17 C 295/2025

Plný text

Okresní soud v Opavě rozhodl soudkyní JUDr. Terezou Kravalovou ve věci žalobkyně:Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně proti žalovanému:Jméno žalovaného, narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 21 713,60 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhala vůči žalovanému zaplacení částky 21 713,60 Kč s úrokem ve výši 12,75 % ročně a s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 18 677,69 Kč od 1. 11. 2024 do zaplacení, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se domáhala vůči žalovanému zaplacení částky 21 713,60 Kč s úrokem a zákonným úrokem z prodlení. Tvrdila, že žalovaný uzavřel datum s právní předchůdkyní žalobkyně společností právnická osoba smlouvu o revolvingovém úvěru č. hodnota, kterou banka umožnila žalovanému opakovaně čerpat úvěr až do výše 45 000 Kč, zatímco žalovaný se zavázal čerpané prostředky vrátit navýšené o úrok 22,68 % ročně, a to formou pravidelných měsíčních splátek, počínaje dubnem 2019. Za období od 22. 3. 2019 do 8. 2. 2023 žalovaný celkem vyčerpal 65 403 Kč. S účinností k 1. 11. 2023 byla pohledávka banky postoupena na žalobkyni v rámci převodu celého portfolia, což bylo žalovanému oznámeno. Žalovaný hradil dohodnuté splátky do června 2024, poté se dostal do prodlení, proto žalobkyně využila smluvního oprávnění a 31. 10. 2024 od smlouvy odstoupila. Žalovaná částka představuje nevrácenou jistinu úvěru 18 677,69 Kč, neuhrazený smluvní úrok kapitalizovaný ke dni 31. 8. 2024 na 2 085,91 Kč, poplatek 600 Kč za upomínku a poplatky 5x70 Kč za výpisy z účtu za měsíce červen až říjen 2024.

2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil.

3. Soud provedl důkaz listinami, z nichž zjistil následující: Společnost právnická osoba se pod značkou Anonymizováno zavázala poskytnout žalovanému revolvingový úvěr s rámcem 45 000 Kč a žalovaný se zavázal poskytnuté peněžní prostředky vrátit navýšené o úrok 22,68 % ročně, a to v pravidelných měsíčních splátkách v minimální výši 5 % z dlužné částky (bez čerpání podle specifických podmínek), nejméně 500 Kč, vždy k 17. dni v měsíci, počínaje měsícem následujícím po prvním čerpání úvěru. Při uzavření smlouvy žalovaný uvedl, že je svobodný, má vlastní bydlení, vyživovací povinnost ke dvěma dětem, je zaměstnán jako dělník ve společnosti právnická osoba., s čistým příjmem 20 688 Kč, náklady na bydlení činí 3 000 Kč, jeho další závazky z úvěrů 7 000 Kč, jiné pravidelné výdaje nemá (smlouva o revolvingovém úvěru č. hodnota z datum). V souvislosti s úvěrovou smlouvou banka otevřela žalovanému úvěrový účet č. hodnota. Původní věřitelka oznámila žalovanému, že veškerá práva a povinnosti ze smlouvy převedla na žalobkyni a společně jej vyzvaly, aby od 1. 12. 2023 splácel úvěr na nový účet č. č. účtu u právnická osoba. (dopis z 2. 11. 2023 a důkaz o jeho odeslání emailovou poštou). S odkazem na neuhrazení dluhu z úvěrové smlouvy ani v dodatečném termínu žalobkyně od úvěrové smlouvy odstoupila (dopis z 2. 11. 2024 včetně poštovního podacího archu).

4. V období od března 2019 do února 2023 žalovaný vyčerpal z úvěru od právnická osoba celkem 65 403 Kč (výpisy z úvěrového účtu č. hodnota). Ve splátkách naopak zaplatil v období od března 2019 do listopadu 2023 původní věřitelce 56 261 Kč (výpisy z úvěrového účtu č. hodnota) a v době od prosince 2023 do října 2024 žalobkyni 12 500 Kč (výpisy z kartového účtu č. č. účtu).

5. Podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 29. 5. 2022, je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli (§ 2 odst. 1). Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledků posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy (§ 86). Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem (§ 87 odst. 1). Podle § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Podle § 1879 věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). Podle § 1880 odst. 1 postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená včetně jejího zajištění.

6. Žaloba není důvodná.

7. Oznámením o postoupení pohledávky žalobkyně prokázala svou aktivní legitimaci ve věci namísto původní věřitelky. Předmětem podnikatelské činnosti právní předchůdkyně žalobkyně bylo poskytování spotřebitelského úvěru, a vystupovala tedy z pozice poskytovatele ve smyslu § 3 odst. 1 písm. d) zákona č. 257/2016 Sb. Oproti tomu žalovaný byl typickým spotřebitelem ve smyslu tohoto zákona. Proto se soud primárně zabýval tím, zda poskytovatelka úvěru splnila svou zákonnou povinnost vyplývající z § 86 a 87 tohoto zákona. Ustanovení § 87 odst. 1 ve spojení s § 86 o následku v podobě neplatnosti právního jednání navazuje na předchozí právní úpravu ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., které bylo podle důvodové zprávy k zákonu č. 43/2013 Sb. začleněno do zákona o spotřebitelském úvěru, aby byl posílen princip zodpovědného úvěrování a současně ochrana spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, tedy že jsou úvěry poskytovány nikoliv s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet. Odbornou péčí se přitom rozumí vysoce kvalifikovaná činnost věřitele, jakožto profesionála v daném oboru, vyvíjená v souladu se zásadami poctivého obchodního styku a – objektivně chápáno - v nejlepším zájmu spotřebitele; činnost má směřovat k ověření, zda je žadatel o spotřebitelský úvěr s ohledem na jeho aktuální osobní a rodinný rozpočet (reálné příjmy a výdaje) a v závislosti na nastavenou frekvenci splácení bez problémů schopen úvěr splácet. Toto je velmi individuální, protože u osob s totožným příjmem tomu může být jinak s ohledem na jejich závazky, vyživovací povinnosti atd. Věřitel musí vzít v úvahu konkrétní situaci, konkrétního spotřebitele a konkrétní spotřebitelský úvěr.

8. Přestože v zákoně o spotřebitelském úvěru byla v době uzavření smlouvy její neplatnost konstruována jako relativní (tedy k námitce spotřebitele), toto neodpovídá evropskému právu, dosavadní judikatuře Soudního dvora Evropské unie, Ústavního soudu, Nejvyššího soudu a vůbec smyslu ochrany spotřebitele. Soudní dvůr Evropské unie opakovaně ve svých rozhodnutích konstatoval, že evropské směrnice nesmí být v různých členských státech vykládány a aplikovány různě. Proto i přes znění zákona o spotřebitelském úvěru soud k neplatnosti při řádném nezkoumání úvěruschopnosti přihlédne vždy v jakékoliv fázi řízení. Obecně je totiž kladen velký důraz na ochranu spotřebitele před vlastní neschopností splácet a s tím souvisící nutnost poskytovatelů úvěrů postupovat s odbornou péčí. Smyslem je minimalizovat rizikové úvěry a rozmáhající se zadlužování domácností se všemi nežádoucími dopady jak pro jednotlivce, tak potažmo pro celou společnost. Tímto způsobem ustanovení na ochranu spotřebitele, coby ustanovení kogentní, chrání i veřejný zájem a pořádek. Jiný výklad by nutně znamenal popření smyslu kogentní právní úpravy ochrany spotřebitele směřující k narovnání slabšího – nerovného - postavení spotřebitele vůči podnikateli a zakotvoval by nižší standard ochrany, než který zamýšlela směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru, z 23. 4. 2008. Článek 8 této směrnice vyložil Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku z 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 (CA Consumer Finance SA v. Ingrid Bakkaus a další) a zdůraznil důkazní břemeno poskytovatele úvěru stran splnění povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele. Závěr o absolutní neplatnosti smlouvy při porušení uvedené povinnosti a jejích důvodech pak vyplývá i z nálezu Ústavního soudu z 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, a z rozsudku Nejvyššího soudu z 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018. Stejně tak tento závěr koresponduje s veřejnoprávní úpravou, blíže vysvětlenou v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu z 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, v němž je konstatováno, že pokud poskytovatel úvěru povinnost poruší, dopouští se správního deliktu, za což mu může Česká obchodní inspekce uložit pokutu.

9. Ve všech uvedených souvislostech je to tedy jedině poskytovatel úvěru, který nese následek nedostatečného posouzení úvěruschopnosti dlužníka, protože on je adresátem takové povinnosti, přičemž z judikatury jednoznačně vyplývá, že se nemůže spokojit s pouhým čestným prohlášením žadatele o úvěr ohledně příjmů a výdajů, ale jeho prohlášení musí rovněž dostupným způsobem ověřovat. Banka se schopností žalovaného úvěr splácet zabývala pouze formálně v tom smyslu, že se spokojila s údaji, které uvedl v úvěrové smlouvě. Přestože žalobkyně k výzvě soudu konkretizovala poměry žalovaného, buď odkazovala na údaje uvedené žalovaným v žádosti, anebo k opakované výzvě soudu nepředložila žádné důkazy ohledně posuzování úvěruschopnosti poskytovatelkou úvěru. Z ničeho tedy nevyplývá, že by původní věřitelka poměry žalovaného jakkoliv ověřovala. Žalobkyně se k jednání se nedostavila, a proto ohledně posuzování úvěruschopnosti před uzavřením smlouvy neunesla břemeno důkazní, což je důvod, pro který soud hodnotí smlouvu jako absolutně neplatnou. Vzhledem k tomu vznikla žalovanému pouze povinnost vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru 65 403 Kč. Žalovaný však dohromady zaplatil 68 761 Kč; částku, kterou byl povinen vrátit, tedy přeplatil. Proto byla žaloba v plném rozsahu zamítnuta.

10. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 občanského soudního řádu s přihlédnutím k tomu, že žalovanému, který by na ni měl právo, podle obsahu spisu žádné náklady řízení nevznikly. Proti tomuto rozsudku je možné podat odvolání do patnácti dnů od doručení jeho písemného vyhotovení, ke Krajskému soudu v Ostravě prostřednictvím Okresního soudu v Opavě.