15 Co 128/2024

Plný text

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Dagmar Gottwaldové a soudců Mgr. Jana Rýznara a Mgr. Karly Nekolové ve věci žalobkyně: Jméno zainteresované společnosti 0/0 , IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 zastoupená advokátem Anonymizováno sídlem Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0 proti žalovanému: Jméno zainteresované osoby 0/0 , narozený dne Anonymizováno bytem Anonymizováno o 167 131,56 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 23. 1. 2024, č. j. 21 C 345/2023-48,

I. Rozsudek okresního soudu se ve výrocích I. a II.:a) mění tak, že žalovaný je povinen přisouzenou pohledávku 115 300 Kč zaplatit žalobkyni spolu s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky za dobu od 11. 12. 2022 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku;b) ve zbývajícím rozsahu potvrzuje.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 22 638 Kč k rukám jejího právního zástupce do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Okresní soud odvoláním napadeným rozsudkem uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 115 300 Kč, přičemž uvedenou povinnost je žalovaný povinen splnit v pravidelných po sobě jdoucích měsíčních splátkách po 5 000 Kč splatných vždy ke každému poslednímu dni v měsíci, počínaje měsícem následujícím po měsíci, v němž tento rozsudek nabude právní moci až do úplného zaplacení; a pro případ prodlení se zaplacením každé jednotlivé splátky podle předchozího odstavce pak se zákonným úrokem z prodlení ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení s úhradou splátky, zvýšené o osm procentních bodů, a to ode dne následujícího po splatnosti každé jednotlivé splátky podle předchozího odstavce z každé jednotlivé splátky podle předchozího odstavce (výrok I.), zamítl žalobu v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částky 51 831,56 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 5 057,18 Kč od 3. 2. 2022 do 10. 2. 2022, s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 4 557,18 Kč od 11. 2. 2022 do 10. 3. 2022, s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 4 357,18 Kč od 11. 3. 2022 do 4. 4. 2022, s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 3 357,18 Kč od 5. 4. 2022 do 9. 12. 2022, s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 5 436,74 Kč od 3. 3. 2022 do 9. 12. 2022, s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 5 436,74 Kč od 3. 4. 2022 do 9. 12. 2022, s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 5 436,74 Kč od 3. 5. 2022 do 9. 12. 2022, s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 5 436,74 Kč od 3. 6. 2022 do 9. 12. 2022, s úrokem z prodlení ve výši 15,00 % ročně z částky 5 436,74 Kč od 3. 7. 2022 do 9. 12. 2022, s úrokem z prodlení ve výši 15,00 % ročně z částky 5 436,74 Kč od 3. 8. 2022 do 9. 12. 2022, s úrokem z prodlení ve výši 15,00 % ročně z částky 5 436,74 Kč od 3. 9. 2022 do 9. 12. 2022, s úrokem z prodlení ve výši 15,00 % ročně z částky 5 436,74 Kč od 3. 10. 2022 do 9. 12. 2022, s úrokem z prodlení ve výši 15,00 % ročně z částky 5 436,74 Kč od 3. 11. 2022 do 9. 12. 2022, s úrokem z prodlení ve výši 15,00 % ročně z částky 5 436,74 Kč od 3. 12. 2022 do 9. 12. 2022, s úrokem z prodlení ve výši 15,00 % ročně z částky 161 022,64 Kč od 11. 12. 2022 do zaplacení (výrok II.), a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 10 044 Kč (výrok III.).

2. Okresní soud v záhlaví označeném rozsudku dospěl k závěru, že mezi žalobkyní a žalovaným byla dne 30. 6. 2021 uzavřena smlouva o úvěru na částku 150 000 Kč, žalovaný se zavázal úvěr splatit spolu s úrokem 45 222,94 Kč a sjednanou úplatou 499,70 Kč, celková částka ke splacení činila 195 722,64 Kč. Úvěr měl žalovaný splácet po dobu 36 měsíců a výše měsíční splátky činila 5 436,74 Kč.

3. Okresní soud po právní stránce posoudil smlouvu jako smlouvu o spotřebitelském úvěru, neboť tuto žalovaný uzavíral v postavení spotřebitele a žalobkyně v postavení podnikatele. Okresní soud dále dovodil, že na tuto smlouvu je mimo zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) nutno aplikovat zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“), konkrétně ustanovení § 86 a § 87 ZoSÚ. Žalobkyni tedy tížila zákonná povinnost před uzavřením smlouvy s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost žalovaného. Okresní soud dovodil, že žalobkyně nezkoumala řádně před uzavřením smlouvy úvěruschopnost žalovaného. Vyšel ze zjištění, že tvrzené příjmy žalovaného žalobkyně ověřila řádně. Výdaje žalovaného žalobkyně ověřila pouze z výpisu z účtu žalovaného za měsíc květen 2021. Z tohoto výpisu z účtu žalovaného však okresní soud zjistil, že žalovaný v daném měsíci čerpal další spotřebitelské úvěry u jiných věřitelů (a to dne 3. 5. 2021, 5. 5. 2021, 14. 5. 2021), a dále z výpisu za tento měsíc plynulo, že počáteční zůstatek na tomto účtu žalovaného byl záporný. Okresní soud vytkl žalobkyni, že tyto skutečnosti nikterak při hodnocení úvěruschopnosti žalovaného nezohlednila. Ze žádosti o úvěr a vlastního hodnocení žalobkyně vyplynulo, že žalobkyně za výdaje žalovaného považovala v rámci svého posuzování částku 15 000 Kč, z toho nadto plynulo 5 000 Kč jen na splátky úvěrů a nevycházela z částky 21 140 Kč, jako výdajů žalovaného, jak uvedla u jednání. Okresní soud uzavřel, že žalobkyně před uzavřením spotřebitelského úvěru dostatečně nezkoumala úvěruschopnost žalovaného ve smyslu § 86 ZoSÚ, a proto je smlouva o úvěru absolutně neplatná. Dále okresní soud vyložil, že žalovanému vznikla povinnost vydat bezdůvodné obohacení získané plněním na základě neplatné smlouvy, tedy nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků, poplatků a jiných plnění majících základ v neplatné smlouvě. Okresní soud s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 vyložil, že tuto nesplacenou jistinu byl žalovaný povinen zaplatit v nové době splatnosti dle § 87 odst. 1 ZoSÚ, která odvisí od možností žalovaného, a nikoliv od výzvy věřitele k plnění. Okresní soud dovodil, že žalovaný vyčerpal částku 150 000 Kč, dle tvrzení žalobkyně zaplatil celkem částku 34 700 Kč, a proto nesplacená jistina činí 115 300 Kč. Tuto částku uložil žalovanému zaplatit v přiměřených splátkách po 5 000 Kč s tím, že až v případě prodlení se zaplacením těchto splátek vznikne žalobkyni nárok na úrok z prodlení, který žalobkyni pro případ, že žalovaný soudem do budoucna stanovené splátky řádně a včas nezaplatí, předem přiznal. Ve zbývajícím rozsahu žalobu jako nedůvodnou zamítl.

4. Proti tomuto rozsudku s výjimkou přisouzené částky 115 300 Kč podala žalobkyně včasné odvolání s návrhem, aby žalobě bylo v rozsahu, v němž byla zamítnuta, vyhověno, přičemž nesouhlasila s okresním soudem stanovenými splátkami přisouzení částky. Žalobkyně nesouhlasila se závěrem okresního soudu, že nedostatečně prověřila úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy, rovněž nesouhlasila s právním závěrem o absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru. Za nepřezkoumatelný označila závěr okresního soudu o tom, že splátky přisouzené jistiny ve výši 5 000 Kč měsíčně jsou přiměřené, neboť soud nikterak neodůvodnil, proč považuje právě tuto výši za přiměřenou. Takto stanovené splátky znamenají neúměrné zvýhodnění dlužníka na úkor věřitele. Okresní soud měl dle žalobkyně stanovit pariční lhůtu ve standardní lhůtě 3 dnů, neboť žalovaný ničeho ke svým poměrům ani netvrdil a v řízení byl zcela procesně pasivní. Pokud se žalovaný dopustil úvěrového podvodu, postupem soudu by žalovaný těžil ze svého nepoctivého jednání na úkor žalobkyně. Rozsudek okresního soudu je nadto v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí, neboť například rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 24. 3. 2023, č. j. 31 C 62/2023-17, či rozsudkem Okresního soudu v Nymburce ze dne 14. 3. 2023, č. j. 8 C 242/2022-40, a dalších, které posuzovaly skutkově obdobné případy, posoudily úvěrové smlouvy jako platné s tím, že posouzení úvěruschopnosti bylo provedeno řádně, přičemž podklady pro posouzení úvěruschopnosti byly žalobkyní použity obdobné. Tím bylo založeno legitimní očekávání žalobkyně ve smyslu § 13 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), že v posuzovaném případě dosáhne stejného výsledku.

5. Žalovaný se k odvolání žalobkyně nevyjádřil.

6. Odvolací soud hodnotí odvolání žalobkyně jako včasné, přípustné a podané osobou k tomu subjektivně legitimovanou.

7. K jednání odvolacího soudu se žalovaný nedostavil, a proto odvolací soud odvolání žalobkyně projednal v jeho nepřítomnosti v souladu s § 101 odst. 3 o. s. ř. v jeho nepřítomnosti, přičemž vycházel z obsahu spisu a z provedených důkazů.

8. Odvolací soud přezkoumal rozsudek okresního soudu v odvoláním napadeném rozsahu, tj. v celém rozsahu s výjimkou přisouzené částky 115 300 Kč výrokem I. rozsudku. Žalobkyně sice v odvolání uvedla, že rozsudek napadá v celém rozsahu, naopak z odvolacího petitu plynulo, že napadá rozsudek co do hmotněprávní lhůty splatnosti stanovené výrokem I. rozsudku a dále co do zamítavého výroku II. rozsudku a dále co do nákladového výroku. U jednání odvolacího soudu rozpor mezi obsahem a petitem odvolání žalobkyně odstranila a sdělila, že částku 115 300 Kč, ohledně níž bylo žalobě vyhověno, nenapadá. Rozsudek tak co do přisouzené částky 115 300 Kč nabyl odděleně právní moci. Odvolací soud proto přezkoumal rozsudek ve zbývajícím rozsahu, přezkoumal i řízení vydání rozsudku předcházejícího. Při přezkumu postupoval dle § 212a odst. 1, 2, 3 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“). Vady uvedené v § 212a odst. 5 o. s. ř. odvolací soud neshledal, jejich existenci pak nenamítali ani účastníci řízení. Odvolací soud pak dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně je částečně důvodné.

9. Odvolací soud sdílí skutková zjištění učiněná okresním soudem z provedeného dokazování, na tato odkazuje (odstavce 4 až 12 odůvodnění rozsudku okresního soudu) a činí je podkladem pro své rozhodnutí.

10. Odvolací soud sdílí závěr okresního soudu, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o úvěru dne 30. 6. 2021, že žalovaný na základě této smlouvy vyčerpal částku 150 000 Kč jako nezajištěný, neúčelový a bezhotovostní úvěr, který měl splácet měsíční splátku ve výši 5 436,74 Kč po dobu 36 měsíců. Dále považuje odvolací soud za správný závěr okresního soudu, že žalovaný na úvěr zaplatil částku 34 700 Kč, kdy naposledy na úvěr platil 4. 4. 2022.

11. Okresní soud zcela správně dovodil, že se jedná o smlouvu o spotřebitelském úvěru dle § 2395 o. z. a správně poukázal na to, že na tuto smlouvu dopadá i právní úprava ZoSÚ, tj. § 86 a § 87 ZoSÚ ve znění ke dni 30. 6. 2021 (datum uzavření smlouvy).

12. Odvolací soud rovněž sdílí závěr okresního soudu, že žalobkyně před poskytnutím úvěru neposoudila řádně úvěruschopnost žalovaného.

13. Předně odvolací soud zdůrazňuje, že své povinnosti je žalobkyně v postavení podnikatele povinna plnit s odbornou péčí, jak stanoví § 75 ZoSÚ, přičemž odborná péče je nejvyšší možnou úrovní péče, vyšší než tzv. „péče řádného hospodáře“. Žalobkyně tedy byla povinna s odbornou péčí prověřit schopnost žalovaného splácet úvěr ve výši 150 000 Kč, který měl být splácen po dobu tří let se splátkou 5 436,74 Kč.

14. Žalobkyně v řízení tvrdila, že úvěruschopnost žalovaného zkoumala a prověřovala následovně. Uvedla, že příjmovou stránku poměrů žalovaného prověřila pracovní smlouvou žalovaného a výplatními páskami za měsíce březen 2021 až květen 2021, z nichž zjistila, že žalovaný je zaměstnán jako dělník na dobu neurčitou se stabilním měsíčním příjmem 40 882 Kč čistého bez srážek. Ohledně výdajové stránky poměrů žalovaného tvrdila, že měla k dispozici výpis z běžného účtu žalovaného za měsíc květen 2021, z něhož zjistila, že v tomto měsíci obdržel žalovaný platby na účet ve výši 67 055,40 Kč, výdaje žalovaného na splátky jiných úvěrů a potravin za tento měsíc činily 21 140,13 Kč. Dále vyšla z tvrzení žalovaného o jeho výdajích, kdy uvedl, že bydlí v nájmu, náklady na bydlení činí 10 000 Kč měsíčně, jeho další náklady na splátky jiných úvěrů činí 5 000 Kč měsíčně, jeho úvěrové zatížení činí 400 000 Kč, je svobodný, má jedno dospělé dítě, své celkové výdaje za měsíc žalovaný uvedl ve výši 15 000 Kč. Žalobkyně porovnala pravdivost tvrzení žalovaného se statistickými údaji ČSÚ o průměrných výdajích obyvatelstva a dále s údaji o životním a existenčním minimu. Následně stanovila s ohledem na statistické údaje minimální výdaje žalovaného na 9 320 Kč měsíčně, z čehož dovodila, že žalovaný měl dostatečný příjem na hrazení sjednaných splátek a byl úvěruschopný.

15. Odvolací soud zdůrazňuje, že není pochyb o tom, že smyslem a účelem právní úpravy zkoumání úvěruschopnosti je zejména ochrana spotřebitele před neúměrným zadlužováním. Z důvodové zprávy k § 84 ZoSÚ plyne, že poskytovatel je oprávněn po spotřebiteli žádat vysvětlení nebo případné doplnění údajů za účelem posouzení úvěruschopnosti. Údaje dodané spotřebitelem je poskytovatel a zprostředkovatel povinen náležitě ověřit a nemůže se spolehnout pouze údaje tvrzené žadatelem o úvěr. Rovněž o fakticitě výdajů či příjmů žadatele nic nevypovídají statistické údaje o příjmech a výdajích obyvatelstva vedené Českým statistickým úřadem. Nepochybně lze statistické údaje či údaje o životním minimu použít jako podpůrné informace, avšak tyto statistické údaje nic nevypovídají o tom, jaké má skutečné pravidelné výdaje žadatel o úvěr. Míra ověření je na zvážení jednající osoby (tedy žalobkyně) tak, aby dostála povinnosti jednat s odbornou péčí, což je nejvyšší úroveň péče (§ 75 ZoSÚ).

16. Odvolací soud plně souhlasí s žalobkyní, že předpis nestanoví konkrétní postup, jakým má poskytovatel úvěru úvěruschopnost spotřebitele prověřit a rovněž odvolací soud souhlasí s tím, že není reálné a ani potřebné prověřovat každou korunu výdajů žadatele. Nicméně v souladu s judikaturními závěry soudů vyšších stupňů není pochyb, že povinnosti řádně zkoumat úvěruschopnost poskytovatel úvěru dostojí pouze tehdy, pokud dojde ke zjištění a prověření příjmové a výdajové stránky faktických poměrů konkrétního žadatele o úvěr, a to zejména zásadních, kterými jsou příjem žadatele a dále jeho výdaje na bydlení a služby s bydlením spojené, výdaje na výživné, výdaje na splátky jiných úvěrů či jiné splátkové zatížení a výdaje na živobytí. Výdaje na bydlení u spotřebitele, který tvrdí, že žije v nájemním bydlení, jako tomu bylo v tomto případě, lze prověřit nikterak zatěžujícím způsobem, kdy lze po spotřebiteli oprávněně požadovat jejich doložení například nájemní smlouvou či doklady o hrazení nájemného a služeb s nájmem spojených. Žalobkyně měla k prověření výdajů žalovaného výpis z účtu toliko za měsíc květen 2021, který předcházel uzavření úvěrové smlouvy. Jak správně zjistil okresní soud, již jen nahlédnutím do tohoto výpisu musela mít žalobkyně, pokud by postupovala s odbornou péčí, důvodné pochybnosti o správnosti tvrzení žalovaného o jeho měsíčních výdajích, když žalovaný ve své žádosti uváděl výdaje celkem jen 15 000 Kč (a to včetně splátek jiných úvěrů ve výši 5 000 Kč), ačkoliv z výpisu se podávalo, že jen debetní obrat na účtu žalovaného za měsíc květen 2021 činil 68 450 Kč. Z výpisu plyne kreditní obrat (příjem na účet) ve výši 67 055,60 Kč, avšak tento je složen z příjmu ze zaměstnání ve výši 39 533 Kč a další kladné položky jsou představovány dalšími třemi nově v měsíci květnu 2021 čerpanými úvěry ze strany žalovaného a dalšími drobnými příchozími platbami, u nichž není zřejmé, že by se mělo jednat o pravidelné příjmy, s nimiž by bylo možno kalkulovat v příjmové stránce poměrů. Nadto na účtu byl již čerpán kontokorent ve výši 10 000 Kč a počáteční zůstatek na účtu byl v měsíci květnu 2021 mínusový se stavem mínus 8 038,98 Kč. Všechny tyto skutečnosti musely nutně vést k důvodným pochybnostem nejen o správnosti tvrzení žalovaného o jeho výdajích, které je žalobkyně povinna prověřit, ale i k důvodným pochybnostem o tom, zda je žalovaný vůbec schopen pokrýt ze svého příjmu cca 40 000 Kč své životní potřeby a splátky jiných svých závazků, aniž by musel čerpat nový úvěr u žalobkyně a nedostal se na svém účtu do tzv. nepovoleného debetu, když debetní limit měl povolen pouze do výše mínus 10 000 Kč. Právě takovým situacím, kdy spotřebitel opakovaně čerpá další úvěry za účelem splacení předchozích úvěrů, má § 86 odst. 1 ZoSÚ zabránit a klade na poskytovatele úvěrů přísnou povinnost úvěruschopnost žadatele o úvěr s odbornou péčí prověřit a v případě důvodných pochybností o úvěruschopnosti žadatele tento neposkytnout. Namítá-li odvolatelka, že měla k dispozici pouze výpis za jeden měsíc, a možná v jiných měsících měl žalovaný výdaje nižší, pak jí nic nebránilo, aby si od spotřebitele výpisy za delší obdobní předcházející poskytnutí úvěru vyžádala a získala si tak náležitý přehled o jeho průměrných výdajích a jejich skladbě, čímž by dostála odborné péči při prověřování úvěruschopnosti. Rovněž lze odvolatelce přitakat, že mohl mít žadatel o úvěr více účtů, v tom případě měla a mohla vyžádat od žadatele tyto informace a vyzvat jej k předložení požadovaných výpisů, aby důvodné pochybnosti založené výpisem za měsíc květen 2021 rozptýlila. Vycházela-li žalobkyně ohledně výdajů jen z předmětného výpisu za květen 2021, který naopak zavdával důvodné pochybnosti o jeho úvěruschopnosti, a nevyžádala-li další doklady ohledně jeho výdajů (výpisy za delší období, výpisy z případných jiných účtů apod.), porušila svou povinnost dle § 86 odst. 1 ZoSÚ. Závěr okresního soudu, že nezkoumala úvěruschopnost s odbornou péčí shledává odvolací soud správným.

17. Tento závěr nemůže zvrátit ani poukaz odvolatelky na § 13 o. z. a odkaz na jiná rozhodnutí v jiných věcech, kdy v každém jednotlivém případě je nutno vycházet z konkrétní skutkové situace, přičemž závěr o tom, že spotřebitel byl úvěruschopný, je závěr, který je činěn na základě konkrétních okolností každého jednotlivého případu. Za této situace nelze dovozovat z jiných sporů, že vždy postačuje k prověření výdajů spotřebitele výpis za jeden měsíc, jak činí žalobkyně. Nadto rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 10 C 211/2022-43 je rozsudkem pro zmeškání, a proto zde nebylo rozhodováno na základě provedeného dokazování, ale bylo vycházeno pouze z tvrzení žalobce, která považoval soud postupem dle § 153b o. s. ř. za nesporná. V případě rozsudku Okresního soudu v Nymburce č. j. 8 C 242/2022-40 byla jiná skutková situace, zde bylo vycházeno z výpisů z účtu za 2 měsíce, nadto počáteční zůstatky na účtech byly kladné. Odvolací soud uzavírá, že námitka odvolatelky s odkazem na § 13 o. z. není důvodná.

18. Nezkoumala-li žalobkyně s odbornou péčí řádně úvěruschopnost žalovaného a poskytla-li mu úvěr, i když z dokladů, které měla k dispozici byly důvodné pochybnosti o jeho schopnosti úvěr splácet, porušila povinnost stanovenou v § 86 dost. 1 ZoSÚ, která má za následek absolutní neplatnost úvěrové smlouvy. I když § 86 odst. 1 ZoSÚ ve znění ke dni uzavření smlouvy stanovil neplatnost pouze relativní, ustálená judikatura soudů vyšších stupňů dovodila, že se jedná o neplatnost absolutní, k níž soud přihlíží bez námitky.

19. Podle § 588 o. z. soud k neplatnosti právního jednání přihlíží i bez návrhu, je-li v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak, než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání [v tomto je možno se opřít i o závěry občanskoprávní teorie – Lavický, P. a kol., Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1–654). Komentář.

1. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 2084]. Jinak by totiž byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli (jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti) pozitivním zásahem ze strany soudu. Tomu zcela konvenuje ustálená judikatura Soudního dvora Evropské unie, kterou je nezbytné zohlednit také v rámci konformního výkladu § 87 odst. 1 ZoSÚ, a tedy určení druhu neplatnosti zmiňované v tomto ustanovení, neboť Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. konformního výkladu. Vnitrostátní soud členského státu je tak povinen provést výklad vnitrostátního práva (v této věci § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 588 o. z.) v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008. Výklad je tak nutno provést zejména tak, aby dosáhl výsledku zamýšleného touto směrnicí, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C-106/89, EU:C:1990:395, Océano Grupo SA C-240-244/98, EU:C:2000:346, Konstantinos Adeneler C-212/04, EU:C:2006:443). Toto zcela akceptoval také Nejvyšší soud ČR např. v rozsudku ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012. Soudní dvůr mnohokrát průřezově unijním spotřebitelským právem potvrdil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z moci úřední porušení některých jeho ustanovení - ve vztahu ke směrnici 93/13 rozsudkem ze dne 4. 6. 2009, Pannon GSM, C243/08, EU:C:2009:350, bod 32, ke směrnici Rady 85/577/EHS rozsudek ze dne 17. 12. 2009, Martín Martín, C227/08, EU:C:2009:792, bod 29, ke směrnici Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES rozsudkem ze dne 3. 10. 2013, Duarte Hueros, C32/12, EU:C:2013:637, bod 39. Odvolací soud tak nemá jakékoliv pochybnosti o tom, že tento závěr je nezbytné vztáhnout i na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES. Existuje totiž nezanedbatelné nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně (srov. rozsudek ze dne 4. 6. 2015, Faber, C497/13, EU:C:2015:357, bod 42 a citovaná judikatura). Z toho jednoznačně vyplývá, že spotřebitele by nebylo možné efektivně chránit, pokud by vnitrostátní soud neměl povinnost posoudit z moci úřední, zda byly splněny povinnosti vyplývající z norem unijního spotřebitelského práva (obdobně viz rozsudek ze dne 4. 10. 2007, Rampion a Godard, C429/05, EU:C:2007:575, body 61 a 65). Tato koncepce byla obecně akceptována i v ústavněprávní rovině (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bod 41).

20. Neposoudí-li proto poskytovatel úvěru s odbornou péčí podle ustanovení § 86 ZoSÚ schopnost spotřebitele úvěr řádně splácet, soud k neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 588 o. z. přihlíží, aniž by se jí spotřebitel (žalovaný) musel dovolat. Jedná se tedy o neplatnost absolutní, neboť porušení povinnosti s odbornou péčí posoudit schopnost dlužníka splácet úvěr, je možno považovat za jednání, které odporuje zákonu (§ 86 ZoSÚ), a které současně i zcela zjevně narušuje veřejný pořádek spočívající v požadavku na ochranu spotřebitele. Jeho smyslu a účelu totiž nelze dosáhnout jinak než pozitivním zásahem ze strany soudu, aniž by byl popřen smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti.

21. V tomto směru odvolací soud rovněž odkazuje na jednoznačné závěry rozsudku Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C-679/18. V této věci položil předběžnou otázku Okresní soud v Ostravě a dotazoval se na výklad článků 8 a 23 Směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ve vazbě na vnitrostátní právo, konkrétně § 87 ZoSÚ, který formuluje neplatnost smlouvy jako relativní. V tomto rozsudku Soudní dvůr jednoznačně dovodil, že články 8 a 23 směrnice č. 2008/48/ES musí být jednoznačně vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 směrnice, tj. k porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele a vyvodil z toho příslušné důsledky.

22. Odvolací soud uzavírá, že závěr okresního soudu o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy s ohledem na shora uvedené hodnotí jako správný. Pro úplnost odvolací soud uvádí, že tento závěr nemůže zvrátit ani to, že žalovaný po určitou dobu úvěr splácel. V tomto směru odkazuje odvolací soud na závěry rozsudku ESD ve věci C-755/22, který výslovně uvádí, že i přesto, že je úvěr po určitou dobu splácen, je nutno se zabývat tím, zda byla před uzavřením smlouvy řádně posouzena úvěruschopnost spotřebitele. Ostatně na závěr o absolutní neplatnosti smlouvy nemohou mít zpětně vliv skutečnosti, které nastaly až po uzavření absolutně neplatné smlouvy, tj. ani to, že spotřebitel po určitou dobu na úvěr plnil. Citovaná právní úprava ZoSÚ má právě zabránit tomu, že spotřebitelé řeší neschopnost splatit jeden úvěr čerpáním dalšího úvěru.

23. Okresní soud se proto zabýval další námitkou žalobkyně týkající se splatnosti. Odvolatel se mýlí, pokud se domnívá, že okresní soud ve výroku I. svého rozsudku splátkami stanovil pariční lhůtu dle § 160 odst. 1 o. s. ř. Z odůvodnění rozsudku je zřejmé, že soud tím stanovil hmotněprávní splatnost přisouzené jistiny.

24. Dle § 87 odst. 1 věta třetí ZoSÚ spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

25. Dle § 87 odst. 2 ZoSÚ je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

26. Dle § 87 odst. 3 ZoSÚ změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.

27. Odvolací soud nemá žádných pochyb, že pokud je smlouva o spotřebitelském úvěru absolutně neplatná pro porušení povinnosti poskytovatelem spotřebitelského úvěru dle § 86 odst. 1 věta druhá ZoSÚ, a pokud spotřebitel na základě takto neplatné smlouvy čehokoliv od poskytovatele úvěru na jistině úvěru obdržel, vznikne mu již okamžikem, kdy přijme plnění poskytnuté na základě absolutně neplatné smlouvy, povinnost toto plnění vrátit (povinnost vydat bezdůvodné obohacení získané plněním na základě absolutně neplatného právního jednání - § 2993 o. z.). Je nutno odlišovat okamžik vzniku nároku od okamžiku, kdy nastává jeho splatnost (dospělost). Odvolací soud má v souladu se závěry rozsudku Nejvyššího soudu, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, za to, že ustanovení § 87 odst. 1 věta třetí je speciální úpravou hmotněprávní splatnosti takto vzniklého nároku na vydání bezdůvodného obohacení, a proto se nepoužije obecná právní úprava občanského zákoníku, tj. § 1958 odst. 2 o. z. (neujednají-li si strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je povinen splnit bez zbytečného odkladu).

28. Splatnost nároku věřitele na vydání bezdůvodného obohacení se tedy odvíjí dle § 87 odst. 1 věta třetí ZoSÚ od „doby přiměřené možnostem spotřebitele“ dluh z bezdůvodného obohacení vrátit, tedy nikoliv jen od výzvy věřitele k zaplacení.

29. Zjištění okamžiku, zda a k jakému okamžiku se stal dluh (či jeho část) splatný, je otázkou rozhodnou pro posouzení, zda se spotřebitel dostal do prodlení se zaplacením dluhu, a tedy i s otázkou, zda věřiteli náleží úroky z prodlení a v jaké výši, když tato se odvíjí od sazby stanovené pro první den prodlení dlužníka, a to bez ohledu na to, odkdy věřitel úrok z prodlení požaduje.

30. Odvolací senát opakovaně judikuje, že smyslem a účelem tohoto ustanovení (a to v souladu s důvodovou zprávou k § 86 a § 87 ZoSÚ) je ochrana spotřebitele, aby poté, kdy je smlouva o spotřebitelském úvěru absolutně neplatná, nebyl vystaven povinnosti splatit dluh bez zbytečného odkladu, i když by to nebylo v jeho možnostech. Smyslem ochrany je, aby se spotřebitel nedostal do prodlení s povinností splnit povinnost vydat bezdůvodné obohacení vzniklé plněním na základě absolutně neplatné smlouvy, pokud není v jeho možnostech dluh ihned zaplatit. Nicméně ze zákonné úpravy (ani z jeho jazykového výkladu a ani ze smyslu a účelu) neplyne, že by bylo možno automaticky presumovat, že jen proto, že se jedná o spotřebitele, že automaticky není v jeho možnostech a schopnostech dluh z titulu bezdůvodného obohacení bez zbytečného odkladu vrátit. Odvolací soud má za to, že principům sporného řízení odpovídá, že každý tvrdí skutečnosti, z nichž vyvozuje pro sebe v řízení prospěch a ohledně těchto skutečností nese i břemeno důkazní. Pokud žalovaný má za to, že nebylo v jeho možnostech a schopnostech jistinu tvořenou poskytnutými prostředky bez právního důvodu vrátit žalobkyni ani do dne 10. 12. 2022, kdy uplynula lhůta stanovená žalobkyní žalovanému ve výzvě k vrácení částky, případně ani do dne rozhodnutí soudu, pak bylo jeho procesní povinností skutkově tvrdit jaké jsou (či nejsou) konkrétní jeho možnosti a schopnosti k vrácení dluhu. Tedy bylo procesní povinností žalovaného tvrdit své poměry majetkové, výdělkové, sociální, případně i zdravotní (například pokud mu zdraví brání získávat prostředky výdělečnou činností) apod., z nichž lze dovodit možnosti a schopnosti ke splácení dluhu. Splatnost bezdůvodného obohacení totiž nastává vždy v tom rozsahu, v jakém jsou schopnosti a možnosti spotřebitele dluh vrátit, ty mohou být každý měsíc jiné, a proto může nastávat situace, kdy se nárok na vydání bezdůvodného obohacení bude stávat splatným například postupně, tj. vždy v rozsahu té částky, kterou je schopen spotřebitel zaplatit. Je procesní povinností spotřebitele tvrdit a prokázat své poměry za dobu od získání plnění bez právního důvodu, tj. od okamžiku, kdy částky dle neplatné smlouvy čerpal, až do dne rozhodnutí soudu, aby soud mohl posoudit, zda bylo a v jakém rozsahu v možnostech a schopnostech spotřebitele dluh vrátit a k jakému okamžiku.

31. O tom, že žalovaný nese břemeno tvrzení a důkazní ohledně toho, že nebylo v jeho možnostech dluh uhradit a jaké jsou jeho konkrétní možnosti a schopnosti k úhradě dluhu, byl by žalovaný odvolacím soudem dle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. poučen, nicméně k jednání odvolacího soudu se nedostavil.

32. Skutečnost, že žalovaný ničeho v řízení ohledně svých možností dluh splatit netvrdí a neprokazuje, musí býti přičteno k tíži jen jemu a nikoliv protistraně. Odvolací soud s ohledem na shora provedený výklad § 87 odst. 1 ZoSÚ uvádí, že žalovaný netvrdil a neprokázal, že by nebylo v jeho možnostech předmětný dluh ve výši 115 300 Kč žalobkyni vrátit nejpozději do 10. 12. 2022, kdy uplynula lhůta 30 dnů stanovená žalobkyní žalovanému ve výzvě ze dne 8. 11. 2022. Odvolací soud považuje proto den 10. 12. 2022 za den splatnosti nároku na vydání bezdůvodného obohacení (žalovaný netvrdil a neprokázal, že by nebylo v jeho možnostech dluh nejpozději k tomuto datu splatit), a proto od 11. 12. 2022 náleží žalobkyni z částky 115 300 Kč úrok z prodlení v zákonné sazbě 15 % ročně, kterou požadovala (§ 1970 o. z.). Odvolací soud proto dle § 220 o. s. ř. změnil rozsudek okresního soudu tak, že z pravomocně přisouzené částky 115 300 Kč přiznal žalobkyni nárok na úrok z prodlení ve výši 15 % ročně za dobu od 11. 12. 2022 do zaplacení a ve zbývajícím rozsahu rozsudek okresního soudu jako ve výroku věcně správný dle § 219 o. s. ř. potvrdil.

33. Výrok o náhradě nákladů řízení vychází z § 142 odst. 2 o. s. ř. Hodnotou sporu byla celkem částka 210 715,97 Kč, kdy soud sečetl veškeré žalobou požadované částky, v případě příslušenství žalovaného do budoucna toto kapitalizoval jen pro účely výpočtu poměru úspěchu a neúspěchu ke dni svého rozhodnutí, tj. ke dni 13. 8. 2024. Žalobkyně byla ve sporu procesně úspěšná co do částky 115 300 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky za dobu od 11. 12. 2022 do zaplacení, který při kapitalizaci ke dni 13. 8. 2024 spolu s jistinou představuje celkem částku 145 501,45 Kč, která odpovídá 69 % hodnoty sporu. Neúspěch žalobkyně tak představuje 31 % hodnoty sporu. Žalobkyni vznikl nárok na náhradu 38 % (69 % mínus 31 %) všech účelně vynaložených nákladů prvostupňového řízení. Náklady žalobkyně činily celkem částku 59 573 Kč, která sestává ze zaplaceného soudního poplatku 6 686 Kč, z odměny advokáta za 5 úkonů právní služby (příprava a převzetí věci, předžalobní výzva, sepis žaloby, sepis vyjádření ve věci samé ze dne 11. 12. 2023 a účast u jednání soudu dne 23. 1. 2024), odměna za jeden úkon 7 820 Kč, celkem na odměně 39 100 Kč, dále z 5 náhrad hotových výdajů advokáta po 300 Kč, celkem 1 500 Kč dle § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále jen „advokátní tarif“), dále z náhrady za promeškaný čas advokáta strávený cestou ze , Anonymizováno, do Karviné a zpět k jednání soudu, celkem 8 započatých půlhodin, jedna půlhodina po 100 Kč, celkem 800 Kč dle § 14 tarifu, dále z cestovní náhrady za cestu motorovým vozidlem ze , Anonymizováno, do Karviné a zpět ve výši 2 308 Kč (ujeto celkem 248 km, cena paliva 38,20 Kč/l, koeficient 5,60 Kč/km, průměrná spotřeba 9,7 l/100km), a z náhrady za 21% DPH ve výši 9 179 Kč. Z částky celkových nákladů ve výši 59 573 Kč činí 38 % částku 22 638 Kč, kterou soud uložil zaplatit žalovanému výrokem II. tohoto rozsudku.

34. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení má oporu v § 224 odst. 1 o. s. ř. a § 142 odst. 2 o. s. ř., žalovaný byl v odvolacím řízení procesně úspěšnější než-li žalobkyně, neboť předmětem odvolacího řízení již nebyla pravomocně přisouzená částka 115 300 Kč, žalovanému však dle obsahu spisu žádné náklady odvolacího řízení nevznikly, a proto odvolací soud rozhodl, jak ve výroku III. tohoto rozsudku uvedeno.

35. Lhůta k plnění v délce tří dnů je plně v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř.

36. Pro aplikaci § 150 o. s. ř. neshledal odvolací soud důvodu, jeho aplikaci nenavrhovali ani účastníci řízení.