15 Co 146/2024

Plný text

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Dagmar Gottwaldové a soudců Mgr. Jana Rýznara a Mgr. Karly Nekolové ve věci žalobkyně: Anonymizováno, IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 zastoupená advokátkou Jméno zástupce zainteresované osoby 0/0 sídlem Adresa zástupce zainteresované osoby 0/0 proti žalované: Jméno zainteresované osoby 1/0, narozená dne Anonymizováno bytem Anonymizováno o zaplacení částky 15 994 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 2. 4. 2024, č. j. 24 C 360/2023-24,

I. Rozsudek okresního soudu se ve výroku II. v napadeném rozsahu, tj. co do částky 3 472,60 Kč, a ve výroku III. potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Okresní soud odvoláním napadeným rozsudkem zavázal žalovanou zaplatit žalobkyni částku 2 731,40 Kč (výrok I.), dále žalobu zamítl ohledně částky 8 760,60 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 11 492 Kč od 30. 12. 2017 do zaplacení, částky 4 502 Kč a úroku ve výši 76,37 % ročně z částky 8 625,26 Kč od 30. 12. 2017 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 20 498 Kč (výrok II.) a současně rozhodl tak, že žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). Okresní soud dospěl k závěru, že mezi účastníky byla dne 16. 5. 2017 uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru, na níž je nutno vztáhnout ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“). S ohledem na okolnost, že žalobkyně při zkoumání schopnosti žalované předmětný úvěr splácet zcela pominula zkoumání výdajové stránky financí žalované, dospěl pak okresní soud k závěru o neplatnosti této smlouvy ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ. V závislosti na tom pak dovodil, že žalovaná se na úkor žalobkyně obohatila o částku 2 731,40 Kč, neboť z vyplacené částky úvěru ve výši 10 000 Kč dosud žalovaná vrátila částku 7 268,60 Kč. K této žalovanou zaplacené částce dospěl okresní soud tak, že k částce uváděné žalobkyní (3 796 Kč) přičetl částku 3 472,60 Kč, kterou žalovaná zaplatila v průběhu insolvenčního řízení. Z částky uplatněné v insolvenčním řízení ve výši 11 492 Kč totiž dle okresního soudu připadá na úvěr částka v rozsahu 28,96 %, tedy právě částka 3 472,60 Kč. Proto okresní soud žalobě vyhověl pouze co do částky 2 731,40 Kč, ve zbývajícím rozsahu žalobu jako nedůvodnou zamítl. A protože žalovaná byla v prvostupňovém řízení podle okresního soudu procesně úspěšnější než žalobkyně, měla by podle okresního soudu nárok na náhradu nákladů řízení. Avšak s ohledem na okolnost, že jí v řízení před okresním soudem žádné náklady nevznikly, rozhodl okresní soud tak, že žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.

2. Žalobkyně napadla rozsudek včasným odvoláním, v němž uvedla, že napadá i výrok I. a domáhá se změny rozsudku okresního soudu tak, aby jí byla přiznána částka 6 204 Kč. Na výslovný dotaz odvolacího soudu pak žalobkyně upřesnila, že tím měla na mysli podat odvolání pouze proti části výroku II. rozsudku okresního soudu v rozsahu částky 3 472,60 Kč. Snažila se tak docílit stavu, aby spolu s částkou přiznanou jí již výrokem I. okresního soudu byla žalovaná zavázána k zaplacení celkové částky 6 204 Kč. Odvolací soud tak uzavírá, že žalobkyně své odvolání zaměřila proti výroku II. rozsudku okresního soudu v rozsahu částky 3 472,60 Kč a také proti závislému nákladovému výroku III. rozsudku okresního soudu. Žalobkyně nijak nebrojila proti závěru okresního soudu o nikoliv řádném zkoumání úvěruschopnosti žalované, a tudíž ani proti závěru o neplatnosti smlouvy o úvěru. Pouze namítala, že okresní soud měl při vypořádání bezdůvodného obohacení zohlednit pouze platby uváděné žalobkyní v částce 3 796 Kč, ale již neměl přihlížet k částce zaplacené v průběhu insolvenčního řízení dle okresního soudu ve výši 3 472,60 Kč, neboť zaplacení této částky žalobkyně v průběhu řízení netvrdila. Pokud tak chtěl okresní soud učinit, měl žalobkyni vyzvat dle § 118a odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), aby svá tvrzení doplnila, eventuálně aby navrhla důkazy k prokázání sporných tvrzení. Bez takového poučení tak žalobkyně nemohla vědět, že okresní soud má za to, že částku 3 472,60 Kč žalobkyně od žalované přijala v rámci insolvenčního řízení na úhradu dluhu z předmětné úvěrové smlouvy. Žalobkyně pak nemohla tento závěr okresnímu soudu vyvrátit, což činí až v průběhu odvolacího řízení, a to v souladu s § 205a písm. d) o. s. ř. Žalobkyně v té souvislosti uvedla, že se žalovanou v minulosti uzavřela celkem čtyři úvěrové smlouvy (smlouvu č. hodnota dne 27. 1. 2017, smlouvu č. hodnota dne 16. 5. 2017 – ta je předmětem tohoto řízení, smlouvu č. hodnota dne 3. 7. 2017 a smlouvu č. hodnota dne 17. 7. 2017). Do insolvenčního řízení vedeného proti žalované u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. insolvenční spisová značka žalobkyně dne 2. 3. 2018 přihlásila své pohledávky ze všech čtyř výše uvedených smluv, přičemž žalobkyně uvedla v přihlášce pohledávek své bankovní spojení Anonymizováno, VS var. symbol, tedy variabilní symbol odpovídající číslu jiné úvěrové smlouvy, než která je předmětem tohoto řízení. Takto žalobkyně učinila proto, aby se veškeré plnění žalované vymožené v rámci insolvenčního řízení připsalo a zaúčtovalo právě k úvěrové smlouvě č. hodnota. Veškeré plnění vymožené v insolvenčním řízení tak bylo insolvenčním správcem žalobkyni vyplaceno na takto sdělený bankovní účet s uvedením variabilního symbolu var. symbol, tedy nikoliv jako plnění týkající se smlouvy, jež je předmětem tohoto řízení. V rámci insolvenčního řízení byla na dluhy žalované u žalobkyně vymožena celkem částka 43 301,63 Kč, což však nepokrylo všechny dluhy vzniklé na základě smlouvy o úvěru č. hodnota dne 3. 7. 2017. Žalobkyni tak nezbylo žádné plnění, které by případně nad rámec jistiny úvěru dle smlouvy o úvěru č. hodnota dne 3. 7. 2017 mohla přeúčtovat na úhradu dluhu ze smlouvy o úvěru, která je předmětem tohoto řízení. Závěr okresního soudu o zaplacení částky 3 472,60 Kč v rámci insolvenčního řízení je tak chybný.

3. Žalovaná se k odvolání žalobkyně nijak nevyjádřila.

4. Odvolací soud přezkoumal rozsudek okresního soudu v odvoláním napadeném rozsahu (tj. ve výroku II. co do částky 3 472,60 Kč a v závislém nákladovém výroku III.), a to včetně řízení vydání rozsudku předcházejícího. Při přezkumu postupoval dle § 212a odst. 1, 2, 3 a 5 o. s. ř., přičemž vady uvedené v § 212a odst. 5 o. s. ř. odvolací soud neshledal, jejich existenci ostatně nenamítali ani účastníci řízení. Odvolací soud pak dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné.

5. Odvolací soud pokládá za nutné v prvé řadě uvést, že považuje veškerá skutková zjištění učiněná okresním soudem (s výjimkou zjištění o výši pohledávky uplatněné v insolvenčním řízení žalované v souvislosti se smlouvou o úvěru, která je předmětem tohoto řízení) za zcela správná, a proto na ně pro zestručnění plně odkazuje. Nicméně odvolací soud považoval za nutné zopakovat dokazování dříve již okresním soudem provedené (dle § 213 odst. 2 o. s. ř.) či toto dokazování doplnit ve smyslu § 213 odst. 4 o. s. ř., a to o listinné důkazy, týkající se insolvenčního řízení žalované, z nichž zjistil skutečnosti, které nebyly okresním soudem předtím zjištěny, či byly zjištěny nepřesně. Pro větší přehlednost pak odvolací soud uvádí skutková zjištění učiněná z jednotlivých důkazů níže v rámci právního posouzení věci.

6. Odvolací soud pak rovněž zcela souhlasí i s právními závěry soudu okresního, a to především o tom, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), ve formě spotřebitelského úvěru, neboť byla uzavřena mezi podnikatelem v oblasti finančních služeb (žalobkyní) a žalovanou jako spotřebitelkou. Smluvní vztah účastníků bylo proto nutno posoudit rovněž podle ustanovení ZoSÚ, neboť předmětem smlouvy bylo poskytnutí finančních prostředků za úrok, jak vyplývá z textu samotné úvěrové smlouvy.

7. Odvolací soud pak souhlasí i se závěrem okresního soudu, že žalobkyně nesplnila svou povinnost vyplývající jí z § 86 ZoSÚ a nezkoumala s odbornou péčí před uzavřením smlouvy o úvěru schopnost žalované úvěr splatit. V souladu s § 87 odst. 1 ZoSÚ tak okresní soud zcela správně považoval předmětnou smlouvu o úvěru za absolutně neplatnou a přikročil k vypořádání bezdůvodného obohacení žalované na úrok žalobkyně v podobě dosud nesplacené části jistiny poskytnutého úvěru. Ostatně proti těmto závěrům pak ani sama žalobkyně ve svém odvolání nijak nebrojila.

8. Zbývalo tedy posoudit správnost závěru okresního soudu o výši dosud splacené jistiny úvěru, tedy posoudit otázku, zda žalovaná dosud žalobkyni na jistinu úvěru vrátila pouze žalobkyní uváděnou částku 3 796 Kč, či také částku další a v jaké případně výši. Zejména pak bylo nutno posoudit, zda a jakou částku zaplatila žalovaná na svůj dluh vyplývající z předmětné smlouvy o úvěru v průběhu insolvenčního řízení.

9. V této souvislosti je zapotřebí v prvé řadě uvést, že usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 9. 2023, č. j. insolvenční spisová značka, nebyla žalovaná osvobozena od placení pohledávek svých věřitelů zahrnutých do oddlužení v rozsahu, v němž nebyly uspokojeny. Žalobkyně tak měla i po proběhlém insolvenčním řízení žalované, do něhož přihlásila mimo jiné i pohledávky, které jsou předmětem tohoto řízení (což odvolací sodu zjistil z přihlášky pohledávky žalobkyně do insolvenčního řízení žalované ze dne 28. 2. 2018), nárok vymáhat takové pohledávky v probíhajícím řízení. Současně pak odvolací soud z této přihlášky zjistil, že žalobkyně přihlásila do insolvenčního řízení žalované skutečně pohledávky vyplývající ze čtyř žalobkyní výše zmíněných smluv o úvěru, a to včetně pohledávek týkajících se smlouvy o úvěru č. hodnota ze dne 16. 5. 2017 (tedy pohledávek, které jsou předmětem tohoto řízení). Žalobkyně pak na základě smlouvy o úvěru č. hodnota ze dne 16. 5. 2017 přihlásila do insolvenčního řízení pohledávky v celkové výši 12 848 Kč (částka 8 625,26 Kč jako nesplacená jistina úvěru, částka 1 568,74 Kč jako nesplacený úrok, částka 498 Kč jako smluvní pokuta, částka 800 Kč jako náhrada vynaložených nákladů vzniklých prodlením, částka 499 Kč jako smluvní pokuta a částka 857 Kč jako úrok), přičemž celková výše všech žalobkyní přihlášených pohledávek vůči žalované (na základě všech čtyř smluv o úvěru) činila částku 149 498 Kč.

10. Základní premisou insolvenčního řízení je přitom skutečnost, že pohledávky všech věřitelů jsou uspokojovány poměrně, a to podle vztahu výše pohledávek jednotlivých věřitelů k celkovému objemu přihlášených pohledávek (pro oddlužení tato premisa vyplývá z § 398 odst. 3 věta druhá zákona č. 182/2006 Sb., insolvenční zákon). Obdobně to pak logicky platí i pro uspokojení více pohledávek jednoho věřitele. Pokud tedy bylo z celkových pohledávek žalobkyně vůči žalované v rozsahu 149 498 Kč uspokojeno 28,9647 % pohledávek (v částce 43 301,63 Kč), pak logicky stejným poměrem byly uhrazeny všechny pohledávky žalobkyně vůči žalované vyplývající z jednotlivých smluv o úvěru. Na tomto závěru pak nemůže nic změnit ani okolnost, že žalobkyně požadovala v přihlášce pohledávek, aby částky připadlé na úhradu jejích pohledávek byly použity pouze k úhradě jedné z jejích pohledávek vůči žalované. Takový způsob určení konkrétního dluhu, který bude platbou z insolvenčního řízení uhrazen, věřitelem, je totiž s ohledem na výše uvedené skutečnosti zcela bez významu.

11. Bylo-li tedy z celkové částky pohledávek za žalovanou přihlášených žalobkyní do insolvenčního řízení v částce 149 498 Kč uhrazeno celkem 28,9647 % (tedy částka 43 301,63 Kč – jak odvolací soud zjistil ze zprávy o splnění oddlužení ze dne 27. 7. 2023), pak na pohledávky žalobkyně vůči žalované vyplývající ze smlouvy o úvěru, která je předmětem tohoto řízení bylo uhrazeno 28,9647 % z částky 12 848 Kč, tedy částka 3 721,40 Kč.

12. Spolu s částkou 3 796 Kč (která byla zaplacena žalovanou dle samotné žalobkyně) je tak možno dovodit, že žalovaná uhradila na svůj dluh vyplývající ze smlouvy o úvěru, který je předmětem tohoto řízení, celkem částku 7 517,40 Kč. Odvolací soud tak má za to, že žalovaná dosud vrátila žalobkyni jistinu úvěru v původní výši 10 000 Kč právě v této částce a má tak nadále žalobkyni vrátit částku 2 482,60 Kč. A protože okresní soud již žalovanou zavázal výrokem I. svého rozsudku k vrácení částky 2 731,40 Kč (tedy k zaplacení částky vyšší), není možno dospět k jinému závěru než tomu, že žalobkyně již nemá vůči žalované v souvislosti se smlouvou o úvěru č. hodnota ze dne 16. 5. 2017 nárok na vrácení žádné další částky.

13. S ohledem na výše uvedené skutečnosti tak odvolací soud dle § 219 o. s. ř. potvrdil svým výrokem I. rozsudek okresního soudu v části výroku II. ohledně částky 3 472,60 Kč jako věcně zcela správný. Shodně pak odvolací soud potvrdil i nákladový výrok III. rozsudku okresního soudu, který považuje rovněž za zcela správný a na jehož odůvodnění uvedené v rozsudku okresního soudu je možno pro zestručnění plně odkázat.

14. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení je odůvodněn § 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť plně procesně úspěšné žalované v průběhu odvolacího řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly. Proti tomuto rozhodnutí je možno podat dovolání ve lhůtě dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu České republiky prostřednictvím Okresního soudu v Karviné, jestliže rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Proti tomuto rozhodnutí v části týkající se výroků o nákladech řízení není dovolání přípustné.