15 CO 178/2021

Plný text

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Dagmar Gottwaldové a soudců Mgr. Jana Rýznara a Mgr. Karly Nekolové ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně sídlem adresa , PSČ obec a číslo zastoupená advokátkou titul jméno příjmení sídlem adresa proti žalovanému: osobní údaje žalovaného bytem adresa , PSČ obec o zaplacení částky 37 138 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Karviné, pobočka v Havířově, ze dne 22. 1. 2021, č. j. 110 C 265/2020-53, ve znění opravného usnesení Okresního soudu v Karviné, pobočka v Havířově, ze dne 8. 2. 2022, č. j. 110 C 265/2020-65,

I. Rozsudek okresního soudu se ve výroku II. v napadeném rozsahu, tj. co do částky 2 675,97 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky za dobu od [datum] do zaplacení, a ve výroku III., potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Okresní soud odvoláním napadeným rozsudkem ve znění opravného usnesení zavázal žalovaného zaplatit žalobkyni částku 24 216 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení (výrok I.), dále zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 8 273 Kč, zákonného úroku z prodlení z částky 32 489 Kč ve výši 10 % ročně od [datum] do [datum], zákonného úroku z prodlení z částky 8 273 Kč ve výši 10 % ročně od [datum] do zaplacení, zákonného úroku z prodlení ve výši 1,75 % ročně z částky 24 216 Kč od [datum] do zaplacení, částky 4 649,26 Kč a úroku ve výši 53,53 % ročně z částky 26 891,97 Kč od [datum] do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 48 844 Kč (výrok II.) a současně rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). Okresní soud dospěl k závěru, že mezi účastníky byla dne [datum] uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru, na níž je nutno vztáhnout ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZoSÚ“). S ohledem na okolnost, že žalobkyně při zkoumání schopnosti žalovaného předmětný úvěr splácet zcela pominula zkoumání výdajové stránky financí žalovaného, respektive vyšla pouze z ničím neověřených tvrzení žalovaného, či svých, dospěl pak okresní soud k závěru o neplatnosti této smlouvy ve smyslu § 87 ZoSÚ ve spojení s § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). V závislosti na tom pak dovodil, že žalovaný se na úkor žalobkyně obohatil o částku 24 216 Kč, neboť z vyplacené částky úvěru ve výši 31 000 Kč dosud vrátil pouze částku 6 784 Kč. Proto okresní soud žalobě vyhověl pouze co do částky 24 216 Kč, a to s úrokem z prodlení vázaným na výzvu k zaplacení obsaženou v předžalobní upomínce, a ve zbylém rozsahu ji zamítl. Žalovaný byl v prvostupňovém řízení procesně úspěšnější než žalobkyně, a proto by měl vůči žalobkyni nárok na náhradu nákladů řízení. S ohledem na skutečnost, že mu v řízení před okresním soudem žádné náklady nevznikly, rozhodl okresní soud tak, že žádnému z účastníků nepřiznal nárok na náhradu nákladů řízení.

2. Žalobkyně napadla rozsudek včasným odvoláním, avšak co do merita pouze ve výroku II. v rozsahu částky 2 675,97 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení. Žalobkyně navrhovala vyhovění žalobě i v tomto rozsahu s tím, že má za to, že smlouva o úvěru byla platně uzavřena. Žalobkyně dále poukázala na znění § 2993 o. z., podle něhož soud sám nemůže bez vznesené námitky vzájemného plnění ze strany žalovaného provést vypořádání plnění poskytnutého žalovaným na vymáhaný dluh. Mezi účastníky se totiž jednalo o synallagmatický závazek, a protože žalovaný námitku vzájemného plnění nevznesl, má žalobkyně nárok na vrácení dosud nesplacené částky poskytnutého úvěru, tedy na částku 26 891,97 Kč. A protože okresní soud jí dosud přiznal nárok na zaplacení pouze částky 24 216 Kč, domáhala se žalobkyně v odvolacím řízení přiznání další částky ve výši 2 675,97 Kč s úrokovým příslušenstvím.

3. Žalovaný se k odvolání žalobkyně nijak nevyjádřil.

4. Odvolací soud přezkoumal rozsudek okresního soudu v odvoláním napadeném rozsahu (tj. ve výroku II. co do částky 2 675,97 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení a závislém nákladovém výroku III.), a to včetně řízení vydání rozsudku předcházejícího. Při přezkumu postupoval dle § 212a odst. 1, 2, 3 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen„ o. s. ř.“). Vady uvedené v § 212a odst. 5 o. s. ř. odvolací soud neshledal, jejich existenci pak nenamítali ani účastníci řízení. Odvolací soud pak dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné.

5. Odvolací soud pokládá za nutné v prvé řadě uvést, že považuje veškerá skutková zjištění učiněná okresním soudem za zcela správná, a proto na ně pro zestručnění plně odkazuje.

6. Pokud se týče právního hodnocení věci, pak odvolací soud rovněž zcela souhlasí se závěry soudu okresního, a to především o tom, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. o. z., a to ve formě spotřebitelského úvěru, neboť byla uzavřena mezi podnikatelem v oblasti finančních služeb (žalobkyní) a žalovaným jako spotřebitelem. Vztah účastníků je proto nutno posoudit rovněž podle ustanovení ZoSÚ, neboť předmětem smlouvy bylo poskytnutí finančních prostředků za úrok, jak vyplývá z textu samotné úvěrové smlouvy.

7. V principu odpovědného úvěrování, potažmo ochrany spotřebitele před neúměrným zadlužováním a zároveň ochrany věřitele před nedobytností pohledávky navazuje ZoSÚ na právní úpravu účinnou do 30. 11. 2016, zejména na novelu zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, provedenou zákonem č. 43/2013 Sb. Také při výkladu ustanovení § 86 ZoSÚ se pak musí podle odvolacího soudu prosadit závěry zformulované v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015 (zejména bod 26.), podle nichž se má odbornou péčí na mysli vysoce kvalifikovaná činnost profesionála v příslušném oboru, při níž plní všechny povinnosti stanovené zákonem a současně jedná čestně, spravedlivě, v souladu se zásadami dobré víry a v nejlepším zájmu dlužníka. Za součást odborné péče poskytovatele úvěru je tak možno považovat jen takovou obezřetnost, která nespoléhá pouze na údaje tvrzené žadatelem o úvěr (žalovaným), nýbrž tyto také prověřuje. Jedině takovýto skutkový podklad, který podmiňuje analýzu pasivní a aktivní stránky majetkových poměrů dlužníka, vede k odpovídajícímu zjištění, zda spotřebitel bude schopen splatit poskytnutý úvěr dohodnutým způsobem. Poskytovatel úvěru tak musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k dlužníkem uváděným informacím o jeho schopnostech úvěr splácet a rovněž i sám aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat. V tomto smyslu lze rovněž souhlasit s žalobkyní uváděným nálezem Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, podle nějž by soudy měly poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit a zda je reálné splacení dluhu. Z tohoto nálezu tak nelze dovodit, že by žalobkyně měla vycházet pouze z ničím nepodložených tvrzení žalovaného o výši jeho příjmů a výdajů, ale právě naopak povinnost žalobkyně takto žalovaným uvedené skutečnosti zkoumat, tj. mimo jiné posoudit i jejich věrohodnost.

8. Žalobkyně se ke splnění své povinnosti zkoumat úvěruschopnost žalovaného poprvé vyjádřila již v žalobě, v níž tvrdila, že tuto povinnost splnila zkoumáním dokladů a informací předložených žalovaným. Z tvrzení žalobkyně (následně i v průběhu řízení prokázaných) pak vyplynulo, že příjmy žalovaného byly tvořeny příjmem ze zaměstnání ve výši zhruba 38 000 Kč čistého měsíčně, přičemž žalobkyně tento příjem i řádně ověřila. Žalobkyně tak řádně zkoumala příjmovou stránku financí žalovaného, avšak již nijak nezkoumala výdajovou stránku jeho majetkových poměrů. Odvolací soud tak ve shodě se soudem okresním dospěl k závěru, že žalobkyně s ohledem na výše uvedené skutečnosti zcela nedostatečně zkoumala a prověřovala zejména otázku výdajů žalovaného, čímž nesplnila nároky požadované v souvislosti s odbornou péčí poskytovatele úvěru. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani okolnost, že by žalobkyně provedla lustraci žalovaného (byť s negativním výsledkem) v registru SOLUS, neboť je sice možno učinit závěr, že pokud by žalovaný byl v tomto registru veden, bylo by snad možno učinit závěr o jeho neschopnosti úvěr řádně splácet. Avšak nelze současně učinit závěr opačný, tedy takový, že z nevedení žalovaného v tomto registru by bylo možno dovozovat automaticky jeho schopnost úvěr řádně splácet. Rovněž ani lustrace žalovaného v registru NRKI nemá z tohoto pohledu žádný relevantní význam, neboť nemůže nic vypovídat o schopnostech žalovaného úvěr řádně splácet.

9. Pokud žalobkyně při svém posuzování úvěruschopnosti žalovaného vycházela pouze z výše uvedených skutečností, na jejichž základě dospěla k závěru o schopnosti žalovaného úvěr řádně splácet, postupovala tak zcela v rozporu s odbornou péčí, která řádné prověření a vyvození důsledků z něj vyžaduje jako jednu ze základních povinností poskytovatele úvěru. Odvolací soud tedy dospěl ve shodě se soudem okresním k závěru, že žalobkyně nedostála své povinnosti posoudit schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr s odbornou péčí, která přes změnu textace ustanovení § 86 ZoSÚ oproti ustanovení § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, žalující poskytovatelku spotřebitelského úvěru stále tíží, jak ostatně vyplývá z teleologického výkladu § 86 ZoSÚ (viz důvodová zpráva k tomuto ustanovení). V této souvislosti je potřeba rovněž zmínit, že k povinnosti poskytovatele úvěru řádně zkoumat schopnost budoucího dlužníka splácet poskytnutý úvěr jako jedné z jeho základních povinností se vyjádřil i Ústavní soud ve svém (již výše zmíněném) nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18.

10. Podle § 588 o. z. soud k neplatnosti právního jednání přihlíží i bez návrhu, je-li v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak, než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání (v tomto je možno se opřít i o závěry občanskoprávní teorie - Lavický, P. a kol., Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1 - 654). Komentář.

1. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 2084). Jinak by totiž byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli (jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti) pozitivním zásahem ze strany soudu. Tomu zcela konvenuje ustálená judikatura Soudního dvora Evropské unie, kterou je nezbytné zohlednit také v rámci konformního výkladu § 87 odst. 1 ZoSÚ, a tedy určení druhu neplatnosti zmiňované v tomto ustanovení, neboť Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. konformního výkladu. Vnitrostátní soud členského státu je tak povinen provést výklad vnitrostátního práva (v této věci § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 588 o. z.) v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008. Výklad je tak nutno provést zejména tak, aby dosáhl výsledku zamýšleného touto směrnicí, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C -106/89, EU:C: 1990, Océano Grupo SA C -240-244/98, EU:C: 2000, Konstantinos Adeneler C -212/04, EU:C: 2006). Toto zcela akceptoval také Nejvyšší soud ČR např. v rozsudku ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012 Soudní dvůr mnohokrát průřezově unijním spotřebitelským právem potvrdil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z moci úřední porušení některých jeho ustanovení - ve vztahu ke směrnici 93/13 rozsudkem ze dne 4. 6. 2009, Pannon GSM, C -243/08, EU:C: 2009, bod 32, ke směrnici Rady 85/577 EHS rozsudek ze dne 17. 12. 2009, Martín Martín, C -227/08, EU:C: 2009, bod 29, ke směrnici Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES rozsudkem ze dne 3. 10. 2013, Duarte Hueros, C -32/12, EU:C: 2013, bod 39. Odvolací soud tak nemá jakékoliv pochybnosti o tom, že tento závěr je nezbytné vztáhnout i na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES. Existuje totiž nezanedbatelné nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně (srov. rozsudek ze dne 4. 6. 2015, Faber, C -497/13, EU:C: 2015, bod 42 a citovaná judikatura). Z toho jednoznačně vyplývá, že spotřebitele by nebylo možné efektivně chránit, pokud by vnitrostátní soud neměl povinnost posoudit z moci úřední, zda byly splněny povinnosti vyplývající z norem unijního spotřebitelského práva (obdobně viz rozsudek ze dne 4. 10. 2007, Rampion a Godard, C -429/05, EU:C: 2007, body 61 a 65). Tato koncepce byla obecně akceptována i v ústavněprávní rovině (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bod 41).

11. Neposoudí-li proto poskytovatel úvěru s odbornou péčí podle ustanovení § 86 ZoSÚ schopnost spotřebitele úvěr řádně splácet, soud k neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 588 o. z. přihlíží, aniž by se jí spotřebitel (žalovaný) musel dovolat. Jedná se tedy o neplatnost absolutní, neboť porušení povinnosti s odbornou péčí posoudit schopnost dlužníka splácet úvěr, je možno považovat za jednání, které odporuje zákonu (§ 86 ZoSÚ), a které současně i zcela zjevně narušuje veřejný pořádek spočívající v požadavku na ochranu spotřebitele. Jeho smyslu a účelu totiž nelze dosáhnout jinak, než pozitivním zásahem ze strany soudu, aniž by byl popřen smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Rovněž v tomto směru tedy odvolací soud zcela sdílí závěry okresního soudu.

12. V tomto ohledu odvolací soud rovněž odkazuje na závěry rozsudku Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C -679/18. V této věci položil předběžnou otázku Okresní soud v Ostravě a dotazoval se na výklad článků 8 a 23 Směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ve vazbě na vnitrostátní právo, konkrétně § 87 ZoSÚ, který formuluje neplatnost smlouvy jako relativní. V tomto rozsudku Soudní dvůr jednoznačně dovodil, že články 8 a 23 směrnice č. 2008/48/ES musí být jednoznačně vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 směrnice, tj. k porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele a vyvodil z toho příslušné důsledky.

13. S ohledem na neplatnost (absolutní) smlouvy o úvěru si pak strany musí svůj vzájemný vztah vypořádat v režimu § 2993 o. z., podle kterého může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala, bylo-li plněno, aniž by tu byl platný závazek. Odvolací soud zcela souhlasí s žalobkyní v tom, že toto ustanovení (na rozdíl od úpravy platné do 31. 12. 2013) nezakládá možnost soudu bez návrhu žalovaného provést celkové vypořádání neplatné smlouvy (včetně plnění poskytnutých žalovaným žalobkyni), neboť předpokládá aktivitu žalovaného, tedy námitku vzájemného plnění ve formě požadavku žalovaného, aby byla vypořádána veškerá plnění, která sám žalobkyni poskytl. Nicméně odvolací soud dospěl k závěru, že před aplikací tohoto ustanovení má přednost speciální ustanovení § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ. To v případě smlouvy o úvěru neplatné z důvodu porušení povinnosti úvěrujícího uvedené v § 86 odst. 1 ZoSÚ ukládá spotřebiteli povinnost vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Jiné povinnosti z neplatné smlouvy spotřebiteli nevznikají, tedy ani povinnost vrátit žalobkyni úrok z nevrácené částky ve smyslu § 3002 o. z. Žalobkyně tak má nárok na vrácení toho, co podle neplatné smlouvy poskytla žalovanému, tedy nárok na vrácení jistiny úvěru, ponížený o plnění, které žalovaný podle téže smlouvy ke splnění své povinnosti uvedené v § 87 věty třetí ZoSÚ žalobkyni již poskytl.

14. Odvolací soud má za to, že jiný výklad shora uvedených dotčených zákonných ustanovení by byl v rozporu s principem poctivosti coby stěžejním principem soukromého práva zakotveným v § 3 odst. 2 písm. c) o. z., podle kterého nikdo nesmí pro nedostatek věku, rozumu nebo závislosti svého postavení utrpět nedůvodnou újmu; nikdo však také nesmí bezdůvodně těžit z vlastní neschopnosti k újmě druhých. Stejně tak je uvedený princip zachycen v § 6 odst. 1 a 2 o. z., podle kterého má každý povinnost jednat v právním styku poctivě a nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu. Nikdo nesmí těžit ani z protiprávního stavu, který vyvolal nebo nad kterým má kontrolu. Pokud by k zohlednění plnění poskytnutého spotřebitelem poskytovateli úvěru mohlo dojít jen na základě námitky vypořádání vzájemného plnění ve smyslu § 2993 o. z., pak by žalobkyně nepřípustně těžila z neplatného jednání, kterého se dopustila při sjednávání úvěrové smlouvy, a které spočívá v řádném neposouzení úvěruschopnosti žalovaného a následném poskytnutí úvěru žalovanému i přes nedostatečně zjištěné majetkové poměry žalovaného. Tím by žalobkyně těžila ze smlouvy o úvěru uzavřené za výše uvedených okolností, a to i při respektování zásady autonomie vůle a smluvní volnosti, která je však ve spotřebitelských vztazích zákonodárcem prolomena z důvodu ochrany fakticky slabší strany - spotřebitele. Nadto je dále nutno poukázat na právní úpravu uvedenou v § 4 odst. 2 o. z., podle kterého činí-li právní řád určitý následek závislým na něčí vědomosti, má se na mysli vědomost, jakou si důvodně osvojí osoba případu znalá, při zvážení okolností, které jí musely být v jejím postavení zřejmé. To platí obdobně, pokud právní řád spojuje určitý následek s existencí pochybností. Dle názoru odvolacího soudu nebyl žalovaný z objektivního hlediska v okamžiku žádosti o poskytnutí úvěru schopen rozpoznat, že žalobkyně řádně neplní svou povinnost zkoumat jeho úvěruschopnost, a že důsledkem nesplnění zákonné povinnosti dle § 86 odst. 1 ZoSÚ bude neplatnost smlouvy o úvěru. Nemohl-li tedy žalovaný jako průměrný spotřebitel důvod neplatnosti smlouvy o úvěru rozpoznat, nelze mu ani dávat k tíži, že nevznesl námitku vzájemného vypořádání nároku z titulu bezdůvodného obohacení z neplatně uzavřené smlouvy o úvěru, jak předpokládá § 2993 o. z.

15. Žalovaný jako smluvní strana neplatné smlouvy o úvěru od žalobkyně přijal částku 31 000 Kč, avšak dosud žalobkyni vrátil pouze částku 6 784 Kč, a proto je žalobkyni povinen vrátit ještě částku 24 216 Kč. Pokud tedy okresní soud přiznal žalobkyni výrokem I. svého rozsudku žalobkyni nárok na částku 24 216 Kč s úrokem z prodlení od [datum], je jeho rozhodnutí zcela správné, neboť odpovídá výzvě žalovaného k vrácení bezdůvodného obohacení učiněné žalobkyní v předžalobní výzvě ze dne [datum].

16. Žalovaný pak tedy není povinen žalobkyni vracet nad rámec výše uvedeného jakoukoliv jinou částku jistiny, ani příslušenství. Je-li totiž neplatná smlouva o úvěru, jsou neplatná veškerá ujednání v ní obsažená, tedy i ujednání o úroku a na jejich podkladě tak žalobkyni nemohl vzniknout nárok na zaplacení jakýchkoliv dalších částek.

17. S ohledem na výše uvedené skutečnosti pak odvolací soud dle § 219 o. s. ř. potvrdil svým výrokem I. rozsudek okresního soudu ve výroku II. ohledně částky 2 675,97 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení, jako věcně zcela správný. Stejně tak odvolací soud potvrdil jako zcela správný i nákladový výrok III. rozsudku okresního soudu, ohledně nějž je možno plně odkázat na přiléhavé odůvodnění rozsudku okresního soudu.

18. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení je odůvodněn § 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť plně procesně úspěšnému žalovanému v průběhu odvolacího řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.