15 Co 124/2024

Plný text

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Dagmar Gottwaldové a soudců Mgr. Jana Rýznara a Mgr. Karly Nekolové ve věci žalobkyně: Jméno zainteresované společnosti 0/0 , IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 zastoupená advokátem Anonymizováno sídlem Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0 proti žalovanému: Jméno zainteresované osoby 0/0 , narozený dne Anonymizováno bytem Anonymizováno zastoupený opatrovníkem Jméno zástupce zainteresované osoby 0/0 sídlem Adresa zástupce zainteresované osoby 0/0 o zaplacení částky 52 732,60 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 28. 2. 2024, č. j. 10 C 15/2023-101,

I. Rozsudek okresního soudu se ve výroku I. v odvoláním napadeném rozsahu, tj. co do úroku z prodlení 10 % ročně z částky 16 297,29 Kč za dobu od 10. 3. 2020 do zaplacení a ve výroku o lhůtě k plnění, a ve výrocích III. a V. potvrzuje.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na plnou náhradu nákladů odvolacího řízení částku 3 836 Kč k rukám zástupce žalobkyně do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Česká republika nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

IV. Žalovaný je povinen zaplatit České republice na účet Okresního soudu ve Vsetíně na soudním poplatku z odvolání částku 1 000 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Okresní soud odvoláním napadeným rozsudkem uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 16 297,29 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky za dobu od 10. 3. 2020 do zaplacení (výrok I.), zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky 36 435,31 Kč spolu s kapitalizovaným úrokem z úvěru ve výši 19,90 % ročně z dlužné částky 51 496,68 Kč za období od 2. 12. 2022 do 1. 1. 2023 ve výši 870,36 Kč, dále s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 36 435,31 Kč za období od 2. 12. 2022 do 1. 1. 2023, dále s úrokem ve výši 19,90 % ročně z dlužné částky 52 732,60 Kč za období od 2. 1. 2023 do zaplacení, a dále s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 36 435,31 Kč za období od 2. 1. 2023 do zaplacení (výrok II.), ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným žádnému z nich nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.), uložil povinnost státu zaplatit , Anonymizováno, jako ustanovenému opatrovníkovi žalovaného náklady na zastoupení ve výši 14 080 Kč (výrok IV.) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit státu na náhradě nákladů řízení částku 5 350 Kč (výrok V.).

2. Okresní soud v záhlaví označeném rozsudku dospěl k závěru, že mezi žalobkyní a žalovaným byla dne 4. 9. 2018 uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru a vydání kreditní karty, tj. smlouva o poskytnutí kontokorentního úvěru, se sjednaným úvěrovým limitem 25 000 Kč, úvěr se zavázal žalovaný splácet se sjednaným úrokem 19,90 % ročně, splátka činila 5 % z vyčerpané částky. Žalovaný začal úvěr čerpat 12. 9. 2018, do 9. 10. 2019 vyčerpal celkem částku 69 631,20 Kč a žalobkyni naopak zaplatil na platbách částku 53 333,91 Kč.

3. Okresní soud po právní stránce posoudil smlouvu jako smlouvu o spotřebitelském úvěru, neboť tuto žalovaný uzavíral v postavení spotřebitele a žalobkyně v postavení podnikatele. Okresní soud dále dovodil, že na tuto smlouvu je mimo zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) nutno aplikovat zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“), konkrétně ustanovení § 86 a § 87 ZoSÚ. Žalobkyni tedy tížila zákonná povinnost před uzavřením smlouvy s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost žalovaného. Okresní soud zdůraznil, že ustanovení § 86 a § 87 ZoSÚ je nutno vyložit tak, že poskytovatel úvěru je povinen zkoumat úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí, jejíž součástí je taková obezřetnost, která nespoléhá pouze na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, nýbrž tyto také prověřuje. Poskytovatel úvěru tak musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k dlužníkem uváděným informacím, o jeho schopnostech úvěr splácet a rovněž i sám aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat. Okresní soud dospěl následně k závěru, že žalobkyně své povinnosti řádně prověřit úvěruschopnost žalovaného nedostála. Žalobkyně sice provedla některé postupy směřující k hodnocení žalovaného a jeho schopnosti splácet, avšak takovéto postupy nelze považovat za dostatečné a žalobkyně na jejich základě provedla neodpovídající vyhodnocení (totiž že žalovanému předmětný úvěr poskytnout lze, a poskytla jej). Žalobkyně vycházela především z údajů, které jí jednostranně (a zjevně bez doložení jejich pravdivosti a reálnosti) uvedl sám žalovaný (v žádosti o poskytnutí spotřebitelského úvěru), a vycházela dále ze svých interních zdrojů – tabulek, které si sama vyhotovila. Okresní soud dovodil, že šlo o vesměs kusé informace, nekomplexní, nevypovídající o skutečném podrobném stavu. Údaje o nezbytných (měsíčních) výdajích na bydlení ve výši 0 Kč a nezbytných výdajích na jídlo 1 502 Kč jsou do té míry nereálné, že měly být minimálně důvodem k dalšímu prověření. Čistá mzda žalovaného nebyla rovněž nikterak prověřena a doložena, nadto nebyla ani zkoumána perspektivnost (udržitelnost) zaměstnání na straně žalovaného. Pokud si žalobkyně analyzovala pohyby na běžném účtu žalovaného, pak nelze pominout, že účet byl veden jen pouhé necelé čtyři měsíce před poskytnutím úvěru, tedy po dobu zcela nedostatečnou pro to, aby banka mohla zodpovědně posoudit situaci žalovaného. Žalobkyni lze přisvědčit, že právními předpisy ani judikaturou není dán konkrétní postup, který by úvěrující při zkoumání úvěruschopnosti klienta musel přesně dodržet. Avšak ze shora citovaných ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou jednoznačně patrna kritéria, která zákon klade na kvalitativní stránku postupu zkoumání úvěruschopnosti, kdy vyžaduje, aby poskytovatel úvěru důkladně posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, přičemž tato kritéria v posuzovaném případě nelze hodnotit jako splněná.

4. Okresní soud pro porušení povinnosti stanovené v § 86 odst. 1 ZoSÚ posoudil smlouvu o úvěru jako absolutně neplatnou od samého počátku. Žalobkyni vznikl nárok na vydání bezdůvodného obohacení ve výši 16 297,29 Kč dle § 2991 o. z., toto okresní soud vyčíslil jako rozdíl mezi poskytnutou částkou a žalovaným zaplacenou částkou. Z této částky přiznal žalobkyni i úroky z prodlení v zákonné výši, a to od 10. 3. 2020 do zaplacení, neboť žalovanému byla výzva k úhradě ze dne 6. 1. 2020 s lhůtou k plnění do 9. 3. 2020, a proto se dnem 10. 3. 2020 dostal žalovaný do prodlení. Zbývající nároky mající základ v absolutně neplatné smlouvě okresní soud jako nedůvodné zamítl. Okresní soud dále zdůraznil, že považuje za příčící se dobrým mravům a ustanovením na ochranu spotřebitele ujednání o přirůstání úroků a úroků z prodlení k jistině.

5. Proti tomuto rozsudku, a to pouze proti části výroku I. rozsudku v rozsahu úroků z prodlení ve výši 10 % ročně z přisouzené částky 16 297,29 Kč a proti lhůtě k plnění v délce tří dnů, podal žalovaný prostřednictvím svého opatrovníka včasné odvolání s návrhem, aby byl rozsudek změněn tak, že žalovaný bude povinen zaplatit žalobkyni přisouzenou částku 16 297,29 Kč v 17 pravidelných měsíčních splátkách po 1 000 Kč a 17. splátku ve výši 297,29 Kč, splátky budou splatné vždy ke konci posledního dne kalendářního měsíce počínaje měsícem následujícím po právní moci rozsudku a nárok na úroky z prodlení bude zamítnut. Žalovaný souhlasil se závěrem okresního soudu o absolutní neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru, jakož i se závěrem o výši bezdůvodného obohacení, které uložil žalovanému zaplatit. Nesouhlasil s přiznáním úroků z prodlení z této částky. Namítal, že dle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 vzniká nárok na úroky z prodlení teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením jistiny v době dle § 87 odst. 1 ZoSÚ. Opatrovník žalovaného dále uvedl, že pobyt žalovaného není znám, což komplikuje situaci, kdy nezná vůbec poměry žalovaného a nelze tedy ani prokázat, že by žalovaný nebyl vůbec schopen bezdůvodné obohacení zaplatit, stejně tak nelze prokázat ani zlepšení poměrů žalovaného. Proto by mělo být v takové situaci postupováno tak, že dluh bude uhrazen způsobem, který obě strany v době uzavření úvěrové smlouvy považovaly za přiměřený, tedy splatnost bezdůvodného obohacení by měla být stanovena ve splátkách po 1 000 Kč měsíčně a bude-li v budoucnu prokázána změna poměrů, pak lze takto stanovenou splatnost změnit.

6. Žalobkyně v rámci svého vyjádření k odvolání žalovaného navrhovala potvrzení napadeného výroku v napadeném rozsahu jako správného. Namítala, že okresní soud správně dovodil, že nárok na bezdůvodné obohacení se stal splatným nejpozději k 9. 3. 2020, a proto žalobkyni vznikl i nárok na úroky z prodlení.

7. Odvolací soud hodnotí odvolání žalovaného jako včasné, přípustné a podané osobou k tomu subjektivně legitimovanou.

8. K jednání odvolacího soudu se žalovaný ani jeho zástupce nedostavili, zástupce žalovaného svou nepřítomnost omluvil a souhlasil s jednáním v jeho nepřítomnosti. Odvolací soud proto o odvolání žalovaného rozhodl v souladu s § 101 odst. 3 o. s. ř. v jeho nepřítomnosti, přičemž vycházel z obsahu spisu a z provedených důkazů.

9. Odvolací soud přezkoumal rozsudek okresního soudu v odvoláním napadeném rozsahu, tj. ve výroku I. co do úroků z prodlení ve výši 10 % ročně z přisouzené částky 16 297,29 Kč za dobu od 10. 3. 2020 do zaplacení, a dále v závislých nákladových výrocích III. a V. rozsudku. Výrok II. nebyl napaden, nabyl odděleně právní moci, stejně jako výrok IV. rozsudku okresního soudu. Odvolací soud přezkoumal i řízení vydání rozsudku předcházejícího. Při přezkumu postupoval dle § 212a odst. 1, 2, 3 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“). Vady uvedené v § 212a odst. 5 o. s. ř. odvolací soud neshledal, jejich existenci pak nenamítali ani účastníci řízení. Odvolací soud pak dospěl k závěru, že odvolání žalovaného není důvodné.

10. Odvolací soud sdílí skutková zjištění učiněná okresním soudem z provedeného dokazování a rovněž jeho skutkové závěry.

11. Odvolací soud sdílí rovněž právní závěry okresního soudu, konkrétně závěr, že žalovaný v postavení spotřebitele uzavřel s žalobkyní v postavení podnikatele dne 4. 9. 2018 smlouvu o spotřebitelském úvěru a vydání kreditní karty, tj. smlouvu o kontokorentním úvěru s úvěrovým limitem ve výši 25 000 Kč. Okresní soud zcela správně dovodil, že se jedná o smlouvu o spotřebitelském úvěru dle § 2395 a násl. o. z. a správně poukázal na to, že na tuto smlouvu dopadá i právní úprava ZoSÚ, tj. § 86 a § 87 ZoSÚ. Za situace, kdy ani odvolatelem a ani žalobkyní není za odvolacího řízení jakkoliv zpochybňována správnost závěrů okresního soudu o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy z důvodu nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti žalovaného před uzavřením smlouvy, nebude se blíže odvolací soud rozborem těchto závěrů zabývat, pouze uvádí, že tyto právní závěry okresního soudu vyjádřené v odstavcích 7, 8, 12 a 13 odůvodnění rozsudku okresního soudu plně sdílí.

12. Odvolací soud se s ohledem na odvolací námitky zabýval podmínkami vzniku splatnosti nároku na vydání bezdůvodného obohacení ve výši nesplacené jistiny za situace, kdy je smlouva o spotřebitelském úvěru absolutně neplatná pro porušení povinnosti poskytovatele úvěru dle § 86 odst. 1 ZoSÚ.

13. Dle § 87 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

14. Dle § 87 odst. 2 ZoSÚ je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

15. Dle § 87 odst. 3 ZoSÚ změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.

16. Odvolací soud nemá žádných pochyb, že pokud je smlouva o spotřebitelském úvěru absolutně neplatná pro porušení povinnosti poskytovatelem spotřebitelského úvěru dle § 86 odst. 1 věta druhá ZoSÚ, a pokud spotřebitel na základě takto neplatné smlouvy čehokoliv od poskytovatele úvěru na jistině úvěru obdržel, vznikne mu již okamžikem, kdy přijme plnění poskytnuté na základě absolutně neplatné smlouvy, povinnost toto plnění vrátit. Je nutno odlišovat okamžik vzniku nároku od okamžiku, kdy nastává jeho splatnost (dospělost). Odvolací soud má v souladu se závěry rozsudku Nejvyššího soudu, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, za to, že ustanovení § 87 odst. 1 věta třetí je speciální úpravou hmotněprávní splatnosti takto vzniklého nároku na vydání bezdůvodného obohacení, a proto se nepoužije obecná právní úprava občanského zákoníku, tj. § 1958 odst. 2 o. z. (neujednají-.li si strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je povinen splnit bez zbytečného odkladu).

17. Splatnost nároku věřitele na vydání bezdůvodného obohacení se tedy odvíjí dle § 87 odst. 1 věta třetí ZoSÚ od „doby přiměřené možnostem spotřebitele“ dluh z bezdůvodného obohacení vrátit, tedy nikoliv jen od výzvy věřitele k zaplacení.

18. Zjištění okamžiku, zda a k jakému okamžiku se stal dluh (či jeho část) splatný, je otázkou rozhodnou pro posouzení, zda se spotřebitel dostal do prodlení se zaplacením dluhu, a tedy i s otázkou, zda věřiteli náleží úroky z prodlení a v jaké výši, když tato se odvíjí od sazby stanovené pro první den prodlení dlužníka, a to bez ohledu na to, odkdy věřitel úrok z prodlení požaduje.

19. Odvolací senát opakovaně judikuje, že smyslem a účelem tohoto ustanovení (a to v souladu s důvodovou zprávou k § 86 a § 87 ZoSÚ) je ochrana spotřebitele, aby poté, kdy je smlouva o spotřebitelském úvěru absolutně neplatná, nebyl vystaven povinnosti splatit dluh bez zbytečného odkladu, i když by to nebylo v jeho možnostech. Smyslem ochrany je, aby se spotřebitel nedostal do prodlení s povinností splnit povinnost vydat bezdůvodné obohacení vzniklé plněním na základě absolutně neplatné smlouvy, pokud není v jeho možnostech dluh ihned zaplatit. Nicméně ze zákonné úpravy (ani z jeho jazykového výkladu a ani ze smyslu a účelu) neplyne, že by bylo možno automaticky presumovat, že jen proto, že se jedná o spotřebitele, že automaticky není v jeho možnostech a schopnostech dluh z titulu bezdůvodného obohacení bez zbytečného odkladu vrátit. Odvolací soud má za to, že principům sporného řízení odpovídá, že každý tvrdí skutečnosti, z nichž vyvozuje pro sebe v řízení prospěch a ohledně těchto skutečností nese i břemeno důkazní. Pokud žalovaný má za to, že nebylo v jeho možnostech a schopnostech jistinu tvořenou poskytnutými prostředky bez právního důvodu vrátit žalobkyni ani do dne 9. 3. 2020, když žalobkyně od 10. 3. 2020 požaduje úrok z prodlení, případně ani do dne rozhodnutí soudu, pak bylo jeho procesní povinností skutkově tvrdit jaké jsou (či nejsou) konkrétní jeho možnosti a schopnosti k vrácení dluhu. Tedy bylo procesní povinností žalovaného tvrdit své poměry majetkové, výdělkové, sociální, případně i zdravotní (například pokud mu zdraví brání získávat prostředky výdělečnou činností) apod., z nichž lze dovodit možnosti a schopnosti ke splácení dluhu. Splatnost bezdůvodného obohacení totiž nastává vždy v tom rozsahu, v jakém jsou schopnosti a možnosti spotřebitele dluh vrátit, ty mohou být každý měsíc jiné, a proto může nastávat situace, kdy se nárok na vydání bezdůvodného obohacení bude stávat splatným například postupně, tj. vždy v rozsahu té částky, kterou je schopen spotřebitel zaplatit. Je procesní povinností spotřebitele tvrdit a prokázat své poměry za dobu od získání plnění bez právního důvodu, tj. od okamžiku, kdy částky dle neplatné smlouvy čerpal, až do dne rozhodnutí soudu, aby soud mohl posoudit, zda bylo a v jakém rozsahu v možnostech a schopnostech spotřebitele dluh vrátit a k jakému okamžiku.

20. O tom, že žalovaný nese břemeno tvrzení a důkazní ohledně toho, že nebylo v jeho možnostech dluh uhradit a jaké jsou jeho konkrétní možnosti a schopnosti k úhradě dluhu, byl by žalovaný odvolacím soudem dle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. poučen, nicméně k jednání odvolacího soudu se nedostavil.

21. Ostatně opatrovník žalovaného v odvolání namítal, že pobyt žalovaného není znám, a proto opatrovník ani nemůže nic konkrétního tvrdit k poměrům a možnostem a schopnostem žalovaného a navrhoval, aby soud do budoucna určil splátky 1 000 Kč měsíčně jako „přiměřené“. To, že žalovaný ničeho v řízení netvrdí a neprokazuje, musí býti přičteno k tíži jen jemu a nikoliv protistraně. Odvolací soud s ohledem na shora provedený výklad § 87 odst. 1 ZoSÚ uvádí, že žalovaný netvrdil a neprokázal, že by nebylo v jeho možnostech předmětný dluh ve výši 16 297,29 Kč žalobkyni vrátit před datem 9. 3. 2020, když na základě neplatné smlouvy čerpal částky od 9/2018, k poslednímu čerpání došlo 9. 10. 2019 (viz výpis z úvěrového účtu čl. 43 spisu). Z výpisu z úvěrového účtu plyne, že žalovaný na úvěrový účet každý měsíc vkládal různé částky, například 20. 1. 2020 částku 2 000 Kč a 21. 2. 2020 částku 1 600 Kč, tj. zjevně bylo v jeho možnostech minimálně tyto platby činit, přičemž neprokázal, že nebyl schopen nejpozději do 9. 3. 2020 dluh vrátit, přičemž pokud by každý měsíc takto platil, pak by jistinu do 9. 3. 2020 uhradil. Odvolací soud považuje proto den 9. 3. 2020 za den splatnosti nároku na vydání bezdůvodného obohacení, a proto od 10. 3. 2020 náleží žalobkyni úrok z prodlení. Okresní soud proto nepochybil, pokud žalobkyni přiznal i nárok na úrok z prodlení z přisouzeného bezdůvodného obohacení, rovněž nepochybil, pokud stanovil lhůtu k plnění v délce tří dnů dle § 160 o. s. ř., když splátky jsou výjimkou z pravidla, k výjimce je nutno přistupovat restriktivně. Ohledně majetkových poměrů žalovaného nebylo ničeho tvrzeno ani zjištěno, a proto stanovení pariční lhůty v délce 3 dnů je zcela v souladu s § 160 odst.1 o. s. ř.

22. Odvolací soud proto rozsudek okresního soudu v odvoláním napadeném rozsahu, včetně obou správných nákladových výroků III. a V., potvrdil dle § 219 o. s. ř.

23. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení má oporu v § 224 odst. 1 o.s.ř. a § 142 odst. 1 o. s. ř., žalovaný byl v odvolacím řízení zcela procesně neúspěšný, a proto žalobkyni vzniklo právo na plnou náhradu všech účelně vynaložených nákladů odvolacího řízení. Náklady odvolacího řízení žalobkyně činí celkem částku 3 836 Kč. Tato sestává z odměny advokáta za sepis vyjádření k odvolání žalovaného ve výši 1 500 Kč (počítáno dle § 8 odst. 2 vyhlášky č. 177/1996 Sb. z tarifní hodnoty 8 148,64 Kč, která představuje pětinásobek ceny ročního plnění týkajícího se předmětu odvolacího řízení, tj. úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 16 297,29 Kč za dobu od 10. 3. 2020 do zaplacení), a to dle § 7 bod 4, § 1 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále jen „advokátní tarif“), dále z náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč dle 13 odst. 4 tarifu, z náhrady za 21% DPH ve výši 378 Kč. Dále náklady tvoří i paušální náhrada za účast pověřeného zaměstnance žalobkyně u jednání odvolacího soudu ve výši 300 Kč dle § 151 odst. 3 o. s. ř. a § 1 odst. 3 písm. c) vyhl. č. 254/2015 Sb. a z cestovní náhrady za cestu vlakem z , Anonymizováno, ze sídla žalobkyně do Ostravy a zpět ve výši cestovného za obě cesty celkem 1 358 Kč. Tyto náklady žalobkyni prokazatelně vznikly a jedná se o náklady potřebné k řádnému a účelnému bránění svých práv před soudem. Odvolací soud proto tyto přiznal výrokem ad II. tohoto rozsudku.

24. V odvolacím řízení vzniknou náklady i státu, a to náklady, které bude muset vynaložit na zaplacení odměny a hotových výdajů ustanoveného advokáta (opatrovníka). Tyto si však ponese stát ze svého, neboť žalovanému nevzniklo právo na náhradu nákladů odvolacího řízení, a proto tyto nelze přenést na žalobkyni (§ 149 odst. 2 o. s. ř.). Stát proto nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení – výrok ad III.) tohoto rozsudku.

25. Žalovaný podal proti rozsudku odvolání, vznikla mu tak poplatková povinnost ve výši 1 000 Kč, pro její nezaplacení nemohlo být řízení dle § 9 odst. 4 písm. b) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, zastaveno. Následně proto odvolací soud postupoval dle § 9 odst. 6 zákona č. 549/1991 Sb. a uložil povinnost zaplatit soudní poplatek za odvolání žalovanému výrokem IV. tohoto rozsudku, tj. spolu s rozhodnutím, jímž se řízení končí.