11 Co 51/2025

Plný text

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Jany Palkovské a soudkyň JUDr. Zuzany Ihnátové a JUDr. Evy Placzkové ve věci žalobce: Jméno žalobce , narozený dne Datum narození žalobce bytem Adresa žalobce zastoupený advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený dne Datum narození žalovaného advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta o vyklizení nemovitosti a zaplacení částky 70.000 Kč s příslušenstvím k odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně č. j. 7 C 9/2024-108 ze dne 11. 12. 2024

I. Rozsudek okresního soudu se potvrzuje.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 8.193,90 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta žalovaného.

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal vyklizení žalovaného z předmětného bytu (odst. I. výroku), zamítl žalobu na zaplacení částky 70.000 Kč (odst. II. výroku), uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 41.105 Kč (odst. III. výroku).

2. Rozsudek napadl včas podaným odvoláním v celém rozsahu žalobce. Nesouhlasil se skutkovými závěry okresního soudu a s právním posouzením věci. Pokud okresní soud dovodil uzavření dohody o doživotním bezplatném užívání nemovitosti z výpovědí svědků, pak taková dohoda uzavřena nebyla. Svědek , jméno FO, toliko uvedl, že dohoda byla uzavřena, ovšem jaká, jakého obsahu a v jaké době již neuvedl a k tomu rovněž nesdělil žádné konkrétní skutečnosti. Údajná ústní dohoda je v přímém rozporu s listinným důkazem – kupní smlouvou z , datum, . Pokud by údajná ústní dohoda o doživotně bezplatném užívání nemovitosti byla skutečně uzavřena, tak ujednání v kupní smlouvě č. IV. bod 4 by postrádalo smysl. Toto ujednání v kupní smlouvě naopak prokazuje, že žádná ústní dohoda uzavřena nebyla. Rovněž svědkyně , jméno FO, uvedla, že v té době se bydlení rodičů neřešilo. K projevům vůle prodávajících a kupujícího nikdy nedošlo a žádný z provedených důkazů takové oboustranně shodné projevy vůle nepotvrzuje. Uvedený stav lze právně hodnotit jen jako tzv. výprosu, kdy žalobce nechával žalovaného v nemovitosti bydlet bez právního důvodu. Protože se chování žalovaného vůči ostatním bydlícím stalo neúnosným, rozhodl se žalobce uplatnit své vlastnické právo tak, aby žalovaný nadále v nemovitosti nebydlel. Nabídl mu bezplatné bydlení v bytě o velikosti 1+1 v , adresa, a tato nabídka stále trvá. Neudržitelnost dalšího bydlení žalovaného v nemovitosti potvrdily svědkyně , jméno FO, a , jméno FO, . Situace se vyhrotila do té míry, že na žalovaného podala , jméno FO, trestní oznámení pro domácí násilí a tato věc je vyšetřována orgány činnými v trestním řízení. Uskutečněná mediace potvrdila, že uživatelé předmětného domu spolu nemohou trvale žít. Žalovaný se dopouští domácího násilí zejména vůči matce žalobce paní , jméno FO, a jejímu partnerovi a rovněž se dopouští domácího násilí vůči sestře žalobce , jméno FO, , kteří v rodinném domě bydlí spolu s žalovaným. Soužití je neudržitelné a neslučuje se s dobrými mravy. Žalobce se domáhal změny napadeného rozhodnutí tak, že rozsudek okresního soudu bude změněn a žalobě bude v celém rozsahu vyhověno včetně přiznání nároku na bezdůvodné obohacení ve výši 70.000 Kč za bezplatné užívání bytové jednotky.

3. Žalovaný navrhoval potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného. Poukazoval na to, že následně kupní cena nezůstala ve vlastnictví prodávajících, ale byla neprodleně přeposlána kupujícímu. V podstatě všichni svědkové včetně těch, které navrhl sám žalobce, se shodli na tom, že bez ohledu na převod nemovitostí měli žalovaný a jeho manželka dožít tak, jako to bylo dosud – tedy užíváním I. nadzemního podlaží domu včetně spoluužívání sklepa, garáže a pozemku zahrady, a to bezplatně. Účelem bylo zajištění bytové potřeby převodců, nyní již aktuálně pouze žalovaného. Navrhoval potvrzení napadeného rozsudku.

4. Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení předcházejícího jeho vydání v celém rozsahu a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

5. Z obsahu spisu se podává, že žalobou ze dne 16. 1. 2024 se žalobce domáhal po žalovaném vyklizení z bytu v označené nemovitosti a dále zaplacení částky 70.000 Kč za užívání bytu, neboť žalovaný za to žádnou částku neplatí. Žaloba byla postavena na tvrzeních, že celá předmětná nemovitost byla předchozími vlastníky – žalovaným a jeho manželkou na základě smlouvy převedena do vlastnictví žalobce (vnuka žalovaného), přičemž po převodu vlastnického práva žalovaný zůstal v bytě bydlet, aniž by mu k tomu svědčil jakýkoliv titul. Sám žalobce v předmětném domě nebydlí.

6. Soud prvního stupně provedl dokazování výslechem svědků a listinami tak, jak je zachyceno v protokolech o jednání. Následně dospěl ke skutkovým zjištěním uvedeným v bodech 10. až 21. odůvodnění napadeného rozhodnutí.

7. Lze shrnout takto: žalovaný spolu se svou dnes již zemřelou manželkou , jméno FO, byli od roku 2002 vlastníky předmětných nemovitostí, když v domě se v I. nadzemním podlaží nachází byt, ve kterém od počátku bydlel žalovaný se svou manželkou a ve II. nadzemním podlaží byt, ve kterém bydlela a bydlí jeho dcera , jméno FO, se svým partnerem , jméno FO, a dětmi , jméno FO, a , jméno FO, . Nemovitosti převedli žalovaný s manželkou do tehdy společného jmění žalobce a jeho manželky , jméno FO, , kupní cena byla sjednána ve výši 3.000.000 Kč a byla uhrazena. Následně žalovaný částku obdrženou jako kupní cenu převedl na účet žalobce. Po prodeji nemovitosti žalovaný, tehdy ještě se svou manželkou, v nemovitosti bezplatně bydleli a užívali ji ve stejném rozsahu, jako když byli vlastníky. Neodhlásili se z trvalého pobytu a nehledali jiné bydlení. Po smrti žalovaného manželky začaly v průběhu roku 2023 vznikat konflikty mezi žalovaným a ostatními obyvateli domu a mezi synem žalovaného , jméno FO, a dcerou žalovaného , jméno FO, . Dne 30. 8. 2023 vyzval žalobce žalovaného k vyklizení nemovitosti a k zaplacení částky za užívání bytu v nemovitosti ve výši 10.000 Kč měsíčně za dobu 6 měsíců zpětně.

8. Odvolací soud souhlasí s právním závěrem okresního soudu, že mezi účastníky byla uzavřena kupní smlouva, na základě které přešlo vlastnické právo k předmětné nemovitosti z žalovaného (a tehdy ještě jeho manželky , jméno FO, ) na žalobce. Kupní cena byla ze strany žalobce žalovanému uhrazena, následně byla tato částka z účtu žalovaného zaslána zpět žalobci. Obě strany se shodly na tom, že tato částka představovala žalovaného dar žalobci, a již neměla být žalovanému vrácena. Do dnešního dne také k jejímu vrácení nedošlo a žalovaný ji v podstatě ani nepožaduje.

9. Odvolací soud nesouhlasí se závěrem okresního soudu, že k převodu nemovitostí došlo pouze „naoko“, ať již za jakýmkoliv účelem. Ani žalobce ani žalovaný nezpochybnili, že žalovaný ještě se svou manželkou převedli vlastnické právo k předmětné nemovitosti na žalobce. Není tak pochyb, že byla uzavřena smlouva o převodu vlastnického práva k předmětným nemovitostem z žalovaného na žalobce, jednalo se o smlouvu kupní, kdy za převod vlastnických práv byla ze strany žalobce uhrazena částka celkem 3.000.000 Kč. Pokud žalovaný posléze z jakýchkoliv pohnutek či pod vlivem dalších osob nechal převést částku 3.000.000 Kč ze svého účtu zpět žalovanému, lze tento úkon posoudit jako dar. Peníze z koupě byly převedeny na účet žalovaného (a tehdy ještě jeho manželky), pokud s touto finanční částkou následně prodávající naložili tak, že ji převedli žalobci na jeho účet s úmyslem tuto částku již zpět nevyžadovat, jednalo se o dar, přičemž uvedené právní jednání nemá vliv na platnost kupní smlouvy, na základě které došlo k převodu vlastnického práva z žalovaného na žalobce.

10. Po převodu vlastnického práva na žalobce zůstala zachována dosavadní situace ohledně bydlení. Žalovaný a tehdy jeho manželka zůstali bydlet v přízemí rodinného domu v místnostech tvořících samostatný byt, v I. patře rodinného domu bydlela i nadále dcera žalovaného , jméno FO, se svým partnerem a dvěma dětmi; zároveň se jedná o žalobcovu matku. Žalobce sám od koupě předmětných nemovitostí v domě nebydlel.

11. Podstatou žaloby byla otázka, zda žalovanému svědčí nějaký právní titul k bydlení v nemovitosti či nikoliv. Okresní soud provedl výslech svědků, a to včetně svědků navržených žalobcem – žalobcovy polorodé sestry , jméno FO, a žalobcovy matky , jméno FO, . Svědkyně , jméno FO, vypověděla, že se nějak po prodeji nemovitosti neřešilo, co bude s žalovaným a jeho manželkou, nebavili se o tom, že by se odstěhovali hned, mělo to zůstat tak, jak to bylo. O vystěhování žalovaného se začalo hovořit asi rok po smrti jeho manželky, v době, kdy s ním začaly spory. Spory, kdy žalovaný začne křičet, se vyskytují zhruba pětkrát ročně. V současné době spolu navzájem nekomunikují. Jde o spor širší rodiny, včetně žalobce a syna žalovaného. Při nějaké hádce se stalo, že někdo z domu řekl žalovanému, že se má vystěhovat, z toho byl žalovaný v šoku a začal po nich křičet. Svědkyně , jméno FO, uvedla, že po prodeji nemovitosti předpokládali, že rodiče budou žít v domě dál. Svědkyně neví nic o tom, že by byla dohoda, že by žalovaný a jeho manželka měli žalobci platit nějaké úhrady za bydlení v domě. Na úhradách za plyn, elektřinu a vodu se žalovaný podílí měsíční částkou 7.000 Kč.

12. Okresní soud učinil z provedených důkazů odpovídající skutkový závěr, že po převodu předmětných nemovitostí z žalovaného na žalobce byla mezi nimi uzavřena dohoda o doživotním bezplatném bydlení žalovaného (a tehdy ještě jeho manželky) v dosavadních prostorách domu. Výpovědi obou jmenovaných svědkyň nelze interpretovat jinak, než že bylo úmyslem žalobce jako nabyvatele a žalovaného a jeho manželky, že posledně jmenovaní zůstanou ve svém dosavadním bytě bydlet i nadále, aniž by za to měli platit, kromě energií, jakékoliv platby, nebylo uvažováno o tom, že by se odstěhovali, měl být zachován dosavadní stav jejich bydlení.

13. Odvolací soud na rozdíl od okresního soudu po právní stránce dospěl k závěru, že mezi žalovaným a žalobcem došlo ke konkludentnímu uzavření dohody o výpůjčce (nikoliv k ústnímu). Ze strany žalobce a žalovaného došlo k projevu vůle jiným než výslovným způsobem, a sice jednáním, když žalovaný i po prodeji nemovitosti zůstal se svou manželkou bydlet v dosavadních prostorách – v bytě v přízemí domu. Od převodu vlastnického práva k nemovitostem na žalobce v roce 2020 do roku 2023 nebyly v širší rodině pochybnosti, že by snad žalovaný neměl v bytě bydlet a že by jej měl vyklidit, byť přestal být vlastníkem. Rodina byla srozuměna s tím, že dosavadní stav bydlení zůstane zachován.

14. Žalovaný v bytě bydlel a užíval jej stejně jako zahradu. Žalobce po nabytí vlastnického práva v domě nebydlel, ale žádným způsobem nebrojil proti tomu, že v bytě bydlí žalovaný. Bylo prokázáno, že žalobce i ostatní členové rodiny počítali s tím, že žalovaný v domě zůstane bydlet do konce svého života a že se o něj budou v případě potřeby se i starat. Dle názoru odvolacího soudu se jednalo z obou stran o projev vůle učiněný jinak než výslovně, přičemž projev vůle nevzbuzoval pochybnosti o tom, jaká vůle je projevována: žalobce ponechá žalovaného v bytě bydlet po dobu jeho života a žalovaný toto bydlení přijímá. Oba projevy vůle směřovaly k vyvolání totožného právního následku, k uzavření smlouvy o výpůjčce. Výpůjčkou mělo být bydlení žalovaného v bytě, který mu tímto žalobce vypůjčil. Bylo zřejmé, že tímto způsobem chtějí obě strany jednat a vyvolat zamýšlený následek. Ve smyslu § 546 o. z. obě strany jednaly způsobem nevzbuzujícím pochybnost o tom, co chtěly projevit. Konkludentním způsobem tak došlo k uzavření smlouvy o výpůjčce ve smyslu § 2193 o. z. (smlouvou o výpůjčce půjčitel přenechává vypůjčiteli nezuživatelnou věc a zavazuje se mu umožnit její bezplatné dočasné užívání).

15. Ve smyslu závěru Nejvyššího soudu vysloveného v rozhodnutí sp. zn. 26 Cdo 376/2009 předmětem výpůjčky může být i byt. Neodporuje ust. § 2193 o. z., pokud dočasnost je omezena po dobu života žalovaného.

16. Bylo zjištěno, že mezi účastníky, respektive žalovaným a žalobcovou matkou a polorodou sestrou, vznikly konflikty, konkrétně vznikaly od roku 2023. Neobstojí však odvolací námitka žalobce, že se jedná o konflikty takové intenzity, že by další bydlení žalovaného v bytě bylo neudržitelným, že by se z jeho strany jednalo o agresi či domácí násilí. Bylo prokázáno před soudem prvního stupně, že trestní oznámení vnučky žalovaného , jméno FO, ohledně chování žalovaného v domě bylo Policií ČR postoupeno k projednání přestupku , právnická osoba, v , adresa, , který následně věc odložil. Ve třech případech nastala prekluze, v jednom případě došlé oznámení neodůvodňovalo zahájení řízení o přestupku. Navíc nelze pominout zjištění, že dochází-li ke konfliktům, jedná se také o spory mezi žalobcovou matkou a jejím bratrem , jméno FO, , synem žalovaného.

17. Jak plyne z ustanovení § 2198 o. z. půjčitel se nemůže domáhat předčasného vrácení věci; to neplatí, užije-li vypůjčitel věc v rozporu se smlouvou. Mezi účastníky byla sjednána konkludentní smlouva o výpůjčce předmětného bytu na dobu do konce života žalovaného, nebylo ani tvrzeno, že by žalovaný jako vypůjčitel užíval věc v rozporu se smlouvou. Na základě toho se žalobce jako půjčitel nemůže domáhat předčasného vrácení věci, tj. vyklizení předmětného bytu.

18. S ohledem na shora uvedené závěry odvolací soud považuje napadený rozsudek za věcně správný a v souladu s § 219 o. s. ř. jej potvrdil.

19. Rozsudek okresního soudu je věcně správný také v rozsahu zamítnutí žaloby na zaplacení částky 70.000 Kč. Jedním ze základních znaků výpůjčky je její bezplatnost, z čehož plyne, že žalobce nemá vůči žalovanému právo na platby za bydlení v bytě, vyjma těch, které za spotřebovaná média žalovaný platí. Žalovanému proto nevzniklo ani bezdůvodné obohacení ve výši 70.000 Kč na žalobcův úkor.

20. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř. Procesně úspěšný žalovaný má vůči procesně neúspěšnému žalobci právo na náhradu účelně vynaložených nákladů v řízení před soudem druhého stupně.

21. Zástupci žalovaného náleží odměna za jeden úkon právní služby – účast u jednání před odvolacím soudem ve výši 5.100 Kč (§ 9 odst. 1, § 7, § 12 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. ve znění účinném od 1. 1. 2025, dále jen citovaná vyhláška). Paušální náhrada za 1 úkon právní služby dle § 13 odst. 4 citované vyhlášky činí 450 Kč, náhrada za promeškaný čas za čtyři půl hodiny po 150 Kč dle § 14 odst. 3 citované vyhlášky činí 600 Kč. Náhrada jízdného v souladu s § 13 odst. 5 citované vyhlášky činí 621,80 Kč (14,4 kWh/100 km x 90 km x 7,70 Kč/1 kWh x 0,01 = 99,80 Kč; 90 km x 5,80 Kč/km = 522 Kč; celkem 621,80 Kč). Částka 6.771,80 Kč se zvyšuje o 21 % daně z přidané hodnoty na částku 8.193,90 Kč a byla žalovanému přiznána.

22. Lhůta k plnění byla stanovena v souladu s § 160 odst. 1 a platební místo v souladu s § 149 odst. 1 o. s. ř.