15 Co 151/2024

Plný text

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Dagmar Gottwaldové a soudců Mgr. Karly Nekolové a Mgr. Jana Rýznara ve věci žalobkyně: Anonymizováno , IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované osoby 0/0 zastoupená advokátem Anonymizováno sídlem Adresa zainteresované osoby 0/0 proti žalovanému: Jméno zainteresované osoby 2/0 , narozený dne Anonymizováno Adresa zainteresované osoby 2/0 o zaplacení částky 35 769,75 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 21. 2. 2024, č. j. 28 C 285/2023-53,

I. Rozsudek okresního soudu se potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Napadeným rozsudkem okresní soud zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 35 769,75 Kč s úrokovým příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).

2. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání, jímž se domáhala jeho změny tak, že žalobě bude v celém rozsahu vyhověno. Nesouhlasila se závěrem okresního soudu, že její právní předchůdkyně neposoudila úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí, neboť si neověřila informace o příjmech a výdajích žalovaného, které jsou v rozporu s informacemi, jež její předchůdkyni žalovaný poskytl. Dle žalobkyně zjištěný rozpor ještě není relevantním důvodem pro závěr, že úvěruschopnost žalovaného nebyla posouzena řádně a dostatečně. Právní předchůdkyně žalobkyně správně vycházela z prokázaných údajů, jenž byly uvedeny v přiložených výpisech z účtu žalovaného č. , č. účtu, za období od 1. 7. 2018, Anonymizováno, do 28. 2. 2019 a z registrů SOLUS, NRKI/BRKI a z kontroly v interním systému předchůdkyně žalobkyně. Z předložených výpisů z běžného účtu se přitom dodává, že příjmy žalovaného před poskytnutím kontokorentního limitu na jeho běžném účtu činily za období od 1. 7. 2018 do 31. 12. 2018 celkem 116 677,79 Kč, součet všech, nejen nezbytných měsíčních výdajů žalovaného, za stejné období pak činil 115 888,37 Kč, tedy méně než jeho příjmy. Z doložených interních registrů banky bylo dále zjištěno, že žalovaný nemá žádné jiné úvěrové produkty od jiných poskytovatelů, nebyl rovněž veden jako osoba se závazky po splatnosti. Dále žalobkyně namítala, že soud I. stupně měl k dispozici dostatečná tvrzení a důkazy k určení výše případného bezdůvodného obohacení na straně žalovaného. Žalobkyně v řízení tvrdila a prokázala, že žalovanému byl poskytnut kontokorentní úvěr ve výši 30 000 Kč. Z dopisu o zesplatnění kontokorentního úvěru ze dne 25. 6. 2021 se podává, že výše úvěru byla překročena a že debet činil 35 869,75 Kč. Shodně je toto uvedeno ve výpisu z běžného účtu žalovaného ze dne 30. 6. 2021. Současně žalobkyně uvedla, že žalovaný po zesplatnění následně uhradil pouze 100 Kč. Z těchto skutečností je zřejmé, že žalovaný vyčerpal celou výši poskytnutého úvěru a uhradil maximálně 100 Kč. Výše bezdůvodného obohacení žalovaného, jistiny, tak činí 29 900 Kč.

3. Žalovaný se k odvolání žalobkyně nevyjádřil.

4. Odvolací soud přezkoumal rozsudek okresního soudu včetně řízení jeho vydání předcházejícího ve smyslu ust. § 212a odst. 1, 2, 4 a 5 o. s. ř. a žádné vady řízení uvedené v § 229 odst. 1 a 2 písm. a) a b) a odst. 3 o. s. ř. neshledal. Po takto provedeném přezkumu pak dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně je zcela nedůvodné.

5. Z obsahu spisu se podává, že v řízení zahájeném dne 27. 7. 2023 se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 35 769,75 Kč s kapitalizovaným smluvním úrokem z prodlení ve výši 189,06 Kč, kapitalizovaným úrokem ve výši 412,50 Kč, smluvním úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně ze žalované částky za dobu od 11. 8. 2021 do zaplacení a úroku ve výši 18 % ročně z téže částky a za totožné období, a to jakožto nároků ze smlouvy o kontokorentním úvěru č. 2019_CZ_00119149 uzavřené mezi právní předchůdkyní žalobkyně, , jméno FO, , IČO , IČO, , a žalovaným dne 1. 3. 2019. Na základě uvedené úvěrové smlouvy poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému úvěrový rámec až do výše 30 000 Kč k jeho běžnému účtu č. , č. účtu, , a to za úrok ve výši 18 % ročně, který byl splatný měsíčně včetně poplatků za poskytnuté bankovní služby. Čerpaný úvěr se žalovaný zavázal splácet průběžně, a to formou odepisování peněžních prostředků ze svého běžného účtu, k němuž byl kontokorentní úvěr sjednán. Za tím účelem byl povinen zajistit na běžném účtu dostatečný kreditní zůstatek a nepřekročit poskytnutou výši úvěrového rámce. Žalovaný překročil povolenou výši úvěrového rámce a nezaplatil v termínu splatnosti dlužné částky, a to ani na základě upomínek zaslaných bankou. V důsledku toho banka využila svého práva a prohlásila celý kontokorentní úvěr za splatný, ke dni 18. 7. 2021 odstoupila od smlouvy o běžném účtu a vyzvala žalovaného k úhradě celkové dlužné částky ve výši 35 869,75 Kč ve stanovené lhůtě. Dlužná částka však nebyla ze strany žalovaného uhrazena a úročí se tak od 19. 7. 2021 dále až do zaplacení úrokem z úvěru se sjednanou úrokovou sazbou 18 % ročně s tím, že neuhrazená dlužná částka sestávající z dlužné jistiny úvěru a poplatků se dále úročí úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně za dobu od 19. 7. 2021 do zaplacení. Pohledávka za žalovaným byla úvěrující společností postoupena žalobkyni na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 15. 12. 2022, což bylo žalovanému oznámeno. Žalobkyně zaslala žalovanému předžalobní výzvu k plnění, na kterou žalovaný nereagoval a ničeho neuhradil. Žalovaný se žalobě nevyjádřil a v řízení zůstal nečinný.

6. Okresní soud provedl dokazování žalobkyní předloženými listinami a po závěru o aktivní věcné legitimaci žalobkyně dovodil, že žaloba není důvodná. Uzavřel, že mezi předchůdkyní žalobkyně a žalovaným byla uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru, na kterou dopadá zák. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“), včetně povinnosti úvěrující podle § 86 odst. 1 a 2 věty první ZoSÚ posoudit úvěruschopnost spotřebitele. Okresní soud dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně nepostupovala při posuzování úvěruschopnosti žalovaného s odbornou péčí, když nezohlednila informace, která měla k dispozici z výpisů z účtu žalovaného a jež byly v rozporu s tím, co žalovaný uvedl v žádosti o poskytnutí úvěru. Na účet žalovaného nebyla připisována mzda od tvrzeného zaměstnavatele, naopak byly připisovány toliko sociální dávky, příspěvek na bydlení, peněžitá podpora v mateřství a příspěvek na dítě, což je v rozporu s tím, co v žádosti o úvěr žalovaný uvedl, tedy o tom, že nežije v domácnosti s nezaopatřeným dítětem. Nedošlo tak k ověření jak příjmů žalovaného, tak ani jeho výdajů. Právní předchůdkyně žalobkyně při určení částky, se kterou žalovaný disponuje po uhrazení měsíčních nákladů a ze které může hradit úvěr, vyšla z nedostatečně zjištěných a ověřovaných údajů, resp. údajů, o nichž musela, resp. alespoň měla vědět, že mohou být nepravdivé, přesto nepřistoupila k jejich ověření. Okresní soud proto dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně neposoudila úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí, tedy poskytla žalovanému jako spotřebiteli úvěr v rozporu s ust. § 86 odst. 1 věty prvé ZoSÚ, což je dle ust. § 87 odst. 1 věty prvé ZoSÚ stíháno sankcí absolutní neplatnosti smlouvy, k níž soud ve smyslu ust. § 580 a 588 o. z. přihlíží i bez návrhu. Dále okresní soud dovodil, že je-li smlouva o spotřebitelském úvěru neplatná ve smyslu ust. § 87 odst. 1 ZoSÚ, vznikla žalovanému povinnost vrátit žalobkyni toliko jistinu úvěru, jiné povinnosti mu z neplatné smlouvy nevznikly. Žalobkyně však ani po poučení okresním soudem neuvedla částku prostého čerpání úvěru, tedy kolik žalovaný celkem za úvěrové období vyčerpal bez poplatků a úroků, ani částky, které žalovaný celkem na úvěr uhradil za celé smluvní období, když z předloženého výpisu ze dne 30. 6. 2021 tyto skutečnosti zjistitelné nejsou. Okresní soud proto neměl jak určit výši povinnosti žalovaného k úhradě bezdůvodného obohacení a žalobu v celém rozsahu zamítl. O náhradě nákladů řízení pak rozhodl dle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť procesně úspěšnému žalovanému dle obsahu spisu žádné náklady v řízení nevznikly.

7. V souladu s ust. § 213 odst. 2 o. s. ř. odvolací soud postupem dle ust. § 129 odst. 1 o. s. ř. zopakoval dokazování výpisy z účtu žalovaného za období od 1. 7. 2018 do 31. 3. 2019 a od 1. 4. 2021 do 30. 6. 2021 a konstatuje, že okresní soud z jednotlivých provedených důkazů učinil řádná a úplná skutková zjištění.

8. Odvolací soud souhlasí se závěrem soudu okresního, že mezi předchůdkyní žalobkyně a žalovanou byla uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru ve smyslu ust. § 2395 a násl. o. z. a ZoSÚ, když předmětem smlouvy bylo poskytnutí finančních prostředků za úrok, jak vyplývá ze samotných žalobních tvrzení. Současně odvolací soud sdílí názor okresního soudu na neplatnost posuzované smlouvy o úvěru z důvodu porušení povinnosti úvěrující před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru řádně zkoumat úvěruschopnost žalované jako spotřebitele ve smyslu ust. § 86 odst. 1 ZoSÚ, jejímž následkem je neplatnost celé smlouvy dle ust. § 87 odst. 1 ZoSÚ.

9. Podle § 86 odst. 2 věta prvá ZoSÚ poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.

10. Podle § 87 odst. 1 věta prvá a třetí ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

11. V principu odpovědného úvěrování, potažmo ochrany spotřebitele před neúměrným zadlužováním a zároveň ochrany věřitele před nedobytností pohledávky, navazuje ZoSÚ na právní úpravu účinnou do 30. 11. 2016, zejména na novelu zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, provedenou zákonem č. 43/2013 Sb. Také při výkladu ustanovení § 86 ZoSÚ se pak musí podle odvolacího soudu prosadit závěry zformulované v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. , spisová značka, (zejména bod 26.), podle nichž se má odbornou péčí na mysli vysoce kvalifikovaná činnost profesionála v příslušném oboru, při níž plní všechny povinnosti stanovené zákonem a současně jedná čestně, spravedlivě, v souladu se zásadami dobré víry a v nejlepším zájmu dlužníka. Za součást odborné péče poskytovatele úvěru je tak možno považovat jen takovou obezřetnost, která nespoléhá pouze na údaje tvrzené žadatelem o úvěr (žalovaným), nýbrž tyto také prověřuje. Jedině takovýto skutkový podklad, který podmiňuje analýzu pasivní a aktivní stránky majetkových poměrů dlužníka, vede k odpovídajícímu zjištění, zda spotřebitel bude schopen splatit poskytnutý úvěr dohodnutým způsobem. Poskytovatel úvěru tak musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k dlužníkem uváděným informacím o jeho schopnostech úvěr splácet a rovněž i sám aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat.

12. Žalobkyně k prověřování úvěruschopnosti žalovaného její právní předchůdkyní v doplnění žaloby ze dne 15. 11. 2023 tvrdila, že banka při posouzení úvěruschopnosti žalovaného vycházela zejména z údajů poskytnutých žalovaným, žalovaný byl dotazován na své rodinné, majetkové a pracovní a jiné poměry a přímo ve smlouvy prohlásil, že jím poskytnuté informace jsou úplně, přesné, pravdivé a nezamlčel žádné relevantní informace. Následně po pozitivním vyhodnocení získaných informací byla teprve se žalovaným uzavřena úvěrová smlouva, když současně byl žalovaný zkontrolován v interním systému právní předchůdkyně žalobkyně, která také učinila dotaz do registru SOLUS a BRKI a NRKI, v nichž zjistila, že žalovaný nebyl veden jako osoba se závazky po splatnosti. K prokázání svých tvrzení žalobkyně navrhla žádost o poskytnutí kontokorentního úvěru, náhledy do registrů a výpisy z běžného účtu žalovaného, které měla její předchůdkyně k dispozici.

13. V projednávané věci dospěl odvolací soud k závěru, že předchůdkyně žalobkyně jakožto profesionál v oblasti finančních služeb a poskytovatel spotřebitelských zápůjček a úvěrů nedostála své povinnosti s odbornou péčí prověřit před uzavřením smlouvy úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele, jak vyplývá již ze samotných tvrzení žalobkyně o tom, že vycházeno bylo primárně z tvrzení žalovaného o jeho osobních, rodinných a majetkových poměrech, a to za situace, kdy její předchůdkyně měla k dispozici výpisy z běžného účtu žalovaného, který pro něj vedla a měla tak možnost si příjmy i výdaje žalovaného ověřit. Žalovaný měl v žádosti o poskytnutí spotřebitelského úvěru uvést, že je zaměstnán s čistým měsíčním příjmem ve výši 16 000 Kč u společnosti , právnická osoba, , s pracovní smlouvou na dobu neurčitou, dle pracovního poměru sjednaného od data 15. 2. 2019, bydlí s rodiči v domácnosti s jedním příjmem a bez nezaopatřených dětí. Měsíční výdaje žalovaného měly činit celkem činí 4 100 Kč, z toho výdaje na bydlení 2 000 Kč, výdaje na domácnost 2 000 Kč, ostatní pravidelné výdaje 100 Kč měsíčně. Již z tvrzení žalobkyně plyne, že si její předchůdkyně neověřila jak příjmy žalovaného, tak jeho výdaje, ač měl mít žalovaný čerstvě sjednán pracovní poměr na dobu neurčitou. K tomuto nebyly předloženy žádné doklady (pracovní smlouva, platový výměr, výplatní páska apod., výpis z účtu s připsanou platbou mzdy), naopak z výpisů z běžného účtu žalovaného, který její předchůdkyně vedla, vyplynulo, že příjmy na tento účet byly tvořeny výplatou toliko sociálních dávek, nadto souvisejících s péčí o nezaopatřené dítě, jak uvedl již okresní soud. Zkoumány a prověřovány nebyly žádné výdaje žalovaného, když částka 4 100 Kč, jež měla dle obsahu žádosti o poskytnutí spotřebitelského úvěru zahrnovat jak výdaje na bydlení, na domácnost i ostatní pravidelné výdaje a z níž měla předchůdkyně žalobkyně dle tvrzení žalobkyně vycházet, neodpovídá struktuře i objemu výdajů žalovaného dle výpisů z jeho běžného účtu za dobu více než půl roku před sjednáním spotřebitelského úvěru. Nadto tuto částku považuje odvolací soud i k okamžiku sjednání kontokorentního úvěru v březnu 2019 za zcela podhodnocenou z hlediska potřeb reálného života jak k pokrytí samotných nákladů na bydlení, tak také nákladů na stravu žalovaného a dalších nezbytných výdajů, bez ohledu na to, zda členy jeho domácnosti byly další osoby, včetně nezaopatřeného dítěte, byly-li na účet žalovaného poukazovány dávky související s péčí o nezaopatřené dítě. Stejně tak je zcela zjevné, že informace, které žalobkyně mohla a měla použít k prověření úvěruschopnosti žalovaného, byly v přímém rozporu s informacemi, které o svých majetkových a rodinných poměrech, příjmech i výdajích žalovaný sám předchůdkyni žalobkyně poskytl, což mělo vést předchůdkyni žalobkyně k vyšší obezřetnosti při prověřování jeho osobních poměrů, aniž by za dostačující bylo možno považovat toliko údaj o celkových příjmech a výdajích žalovaného za období několika měsíců. Zjištění a doložení základních údajů o osobních a majetkových poměrech žalovaného, údajů o vyživovacích povinnostech, o počtech členů domácnosti, o typu bydlení a o nákladech na ně přitom není obvykle spojeno s vyššími obtížemi a nepřesahuje dle názoru odvolacího soudu rámec odborné péče věřitele při prověřování úvěruschopnosti spotřebitele, kterou lze na něm v rámci plnění jeho zákonné povinnosti ve smyslu ust. § 86 odst. 1 ZoSÚ spravedlivě žádat.

14. Podle § 588 o. z. soud k neplatnosti právního jednání přihlíží i bez návrhu, je-li v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak, než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání [v tomto je možno se opřít i o závěry občanskoprávní teorie - Lavický, P. a kol., Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1 - 654). Komentář.

1. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 2084]. Jinak by totiž byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli (jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti) pozitivním zásahem ze strany soudu. Tomu zcela konvenuje ustálená judikatura Soudního dvora Evropské unie, kterou je nezbytné zohlednit také v rámci konformního výkladu § 87 odst. 1 ZoSÚ, a tedy určení druhu neplatnosti zmiňované v tomto ustanovení, neboť Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. konformního výkladu. Vnitrostátní soud členského státu je tak povinen provést výklad vnitrostátního práva (v této věci § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 588 o. z.) v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008. Výklad je tak nutno provést zejména tak, aby dosáhl výsledku zamýšleného touto směrnicí, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C-106/89, EU:C:1990:395, Océano Grupo SA C-240-244/98, EU:C:2000:346, Konstantinos Adeneler C-212/04, EU:C:2006:443). Toto zcela akceptoval také Nejvyšší soud ČR např. v rozsudku ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012. Soudní dvůr mnohokrát průřezově unijním spotřebitelským právem potvrdil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z moci úřední porušení některých jeho ustanovení - ve vztahu ke směrnici 93/13 rozsudkem ze dne 4. 6. 2009, Pannon GSM, C243/08, EU:C:2009:350, bod 32, ke směrnici Rady 85/577/EHS rozsudek ze dne 17. 12. 2009, Martín Martín, C227/08, EU:C:2009:792, bod 29, ke směrnici Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES rozsudkem ze dne 3. 10. 2013, Duarte Hueros, C32/12, EU:C:2013:637, bod 39. Odvolací soud tak nemá jakékoliv pochybnosti o tom, že tento závěr je nezbytné vztáhnout i na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES. Existuje totiž nezanedbatelné nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně (srov. rozsudek ze dne 4. 6. 2015, Faber, C497/13, EU:C:2015:357, bod 42 a citovaná judikatura). Z toho jednoznačně vyplývá, že spotřebitele by nebylo možné efektivně chránit, pokud by vnitrostátní soud neměl povinnost posoudit z moci úřední, zda byly splněny povinnosti vyplývající z norem unijního spotřebitelského práva (obdobně viz rozsudek ze dne 4. 10. 2007, Rampion a Godard, C429/05, EU:C:2007:575, body 61 a 65). Tato koncepce byla obecně akceptována i v ústavněprávní rovině (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bod 41). Stejný závěr pak vyplývá z aktuálního stanoviska generální advokátky Juliane Kokott ve věci C-616/18 Cofidis SA proti YU, ZT a ve věci C-679/18, OPR. - Finance s. r. o. proti GK, v němž generální advokátka k žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce podané Okresním soudem v Ostravě, ve smyslu výkladu článku 8 Směrnice 2008/48/ES, o spotřebitelském úvěru, navrhla soudnímu dvoru EU, aby na předběžnou otázku, zda se musí spotřebitel porušení povinnosti zkoumat úvěruschopnost na své straně při uzavření smlouvy o úvěru dovolat neplatnosti smlouvy, či zda k porušení této povinnosti přihlíží vnitrostátní soud z úřední povinnosti, navrhla stanovisko, podle jehož obsahu v případě, že vnitrostátní zjistí z úřední povinnosti porušení článku 8 Směrnice 2008/48/ES, musí s výhradou případné opačné vůle spotřebitele vyvodit všechny důsledky, které podle vnitrostátního práva z tohoto zjištění plynou, aniž by vyčkal příslušného návrhu spotřebitele, a to případně bez přihlédnutí k uplynutí prekluzivní lhůty, jsou-li sankce stanovené tímto právem účinné, odrazující a přiměřené. Uvedený názor byl pak akceptován v rámci aktuálního rozhodnutí Evropského soudního dvora ve věci C-679/18, OPR. - Finance s. r. o. proti GK, týkající se vnitrostátní úpravy České republiky, v němž se Evropský soudní dvůr jednoznačně vyjádřil tak, že články 8 a 23 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS, musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele a vyvodit důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.

15. Neposoudí-li proto úvěrující s odbornou péčí podle ustanovení § 86 ZoSÚ schopnost spotřebitele spotřebitelský úvěr řádně splácet, soud k neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 588 o. z. přihlíží, aniž by se jí spotřebitel musel dovolat. Jedná se tedy o neplatnost absolutní, neboť porušení povinnosti s odbornou péčí posoudit schopnost dlužníka splácet úvěr je možno považovat za jednání, které odporuje zákonu (§ 86 ZoSÚ), a které současně i zcela zjevně narušuje veřejný pořádek spočívající v požadavku na ochranu spotřebitele. Jeho smyslu a účelu totiž nelze dosáhnout jinak než pozitivním zásahem ze strany soudu, aniž by byl popřen smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Ostatně k závěru o absolutní neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru z důvodu porušení povinnosti úvěrující společnosti řádným způsobem zkoumat úvěruschopnost spotřebitele v podmínkách dříve platného z. č. 145/2010 Sb. o spotřebitelském úvěru dospěl Nejvyšší soud ČR v rozsudku sp. zn. , spisová značka, ze dne 25. 7. 2018.

16. Je-li smlouva o úvěru uzavřená mezi žalobkyní a žalovaným absolutně neplatná ve smyslu ust. § 87 odst. 1 ZoSÚ, a to pro porušení povinnosti úvěrující řádně před uzavřením spotřebitelské smlouvy posoudit úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele, je nezbytné důvodnost uplatněného nároku žalobkyně posoudit z hlediska nároku na vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu ust. § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ, který představuje speciální úpravu povinností spotřebitele z neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru vrátit úvěrující jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené možnostem spotřebitele, když jiné povinnosti z neplatné smlouvy spotřebitele nevznikají, tedy ani povinnost hradit smluvní úroky a poplatky.

17. V projednávané věci souhlasí odvolací soud se závěrem soudu okresního, že žalobkyně netvrdila a neprokázala, jakou částku formou kontokorentu za celou dobu jeho trvání její předchůdkyně žalovanému poskytla a z ní předložených dokladů ani nebylo možno zjistit, jakou částku žalovaný na úhradu úvěru zaplatil, neboť v souladu se shora citovaným ustanovením § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ je nutno na jistinu úvěru, jíž má spotřebitel povinnost v případě neplatnosti smlouvy ve smyslu ust. § 86 odst. 1 ZoSÚ úvěrující vrátit, započíst to, co spotřebitel již podle smlouvy úvěrující celkem zaplatil. Žalobkyně svou povinnost tvrzení a důkazní nesplnila ani odkazem na žádnou listinu předloženou k důkazu. Nadto tak, jak již konstatoval okresní soud, z výpisu z běžného účtu žalovaného toliko za období od 1. 4. 2021 do 30. 6. 2021 není možno dospět k závěru, jaká částka byla za dobu poskytnutí úvěru žalovaným na kontokorentu vyčerpána a jakou částku žalovaný předchůdkyni žalobkyně či žalobkyni celkem již zaplatil. Nebyl-li tedy k důkazu označen a předložen výpis z účtu žalovaného, na kterém byl kontokorent poskytnut, za celé období jeho trvání, není možno zjistit údaje nezbytné pro posouzení nároku žalobkyně z hlediska nároku na vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu ust. § 87 odst. 1 ZoSÚ. Okresní soud přitom postupoval správně a v souladu s ust. § 118a o. s. ř. vyzval žalobkyni k doplnění jejich tvrzení, kolik celkem žalovaný čerpal na kontokorentním úvěru za dobu od uzavření smlouvy do jeho zesplatnění a kolik celkem za toto období právní předchůdkyni žalobkyně z titulu smlouvy uhradil, jakož i k označení důkazů k těmto relevantním tvrzením. Žalobkyně však přes toto poučení okresního soudu další tvrzení neuvedla, ani neodkázala na žádné důkazní prostředky. Za dané procesní situace je proto závěr okresního soudu o tom, že žalobkyně neunesla břemeno tvrzení a důkazní k otázce zejména poskytnutí kontokorentu, zcela správný.

18. S ohledem na shora uvedené proto odvolací soud zamítavé rozhodnutí okresního soudu jako správné dle ust. § 219 o. s. ř. potvrdil, a to včetně bezchybného výroku o náhradě nákladů řízení, neboť procesně úspěšnému žalovanému prokazatelně žádné náklady tohoto řízení nevznikly.

19. O náhradě nákladů odvolacího řízení pak bylo rozhodnuto dle ust. § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že i v odvolacím řízení nemá žádný z účastníků právo na náhradu tohoto řízení, neboť i v odvolacím řízení byl žalovaný zcela procesně úspěšný, avšak žádné náklady prokazatelně nevznikly.