15 Co 149/2024

Plný text

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Dagmar Gottwaldové a soudců Mgr. Jana Rýznara a Mgr. Karly Nekolové ve věci žalobkyně: Anonymizováno , IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 zastoupená advokátkou Anonymizováno sídlem Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0 proti žalované: Jméno zainteresované osoby 0/0 , narozená dne Anonymizováno bytem Anonymizováno o zaplacení částky 26 884 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Karviné, pobočka v Havířově, ze dne 9. 4. 2024, č. j. 116 C 22/2024-80,

I. Rozsudek okresního soudu se ve výroku I. v odvoláním napadeném rozsahu, tj. co do částky 25 084 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky za dobu od 16. 5. 2022 do zaplacení, a ve výroku II. potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Napadeným rozsudkem okresní soud zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 26 884 Kč s kapitalizovaným úrokem z prodlení v částce 2 719,59 Kč, s úrokem ve výši 21,99 % ročně z částky 25 084 Kč od 19. 9. 2023 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 25 084 Kč od 19. 9. 2023 do zaplacení (výrok I.) a dále žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). Žalobkyně se svou žalobou domáhala po žalované zaplacení částky 26 884 Kč s úrokovým příslušenstvím s tím, že její právní předchůdkyně , Anonymizováno, (dále jen „banka“), uzavřela se žalovanou dne 10. 9. 2018 smlouvu o bankovních službách, na jejímž podkladě dále uzavřela se žalovanou dne 22. 6. 2020 smlouvu o kontokorentním úvěru , Anonymizováno, , která umožňovala žalované přečerpat prostředky na běžném účtu u banky až do výše povoleného úvěrového limitu v částce 20 000 Kč. Žalovaná však překročila sjednanou výši úvěrového limitu a nesplácela úvěr řádně a včas. Proto banka převedla dne 16. 5. 2022 aktuální výši povoleného přečerpání účtu v částce 25 084 Kč na nově zřízený úvěrový účet. Tato pohledávka pak byla postoupena na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 13. 10. 2023. Pokud se týče specifikace žalované částky 25 084 Kč, pak žalobkyně na výzvu okresního soudu pouze uvedla, že přesná specifikace této částky vyplývá z měsíčních výpisů z bankovního účtu žalované (zejména z výpisu ze dne 31. 5. 2022), přičemž do spisu založila výpisy z běžného účtu žalované za období od ledna 2018 do května 2022. Okresní soud pak dospěl k závěru, že mezi bankou a žalovanou byla uzavřena smlouva o úvěru, kterou vyhodnotil jako spotřebitelskou a dovodil její neplatnost v souladu s § 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“), neboť banka řádně nezkoumala úvěruschopnost žalované, jelikož nijak neověřovala ani její příjmy ani její výdaje. V závislosti na závěru o neplatnosti smlouvy pak okresní soud zjišťoval, o jakou částku se žalovaná na úkor žalobkyně obohatila, tedy jakou částku úvěru vyčerpala či následně splatila. Žalobkyně tvrdila, že žalovaná dosud nesplatila jistinu úvěru v částce 25 084 Kč, přičemž dle okresního soudu nebylo jasné, jak žalobkyně k této částce dospěla. Okresní soud byl připraven v tomto smyslu poučit žalobkyni dle § 118a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), o povinnosti doplnit potřebná skutková tvrzení v rámci jednání dne 9. 4. 2024, k němuž se však žalobkyně nedostavila. Okresní soud proto žalobu v celém rozsahu zamítl s ohledem na neunesení břemene tvrzení ze strany žalobkyně.

2. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání, jímž se domáhala jeho změny tak, že žalobě bude vyhověno co do částky 25 084 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky za dobu od 16. 5. 2022 do zaplacení. Žalobkyně nijak nezpochybňovala závěr okresního soudu o absenci zkoumání schopnosti žalované úvěr splácet ze strany banky. Nesouhlasila však se závěrem, že neunesla břemeno tvrzení ohledně celkové poskytnuté částky a celkové částky uhrazené žalovanou, tj. že by nedostatečně tvrdila, jakým způsobem dospěla k žalované částce 25 084 Kč. Žalobkyně k tomu uvedla, že žalované byla poskytnuta částka 25 084 Kč dne 16. 5. 2022, jak již předtím uvedla ve svém podání ze dne 7. 2. 2024. V něm odkázala pro přesnou specifikaci této částky na výpis z běžného účtu žalované (výpis ze dne 31. 5. 2022), z nějž vyplývá, že při sjednaném povoleném limitu žalované 20 000 Kč jej žalovaná překročila s tím, konečný zůstatek na běžném účtu v dubnu 2022 činil zápornou částku 23 084 Kč. Ta pak byla navýšena o účetní inkaso za otevření úvěrového účtu ve výši 2 000 Kč. A protože žalovaná na tento svůj dluh nic neuhradila, tvoří její bezdůvodné obohacení částku 25 084 Kč. Veškeré finanční transakce, které proběhly za celou dobu trvání právního vztahu mezi žalovanou a bankou jsou tak patrné z výpisu z úvěrového účtu a přehledného (byť obsáhlého) výpisu z běžného účtu, přičemž potřebné údaje se nachází na první straně výpisu. Na tyto listiny pak žalobkyně odkázala v souladu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 32 Cdo 581/2014, podle nějž Nejvyšší soud považuje za běžné, že věřitelé pohledávek ze smluv o úvěru dokládají v žalobě tvrzenou výši pohledávky výpisy z úvěrového účtu, neboť je nadbytečné opisovat výši úroku a úroku z prodlení z tohoto účtu, a soudy je tato skutečnost akceptována, je-li výpis z účtu přehledný. V této souvislosti pak žalobkyně odkázala i na rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2022, č. j. , Anonymizováno, , v němž soud rovněž vycházel z údajů z výpisů účtu. Navíc potřebné údaje se na výpisu z běžného účtu ze dne 31. 5. 2022 nachází na jeho první straně, přičemž žalobkyně ve svém podání ze dne 7. 2. 2024 odkazovala nikoli na soubor všech výpisů z běžného účtu jako celku, ale na konkrétní výpis za květen 2022. S ohledem na tyto skutečnosti tak má žalobkyně za to, že okresní soud ve svém rozhodnutí pochybil, neboť z tvrzení žalobkyně podpořených důkazním materiálem jasně vyplývá částka představující bezdůvodné obohacení žalované.

3. Žalovaná se k odvolání žalobkyně nevyjádřila.

4. Odvolací soud přezkoumal rozsudek okresního soudu v odvoláním napadeném rozsahu (tj. ve výroku I. co do částky 25 084 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 16. 5. 2022 do zaplacení a v navazujícím nákladovém výroku II.) včetně řízení jeho vydání předcházejícího ve smyslu ust. § 212a odst. 1, 2, 4 a 5 o. s. ř. Odvolací soud pak neshledal žádné vady řízení uvedené v § 229 odst. 1 a 2 písm. a) a b) a odst. 3 o. s. ř., ostatně ty ani nebyly žádným z účastníků namítány. Odvolací soud pak dospěl k závěru o nedůvodnosti odvolání žalobkyně.

5. Odvolací soud zcela souhlasí se všemi skutkovými zjištěnými učiněnými okresním soudem z jednotlivých jím provedených důkazů, a proto na ně pro zestručnění plně odkazuje. Odvolací soud pak rovněž souhlasí i s právním hodnocením věci, a to zejména s tím, že banka a žalovaná uzavřely dne 22. 6. 2020 smlouvu o kontokorentním úvěru (, Anonymizováno, ), kterou je nutno v souladu se ZoSÚ považovat za smlouvu spotřebitelskou. Odvolací soud pak plně souhlasí i se závěrem okresního soudu o neplatnosti této smlouvy s ohledem na nesplnění povinnosti zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost žalované ze strany banky dle § 87 odst. 1 věty prvé ZoSÚ. Ostatně proti tomuto závěru nijak nebrojila ani žalobkyně ve svém odvolání. Okresní soud pak také správně dovodil, že s ohledem na výše zmíněnou neplatnost smlouvy vznikla žalované povinnost vrátit žalobkyni (s ohledem na postoupení pohledávky bankou) dosud nesplacenou jistinu úvěru.

6. Odvolací soud pak souhlasí i se závěrem okresního soudu, že žalobkyně řádně a výslovně netvrdila, jakou částku formou kontokorentu za celou dobu jeho trvání banka žalované poskytla. Žalobkyně totiž skutečně tato konkrétní tvrzení (kdy a jakým způsobem žalovaná vyčerpala částku jistiny úvěru ve výši 25 084 Kč) neuvedla v žádném ze svých podání, přičemž na výslovnou výzvu okresního soudu pouze v podáních ze dne 7. 2. 2024 a 7. 4. 2024 shodně uvedla, že žalované byla poskytnuta částka 25 084 Kč, přičemž v této souvislosti poukázala na výpisy z běžného účtu žalované, z nichž má částka 25 084 Kč vyplývat.

7. Odvolacímu soudu je samozřejmě znám soudní praxí zastávaný názor akceptující jako výjimečný postup zprostředkované splnění povinnosti tvrzení odkazem na konkrétní listinu, která je účastníkem připojena k jeho podání a výslovně je na ni odkázáno. Nejvyšší soud tento názor vyslovil již v rozsudku ze dne 15. 5. 1996, sp. zn. 3 Cdon 370/96 a navázal na něj také ve svých pozdějších rozhodnutích (např. ze dne 30. 1. 2003, sp. zn. 29 Cdo 1089/2000 nebo ze dne 15. 5. 2008, sp. zn. 21 Cdo 2725/2007, či v žalobkyní zmiňovaném usnesení ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 32 Cdo 581/2014). Nicméně odvolací soud má za to, že Nejvyšší soud vždy současně zdůrazňoval výjimečnost a restriktivní aplikaci tohoto postupu, přičemž je nutno takový odkaz zohlednit zejména při posouzení projednatelnosti žaloby (tedy s ohledem na vylíčení skutkového děje v hrubém rysu). Meze restriktivní aplikace je pak dle odvolacího soudu nutno spatřovat v naplnění specifických okolností, za nichž není racionálního důvodu požadovat po žalobkyni, aby opisovala rozsáhlejší množství údajů obsažených v konkrétním listinném důkazním prostředku, které z něj zřetelně a jednoznačně vyplývají. Ústavní soud pak ve svém usnesení ze dne 2. 6. 2015, sp. zn. IV. ÚS 1566/14, odmítl, že by za přepjatý formalismus bylo možno považovat situaci, kdy obecné soudy trvají na jasném vymezení žalobních nároků i jasném popisu skutkového děje. Pokud tak okresní soud učinil, nebylo mu možno podle Ústavního soudu tudíž nic vytknout. Soud totiž nemůže dle odvolacího soudu tvrzení účastníka řízení dotvářet či domýšlet a vzápětí o nároku z těchto tvrzení (vyvozených dle úvahy soudu a nikoliv žalobkyně) vyplývajícím rozhodovat. Tím by byly popřeny základní zásady sporného nalézacího řízení, zásada dispoziční a projednací, a došlo by k nahrazení procesní aktivity žalující strany, a v důsledku toho porušení rovnosti stran i práva na spravedlivý proces (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2015, sp. zn. IV. ÚS 1566/14 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2012, sp. zn. 29 Cdo 2268/2011).

8. Odvolací soud pak má za to, že potřebná skutková tvrzení (kdy a jakým způsobem žalovaná vyčerpala částku jistiny úvěru ve výši 25 084 Kč) žalobkyně nejen netvrdila, ale tato tvrzení nevyplývala ani ze žalobkyní předložených dokladů (výpisů z účtu žalované). Odvolací soud pak v této souvislosti ve smyslu § 213 odst. 4 o. s. ř. doplnil dokazování právě výpisy z účtu žalované za období června 2020 až května 2022, tedy za období, v němž byl poskytován předmětný úvěr na základě smlouvy ze dne 22. 6. 2020. Žalobkyní předložené výpisy totiž obsahují za 24 měsíců několik desítek stran obsahujících jednotlivé platby ve prospěch i v neprospěch běžného účtu žalované. V této souvislosti pak nelze přehlédnout, že v souladu s § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ je nutno na jistinu úvěru, jíž má spotřebitel v případě neplatnosti smlouvy ve smyslu § 86 odst. 1 ZoSÚ vrátit, započíst to, co spotřebitel již podle smlouvy v předchozím období zaplatil – neboť žalovaná je povinna vrátit pouze nesplacenou část jistiny úvěru. A pokud žalobkyně založí do spisu listinu, jejímž prostřednictvím hodlá splnit svou povinnost tvrzení, není možné z ní vybrat pouze ty části, které hovoří ve prospěch žalobkyně (tedy čerpání úvěrové jistiny), ale je nutno přihlédnout i k platbám žalované, kterými mohlo dojít k úhradě vyčerpané jistiny úvěru).

9. Přitom některá čerpání uvedená ve výpisech z účtu za období červen 2020 až květen 2022 nejsou jakkoliv označena svým účelem (např. ve dnech 21. 6. 2020, 22. 8. 2020, 24. 8. 2020 a 28. 8. 2020 vždy částka 20 Kč a ve dnech 22. 6. 2020, 20. 7. 2020 a 24. 8. 2020 částka 30 Kč a dále v několika dalších měsících). Současně pak z jednotlivých výpisů rovněž vyplývá, že na běžný účet žalované přicházely i vklady (např. dne 20. 7. 2020 částka 10 386 Kč, dne 21. 7. 2020 částka 600 Kč a dne 22. 7. 2020 částka 700 Kč a dále obdobně i v dalších měsících). V tomto kontextu je pak významné, že soud považuje smlouvu o úvěru uzavřenou mezi bankou a žalovanou za neplatnou, a proto na jejím podkladě nemohla banka vyžadovat po žalované jakékoliv smluvní platby (poplatky, platby úroku, smluvní pokuty apod.). Pokud by se pak ve výpisu z běžného účtu takové platby objevily, nebylo by je možno zohlednit jako čerpání na straně žalované, neboť by je zjevně nebylo možno považovat za čerpání jistiny úvěru (na rozdíl od jiných čerpání, jimiž žalovaná např. platila cenu zboží či vybírala hotovost z bankomatu). Taková čerpání by pak nebylo možno považovat za čerpání jistiny úvěru a vycházet z nich při určení výše bezdůvodného obohacení žalované na úkor banky.

10. Výše zmíněné okolnosti pak činí dle odvolacího soudu výpisy z účtu naprosto nepřehledné z pohledu potřeby uvedení skutkových tvrzení, neboť z nich nelze bez obtíží, zřetelně a jednoznačně zjistit tvrzení žalobkyně o výši a struktuře čerpání jistiny kontokorentního úvěru žalovanou (případně snížené platbami žalované ve prospěch banky). Není tak možno zjistit tvrzení nezbytná pro posouzení nároku žalobkyně jako nároku na vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ. Na tomto závěru pak nemůže nic změnit ani odkaz žalobkyně na výpis z běžného účtu žalované ze dne 31. 5. 2022, neboť v něm je pouze uveden celkový součet vyčerpané jistiny úvěru, ale nelze z něj jakkoliv seznat, jak k němu žalobkyně dospěla (tedy jaká čerpání z účtu žalované do něj zahrnula, a která případně nikoliv). V této souvislosti pak pouze odvolací soud považuje za nutné zmínit, že tvrzení, že částka 2 000 Kč byla inkasem za otevření úvěrového účtu, uvedla žalobkyně poprvé až v rámci svého odvolání. K takovému tvrzení pak odvolací soud nemohl ve smyslu § 205a o. s. ř. jakkoliv přihlížet a zohlednit jej při svém rozhodování.

11. Odvolací soud tak souhlasí se soudem okresním v tom, že žalobkyně dostatečně netvrdila, kdy a jakým způsobem žalovaná vyčerpala částku jistiny úvěru ve výši 25 084 Kč. Okresní soud byl přitom připraven v souladu s § 118a o. s. ř. poučit žalobkyni v rámci jednání dne 9. 4. 2024 o její povinnosti doplnit tvrzení o tyto skutečnosti. Žalobkyně se však tím, že se k jednání okresního soudu nedostavila, zbavila možnosti být v tomto smyslu okresním soudem poučena. Za dané procesní situace je proto závěr okresního soudu o tom, že žalobkyně neunesla břemeno tvrzení k otázce existence a výše bezdůvodného obohacení (vyčerpané a dosud nesplacené jistiny úvěru) na straně žalované, zcela korektní.

12. S ohledem na shora uvedené skutečnosti tak odvolací soud považuje zamítavý výrok I. rozsudku okresního soudu v odvoláním napadeném rozsahu za věcně zcela správný, a proto jej výrokem I. tohoto rozsudku dle § 219 o. s. ř. potvrdil, a to včetně bezchybného výroku II. rozsudku okresního soudu o náhradě nákladů řízení. Také v této části považuje odvolací soud rozhodnutí okresního soudu za zcela správné, a pro zestručnění pak plně odkazuje na jeho odůvodnění uvedené v rozsudku okresního soudu.

13. O náhradě nákladů odvolacího řízení pak bylo rozhodnuto dle ust. § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že i v odvolacím řízení nemá žádný z účastníků právo na náhradu tohoto řízení, neboť i v odvolacím řízení byla žalovaná zcela procesně úspěšná, avšak žádné náklady jí prokazatelně nevznikly.