11 CO 86/2022

Plný text

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Jany Palkovské a soudkyň JUDr. Zuzany Ihnátové a JUDr. Evy Placzkové ve věci žalobkyně: ; jméno příjmení , narozená dne datum bytem adresa proti žalovanému: osobní údaje žalovaného sídlem adresa o určení vlastnického práva k nemovitosti a o zaplacení částky 10.362 Kč s příslušenstvím k odvolání účastníků proti rozsudku Okresního soudu v Opavě č. j. 16 C 90/2019-144 ze dne 12. 1. 2022

I. Rozsudek okresního soudu se v odstavci I. výroku mění takto: Žaloba na určení, že žalobkyně je vlastníkem ideálního podílu 1419/10 000 na pozemku parc. [číslo] v [katastrální uzemí] [část obce], se zamítá.

II. Rozsudek okresního soudu se v odstavcích II. a IV. výroku potvrzuje.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 2.700 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

IV. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 1.416 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně určil, že žalobkyně je vlastníkem ideálního podílu 1419/10 000 na pozemku parc. [číslo] v [katastrální uzemí] [část obce], jehož součástí je stavba bytového domu [adresa] (odstavec I. výroku), zamítl žalobu o zaplacení částky 10.362 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení od 7. 3. 2019 (odstavec II. výroku), uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 8.741,54 Kč (odstavec III. výroku) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit na účet okresního soudu soudní poplatek ve výši 6.000 Kč (odstavec IV. výroku).

2. Proti výroku v odstavci I. podal včasné odvolání žalovaný. Vytýkal soudu, že při aplikaci právních norem použil pouze jazykový výklad, přičemž se jedná o specifický a zvlášť složitý případ, zejména z důvodu vývoje a většího množství historických legislativních změn. Poukazoval na to, že okresní soud nesprávně nevzal v potaz správní rozhodnutí katastrálního úřadu ohledně dané věci. Žalobkyni muselo být jasné, jaká práva ve vztahu k bytu nabývá, a je nevysvětlitelné, že se svého domnělého vlastnického práva k pozemku domáhá více než 20 let od momentu, kdy si mohla stav svého majetku zkontrolovat. Obě kupní smlouvy výslovně uvádí, že na jejich základě dochází k převodu vlastnického práva pouze k bytové jednotce a ke společným částem domu. Vytýkal soudu, že zasáhl do právní jistoty, přičemž argumentace soudu pro takový obrat není dostatečně přesvědčivá a společensky odůvodnitelná. Žalovaný se ztotožnil s rozhodnutím katastrálního úřadu, resp. zeměměřického a katastrálního inspektorátu, která obsahují dokonalý a detailní rozbor vývoje skutkového stavu a správné právní posouzení. Vytýkal soudu nesprávnou interpretaci § 15 zákona č. 52/1966 Sb., úplné opomenutí v § 205 (tehdy účinného) občanského zákoníku, nesprávný výklad § 20 odst. 4 a 5 zákona č. 52/1966 Sb. Rovněž nesouhlasil s tím, že žalobkyně nebyla vyzvána k zaplacení soudního poplatku a byly jí přiznány neúměrně vysoké náklady řízení za jízdné z [země] do [obec] a zpět, přičemž žalobkyně má jako místo svého faktického pobytu dlouhodobě v [obec]. Domáhal se změny napadeného rozhodnutí tak, že rozsudek v odstavci I. výroku bude změněn a žaloba bude zamítnuta.

3. Žalobkyně napadla včas podaným odvoláním odstavec II. výroku, nesouhlasila s tím, že by byl soud vázán rozhodnutím ve věci sp. zn. 10 C 2/2019. Dle jejího názoru měla být žaloba o zaplacení částky 10.362 Kč vyloučena k samostatnému projednání a rozhodnutí. Jedná se o vrácení neoprávněného bezdůvodného obohacení od žalovaného, další soudy nejsou vázány rozsudkem ve věci č. j. 10 C 2/2019-24, i když je tento rozsudek pravomocný.

4. Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí v celém rozsahu včetně řízení předcházejícího jeho vydání a dospěl k závěru, že odvolání žalovaného je důvodné, oproti tomu odvolání žalobkyně důvodné není.

5. Z obsahu spisu se podává, že žalobkyně se domáhala určení svého vlastnického práva v rozsahu podílu 1419/10 0000 na pozemku parc. [číslo] v [katastrální uzemí] [část obce] (dále jen předmětná nemovitost nebo předmětný pozemek). Tvrdila, že [územní celek] je neoprávněně zapsáno v katastru nemovitostí jako vlastník předmětného pozemku, žalobkyně je vlastníkem jednotky v budově [číslo] spolu s podílem na společných částech domu a právě pozemku o velikosti [číslo] [číslo] od 11. 8. 1998. Svého vlastnického práva se domáhá na základě § 872 obč. zák., kdy se právo osobního užívání pozemku transformovalo na právo vlastnické. Popsala, jakým způsobem nabyla vlastnické právo k jednotce a podílu na společných částech domu, dále požadovala zaplacení částky 10.362 Kč s úrokem z prodlení, neboť nesouhlasila s rozsudkem Okresního soudu v Opavě č. j. 10 C 2/2019-24, kterým jí bylo uloženo zaplatit uvedenou částku žalované, proti rozsudku neměla možnost podat odvolání, neboť původní jistina činila 9.062 Kč jako tvrzené obohacení žalobkyně na úkor žalovaného za užívání tohoto pozemku, a dále částka 1.300 Kč jako náklady řízení.

6. Okresní soud provedl dokazování listinami tak, jak je zachyceno v protokolech o jednání a z takto provedených důkazů zjistil skutečnosti, jež jsou uvedeny v odstavcích 4. až 12. odůvodnění napadeného rozhodnutí. Zjištěný skutkový stav věci nebyl v zásadě žádným z účastníků zpochybněn, odvolací soud jej považuje za správný a odpovídající provedenému dokazování a v úplnosti na něj odkazuje.

7. Odvolací soud však nesouhlasí s právním posouzením věci ve stavu k výroku v odstavci I. o určení vlastnického práva k předmětné nemovitosti.

8. Okresní soud správně dovodil, že ve smyslu § 80 o. s. ř. má žalobkyně naléhavý právní zájem na určovací žalobě ve vztahu k předmětnému pozemku, neboť bez tohoto určovacího výroku se nemůže domoci změny zápisu v katastru nemovitostí, kde je dosud jako vlastník ve vztahu k tomuto podílu zapsáno [územní celek], oproti tomu žalobkyně zde jako vlastník, resp. spoluvlastník uvedeného ideálního podílu zapsána není.

9. Ve vztahu k právnímu posouzení věci zaujal odvolací soud následující názor. Za účinnosti zákona č. 52/1966 Sb. koupili do tehdy osobního vlastnictví byt [číslo] v prvním podlaží domu [adresa] na parcele [číslo] stavební plocha v [katastrální uzemí] [část obce] manželé [jméno] a [jméno] [příjmení], kupní smlouva byla uzavřena v [měsíc] [rok]. Z obsahu kupní smlouvy je zřejmé, že koupili byt (tehdy ještě nikoliv jednotku, resp. bytovou jednotku), zároveň se smlouvou jim byl bez náhrady přenechán ke společnému dočasnému užívání ve smyslu tehdy účinného občanského zákoníku § 397 pozemek, na němž je dům postaven, včetně dvora a přídomní zahrady, v rozsahu, který odpovídá spoluvlastnickému podílu na společných částech domu. Bylo postupováno ve smyslu § 20 odst. 4 a 5 zákona č. 52/1966 Sb. Dle citovaného ustanovení převádějí-li se byty ze státního socialistického vlastnictví do osobního vlastnictví, zřídí se pro vlastníky bytů právo osobního užívání pozemku po převodu všech bytů v domě (odst. 4). Na dobu do vzniku práva společného osobního užívání pozemku přenechá národní výbor vlastníkům bytů v osobním vlastnictví pozemek ke společnému dočasnému užívání (§ 397 občanského zákoníku) v rozsahu, který odpovídá spoluvlastnickým podílům na společných částech domu (§ 17 odstavec 2). Dohoda o přenechání pozemku k dočasnému užívání je součástí smlouvy o převodu bytu (§ 14). Právo dočasného užívání pozemku přechází na právní nástupce vlastníka bytu v osobním vlastnictví (odst. 5).

10. Z citovaného ustanovení je zřejmé, že právo osobního užívání pozemku mohlo být zřízeno až poté, co budou do osobního vlastnictví převedeny všechny byty v domě. Do doby, než se tak stane, měl zřídit národní výbor vlastníkům bytů v osobním vlastnictví právo dočasného užívání pozemku v rozsahu, jak odpovídá jejich spoluvlastnickému podílu na společných částech domu. Citovaný zákon byl účinný do 1. 5. 1994, kdy jej zrušil zákon č. 72/1994 Sb. o vlastnictví bytů. Je však nutno mít na zřeteli, že v mezidobí došlo k zásadní novelizaci občanského zákoníku zákonem č. 509/1991 Sb., která nabyla účinnosti od 1. 1. 1992. V důsledku společenských změn došlo také k zásadní změně ve vztahu k vlastnictví. Institut osobního užívání pozemků ve smyslu § 198 a institut dočasného užívání pozemku ve smyslu § 397 občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 1991 byly zrušeny. Rovněž bylo zrušeno osobní vlastnictví a zákon č. 509/1991 Sb. v přechodných ustanoveních k úpravám účinným od 1. 1. 1992 jasně stanovil následující pravidla. Dle § 868 obč. zák. ve znění účinném od 1. 1. 1992 (dále jen „obč. zák.“), pokud dále není uvedeno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní vztahy vzniklé před 1. lednem 1992; vznik těchto právních vztahů, jakož i nároky z nich vzniklé před 1. lednem 1992 se však posuzují podle dosavadních předpisů.

11. Dle § 872 odst. 1 obč. zák. právo osobního užívání pozemku, vzniklé podle dosavadních předpisů, které trvá ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona, mění se dnem účinnosti tohoto zákona na vlastnictví fyzické osoby. Dle odstavce 7 vznikl-li občanovi za podmínek uvedených v zákoně č. 57/1966 Sb., o osobním vlastnictví k bytům ve znění zákona č. 30/1978 Sb., osobní vlastnictví k bytu, mění se dnem účinnosti tohoto zákona osobní vlastnictví na vlastnictví fyzické osoby; rovněž právo společného osobního užívání pozemku, na němž stojí obytný dům s bytem (byty) ve vlastnictví občana (občanů), mění se dnem účinnosti tohoto zákona na podílové spoluvlastnictví fyzických osob.

12. Z posledně citovaného ustanovení lze dojít k závěru, že pokud k 1. 1. 1992 trvalo právo osobního užívání pozemku (to jest, že již skutečně existovalo a svědčilo fyzické osobě), transformovalo se toto právo osobního užívání pozemku na vlastnictví fyzické osoby. Vztáhneme-li uvedenou úpravu k zákonu č. 52/1966 Sb., mohlo se právo osobního užívání předmětného pozemku transformovat do vlastnického práva pouze za podmínky, že právo osobního užívání pozemku existovalo k 1. 1. 1992. V daném případě však k takové situaci nedošlo, neboť k 1. 1. 1992 nebyly ještě převedeny všechny byty v předmětném domě do osobního užívání ve smyslu zákona č. 52/1966 Sb. Pokud ke dni 1. 1. 1992 nesvědčilo manželům [příjmení] právo osobního užívání pozemku v rozsahu jejich spoluvlastnického podílu ke společným částem domu, nemohlo se toto neexistující právo transformovat v právo spoluvlastnické k předmětnému pozemku v rozsahu, který by odpovídal jejich spoluvlastnickému podílu na společných částech domu. Bylo totiž prokázáno, že k 1. 1. 1992 ještě nebyly převedeny všechny byty v předmětném domě. Manželům [příjmení] k posledně uvedenému datu svědčilo právo dočasného užívání předmětného pozemku ve smyslu § 397 občanského zákoníku, tento právní institut však byl od 1. 1. 1992 zrušen a v přechodných ustanoveních zákona č. 509/1991 Sb. se ve vztahu k tomuto zrušenému ust. § 397 obč. zák. neuvádí nic. Z toho je zřejmé, že přechodná ustanovení občanského zákoníku na tento institut nepamatovala a je nutno mít na zřeteli, že pokud přechodnými ustanoveními nebyla zákonná transformace upravena, nebylo možno použít analogii ve smyslu § 853 obč. zák. a zákonnou transformaci aplikovat rovněž na § 397 obč. zák. Nelze tak dospět k závěru, že z práva dočasného užívání nemovitosti – předmětného pozemku – ve smyslu § 397 obč. zák. se dnem 1. 1. 1992 mohlo stát spoluvlastnické právo k předmětnému pozemku v rozsahu spoluvlastnického podílu ke společným částem domu. Novelou občanského zákoníku provedenou zákonem č. 509/1991 Sb. byl tento užívací titul (§ 397 obč. zák.) odstraněn a nebyl ničím nahrazen.

13. Od 1. 5. 1994 pak byl celý zákon č. 52/1966 Sb. zrušen. Předmětný byt již jako bytová jednotka ve smyslu zákona č. 72/1994 Sb. byl na základě kupní smlouvy manžely [příjmení] prodán žalobkyni. Je nutno poukázat, že v kupní smlouvě není nikde uvedeno, že by snad převádějící prodávali nabyvatelce podíl na předmětném pozemku. Ostatní bytové jednotky v domě byly prodány dalším nabyvatelům v průběhu let 1997 a 1998. I když posléze došlo k převodu všech bytových jednotek v domě na nové nabyvatele ve smyslu zákona č. 72/1994 Sb., nemohl již být aplikován § 20 odstavec 4 zákona č. 52/1966 Sb., neboť tento zákon již byl zrušen a pozbyl své účinnosti od 1. 5. 1994. Lze tak dojít k závěru, že pokud k 1. 1.1992 nesvědčilo žalobkyni právo osobního užívání předmětného pozemku ve smyslu § 20 odstavec 4 zákona č. 52/1966 Sb., nemohlo se toto neexistující právo k 1. 1. 1992 a ani později přetransformovat na právo spoluvlastnické k předmětnému pozemku. Odvolací soud je rovněž toho názoru, že se tak nestalo ani na základě účinnosti nového občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014.

14. Dle § 853 obč. zák. občanskoprávní vztahy, pokud nejsou zvláště upraveny ani tímto, ani jiným zákonem, se řídí ustanoveními tohoto zákona, která upravují vztahy obsahem i účelem jim nebližší. Jestliže manželům [příjmení] svědčilo k 31. 12. 1991 právo dočasného užívání k předmětnému pozemku ve smyslu § 397 občanského zákoníku účinného do 31. 12. 1991 a toto právo od 1. 1. 1992 již nebylo v novelizovaném občanském zákoníku ukotveno, je nutno položit si otázku, jaké právo k předmětnému pozemku manželům [příjmení] jako vlastníkům předmětného bytu a podílu na společných částech domu svědčilo. Ve smyslu § 853 obč. zák. má odvolací soud za to, že analogicky se mohlo jednat o výpůjčku ve smyslu § 659 obč. zák. (smlouvou o výpůjčce vznikne vypůjčiteli právo věc po dohodnutou dobu bezplatně užívat). O výpůjčce hovoří také komentář k zákonu č. 72/1994 Sb., § 21 odstavec 5 (zdroj ASPI, komentář Wolters Kluwer). Manželům [příjmení] tak od 1. 1. 1992 mohlo svědčit k předmětnému pozemku právo výpůjčky a toto právo přešlo také na nabyvatelku bytové jednotky – žalobkyni v důsledku kupní smlouvy uzavřené mezi žalobkyní a manžely [příjmení] již za účinnosti zákona č. 72/1994 Sb. Zákon č. 72/1994 Sb. účinný od 1. 5. 1994 v § 21 upravuje práva vlastníků bytových jednotek k pozemku. V odstavci 5 citovaného ustanovení se uvádí, že nedojde-li mezi vlastníkem jednotky a vlastníkem pozemku ke sjednání písemné smlouvy o úpravě práv k pozemku do 31. 12. 2000, vzniká dnem 1. 1. 2001 ve prospěch vlastníka jednotky věcné břemeno k zastavěnému pozemku, a to za náhradu. Obsahem věcného břemene je právo vlastníka jednotky spoluužívat zastavěný pozemek, a to v rozsahu odpovídajícímu velikosti spoluvlastnického podílu na společných částech domu. Dojde-li k převodu nebo přechodu vlastnictví jednotky, stává se oprávněným z věcného břemene nabyvatel jednotky.

15. Jestliže od 1. 5. 1994 do 31. 12. 2000 nedošlo mezi vlastníkem jednotky (manžely [příjmení], posléze žalobkyní) a vlastníkem pozemku (v rozsahu žalovaného podílu [stát. instituce]) ke sjednání písemné smlouvy o úpravě práv k pozemku, vzniklo již žalobkyni od 1. 1. 2001 jako vlastnici bytové jednotky věcné břemeno k zastavěnému pozemku v rozsahu odpovídajícímu velikosti jejího spoluvlastnického podílu na společných částech domu. Dle názoru odvolacího soudu toto právo svědčí žalobkyni i po právní úpravě provedené novým občanským zákoníkem č. 89/1992 Sb.

16. Lze tak uzavřít, že žalobkyni nesvědčí právo podílového spoluvlastnictví v rozsahu 1419/10 000 k předmětnému pozemku a její žalobě nemohlo být z uvedených důvodů vyhověno. Odvolací soud proto ve smyslu § 220 odstavec 1 písm. a) o. s. ř. napadené rozhodnutí v rozsahu odstavce I. výroku změnil a žalobu zamítl.

17. Vzhledem k tomu, že došlo k zamítnutí žalobního nároku žalobkyně, byl potvrzen rozsudek okresního soudu v odstavci II. výroku, kterým byla zamítnuta její žaloba na zaplacení částky 10.362 Kč. K tomu uvedl okresní soud správně, že vzneseným žalobním požadavkem nelze mimo rámec zákonem připuštěných opravných prostředků revidovat závěr soudu vyslovený rozsudkem ve věci sp. zn. 10 C 2/2019. V souladu s § 219 o. s. ř. bylo v odstavci II. výroku napadené rozhodnutí potvrzeno, stejně tak bylo potvrzeno v rozsahu odstavce IV., kterým okresní soud dodatečně uložil žalobkyni povinnost zaplatit soudní poplatek ve výši 6.000 Kč.

18. V souladu s § 224 odst. 2 o. s. ř. rozhodl odvolací soud nově o náhradě nákladů řízení. Dle § 142 odst. 1 o. s. ř. má žalovaný jako plně úspěšný účastník právo na náhradu nákladů potřebných k účelnému bránění práva proti procesně neúspěšné žalobkyni. Odvolací soud přiznal žalovanému paušální náhradu dle vyhl. č. 254/2015 Sb. po 300 Kč za tyto úkony: vyjádření k žalobě z 17. 7. 2019, vyjádření k odvolání ze dne 4. 10. 2019 a 7. 5. 2020, příprava k jednání a účast u jednání dne 3. 2. 2021, příprava k jednání a účast u jednání dne 21. 10. 2021, příprava k jednání a účast u jednání dne 2. 12. 2021; 9 x 300 Kč = 2.700 Kč Odvolací soud nepřiznal žalovanému paušální náhradu za úkon – vyjádření z 16. 12. 2020, ve kterém nebylo sděleno k věci nic právně významného, nepřiznal náhradu za úkon – písemně podaná závěrečná řeč ve věci. Tento závěrečný návrh měl být přednesen dne 12. 1. 2022 na nařízeném jednání a je věcí žalovaného, že se k uvedenému jednání nedostavil. Za písemně podanou závěrečnou řeč mu nelze náhradu ve výši 300 Kč přiznat.

19. V souladu s § 142 odst. 1 o. s. ř. má v odvolacím řízení procesně úspěšný žalovaný právo na náhradu účelně vynaložených nákladů. V souladu s vyhl. č. 254/2015 Sb. má právo na paušální náhradu za 3 úkony – podání odvolání, příprava k jednání a účast u jednání před odvolacím soudem dne 10. 10. 2022, 3 x 300 Kč = 900 Kč. Dále má žalovaný právo na náhradu hotových výdajů – jízdného. Jízdné činí celkem 516 Kč (70 ujetých km x 6 l /100 km x 44,50 Kč l benzin 95 x 0,01 = 187 Kč; 70 km x 4,70 Kč/km = 329 Kč; celkem 516 Kč). Celkové náklady žalovaného vzniklé v odvolacím řízení činí 1.416 Kč.

20. Žalobkyni bylo uloženo tyto náklady žalovanému nahradit, lhůta k plnění byla stanovena v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. Nebyly shledány důvody pro aplikaci § 150 o. s. ř. Dle tohoto ustanovení jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat. Žádné důvody zvláštního zřetele nebyly shledány, žalovaný jako veřejnoprávní korporace se od počátku musel bránit žalobě, která byla zcela nedůvodná, a nelze tak dospět k závěru, že by bylo možno nepřiznat procesně úspěšnému žalovanému náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.