15 Co 119/2024

Plný text

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Dagmar Gottwaldové a soudců Mgr. Karly Nekolové a Mgr. Jana Rýznara ve věci žalobkyně: Jméno zainteresované společnosti 0/0, IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 zastoupená advokátem Anonymizováno sídlem Anonymizováno proti žalovanému: Jméno zainteresované osoby 2/0, narozený dne Anonymizováno bytem Anonymizováno o zaplacení částky 32 719,90 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 18. 3. 2024, č. j. 13 C 88/2024-87,

I. Rozsudek okresního soudu se v odvoláním napadeném rozsahu, tj. ve výroku I. co do stanovené hmotněprávní lhůty splatnosti přisouzené částky 20 647,33 Kč a ve výroku II. co do úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky za dobu od 26. 6. 2023 do zaplacení mění následovně: Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni okresním soudem ve výroku I. přisouzenou částku 20 647,33 Kč, a to spolu s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky za dobu od 26. 6. 2023 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na plnou náhradu nákladů odvolacího řízení částku 5 937 Kč k rukám zástupce žalobkyně do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Napadeným rozsudkem okresní soud uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 20 647,33 Kč (výrok I.), ve zbývající části, tj. co do částky 12 072,57 Kč s veškerým úrokovým příslušenstvím, žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).

2. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání, ve kterém nesouhlasila s rozhodnutím okresního soudu v části, ve které jí nebylo přiznáno příslušenství v podobě úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 20 647,33 Kč za dobu od 26. 6. 2023 do zaplacení. Poukázala na znění ustanovení § 1970 o. z. s tím, že žádala o úrok z prodlení v zákonné výši vyplývající z nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Odkázala dále na ustanovení § 1958 odst. 2 o. z., podle kterého může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je povinen splnit bez zbytečného odkladu, přičemž žalobkyně za první den prodlení s úhradou dlužné částky považuje datum 26. 6. 2023. Namítala, že žalovaný byl vyzván ke splnění svého peněžitého dluhu novému věřiteli – žalobkyni – v souvislosti s oznámením o postoupení pohledávky ze dne 12. 6. 2022, které mu bylo odesláno téhož dne. Nejpozději třetí den po odeslání se tak výzva k plnění dostala do sféry dispozice žalovaného a po marném uplynutí lhůty deseti dnů, která byla žalovanému poskytnuta ke splnění dluhu, se tak počínaje dnem 26. 6. 2023 žalovaný dostal do prodlení a žalobkyni vznikl nárok na zaplacení úroku z prodlení minimálně z částky bezdůvodného obohacení. Připomněla, že dále upomenula žalovaného o zaplacení dluhu ještě předžalobní upomínkou z 28. 8. 2023, jejíž odeslání do sféry dispozice žalovaného prokázala podacím lístkem České pošty, s. p. Žalovaný tak měl dostatečný prostor vrátit minimálně poskytnutou jistinu úvěru, což však neučinil. K závěru okresního soudu, že žalovanému vznikla povinnost vrátit poskytnutou jistinu teprve rozhodnutím soudu o neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru, namítala, že splatnost dluhu nastala daleko dříve, již před podáním žaloby, a to právě na základě výzvy žalobkyně k vrácení peněz, když žalovaný v řízení netvrdil ani neprokázal, že by neměl možnosti a schopnosti poskytnutou jistinu vrátit, přičemž břemeno tvrzení a důkazní o možnostech spotřebitele jistinu spotřebitelského úvěru vrátit nese spotřebitel, který zná své poměry a schopnosti a je na něm, aby v rámci sporného řízení tyto tvrdil a případně doložil. Žalobkyně v tomto směru odkázala na judikaturu odvolacího Krajského soudu v Ostravě i jeho pobočky v Olomouci, stejně jako na rozsudek Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně.

3. Z obsahu odvolání plyne (§ 41 odst. 2 o. s. ř.), že žalobkyně odvoláním napadá i hmotněprávní splatnost tam přisouzené částky, což i žalobkyně upřesnila u jednání odvolacího soudu.

4. Žalovaný se k odvolání žalobkyně vyjádřil v emailu ze dne 15. 4. 2024 tak, že navrhl potvrzení napadeného rozsudku, k jednání odvolacího soudu se však bez omluvy nedostavil.

5. Odvolací soud v nepřítomnosti žalovaného (v souladu s § 101 odst. 3 o. s. ř.) přezkoumal rozsudek okresního soudu v napadeném rozsahu, tj. ve výroku I. v hmotněprávní lhůtě splatnosti přisouzené částky 20 647,33 Kč, když žalobkyně podaným odvoláním napadá závěr okresního soudu, že žalovanému vznikla povinnost vrátit jistinu poskytnutého úvěru teprve rozhodnutím soudu, je tedy napadán závěr okresního soudu o splatnosti dlužné jistiny úvěru ve smyslu ust. § 87 odst. 1 zák. č. 254/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“), a dále ve výroku II. co do úroku z prodlení ve výši 15 % z částky 20 647,33 Kč za dobu od 26. 6. 2023 do zaplacení, jehož se žalobkyně v rámci podaného odvolání domáhá. V uvedeném rozsahu odvolací soud provedl přezkum rozsudku okresního soudu ve smyslu ust. § 212a odst. 1, 2, 4 a 5 o. s. ř. a žádné vady řízení uvedené v § 229 odst. 1 a 2 písm. a) a b) a odst. 3 o. s. ř. neshledal. Po takto provedeném přezkumu pak dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně je zcela důvodné.

6. Z obsahu spisu se podává, že v řízení zahájeném dne 19. 9. 2023 domáhala se žalobkyně po žalovaném zaplacení částky 32 719,90 Kč s úrokovým příslušenstvím ze smlouvy o úvěru (zápůjčce) uzavřené mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně, společností právnická osoba (dříve Anonymizováno) ze dne 2. 9. 2019, č. Anonymizováno, znějící na částku 50 000 Kč a za úrok ve výši 23,90 % ročně, kterou se žalovaný zavázal vrátit předchůdkyni žalobkyně v 60 měsíčních splátkách po 1 541 Kč. Vzhledem k tomu, že se dostal s úhradou splátek do prodlení, právní předchůdkyně žalobkyně pohledávku ke dni 17. 4. 2023 zesplatnila a následně smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 30. 5. 2023 s účinností ke dni 1. 6. 2023 postoupila žalobkyni, což bylo žalovanému písemně oznámeno. Za období od postoupení pohledávky žalovaný na tuto ničeho neuhradil, a to ani po zaslání předžalobní výzvy k úhradě. Žalovaná částka sestává z jistiny úvěru ve výši 30 881,90 Kč, poplatků ve výši 1 838 Kč, přičemž předmětem řízení jsou jak kapitalizované smluvní úroky ve výši 5 495,40 Kč vyčíslené ke dni 17. 4. 2023, tak také kapitalizované zákonné úroky z prodlení ve výši 570,11 Kč vyčíslené ke stejnému dni a dále běžící smluvní úroky ve výši 23,90 % ročně z částky 30 881,90 Kč za dobu od 18. 4. 2023 do zaplacení a zákonné úroky z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 32 719,90 Kč za dobu od 18. 4. 2023 do zaplacení. K výzvě okresního soudu pak žalobkyně doplnila, že její předchůdkyně posoudila úvěruschopnost žalovaného na základě zhodnocení informací získaných od žalovaného, jejich ověřením, doklady vyžádanými od žalovaného a nahlédnutím do veřejných registrů a uvedla, že žalovaný do zesplatnění úvěru, tj. do 17. 4. 2023, uhradil na předmětnou pohledávku celkem částku 29 352,67 Kč.

7. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

8. Okresní soud ve věci s odkazem na ustanovení § 115a o. s. ř. rozhodl bez nařízení jednání, když na základě listinných důkazů předložených žalobkyní dovodil, že žalovaný jako spotřebitel uzavřel s právní předchůdkyní žalobkyně smlouvu o zápůjčce ve smyslu ustanovení § 2390 a násl. o. z., na kterou se vztahuje rovněž právní úprava zakotvená v zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“), a to včetně ustanovení § 86 a § 87 tohoto zákona. Současně dospěl k závěru, že zapůjčitelka nesplnila povinnost zakotvenou v ustanovení § 86 odst. 1 ZoSÚ, řádně před uzavřením smlouvy nezkoumala úvěruschopnost žalovaného, když vycházela pouze z prohlášení dlužníka o jeho příjmech a výdajích, aniž by si uvedené údaje náležitě ověřila, což má za následek absolutní neplatnost předmětné úvěrové smlouvy dle ustanovení § 588 o. z., k níž soud přihlíží i bez návrhu. V důsledku toho pak vzájemný vztah účastníků z neplatné smlouvy okresní soud vypořádal s odkazem na ustanovení § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ tak, že zavázal žalovaného zaplatit žalobkyni toliko částku 20 647,33 Kč představující jistinu zápůjčky poskytnuté v částce 50 000 Kč, na kterou žalovaný uhradil dle tvrzení žalobkyně částku 29 352,67 Kč, a to aniž by žalobkyni přiznal další plnění ze smlouvy, včetně smluvních úroků, poplatků, když pro neplatnost úvěrové smlouvy nebyl žalovaný závazky ze smlouvy vázán. Současně okresní soud konstatoval, s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, že v případě neplatnosti smlouvy z důvodu nedostatečného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele má věřitel nárok na nesplacenou jistinu úvěru v nové době splatnosti buď mezi účastníky dohodnuté, nebo soudem určené, která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele). Vzhledem k tomu, že v posuzované věci se účastníci na nové době splatnosti nedohodli, stanovil ji okresní soud v délce tří dnů od právní moci rozsudku, tedy v délce obvyklé pariční lhůty, přičemž přihlížel k výši a povaze dluhu a době, která uplynula od poskytnutí úvěru, jakož i k dosavadnímu pasivnímu postoji žalovaného, který ohledně svých platebních možností ničeho neuvedl. Dále okresní soud vyložil, že jelikož úhrada dlužné částky byla žalovanému uložena v nově stanovené lhůtě splatnosti, žalovaný se s její úhradou dosud nedostal do prodlení, a proto žalobkyni nelze přiznat ani požadovaný zákonný úrok z prodlení. O nákladech řízení okresní soud rozhodl dle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť procesně úspěšnějšímu žalovanému žádné náklady řízení nevznikly.

9. U odvolacího jednání žalobkyně setrvala na svém stanovisku.

10. V projednávané věci dospěl okresní soud k závěru o neplatnosti smlouvy o zápůjčce, neboť předchůdkyně žalobkyně před uzavřením smlouvy o zápůjčce se žalovaným jakožto spotřebitelem řádně neposoudila jeho úvěruschopnost ve smyslu ust. § 86 ZoSÚ s tím, že jde o neplatnost absolutní, k níž soud přihlíží z úřední povinnosti (§ 580 a 588 o. z.). Odvolací soud tento závěr sdílí, nadto tento závěr okresního soudu žalobkyně v odvolání nenapadla, a proto se jím blíže nezabýval.

11. Předmětem odvolacího přezkumu pak nebyla ani výše bezdůvodného obohacení žalovaného, okresním soudem pravomocně přiznaná v částce 20 647,33 Kč v části výroku I. rozsudku okresního soudu, kterou je žalovaný povinen vrátit žalobkyni, na níž přešlo v důsledku smlouvy o postoupení pohledávek právo vymáhat pohledávku uplatněnou v tomto řízení. Přezkumu odvolacího soudu však podléhá okresním soudem stanovená splatnost částky 20 647,33 Kč, kterou okresní soud odkazem na ust. § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ a na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 ze dne 20. 4. 2022 stanovil na třetí den po právní moci svého rozhodnutí.

12. Odvolací soud souhlasí se soudem okresním, že v případě závěru o absolutní neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru pro porušení povinnosti úvěrující řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele, se kterým smlouvu uzavírá, se uplatní speciální úprava obsažená v ust. § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ, která má přednost před obecnou právní úpravou obsaženou v zák. č. 89/2014 Sb. – občanský zákoník, s tím, že v takovém případě je spotřebitel povinen vrátit toliko poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru, a to v době přiměřené jeho možnostem. Nesdílí však přesvědčení okresního soudu o tom, že nebylo ve schopnostech a možnostech žalovaného poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru žalobkyni, resp. její předchůdkyni, vrátit dříve než po uplynutí lhůty tří dnů od právní moci rozhodnutí v této věci, když v řízení nebyly zjištěny žádné skutečnosti svědčící pro tento závěr.

13. Žalovaný byl v řízení zcela procesně pasivní, ničeho netvrdil a nedoložil o tom, že by nebylo v jeho možnostech poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru vrátit nejpozději v době, od které se v podaném odvolání žalobkyně domáhá úroku z prodlení v návaznosti na oznámení o postoupení pohledávky, tj. od 26. 6. 2023. Není možno ani odhlédnout od skutečnosti a tuto zcela pominout, že žalovanému byla jistina zápůjčky vyplacena na jeho účet již v září 2019, a proto již v tomto okamžiku bylo v možnostech žalovaného žalobkyni celou dlužnou jistinu zápůjčky poskytnutou na základě neplatně sjednané smlouvy vrátit, opak nebyl tvrzen ani v řízení nevyšel najevo, nebylo-li žalovaným tvrzeno a doloženo, že tuto částku použil a k jakému účelu. K odkazu okresního soudu na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, pak odvolací soud uvádí, že závěry tam uvedené plně sdílí a nikterak se od nich neodchyluje, neboť sdílí názor, že splatnost se odvíjí od možností a schopností spotřebitele jistinu vrátit. Odvolací soud má dále za to, že povinnost tvrdit (a prokázat), že není v možnostech a schopnostech spotřebitele jistinu vrátit poté, co ji na základě neplatné smlouvy obdržel, leží plně na spotřebiteli, a nikoliv na věřiteli. Odvolací soud tak má za to, že se žalovaný i s ohledem na poskytnutí zápůjčky v roce 2019 dostal do prodlení s úhradou dlužné jistiny neplatně sjednané zápůjčky nejpozději k datu, od kterého žalobkyně nárok na úrok z prodlení požaduje, tj. od data 26. 6. 2023, a v souladu s ustanovením § 1970 o. z. mu proto vznikla povinnost vrátit žalobkyni vedle samotné dlužné částky dále úrok z prodlení v zákonné výši vyplývající z nařízení vlády č. 351/2013 Sb., tj. ve výši 15 % ročně, a to až do zaplacení.

14. S ohledem na shora uvedené proto odvolací soud změnil rozsudek okresního soudu v napadeném rozsahu, tj. ve výroku I. co do hmotněprávní lhůty splatnosti přisouzené částky ve výši 20 647,33 Kč a ve výroku II. co do úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 20 647,33 Kč za dobu od 26. 6. 2023 do zaplacení, tak, že žalovaného uložil vedle částky 20 647,33 Kč zaplatit rovněž úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky za dobu od 26. 6. 2023 do zaplacení.

15. Současně se změnou napadeného rozsudku odvolací soud dle ust. § 224 odst. 1 a 2 a § 142 odst. 2 o. s. ř. originárně rozhodl o náhradě nákladů řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

16. Žalobkyně se v řízení včetně požadovaného úrokového příslušenství vyčísleného k datu rozhodnutí odvolacího soudu domáhala celkem zaplacení částky 52 853,58 Kč, úspěšná byla co do částky 24 713,48 Kč, tj. ze 47 %. Žalovaný pak byl v řízení úspěšnější, a to z 53 %, řízení se však aktivně neúčastnil, a proto mu prokazatelně žádné náklady nevznikly.

17. V odvolacím řízení pak byla žalobkyně plně procesně úspěšná a ve smyslu ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. jí proto vzniklo právo na plnou náhradu nákladů odvolacího řízení v částce 5 937 Kč sestávající z náhrady za zaplacený soudní poplatek za odvolání ve výši 1 000 Kč, z nákladů na odměnu za právní zastoupení žalobkyně u 2 úkonů právní služby, a to u sepisu odvolání a účasti u jednání odvolacího soudu, po 1 740 Kč [§ 11 odst. 1 písm. d) a g), § 7 bod 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb. – advokátní tarif], z náhrady paušálních výdajů zástupce žalobkyně k uvedeným 2 úkonům právní služby po 300 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu) a z náhrady za 21% DPH z částky 4 080 Kč ve výši 857 Kč (§ 14a odst. 1 advokátního tarifu). Proti tomuto rozhodnutí je přípustné dovolání k Nejvyššímu soudu České republiky v Brně do dvou měsíců ode dne jeho doručení prostřednictvím Okresního soudu ve Frýdku-Místku, pokud napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodnutí dovolacího soudu nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Proti výrokům o náhradě nákladů řízení není dovolání samostatně přípustné. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí.