhl proto rozsudek okresního soudu v dotčené části potvrdit.

6. Proti výrokům o přisouzení částek 3.782.500 Kč, 72.790 Kč, 1.182,68 EUR, 16.036,40 Kč a 703,14 EUR s přísl. (v odstavci II.) podal b) žalobce včasné odvolání, které nelze projednat.

7. Za předpokladu, že zákon podání odvolání proti soudnímu rozhodnutí objektivně připouští, může odvolání podat v konkrétním případě pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím soudu nastala újma odstranitelná tím, že odvolací soud napadené rozhodnutí změní, případně zruší a věc vrátí okresnímu soudu k dalšímu řízení. Napadeným výrokem rozsudku, kterým okresní soud žalobě b) žalobce ve výše vymezeném rozsahu, tj. v odstavci II. výroku, vyhověl, nebyla b) žalobci způsobena újma, kterou by bylo možnost zhojit v odvolacím řízení. Jinak řečeno, b) žalobce je osobou, které právo odvolání proti označenému výroku nenáleží.

8. Z těchto důvodů krajský soud podle § 218 písm. b) o. s. ř. odvolání b) žalobce proti odstavci II. výroku rozsudku okresního soudu odmítl jako odvolání podané neoprávněnou osobou.

9. Krajský soud v prvé řadě upřesňuje závěry okresního soudu vyložené k problematice kolize práva. Tu bylo třeba řešit podle čl. 3 vyhl. č. 130/1976 Sb. ministra zahraničních věcí, o Úmluvě o právu použitelném pro dopravní nehody (viz přechodné ust., § 123 odst. 1 věta první, odst. 2 věta první zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém). K dopravní nehodě došlo v České republice. Při rozhodování o všech žalobních nárocích bylo tedy namístě aplikovat právní předpisy České republiky.

10. V průběhu odvolacího jednání dne 26. 9. 2025 b) žalobce upřesnil, že rozsudek okresního soudu v odstavci III. výroku napadl svým odvoláním pouze ohledně - částky 7.807,50 PLN se zákonnými úroky z prodlení ze stejné částky od 16. 12. 2000 do zaplacení a - zákonných úroků z prodlení z částky 3.782.500 Kč za dobu od 20. 3. 2013 do zaplacení. Rozsudek okresního soudu byl napaden také v závislých výrocích v odstavcích VI. – IX., podle pravidla vyjádřeného v ust. § 212 písm. a) o. s. ř. Přezkum výroku v odstavcích VII. - IX. se týkal dle zmíněného pravidla rovněž vztahů mezi a) žalobcem a žalovaným, resp. vedlejším účastníkem.

11. V odvolacím řízení bylo ze shodných tvrzení b) žalobce a vedlejšího účastníka zjištěno, že v souvislosti s předmětnou dopravní nehodou byly poškozeny, zničeny či ztraceny věci ve vlastnictví b) žalobce v ceně 5.496,25 PLN. Vlastní úvahou dospěl krajský soud k závěru, že v uvedené částce je zahrnuta hodnota věcí, které mohl mít b) žalobce toho dne u sebe. V důsledku těžkých a rozsáhlých zranění nebyl schopen ani po nehodě vyvinout jakékoli úsilí, aby věci získal zpět do své dispozice, a mohl je případně použít při dokazování o základu a výši škody. Do této kategorie věcí je možno zahrnout jednotlivé kusy ošacení a obuv, mobilní telefon typ a hygienické potřeby (holící strojek zn. název a vodu po holení zn. název). Ke tvrzením o dalších movitých věcech, jež měly být v souvislosti s dopravní nehodou poškozeny, zničeny či odcizeny (zlatý řetízek s přívěskem, diář název, přehrávač CD název, finanční hotovost 1.850 PLN, blíže nespecifikované kompaktní disky a vánoční dárky), to vše v celkové hodnotě 2.311,25 PLN, b) žalobce nenabídl důkazy, nadto tvrzení o některých souborech věcí ani nekonkretizoval, přičemž jde o věci, o jejichž existenci ke dni dopravní nehody (v tom smyslu, že je měl b) žalobce tehdy u sebe), lze pochybovat. Částku 496,25 PLN vedlejší účastník b) žalobci zaplatil.

12. Žalovaný ani vedlejší účastník ovšem neprokázali a ani dostatečně určitě netvrdili, kdy vedlejší účastník poskytl b) žalobci plnění ve výši 496,25 PLN. Krajský soud proto stanovil den faktického plnění uvedené částky k datu 26. 9. 2025. Vyšel přitom z úvahy, že nejpozději k tomuto dni byla již částka 496,25 PLN podle nesporných tvrzení účastníků b) žalobci zaplacena.

13. Povinnost nahradit b) žalobci věcnou škodu byla žalovanému uložena za použití přechodného ustanovení, § 3079 odst. 1 o. z., § 420 odst. 1, § 442 odst. 1, odst. 2 věta první před středníkem a § 443 zák. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění platném do 31. 12. 2013 (dále jen obč. zák.).

14. Na podkladě výše vyložené úvahy dospěl krajský soud k závěru, že b) žalobci měla být žalovaným zaplacena náhrada za věci poškozené, zničené či odcizené při dopravní nehodě nebo v souvislosti s ní v souhrnné výši 5.496, 25 PLN. Protože částku 496,25 PLN vedlejší účastník b) žalobci zaplatil, k úhradě zbývá částka 5.000 PLN.

15. V podání ze dne 22. 4. 2013 (č. l. 662) b) žalobce tvrdil, že seznam ztracených věcí předložil vedlejšímu účastníku již dne 20. 6. 1998. Vedlejší účastník ve svém přednesu v průběhu odvolacího jednání dne 12. 11 2025 potvrdil, že je v prodlení s plněním věcné škody již od 16. 12. 2000, jestliže souhlasil se zaplacením odpovídající peněžní částky za zničené a ztracené věci, včetně úroků z prodlení od 16. 12. 2000.

16. Na základě zmíněných úvah krajský soud rozsudek okresního soudu v odstavci III. výroku ohledně částky 5.000 PLN s přísl. podle § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř. změnil tak, že žalovaný je povinen zaplatit b) žalobci částku 5.000 PLN s úroky z prodlení z této částky 7,05 % ročně od 16. 12. 2000 do zaplacení a z částky 496,25 PLN od 16. 12. 2000 do 26. 9. 2025. Nejpozději dne 26. 9. 2025 žalovaný zaplatil b) žalobci z titulu náhrady věcné škody částku 496,25 PLN; je proto povinen zaplatit mu rovněž úroky z prodlení z uvedené částky, avšak jen za omezenou dobu, tj. od 16. 12. 2000 do 26. 9. 2025.

17. Povinnost k zaplacení úroků z prodlení byla žalovanému uložena podle § 517 odst. 2 obč. zák. ve spojení s § 1 odst. 1 vyhl. č. 142/1994 Sb. (a dle přechodného ust., § 3028 odst. 2 věta druhá za středníkem o. z.). Při vyhlášení rozsudku došlo ke zřejmé nesprávnosti týkající se počátku prodlení žalovaného. Soud své pochybení napravil postupem dle § 164 o. s. ř., tj. vydáním opravného usnesení.

18. V rozsahu částky 2.311,25 PLN byl nárok b) žalobce na náhradu věcné škody se zbývajícími úroky z prodlení z výše uvedených důvodů okresním soudem přiléhavě zamítnut. Krajský soud proto rozsudek okresního soudu v odstavci III. výroku ve stejném rozsahu podle § 219 o. s. ř. potvrdil.

19. Ve zbývající napadené části, jde-li o věc samu, tj. ohledně úroků z prodlení z částky 3.782.500 Kč za dobu od 20. 3. 2013 do zaplacení, byl výrok okresního soudu napaden především s námitkou zpochybňující správnost (explicitně nevyjádřeného) právního závěru, že soud může přiznat úroky z prodlení z dlužné náhrady za ztížení společenského uplatnění poškozenému teprve ode dne, kdy vydá rozhodnutí o důvodu a výši jistiny určené poškozenému za ztížení jeho společenského uplatnění. Okresnímu soudu nutno vytknout, že výrok o zamítnutí žaloby v rozsahu zákonných úroků z prodlení z náhrady za ztížení společenského uplatnění vůbec neodůvodnil.

20. Krajský soud si byl vědom rozporů mezi judikaturou Nejvyššího soudu ČR a Ústavního soudu ČR k uvedené problematice. Vedle ustáleného pravidla, že úrok z prodlení z plnění na náhradu za ztížení společenského uplatnění nelze přiznat za dobu před ustálením zdravotního stavu (k tomu např. viz rozsudek NS ČR ze dne 31. 1. 2024, sp. zn. 25 Cdo 2797/2023), jsou závěry jmenovaných soudů protichůdné. Nejvyšší soud ČR např. v rozsudku ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 25 Cdo 2938/2016 uvedl: „Zvýšení bodového ohodnocení ztížení společenského uplatnění podle § 6 odst. 1 písm. c) vyhl. č. 440/2001 Sb. je vyhrazeno znalci za účelem zhodnocení závažnosti následků na zdraví poškozeného z medicínského hlediska a soud k němu není oprávněn. Mimořádné zvýšení náhrady podle § 7 odst. 3 vyhlášky provádí soud na základě takto zvýšeného bodového ohodnocení a může k němu v odůvodněných případech přistoupit, i když znalec zvýšení neprovede“. Naproti tomu Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. II. ÚS 2149/17 konstatoval, že veřejná moc je podle principu tzv. plné náhrady újmy povinna umožnit poškozenému efektivní vymáhání nároků z poškození osobnostních práv co do dopadů plynutím času, tedy co nejrychleji po vzniku újmy. Podle Ústavního soudu odmítnutí přiznat úroky z prodlení představuje zásah do základních práv, a proto musí být ospravedlnitelné podle objektivních a racionálních důvodů. Nárok na peněžitou náhradu je nárokem majetkové povahy. Okolnost, že se nemajetková újma vyčíslí zpravidla volnou úvahou, nemůže jít k tíži poškozeného a neodůvodňuje jiný přístup než u odškodnění majetkové újmy, kde je zpravidla její vyčíslení snazší. Povinnost škůdce nahradit nemajetkovou újmu jako důsledek odpovědnosti za civilní delikt vzniká ze samotného deliktu. Opačná úvaha staví poškozeného do výrazně horšího postavení oproti škůdci (bez práva poškozeného na úroky z prodlení je škůdce motivován nehradit dobrovolně, vyplatí se mu odpovědnost popírat a oddalovat splnění povinnosti nahradit újmu, a iniciativa tak spočívá na poškozeném). Podle nálezu ÚS ČR sp. zn. II. ÚS 2949/20 jedním z projevů principu tzv. plné náhrady újmy na zdraví je povinnost zajistit, aby soudní ochrana byla efektivní; prodlení škůdce s plněním povinnosti nahradit újmu snižuje míru kompenzační funkce odškodnění. Pozdní plnění nepředstavuje plnou náhradu, a je proto třeba je vyvážit přiznáním úroků z prodlení. Jejich přiznání je tak u náhrady újmy na zdraví zásada a jejich nepřiznání je výjimkou, která musí být náležitě odůvodněna, jinak dojde k porušení ústavně zaručených práv poškozeného. Nepřiznání úroků z prodlení musí být podloženo naléhavými, tedy objektivními a racionálními důvody. Závazkový vztah mezi škůdcem a poškozeným vzniká ze samotného deliktu a o celkové výši nároku na přiměřené a plné odškodnění (včetně náhrady škody za ztížení společenského uplatnění) soud rozhoduje v případném soudním řízení deklaratorním rozhodnutím. K výše vyloženým závěrům se ÚS ČR znovu přihlásil v nálezu sp. zn. I. ÚS 2370/22 ze dne 21. 2. 2023. Citovaná rozhodnutí ÚS ČR překonávají závěr plynoucí z rozsudku NS ČR ze dne 30. 12. 1991, publikovaného pod zn. 1 Cz 31/91, resp. rozsudku sp. zn. 25 Cdo 2938/2016.

21. Nárok na zaplacení úroků z prodlení z částky 6.479.313 Kč (tj. z původní výše nároku z důvodu ztížení společenského uplatnění) za dobu od 20. 3. 2013 do zaplacení uplatnil b) žalobce v podání ze dne 16. 4. 2020 (č. l. 1228). Podle doplnění znaleckého posudku (č. l. 476–494) bylo léčení b) žalobce ukončeno již v 8/1998. Znalec označil žalobcův zdravotní stav za trvalý (a konstatoval důvody pro mimořádné zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění). Poté b) žalobce žalobu změnil a rozšířil nárok na náhradu za ztížení společenského uplatnění na částku 6.479.313 Kč. Mezi účastníky nebylo sporu o tom, že zdravotní stav b) žalobce byl ke dni 20. 3. 2013 již ustálen.

22. Krajský soud nenašel důvody, pro které by b) žalobci zákonné úroky z prodlení z částky 3.782.500 Kč nenáležely. Nárok na náhradu za ztížení společenského uplatnění spojený s dopravní nehodou, k níž došlo v 12/1997, bylo možno nepochybně plnit již od 20. 3. 2013, neboť zdravotní stav b) žalobce se ustálil již v předcházejícím období. Vedlejší účastník tento nárok zčásti splnil; v rozsahu částky 3.782.500 Kč jeho dluh vůči b) žalobci dosud existuje. Dlužno poznamenat, že žalovaný, resp. vedlejší účastník, který vzal své odvolání proti rozsudku okresního soudu zpět, na uvedenou jistinu nic nezaplatil ani poté, kdy o ní bylo okresním soudem rozhodnuto. S přihlédnutím k výše citovaným judikaturním rozhodnutím ÚS ČR a k době delší 12 let, která od ustálení žalobcova zdravotního stavu uplynula, krajský soud zavázal žalovaného rovněž k zaplacení zákonných úroků z prodlení ve výši 7,05 % ročně z částky 3.782.500 Kč od 20. 3. 2013 do zaplacení.

23. Odvolací námitka o absenci lhůty k plnění jednotlivých peněžních částek v odstavci II. výroku napadeného rozsudku byla bezvýznamná. Uvedený nedostatek totiž řeší (pro případ, že povinný nesplní rozsudkem uloženou povinnost) ust. § 261a odst. 2 o. s. ř.

24. Ve stejném rozsahu rozsudek okresního soudu v odstavci III. výroku proto krajský soud změnil, jak je v odstavci IV. výroku tohoto rozsudku uvedeno [podle § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř.].

25. Podle § 224 odst. 2 a § 142 odst. 3 o. s. ř. jsou žalovaný a vedlejší účastník povinni zaplatit b) žalobci k rukám jeho advokáta společně a nerozdílně na náhradu nákladů prvostupňového řízení ve třídenní lhůtě od právní moci tohoto rozsudku částku 448.368,90 Kč. Stejnou částku přisoudil b) žalobci napadeným rozsudkem okresní soud, aniž proti ní kdokoli z účastníků vznesl námitky. Okresní soud přitom nákladový výrok zevrubně a přesvědčivě odůvodnil. Náhradu nákladů řízení b) žalobci přiznal v tom rozsahu, v jakém ji b) žalobce vyúčtoval, ačkoli jeho žalobě o částku 7.807,50 PLN s přísl. nevyhověl. Není proto důvod jeho nákladový výrok obsahově měnit v situaci, kdy b) žalobce v odvolacím řízení ohledně stejné částky s odvoláním převážně uspěl. Rozhodnutí o výši náhrady věcné škody navíc záviselo na úvaze soudu.

26. Podle § 224 odst. 2 a § 148 odst. 1 o. s. ř. jsou žalovaný a vedlejší účastník povinni zaplatit České republice na účet Okresního soudu ve Frýdku-Místku společně a nerozdílně na náhradě nákladů řízení částku 177.037,50 Kč ve třídenní lhůtě od právní moci rozsudku. Jedná se o náklady na znalečné, zaplacené z rozpočtových prostředků soudu, které okresní soud vyčíslil bezchybně. Povinnost k jejich náhradě uložil správně žalovanému a vedlejšímu účastníku, neboť ti ve věci převážně neuspěli; rozhodnutí o výši plnění záviselo na znaleckém posudku a na úvaze soudu.

27. Žalovaný a vedlejší účastník jsou podle § 224 odst. 2 o. s. ř. dále povinni zaplatit společně a nerozdílně České republice na účet Okresního soudu ve Frýdku-Místku za překlady listin částku 88.841 Kč. Účastníci mají podle § 18 odst. 1 věta první o. s. ř. právo jednat před soudem ve své mateřštině. Náklady s tím spojené ovšem nelze některému z účastníků uložit k náhradě, neboť by to znamenalo porušení zásady rovnosti před soudem. Účastníci mají ovšem právo na tlumočníka pouze u jednání. Plyne to např. ze závěrů rozsudku NS ČR ze dne 17. 7. 2018, sp. zn. 20 Cdo 2302/2017. Ohledně jiných nákladů spojených s překladem či tlumočením z nebo do cizího jazyka není možno uvedenou zásadu použít, a je proto povinen nahradit je státu procesně neúspěšný účastník, podle § 148 odst. 1 o. s. ř. V této věci se jednalo o náklady na překlad listin a na tlumočení při lékařském vyšetření žalobců zaplacené z rozpočtových prostředků okresního soudu v souhrnné částce 88.841 Kč.

28. Podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 2 o. s. ř. nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Řízení o odvolání b) žalobce proti výroku rozsudku okresního soudu v odstavci II. bylo odmítnuto, což je třeba hodnotit jako žalobcův procesní neúspěch v rozsahu částky 3.917.227 Kč. Jeho odvolání proti výroku rozsudku okresního soudu v odstavci III. (ohledně částky 3.411.974 Kč) bylo převážně úspěšné. Výsledně proto nebylo právo na náhradu nákladů přiznáno žádnému z účastníků. Proti tomuto rozsudku je dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat podle § 239 o. s. ř. jen dovolací soud. Účastník může podat dovolání do 2 měsíců od doručení rozsudku odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni, a to k Nejvyššímu soudu ČR v Brně.