15 Co 121/2026

Plný text

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Dagmar Gottwaldové a soudců Mgr. Karly Nekolové a Mgr. Jana Rýznara ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně, IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalovanému: Jméno žalovaného, narozený dne Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení částky 11 628 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 19. 2. 2026, č. j. 20 C 405/2025-34,

I. Rozsudek okresního soudu se ve výroku II. v napadeném rozsahu, tj. co do částky 10 000 Kč, a ve výroku III. potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Napadeným rozsudkem okresní soud zavázal žalovaného zaplatit žalobkyni částku 630 Kč (výrok I.), žalobu co do částky 10 998 Kč a veškerého úrokového příslušenstvím zamítl (výrok II.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).

2. Proti tomuto rozsudku, pouze však proti výroku II. co do částky 10 000 Kč, podala žalobkyně včasné odvolání, jímž se domáhala změny napadeného rozsudku tak, že v uvedeném rozsahu bude žalobě vyhověno. Nesouhlasila se závěrem okresního soudu, že neunesla břemeno tvrzení o celkově poskytnuté a celkem uhrazené částce žalovaným. Co se týče celkové poskytnuté částky, žalovaný byl na základě smlouvy o povoleném debetu na běžném účtu č. Anonymizováno ze dne 10. 2. 2023 oprávněn čerpat povolený debet až do výše 10 000 Kč. Po dosažení této hranice byly další splatné transakce na účtu evidovány jako položky po splatnosti a jistina na účtu povoleného debetu se dále nenavyšovala. Tyto skutečnosti uvedla žalobkyně již ve svém vyjádření z 8. 1. 2026. Žalovaný povolený debet vyčerpal v maximální výši, a proto došlo k převodu nesplacené jistiny ke dni 12. 1. 2025. Tuto skutečnost vzal v potaz i soud I. stupně, když v bodě 23. rozhodnutí uvedl, že žalovaný povolený debet dokonce přečerpal o 630 Kč. Za situace, kdy žalovaný na předmětný úvěr neuhradil ničeho, představuje dosud nesplacenou jistinu pohledávka právě ve výši 10 000 Kč, nikoliv pouze částka 630 Kč, která má představovat toliko částku přesahující sjednaný limit povoleného debetu.

3. Žalovaný se k odvolání žalobkyně nevyjádřil.

4. Odvolací soud přezkoumal rozsudek okresního soudu v napadeném výroku II. co do částky 10 000 Kč a ve výroku o náhradě nákladů řízení včetně řízení jeho vydání předcházejícího ve smyslu ust. § 212a odst. 1, 2, 4 a 5 o. s. ř. a žádné vady řízení uvedené v § 229 odst. 1 a 2 písm. a) a b) a odst. 3 o. s. ř. neshledal. Po takto provedeném přezkumu pak dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné.

5. Z obsahu spisu se podává, že v řízení zahájeném dne 25. 9. 2025 se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 11 628 Kč s úrokovým příslušenstvím ze smlouvy o povoleném debetu č. Anonymizováno, na základě které byl žalovanému poskytnut úvěr ve formě možnosti přečerpání do výše úvěrového limitu v částce 10 000 Kč. Žalovaný porušil své závazky ze smlouvy tím, že nehradil sjednané splátky řádně a včas, proto předchůdkyně žalobkyně úvěr ke dni 14. 1. 2025 prohlásila za splatný. Žalovaná částka se skládá z nesplacené jistiny úvěru ve výši 10 000 Kč, kapitalizovaného smluvního úroku ve výši 1 125,45 Kč, poplatků ve výši 998 Kč a poplatků za využití povoleného debetu ve výši 630 Kč. Pohledávka byla dne 7. 5. 2025 postoupena žalobkyni, která žalovaného vyzvala k plnění výzvou ze dne 10. 6. 2025, žalovaný však na dlužnou částku ničeho nezaplatil. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

6. Okresní soud po provedení dokazování listinami předloženými žalobkyní dospěl k závěru, že mezi předchůdkyní žalobkyně a žalovaným byla uzavřena smlouva o bankovních službách dle ust. § 2662 a násl. o. z., a dále smlouva o povoleném debetu ve formě spotřebitelského úvěru, který podléhá zákonné úpravě obsažené v zák. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“). Na základě uvedené smlouvy se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala umožnit žalovanému na jeho bankovním účtu č. č. účtu přečerpání až do výše úvěrového limitu v částce 10 000 Kč, a to za úrok ve výši 21,9 % ročně. Okresní soud dospěl k závěru, že předmětná smlouva o spotřebitelském úvěru je neplatná, neboť předchůdkyně žalobkyně s odbornou péčí ve smyslu ust. § 86 odst. 1 a 2 věty prvé ZoSÚ neposoudila úvěruschopnost spotřebitele v dostatečném rozsahu. Uvedl, že žalobkyně soudu předložila mimořádný výpis z účtu žalovaného, ze kterého se však v rozhodné době nepodávají žádné pravidelné příjmy ani výdaje, vyjma splátek několika úvěrů. Není tak zřejmé, z čeho přesně právní předchůdkyně žalobkyně při poskytnutí úvěru žalovanému vycházela. Dále uvedl, že se žalobkyně k nařízenému jednání nedostavila a zbavila se tak možnosti být ve smyslu ust. § 118a odst. 1 a 3 poučena o potřebě dalších tvrzení a důkazů o skutečnostech nezbytných pro posouzení jejího nároku z hlediska splnění povinnosti k prověření úvěruschopnosti žalovaného. Dále okresní soud uvedl, že v případě neplatné smlouvy o úvěru je spotřebitel ve smyslu ust. § 87 odst. 1 věty prvé a druhé ZoSÚ povinen vrátit poskytovateli úvěru toliko jistinu spotřebitelského úvěru. Uvedl, že žalobkyni písemně vyzval k doložení skutečností rozhodných pro posouzení jejího nároku z hlediska vzniku bezdůvodného obohacení, a to zejména ve vztahu k čerpání celkové částky za dobu trvání smluvního vztahu a k úhradám ze strany žalovaného. K výzvě okresního soudu žalobkyně sdělila pouze celkový konečný dluh žalovaného, k jednání se nedostavila a zbavila se tak možnosti být poučena ve smyslu ust. § 118a o. s. ř. Zdůraznil, že povinností žalobkyně bylo nejprve tvrdit, jakou částku žalovaný za dobu trvání smluvního vztahu čerpal a jakou následně uhradil. Teprve po řádném doplnění tvrzení dochází k prokazování těchto tvrzení, žalobkyně však svou povinnost tvrzení ve vztahu k celkové čerpané částce a k celkové částce uhrazené za dobu trvání smluvního vztahu nesplnila. K opačnému závěru pak okresní soud dospěl co do částky 630 Kč, ve vztahu ke které ve výroku I. žalobě vyhověl s tím, že žalobkyně prostřednictvím výpisu z účtu doložila, že žalovaný přečerpal povolený debet o 630 Kč a okresní soud tedy tuto částku žalobkyni přiznal. O náhradě nákladů řízení pak okresní soud rozhodl odkazem na ust. § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů, neboť procesně úspěšnějšímu žalovanému v řízení žádné náklady nevznikly.

7. V projednávané věci dospěl okresní soud k závěru o neplatnosti smlouvy o povoleném debetu, svou povahou smlouvy o spotřebitelském úvěru, neboť předchůdkyně žalobkyně před uzavřením této smlouvy se žalovaným jakožto spotřebitelem řádně neposoudila jeho úvěruschopnost ve smyslu ust. § 86 ZoSÚ s tím, že jde o neplatnost absolutní, k níž soud přihlíží z úřední povinnosti (§ 580 a 588 o. z.). Odvolací soud tento závěr sdílí, nadto jej žalobkyně v odvolání ani nenapadla, proto se jím blíže nezabýval.

8. Předmětem odvolacího přezkumu byla částka 10 000 Kč představující vyčerpaný povolený debet na účtu žalovaného s tím, že se jednalo o debet na účtu žalovaného, který nebyl řádně splácen. K jeho čerpání žalobkyně již v žalobě tvrdila, že na základě úvěrové smlouvy byl žalovaný oprávněn průběžně čerpat povolený debet a tento debet byl oprávněn kdykoliv částečně či zcela splatit, kdy každou platební transakcí ve prospěch běžného účtu se úvěr splácí a znovu se tak obnovuje možnost čerpat jej až sjednané výše. Po dosažení sjednané debetní hranice jsou již další splatné transakce na účtu evidované jako položky po splatnosti a jistina na účtu povoleného debetu se dále nenavyšuje, přičemž žalobkyně pro neplnění splácení přistoupila k okamžitému zesplatnění povolené výše debetu, tj. částky 10 000 Kč, k datu 14. 1. 2025. Usnesením ze dne 6. 1. 2026, č. j. 20 C 405/2025-25, okresní soud vyzval žalobkyni, aby doplnila svá tvrzení tak, že uvede, jakou konkrétní částku žalovaný za dobu trvání smluvního vztahu vyčerpal a jakou celkovou částku na vyčerpaný úvěr uhradil. Na výzvu okresního soudu reagovala žalobkyně podáním ze dne 8. 1. 2026, ve kterém zopakovala, že žalovaný byl oprávněn čerpat úvěr průběžně, také byl oprávněn úvěr kdykoliv částečně či zcela splatit, kdy každou platební transakcí ve prospěch běžného účtu se úvěr splácí a znovu se tak obnovuje možnost čerpat jej do sjednané výše. Dále uvedla, že žalovaný neuhradil ničeho na předmětný úvěr v jeho finální žalované výši, jak vyplývá z výpisu z povoleného debetu s tím, že veškeré finanční transakce, které proběhly za celou dobu trvání právního vztahu mezi žalovaným a bankou, jsou patrné z výpisu z povoleného debetu a mimořádného výpisu z osobního účtu, na které žalobkyně odkázala, a to s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2026, sp. zn. 32 Cdo 581/2016.

9. V projednávané věci dospěl okresní soud k závěru o neplatnosti úvěrové smlouvy pro porušení povinnosti úvěrující, tj. předchůdkyně žalobkyně, před uzavřením smlouvy se žalovaným řádně a s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost žalovaného ve smyslu ust. § 86 odst. 1 a 2 ZoSÚ. V takovém případě náleží žalobkyni nárok na vydání bezdůvodného obohacení zakotvený v ust. § 87 odst. 1 ZoSÚ v podobě vydání jistiny poskytnuté na základě neplatné úvěrové smlouvy. Nezbytným předpokladem pro vyhovění tohoto nároku je tvrzení žalobkyně o výší částek poskytnutých úvěrující úvěrovanému spotřebiteli, přičemž bezdůvodné obohacení vzniklé spotřebiteli na základě neplatné smlouvy představuje jistinu úvěru poskytnutou úvěrující po odečtení toho, co spotřebitel na neplatně sjednanou úvěrovou smlouvu úvěrující zaplatil.

10. V tomto směru žalobkyně od počátku řízení tvrdila, že úvěr byl čerpán formou povoleného debetu na účtu žalovaného s právem tento úvěr kdykoliv průběžně čerpat a kdykoliv průběžně splácet. K určení výše bezdůvodného obohacení bylo tedy nezbytným ze strany žalující tvrdit jednotlivá čerpání jistiny úvěru a svá tvrzení současně prokázat důkazem, z něhož by byly patrná jak čerpání úvěru, tak také i jednotlivé úhrady provedené spotřebitelem. Žalobkyně na výzvu okresního soudu v podání ze dne 8. 1. 2026 odkázala na výpis z osobního účtu, výpis z povoleného debetu a dále mimořádný výpis z běžného účtu, kdy toliko mimořádný výpis z běžného účtu obsahoval údaje o plusových a mínusových položkách na běžném účtu za celé posuzované období, tj. od uzavření smlouvy o povoleném debetu dne 10. 2. 2023 do okamžitého zesplatnění dlužné částky ze strany předchůdkyně žalobkyně dne 14. 1. 2025, po kterém již žádné další čerpání jistiny úvěru nebylo žalovanému povoleno.

11. Soudní praxe jako výjimečný postup při splnění povinnosti tvrzení akcentuje odkaz na konkrétní listinu, která je účastníkem předložena a na níž účastník odkazuje. Nejvyšší soud tento názor vyslovil již v rozhodnutí ze dne 15. 5. 1996, sp. zn. 3 Cdon 370/96, a navázal na něj také ve svých pozdějších rozhodnutích (např. ze dne 30. 1. 2003, sp. zn. 29 Cdo 1089/2000, nebo ze dne 15. 5. 2008, sp. zn. 21 Cdo 2725/2007), přičemž ve všech těchto rozhodnutích zdůrazňoval výjimečnost a restriktivní aplikaci tohoto postupu. Výslovný odkaz na listinu byl v rozsudku ze dne 15. 7. 2008, sp. zn. 29 Odo 742/2006, vymezen tak, že se jím míní navenek projevená vůle žalobce identifikovat skutek prostřednictvím skutkových údajů obsažených v konkrétní listině. Meze restriktivní aplikace spočívají v naplnění specifických okolností, neboť není racionálního důvodu požadovat po žalobci, aby opisoval rozsáhlejší množství údajů obsažených v konkrétní listině, která z ní zřetelně a jednoznačně vyplývají.

12. Mimořádný výpis z běžného účtu žalovaného předložený za období od 17. 2. 2020 do 12. 1. 2025 je velmi rozsáhlá listina obsahující toliko v období od 10. 2. 2023 stovky položek plusových i mínusových, z nichž je zřejmé, že žalovaný povolený debet čerpal opakovaně a opakovaně jej také splácel. Rozsáhlost dokumentu, množství položek, které obsahuje, z něj činí doklad nepřehledný s tím, že není povinností soudu v takovémto případě složitě vyhledávat jednotlivé položky čerpání úvěru s různorodou identifikací a jeho úhrad. Ve světle shora označené judikatury proto nelze dospět k závěru, že žalobkyně splnila svou povinnost tvrzení ve vztahu nejméně k čerpání úvěru odkazem na tuto listinu. Ostatní z odkazovaných listin se netýkají celého období od počátku poskytování úvěru do ukončení smluvního vztahu ze strany předchůdkyně žalobkyně a toliko období, z něhož není možno učinit závěr o tom, kolik bylo celkově žalovaným načerpáno a kolik uhrazeno. Okresní soud přitom správně avizoval žalobkyni nesplnění její povinnosti tvrzení již v obsahu usnesení ze dne 6. 1. 2026, č. j. 20 C 405/2025-25, ač měl v té době k dispozici všechny listiny, na které žalobkyně v rámci tvrzení ve svém podání ze dne 8. 1. 2026 odkázala. Žalobkyně si tak musela být vědoma skutečnosti, že dosud svou povinnost tvrzení nesplnila. Jelikož se následně žalobkyně nedostavila k jednání, zbavila se dobrodiní poučení ve smyslu ust. § 118a odst. 2 o. s. ř. o nutnosti doplnit tvrzení nejméně k čerpání úvěru, ke kterému byl okresní soud připraven, jak vyložil v bodě 21 odůvodnění svého rozhodnutí.

13. Poukázala-li žalobkyně současně na údajně nelogický závěr okresního soudu o přečerpání úvěru o částku 630 Kč, vůči které okresní soud žalobě vyhověl ve výroku I. svého rozhodnutí, pak odvolací soud uvádí, že částka 630 Kč přezkumu ze strany odvolacího soudu nepodléhala, neboť výrok I. rozsudku okresního soudu nabyl odděleně právní moci.

14. Pokud tedy okresní soud žalobě co do částky 10 000 Kč nevyhověl z důvodu neunesení břemene tvrzení žalobkyně ve vztahu k čerpání úvěru ve smyslu ust. § 101 odst. 1 písm. a) o. s. ř., pak je jeho rozhodnutí správné a jako takové bylo odvolacím soudem dle ust. § 219 o. s. ř. potvrzeno.

15. Jako správný pak odvolací soud potvrdil také výrok III. rozsudku okresního soudu o náhradě nákladů řízení, neboť procesně převážně úspěšnému žalovanému v řízení prokazatelně žádné náklady nevznikly.

16. Také o náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle ust. § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. negativním výrokem, neboť v odvolacím řízení plně procesně úspěšnému žalovanému prokazatelně žádné náklady tohoto řízení nevznikly. Proti tomuto rozhodnutí je přípustné dovolání k Nejvyššímu soudu České republiky v Brně do dvou měsíců ode dne jeho doručení prostřednictvím Okresního soudu v Karviné, pokud napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodnutí dovolacího soudu nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Proti výrokům o náhradě nákladů řízení není dovolání přípustné.