15 Co 146/2024

Plný text

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Dagmar Gottwaldové a soudců Mgr. Jana Rýznara a Mgr. Karly Nekolové ve věci žalobkyně: Anonymizováno , IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 zastoupená advokátkou Jméno zástupce zainteresované osoby 0/0 sídlem Adresa zástupce zainteresované osoby 0/0 proti žalované: Jméno zainteresované osoby 1/0 , narozená dne Anonymizováno bytem Anonymizováno o zaplacení částky 15 994 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 2. 4. 2024, č. j. 24 C 360/2023-24,

I. Rozsudek okresního soudu se ve výroku II. v napadeném rozsahu, tj. co do částky 3 472,60 Kč, a ve výroku III. potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Okresní soud odvoláním napadeným rozsudkem zavázal žalovanou zaplatit žalobkyni částku 2 731,40 Kč (výrok I.), dále žalobu zamítl ohledně částky 8 760,60 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 11 492 Kč od 30. 12. 2017 do zaplacení, částky 4 502 Kč a úroku ve výši 76,37 % ročně z částky 8 625,26 Kč od 30. 12. 2017 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 20 498 Kč (výrok II.) a současně rozhodl tak, že žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). Okresní soud dospěl k závěru, že mezi účastníky byla dne 16. 5. 2017 uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru, na níž je nutno vztáhnout ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“). S ohledem na okolnost, že žalobkyně při zkoumání schopnosti žalované předmětný úvěr splácet zcela pominula zkoumání výdajové stránky financí žalované, dospěl pak okresní soud k závěru o neplatnosti této smlouvy ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ. V závislosti na tom pak dovodil, že žalovaná se na úkor žalobkyně obohatila o částku 2 731,40 Kč, neboť z vyplacené částky úvěru ve výši 10 000 Kč dosud žalovaná vrátila částku 7 268,60 Kč. K této žalovanou zaplacené částce dospěl okresní soud tak, že k částce uváděné žalobkyní (3 796 Kč) přičetl částku 3 472,60 Kč, kterou žalovaná zaplatila v průběhu insolvenčního řízení. Z částky uplatněné v insolvenčním řízení ve výši 11 492 Kč totiž dle okresního soudu připadá na úvěr částka v rozsahu 28,96 %, tedy právě částka 3 472,60 Kč. Proto okresní soud žalobě vyhověl pouze co do částky 2 731,40 Kč, ve zbývajícím rozsahu žalobu jako nedůvodnou zamítl. A protože žalovaná byla v prvostupňovém řízení podle okresního soudu procesně úspěšnější než žalobkyně, měla by podle okresního soudu nárok na náhradu nákladů řízení. Avšak s ohledem na okolnost, že jí v řízení před okresním soudem žádné náklady nevznikly, rozhodl okresní soud tak, že žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.

2. Žalobkyně napadla rozsudek včasným odvoláním, v němž uvedla, že napadá i výrok I. a domáhá se změny rozsudku okresního soudu tak, aby jí byla přiznána částka 6 204 Kč. Na výslovný dotaz odvolacího soudu pak žalobkyně upřesnila, že tím měla na mysli podat odvolání pouze proti části výroku II. rozsudku okresního soudu v rozsahu částky 3 472,60 Kč. Snažila se tak docílit stavu, aby spolu s částkou přiznanou jí již výrokem I. okresního soudu byla žalovaná zavázána k zaplacení celkové částky 6 204 Kč. Odvolací soud tak uzavírá, že žalobkyně své odvolání zaměřila proti výroku II. rozsudku okresního soudu v rozsahu částky 3 472,60 Kč a také proti závislému nákladovému výroku III. rozsudku okresního soudu. Žalobkyně nijak nebrojila proti závěru okresního soudu o nikoliv řádném zkoumání úvěruschopnosti žalované, a tudíž ani proti závěru o neplatnosti smlouvy o úvěru. Pouze namítala, že okresní soud měl při vypořádání bezdůvodného obohacení zohlednit pouze platby uváděné žalobkyní v částce 3 796 Kč, ale již neměl přihlížet k částce zaplacené v průběhu insolvenčního řízení dle okresního soudu ve výši 3 472,60 Kč, neboť zaplacení této částky žalobkyně v průběhu řízení netvrdila. Pokud tak chtěl okresní soud učinit, měl žalobkyni vyzvat dle § 118a odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), aby svá tvrzení doplnila, eventuálně aby navrhla důkazy k prokázání sporných tvrzení. Bez takového poučení tak žalobkyně nemohla vědět, že okresní soud má za to, že částku 3 472,60 Kč žalobkyně od žalované přijala v rámci insolvenčního řízení na úhradu dluhu z předmětné úvěrové smlouvy. Žalobkyně pak nemohla tento závěr okresnímu soudu vyvrátit, což činí až v průběhu odvolacího řízení, a to v souladu s § 205a písm. d) o. s. ř. Žalobkyně v té souvislosti uvedla, že se žalovanou v minulosti uzavřela celkem čtyři úvěrové smlouvy (smlouvu č. , hodnota, dne 27. 1. 2017, smlouvu č. , hodnota, dne 16. 5. 2017 – ta je předmětem tohoto řízení, smlouvu č. , hodnota, dne 3. 7. 2017 a smlouvu č. , hodnota, dne 17. 7. 2017). Do insolvenčního řízení vedeného proti žalované u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. , insolvenční spisová značka, žalobkyně dne 2. 3. 2018 přihlásila své pohledávky ze všech čtyř výše uvedených smluv, přičemž žalobkyně uvedla v přihlášce pohledávek své bankovní spojení , Anonymizováno, , VS , var. symbol, , tedy variabilní symbol odpovídající číslu jiné úvěrové smlouvy, než která je předmětem tohoto řízení. Takto žalobkyně učinila proto, aby se veškeré plnění žalované vymožené v rámci insolvenčního řízení připsalo a zaúčtovalo právě k úvěrové smlouvě č. , hodnota, . Veškeré plnění vymožené v insolvenčním řízení tak bylo insolvenčním správcem žalobkyni vyplaceno na takto sdělený bankovní účet s uvedením variabilního symbolu , var. symbol, , tedy nikoliv jako plnění týkající se smlouvy, jež je předmětem tohoto řízení. V rámci insolvenčního řízení byla na dluhy žalované u žalobkyně vymožena celkem částka 43 301,63 Kč, což však nepokrylo všechny dluhy vzniklé na základě smlouvy o úvěru č. , hodnota, dne 3. 7. 2017. Žalobkyni tak nezbylo žádné plnění, které by případně nad rámec jistiny úvěru dle smlouvy o úvěru č. , hodnota, dne 3. 7. 2017 mohla přeúčtovat na úhradu dluhu ze smlouvy o úvěru, která je předmětem tohoto řízení. Závěr okresního soudu o zaplacení částky 3 472,60 Kč v rámci insolvenčního řízení je tak chybný.

3. Žalovaná se k odvolání žalobkyně nijak nevyjádřila.

4. Odvolací soud přezkoumal rozsudek okresního soudu v odvoláním napadeném rozsahu (tj. ve výroku II. co do částky 3 472,60 Kč a v závislém nákladovém výroku III.), a to včetně řízení vydání rozsudku předcházejícího. Při přezkumu postupoval dle § 212a odst. 1, 2, 3 a 5 o. s. ř., přičemž vady uvedené v § 212a odst. 5 o. s. ř. odvolací soud neshledal, jejich existenci ostatně nenamítali ani účastníci řízení. Odvolací soud pak dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné.

5. Odvolací soud pokládá za nutné v prvé řadě uvést, že považuje veškerá skutková zjištění učiněná okresním soudem (s výjimkou zjištění o výši pohledávky uplatněné v insolvenčním řízení žalované v souvislosti se smlouvou o úvěru, která je předmětem tohoto řízení) za zcela správná, a proto na ně pro zestručnění plně odkazuje. Nicméně odvolací soud považoval za nutné zopakovat dokazování dříve již okresním soudem provedené (dle § 213 odst. 2 o. s. ř.) či toto dokazování doplnit ve smyslu § 213 odst. 4 o. s. ř., a to o listinné důkazy, týkající se insolvenčního řízení žalované, z nichž zjistil skutečnosti, které nebyly okresním soudem předtím zjištěny, či byly zjištěny nepřesně. Pro větší přehlednost pak odvolací soud uvádí skutková zjištění učiněná z jednotlivých důkazů níže v rámci právního posouzení věci.

6. Odvolací soud pak rovněž zcela souhlasí i s právními závěry soudu okresního, a to především o tom, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), ve formě spotřebitelského úvěru, neboť byla uzavřena mezi podnikatelem v oblasti finančních služeb (žalobkyní) a žalovanou jako spotřebitelkou. Smluvní vztah účastníků bylo proto nutno posoudit rovněž podle ustanovení ZoSÚ, neboť předmětem smlouvy bylo poskytnutí finančních prostředků za úrok, jak vyplývá z textu samotné úvěrové smlouvy.

7. Odvolací soud pak souhlasí i se závěrem okresního soudu, že žalobkyně nesplnila svou povinnost vyplývající jí z § 86 ZoSÚ a nezkoumala s odbornou péčí před uzavřením smlouvy o úvěru schopnost žalované úvěr splatit. V souladu s § 87 odst. 1 ZoSÚ tak okresní soud zcela správně považoval předmětnou smlouvu o úvěru za absolutně neplatnou a přikročil k vypořádání bezdůvodného obohacení žalované na úrok žalobkyně v podobě dosud nesplacené části jistiny poskytnutého úvěru. Ostatně proti těmto závěrům pak ani sama žalobkyně ve svém odvolání nijak nebrojila.

8. Zbývalo tedy posoudit správnost závěru okresního soudu o výši dosud splacené jistiny úvěru, tedy posoudit otázku, zda žalovaná dosud žalobkyni na jistinu úvěru vrátila pouze žalobkyní uváděnou částku 3 796 Kč, či také částku další a v jaké případně výši. Zejména pak bylo nutno posoudit, zda a jakou částku zaplatila žalovaná na svůj dluh vyplývající z předmětné smlouvy o úvěru v průběhu insolvenčního řízení.

9. V této souvislosti je zapotřebí v prvé řadě uvést, že usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 9. 2023, č. j. , insolvenční spisová značka, , nebyla žalovaná osvobozena od placení pohledávek svých věřitelů zahrnutých do oddlužení v rozsahu, v němž nebyly uspokojeny. Žalobkyně tak měla i po proběhlém insolvenčním řízení žalované, do něhož přihlásila mimo jiné i pohledávky, které jsou předmětem tohoto řízení (což odvolací sodu zjistil z přihlášky pohledávky žalobkyně do insolvenčního řízení žalované ze dne 28. 2. 2018), nárok vymáhat takové pohledávky v probíhajícím řízení. Současně pak odvolací soud z této přihlášky zjistil, že žalobkyně přihlásila do insolvenčního řízení žalované skutečně pohledávky vyplývající ze čtyř žalobkyní výše zmíněných smluv o úvěru, a to včetně pohledávek týkajících se smlouvy o úvěru č. , hodnota, ze dne 16. 5. 2017 (tedy pohledávek, které jsou předmětem tohoto řízení). Žalobkyně pak na základě smlouvy o úvěru č. , hodnota, ze dne 16. 5. 2017 přihlásila do insolvenčního řízení pohledávky v celkové výši 12 848 Kč (částka 8 625,26 Kč jako nesplacená jistina úvěru, částka 1 568,74 Kč jako nesplacený úrok, částka 498 Kč jako smluvní pokuta, částka 800 Kč jako náhrada vynaložených nákladů vzniklých prodlením, částka 499 Kč jako smluvní pokuta a částka 857 Kč jako úrok), přičemž celková výše všech žalobkyní přihlášených pohledávek vůči žalované (na základě všech čtyř smluv o úvěru) činila částku 149 498 Kč.

10. Základní premisou insolvenčního řízení je přitom skutečnost, že pohledávky všech věřitelů jsou uspokojovány poměrně, a to podle vztahu výše pohledávek jednotlivých věřitelů k celkovému objemu přihlášených pohledávek (pro oddlužení tato premisa vyplývá z § 398 odst. 3 věta druhá zákona č. 182/2006 Sb., insolvenční zákon). Obdobně to pak logicky platí i pro uspokojení více pohledávek jednoho věřitele. Pokud tedy bylo z celkových pohledávek žalobkyně vůči žalované v rozsahu 149 498 Kč uspokojeno 28,9647 % pohledávek (v částce 43 301,63 Kč), pak logicky stejným poměrem byly uhrazeny všechny pohledávky žalobkyně vůči žalované vyplývající z jednotlivých smluv o úvěru. Na tomto závěru pak nemůže nic změnit ani okolnost, že žalobkyně požadovala v přihlášce pohledávek, aby částky připadlé na úhradu jejích pohledávek byly použity pouze k úhradě jedné z jejích pohledávek vůči žalované. Takový způsob určení konkrétního dluhu, který bude platbou z insolvenčního řízení uhrazen, věřitelem, je totiž s ohledem na výše uvedené skutečnosti zcela bez významu.

11. Bylo-li tedy z celkové částky pohledávek za žalovanou přihlášených žalobkyní do insolvenčního řízení v částce 149 498 Kč uhrazeno celkem 28,9647 % (tedy částka 43 301,63 Kč – jak odvolací soud zjistil ze zprávy o splnění oddlužení ze dne 27. 7. 2023), pak na pohledávky žalobkyně vůči žalované vyplývající ze smlouvy o úvěru, která je předmětem tohoto řízení bylo uhrazeno 28,9647 % z částky 12 848 Kč, tedy částka 3 721,40 Kč.

12. Spolu s částkou 3 796 Kč (která byla zaplacena žalovanou dle samotné žalobkyně) je tak možno dovodit, že žalovaná uhradila na svůj dluh vyplývající ze smlouvy o úvěru, který je předmětem tohoto řízení, celkem částku 7 517,40 Kč. Odvolací soud tak má za to, že žalovaná dosud vrátila žalobkyni jistinu úvěru v původní výši 10 000 Kč právě v této částce a má tak nadále žalobkyni vrátit částku 2 482,60 Kč. A protože okresní soud již žalovanou zavázal výrokem I. svého rozsudku k vrácení částky 2 731,40 Kč (tedy k zaplacení částky vyšší), není možno dospět k jinému závěru než tomu, že žalobkyně již nemá vůči žalované v souvislosti se smlouvou o úvěru č. , hodnota, ze dne 16. 5. 2017 nárok na vrácení žádné další částky.

13. S ohledem na výše uvedené skutečnosti tak odvolací soud dle § 219 o. s. ř. potvrdil svým výrokem I. rozsudek okresního soudu v části výroku II. ohledně částky 3 472,60 Kč jako věcně zcela správný. Shodně pak odvolací soud potvrdil i nákladový výrok III. rozsudku okresního soudu, který považuje rovněž za zcela správný a na jehož odůvodnění uvedené v rozsudku okresního soudu je možno pro zestručnění plně odkázat.

14. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení je odůvodněn § 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť plně procesně úspěšné žalované v průběhu odvolacího řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.