15 Co 147/2025

Plný text

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Dagmar Gottwaldové a soudců Mgr. Karly Nekolové a Mgr. Jana Rýznara ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně , IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený dne Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného zastoupený opatrovníkem Jméno opatrovníka sídlem Adresa opatrovníka o 124 175,92 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 14. 5. 2025, č. j. 17 C 165/2024-92,

I. Rozsudek okresního soudu se v odvoláním napadeném rozsahu, tj. ve výroku I. co do částky 59 948 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z této částky za dobu od 8. 6. 2024 do zaplacení:a) co do částky 59 948 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky za dobu od 8. 6. 2024 do zaplacení mění následovně:Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 59 948 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky za dobu od 8. 6. 2024 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.b) ve zbývajícím rozsahu potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Bruntále na poměrnou náhradu nákladů řízení žalovaného částku 8 013 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na poměrnou náhradu nákladů odvolacího řízení částku 11 552 Kč, k rukám jejího zástupce do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

1. Napadeným rozsudkem okresní soud celou žalobu o zaplacení částky 124 175,92 Kč, kapitalizovaných úroků z prodlení ve výši 9 045,24 Kč, úroku ve výši 12,90 % p. a. z částky 81 616,71 Kč od 2. 8. 2023 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 15,00 % p. a. z částky 100 588,69 Kč od 2. 8. 2023 do zaplacení zamítl (výrok I.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).

2. Okresní soud vyšel ze zjištění o aktivní legitimaci žalobkyně, která uplatněné pohledávky nabyla smlouvou o postoupení pohledávek. Následně dospěl k závěru, že mezi předchůdkyní žalobkyně (, právnická osoba, ) a žalovaným jako spotřebitelem byla dne 21. 8. 2020 uzavřena smlouva o úvěru a předchůdkyně dle této smlouvy poskytla žalovanému plnění ve výši 107 000 Kč. Dovodil, že úvěrová smlouva měla charakter spotřebitelské smlouvy, a proto na smlouvu dopadal i zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru („ZoSÚ“). Okresní soud dospěl k závěru o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy, neboť předchůdkyně žalobkyně před uzavřením smlouvy s žalovaným nezkoumala řádně s odbornou péčí úvěruschopnost žalovaného ve smyslu § 86 ZoSÚ a rovněž neplatnou pro rozpor s dobrými mravy dle § 580 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). Okresní soud následně dovodil, že částka 107 000 Kč představuje výši bezdůvodného obohacení žalovaného, které je povinen žalobkyni dle § 2993 o. z. vydat. Splatnost nároku na vydání bezdůvodného obohacení se dle okresního soudu odvíjí dle § 1958 o. z. od výzvy věřitele. Uzavřel, že ani právní předchůdkyně žalobkyně a ani žalobkyně nedoručila žalovanému výzvu k plnění, žalovaný prokazatelně dne 19. 1. 2022 opustil území České republiky a již se nevrátil, a proto mu nemohla být doručena s hmotněprávními účinky výzva žalobkyně ze dne 25. 11. 2022, k zesplatnění nároku nedošlo ani doručením žaloby jeho procesnímu zástupci. Okresní soud uzavřel, že nárok žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení se tak dosud nestal splatným a žalobu zamítl pro její předčasnost.

3. Proti tomuto rozsudku, a to pouze proti výroku I. v rozsahu částky 59 948 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky za dobu od 8. 6. 2024 do zaplacení, a proti nákladovému výroku II., podala žalobkyně včasné odvolání. Žalobkyně ničeho nenamítala proti závěru o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy, nesouhlasila výhradně se závěrem okresního soudu, že její nárok na vydání bezdůvodného obohacení ve výši rozdílu mezi čerpanou částkou a uhrazenou částkou, tj. ve výši 59 948 Kč, se dosud nestal splatným. Namítala, že v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. 32 Cdo 1415/2018) žalovaný určil jako svou sféru dispozice pro účely doručení adresu uvedenou ve smlouvě o úvěru, přičemž nikdy nehlásil žalobkyni ani její předchůdkyni změnu. Samotná skutečnost, že se adresát na adrese, kam byl písemný právní úkon doručován, nezdržoval, tedy vždy nemusí znamenat, že objektivně neměl příležitost se s jeho obsahem seznámit a že by mu nebyl doručen. Žalovaný jasně jako svou sféru označil adresu v , adresa, , kam mu všechny listiny byly doručovány, je proto nerozhodné, že měl dne 19. 1. 2022 opustit Českou republiku, pokud o změně adresy neinformoval svého věřitele. Žalobkyně uzavřela, že nejpozději byl žalovaný vyzván k plnění předžalobní výzvou, nárok žalobkyně je proto splatný a žalobě by mělo být co do částky 59 948 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně za dobu od 8. 6. 2024 do zaplacení vyhověno.

4. Žalovaný se prostřednictvím svého opatrovníka k odvolání vyjádřil tak, že navrhl, aby byl rozsudek okresního soudu v odvoláním napadeném rozsahu potvrzen. Namítal, že žalobkyně ani netvrdila, že by předžalobní výzvou vyzývala žalovaného k úhradě bezdůvodného obohacení, ale vyzývala žalovaného k úhradě dluhu ze smlouvy, což je jiný dluh. Tato výzva proto nemohla přivodit splatnost žalobního nároku, žalovaný rovněž neměl povinnost oznamovat žalobkyni změnu svého bydliště.

5. Odvolací soud přezkoumal rozsudek okresního soudu v odvoláním napadeném rozsahu, tj. ve výroku I. co do částky 59 948 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky za dobu od 8. 6. 2024 do zaplacení a v závislém výroku II., a to včetně řízení vydání rozsudku předcházejícího, ve smyslu § 212a odst. 1, 2, 3 a 5 o. s. ř. Po takto provedeném přezkumu pak odvolací soud dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně je částečně důvodné a jsou splněny podmínky v části pro změnu a v části pro potvrzení napadeného rozsudku.

6. Předně odvolací soud uvádí, že v řízení se vyskytl cizí prvek, přesto okresní soud v odůvodnění svého rozsudku nikterak neodůvodnil svou mezinárodní příslušnost (pravomoc) projednat a rozhodnout tento spor. Odvolací soud toto pochybení napravil.

7. O věc s mezinárodním prvkem jde v případech, kdy účastníkem právního vztahu je cizí státní příslušník nebo zahraniční právnická osoba, kdy jeho předmětem je movitá nebo nemovitá věc v zahraničí, kdy ke vzniku, změně nebo zániku právního vztahu došlo v zahraničí, popřípadě i tehdy, když účastník má bydliště v cizině (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 11. 2010, sp. zn. 21 Cdo 200/2009). Zde je účastníkem právního vztahu a rovněž účastníkem tohoto řízení cizí státní příslušník (, Anonymizováno, ). Okresní soud ve věci jeho bydliště provedl šetření, přičemž zjistil, že bydliště žalovaného není známo, žalovaný měl povolen přechodný dlouhodobý pobyt na území ČR, který mu dle sdělení cizinecké police byl ukončen ke dni 23. 11. 2022, přičemž Policie ČR okresnímu soudu sdělila, že eviduje jeho odlet z území ČR dne 19. 1. 2022 z letiště v Praze. Bydliště žalovaného ke dni zahájení řízení (tohoto, tj. ke dni 19. 7. 2024) a ani bydliště v jeho průběhu nebylo soudy zjištěno. Okresní soud proto žalovanému z důvodu jeho neznámého pobytu proto ustanovil procesního opatrovníka. V posuzovaném případě se soudu prvního stupně nepodařilo zjistit, že by žalovaný měl ke dni podání žaloby bydliště na území České republiky. Adresu, na které měl žalovaný hlášen trvalý pobyt, nelze považovat za bydliště žalovaného ve smyslu českého práva, neboť se jedná o ohlašovnu cizinecké policie, nikoliv o místo, kde by žalobce fakticky bydlel (k výkladu pojmu bydliště, užívaného v o. s. ř., srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. 30 Cdo 444/2004, a usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 1. 2011, sp. zn. III. ÚS 3436/10). Soud prvního stupně nezjistil ani žádné okolnosti nasvědčující tomu, že by měl žalovaný bydliště v jiném členském státě, ani skutečnosti, které by mu umožnily dospět k závěru, že žalovaný má bydliště mimo území Evropské unie (což je případ, kdy by se pro posouzení mezinárodní příslušnosti českých soudů použil článek 4 nařízení Brusel I, nyní článek 6 odst. 1 Brusel I bis). Pokud žalovaný (spotřebitel) své poslední známé bydliště opustil dříve, než na něj byla podána žaloba, a neinformoval svého smluvního partnera o adrese svého nového bydliště, pravomoc rozhodnout o žalobě směřující proti spotřebiteli mají podle SDEU soudy členského státu, na jehož území se nacházelo poslední známé bydliště spotřebitele (závěry usnesení NS ČR sp. zn. 30 Nd 25/2014). Poslední známé bydliště žalovaného bylo na území České republiky, než ji opustil, a proto je dána mezinárodní příslušnost českých soudů projednat a rozhodnout tento spor.

8. V projednávané věci dospěl okresní soud k závěru o neplatnosti smlouvy o úvěru, jakožto smlouvy o spotřebitelském úvěru ve smyslu ZoSÚ, neboť předchůdkyně žalobkyně (úvěrující), před uzavřením smlouvy o úvěru se žalovaným jakožto spotřebitelem řádně neposoudila jeho úvěruschopnost ve smyslu § 86 ZoSÚ. Odvolací soud tyto právní závěry okresního soudu o absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru plně sdílí. S ohledem na to, že ani sama žalobkyně tento právní závěr ve svém odvolání nikterak nenapadá, nebude odvolací soud blíže rozvádět důvody, pro které považuje závěry okresního soudu o absolutní neplatnosti úvěrových smluv pro porušení povinnosti stanovené v § 86 odst. 1 věta druhá ZoSÚ za správný.

9. Předmětem odvolacího přezkumu byla otázka výše nároku žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení a to, zda a kdy nastala splatnost tohoto nároku.

10. Dle § 87 odst. 1 věta třetí ZoSÚ spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

11. Odvolací soud předně uvádí, že nelze souhlasit s právním závěrem okresního soudu, že splatnost nároku na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého plněním na základě absolutně neplatné smlouvy pro porušení povinnosti dle § 86 ZoSÚ se odvíjí od výzvy věřitele dle § 1958 o. z. V daném případě je-li smlouva o spotřebitelském úvěru absolutně neplatná pro porušení povinnosti poskytovatelem úvěru dle § 86 ZoSÚ, pak vzniká dlužníkovi povinnost vrátit nesplacenou jistinu úvěru (rozdíl mezi čerpanými prostředky a vrácenými prostředky), a to v době přiměřené možnostem spotřebitele. Ostatně již v usnesení ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, Nejvyšší soud uzavřel, že již z textu (tj. gramatického výkladu) samotného ustanovení § 87 odst. 1 a 2 ZoSÚ vyplývá, že toto ustanovení upravuje dobu (okamžik) vrácení poskytnuté a dosud nesplacené jistiny spotřebitelského úvěru, tj. hmotněprávní splatnost plnění vyplývajícího z neplatné úvěrové smlouvy, resp. ze smlouvy neplatné právě podle § 87 odst. 1 věty první.

12. Odvolací soud nemá pochyb o tom, že splatnost nároku na vypořádání bezdůvodného obohacení vzniklého plněním na základě absolutně neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru pro porušení povinnosti poskytovatele úvěru zkoumat úvěruschopnost spotřebitele se neodvíjí od výzvy věřitele, ale od možností spotřebitele v čase vrátit nesplacenou jistinu. Jinak řečeno, § 87 odst. 1 věta třetí ZoSÚ stanoví speciální hmotněprávní splatnost nároku na vydání bezdůvodného obohacení.

13. Zjištění okamžiku, zda a k jakému okamžiku se stal dluh (či jeho část) splatný, je otázkou rozhodnou pro posouzení, zda se spotřebitel dostal do prodlení se zaplacením dluhu, a tedy i s otázkou, zda věřiteli náleží úroky z prodlení a v jaké výši, když tato se odvíjí od sazby stanovené pro první den prodlení dlužníka, a to bez ohledu na to, odkdy věřitel úrok z prodlení požaduje.

14. Odvolací senát opakovaně judikuje, že smyslem a účelem tohoto ustanovení (a to v souladu s důvodovou zprávou k § 86 a § 87 ZoSÚ) je ochrana spotřebitele, aby poté, kdy je smlouva o spotřebitelském úvěru absolutně neplatná, nebyl vystaven povinnosti splatit dluh bez zbytečného odkladu, i když by to nebylo v jeho možnostech. Smyslem ochrany je, aby se spotřebitel nedostal do prodlení s povinností splnit povinnost vydat bezdůvodné obohacení vzniklé plněním na základě absolutně neplatné smlouvy, pokud není v jeho možnostech dluh ihned zaplatit. Nicméně ze zákonné úpravy (ani z jeho jazykového výkladu a ani z jeho smyslu a účelu) neplyne, že by bylo možno automaticky presumovat, že jen proto, že se jedná o spotřebitele, automaticky není v jeho možnostech a schopnostech dluh ve výši nesplacené jistiny bez zbytečného odkladu vrátit. Odvolací soud má za to, že principům sporného řízení odpovídá, že každý tvrdí skutečnosti, z nichž vyvozuje pro sebe v řízení prospěch a ohledně těchto skutečností nese i břemeno důkazní. Pokud žalovaný má za to, že nebylo v jeho možnostech a schopnostech jistinu tvořenou poskytnutými prostředky bez právního důvodu vrátit žalobkyni bez zbytečného odkladu od okamžiku, kdy prostředky na základě absolutně neplatných smluv převzal do své dispozice, pak bylo jeho procesní povinností skutkově tvrdit jaké byly a jsou (či nebyly a nejsou) jeho konkrétní možnosti a schopnosti k vrácení dluhu od čerpání jistiny do dne rozhodnutí soudu. Bylo tedy její procesní povinností žalovaného tvrdit své poměry majetkové, výdělkové, sociální, případně i zdravotní (například pokud jí zdraví brání získávat prostředky výdělečnou činností, a proto je bez příjmu apod.), z nichž lze dovodit možnosti a schopnosti ke splácení dluhu (tj. i potencialitu). Splatnost bezdůvodného obohacení totiž nastává vždy v tom rozsahu, v jakém jsou schopnosti a možnosti spotřebitele dluh ve výši nesplacené jistiny vrátit, ty mohou být každý měsíc jiné, a proto může nastávat situace, kdy se nárok na vrácení nesplacené jistiny bude stávat splatným postupně, tj. vždy v rozsahu té částky, kterou je schopen spotřebitel zaplatit a pokud tak neučiní, dostane se dnem následujícím do prodlení s vrácením příslušné částky.

15. Odvolací soud uzavírá, že břemeno tvrzení a důkazní o tom, že není v možnostech a schopnostech spotřebitele dluh splatit, případně jaké jsou možnosti a schopnosti spotřebitele k vrácení nesplacené jistiny, tíží výhradě spotřebitele. Tento názor odvolacího soudu byl shledán v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu správným (srovnej například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2025, sp. zn. 33 Cdo 1902/2025).

16. O tom, že žalovaný nese břemeno tvrzení a důkazní ohledně toho, že nebylo v jeho možnostech dluh uhradit a jaké jsou jeho konkrétní možnosti a schopnosti k úhradě dluhu, byl žalovaný (prostřednictvím svého opatrovníka) odvolacím soudem dle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. poučen u odvolacího jednání, nicméně v tomto směru ničeho skutkově netvrdil a ani neprokázal.

17. Skutečnost, že žalovaný ničeho v řízení ohledně svých možností dluh splatit netvrdí a neprokazuje, se z procesního hlediska musí ve výsledku sporu projevit v neprospěch žalovaného, a nikoliv v neprospěch žalující strany, která o skutečných možnostech a schopnostech spotřebitele ničeho neví a nemá ani možnost zjistit.

18. Odvolací soud uzavírá, že žalobkyně v řízení prokázala, že předchůdkyně poskytla žalovanému na základě absolutně neplatné smlouvy prostředky ve výši 107 000 Kč, žalovaný dle tvrzení žalobkyně zaplatil za celou dobu žalobkyni či její předchůdkyni na absolutně neplatnou smlouvu částku 47 052 Kč. Odvolací soud uzavírá, že nesplacená jistina činí částku 59 948 Kč, které se žalobkyně odvoláním domáhá a na níž jí nárok dle závěrů odvolacího soudu zcela svědčí. Jelikož se splatnost tohoto nároku odvíjí od možností a schopností žalovaného (a nikoliv od výzvy věřitele, jak nesprávně dovodil okresní soud), poučil odvolací soud žalovaného dle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř., aby případně tvrdil své možnosti a schopnosti ke splácení dluhu, žalovaný ničeho netvrdil, a proto odvolací soud uzavřel, že bylo v možnostech a schopnostech žalovaného poté, co prostředky načerpal dle neplatné smlouvy a měl je fyzicky k dispozici, tyto obratem vrátit žalobkyni (respektive její předchůdkyni), když nebylo tvrzeno, ani prokázáno, že by toho nebyl schopen.

19. Prostředky žalovaný načerpal v srpnu 2020, okamžikem načerpání vznikl nárok žalobkyni na vrácení bezdůvodného obohacení a rovněž se stal i splatným, neboť žalovaný tyto byl schopen obratem vrátit (obratem zaslat zpět). Jelikož prostředky nevrátil, dostal se se splněním této povinnosti do prodlení (§ 1970 o. z.) a žalobkyni vznikl nárok na úrok z prodlení v zákonné sazbě. Výše úroku z prodlení k srpnu 2020 činí 8,25 % ročně (pro výši sazby je podstatné, kdy nastal první den prodlení a nikoliv den, od něhož žalobce požaduje úrok z prodlení) dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. ve znění účinném k srpnu 2020. Žalobkyně se domáhala odvoláním úroku z prodlení až od 8. 6. 2024, odvolací soud proto dle § 220 o. s. ř. změnil rozsudek okresního soudu a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 59 948 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od 8. 6. 2024 do zaplacení, jak ve výroku ad I. písm. a) tohoto rozsudku uvedeno. Ve zbývajícím rozsahu, tj. co do úroku z prodlení v sazbě 3,75 % ročně z částky 59 948 Kč od 8. 6. 2024 do zaplacení, rozsudek okresního soudu jako ve výroku věcně správný dle § 219 o. s. ř. potvrdil, jak ve výroku ad I. písm. b) tohoto rozsudku uvedeno.

20. Současně se změnou napadeného rozsudku byl dle § 224 odst. 2 o. s. ř. odvolací soud povinen originárně rozhodnout o náhradě nákladů řízení mezi účastníky vzniklých před soudem prvého stupně. Žalovaný byl v prvostupňovém řízení procesně úspěšnější než-li žalobkyně, a proto žalobkyni vznikla dle § 142 odst. 2 o. s. ř. povinnost zaplatit poměrnou náhradu nákladů řízení žalovanému. Pro zjištění procesního úspěchu a neúspěchu stran odvolací soud veškeré běžící příslušenství zkapitalizoval ke dni rozhodnutí okresního soudu, tj. ke dni 14. 5. 2025. Celkem tak hodnotu celého sporu činil nárok žalobkyně na částku 178 910,41 Kč (včetně kapitalizace veškerého žalovaného běžícího příslušenství ke dni 14. 5. 2025), tato částka sestává z částky 124 175,92 Kč, z úroků z prodlení 9 045,24 Kč, dále z úroků z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 100 588,69 Kč za dobu od 2. 8. 2023 do zaplacení, které ke dni 14. 5. 2025 činí 26 910,92 Kč, a dále z úroků ve výši 12,9 % ročně z částky 81 616,71 Kč za dobu od 2. 8. 2023 do zaplacení, což při kapitalizaci ke dni 14. 5. 2025 činí 18 778,33 Kč. Celkem tedy z hodnoty sporu 178 910,41 Kč (100 %) byla žalobkyně procesně úspěšná do částky 59 948 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky za dobu od 8. 6. 2024 do zaplacení, což při kapitalizaci ke dni 14. 5. 2025 činí 4 612,85 Kč, celkem tedy procesní úspěch žalobkyně v řízení v prvním stupni činí 64 560,85 Kč, což je 36 % hodnoty sporu. Naopak neúspěch žalobkyně činí 64 % hodnoty sporu. Žalovanému proto vzniklo dle § 142 odst. 2 o. s. ř. právo na poměrnou náhradu účelně vynaložených nákladů v rozsahu 28 % těchto nákladů. Jelikož tyto sestávají výhradně z odměny a hotových výdajů ustanoveného opatrovníka, které bude platit stát, uložil odvolací soud povinnost žalobkyni zaplatit náhradu přímo státu v souladu s § 149 odst. 2 o. s. ř. Výše účelně vynaložených nákladů opatrovníkem, které podléhají náhradě, činí celkem částku 28 617 Kč, která sestává z odměny za 4 úkony právní služby advokáta, jeden úkon po 5 500 Kč [počítáno z tarifní hodnoty tvořené žalovanými jistinami, součet jistin činil 109 341,94 Kč (jistina úvěru 81 616,71 Kč, poplatky 4 138 Kč a smluvní pokuta 23 587,23 Kč)], a to příprava a převzetí věci v roce 2024, sepis vyjádření k žalobě ze dne 10. 3. 2023, účast na jednání okresního soudu dne 12. 3. 2025 a 14. 5. 2025, celkem za 4 úkony právní služby částka 5 500 x 4, tj. na odměně celkem 22 000 Kč, to vše dle § 11 odst. 1 písm. a), d) a g) vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále jen „advokátní tarif“). Dále jsou náklady tvořeny náhradou hotových výdajů k těmto úkonům, a to 1 x 300 Kč jako náhrada k úkonu vykonanému v roce 2024 a tvořenému přípravou a převzetím věci, a to dle § 13 odst. 4 tarifu ve znění účinném do 31. 12. 2024, dále 3 x 450 Kč dle § 13 odst. 4 tarifu ve znění platném od 1. 1. 2025, na hotových výdajích celkem 1 650 Kč. K nákladům náleží i náhrada za 21% DPH, která činí 4 967 Kč. Celkem náklady žalovaného placené státem budou činit 28 617 Kč, z těchto náleží státu náhrada ve výši 28 %, což odpovídá částce 8 013 Kč. Odvolací soud proto výrokem II. tohoto rozsudku uložil žalobkyni zaplatit státu na náhradě nákladů řízení žalovaného dle § 149 odst. 2 o. s. ř. a § 142 odst. 2 o. s. ř. částku 8 013 Kč.

21. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení je odůvodněn § 142 odst. 2 o. s. ř. Předmětem odvolacího řízení již nebyla celá žalovaná částka, ale pouze ty nároky, které žalobkyně vymezila svým odvoláním, tj. jen jistina ve výši 59 948 Kč a příslušenství ve výši 12 % ročně z této částky od 8. 6. 2024 do zaplacení. V tomto směru byla žalobkyně se svým odvoláním ve větší míře procesně úspěšná než-li neúspěšná a náleží ji proto právo na poměrnou náhradu nákladů řízení. Hodnota odvolacího řízení činila 68 332,86 Kč (součet jistiny 59 948 Kč a kapitalizovaného příslušenství 12 % ročně ke dni 7. 8. 2025, kdy rozhodoval odvolací soud, což činilo 8 384,86 Kč). Úspěch žalobkyně představuje částka 65 712,59 Kč (včetně kapitalizace úroku z prodlení v přisouzené sazbě), tj. 96 % hodnoty sporu. Naopak její neúspěch představuje 4 % hodnoty sporu. Žalobkyni náleží 92 % jí účelně vynaložených nákladů odvolacího řízení.

22. Žalobkyni vznikly v odvolacím řízení celkem náklady ve výši 12 557 Kč, tyto sestávají ze zaplaceného soudního poplatku za odvolání ve výši 2 998 Kč, z odměny za celkem 2 úkony právní služby, sepis odvolání a účast u jednání odvolacího soudu. Odměna po 3 500 Kč za úkon právní služby, celkem na odměně 7 000 Kč dle § 11 odst. 1 písm. k), písm. g) tarifu, dále z náhrady hotových výdajů ve výši 2 x 450 Kč, celkem 900 Kč dle § 13 odst. 4 tarifu, a z náhrady za 21% DPH ve výši 1 659 Kč. Z částky 12 557 Kč náleží žalobkyni nahradit jen 92 %, tj. částku 11 552 Kč, a proto odvolací soud uložil žalovanému zaplatit tuto náhradu výrokem III. tohoto rozsudku.

23. Lhůta k plnění v délce tří dnů je plně v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř.

24. Pro aplikaci § 150 o. s. ř. neshledal odvolací soud důvodu, jeho aplikaci nenavrhovali ani účastníci řízení.