15 Co 107/2025

Plný text

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Dagmar Gottwaldové a soudců Mgr. Karly Nekolové a Mgr. Jana Rýznara ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně , IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený dne Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení částky 163 819,82 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 17. 3. 2025, č. j. 26 C 11/2025-33,

I. Rozsudek okresního soudu se v odvoláním napadeném rozsahu, tj. ve výroku I. co do stanovené hmotněprávní lhůty splatnosti přisouzené částky 136 547,22 Kč a ve výroku II. co do úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z této částky za dobu od 30. 9. 2024 do zaplacení, mění následovně:Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni okresním soudem ve výroku I. přisouzenou částku 136 547,22 Kč, a to spolu s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z této částky za dobu od 30. 9. 2024 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení částku 21 746 Kč k rukám zástupce žalobkyně do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na plnou náhradu nákladů odvolacího řízení částku 18 564 Kč k rukám zástupce žalobkyně do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Napadeným rozsudkem okresní soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 136 547,22 Kč (výrok I.), ve zbývající části, tj. co do částky 31 650,69 Kč s veškerým úrokovým příslušenstvím, žalobu zamítl (výrok II.), žalovaného zavázal zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení částku 18 909 Kč (výrok III.) a uložil žalobkyni povinnosti doplatit České republice, Okresnímu soudu v Karviné, na soudním poplatku za žalobu částku 1 638 Kč (výrok IV.).

2. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání, ve kterém nesouhlasila s rozhodnutím okresního soudu v části, ve které jí nebylo přiznáno příslušenství v podobě úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 136 547,22 Kč za dobu od 30. 9. 2024 do zaplacení, přičemž odvolání směřovalo i do závislého výroku o náhradě nákladů řízení. Nesouhlasila s názorem okresního soudu, že dosud nenastalo prodlení žalovaného, a tudíž bylo žalobě vyhověno pouze co do nároku na vrácení dlužné jistiny, bez zákonného příslušenství. Namítala, že žalovaný byl vyzván ke splnění peněžitého dluhu novému věřiteli – žalobkyni – v souvislosti s oznámením o postoupení pohledávky ze dne 16. 9. 2024, které mu bylo odesláno téhož dne. Nejpozději 3. den po odeslání se tak výzva k plnění dostala do sféry dispozice žalovaného a po marném uplynutí lhůty 10 dnů, která byla žalovanému poskytnuta ke splnění dluhu, se tak počínaje dnem 30. 9. 2024 žalovaný dostal do prodlení a žalobkyni vznikl nárok na zaplacení úroku z prodlení minimálně z částky bezdůvodného obohacení. Připomněla, že dále upomenula žalovaného o zaplacení dluhu ještě předžalobní upomínkou ze dne 24. 10. 2024 se lhůtou k plnění do 8. 11. 2024. Žalovaný tak měl dostatečný prostor vrátit minimálně poskytnutou jistinu úvěru, což však neučinil. Dále zdůraznila, že žalovaný nadto v řízení ani netvrdil a neprokázal, že by neměl možnosti a schopnosti poskytnutou jistinu vrátit ve lhůtě, která byla žalovanému ze strany žalobkyně poskytnuta, přičemž břemeno tvrzení a důkazní o možnostech žalovaného jako spotřebitele jistinu vrátit nese žalovaný, který jediný zná své poměry a schopnosti a je na něm, aby v rámci sporného řízení tyto tvrdil a případně doložil. Žalobkyně v tomto směru odkázala na judikaturu Ústavního soudu ČR a Nejvyššího soudu ČR i na odbornou literaturu, jakož i na rozhodovací praxi odvolacího Krajského soudu v Ostravě i jeho pobočky v Olomouci, stejně jako Krajského soudu v Brně.

3. Z obsahu odvolání plyne (§ 41 odst. 2 o. s. ř.), že žalobkyně odvoláním napadla i hmotněprávní lhůtu splatnosti okresním soudem přisouzené částky, což žalobkyně upřesnila i u jednání odvolacího soudu.

4. Žalovaný se k odvolání žalobkyně nevyjádřil.

5. Odvolací soud přezkoumal rozsudek okresního soudu v napadeném rozsahu, tj. ve výroku I. o hmotněprávní lhůtě splatnosti přisouzené částky 136 547,22 Kč, když žalobkyně podaným odvoláním brojí proti závěru okresního soudu o tom, že žalovanému vznikla povinnost vrátit jistinu poskytnutého úvěru teprve rozhodnutím soudu, je tedy napadán závěr okresního soudu o splatnosti dlužné jistiny úvěru ve smyslu ust. § 87 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“), a dále ve výroku II. co do úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 136 547,22 Kč za dobu od 30. 9. 2024 do zaplacení, jehož se žalobkyně v rámci podaného odvolání domáhá. V uvedeném rozsahu odvolací soud provedl přezkum rozsudku okresního soudu ve smyslu ust. § 212a odst. 1, 2, 4 a 5 o. s. ř. a žádné vady řízení uvedené v § 229 odst. 1 a 2 písm. a) a b) a odst. 3 o. s. ř. neshledal. Po takto provedeném přezkumu pak dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně je zcela důvodné.

6. Z obsahu spisu se podává, že v řízení zahájeném dne 6. 1. 2025 domáhala se žalobkyně po žalovaném zaplacení částky 163 819,10 Kč s úrokovým příslušenstvím ze smlouvy o úvěru vedeném na úvěrovém účtu č. , č. účtu, , uzavřené mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně, , právnická osoba, , znějící na částku 158 665 Kč a za úrok ve výši 14,75 % ročně. Protože žalovaný sjednané splátky úvěru řádně a včas nesplnil a dostal se s jejich úhradou do prodlení, právní předchůdkyně žalobkyně pohledávku z předmětné smlouvy o úvěru s účinností od 22. 6. 2024 zesplatnila a následně smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 21. 8. 2024 postoupila žalobkyni, což bylo žalovanému písemně oznámeno dopisem ze dne 16. 9. 2024. Za období od postoupení pohledávky žalovaný na tuto ničeho neuhradil, a to ani po zaslání předžalobní výzvy k úhradě. Žalovaná částka sestává z jistiny úvěru ve výši 159 368,05 Kč tvořené neuhrazeným zůstatkem úvěru ve výši 154 863,25 Kč a úroky připsanými k jistině ve výši 4 504,80 Kč, úroky z prodlení ve výši 4 378,09 Kč a poplatky ve výši 4 451,77 Kč. Podáním doručeným soudu dne 11. 3. 2025 pak žalobkyně doplnila svá tvrzení tak, že její předchůdkyně posoudila úvěruschopnost žalovaného na základě zhodnocení informací od žalovaného a zejména s přihlédnutím k výši jeho příjmu. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

7. Okresní soud v řízení provedl dokazování listinami předloženými žalobkyní a dospěl k závěru, že předmětnou smlouvu o úvěru jako smlouvu spotřebitelskou je nutno hodnotit jako absolutně neplatnou, neboť nebylo prokázáno, že by předchůdkyně žalobkyně dostála svým povinnostem stanoveným v § 86 zák. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“) a řádně zjišťovala schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. K této neplatnosti pak byl okresní soud povinen přihlédnout i bez návrhu. Zdůraznil, že úvěrující banka řádně nezjišťovala výši příjmů žalovaného a vycházela pouze z jeho tvrzení o výši měsíčního příjmu v částce 35 000 Kč, kterou však nebylo možno dovodit z výpisu z běžného účtu žalovaného, což banka však dle svého prohlášení provedla, přičemž tento udávaný příjem byl vyšší cca o 20 000 Kč měsíčně než skutečná mzda vyplácená žalovanému jeho zaměstnavatelem, , právnická osoba, . Uvedl, že se u žalovaného nabízí příjmy z výher z kurzovních sázek, které však nelze považovat za jeho stabilní příjem. Z výpisu z účtu pak není ani patrná výše pravidelných výdajů na základní potřeby žalovaného. Okresní soud tak uzavřel, že úvěruschopnost žalovaného nebyla bankou řádně zjišťována. Současně však dovodil, že žalobkyni z neplatně uzavřené smlouvy vznikl nárok na vydání bezdůvodného obohacení ve výši poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru, a to v době přiměřené možnostem spotřebitele ve smyslu ust. § 87 odst. 1 věta druhá ZoSÚ, přičemž se jedná o speciální ustanovení k ustanovení § 2991 a násl. o. z. Uvedl, že soud v takovém případě teprve stanoví povinnost žalovaného vrátit jistinu poskytnutého úvěru, aniž by se žalovaný mohl dostat do prodlení a mohl být zavázán k úhradě úroku z prodlení. Vzhledem k tomu, že byl žalovaný v řízení zcela procesně pasivní a netvrdil nic o svých aktuálních poměrech a možnostech splácení dlužné částky, neshledal okresní soud důvody k rozložení platební povinnosti žalovaného do splátek a zavázal jej k úhradě celé dlužné částky ve standardní lhůtě stanovené zákonem, tj. do tří dnů od právní moci rozsudku. Pokud jde o výši bezdůvodného obohacení, okresní soud uvedl, že žalovanému byla předchůdkyní žalobkyně poskytnuta částka 158 665 Kč, sám žalovaný na úhradu svého dluhu uhradil 22 117,78 Kč, okresní soud proto zavázal žalovaného zaplatit žalobkyni rozdíl obou částek ve výši 136 547,22 Kč. Ve zbývající části byla žaloba zamítnuta, když se jednalo o nároky vyplývající přímo z neplatně uzavřené smlouvy o spotřebitelském úvěru. O náhradě nákladů řízení pak rozhodl s odkazem na ust. § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, která byla v řízení úspěšná ze 70 %, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 18 909 Kč odpovídající rozdílu procesních úspěchů stran ve výši 40 % z jejich celkové výše v částce 47 273 Kč.

8. U odvolacího jednání žalobkyně setrvala na svém stanovisku.

9. V projednávané věci dospěl okresní soud k závěru o neplatnosti smlouvy o úvěru, neboť předchůdkyně žalobkyně před uzavřením smlouvy o úvěru se žalovaným jakožto spotřebitelem řádně neposoudila jeho úvěruschopnost ve smyslu ust. § 86 ZoSÚ s tím, že jde o neplatnost absolutní, k níž soud přihlíží z úřední povinnosti (§ 580 a 588 o. z.). Odvolací soud tento závěr sdílí, nadto tento závěr okresního soudu žalobkyně v odvolání nenapadla, a proto se jím blíže nezabýval.

10. Předmětem odvolacího přezkumu pak nebyla ani výše bezdůvodného obohacení žalovaného, okresním soudem pravomocně přiznaná v částce 136 547,22 Kč ve výroku I. rozsudku okresního soudu, kterou je žalovaný povinen vrátit žalobkyni, na níž přešlo v důsledku smlouvy o postoupení pohledávek právo vymáhat pohledávku uplatněnou v tomto řízení. Přezkumu odvolacího soudu však podléhá okresním soudem stanovená splatnost částky 136 547,22 Kč, již tento odkazem na ust. § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ stanovil na třetí den po právní moci svého rozhodnutí.

11. Odvolací soud souhlasí se soudem okresním, že v případě závěru o absolutní neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru pro porušení povinnosti úvěrující řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele, se kterým smlouvu uzavírá, se uplatní speciální úprava obsažená v ust. § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ, která má přednost před obecnou právní úpravou obsaženou v zák. č. 89/2014 Sb. – občanský zákoník, s tím, že v takovém případě je spotřebitel povinen vrátit toliko poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru, a to v době přiměřené jeho možnostem. Nesdílí však přesvědčení okresního soudu o tom, že nebylo ve schopnostech a možnostech žalovaného poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru žalobkyni, resp. její předchůdkyni, vrátit dříve než po uplynutí lhůty tří dnů od právní moci rozhodnutí v této věci, když v řízení nebyly zjištěny žádné skutečnosti svědčící pro tento závěr.

12. Žalovaný byl v řízení zcela procesně pasivní, ničeho o svých možnostech a schopnostech vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru netvrdil. Současně netvrdil ani neprokázal, jaké byly jeho majetkové poměry po poskytnutí úvěru a ani v řízení nevyšlo najevo ničeho o tom, že by žalovaný, který částku podle neplatné smlouvy o úvěru obdržel v říjnu 2023, nebyl schopen jistinu úvěru žalobkyni, resp. její předchůdkyni, zaplatit do data 29. 9. 2024 předcházejícímu dni, od kterého se žalobkyně domáhá úroku z prodlení. Žalovaný se nedostavil jak k jednání okresního soudu, tak soudu odvolacího, ač byl řádně a včas předvolán a mohl být u těchto jednání poučen dle ust. § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. o své povinnosti tvrdit své možnosti a schopnosti k vrácení nesplacené jistiny úvěru a tyto prokázat.

13. K tomu pak odvolací soud zdůrazňuje, že povinnost tvrdit (a prokázat), že není v možnostech a schopnostech spotřebitele jistinu vrátit poté, co jí na základě neplatné smlouvy obdržel, či byla v jeho prospěch vyplacena, leží plně na spotřebiteli a nikoliv na věřiteli, který logicky žádné povědomí o majetkových poměrech spotřebitele pro období po poskytnutí peněžních prostředků již mít nemůže.

14. Současně je odvolacímu soudu známo rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, v němž Nejvyšší soud vyjádřil názor, že splatnost se odvíjí od možností a schopností spotřebitele jistinu vrátit, a nikoliv od výzvy věřitele k plnění adresované dlužníkovi dle ust. § 1958 odst. 2 o. z. Odvolací soud však má za to, že povinnost tvrdit (a prokázat), že není v možnostech a schopnostech spotřebitele jistinu vrátit poté, co mu byl úvěr poskytnut, tedy tak jako v případě projednávaném dovolacím soudem, leží plně na spotřebiteli, a nikoliv na věřiteli. Žalovanému tak v souladu s ust. § 1970 o. z. vznikla povinnost vrátit žalobkyni vedle samotné dlužné částky dále úrok z prodlení v zákonné výši vyplývající z nařízení vlády č. 351/2013 Sb. k datu poskytnutí úvěru, tj. ve výši 15 % ročně, a to až do zaplacení s tím, že žalobkyně tento nárok uplatnila toliko ve výši 14,75 % ročně a až od data 30. 9. 2024, přičemž odvolací soud je žalobou vázán a ve smyslu ust. § 153 odst. 2 o. s. ř. nemůže přiznat více, než kolik bylo žalobou žádáno.

15. S ohledem na shora uvedené proto odvolací soud změnil rozsudek okresního soudu v napadeném rozsahu, tj. ve výroku I. co do hmotněprávní lhůty splatnosti přisouzené částky ve výši 136 547,22 Kč a ve výroku II. co do úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z této částky za dobu od 30. 9. 2024 do zaplacení tak, že žalovanému uložil vedle částky 136 547,22 Kč zaplatit rovněž úrok z prodlení ve výši 14,75 % ročně z této částky za dobu od 30. 9. 2024 do zaplacení.

16. Současně se změnou napadeného rozsudku odvolací soud dle ust. § 224 odst. 1 a 2 a § 142 odst. 2 o. s. ř. originárně rozhodl o náhradě nákladů řízení. Žalobkyně se v řízení včetně požadovaného úrokového příslušenství vyčísleného k datu rozhodnutí odvolacího soudu domáhala celkem zaplacení částky 206 682,72 Kč, úspěšná byla co do částky 151 266,27 Kč, tj. ze 73 %. Žalovaný pak byl v řízení úspěšný z 27 %. Po odečtení procesního úspěchu a neúspěchu stran tak v souladu s ust. § 142 odst. 2 o. s. ř. procesně úspěšnější žalobkyni náleží právo na náhradu nákladů řízení ze 46 %. Žalobkyni vznikly náklady v celkové výši 47 273 Kč tak, jak byly okresním soudem správně vyčísleny v bodě 10. odůvodnění jeho rozhodnutí. Procesnímu úspěchu žalobkyně v řízení před okresním soudem tak odpovídá náhrada nákladů řízení ve výši 21 746 Kč, k jejímuž zaplacení odvolací soud žalovaného ve výroku II. svého rozsudku zavázal.

17. V odvolacím řízení byla žalobkyně plně procesně úspěšná a ve smyslu ust. § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. jí tak náleží právo na plnou náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 18 564 Kč sestávající z náhrady za zaplacený soudní poplatek za odvolání ve výši 5 036 Kč, z nákladů na odměnu za právní zastoupení žalobkyně u dvou úkonů právní služby, a to u sepisu odvolání a účasti u jednání odvolacího soudu, po 5 140 Kč vypočtené z tarifní hodnoty předmětu odvolacího řízení ve smyslu ust. § 8 odst. 2 vyhlášky č. 177/1996 Sb. v platném znění, tj. z částky 100 703,55 Kč představující pětinásobek ročního úroku z prodlení vyčísleného částkou 20 140,71 Kč [§ 11 odst. 1 písm. a) a g), § 8 odst. 2 a § 7 bod 5 advokátního tarifu], z náhrady paušálních výdajů zástupce žalobkyně ke dvěma úkonům právní služby po 450 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu) a z náhrady za 21% DPH z částky 11 180 Kč ve výši 2 348 Kč (§14a odst. 1 advokátního tarifu).