15 CO 139/2022

Plný text

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Dagmar Gottwaldové a soudců Mgr. Karly Nekolové a Mgr. Jana Rýznara ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně sídlem adresa zastoupená advokátem titul jméno příjmení sídlem adresa proti žalovanému: osobní údaje žalovaného bytem adresa , PSČ obec s adresou pro doručování adresa o zaplacení částky 150 879,91 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Karviné, pobočky v Havířově, ze dne 3. 3. 2022, č. j. 116 C 394/2021-83,

I. Rozsudek okresního soudu se ve výrocích II. a III. potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Napadeným rozsudkem okresní soud řízení co do částky 7 000 Kč zastavil (výrok I.), žalobu co do částky 150 879,91 Kč s úrokovým příslušenstvím zamítl (výrok II.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).

2. Proti tomuto rozsudku, pouze však proti výrokům II. a III., podala žalobkyně včasné odvolání, jímž se domáhala jeho změny tak, že žalobě bude po jejím částečném zpětvzetí vyhověno. Nesouhlasila se závěrem okresního soudu, že v řízení nebylo dostatečně tvrzeno a prokázáno zkoumání úvěruschopnosti žalovaného, zejména pak jeho výdajové stránky. Poukázala na skutečnost, že smlouva o úvěru byla mezi předchůdkyní žalobkyně a žalovaným uzavřena dne [datum], kdy je nutno úvěruschopnost posuzovat dle ust. § 9 zák. č. 145/2010 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZoSÚ“). Úvěr byl poskytnut za účelem konsolidace úvěru uvedeného v článku III. smlouvy, kdy cílem bylo snížení výše splátky a celého úvěrového zatížení dlužníka. Poukázala na znění ust. § 9 odst. 1 shora uvedeného zákona s tím, že v daném případě nedošlo k významnému navýšení úvěru, ale naopak ke snížení splátkového zatížení, když byl konsolidován úvěr s měsíční splátkou v částce 5 853,95 Kč měsíčně a dle poskytnutého úvěru činila měsíční splátka žalovaného 5 293,39 Kč. Dle žalobkyně se proto povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného na tento případ nevztahuje. Z opatrnosti však současně konstatovala, že její právní předchůdkyně získala od žalovaného informace rozhodné pro posouzení jeho schopnosti splácet úvěr, když se nespokojila pouze s informacemi poskytnutými žalovaným, ale sama si vyžádala a získala informace o jeho příjmu, žalovaného zkontrolovala v interních a externích databázích, zejména v bankovním a nebankovním registru, insolvenčním rejstříku a databázích Ministerstva vnitra ČR. Příjmy žalovaného pak porovnala s odhadnutými výdaji na základě historických dat Českého statistického úřadu, kdy takto odhadnuté výdaje byly zcela dostačující. Výše ověřeného příjmu žalovaného činila 27 540 Kč měsíčně. Splátka nového úvěru 5 293,39 Kč měsíčně, tudíž kapacita finančních prostředků i po odečtení výdajů a splátky byla dostatečná. Žalobkyně přitom odkázala na judikaturu Vrchního soudu v Praze týkající se posuzování úvěruschopnosti žalovaného.

3. Žalovaný navrhl potvrzení napadeného rozsudku s tím, že žalobkyni nebude nic dalšího hradit, není ani ochoten s ní uzavřít smír, o kterém jednal před začátkem jednání odvolacího soudu s přítomnou zástupkyní žalobkyně.

4. Odvolací soud přezkoumal rozsudek okresního soudu v napadených výrocích II. a III. včetně řízení jeho vydání předcházejícího, přičemž při svém přezkumu postupoval dle ust. § 212a odst. 1, 2, 4 a 5 o. s. ř. a žádné vady řízení uvedené v § 229 odst. 1 a 2 písm. a) a b) a odst. 3 o. s. ř. neshledal. Po takto provedeném přezkumu dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné.

5. Z obsahu spisu se podává, že v řízení zahájeném dne [datum] domáhala se žalobkyně po žalovaném zaplacení částky 150 879,91 Kč s úrokovým příslušenstvím. Skutkově tvrdila, že mezi její právní předchůdkyní, společností [právnická osoba], [IČO], a žalovaným byla dne [datum] uzavřena smlouva o úvěru [číslo] v níž se banka zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 240 000 Kč za úrok ve výši 20,9 % ročně, a to za účelem konsolidace ve smlouvě specifikovaných dlužných závazků žalovaného, kdy žalovaný se zavázal tento úvěr splatit v pravidelných 96 anuitních měsíčních splátkách po 5 632,39 Kč počínaje dnem [datum]. Banka svůj závazek splnila a dne [datum] úvěr žalovanému poskytla. Žalovaný však neplnil sjednané splátky řádně a včas, banka proto prohlásila úvěr poskytnutý dle předmětné smlouvy dopisem ze dne [datum] za okamžitě splatný v celé výši. Před podáním žaloby žalovaný uhradil částku 9 000 Kč, kterou žalobkyně započetla na kapitalizovaný smluvní úrok v plné výši 4 617,04 Kč a na část kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení z jeho původní výše v částce 10 390,14 Kč. K posouzení úvěruschopnosti žalovaného pak žalobkyně tvrdila, že její předchůdkyně při schvalování úvěru vycházela z údajů poskytnutých bance klientem v žádosti klienta o konsolidaci úvěru ze dne [datum], v níž klient požádal o úvěr v celkové výši 246 000 Kč. Tato žádost byla hodnocena individuálně, v souladu s platnými schvalovacími strategiemi společnosti [právnická osoba], a s principy obezřetného úvěrování. V rámci posouzení úvěruschopnosti klienta byly kontrolovány veškeré dostupné informace v interních a externích databázích, zejména bankovní a nebankovní registr klientských informací, insolvenční rejstřík a databáze Ministerstva vnitra ČR. Hodnocení úvěruschopnosti klienta bylo individuální. Žalobkyně tvrdila, že v případě klienta v zaměstnaneckém poměru vychází banka z příjmů, které klient doloží potvrzením o výši příjmu. V tomto případě byl použit příjem ve výši 27 540 Kč, kdy se současně jednalo o celkový čistý měsíční příjem domácnosti žalovaného. Při hodnocení úvěruschopnosti klienta banka porovnala jeho příjem a jeho výdaje odhadnuté na základě historických dat Českého statistického úřadu. Výpočtem pak získala částku disponibilních zdrojů klienta. Dále bylo z interních zdrojů zjištěno, že vůči společnosti měl klient v době podání žádosti závazky s celkovou výší měsíční splátky v částce 5 853,95 Kč. Z externích zdrojů pak vyplynulo, že klient měl v době podání žádosti další závazky s celkovou měsíční splátkou 2 528 Kč. Po provedeném individuálním hodnocení klienta banka žádosti klienta vyhověla a konsolidovala jeden jeho interní závazek úvěrem ve výši 246 000 Kč a se splátkou 5 293,39 Kč. Pohledávka z předmětné úvěrové smlouvy pak byla žalobkyni postoupena postupní smlouvou ze dne [datum]. Podáním ze dne [datum] žalobkyně vzala částečně žalobu zpět co do částky 7 000 Kč zaplacené po podání žaloby, kterou započetla na zbývající část kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 6 007,18 Kč a dále smluvní úrok ve výši 20,90 % ročně z jistiny úvěru za období od [datum] do [datum]. Nadále pak žalobkyně požadovala po žalovaném zaplacení částky 150 879,91 Kč se smluvním úrokem ve výši 20,90 % ročně z této částky za dobu od [datum] do zaplacení a úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z téže částky za dobu od [datum] do zaplacení. Okresní soud řízení o částku 7 000 Kč zastavil ve výroku I. svého rozsudku. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil a k jednání nařízenému okresním soudem se nedostavil.

6. Okresní soud v řízení provedl dokazování listinami předloženými žalobkyní a dospěl k závěru o absolutní neplatnosti předmětné úvěrové smlouvy spotřebitelského charakteru dle § 39 obč. zák. účinného do 31. 12. 2013, a to pro rozpor se zákonem, neboť předchůdkyně žalobkyně se řádným způsobem nezabývala úvěruschopností žalovaného ve smyslu ust. § 9 odst. 1 ZoSÚ. Okresní soud v tomto směru akcentoval, že ze žalobkyní předložených listin bylo zjištěno toliko to, jaké jsou příjmy žalovaného, jenž činily 27 540 Kč měsíčně, dále že má jednu vyživovací povinnost a úvěr byl poskytnut za účelem splacení jiného úvěru. Výdaje žalovaného nebyly nikterak prokázány, zejména pak ve vztahu k nákladům spojeným s bydlením a nákladům spojených s vyživovací povinností. Zde se předchůdkyně žalobkyně spokojila pouze se statistickými údaji. Svá tvrzení o řádném zkoumání úvěruschopnosti pak dle okresního soudu žalobkyně neprokázala ani po poučení dle § 118a odst. 3 o. s. ř. Vzhledem k neunesení břemene důkazního žalobkyně ohledně splnění povinnosti posoudit schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr s odbornou péči, okresní soud posoudil nárok žalobkyně uplatněný z titulu uzavřené smlouvy o úvěru za nedůvodný s tím, že úspěšná by žalobkyně mohla být pouze co do nároku z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu ust. § 451 obč. zák., neboť žalobkyně v řízení prokázala, že její předchůdkyně poskytla žalovanému částku 246 000 Kč. Žalovaný však za dobu trvání smluvního vztahu uhradil žalobkyni či její předchůdkyni celkem částku 331 236,88 Kč, a tudíž uhradil celý úvěrový dluh a na jeho straně ke vzniku bezdůvodného obohacení nedošlo. Okresní soud proto žalobu jako nedůvodnou v celém rozsahu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť procesně úspěšnému žalovanému v řízení prokazatelně žádné náklady nevznikly.

7. Odvolací soud v řízení zopakoval dokazování smlouvou o úvěru ze dne [datum] a platební historií této smlouvy a jako správná přebírá skutková zjištění okresního soudu učiněná na základě řádně provedeného dokazování.

8. Po takto částečně zopakovaném dokazování odvolací soud souhlasí se závěrem soudu okresního, že žalobkyně v řízení uplatnila nárok ze smlouvy o spotřebitelském úvěru ve smyslu ust. § 497 a násl. zákona č. 513/1991 Sb. - obchodní zákoník (dále jen „obch. zák.“) a zák. č. 145/2010 Sb. o spotřebitelském úvěru (ZoSÚ), ve znění platném k datu uzavření smlouvy o úvěru, tj. ve znění zák. č. 43/2013 Sb., když předmětem smlouvy bylo poskytnutí finančních prostředků za úrok, jak vyplývá ze samotných žalobních tvrzení. Skutečnost, že žalovanému byl poskytnut úvěr za účelem konsolidace jiného úvěru, nevylučuje předmětnou úvěrovou smlouvu z působnosti ZoSÚ, neboť ve smyslu ust. § 2 písm. a) tohoto zákona působnost zákona nedopadá toliko na úvěry sloužící ke splácení úvěru půjčky nebo jiné obdobné finančních služby poskytnuté k účelům uvedeným v bodech 1 až 4 § 2 písm. a), přičemž skutečnost, že by původní úvěr sloužil k nabytí vlastnického práva k nemovitostem, vypořádání vlastnických vztahů k nemovitostem nebo výstavbě nemovitostí, úhradě za převod členských práv v povinnosti v bytovém družstvu nebo k nabytí účasti v jiné právnické osobě za účelem získání práva užívání bytu či rodinného domu, změny stavby nebo jejího připojení k veřejným sítím či úhrady nákladů spojených se získáním půjčky úvěru nebo jiné obdobné služby s účelem uvedeným v bodech 1 až 3 uvedeného zákonného ustanovení nebyla v řízení tvrzena ani prokázána.

9. Podle § 9 odst. 1 ZoSÚ je věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.

10. Podle § 22 odst. 5 ZoSÚ není-li prokázán opak, má se za to, že věřitel povinnosti podle § 5, § 7 a § 9 nesplnil.

11. Z tvrzení žalobkyně o způsobu prověřování úvěruschopnosti žalovaného před uzavřením předmětné úvěrové smlouvy ze strany její předchůdkyně žalobkyně na výzvu okresního soudu vyplývá, že její původní věřitelka vycházela z prokázaných příjmů žalovaného ve výši 27 540 Kč měsíčně, žalovaného prověřila v dostupných rejstřících, a pokud jde o výdaje, vycházela z údajů poskytnutých žalovaným a ze statistických údajů, jak žalobkyně uvedla u jednání okresního soudu. Již z těchto tvrzení žalobkyně o způsobu a rozsahu posuzování úvěruschopnosti žalovaného jakožto žadatele o spotřebitelský úvěru jednoznačně vyplývá, že se předchůdkyně žalobkyně zcela spolehla na informace o výdajích žalovaného poskytnuté samotným žalovaným v žádosti o úvěr a tyto dále neprověřovala. Zejména nebyly nijak zjištěny ani prověřeny výdaje žalovaného zejména na bydlení, které se mělo uskutečňovat formou nájemního bydlení, kdy v tomto směru nebylo ani zjišťováno, s kým žalovaný sdílí společnou domácnost a jakou částkou či jakým způsobem plní svou vyživovací povinnost. Jiné výdaje žalovaného, např. spojené s jeho zdravotním stavem, dopravou do zaměstnání, s jeho zálibami či zájmy, pak nebyly zjišťovány vůbec, když to, že by takovéto výdaje neexistovaly, neodpovídá potřebám reálného života. To, že údaje poskytnuté žalovaným nejsou spolehlivé a je zapotřebí je dále prověřovat, pak mělo být předchůdkyni žalobkyně jakožto bankovnímu subjektu působícímu na trhu úvěrů a půjček patrné již ze skutečnosti, že žalovaný uváděl, že neplní žádné další splátky, když sama předchůdkyně žalobkyně z externích zdrojů zjistila další splátkové zatížení žalovaného částkou přesahující 2 500 Kč měsíčně. K tvrzení žalobkyně o tom, že konsolidace půjčky žalovaného představovala dobrodiní, neboť žalovanému byla snížena měsíční splátka, odvolací soud uvádí, že tato byla snížena pouze nepatrně, cca o 200 Kč, když žalobkyně sama v žalobě tvrdila výši splátky 5 632,39 Kč, včetně pojistného, jak vyplývá i ze samotné úvěrové smlouvy i předložené platební historie této smlouvy, oproti původní splátce úvěru v částce 5 853,95 Kč, kterou žalovaný nebyl schopen plnit, proto o konsolidaci úvěru žádal. Nadto předmětná smlouva ještě navýšila úvěrové zatížení žalovaného, neboť z obsahu úvěrové smlouvy rovněž vyplývá, že po plné úhradě závazku žalovaného ze smlouvy o úvěru č. [bankovní účet], dle vyjádření žalobkyně ve výši 213 000 Kč, měla být zbývající část jistiny úvěru poskytnuta žalovanému neúčelově na jeho bankovní účet, úvěrový dluh žalovaného se proto nejméně ve své nominální hodnotě zvýšil.

12. V principu odpovědného úvěrování, potažmo ochrany spotřebitele před neúměrným zadlužováním, a zároveň ochrany věřitele před nedobytností pohledávky, se musí podle odvolacího soudu prosadit závěry formulované v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015 (zejména bod 26.), podle nichž se má odbornou péčí na mysli vysoce kvalifikovaná činnost profesionála v příslušném oboru, při níž plní všechny povinnosti stanovené zákonem a současně jedná čestně, spravedlivě, v souladu se zásadami dobré vůle a v nejlepším zájmu dlužníka. Za součást odborné péče poskytovatele úvěru je tak možno považovat jen takovou obezřetnost, která nespoléhá pouze na údaje tvrzené žadatelem o úvěr (žalovaným), nýbrž tyto také prověřuje. Jedině takovýto skutkový podklad, který podmiňuje analýzu pasivní a aktivní stránky majetkových poměrů dlužníka, vede k odpovídajícímu zjištění, zda spotřebitel bude schopen splatit poskytnutý úvěr dohodnutým způsobem. Poskytovatel úvěru tak musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k dlužníkem uváděným informacím o jeho schopnostech úvěr splácet a rovněž i sám aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat.

13. Odvolací soud plně sdílí závěr soudu okresního, že předchůdkyně žalobkyně jakožto profesionál v oblasti finančních služeb a poskytovatel spotřebitelských úvěrů nedostála své povinnosti s odbornou péčí prověřit úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele, jak vyplývá ze samotných údajů sdělených tímto věřitelem. Předchůdkyně žalobkyně jakožto původní věřitel nedostála své povinnosti posoudit schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr s odbornou péčí mající za následek neplatnost úvěrové smlouvy dle § 9 odst. 1 ZoSÚ, a to neplatnost absolutní ve smyslu ust. § 39 obč. zák., k níž soud přihlíží z úřední povinnosti.

14. Současně odvolací soud souhlasí se závěrem okresního soudu o tom, že přijetím plnění z neplatné smlouvy o úvěru na straně žalovaného nevzniklo ani bezdůvodné obohacení ve smyslu ust. § 457 obč. zák., neboť poskytla-li předchůdkyně žalobkyně žalovanému částku 246 000 Kč, a žalovaný žalobkyni či její předchůdkyni zaplatil podle neplatné úvěrové smlouvy celkem 331 236,88 Kč, zaplatil žalobkyni či její předchůdkyni více, než kolik činila jeho povinnost k vrácení částky poskytnuté dle neplatné smlouvy o úvěru, když žalobkyni z této neplatné smlouvy další nároky na smluvní úrok či úrok z prodlení z dlužných splátek nevznikl.

15. S ohledem na shora uvedené proto pokud okresní soud odvoláním napadeným výrokem II. žalobu jako nedůvodnou v celém rozsahu zamítl, je jeho rozhodnutí správné a jako takové bylo odvolacím soudem v souladu s ust. § 219 o. s. ř. potvrzeno, a to včetně správného výroku o náhradě nákladů řízení, opírajícího se o ust. § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť v řízení byl procesně úspěšný žalovaný, jemuž prokazatelně žádné náklady tohoto řízení nevznikly.

16. Stejně tak bylo negativně rozhodnuto i o náhradě nákladů odvolacího řízení ve smyslu ust. § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť v odvolacím řízení plně procesně úspěšný žalovaný se práva na náhradu těchto nákladů výslovně vzdal.