15 Co 153/2025

Plný text

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Dagmar Gottwaldové a soudců Mgr. Karly Nekolové a Mgr. Jana Rýznara ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně , IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované , narozená dne Datum narození žalované bytem Adresa žalované o zaplacení částky 162 615,88 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 4. 4. 2025, č. j. 23 C 63/2025-55,

I. Rozsudek okresního soudu se v odvoláním napadeném rozsahu, tj. ve výroku II. co do stanovené hmotněprávní lhůty splatnosti přisouzené částky 119 109,98 Kč a ve výroku I. co do úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z této částky za dobu od 22. 10. 2024 do zaplacení:a) mění následovně:Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni okresním soudem ve výroku II. přisouzenou částku 119 109,98 Kč, a to spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 107 271,08 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 4 000 Kč a s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 7 838,90 Kč za dobu od 22. 10. 2024 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.b) ve zbývajícím rozsahu potvrzuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení částku 7 328 Kč k rukám zástupce žalobkyně do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na poměrnou náhradu nákladů odvolacího řízení částku 2 666 Kč k rukám zástupce žalobkyně do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Napadeným rozsudkem okresní soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částky 99 623,69 Kč a 19 486,29 Kč (výrok II.), ve zbývající části, tj. co do částek 29 958,02 Kč a 13 547,88 Kč, vždy s úrokovým příslušenstvím, žalobu zamítl (výrok I.) a zavázal žalovanou zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení částku 7 124,10 Kč (výrok III.).

2. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání, ve kterém nesouhlasila s rozhodnutím okresního soudu v části, ve které jí nebylo přiznáno příslušenství v podobě úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 119 109,98 Kč za dobu od 22. 10. 2024 do zaplacení, přičemž odvolání směřovalo i do závislého výroku o náhradě nákladů řízení. Nesouhlasila s názorem okresního soudu, že dosud nenastalo prodlení žalované, a tudíž žalobě bylo vyhověno pouze co do nároku na vrácení dlužné jistiny bez zákonného příslušenství. Namítala, že žalovaná byla vyzvána ke splnění peněžitého dluhu novému věřiteli – žalobkyni – v souvislosti s oznámením o postoupení pohledávky ze dne 30. 9. 2024, které jí bylo odesláno dne 8. 10. 2024. Nejpozději třetí den po odeslání se tak výzva k plnění dostala do sféry dispozice žalované a po marném uplynutí lhůty 10 dnů, která jí byla poskytnuta ke splnění dluhu, se tak počínaje dnem 22. 10. 2024 žalovaná dostala do prodlení a žalobkyni vznikl nárok na zaplacení úroku z prodlení minimálně z částky bezdůvodného obohacení. Připomněla, že dále upomenula žalovanou o zaplacení dluhu ještě předžalobní upomínkou ze dne 19. 11. 2024 se lhůtou k plnění do 4. 12. 2024. Žalovaná tak měla dostatečný prostor vrátit minimálně poskytnutou jistinu úvěru, což však neučinila. Dále zdůraznila, že žalovaná nadto v řízení ani netvrdila a neprokázala, že by neměla možnosti a schopnosti poskytnutou jistinu vrátit ve lhůtě, která byla žalované ze strany žalobkyně poskytnuta, přičemž břemeno tvrzení a důkazní o možnostech žalované jako spotřebitele jistinu vrátit nese žalovaná, která jedině zná své poměry a schopnosti a je na ní, aby v rámci sporného řízení tyto tvrdila a případně doložila. Žalobkyně v tomto směru odkázala na judikaturu Ústavního soudu ČR a Nejvyššího soudu ČR i na odbornou literaturu, jakož i na rozhodovací praxi odvolacího Krajského soudu v Ostravě i jeho pobočky v Olomouci, stejně jako Krajského soudu v Brně. U jednání odvolacího soudu pak žalobkyně upřesnila, že odvoláním napadla rovněž určení hmotněprávní lhůty splatnosti částek přisouzených ve výroku II. rozsudku okresního soudu.

3. Žalovaná se k odvolání žalobkyně nevyjádřila.

4. Odvolací soud přezkoumal rozsudek okresního soudu v napadeném rozsahu, tj. ve výroku II. o hmotněprávní lhůtě splatnosti přisouzené částky 119 109,98 Kč, když žalobkyně podaným odvoláním brojí proti závěru okresního soudu o tom, že žalovanému vznikla povinnost vrátit jistinu poskytnutého úvěru teprve rozhodnutím soudu, je tedy napadán závěr okresního soudu o splatnosti dlužné jistiny úvěru ve smyslu ust. § 87 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“), a dále ve výroku I. co do úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 119 109,98 Kč za dobu od 22. 10. 2024 do zaplacení, jehož se žalobkyně v rámci podaného odvolání domáhá. V uvedeném rozsahu odvolací soud provedl přezkum rozsudku okresního soudu ve smyslu ust. § 212a odst. 1, 2, 4 a 5 o. s. ř. a žádné vady řízení uvedené v § 229 odst. 1 a 2 písm. a) a b) a odst. 3 o. s. ř. neshledal. Po takto provedeném přezkumu pak dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně je zcela důvodné.

5. Z obsahu spisu se podává, že v řízení zahájeném dne 12. 2. 2025 se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 129 581,71 Kč spolu s úrokovým příslušenstvím ze dvou úvěrových smluv uzavřených s právní předchůdkyní žalobkyně, společností , právnická osoba, , IČO , IČO, . Dne 19. 7. 2021 byla mezi smluvními stranami uzavřena smlouva o úvěru č. , Anonymizováno, – konsolidace půjček (dále jen „úvěr č. 1“), znějící na částku 165 000 Kč, který byl účelově vázán na splácení dluhu žalované vyplývajícího z poskytnutí jiných úvěrů evidovaných u téže banky. Žalovaná se zavázala splácet čerpaný úvěr spolu se sjednaným úrokem ve výši 7,5 % ročně a poplatky v pravidelných 96 anuitních měsíčních splátkách po 2 290,84 Kč splatných vždy k 26. dni příslušného měsíce počínaje dnem 26. 8. 2021. Následně byla mezi stejnými smluvními stranami dne 29. 11. 2021 uzavřena smlouva o spotřebitelském revolvingovém úvěru č. , Anonymizováno, a vydání a užívání karty (dále jen „úvěr č. 2“), na základě které předchůdkyně žalobkyně umožnila žalované čerpat úvěr až do výše úvěrového rámce 30 000 Kč prostřednictvím kreditní karty. Žalovaná však v rozporu s úvěrovými smlouvami nehradila sjednané splátky řádně a včas a dostala se u obou smluv do prodlení s úhradou splátek. V důsledku prodlení žalované s úhradami splátek žalobkyně dopisy ze dne 29. 4. 2024 a 1. 3. 2024 zesplatnila nesplacenou část jistiny úvěru ke dni 29. 4. 2024 (úvěr č. 1) a 1. 3. 2024 (úvěr č. 2) a vyzvala ji k úhradě dluhu. Po zesplatnění obou úvěrů žalovaná neuhradila ničeho. Pohledávka za žalovanou z obou úvěrových smluv byla původním věřitelem postoupena smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 12. 9. 2024 žalobkyni, což bylo žalované oznámeno dopisem ze dne 30. 9. 2024. Žalobkyně vyčíslila dlužnou pohledávku ke dni podání žaloby u smlouvy o úvěru č. 1 ve výši 126 881,71 Kč na jistině úvěru, ve výši 4 044,35 Kč na úroku, ve výši 6 591,91 Kč na úroku z prodlení a na dlužných poplatcích ve výši 2 700 Kč. Ze smlouvy č. 2 činí dluh žalované na jistině úvěru částku 29 134,17 Kč, na úroku částku 1 498,38 Kč, na úroku z prodlení částku 2 226,60 Kč a na dlužných poplatcích částku 3 900 Kč. Na výzvu okresního soudu pak žalobkyně doplnila svá žalobní tvrzení tak, že žalovaná na úvěr č. 1 zaplatila v postupných splátkách částku v celkové výši 65 376,31 Kč a na úvěr č. 2 peněžní prostředky v celkové výši 21 288,38 Kč. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila a v řízení zůstala nečinnou.

6. Okresní soud provedl dokazování listinami předloženými žalobkyní a dospěl k závěru o neplatnosti obou úvěrových smluv pro rozpor se zákonem ve smyslu ust. § 87 odst. 1 zák. č. 254/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“) a s ust. § 580 a § 588 o. z., když předchůdkyně žalobkyně řádně neposoudila úvěruschopnost žalované, neboť nebyl prověřen příjem domácnosti žalované udávaný v částce 30 000 Kč, doložen byl pouze měsíční příjem ve výši 12 484 Kč z invalidního důchodu žalované, prověřeny pak nebyly ani žádné výdaje žalované. Okresní soud konstatoval, že žalobkyně i přes poučení podle ust. § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř., aby doplnila skutková tvrzení a označila důkazy k prokázání svých tvrzení o schopnosti žalované splácet spotřebitelský úvěr u obou smluv, žádná skutková tvrzení a důkazy nedoplnila, a proto neunesla břemeno tvrzení a břemeno důkazní ve vztahu ke splnění povinnosti její předchůdkyně s odbornou péčí posoudit schopnost žalované splácet úvěr sjednaný v obou posuzovaných smlouvách. Dále však okresní soud uvedl, že z neplatných smluv vznikl žalobkyni nárok na zaplacení nesplacené jistiny úvěru ve výši rozdílu mezi částkou na úvěr poskytnutou a částkou žalovanou na úvěr zaplacenou, což u 1. úvěrové smlouvy činí částku 99 623,69 Kč a u 2. ze smluv pak částku 19 486,29 Kč. Splatnost nesplacené jistiny spotřebitelských úvěrů soud určil ve lhůtě 3 dnů od právní moci rozhodnutí, jelikož nedošlo k dohodě mezi účastníky; žalovaná se tak v době vydání rozhodnutí nemohla dostat ve smyslu ust. § 1970 o. z. do prodlení s úhradou dluhu. V tomto směru okresní soud odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 4. 2022 ve věci sp. zn. 33 Cdo 3675/2021. Co do částky 119 109,98 Kč proto okresní soud žalobě vyhověl, ve zbytku nároku i nárokovaného příslušenství pak žalobu jako nedůvodnou zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl dle ust. § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná z 58,75 %, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 7 124,10 Kč odpovídající rozdílu procesních úspěchů stran ve výši 17,5 % z jejich celkové výše 40 708,90 Kč.

7. U odvolacího jednání žalobkyně setrvala na svém stanovisku.

8. V projednávané věci dospěl okresní soud k závěru o neplatnosti smlouvy o úvěru, neboť předchůdkyně žalobkyně před uzavřením smlouvy o úvěru se žalovanou jakožto spotřebitelkou řádně neposoudila její úvěruschopnost ve smyslu ust. § 86 ZoSÚ s tím, že jde o neplatnost absolutní, k níž soud přihlíží z úřední povinnosti (§ 580 a 588 o. z.). Odvolací soud tento závěr sdílí, nadto tento závěr okresního soudu žalobkyně v odvolání nenapadla, a proto se jím blíže nezabýval.

9. Předmětem odvolacího přezkumu pak nebyla ani výše bezdůvodného obohacení žalované, okresním soudem pravomocně přiznaná v částce 119 109,98 Kč ve výroku I. rozsudku okresního soudu, kterou je žalovaná povinna vrátit žalobkyni, na níž přešlo v důsledku smlouvy o postoupení pohledávek právo vymáhat pohledávku uplatněnou v tomto řízení. Přezkumu odvolacího soudu však podléhá okresním soudem stanovená splatnost částky 119 109,98 Kč, již tento odkazem na ust. § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ stanovil na třetí den po právní moci svého rozhodnutí.

10. Odvolací soud souhlasí se soudem okresním, že v případě závěru o absolutní neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru pro porušení povinnosti úvěrující řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele, se kterým smlouvu uzavírá, se uplatní speciální úprava obsažená v ust. § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ, která má přednost před obecnou právní úpravou obsaženou v zák. č. 89/2014 Sb. – občanský zákoník, s tím, že v takovém případě je spotřebitel povinen vrátit toliko poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru, a to v době přiměřené jeho možnostem. Nesdílí však přesvědčení okresního soudu o tom, že nebylo ve schopnostech a možnostech žalované poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru žalobkyni, resp. její předchůdkyni, vrátit dříve než po uplynutí lhůty tří dnů od právní moci rozhodnutí v této věci, když v řízení nebyly zjištěny žádné skutečnosti svědčící pro tento závěr.

11. Žalovaná byla v řízení zcela procesně pasivní, ničeho o svých možnostech a schopnostech vrátit poskytnutou jistinu obou spotřebitelských úvěru netvrdila. Současně netvrdila ani neprokázala, jaké byly její majetkové poměry po poskytnutí úvěrů s tím, že úvěr u úvěrové smlouvy č. 1 byl žalované poskytnut v červenci 2021, revolvingový úvěr č. 2 pak žalovaná čerpala v období od prosince 2021 do září 2023, jak plyne z tvrzení žalobkyně, která nebyla v řízení sporná, i z výpisů z obou úvěrových účtů. V řízení tedy nevyšlo najevo ničeho o tom, že by žalovaná nebyla schopna jistinu úvěru poskytnutou podle neplatných úvěrových smluv vrátit poté, co částky úvěru vyčerpala, což v případě úvěru č. 1 je doba od července 2021 nadále. Pokud pak jde o čerpání úvěru č. 2, vyšlo v řízení najevo, že žalovaná postupnými platbami úvěrovou kartou vyčerpala v prosinci 2021 částku 28 935,77 Kč, v první polovině roku 2022 částku 4 000 Kč a v období od 1. 7. 2022 nadále částku 7 838,90 Kč. Plnění, které žalovaná předchůdkyni žalobkyně na tuto smlouvu zaplatila, odvolací soud započetl na nejstarší dluh žalované vzniklý čerpáním jistiny úvěru v prosinci 2021, ze kterého tak zbývá zaplatit částka 7 647,39 Kč. Prodlení žalované s úhradou jistiny dluhu u úvěru č. 2 tak co do částky 7 647,39 Kč nastalo v prosinci 2021, co do částky 4 000 Kč nejpozději k datu 30. 6. 2022 a co do částky 7 838,90 Kč nejpozději k datu 24. 9. 2023. V souladu s ust. § 1970 a nařízení vlády č. 351/2013 Sb. tak žalobkyni vznikl nárok na úrok z prodlení ve výši zákonné sazby tohoto úroku platné k 1. dni vzniku prodlení s úhradou dlužné částky, což v případě dlužné částky u úvěru č. 1 ve výši 99 623,69 Kč činí 8,5 % ročně, stejně jako v případě dluhu u úvěru č. 2 co do částky 7 647,39 Kč. U dluhu u úvěru č. 2 co do částky 4 000 Kč pak žalobkyni vznikl nárok na úrok z prodlení ve výši 11,75 % ročně a co do částky 7 838,90 Kč ve výši 15 % ročně. Žalobkyně však v tomto řízení žádala úrok z prodlení toliko v sazbě 14,75 % ročně, čímž je ve smyslu ust. § 153 odst. 2 o. s. ř. soud vázán, aniž by mohl přiznat více.

12. Žalovaná se nedostavila k jednání jak u okresního soudu, tak i u soudu odvolacího, ač byla řádně a včas předvolána a mohla být u těchto jednání poučena dle ust. § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. o své povinnosti tvrdit své možnosti a schopnosti k vrácení nesplacené jistiny obou úvěrů a tyto prokázat.

13. K tomu pak odvolací soud zdůrazňuje, že povinnost tvrdit (a prokázat), že není v možnostech a schopnostech spotřebitele jistinu vrátit poté, co ji na základě neplatné smlouvy obdržel či byla v jeho prospěch vyplacena, leží plně na spotřebiteli a nikoliv na věřiteli, který logicky žádné povědomí o majetkových poměrech spotřebitele pro období po poskytnutí peněžních prostředků již mít nemůže.

14. Současně je odvolacímu soudu známo rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, na které poukázal okresní soud a v němž Nejvyšší soud vyjádřil názor, že splatnost se odvíjí od možností a schopností spotřebitele jistinu vrátit a nikoliv od výzvy věřitele k plnění adresované dlužníkovi dle ust. § 1958 odst. 2 o. z. Odvolací soud však má za to, jak shora uvedeno, že povinnost tvrdit (a prokázat), že není v možnostech a schopnostech spotřebitele jistinu vrátit poté, co mu byl úvěr poskytnut, tedy tak jako v případě projednávaném dovolacím soudem, leží plně na spotřebiteli a nikoliv na věřiteli. Žalované tak v souladu s ust. § 1970 o. z. vznikla povinnost vrátit žalobkyni vedle samotné dlužné jistiny dále úrok z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 107 271,08 Kč (99 623,69 Kč u úvěru č. 1 a ve výši 7 637,39 Kč u úvěru č. 2), z částky 4 000 Kč ve výši 11,75 % ročně a ve výši 14,75 % ročně z částky 7 838,90 Kč, a to za dobu požadovanou žalobkyní, tj. za dobu od 22. 10. 2024 až do zaplacení.

15. S ohledem na shora uvedené proto odvolací soud změnil rozsudek okresního soudu v napadeném rozsahu, tj. ve výroku II. co do hmotněprávní lhůty splatnosti přisouzené částky 119 109,98 Kč a ve výroku I. co do úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 107 271,08 Kč, ve výši 11,75 % ročně z částky 4 000 Kč a ve výši 14,75 % ročně z částky 7 838,39 Kč, vždy za dobu od 22. 10. 2024 do zaplacení.

16. Současně se změnou napadeného rozsudku odvolací soud dle ust. § 224 odst. 1 a 2 a § 142 odst. 2 o. s. ř. originárně rozhodl o náhradě nákladů řízení. Žalobkyně se v řízení včetně požadovaného úrokového příslušenství vyčísleného k datu rozhodnutí odvolacího soudu domáhala celkem zaplacení částky 215 896,34 Kč, úspěšná byla co do částky 127 251,82 Kč, tj. z 59 %. Žalovaná pak byla v řízení úspěšná ze 41 %. Po odečtení procesního úspěchu a neúspěchu stran procesně úspěšnější žalobkyni náleží právo na náhradu nákladů řízení z 18 %. Žalobkyni vznikly v řízení náklady v celkové výši 40 708,90 Kč tak, jak byly okresním soudem správně vyčísleny v bodě 19 odůvodnění jeho rozhodnutí. Procesnímu úspěchu žalobkyně v řízení před okresním soudem tak odpovídá náhrada nákladů řízení ve výši 7 328 Kč, k jejímuž zaplacení odvolací soud žalovanou ve výroku II. svého rozsudku zavázal.

17. V odvolacím řízení se žalobkyně domáhala úrokového příslušenství vyčísleného k datu rozhodnutí odvolacího soudu celkem ve výši 13 949,37 Kč, úspěšná byla co do částky 8 141,84 Kč, tj. z 58 %. Ve smyslu ust. § 224 odst. 1 a § 142 odst. 2 o. s. ř. jí tak náleží právo na náhradu nákladů odvolacího řízení ze 16 %. Náklady odvolacího řízení vznikly žalobkyni celkem ve výši 16 663 Kč sestávající z náhrady za zaplacený soudní poplatek za odvolání ve výši 4 393 Kč, z nákladů na odměnu za právní zastoupení žalobkyně u dvou úkonů právní služby, a to u sepisu odvolání a účasti u jednání odvolacího soudu, po 4 620 Kč vypočtené z tarifní hodnoty předmětu odvolacího řízení ve smyslu ust. § 8 odst. 2 vyhl. č. 177/1996 Sb. v platném znění, tj. z částky 87 843,60 Kč představující pětinásobek ročního úroku z prodlení vyčísleného částkou 17 568,72 Kč [§ 11 odst. 1 písm. a) a g), § 8 odst. 2 a § 7 bod 5 advokátního tarifu], z náhrady paušálních výdajů zástupce žalobkyně k uvedeným dvěma úkonům právní služby po 450 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu) a z náhrady za 21% DPH z částky 10 140 Kč ve výši 2 130 Kč (§ 14a odst. 1 advokátního tarifu). Procesnímu úspěchu žalobkyně v odvolacím řízení tak odpovídá přisouzená náhrada nákladů řízení ve výši 2 666 Kč.