15 Co 108/2026

Plný text

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Dagmar Gottwaldové a soudců Mgr. Karly Nekolové a Mgr. Jana Rýznara ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně, IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně proti žalovanému: Jméno žalovaného, narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 21 713,60 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 23. 2. 2026, č. j. 17 C 295/2025-27

I. Rozsudek okresního soudu se potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Napadeným rozsudkem okresní soud zamítl žalobu žalobkyně, kterou se vůči žalovanému domáhala zaplacení částky 21 713,60 Kč s úrokem ve výši 12,75 % ročně a s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 18 677,69 Kč od 1. 11. 2024 do zaplacení (výrok I.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).

2. Okresní soud po provedení dokazování listinami předloženými žalobkyní dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně („Společnost právnická osoba“) uzavřela s žalovaným dne 23. 3. 2019 smlouvu o poskytnutí revolvingového úvěru poskytnutím úvěrového rámce do výše 45 000 Kč. Žalovaný byl oprávněn čerpat úvěr opakovaně do výše povoleného úvěrového limitu, splácení úvěru spolu s úrokovou sazbou ve výši 22,68 % ročně po celou dobu platnosti úvěrové smlouvy bylo dohodnuto v měsíčních splátkách ve výši 5 % z aktuálně čerpané částky, minimálně 500 Kč měsíčně, a to počínaje měsícem dubnem 2019. Žalovaný platil dohodnuté splátky od dubna 2019 do června 2024. Žalovaný následně úvěr řádně nesplácel a dostal se do prodlení se splátkami. Okresní soud zjistil, že žalovaný vyčerpal od března 2019 do února 2023 celkem 65 403 Kč, celkem zaplatil od března 2019 do listopadu 2023 částku 68 761 Kč, z toho původní věřitelce 56 261 Kč a od prosince 2013 do října 2024 žalobkyni částku 12 500 Kč.

3. Okresní soud smlouvu o revolvingovém úvěru po právní stránce posoudil jako smlouvy o úvěru dle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). S ohledem na to, že žalovaný při uzavírání smlouvy vystupoval v postavení spotřebitele, dovodil, že předmětná smlouva má povahu smlouvy spotřebitelské (§ 1810 o. z.), s tím, že na závazkový vztah dopadá i zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“), a to i povinnosti kladené na poskytovatele úvěru v § 86 ZoSÚ, tj. povinnost poskytovatele úvěru před uzavřením smlouvy posoudit řádně úvěruschopnost žadatele o úvěr. Okresní soud dovodil, že předchůdkyně žalobkyně se schopností žalovaného úvěr splácet zabývala pouze formálně v tom smyslu, že se spokojila s údaji, které uvedl v úvěrové smlouvě, aniž by poměry žalovaného jakkoliv prověřovala, respektive k tomu nepředložila žádné důkazy. Okresní soud uzavřel, že smlouva o revolvingovém úvěru je pro porušení povinnosti stanovené v § 86 ZoSÚ ze strany předchůdkyně žalobkyně absolutně neplatná. Okresní soud následně dovodil, že žalovaný vyčerpal na základě neplatné smlouvy celkem částku 65 403 Kč, předchůdkyni žalobkyně či žalobkyni zaplatil na neplatný úvěr celkem částku 68 761 Kč. Okresní soud žalobu zamítl s tím, že žalovaný není povinen ničeho žalobkyni na nároky uplatněné v řízení platit, neboť na nesplacené jistině svůj dluh přeplatil, a na jiné nároky mající základ v absolutně neplatné smlouvě nemá žalobkyně právní nárok. Výrok o náhradě nákladů řízení odůvodnil odkazem na § 142 odst. 1 o.s.ř. s tím, že žalovanému žádné náklady řízení dle obsahu spisu nevznikly. Okresní soud dovodil, že aktivní legitimaci nabyla žalobkyně postupní smlouvou ze dne 1. 11. 2023.

4. Proti tomuto rozsudku v jeho plném rozsahu podala žalobkyně včasné odvolání, jímž se domáhala jeho změny tak, že žalobě bude i v tomto rozsahu vyhověno a žalobkyni bude přiznáno právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Nesouhlasila s právním závěrem o absolutní neplatnosti smluv, neboť je nesprávný závěr okresního soudu, že by předchůdkyně žalobkyně před uzavřením smluv o úvěru řádně nezkoumala úvěruschopnost žalovaného. Namítala, že okresní soud posoudil otázku zkoumání úvěruschopnosti toliko formálně a nepřihlédl k tomu, že žalovaný po dlouhou dobu revolvingový úvěr splácel. Předchůdkyně žalobkyně od žalovaného zjistila, že tento sice deklaroval nulové náklady na bydlení a rovněž nulové náklady na běžné výdaje, předchůdkyně žalobkyně však při posouzení úvěruschopnosti kalkulovala nikoliv s nulovými výdaji žalovaného, ale jeho výdaje sama stanovila dle údajů daných analýzou ministerstva pro místní rozvoj ohledně výše nájemného, tedy nespokojila se jen s tvrzeními žalovaného, ale vyšla z tržního nájemného v době poskytnutí úvěru, rovněž stanovila sama výši běžných nákladů na výdaje. Předchůdkyně žalobkyně řádně prověřila úvěruschopnost žalovaného, zohlednila tržní nájemné a další náklady žalovaného a jeho povinnost k placení jiných splátek úvěrů, a proto je závěr okresního soudu o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy nesprávný.

5. Žalovaný se k odvolání žalobkyně nevyjádřil.

6. Odvolací soud přezkoumal rozsudek okresního soudu v plném rozsahu, a to včetně řízení jeho vydání předcházejícího, ve smyslu ust. § 212a odst. 1, 2, 4 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), žádné vady řízení uvedené v § 229 odst. 1 a 2 písm. a) a b) a odst. 3 o. s. ř. neshledal, tyto nenamítali ani účastníci řízení. Po takto provedeném přezkumu dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné a jsou splněny podmínky pro potvrzení rozsudku okresního soudu dle § 219 o. s. ř.

7. Žádný z účastníků se k jednání odvolacího soudu, ač řádně a včas předvoláni, nedostavil. Žalobkyně se z jednání omluvila a žádala, aby bylo jednáno v její nepřítomnosti. Odvolací soud proto věc projednal v nepřítomnosti účastníků dle § 101 odst. 3 o. s. ř.

8. Odvolací soud z obsahu spisu zjistil, že žalobkyně k otázce zkoumání úvěruschopnosti netvrdila ničeho. V podání ze dne 10. 12. 2025 žalobkyně k otázce zkoumání úvěruschopnosti tvrdila, že žalovaný v žádosti o úvěr uvedl, že má příjmy ve výši 20 688 Kč měsíčně, přičemž tyto příjmy byly prověřeny z příchozích transakcí na účet žalovaného (nikterak nedoložila), přičemž částka tvrzená žalovaným odpovídala průměrnému příjmu v měsících předcházejících uzavření smlouvy. Dále bylo prověřováno v insolvenčním rejstříku, že žalovaný není v insolvenci, rovněž jeho zaměstnavatel nebyl v insolvenci, z CNCB byla zjištěna přechozí splátková morálka žalovaného, rovněž byl žalovaný prověřen v interní evidenci klientů a nebyly o něm evidovány žádné negativní informace o podvodných jednáních či kriminálních aktivitách, byly rovněž prověřeny záznamy o exekuční řízení. Žalovaný v žádosti uvedl jen výdaje 3 000 Kč měsíčně, předchůdkyně žalobkyně proto stanovila životní výdaje žalovaného dle svého interního ekonomického modelu, který pracuje se statistickými daty a aktuálními daty o výši životních nákladů a normativních nákladů na bydlení, výdaje žalovaného proto byly stanoveny dle statistických údajů na 11 000 Kč měsíčně. Předchůdkyně vyšla ze statistických údajů o tržním nájemném, které činilo v průměru 160 Kč za jeden metr čtvereční pronajaté plochy, což u 50metrového bytu v Anonymizováno, kde žalovaný žije, činí na nájemném 8 000 Kč měsíčně. Náklady žalovaného ve výši 11 000 Kč tedy předchůdkyně stanovila tak, že tyto sestávaly z nájemného 8 000 Kč, 1 000 Kč na vodné a stočné a energie, 2 000 Kč na stravu, ošacení a další výdaje. Ohledně výdajů žalovaného dále kalkulovala předchůdkyně žalobkyně se splátkami žalovaného na jiné dluhy, které žalovaný sám deklaroval v žádosti ve výši 7 000 Kč měsíčně. Splátka úvěru, o který žalovaný žádal, činila dalších 2 250 Kč, splátkové zatížení žalovaného tedy mělo činit celkem 9 250 Kč. Příjmy žalovaného tedy činily 20 668 Kč a jeho výdaje se splátkou úvěru, o který žádal, činily 20 250 Kč, žalovaný tedy byl schopen úvěr splácet.

9. Odvolací soud předně uvádí, že sdílí skutková zjištění okresního soudu, která jsou uvedena v odstavcích 3 a 4 odůvodnění rozsudku okresního soudu. Odvolací soud rovněž sdílí i skutkové závěry okresního soudu.

10. Odvolací soud sdílí i právní závěry okresního soudu. Okresní soud zcela správně posoudil smlouvu jako smlouvu o úvěru dle § 2395 o. z. Odvolací soud rovněž sdílí závěr okresního soudu, že žalovaný tuto uzavíral v postavení spotřebitele (§ 419 o. z.) a předchůdkyně žalobkyně v postavení podnikatele (§ 420 o. z.). Okresní soud proto zcela správně dovodil, že na tuto smlouvu je nutno aplikovat i ustanovení ZoSÚ, a to zejména povinnost stanovenou v § 86 ZoSÚ, tj. povinnost poskytovatele úvěru (tedy v tomto případě předchůdkyně žalobkyně) před uzavřením smlouvy o úvěru zkoumat s odbornou péčí schopnost žalovaného předmětný úvěr splácet. Ostatně tyto závěry nezpochybňovala ani žalobkyně. Žalobkyně nesouhlasila pouze se závěrem okresního soudu, že svou povinnost zkoumat úvěruschopnost žalovaného neprovedla řádně a v důsledku toho má být smlouva o úvěru absolutně neplatnou.

11. Odvolací soud má za to, že každý případ je nutno vždy posuzovat individuálně, a to s ohledem na všechny najevo vyšlé okolnosti. Rovněž odvolací soud má za to, že nelze jakékoliv závěry soudů vyšších stupňů stran zkoumání úvěruschopnosti paušalizovat a slepě aplikovat na každý obdobný případ, aniž by byly zohledněny vždy konkrétní okolnosti každého případu. Rovněž odvolací soud má za to, že nepochybně není smyslem a účelem při prověřování úvěruschopnosti žadatele, aby věřitel prověřoval naprosto všechny výdaje žadatele, myšleno každý jeho jednotlivý výdaj či výdaje v měsících předcházejících uzavření smlouvy o úvěru.

12. Dle § 86 odst. 1 ZoSÚ ve znění 23. 3. 2019 (ke dni uzavření smlouvy) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

13. Dle § 86 odst. 2 ZoSÚ poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

14. Podle § 87 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

15. Odvolací soud nemá žádných pochyb o tom, že své povinnosti je žalobkyně v postavení podnikatele povinna plnit s odbornou péčí, jak stanoví § 75 ZoSÚ, přičemž odborná péče je nejvyšší možnou úrovní péče, vyšší než tzv. „péče řádného hospodáře“. Žalobkyně tedy byla povinna s odbornou péčí prověřit schopnost žalovaného splácet revolvingový úvěr ve výši 45 000 Kč.

16. Není pochyb o tom, že smyslem a účelem právní úpravy zkoumání úvěruschopnosti je zejména ochrana spotřebitele před neúměrným zadlužováním. Z důvodové zprávy k § 84 ZoSÚ plyne, že poskytovatel je oprávněn po spotřebiteli žádat vysvětlení nebo případné doplnění údajů za účelem posouzení úvěruschopnosti. Údaje dodané spotřebitelem je poskytovatel a zprostředkovatel povinen náležitě ověřit. Míra ověření je na zvážení jednající osoby tak, aby dostála povinnosti jednat s odbornou péčí.

17. V principu odpovědného úvěrování, potažmo ochrany spotřebitele před neúměrným zadlužováním a zároveň ochrany věřitele před nedobytností pohledávky, navázal ZoSÚ na právní úpravu účinnou do 30. 11. 2016, zejména na novelu zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, provedenou zákonem č. 43/2013 Sb. Také při výkladu ustanovení § 86 ZoSÚ se pak musí podle odvolacího soudu prosadit závěry zformulované v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015 (zejména bod 26.), podle nichž se má odbornou péčí na mysli vysoce kvalifikovaná činnost profesionála v příslušném oboru, při níž plní všechny povinnosti stanovené zákonem a současně jedná čestně, spravedlivě, v souladu se zásadami dobré víry a v nejlepším zájmu dlužníka. Za součást odborné péče poskytovatele úvěru je tak možno považovat jen takovou obezřetnost, která nespoléhá pouze na údaje tvrzené žadatelem o úvěr (žalovaným), nýbrž tyto také s odbornou péčí prověřuje. Jedině takovýto skutkový podklad, který podmiňuje analýzu pasivní a aktivní stránky majetkových poměrů dlužníka, vede k odpovídajícímu zjištění, zda spotřebitel bude schopen splatit poskytnutý úvěr dohodnutým způsobem. Poskytovatel úvěru tak musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k dlužníkem uváděným informacím o jeho schopnostech úvěr splácet a rovněž i sám aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat.

18. Okresní soud zcela správně dovodil, že žalobkyně jakožto profesionál v oblasti finančních služeb a poskytovatel spotřebitelských úvěrů neprokázala, že by dostála své povinnosti s odbornou péčí prověřit před uzavřením smluv o úvěru schopnost žalovaného jako spotřebitele předmětný úvěr splácet.

19. Odvolací soud zjistil, že již ze samotných tvrzení žalobkyně je zřejmé, že nemohla dostát své povinnosti řádně prověřit úvěruschopnost žalovaného, neboť z tvrzení je zjevné, že neprověřila ani příjmovou a ani výdajovou stránku poměrů žalovaného. Žalovaný sice tvrdil příjem 20 668 Kč, žalobkyně tvrdila, že vyšla z výpisů z účtu při prověření tohoto příjmu, avšak žádné výpisy z účtu k prověření výše tvrzených příjmů předloženy soudu nebyly. Rovněž u výdajové stránky poměrů žalovaného tato nevycházela ze skutečných měsíčních výdajů žalovaného, ale jen ze statistických údajů o průměrných nákladech na bydlení či životních nákladů. Řádnému zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele podnikatel dostojí jen tehdy, pokud porovná příjmovou a výdajovou stránku poměrů konkrétního spotřebitele, když statistické údaje o průměrných příjmech a výdajích ničeho nevypovídají o konkrétní majetkové situaci konkrétního žadatele. Rovněž nelze za nikterak zatěžující prověřit příjem žadatele (výplatní páska, pracovní smlouva) a jeho zásadní výdaje, mezi které typicky patří výdaje na bydlení a služby s bydlením spojené a náklady na platby jiných dluhů (splátkové zatížení), přičemž není opět nikterak zatěžující doložení dokladů SIPO, složenka o platbě, či výpisy z účtu.

20. Nadto předchůdkyně žalobkyně ve výdajové stránce poměrů žalovaného nikterak ani nezohlednila skutečnost, že žalovaný deklaroval, že vyživuje dvě děti. Z tvrzení žalobkyně ani neplyne, že by předchůdkyně s náklady na výživu dalších dvou osob při posouzení úvěruschopnosti žalovaného jakkoliv kalkulovala. Důvodné pochybnosti o úvěruschopnosti žalovaného muselo u podnikatele, který je povinen postupovat s odbornou péčí, vzbudit již to, že žalovaný v žádosti deklaruje náklady na bydlení jen ve výši 3 000 Kč měsíčně, když zároveň deklaruje, že vyživuje dvě děti, a dále uvádí, že nemá žádné další výdaje na výživné, jídlo, ošacení, telefon, cestovní náklady, léky apod., kdy u těchto uvedl výdaj 0 Kč.

21. Žalovaný deklaroval příjem jen 20 688 Kč měsíčně, a to, že je již měsíčně zatížen splátkou dalších úvěrů ve výši 7 000 Kč měsíčně. Se splátkou nového úvěru, která měla činit 2 250 Kč (5 % z 45 000 Kč), je zřejmé, že při příjmu 20 688 Kč a výdajích jen na splátky úvěrů ve výši 9 250 Kč zbývalo žalovanému měsíčně jen 11 438 Kč, a to na všechny další náklady na živobytí, tj. na bydlení, jídlo, ošacení, dopravu, výživu svých dvou dětí. Již z toho je zřejmé, že žalovaný byl zcela ne úvěruschopný a úvěr nu neměl být poskytnut.

22. Žalobkyně je povinna skutečnost, jak zkoumala úvěruschopnost žalovaného, v řízení prokázat, nese břemeno tvrzení a důkazní. Žalobkyně nadto v řízení žádné ze svých tvrzení, jimiž vylíčila, jak zkoumala úvěruschopnost žalovaného, neprokázala, jak správně dovodil okresní soud. Neprokázala například své tvrzení, že výše příjmů byla prověřena výpisy z běžného účtu žalovaného, když tyto soudu nepřeložila, ani je nenavrhla k důkazu, k jednání okresního soudu se nedostavila, a proto nemohla být dle § 118a odst. 3 o. s. ř. poučena o tom, že neunáší břemeno důkazní. Rovněž žalobkyně neprokázala žádná další tvrzení o tom, co zjistila z rejstříku CCB, když žádný důkaz o tom nepředložila a nenavrhla, rovněž nedoložila žádné důkazy o tom, že by prověřovala výdajovou stránku poměrů žalovaného. Závěr okresního soudu, že žalobkyně řádně nezkoumala úvěruschopnost žalovaného před uzavřením obou smluv, je tak zcela korektní.

23. K argumentaci žalobkyně, že postačí posoudit statistické či ekonomických modely, pokud jde o výdaje spotřebitele, odvolací soud dodává, že posouzení úvěruschopnosti předpokládá individuální posouzení jak příjmů, tak výdajů žadatele o spotřebitelský úvěr a tuto vysoce kvalifikovanou činnost není možno zcela nahradit používáním statistických údajů v rámci prověřování interního skóringu žadatele o úvěr. Nepochybně údaje o životním minimu či jiné údaje, například statistické, samy o sobě nic nevypovídají o tom, jaké konkrétní měsíční výdaje má žadatel o úvěr na bydlení a zajištění základních životních potřeb (kdy tyto základní výdaje musí mít každý a zpravidla u spotřebitelů představují nezanedbatelnou část jejich příjmů) a dále jaké konkrétní výdaje má na splácení dalších úvěrů či půjček a jiných závazků (pojištění apod.). I osoba s vysokými příjmy, bude-li mít splátkovou povinnost či jiné závazky, může být za určitých okolností ne úvěruschopná, a to i ve vztahu k úvěru s nízkou nominální výší. Lze tedy uzavřít, že statistické údaje mohou být nepochybně brány jako podpůrný prostředek, nikoliv jako jediný a výhradní způsob zkoumání výdajové stránky poměrů žadatele.

24. Odvolací soud uzavírá, že okresní soud správně dovodil, že žalobkyně nedostála své povinnosti stanovené v § 86 ZoSÚ, neprověřila řádně s odbornou péčí úvěruschopnost žalovaného. Odvolací soud rovněž dodává, že již z údajů žalovaného uvedených v žádosti o úvěr lze dovodit, že nebyl úvěruschopný, jak odvolací soud vyložil výše. Současně odvolací soud sdílí názor okresního soudu, že důsledkem porušení této povinnosti je absolutní neplatnost obou smluv, k níž je povinen soud přihlédnout i bez námitky.

25. Pro úplnost odvolací soud uvádí, že tento závěr nemůže zvrátit ani to, že žalovaný po určitou dobu úvěr splácel. V tomto směru odkazuje odvolací soud na závěry rozsudku ESD ve věci C-755/22, který výslovně uvádí, že i přesto, že je úvěr po určitou dobu splácen, je nutno se zabývat tím, zda byla před uzavřením smlouvy řádně posouzena úvěruschopnost spotřebitele. Ostatně na závěr o absolutní neplatnosti smlouvy nemohou mít zpětně vliv skutečnosti, které nastaly až po uzavření absolutně neplatné smlouvy, tj. ani to, že spotřebitel po určitou dobu na úvěr plnil. Citovaná právní úprava ZoSÚ má právě zabránit tomu, že spotřebitelé řeší neschopnost splatit jeden úvěr čerpáním dalšího úvěru.

26. Na předmětnou smlouvu dopadá ZoSÚ ve znění účinném k 23. 3. 2019. K tomuto okamžiku formuloval § 87 ZoSÚ neplatnost z důvodu absence zkoumání úvěruschopnosti jako neplatnost relativní. Odvolací soud však sdílí závěr okresního soudu, že se jedná o neplatnost absolutní (ostatně zákonodárce již § 87 s účinností od 28. 5. 2022 novelizoval zákonem č. 96/2022 Sb. a v souladu s euro konformním výkladem neplatnost upravil jako absolutní, nicméně i před tímto datem byla tato neplatnost soudy vyšších stupňů posuzována jako neplatnost absolutní za použití euro konformního výkladu).

27. Okresní soud se proto zcela správně zabýval tím, jaká je výše nesplacené jistiny, přičemž správně dovodil, že žalovaný vyčerpal méně, než dosud žalobkyni zaplatil. Tento závěr žalobkyně ani v odvolání nenapadla.

28. Rozsudek okresního soudu je ve výroku věcně správný, a proto jej odvolací soud dle § 219 o. s. ř. jako správný potvrdil, a to včetně zcela správného výroku o nákladech řízení.

29. O náhradě nákladů odvolacího řízení pak bylo rozhodnuto dle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. a § 224 odst. 1 o. s. ř., neboť v odvolacím řízení byl žalovaný plně procesně úspěšný, prokazatelně mu však žádné náklady tohoto řízení nevznikly. Proti tomuto rozhodnutí je přípustné dovolání k Nejvyššímu soudu České republiky v Brně do dvou měsíců ode dne jeho doručení prostřednictvím Okresního soudu v Opavě, pokud napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodnutí dovolacího soudu nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Proti výrokům o náhradě nákladů řízení není dovolání přípustné.