16 C 90/2019

Plný text

Okresní soud v Opavě rozhodl soudcem Mgr. Radkem Solařem ve věci žalobkyně: ; celé jméno žalobkyně , datum narození bytem adresa žalobkyně proti žalovanému: ; územní celek , IČO sídlem adresa žalované o určení vlastnického práva k nemovité věci a o zaplacení částky 10 362 Kč s příslušenstvím

I. Určuje se, že žalobkyně je vlastníkem ideálního podílu [číslo] [anonymizováno] na pozemku [parcelní číslo] v [katastrální uzemí] - [část obce], jehož součástí je stavba bytového domu [adresa].

II. Žaloba o zaplacení částky 10 362 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení jdoucím od 7. 3. 2019 do zaplacení, se zamítá.

III. Žalované je povinno zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 8 741,54 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku.

IV. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Opavě soudní poplatek z podané žaloby v částce 6 000 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Podanou žalobou domáhala se žalobkyně, aby soud určil, že je vlastníkem ideálního podílu [číslo] [anonymizováno] na pozemku [parcelní číslo] nacházejícím se v [katastrální uzemí] – [část obce], jehož součástí je stavba bytového domu [adresa] a dále zaplacení částky 10 362 Kč spolu se zákonným ročním úrokem jdoucím z této částky od 7. 3. 2019 do zaplacení. Své vlastnické právo k uvedenému ideálnímu podílu na pozemku dovozovala z toho, že dne [datum] od vlastníků manželů [akadem. titul] [jméno] a [jméno] [příjmení] koupila byt (bytovou jednotku), jehož je majitelkou, nacházející se v budově [číslo] to spolu s podílem na společných částech domu o velikosti [číslo] [anonymizováno], přičemž manželé [příjmení] se stali vlastníky tohoto bytu (bytové jednotky) na základě kupní smlouvy ze dne [datum] uzavřené s [anonymizována čtyři slova] [okres]. Přesto však žalobkyně v katastru nemovitostí zapsaná/vedená jako vlastník pozemku, na němž bytový dům, v němž se její byt nachází, stojí, není, namísto ní je v katastru nemovitostí jako vlastník zapsáno žalované. Poukazovala přitom stručnou argumentací řečeno na to, že podle zákona číslo 52/1966 Sb., o osobním vlastnictví bytů, na manžele [příjmení] mělo přejít právo dočasného užívání předmětného pozemku, které po prodeji všech bytů v domě (k němuž došlo až v roce 1998) se mělo změnit na trvalé osobní užívání pozemku a podle ustanovení § 872 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku na vlastnictví. Jestliže pak manželé [příjmení] měli být vlastníky tohoto ideálního podílu na pozemku, pak toto vlastnictví s prodejem bytu z nich přešlo na žalobkyni, neboť toto vlastnické právo k pozemku se nerozlučně přimyká k vlastnictví bytové jednotky a je od tohoto vlastnictví neoddělitelné. Jestliže žalobkyně je vlastníkem tohoto ideálního podílu na předmětném pozemku, nemohla pak ani být zavázána zaplatit žalobkyni částku 9 062 Kč jako obohacení žalobkyně na úkor žalovaného za užívání tohoto pozemku a dále částku 1 300 Kč jako náklady řízení, jak jí to bylo uloženo již pravomocným rozsudkem zdejšího soudu ze dne 14. února 2019, č. j. 10 C 2/2019-24, který z tohoto důvodu považuje za nesprávný, namítaje přitom i procesní vadu, že okresní soud v řízení neprovedl žalobkyní navrhované důkazy, jimiž hodlala toto své vlastnické právo prokazovat. Proto také žádá zaplacení těchto částek touto nynější žalobou zpět, neboť má za to, že tento rozsudek je nesprávný. Vedle toho se domáhala také zaplacení částky 50 000 Kč jako odškodného za způsobené psychické újmy, přičemž usnesením ze dne 18. června 2019, č. j. 16 C 90/2019-14, které nabylo právní moci dne 26. 6. 2019, bylo projednání tohoto dílčího uplatněného nároku vyloučeno k samostatnému řízení.

2. Žalované navrhlo podanou žalobu zcela zamítnout jako nedůvodnou. Jednak namítalo nedostatek aktivní legitimace žalobkyně ve sporu, a to ve vztahu k převodům mezi [územní celek] a manželi [příjmení], jednak také nedostatek své pasivní legitimace v tomto sporu vůči žalobkyni co se týče pozdějšího převodu bytu z manželů [příjmení] na žalobkyni, to pokud žalobkyně ve svých přednesech namítá, že na ni při její koupi bytu nebylo převedeno určité majetkové právo, které na ni převedeno být z manželů [příjmení] mělo a které tak má uplatňovat, nebo se jej domáhat vůči prodávajícím, od kterých si předmětný byt koupila a kteří na ni pravděpodobně opomněli nebo z jiného důvodu nesjednali transfer majetkových práv, a to za předpokladu, že i oni těmito hypoteticky disponovali. I po stránce věcné pak navrhlo podanou žalobu zamítnout, neboť zde, opětovně stručně řečeno, neexistuje žádný formální titul, na základě kterého by žalobkyně své vlastnictví k podílu na předmětném pozemku nabyla. Výsledný stav je podle žalovaného tudíž výsledkem historického vývoje, tento historický vývoj událostí pak nelze překlenout jakýmkoliv výkladem právních norem či překlenutím mezer v právu a přestože je také důsledkem většího množství legislativních změn v dotčené právní úpravě, žalovaný má přesto za to, že případ je skutkově i právně ucelený, dotčená právní úprava na sebe časově i věcně navazuje a má vyřešen právní rámec pro všechny předmětné esenciální majetkové instituty (osobní užívání, osobní vlastnictví, dočasné užívání) a tvoří tak kompletní, komplexní a konzistentní celek bez tzv. legislativních mezer a způsobilá okamžité aplikace bez dalšího, zejména bez extenzivního výkladu jdoucího nad rámec psaného práva či snad dokonce bez některého z nejpokročilejších výkladů jdoucího proti psanému, tzn. platnému a účinnému zákonu, což podporuje také právní názor vyjádřený ve správních řízení před [stát. instituce], respektive před zeměměřickým a katastrálním inspektorátem, a to v rozhodnutí vydaném pod [číslo jednací], respektive [anonymizována čtyři slova] [číslo], ale také v rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 18. června 2019, č. j. 16 C 90/2019-14, v němž, byť v meritu věci šlo o jiný předmět řízení, ale také i tam soud jako předběžnou otázku řešil vlastnictví předmětného podílu na pozemku. Žalovaný se přitom plně ztotožňuje s právními analýzami a závěry právě uvedených rozhodnutí, tato rozhodnutí jsou pak relevantní i pro toto řízení a v podstatě již otázku vlastnictví vyřešily ve prospěch žalovaného.

3. Soud po provedeném dokazování vzal za prokázány následující skutečnosti:

4. Z kupní smlouvy uzavřené mezi manžely [příjmení] a [anonymizováno 5 slov] se sídlem v [obec], ulice [ulice a číslo], že dne [datum] byla mezi těmito subjekty jako smluvními stranami, přitom u [anonymizována čtyři slova] jako subjektu oprávněnému k hospodaření s obytným domem [adresa] na ulici [ulice] v [obec], uzavřena smlouva, kterou [anonymizováno 5 slov] v [obec] prodává [akadem. titul] [jméno] a [jméno] [příjmení] jako kupujícím byt [číslo] v I. podlaží domu [adresa], na ulici [ulice] v [obec], zařazený do II. kategorie o kuchyni a čtyřech pokojích s tímto příslušenstvím: WC, koupelna a s těmito vedlejšími místnostmi: předsíň, komora, předsíň o 84, 9862 m² obytné plochy a 38, 6804 m² ostatní užitkové plochy (bez plochy balkónu, lodžie) a spoluvlastnický 14,19 % podíl na společných částech domu – základy, stěny, schodiště, prádelna a její zařízení, střecha, komíny, hromosvod, elektro, vodu a plynoinstalace, domovní kanalizace, vnější části okna dveří, chodby. Dále se ve smlouvě uvádí, že touto smlouvou se zároveň kupujícímu (pozn. kupujícím) bez náhrady přenechává ke společnému dočasnému užívání (§ 397 o. z.) pozemek, na němž je dům uvedený v článku I této smlouvy, včetně dvora a přídomní zahrady a to v rozsahu, který odpovídá spoluvlastnickému podílu na společných částech domu. K přenechání pozemku k dočasnému užívání dal souhlas [anonymizováno] [územní celek] ze dne [datum], č. j. [spisová značka] [číslo]. V článku III. Smlouvy se dále stanoví, že cena bytu včetně spoluvlastnického podílu na společných částech domu byla vypočtena podle vyhlášky č. 47/1978 Sb. o prodeji bytů z národního majetku občanům a o finanční pomoci při modernizaci koupených bytů (dále jen„ vyhláška“) a činí 57 485 Kč, vzhledem k tomu, že byt se prodává jeho dosavadnímu uživateli, poskytuje [anonymizováno] [územní celek] svým opatřením ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [spisová značka] [číslo] podle § 3 vyhlášky na úhradu ceny příspěvek ve výši 22 994 Kč kupujícímu, který uhradí cenu sníženou o příspěvek; cena snížená o příspěvek činí 34 491 Kč. Dále se ve smlouvě uvádí, že tato cena bude uhrazena z půjčky poskytnuté [anonymizována tři slova], kupující se zavazují, že koupený byt ani jeho část nepřevedou na jinou osobu než manžela, rodiče nebo potomky dříve než za 10 let ode dne registrace kupní smlouvy. Nedodrží-li vlastník bytu tento závazek je povinen vrátit příspěvek [anonymizována dvě slova], který jej poskytl. Smlouva byla registrována [anonymizována dvě slova] v [obec] dne [datum] pod registračním číslem [anonymizována dvě slova] [číslo].

5. Dále soud vzal z kupní smlouvy ze dne [datum] za prokázáno, že toho dne byla mezi manžely [akadem. titul] [jméno] a [jméno] [příjmení] jako prodávajícími a žalobkyní jako kupující uzavřena kupní smlouva, v níž (článek I) prodávající prohlašují, že jsou na základě smlouvy o převodu vlastnictví bytu ze dne [datum] registrované [anonymizována dvě slova] v [obec] pod sp. zn. [anonymizována dvě slova] [číslo] a podle prohlášení vlastníka budovy ze dne [datum] číslo vkladu [anonymizováno] [číslo] s právními účinky vkladu ke dni [datum] bezpodílovými spoluvlastníky bytu [číslo] o výměře 123,60 m² včetně spoluvlastnického podílu [číslo] [anonymizováno] na společných částech domu v domě [adresa] na pozemku p. [číslo] zastavěná plocha v [katastrální uzemí] – [část obce] zapsaného na LV [číslo] pro obec a okres [okres]. Podle článku II. 1. je předmětem této smlouvy převod vlastnictví bytu [číslo] v I. podlaží budovy uvedené v článku I. této smlouvy. Podle čl. II.2. je dále předmětem převodu spoluvlastnický podíl na společných částech domu, kterými jsou základy včetně izolací, obvodové a nosné zdivo hlavní stěny, průčelí, střecha, půda, hlavní svislé a vodorovné konstrukce, vchody, schodiště, okna, dveře přímo přístupné ze společných částí, balkony a lodžie přímo přístupné ze společných částí, chodby, sklepní prostor, rozvody kanalizace, elektřiny, plynu, rozvody telekomunikací včetně stoupacího potrubí a vedení vodoměru a elektroměru, přípojky vody, elektro, kanalizace, přičemž u společných částí domu vymezených v bodě II/2 se stává kupující podílovou spoluvlastnicí a její spoluvlastnický podíl činí [číslo] [anonymizováno] (článek II.3.). Podle článku III. smlouvy prodávající manželé [příjmení] touto smlouvou prodávají kupující paní [jméno] [příjmení] (žalobkyni) byt uvedený a popsaný v článku I a II. této smlouvy včetně uvedených součástí a příslušenství a s tam uvedeným spoluvlastnickým podílem na společných částech budovy a paní [příjmení] tyto do svého vlastnictví kupuje za dohodnutou kupní cenu 1 200 000 Kč, přičemž prodávající stvrzuje podpisem této smlouvy, že kupní cena byla zaplacena v hotovosti před podpisem této smlouvy. V článku VI. bod 1. smlouvy dále kupující prohlašuje, že je mu znám stav předmětu převodu a v tomto stavu jej také bez připomínek přejímá a dále že se seznámil s obsahem Prohlášení vlastníka z [datum] podle § 5 zákona č. 72/1994 Sb., a že s jeho obsahem souhlasí.

6. Z prohlášení vlastníka ze dne [datum] vztahujícího se k obytnému domu [adresa], [adresa žalobkyně], ([parcelní číslo]) soud vzal dále za prokázáno, že v tomto prohlášení je pod písm. D provedena úprava práv k pozemku parc. [číslo] s tím, že tento článek stanoví (deklaruje) budoucí převod odpovídajícího podílu k pozemku [parcelní číslo] na vlastníky jednotlivých bytových jednotek, a to u bytových jednotek 1-9 v souladu s ustanovením § 21, odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb. s tím, že tyto převody jednotlivých podílů se uskuteční na základě kupních smluv mezi [územní celek] a jednotlivými nabyvateli bytových jednotek.

7. Z listiny označené jako„ Protokol o předání a převzetí nemovitostí“ ze dne [datum], který je za [územní celek] podepsán správcem nemovitostí [právnická osoba] a žalovanou, že tento obsahuje mimo jiné zachycení stávajících vlastnických vztahů k jednotlivým bytovým jednotkám nacházejících se v domě na adrese [adresa žalobkyně], přičemž u čtyřech bytů je deklarováno„ stávající osobní vlastnictví“ a u dalších pěti bytů je deklarován jejich„ prodej 1997“, respektive„ prodej 1998“ u bytu [číslo].

8. Z výpisu z katastru nemovitostí soud dále vzal za prokázáno, že na LV [číslo] pro [katastrální uzemí] – [část obce] je žalobkyně zapsána jako vlastník bytu [číslo] v domě [adresa] stojícím na pozemku p. [číslo] se spoluvlastnickým podílem ve výši [číslo] [anonymizováno] na společných částech domu.

9. Z výpisu z katastru nemovitostí soud vzal dále za prokázáno, že na LV [číslo] vedeném pro [katastrální uzemí] – [část obce] je zapsáno podílové spoluvlastnictví žalovaného k pozemku [parcelní číslo] v [katastrální uzemí] – [část obce], a to ve výši ideálního podílu [číslo] [anonymizováno]. Vlastnické právo žalobkyně k tomuto pozemku v žádném rozsahu zapsáno není.

10. Ze snímku katastrální mapy, jakož i z obou výše uvedených výpisů z katastru nemovitostí soud vzal za prokázáno, že na pozemku [parcelní číslo] nacházejícím se v [katastrální uzemí] - [část obce] stojí na jeho části dům číslo popisné/číslo organizační [číslo].

11. Z rozhodnutí [stát. instituce], [anonymizována dvě slova] ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací] soud vzal dále za prokázáno, že tímto rozhodnutím nebylo vyhověno nesouhlasu žalobkyně s oznámením o neprovedení opravy chyby v katastrálním operátu, protože se nejedná o chybu podle ustanovení § 36 odst. 1 katastrálního zákona a v souhrnu popisných informací katastrálního operátu [katastrální uzemí] – [část obce] bude i nadále na LV [číslo] evidováno vlastnické právo [územní celek] (žalovaného) ke spoluvlastnickému podílu v hodnotě [číslo] [anonymizováno] pozemku parcelní [číslo] výměra 598 m², druh pozemku zastavěná plocha nádvoří, na pozemku stojí bytový dům [adresa] podle § 3 odst. 1 zákona č. 182/91 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů. Rozhodnutím [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] v [obec] ze dne [datum], č. j.: [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [číslo] pak bylo zamítnuto odvolání žalobkyně a potvrzeno rozhodnutí [stát. instituce], [anonymizováno] [číslo jednací] ze dne [datum rozhodnutí].

12. Z rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 14. února 2019, č. j. 10 C 2/2019-24 soud vzal dále za prokázáno, že tímto rozsudkem, který nabyl právní moci dne 20. 2. 2019 byla žalobkyně (tehdy vystupující jako žalovaná) zavázána zaplatit žalovanému (v tehdejším řízení vystupujícím jako žalobce) zaplatit částku 8 910 Kč spolu s ročním 8,5 % úrokem z prodlení jdoucím od 22. 12. 2018 do zaplacení a zároveň na náhradě nákladů řízení zaplatit částku 1 300 Kč, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku (výroky III. a IV.), ve výroku I. pak bylo řízení o zaplacení úroku z prodlení jdoucího z částky 8 910 Kč za období od 14. 3. 2018 do 28. 11. 2018 zastaveno a ve výroku II. byla zamítnuta žaloba o zaplacení úroku z prodlení jdoucího z částky 8 910 Kč za období od 29. 11. 2018 do 21. 12. 2018. Soud přitom při svém rozhodnutí vycházel z toho, že žalované (tehdy žalobce) je vlastníkem spoluvlastnického podílu o velikosti [číslo] [anonymizováno] na pozemku p. [číslo] zastavěná plocha nádvoří, na němž stojí budova [adresa] bytový dům, v rámci které žalovaná vlastní bytovou jednotku [číslo] spolu s podílem na společných částech domu o velikosti [číslo] [anonymizováno], a to od [datum] a za užívání pozemku ve spoluvlastnictví žalovaného mu žalobkyně ničeho nehradí a o odkup či řešení tohoto užívání jakýmkoliv smluvním způsobem nemá zájem. Soud ji proto zavázal k vydání bezdůvodného obohacení za toto užívání, jakož i k zaplacení nákladů řízení. Ohledně vlastnických vztahů k pozemku a k domu soud vycházel toliko ze zápisu v katastru nemovitostí, další dokazování v tomto směru neprováděl a důkazní návrhy žalobkyně v tomto směru zamítl.

13. V daném případě se žalobkyně podanou žalobou domáhá, aby soud určil, že je vlastníkem ideálního spoluvlastnického podílu ve výši [číslo] [anonymizováno] na pozemku parcelní [číslo] nacházejícího se v [katastrální uzemí] – [část obce]. Jde tedy o žalobu na určení podle ust. § 80 o.s.ř.

14. Podle § 80 o.s.ř. určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, se lze žalobou domáhat jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem.

15. Určovací žaloba podle shora citovaného ustanovení § 80 o.s.ř. je podle stávající judikatury vyšších soudů obecně žalobou preventivního charakteru a má místo jednak tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak, jednak v případech, v nichž určovací žaloba účinněji než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy, tvořící určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků. Tyto funkce určovací žaloby korespondují právě s podmínkou naléhavého právního zájmu; nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude ani naléhavý právní zájem na takovém určení. Přitom příslušné závěry se vážou nejen k žalobě na určení jako takové, ale také k tomu, jakého konkrétního určení se žalobce domáhá. Naléhavý právní zájem na určení je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce, nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým. Žaloba domáhající se určení podle ustanovení § 80 o.s.ř. nemůže být zpravidla opodstatněna tam, kde lze žalovat na splnění povinnosti a konečně jestliže právní otázka (platnost smlouvy, jiného úkonu apod.), o níž má být rozhodnuto, má povahu předběžné otázky ve vztahu k existenci práva nebo právního vztahu, není dán právní zájem na určení této předběžné otázky, lze-li žalovat přímo na určení existence práva nebo právního vztahu. Zamítá-li soud žalobu na určení, zda tu právo nebo právní vztah je či není, pro nedostatek naléhavého právního zájmu na takovém určení, je vyloučeno, aby současně žalobu přezkoumal po stránce věcné. Navrhuje-li žalobce určení svého vlastnického práva k nemovitosti, je na požadovaném určení vždy naléhavý právní zájem, má-li být soudní rozhodnutí určující vlastnické právo zaznamenáno do katastru nemovitostí České republiky a tímto způsobem dosaženo shody mezi stavem právním stavem zapsaným v katastru nemovitostí.

16. Soud předně proto konstatuje, že žalobkyně se podanou žalobou domáhá určení svého vlastnického práva k nemovitosti (pozemku), které se zapisuje (zaznamenává) do katastru nemovitostí. Naléhavý právní zájem na tomto určení je zde proto dán bez dalšího a soud se proto vzneseným nárokem dále zabývá věcně.

17. Žalobkyně své vlastnické právo, respektive spoluvlastnické právo k předmětnému pozemku zprostředkovaně odvozuje z kupní smlouvy, kterou uzavřeli jako její právní předchůdci manželé [akadem. titul] [jméno] a [jméno] [příjmení] se žalovaným dne [datum]. Tvrdí, že na základě této smlouvy se manželé [příjmení] stali, nebo měli stát i spoluvlastníky předmětného pozemku, a to v rozsahu odpovídajícím jejich spoluvlastnickému podílu na společných částech domu, tj. v rozsahu [číslo] [anonymizováno]. Jestliže pak manželé [příjmení] žalobkyni byt [číslo] nacházející se v domě [adresa] stojící na pozemku [parcelní číslo] v [katastrální uzemí] – [část obce] prodali, pak žalobkyně dovozuje, že spolu s tímto bytem na ni přešlo i vlastnictví ke společným částem domu a pozemku, na němž tento dům stojí.

18. Soud proto předně považuje za důležité uvést právní normy obsažené v jednotlivých právních předpisech, z nichž při posuzování věci vycházel a které na daný případ aplikoval.

19. Tak podle ustanovení § 15 odst. 1 zákona číslo 52/1966 Sb., o osobním vlastnictví k bytům, vlastník (bytu) má právo převést byt v osobním vlastnictví na jiného. Na převod nebo přechod vlastnictví platí, pokud tento zákon nestanoví jinak, všeobecná ustanovení občanského zákoníku upravující převod nebo přechod nemovitostí v osobním vlastnictví.

20. Podle ustanovení § 15 odst. 3 téhož zákona, spoluvlastnictví společných částí domu, popřípadě pozemku a vlastnictví místností nesloužících k bydlení je nerozlučně spojeno s vlastnictvím bytu. S převodem nebo přechodem vlastnictví bytu přechází spoluvlastnictví společných částí domu, spoluvlastnictví nebo právo společného osobního užívání pozemku a vlastnictví místností nesloužících k bydlení.

21. Podle § 20 odst. 4 téhož zákona, převádějí-li se byty ze státního socialistického vlastnictví do osobního vlastnictví, zřídí se pro vlastníky bytů právo osobního užívání pozemků po převodu všech bytů v domě. Podle odst. 5 téhož paragrafu, na dobu do vzniku práva společného osobního užívání pozemku přenechá národní výbor vlastníkům bytů v osobním vlastnictví pozemek ke společnému dočasnému užívání (§ 397 občanského zákoníku) v rozsahu, který odpovídá spoluvlastnickým podílům na společných částech domu (§ 17 odst. 2). Dohoda o přenechání pozemku k dočasnému užívání je součástí smlouvy o převodu bytu (§ 14). Právo dočasného užívání pozemku přechází na právní nástupce vlastníka bytu v osobním vlastnictví.

22. Zákon č. 52/1966 Sb., o osobním vlastnictví bytů byl zrušen zákonem č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, a to ke dni 1. 5. 1994.

23. Podle § 31 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, pokud tento zákon nestanoví jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní vztahy vzniklé před jeho účinností podle dosavadních předpisů o vlastnictví k bytům. Vznik těchto právních vztahů a nároky z nich vzniklé před účinností tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních předpisů o vlastnictví bytů.

24. Podle § 872 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., právo osobního užívání pozemku, vzniklé podle dosavadních předpisů, které trvá ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona, mění se dnem účinnosti tohoto zákona na vlastnictví fyzické osoby. Ustanovení § 8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., oúpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, tím není dotčeno. Podle odst. 2 téhož paragrafu, vzniklo-li právo osobního užívání stejného nezastavěného pozemku více občanům společně (společným uživatelům), stávají se s účinností tohoto zákona podílovými spoluvlastníky se stejnými podíly. Podle odst. 3 téhož paragrafu, vzniklo-li právo osobního užívání stejného zastavěného pozemku více občanům společně (společným uživatelům zastavěného pozemku), stávají se s účinnosti tohoto zákona podílovými spoluvlastníky s podíly, jejichž velikost je stejná jako velikost jejich spoluvlastnických podílů ke stavbě postavené na pozemku ve společném osobním užívání. V případě pochybností určí velikost spoluvlastnických podílů dohoda spoluvlastníků, a nedojde-li k ní, soud na návrh některého z nich.

25. Podle § 872 odst. 7 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, vznikl-li občanovi (občanům) za podmínek uvedených v zákoně č. 52/1966 Sb., o osobním vlastnictví bytů, ve znění zákona č. 30/1978 Sb., osobní vlastnictví bytu, mění se dnem účinnosti tohoto zákona osobní vlastnictví na vlastnictví fyzické osoby (fyzických osob); rovněž právo společného osobního užívání pozemku, na němž stojí obytný dům s bytem (byty) ve vlastnictví občana (občanů), mění se dnem účinnosti tohoto zákona na podílové spoluvlastnictví fyzických osob.

26. Podle § 3028 odst. 2 zákona číslo 89/2012 Sb., občanský zákoník, není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinností z nich vzniklá přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.

27. Soud posoudil prokázaný skutkový stav, respektive zejména obsah obou kupních smluv podle shora citovaných zákonných ustanovení obsažených v jednotlivých předpisech, jak jsou uvedena výše a dospěl k závěru o důvodnosti podané žaloby.

28. Předně soud konstatuje, že není jakýchkoliv pochyb, že účastníci smlouvy ze dne [datum], tedy smlouvy uzavřené mezi [anonymizováno 5 slov] se sídlem v [obec] a manžely [příjmení], projevili shodnou vůli přenechat manželům [příjmení] ke společnému dočasnému užívání (§ 397 tehdy platného občanského zákoníku) i pozemek, na němž stojí dům, včetně dvora a přídomní zahrady, a to v rozsahu, který odpovídá spoluvlastnickému podílu na společných částech domu. Ve smlouvě se konstatuje, že k tomuto přenechání pozemku k dočasnému užívání dal také souhlas [anonymizováno] [územní celek] dne [datum rozhodnutí], č. j. [spisová značka] [číslo]. Vůle obou smluvních stran je tedy nepochybná. Přitom ust. § 20 odst. 5 zákona č. 52/1966 Sb., o osobním vlastnictví k bytům, toto dočasné přenechání pozemku také předpokládá, avšak pouze na přechodnou dobu do doby zřízení práva osobního užívání pozemku (§ 20 odst. 4 téhož zákona), což má nastat neprodleně po převodu všech bytů v domě. Přitom toto právo dočasného užívání pozemku má formu převoditelné obligace (§ 20 odst. 5 in fine téhož zákona), přechází na právní nástupce vlastníka bytu v osobním vlastnictví - jedná se tedy o nárok vzešlý ze smlouvy, který přechází i na právní nástupce.

29. Zákon č. 52/1966 Sb., o osobním vlastnictví k bytům byl přitom zrušen ke dni 1. 5. 1994 zákonem č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů. Přechodná ustanovení k tomuto zákonu přitom říkají, že však vznik právních vztahů a nároky z nich vzniklé před účinností tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních předpisů o vlastnictví bytů (§ 31 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů). Jestliže tedy uzavřením kupní smlouvy mezi žalovaným a manžely [příjmení] dne [datum] vznikl obligační nárok majitele bytu na zřízení práva osobního užívání pozemku, pak se jedná právě o tento nárok vzniklý ze smlouvy, který podle uvedeného přechodného ustanovení bude i nadále posuzován podle dosavadních právních předpisů, tedy podle zákona č. 52/1966 Sb (jiný nárok, než je tato opce na převod pozemku do osobního užívání, totiž ani nepřichází do úvahy). Jinými slovy řečeno, není možné říci, že by účinnost zákona č. 52/1966 Sb. jeho zrušením zákonem č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, byla ukončena komplexně, ale jenom částečně, kdy některé právní vztahy se budou i do budoucna řídit tímto zákonem, což ostatně bývá při přijetí nové právní normy jev poměrně pravidelný (lze zde připomenout, že i u podepsaného soudu je dodnes běžně aplikován v rozhodovací praxi např. obchodní zákoník, ale také hospodářský zákoník, nebo zákon o konkursu a vyrovnání, ač na první pohled by se mohlo zdát, že se jedná o předpisy již zrušené, tedy mrtvé, neživotné, které v právním životě už nemají vůbec žádný dopad). Jedná se tak zde mimo jiné také o naplnění jednoho ze znaků právního státu, kterým je vedle mnoha dalších i ochrana nabytých práv. Není možno se přitom ani domnívat, že by zákonodárce hodlal v přechodných ustanoveních opomenout nebo opomněl upravit již existující vztahy; pokud by tomu tak skutečně mělo být, pak by se však jednalo o mezeru v právu, kterou by musel soud při ctění zásady non denegatio iustitie (tedy nemožnosti odepření rozhodnutí ve věci jen pro chybějící právní normu) překlenout svým výkladem (k tomu blíže § 2 občanského zákoníku a důvodová zpráva k tomuto ustanovení) jdoucím až na pomezí jeho tvorby (dotvoření práva), samozřejmě v duchu (smyslu) zákona. I pak by však při veškerém rozumném výkladu soud nemohl dojít k závěru jinému než, že směřovala-li vůle stran smlouvy i k převodu pozemku, byť odloženému, a tento pozdější převod předpokládá sám zákon, který nadto deklaruje neoddělitelnost vlastnictví bytu, podílu na společných částech domu a podílu na pozemku, pak že jen případné opomenutí zákonodárce nemůže tyto obligační účinky bez dalšího odstranit. To by pak naopak bylo v konečném důsledku popření oněch znaků právního státu a nepřiléhavý, nespravedlivý akt aplikace práva.

30. S ohledem na právě uvedené proto nelze přijmout závěr podsouvaný žalovaným, případně i katastrálním úřadem v jeho rozhodnutích, že by zrušením tohoto zákona zanikla i ona obligace, neboť se přece jasně jedná o nárok vzniklý ze smlouvy o převodu vlastnictví bytu. Žalovaný přitom nerozporoval a zápis v katastru nemovitostí jasně dokládá, že již došlo k převodu všech bytů v daném domě ze žalovaného na nové vlastníky, tedy odkládací podmínka obsažená v zákoně o osobním vlastnictví k bytům již byla naplněna a podle § 20 odst. 4 tohoto zákona mělo být pro vlastníky bytů zřízeno právo osobního užívání, které se s ohledem na přechodná ustanovení obsažená v ustanovení § 872 zákona č. 40/1964 Sb., změnilo na podílové spoluvlastnictví občana. Není přitom důvodu pochybovat o tom, že tento podíl na pozemku by odpovídal podílu na společných částech domu, jakož i o tom, že přechodná ustanovení zákona dopadají nejen na situace, které nastanou v okamžiku přijetí novely zákona, ale také kdykoliv poté.

31. Tento tedy poměrně až překvapivě jednoduchý závěr přitom dle názoru jasně vyplývá přímo z textu citovaných právních předpisů (soud tedy při aplikaci nepoužívá jiný výklad, než jazykový), nadto zapadá do celkového kontextu zákona o vlastnictví k bytů (například § 15 odst. 3, který výslovně říká, že spoluvlastnictví společných částí domu, popřípadě pozemku a vlastnictví místnosti nesloužící bydlení je nerozlučně spojeno s vlastnictvím bytu a současný zápis v katastru nemovitostí tedy toto ustanovení jednoznačně popírá, kdy zákonodárce preferoval vlastnickou jednotu vlastníka bytu, společných částí domu a pozemku). Převod pozemku společně s převodem bytu přitom také předpokládá ustanovení § 20 odst. 5 ve spojení s ustanovením § 14 zákona o vlastnictví k bytům, stejně jako předpokládá, že se jedná o převod bezúplatný, respektive cena za tento převod je již zohledněna v ceně za byt samotný (jednoduše proto, že pozemek je podle § 15 odst. 3 nerozlučnou součástí bytu a i podle obecných právních zásad spolu s věcí hlavní přecházejí na nového nabyvatele i všechny její součásti), kdy i ve smlouvě ze dne [datum] její účastníci deklarují svou vůli přenechat bez náhrady spolu s bytem manželům [příjmení] i pozemek; na tomto místě je pak už lhostejné, že se jedná jen o převod k dočasnému užívání, kdy však smluvní strany jsou již v tom okamžiku srozuměny s tím, že se však toto dočasné užívání má později změnit na užívání trvalé bez možnosti tuto změnu jakkoliv ovlivnit, kdy tato změna je nejistá pouze z hlediska určení přesného okamžiku, kdy k ní dojde, nikoliv však toho, zdali nastane (certus dies, uncertus quando). Pro argumentační přesvědčivost lze pak poukázat i na to, že ani za podíl na společných částech domu se žádná další cena nesjednává. Žalované postupuje proto zcela chybně, pokud vlastníkům bytů podíl na pozemku (jako součást věci hlavní) nabízí znovu k prodeji, neboť jednu věc via facti prodává dvakrát. Soud pak dále zastává názor, že tento převod podílu na pozemku má svůj základ ve smlouvě o převodu bytu a proto není třeba žádného dalšího nahrazení projevu vůle žalovaného k tomuto převodu, neboť se jedná již jen o dokončení procesu předpokládaného zákonem, kdy tento převod je žalovanému oktrojován a je přesně definován původní smlouvou. Naplněním podmínky převodu všech bytů v domě tak tento převod nastal a žalovaný měl pouze vyvinout součinnost pro to, aby našel také svůj odraz v údajích zapisovaných do katastru nemovitostí (obdobně zajisté není potřeba nahrazovat projev vůle tam, kde smlouva již byla uzavřena a tedy zde trvají její obligační účinky, ale ke vkladu práva do katastru nemovitostí nedošlo, např. pro nedostatek součinnosti ve vkladovém řízení – nahrazení projevu vůle by totiž bylo duplicitní k uzavřené smlouvě, projev vůle by byl tedy naprosto shodný s původním, ale situaci by to neřešilo). Soud proto podané žalobě vyhověl i z hlediska žalobního požadavku na určení, že žalovaná již bez dalšího vlastníkem podílu na pozemku je. Stejně tak má soud za to, že toto řízení probíhá s plným okruhem účastníků, jichž se právo či povinnost týká, neboť jde jenom o to, kdo je vlastníkem tohoto podílu, který se ovšem ostatních spoluvlastníků nijak v jejich právní sféře nedotýká (žalobkyně tedy uplatňuje reivindikační žalobou ochranu svého vlastnického práva pouze proti tomu, kdo jí do jejího vlastnictví zasahuje). Soud proto neshledává ani žádného rozumného důvodu, aby i ostatní podíloví spoluvlastníci věci (pozemku) byli účastni tohoto sporu.

32. Zbývá se vypořádat s námitkou existence jiných správních a soudních rozhodnutí, které danou problematiku vyřešily rozdílně od tohoto rozhodnutí. Co se týče rozhodnutí katastrálního úřadu, pak daná problematika byla posuzována poněkud z jiných hledisek a jeho rozhodnutí stojí na jiných principech. Ve stručnosti řečeno jde o to, a v daném rozhodnutí se říká, že se nejedná o chybu v katastrálním operátu, kdy přímo v rozhodnutí správně katastrální úřad uvádí, že smyslem řízení o opravě chyby v údajích katastru nemovitostí je posoudit, zda údaje evidované v katastrálním operátu odpovídají údajům uvedeným v listinách, na jejichž podkladě byl proveden zápis do katastru a které jsou uloženy ve sbírce listin katastrálního úřadu. Jde tedy o to, že zápisy do katastru nemovitostí jsou formálního charakteru a ke každému takovému zápisu musí existovat formální důvod, tedy určitá listina. V těchto rozhodnutích se tak pouze říká, že bez těchto formálních podkladů není možno (logicky) jakékoliv údaje v katastrálním operátu opravovat. To, že běh věcí neprobíhá správně a tedy katastrálnímu úřadu se nedostalo tohoto formálního podkladu pro zápis, jde mimo tento úřad, jeho činnosti se vůbec nedotýká (stejně tak katastru nemovitostí nelze například vyčítat, že neprovedl zápis o změně vlastníka nemovitostí, byť pro to byl obligační důvod, ale katastru nemovitostí taková listina předložena nebyla a tedy vklad nebyl proveden, čímž nenastaly ani věcné účinky). Proto toto rozhodnutí, ač se tak může na první pohled zdát, ve skutečnosti s rozhodnutím [anonymizováno 7 slov] v [obec], v rozporu, alespoň dle názoru soudu, není.

33. To samé se bohužel již nedá konstatovat o rozhodnutí vydaném v řízení vedeném u podepsaného soudu pod sp. zn. 10 C 2/2019. Úvodem je nutno sdělit, že v tomto řízení šlo o nárok na peněžité plnění, byť otázka vlastnictví předmětného pozemku s ohledem na uplatněný nárok, byla i zde tzv. předběžnou otázku pro posouzení nárokovaného plnění. Je nutno také říci, že se však stále jedná o dvě různá řízení, a byť by soud měl z tohoto rozhodnutí § 135 odst. 2 o.s.ř. vycházet, zároveň toto ustanovení říká, že se nejedná o zcela nepřekonatelnou bariéru pro odlišné posouzení. Je také pravdou, že je očekávatelné, že stejný právní případ bude rozhodnut stejně (§ 13 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník), ani toto ustanovení ve větě za středníkem však neznamená absolutní a zcela neměnnou setrvalost rozhodovací praxe, a to za splnění podmínky přesvědčivého vysvětlení důvodu této odchylky. I Ústavní soud v mnoha svých dřívějších nálezech konstatoval, že soudy všech stupňů mají kriticky hodnotit svá rozhodnutí, a to včetně rozhodnutí soudů nejvyšších a dospějí-li k závěru, že tato rozhodnutí jsou nesprávná, pak mají dokonce povinnost se od nich odchýlit, to samozřejmě za splnění podmínky náležitého odůvodnění odlišného posouzení. V řízení vedeném pod sp. zn. 10 C 2/2019 se jednalo o tzv. bagatelní spor, tomu byl přizpůsoben i rozsah dokazování a soud vycházel pouze z aktuálního zápisu v katastru nemovitostí. Soud má za to, že v nyní probíhajícím řízení bylo provedeno dokazování mnohem rozsáhlejší, které dává po právním vyhodnocení, jak bylo vyjeveno výše, dostatečný podklad k závěru, že tento zápis jako validní ukazatel o aktuálním vlastnickém stavu nemůže obstát, a proto soud není tímto dřívějším rozhodnutím již vázán. Zároveň však musí na tomto místě konstatovat, že dřívější rozhodnutí není oprávněn v tomto řízení jakkoliv změnit, neboť se jedná o věc pravomocně rozhodnutou a své závěry vyslovené v jednom rozhodnutí není ani soud oprávněn měnit rozhodnutím jiným (tedy„ přebíjet“ jedno rozhodnutí druhým). Z tohoto velmi prostého, ale přitom naprosto logického důvodu proto současně soud musel žalobu o plnění, které bylo uloženo žalobkyni zaplatit žalovanému podle rozhodnutí vydaného ve věci 10 C 2/2019, zamítnout, přičemž ani nepřihlížel (§ 41a odst. 2 o.s.ř.) k úkonu žalobkyně, kterým tento nárok vzala zpět, neboť se z její strany se jednalo o úkon vázaný na splnění podmínky („ pokud nelze žalobě vyhovět, beru ji zpět“ – mimochodem by se jednalo také o velmi efektivní způsob, jak zjistit názor soudu bez rizika vzniku nákladů řízení, tedy pokud by účastník takto vzal žalobu zpět hned při jejím podání).

34. Pro výše uvedené důvody proto soud o uplatněných nárocích rozhodl tak, jak je uvedeno ve výrokové části tohoto rozsudku a o náhradě nákladů mezi účastníky rozhodl podle § 142 odst. 2 o.s.ř., tedy podle zásady poměrného úspěchu a neúspěchu účastníků ve věci. Předmětem řízení byly dva nestejnorodé nároky, jednak určení vlastnictví, jednak nárok na zaplacení peněžitého plnění. Pro účely rozhodnutí o náhradě nákladů řízení je však možno oba tyto nároky ocenit penězi, přičemž co se týče podílu ve výši [číslo] [anonymizováno] na pozemku p. [číslo] pak oba účastníci tento ohodnotili nejméně na částku 67 000 Kč. Bližší či přesnější ohodnocení jen pro účely rozhodnutí o náhradě nákladů řízení je přitom nadbytečné a procesně neekonomické, pro rozhodnutí o poměru účastenství na náhradě nákladů řízení je tak dostačující. V součtu tak oba tyto předměty řízení lze ocenit částkou 77 362 Kč. Žalobkyně byla přitom zcela úspěšná se svým nárokem na určení, že je vlastníkem podílu na pozemku p. [číslo] tedy v 86,6 % ohodnoceného předmětu řízení. Žalované tak zaznamenalo úspěch jen co do 13,4 %. Žalobkyně proto proti žalovanému má právo na náhradu nákladů řízení odpovídajícímu jejímu poměrnému úspěchu po odečtení poměrného úspěchu žalovaného, tedy na 73,2 % účelně vynaložených nákladů (86,6 % - 13,4 %). Žalobkyně přitom požadovala zaplacení hotových výdajů. Tyto hotové výdaje pak jsou tvořeny soudním poplatkem, který dosud nebyl zaplacen a jehož zaplacení tak soud žalobkyni uložil nad rámec vyhlášeného rozsudku pouze v písemném vyhotovení při rozhodnutí o věci samé (§ 4 odst. 1 písm. j) zákona číslo 549/1991 Sb., o soudních poplatcích), a to tak, že žalobkyně je povinna zaplatit na soudním poplatku celkem částku 6 000 Kč. Dále jsou hotové výdaje žalobkyně představovány náklady za spotřebované pohonné hmoty za cesty osobním automobilem k soudním jednáním celkem v částce 5 942 Kč. Soudu je přitom jak z obsahu tohoto spisu, tak i z jiných řízení známo, že žalobkyně se zdržuje ve [stát] [anonymizováno] [země], tyto hotové výdaje za nákup pohonných hmot proto považuje za účelně vynaložené a doložené příslušnými doklady. 73,2 % ze všech těchto výdajů pak činí žalobkyni přiznanou částku 8 741,54 Kč.