15 CO 130/2022

Plný text

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Dagmar Gottwaldové a soudců Mgr. Jana Rýznara a Mgr. Karly Nekolové ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně sídlem adresa proti žalovanému: osobní údaje žalovaného bytem adresa o zaplacení částky 272 093,69 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 3. 3. 2022, č. j. 8 C 218/2021-69, Rozsudek okresního soudu se ve výroku II.: a) co do částky 51 946,90 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky za dobu od [datum] do zaplacení a co do úroku 3,04 % ročně z částky 249 711,80 Kč za dobu od [datum] do zaplacení a ve výroku III. zrušuje a v tomto rozsahu se věc vrací okresnímu soudu k dalšímu řízení; b) ve zbývajícím rozsahu, tj. co do částky 14 381,89 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 1 854,48 Kč za dobu od [datum] do zaplacení, z částky 9 854,48 Kč od [datum] do zaplacení, z částky 9 105,14 Kč od [datum] do zaplacení a s úrokem 8,25 % ročně z částky 9 105,14 Kč od [datum] do zaplacení, potvrzuje.

1. Napadeným rozsudkem okresní soud uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 205 764,90 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 8.000 Kč od [datum] do zaplacení, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 197 764,90 Kč od [datum] do zaplacení (výrok I.), zamítl žalobu co do nároku na zaplacení částky 66 328,79 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 51 946,90 Kč od [datum] do zaplacení, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 1 854,48 Kč od [datum] do zaplacení, s úrokem ve výši 8,25 % ročně z částky 9 854,48 Kč od [datum] do zaplacení, s úrokem ve výši 3,04 % ročně z částky 249 711,80 Kč od [datum] do zaplacení, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 9 105,14 Kč od [datum] do zaplacení, s úrokem ve výši 8,25 % ročně z částky 9 105,14 Kč od [datum] do zaplacení (výrok II.) a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení částku 5 224,50 Kč (výrok III.).

2. Okresní soud dospěl k závěru, že žalobkyně uzavřela s žalovaným celkem tři smlouvy. Dne [datum] žalobkyně uzavřela s žalovaným smlouvu o kontokorentním úvěru se sjednanou výší úvěru 8 000 Kč (dále jen„ smlouva č. 1“), jeho splatnost byla ujednána ve lhůtě 1 roku ode dne, kdy bude započato s čerpáním úvěru. Úroková sazba byla ujednána ve výši 18,90 % ročně. Žalovaný čerpal kontokorentní úvěr celkem ve výši 8 000 Kč, na čerpaný kontokorentní úvěr pak žalovaný žalobkyni neuhradil ničeho. Žalobkyně následně kontokorentní úvěr zesplatnila písemným dopisem ze dne [datum] z důvodu porušení podmínek na straně žalovaného a nehrazení dlužné částky. Okresní soud dále dospěl k závěru, že dne [datum] byla mezi účastníky uzavřena smlouva o hypotečním úvěru [číslo] (dále jen„ smlouva č. 2“), žalobkyně se zavázala poskytnout úvěr ve výši 352 000 Kč na dobu 5 let, úroková sazba byla ujednána ve výši 2,49 % ročně. Žalovaný vyčerpal na hypotečním úvěru dne [datum] částku 352 000 Kč, na úvěr žalovaný žalobkyni zaplatil celkem 154 235,10 Kč. K datu [datum] žalobkyně předmětný úvěr zesplatnila. Okresní soud dále dospěl k závěru, že mezi účastníky byla uzavřena dne [datum] smlouva o úvěru - kreditní karty pro soukromou klientelu (dále jen„ smlouva č. 3“) s celkovým úvěrovým limitem činil 20 000 Kč, úrokem z úvěru 23,88 % ročně. Žalovaný vyčerpal celkem částku 27 790,69 Kč, na tento úvěr uhradil žalovaný celkem částku ve výši 43 665,49 Kč. Žalobkyně vyzvala žalovaného upomínkou ze dne [datum] a dále ze dne [datum] k úhradě závazku vzniklého z nepovoleného debetního zůstatku v termínu do [datum] s tím, že zesplatnila zůstatek úvěru k [datum].

3. Po právní stránce okresní soud posoudil všechny smlouvy o úvěru dle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), dovodil, že mají povahu smlouvy spotřebitelské, neboť je žalovaný uzavíral v postavení spotřebitele a žalobkyně v postavení podnikatele. Dovodil, že na smlouvy dopadá rovněž § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZoSÚ“). Soud následně dospěl k závěru, že žalobkyně před uzavřením všech tří předmětných smluv o úvěru nesplnila svou povinnost stanovenou v § 9 ZoSÚ a řádně s odbornou péčí nezkoumala úvěruschopnost žalovaného, a proto po právní stránce dovodil absolutní neplatnost všech tří úvěrových smluv. Okresní soud zdůraznil, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru dle § 9 ZoSÚ, je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek, doložením výpisu z účtu apod.). Okresní soud vytýkal žalobkyni, že z její strany nebyly zjišťovány ani prověřovány konkrétní výdělkové, sociální a majetkové poměry žalovaného (např. jaké jsou jeho pravidelné výdaje apod.), nebylo ověřeno, zda je zaměstnán a dosahuje příjmu a nebyly zjišťovány a prověřovány výdaje žalovaného před poskytnutím úvěrů. Z tohoto důvodu žalobkyně své povinnosti prověřit úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí nedostála.

4. Okresní soud následně žalobní nároky posoudil dle § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). Dovodil, že žalobkyně žalovanému na základě absolutně neplatných smluv poskytla plnění a žalovanému vznikla povinnost toto bezdůvodné obohacení žalobkyni vydat. V případě úvěrové smlouvy č. 1 (kontokorentní úvěr) dospěl k závěru, že žalobkyně žalovanému plnila ve výši 8 000 Kč, na tuto částku žalovaný ničeho nezaplatil, a proto žalobkyni vznikl nárok na vydání bezdůvodného obohacení ve výši 8 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky. V případě smlouvy č. 2 (smlouvy o hypotečním úvěru) poskytla žalobkyně žalovanému částku ve výši 352 000 Kč, na kterou žalovaný uhradil 154 235,10 Kč, žalobkyni proto přiznal na nároku na vydání bezdůvodného obohacení částku ve výši 197 764,90 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení. V případě třetí úvěrové smlouvy o kreditní kartě žalobkyně poskytla žalovanému částku 27 790,69 Kč, přičemž žalovaný žalobkyni již uhradil částku ve výši 43 665,49 Kč, a proto v případě této absolutně neplatné smlouvy nemá žalobkyně nárok na vrácení jakékoliv částky, když žalovaný poskytnutou částku žalobkyni přeplatil. Stejně tak v tomto případě nevzniklo žalobkyni právo požadovat zákonné úroky z prodlení.

5. Proti tomuto rozsudku, pouze proti zamítavému výroku a výroku o nákladech řízení, podala žalobkyně včasné odvolání s návrhem, aby rozsudek byl v zamítnuté části změněn a žalobě v tomto rozsahu vyhověno a žalobkyni přiznáno právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Žalobkyně nesouhlasila s právním závěrem okresního soudu, že řádně s odbornou péčí nezkoumala před uzavřením úvěrových smluv úvěruschopnost žalovaného, a následně ani se závěrem o absolutní neplatnosti všech tří úvěrových smluv. Žalobkyně uvedla, že provedla standardní bonifikaci žalovaného jako klienta, vyhodnotila úvěrové riziko tak, že odhadla reálné možnosti žalovaného. Nadto zdůraznila, že ZoSÚ neukládal žalobkyni povinnost k uchovávání dokumentů ohledně posuzování úvěruschopnosti žadatele o úvěr, kdy tuto povinnost zavedl nově až § 78 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, který však v době uzavření smluv o úvěru ještě účinný nebyl. Všechny úvěrové smlouvy byly uzavřeny před [datum], kdy vstoupil v účinnost zákon č. 257/2016 Sb. Nadto závěry okresního soudu ohledně smlouvy o hypotéčním úvěru (smlouva č. 2), který byl žalovanému poskytnut na financování nemovitosti, jsou chybné rovněž z toho důvodu, že dle § 2 písm. a) ZoSÚ tento zákona vůbec na smlouvy o hypotéčním úvěru nedopadá.

6. Vyjádření žalovaného k odvolání žalobkyně nebylo podáno.

7. Krajský soud, jako soud odvolací, dospěl k závěru, že odvolání proti rozsudku je přípustné, je včasné a bylo podáno osobou subjektivně k podání tohoto odvolání legitimovanou.

8. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek v odvoláním napadeném rozsahu (zamítavý výrok II. a nákladový výrok III.), protože takto byl odvoláním žalobkyně napaden, když vyhovující výrok I. nabyl odděleně právní moci. Při přezkumu postupoval dle § 212a odst. 1, odst. 3 a odst. 5 o. s. ř. Vady uvedené v § 212a odst. 5 o. s. ř. odvolací soud neshledal, následně dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně je částečně důvodné.

9. Žádný z účastníků řízení, ač soudem řádně a včas předvoláni, se k jednání odvolacího soudu nedostavil, o odročení jednání žádáno nebylo, žalobkyně se z jednání omluvila, o odročení nežádala, odvolací soud proto v souladu s § 101 odst. 3 o. s. ř. projednal věc a rozhodl o odvolání v nepřítomnosti účastníků.

10. Odvolací soud sdílí skutkové zjištění okresního soudu, že žalobkyně a žalovaný spolu uzavřeli předmětné tři smlouvy o úvěru.

11. Odvolací soud se nejprve zaměřil na smlouvu o úvěru č. 1 (smlouva o kontokorentním úvěru) a č. 3 (smlouva o kreditní kartě). Odvolací soud sdílí skutková zjištění okresního soudu o tom, jaké částky byly žalovanému ze smluv o těchto dvou úvěrech poskytnuty, a jaké částky a kdy byly na úvěry zaplaceny.

12. Odvolací soud se s ohledem na odvolací námitky žalobkyně zaměřil na posouzení skutkových a právních závěrů okresního soudu týkajících se posouzení úvěruschopnosti žalovaného.

13. Dle § 9 odst. 1 ZoSÚ věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.

14. Podle § 22 odst. 5 ZoSÚ není-li prokázán opak, má se za to, že věřitel povinnosti podle § 5, 7 a 9 nesplnil.

15. Z výše uvedeného plyne, že je to žalobkyně, která nese břemeno tvrzení a důkazní o tom, že řádně prověřila s odbornou péčí úvěruschopnost žadatele o úvěr, přičemž není-li prokázán opak, nastává vyvratitelná domněnka (§ 22 odst. 5 ZoSÚ), že tuto povinnost nesplnila. Proto je zcela lichá odvolací námitka žalobkyně, že až § 78 zákona č. 257/2016 Sb. účinného od 1. 12. 2016 jí ukládal uchovávat dokumentaci ohledně zkoumání úvěruschopnosti. Je naprosto nepodstatné, zda byla či nebyla žalobkyni uložena zákonem povinnost uchovávat doklady, podstatné je, že měla povinnost v případě smluv č. 1 a 3 zkoumat úvěruschopnost žalovaného před jejich uzavřením. V řízení pak nesla plně břemeno důkazní o tom, zda tuto povinnost splnila. To, zda si ponechala důkazní materiál k prokázání svého břemene důkazního, je již jen záležitostí žalobkyně. Neprokáže-li žalobkyně v řízení, že povinnost zkoumat úvěruschopnost žalovaného řádně s odbornou péčí splnila, nastoupí vyvratitelná domněnka, že ji nesplnila (§ 22 odst. 5 ZoSÚ).

16. Žalobkyně konkrétně o tom, jakým způsobem posuzovala a prověřovala úvěruschopnost žalovaného, tvrdila, že toto hodnocení založila na porovnání jeho příjmů a výdajů a existujících úvěrových splátek, kdy vycházela ze svého ekonomického modelu, kdy do něj dosadila výdaje deklarované žalovaným a dále odhadla existenční výdaje žalovaného na základě historických dat z ČSÚ. Další konkrétní skutečnosti stran zkoumání úvěruschopnosti netvrdila a ani nedoložila. K jednání okresního soudu se nedostavila a nemohla být o svém břemeni tvrzení a důkazním dle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. okresním soudem ani poučena. Okresní soud proto vycházel dle § 101 odst. 3 o. s. ř. z obsahu spisu.

17. Odvolací soud plně sdílí skutkové i právní závěry okresního soudu ohledně smlouvy o kontokorentním úvěru a smlouvy o kreditní kartě. Již z tvrzení samotné žalobkyně je zřejmé, že žalobkyně nemohla dostát své povinnosti prověřit řádně s odbornou péčí úvěruschopnost žalovaného před uzavřením těchto smluv, neboť sama tvrdila, že vycházela pouze z toho, co ji deklaroval sám žalovaný (aniž by konkrétně uvedla jaké příjmy a výdaje žalovaný deklaroval a toto doložila) a dále ze statistických dat ČSÚ. Příjmy ani výdaje neprověřovala vůbec, když konkrétní výdaje žalovaného na bydlení a živobytí nezkoumala. Z tvrzení žalobkyně je zřejmé, že její ekonomický model nevycházel z konkrétních údajů o výdajích žalovaného, ale ze statistických údajů a modelů, které však nic nevypovídají o konkrétní výdajové situaci žadatele o úvěr, tedy žalovaného.

18. Odvolací soud odkazuje při výkladu § 9 ZoSÚ na závěry zformulované v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015 (zejména bod 26.), podle nichž se má odbornou péčí na mysli vysoce kvalifikovaná činnost profesionála v příslušném oboru, při níž plní všechny povinnosti stanovené zákonem a současně jedná čestně, spravedlivě, v souladu se zásadami dobré víry a v nejlepším zájmu dlužníka. Za součást odborné péče poskytovatele úvěru je tak možno považovat jen takovou obezřetnost, která nespoléhá pouze na údaje tvrzené žadatelem o úvěr (žalovaným), nýbrž tyto také prověřuje. Jedině takovýto skutkový podklad, který podmiňuje analýzu pasivní a aktivní stránky majetkových poměrů dlužníka, vede k odpovídajícímu zjištění, zda spotřebitel bude schopen splatit poskytnutý úvěr dohodnutým způsobem. Poskytovatel úvěru tak musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k dlužníkem uváděným informacím o jeho schopnostech úvěr splácet a rovněž i sám aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat.

19. Z výše uvedeného je zřejmé, že žalobkyně nesplnila svou povinnost prověřit úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy č. 1 a č. 3 s odbornou péčí, kterou jí stanovil § 9 odst. 1 ZoSÚ, v důsledku čehož okresní soud zcela správně vyhodnotil tyto dvě úvěrové smlouvy jako absolutně neplatné pro rozpor se zákonem dle § 588 o. z.

20. Neposoudí-li proto poskytovatel úvěru s odbornou péčí podle ustanovení § 9 ZoSÚ schopnost spotřebitele úvěr řádně splácet, soud k neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu § 9 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 588 o. z. přihlíží, aniž by se jí spotřebitel (žalovaný) musel dovolat. Jedná se tedy o neplatnost absolutní, neboť porušení povinnosti s odbornou péčí posoudit schopnost dlužníka splácet úvěr, je možno považovat za jednání, které odporuje zákonu (§ 9 ZoSÚ), a které současně i zcela zjevně narušuje veřejný pořádek spočívající v požadavku na ochranu spotřebitele. Jeho smyslu a účelu totiž nelze dosáhnout jinak, než pozitivním zásahem ze strany soudu, aniž by byl popřen smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti.

21. Veškeré nároky mající základ v absolutně neplatných smlouvách nejsou dány.

22. S ohledem na neplatnost smlouvy o kontokorentním úvěru a smlouvy o kreditní kartě pak okresní soud zcela správně provedl vypořádání v režimu § 2993 o. z., podle kterého může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala, bylo-li plněno, aniž by tu byl platný závazek.

23. Okresní soud při porovnání toho, co žalovaný vyčerpal a toho, co zaplatil, vycházel z tvrzení samotné žalobkyně. Odvolací soud zcela sdílí závěr, že ze smlouvy o kreditní kartě žalovaný žalobkyni ničeho nedluží, neboť žalobkyni vrátil více, než-li vyčerpal. Ze smlouvy o kontokorentním úvěru činí nárok žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení částku 8 000 Kč (vyčerpaná částka, na kterou nebylo ničeho placeno) a ničeho dalšího žalovaný žalobkyni z této smlouvy nedluží. Odvolací soud proto zamítavý rozsudek okresního soudu v části, týkající se dalších nároků z těchto smluv, jako ve výroku věcně správný dle § 219 o. s. ř. potvrdil, jak uvedeno ve výroku ad b) tohoto rozsudku.

24. Ve vztahu k nárokům týkajícím se smlouvy č. 2, tj. smlouvy o hypotéčním úvěru, odvolací soud nepovažuje právní závěry okresního soudu za správné.

25. Odvolací soud částečně zopakoval dokazování provedené již okresním soudem, a to smlouvou o hypotečním úvěru ze dne [datum] Odvolací soud zjistil, že hypotéční úvěr byl žalovanému poskytnut výhradně za účelem financování nemovitosti, a to v čl. 2 2. 2. specifikovaného bytu, kdy poskytnuté peníze mohl žalovaný použít dle čl. 2 .2.3 smlouvy výhradně na zaplacení kupní ceny předmětného bytu a na zaplacení nákladů bezprostředně souvisejících s tímto účelem úvěru. Úvěr byl zajištěn zástavním právem k nemovitosti.

26. Dle § 2 písm. a) bod 1 zákona č. 145/2010 Sb., ve znění zákona č. 43/2013 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZoSÚ“) se tento zákon nevztahuje na odloženou platbu, půjčku, úvěr nebo jinou obdobnou finanční službu poskytnutou pro účely bydlení, v níž je pohledávka zajištěna zástavním právem k nemovitosti a jejímž účelem je nabytí vlastnického práva k nemovitosti, vypořádání vlastnických vztahů k nemovitosti nebo výstavba nemovitosti.

27. Je tak zcela důvodnou námitka žalobkyně, že na smlouvu o hypotéčním úvěru (smlouva č. 2) ZoSÚ nedopadá. Na žalobkyni jako poskytovatele hypotéčního úvěru tedy nedopadala v případě smlouvy o hypotéčním úvěru povinnost stanovená v § 9 ZoSÚ, tj. povinnost zkoumat před uzavřením této úvěrové smlouvy úvěruschopnost žalovaného. Za této situace jsou závěry okresního soudu o absolutní neplatnosti smlouvy o hypotéčním úvěru pro porušení neexistující povinnosti nesprávné. S ohledem na nesprávný právní názor ohledně absolutní neplatnosti smlouvy o hypotéčním úvěru se okresní soud nároky majícími základ ve smlouvě o hypotéčním úvěru, které žalobkyně v řízení uplatnila, nezabýval. Odvolací soud proto rozsudek okresního soudu v této části, která se týkala nároků zamítnutých ze smlouvy o hypotéčním úvěru, dle § 219a odst. 2 o. s. ř. zrušil a dle § 221 odst. 1 písm. a) o. s. ř. věc v tomto rozsahu vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení.

28. V dalším řízení se okresní soud bude opětovně zabývat důvodností nároku na zaplacení částky 51 946,90 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky za dobu od [datum] do zaplacení a dále nárokem na úrok 3,04 % ročně z částky 249 711,80 Kč za dobu od [datum] do zaplacení, které žalobkyně z titulu smlouvy o hypotéčním úvěru žalobou rovněž požadovala po žalovaném zaplatit. Ohledně těchto nároků znovu přijme skutkové i právní závěry, nároky opětovně posoudí a ve věci v této části znovu rozhodne. Právními závěry odvolacího soudu je okresní soud vázán (§ 226 odst. 1 o. s. ř.).

29. O náhradě nákladů řízení odvolací soud nerozhodoval, neboť řízení se tímto rozhodnutím nekončí. Okresní soud o náhradě nákladů řízení rozhodne v rozhodnutí, jímž se u něj bude řízení končit, do těchto nákladů zahrne i náklady spojené s tímto odvolacím řízením.