15 Co 196/2022

Plný text

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Dagmar Gottwaldové a soudců Mgr. Jana Rýznara a Mgr. Karly Nekolové ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně sídlem adresa , stát anonymizováno zastoupená advokátem titul jméno příjmení sídlem ulice a číslo , PSČ obec proti žalované: osobní údaje žalované sídlem adresa zastoupená advokátem titul jméno příjmení sídlem adresa o zaplacení částky 545 058 EUR s příslušenstvím, k odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 2. 11. 2021, č. j. 12 C 368/2018-147,

I. Rozsudek okresního soudu se potvrzuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na plnou náhradu nákladů odvolacího řízení částku 129 072 Kč k rukám zástupce žalobkyně do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Napadeným rozsudkem okresní soud zavázal žalovanou zaplatit žalobkyni částku 545 058 EUR s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z této částky od , datum, do zaplacení (výrok I.) a současně zavázal žalovanou zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení částku 1 477 831,92 Kč (výrok II.). Okresní soud dospěl k závěru o důvodnosti žaloby, přičemž věc posoudil v souladu s Vídeňskou úmluvou OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží (dále jen„ CISG“), která byla publikována ve Sbírce zákonů pod č. 160/1991 Okresní soud dovodil, že mezi účastníky byla sjednána smlouva o koupi zboží, přičemž smluvní strany mají místa podnikání v různých státech. Přitom za smlouvu o koupi zboží dle CISG je nutno považovat i smlouvu o dodávce zboží, které má být vyrobeno nebo zhotoveno. Konkrétní obsah této smlouvy byl vtělen do její písemné podoby ze dne , datum, podepsané dne , datum, , přičemž obsah smlouvy byl modifikován jejím dodatkem ze dne , datum, , podepsaným rovněž dne , datum, . Na základě této smlouvy se žalobkyně zavázala dodat žalované předmět koupě, a to lis , anonymizováno, , spisová značka, , anonymizováno, s příslušenstvím a součástmi za cenu 2 860 000 EUR. Ve smlouvě ve znění jejího dodatku pak bylo dohodnuto, že žalovaná zaplatí žalobkyni dohodnutou cenu tak, že první zálohu ve výši 545 059 EUR zaplatí žalovaná po obdržení zálohové faktury a bankovní garance ve výši této zálohy se splatností 30 dní od podpisu kupní smlouvy (tedy od , datum, ). Žalobkyně vystavila a doručila žalované zálohovou fakturu na částku 545 058 EUR a poskytla jí bankovní záruku, přičemž okresní soud považoval za zcela nepodstatné, že se tak stalo již před podpisem písemné kupní smlouvy. Žalovaná však svou povinnost zaplatit uvedenou zálohu nesplnila a je s jejím splněním od , datum, v prodlení, neboť ji měla zaplatit do , datum, , tedy do 30 dnů od podpisu smlouvy. Okresní soud tak dospěl k závěru o důvodnosti žaloby, které v celém rozsahu vyhověl. Pokud žalovaná poukazovala v průběhu řízení na skutečnost, že od smlouvy odstoupila dopisem ze dne , datum, , pak okresní soud nepovažoval za prokázané doručení tohoto dopisu žalobkyni. Důkazní břemeno doručení odstoupení od smlouvy přitom leželo na žalované, která jej však neunesla a odeslání či doručení dopisu ze dne , datum, neprokázala. Okresní soud měl proto za to, že žalovaná uvedeným dopisem od smlouvy neodstoupila. I kdyby však žalovaná doručení odstoupení od smlouvy žalobkyni prokázala, nejednalo by se o účinné odstoupení, neboť podle čl. 49 odst. 1 písm. a) CISG mohla žalovaná od smlouvy odstoupit pouze pokud by žalobkyně nesplněním některé své povinnosti vyplývající ze smlouvy porušila tuto smlouvu podstatným způsobem. To ale nebylo v řízení tvrzeno, natož prokázáno. Podmínky pro řádné odstoupení od smlouvy tak nebyly naplněny, neboť dodání zboží bylo vázáno na předchozí zaplacení zálohy žalovanou. Stejně tak nebylo v řízení prokázáno, že by došlo k jakékoliv dohodě o ukončení smlouvy, přičemž pouze z přihlášení se žalobkyně k novému výběrovému řízení na dodavatele lisu pro žalovanou nelze bez dalšího usuzovat, že by k takové dohodě došlo. Z korespondence mezi účastníky je totiž zřejmé, že žalobkyně trvá na plnění z původní smlouvy. Důkazem existence dohody o ukončení smlouvy pak není ani okolnost, že žalobkyně vystavila žalované fakturu na zaplacení nároku na náhradu škody. Stejně tak vyhlášení nového výběrového řízení či poskytnutí nebo neposkytnutí dotace žalované nemá jakýkoliv vliv na existenci smluvních závazků mezi účastníky vyplývajících z předmětné smlouvy. Tyto okolnosti tak dle okresního soudu nemohly vést k závěru o nedůvodnosti nároku žalobkyně uplatněného v žalobě, kterému tak okresní soud v celém rozsahu vyhověl. Současně pak okresní soud zavázal žalovanou nahradit žalobkyni veškeré účelně vynaložené náklady řízení v částce 1 477 831,92 Kč.

2. Proti celému rozsudku okresního soudu si žalovaná podala včasné odvolání, jímž se domáhala jeho zrušení a vrácení věci okresnímu soudu k dalšímu řízení. Tento svůj návrh odůvodnila tím, že v průběhu řízení nebylo prokázáno doručení faktury ani bankovní záruky. Nadto není jasné, zda splatnost zálohy kupní ceny měla nastat 30 dnů od doručení zálohové faktury, či 30 dnů od uzavření kupní smlouvy. Zálohová faktura byla vystavena již dne , datum, , a to na částku 545 058 EUR, přičemž záloha měla činit 545 059 EUR. Dle žalované tak okresní soud přiznal žalobkyni nárok na předsmluvní zálohu ve výši 545 058 EUR, avšak se splatností dle kupní smlouvy. V tomto směru pak žalovaná považovala rozsudek okresního soudu za nepřezkoumatelný. Pokud by okresní soud vycházel z faktury ze dne , datum, , pak při splatnosti 30 dnů od vystavení by byla žaloba žalobkyně došlá soudu dne , datum, uplatněna po více než 3 letech. Stejně tak je žaloba uplatněna opožděně i v případě, že by se splatnost zálohy kupní ceny odvíjela od uzavření smlouvy – v takovém případě by měla být záloha splatná do , datum, . Žalovaná proto vznesla námitku promlčení. Žalovaná rovněž poukázala na skutečnost, že po 7 letech od uzavření kupní smlouvy již předmět koupě od žalobkyně neodebere a kupní smlouva tak nebude nikdy naplněna, a to i s ohledem na okolnost, že žalobkyně dosud žalované nic v rámci uzavřené kupní smlouvy ani nedodala. Podle § 433 německého občanského zákoníku je přitom jednou ze základních povinností prodávajícího obstarat kupujícímu vlastnictví k prodávané věci. Pokud ale žalovaná dosud žalobkyni nic nezaplatila a kupní smlouva obsahuje v čl. 3 ujednání, že zboží zůstává až do okamžiku úplného zaplacení majetkem prodávajícího, nelze mít za to, že by žalobkyně pro žalovanou obstarala vlastnictví lisovacího zařízení a nelze jí tedy ani přiznat nárok na zaplacení kupní ceny. V opačném případě by pak mohl soud zavázat žalovanou zaplatit žalobkyni i druhou zálohu kupní ceny ve výši 783 099 EUR v polovině dodací lhůty, tj. 12 týdnů od podpisu kupní smlouvy, a to aniž by žalovaná obdržela od žalobkyně jakékoliv věcné plnění. Žalovaná dále poukázala na ustanovení § 357 německého obchodního zákoníku s tím, že pokud od uzavření smlouvy dne , datum, uplynulo sedm let a nejsou jakékoliv známky toho, že by žalobkyně žalované cokoliv dle kupní smlouvy dodala, pak se jistě nejedná o obvyklou obchodní dobu dodání. Žalovaná nadto poukázala na skutečnost, že si v mezidobí pořídila obdobný lis u jiného dodavatele a žalovaná tak pro dodávku žalobkyně již nemá ani odpovídající prostory, ani finanční prostředky. Navíc lis, který by měl být dodán na základě předmětné kupní smlouvy, je již morálně zastaralý. Žalovaná je připravena uhradit žalobkyni škodu, která ji v souvislosti s činnostmi dle kupní smlouvy vznikla, ostatně v tomto duchu vystavila žalobkyně žalované i fakturu na částku 250 000 EUR. V tomto smyslu by pak mělo být vedeno i dokazování, a to ohledně prokázání výše nákladů, které žalobkyně vynaložila na výrobu lisu do současné doby. Pokud pak okresní soud neprovedl dokazování navrhované žalovanou v tomto směru, zcela zjevně tím pochybil.

3. Žalobkyně k odvolání žalované uvedla, že jej nepovažuje za důvodné a navrhla potvrzení rozsudku okresního soudu jako věcně správného. K námitce promlčení vznesené žalovanou žalobkyně uvedla, že se případ řídí subsidiárně německým právním řádem, podle nějž je promlčecí doba tříletá. Promlčecí doba pak počíná běžet až s koncem roku, ve kterém vznikl nárok a zároveň se věřitel dozvěděl o okolnostech zakládajících nárok a osobě dlužníka. Obě tyto podmínky, které musí být splněny kumulativně, nastaly v daném případě v roce , rok, , a proto běh promlčecí doby započal s koncem roku , rok, a skončil s koncem roku , rok, . A pokud byla žaloba podána v průběhu roku , rok, , byla tak podána včas a nárok žalobkyně tak nemůže být promlčen. Navíc se podle německého práva staví běh promlčecí doby po dobu mimosoudních jednání, za jejichž zahájení se považuje výzva k úhradě dluhu. V této konkrétní věci strany jednaly mimosoudně téměř po celý rok , rok, , což ještě dále posunulo konec promlčecí doby. Pokud pak žalovaná v odvolání uváděla, že smlouva nebude nikdy naplněna, tak toto není možno považovat za relevantní odvolací důvod a odvolání tak není možno považovat v této části za odůvodněné. Navíc se jedná o čirou spekulaci žalované, která vypovídá pouze o tom, že žalovaná nehodlá plnit sjednanou smlouvu ani v budoucnu. Pokud by bylo možno přistoupit na tuto argumentaci, pak by to znamenalo, že kterýkoliv dlužník by se pouze na základě svého jednostranného úmyslu mohl rozhodnout, že nebude plnit řádně uzavřenou smlouvu. Pokud by žalovaná chtěla smlouvu ukončit, pak žalobkyně přišla v průběhu řízení se zcela konkrétním návrhem podmínek, za kterých by byla ochotna ukončení smlouvy akceptovat. Na ně však žalovaná nepřistoupila a žalobkyni tak nezbývá, než na splnění smlouvy i nadále trvat. Žalovaná nesplnila svou základní povinnost k zaplacení zálohy kupní ceny vyplývající jí ze smlouvy, přičemž žalobkyně je povinna předmět koupě dodat do 7 měsíců od přijetí zálohy kupní ceny. Žalobkyni tak lhůta k dodání předmětu koupě v současné době ani nezapočala běžet, a protože v průběhu řízení nebylo prokázáno ukončení smlouvy jiným způsobem, je nárok žalobkyně po právu. Žalovaná totiž neprokázala odeslání odstoupení od smlouvy, a pokud by i tuto skutečnost prokázala, nejednalo by se o způsobilý důvod pro ukončení smlouvy.

4. Odvolací soud přezkoumal rozsudek okresního soudu v odvoláním napadeném rozsahu (tedy ve všech jeho výrocích), a to včetně řízení vydání rozsudku předcházejícího, neboť takto byl odvolacímu přezkumu odvoláním žalobce otevřen. Při přezkumu postupoval dle § 212a odst. 1, 2, 3 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen„ o. s. ř.“), přičemž vady uvedené v § 212a odst. 5 o. s. ř. odvolací soud neshledal, ostatně ty ani nebyly kterýmkoliv z účastníků tvrzeny. Odvolací soud pak dospěl k závěru o nedůvodnosti odvolání žalované.

5. Odvolací soud dále uvádí, že souhlasí se všemi skutkovými zjištěními učiněnými okresním soudem z jednotlivých důkazů, na něž je možno pro zestručnění plně odkázat.

6. Odvolací soud z hlediska právního posouzení rovněž souhlasí se soudem okresním, a to především v tom, že mezi účastníky byla sjednána smlouva, jejíž obsah byl vyjádřen v písemné podobě ve smlouvě podepsané dne , datum, , a to včetně dodatku k této smlouvě uzavřenému téhož dne. Z této smlouvy vyplývala povinnost žalobkyně dodat žalované lisovací zařízení typ , anonymizováno, , spisová značka, , anonymizováno, včetně dalšího sjednaného příslušenství a součástí. Odvolací soud rovněž souhlasí se soudem okresním v tom, že tuto smlouvu je nutno s ohledem na okolnost, že každá ze smluvních stran má sídlo v jiném státě, podřadit pod právní režim CISG (dle jejího čl. 1), přičemž pod režim této úmluvy je nutno podřadit dle čl. 3 CISG rovněž smlouvy o dodávce zboží, které má být vyhotoveno či vyrobeno, jak tomu bylo i v tomto případě. Výjimku tvoří pouze situace, kdy by se žalovaná zavázala dodat podstatnou část věcí nutných pro výrobu nebo zhotovení zboží, což však nebyl tento případ. Proto je nutno smlouvu ze dne , datum, posoudit optikou ustanovení CISG, jak správně učinil i okresní soud. Tomu pak odpovídá i smluvní ujednání obsažené v čl. 7 smlouvy, podle nějž pro smlouvu platí mezinárodní právo. Z tohoto ujednání pak odvolací soud dovozuje, že smluvní strany si výslovně nezvolily jako právo rozhodné pro smlouvu právo některého státu smluvní strany. Pouze pro případ, že by CISG (či jiná mezinárodní smlouva, jejímiž signatáři jsou země sídel obou smluvních stran – tj. Česká republika a Německo) neupravovala některou z otázek, kterou je potřeba v řízení řešit, je nutno aplikovat vnitrostátní právo. O jaké vnitrostátní právo se jedná, je nutno posoudit dle nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008, o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (dále jen„ nařízení Řím I“), neboť sídla obou smluvních stran jsou ve státech Evropské unie. Toto nařízení se vztahuje na smluvní závazkové vztahy podle občanského a obchodního práva v případě kolize právních řádů (čl. 1 nařízení Řím I). A protože (jak již bylo uvedeno výše) si smluvní strany nezvolily žádné vnitrostátní právo, kterým by se smlouva řídila, je nutno dle čl. 4 písm. a) nařízení Řím I dovodit, že právem rozhodným pro smlouvu o koupi zboží (tedy i předmětnou smlouvu) je právo země, v němž má obvyklé bydliště prodávající. Tedy v tomto případě žalobkyně. Odvolací soud tak má za to, že v oblastech nijak neupravených v CISG je nutno aplikovat právní řád Německa.

7. Pokud se týče termínu dodání lisovacího zařízení, pak v předmětné smlouvě (ve znění dodatku) si smluvní strany v čl. 5 ujednaly, že termín fyzického dodání lisovacího zařízení je 7 měsíců od přijetí první zálohy, v případě že i ostatní zálohy dle smlouvy budou uskutečněny včas. Odvolací soud má za to, že ve smlouvě tak nebyla jakkoliv vyjádřena povinnost žalobkyně dodat lisovací zařízení do konce roku , rok, či v návaznosti na poskytnutí dotace ze strany Ministerstva průmyslu a obchodu ČR, jak se snažila účelově tvrdit žalovaná. Veškerá argumentace žalované směřující k tomu, že předmětná smlouva byla smlouvou fixní, a že žalovaná nemá na poskytnutí plnění po , datum, jakýkoliv zájem, je tak zcela evidentně lichá. Tento závěr je pak možno dovodit již jen ze samotného smluvního ujednání obsaženého v čl. 5 smlouvy. Před uzavřením dodatku totiž toto ujednání znělo tak, že dodací termín je 24 měsíců od podpisu smlouvy, nejpozději však , datum, , a to v případě uhrazení zálohy do 30 dnů od podpisu smlouvy. Nicméně toto ujednání bylo ihned dne , datum, (tj. v den podpisu původní smlouvy) změněno ve výše uvedeném smyslu, z čehož lze jednoznačně dovodit, že pro žalovanou nebyl nijak klíčový termín dodání lisovacího zařízení do , datum, – jinak by zcela jistě trvala na původním smluvním ujednání.

8. Stejně tak se odvolací soud ztotožňuje se soudem okresním v hodnocení argumentace žalované, že žalobkyně nemá nárok na zaplacení kupní ceny proto, že dosud žalované nedodala lisovací zařízení (ani po více než 7 letech od uzavření smlouvy), přičemž pokud žalobkyni nevznikl nárok na zaplacení kupní ceny, nemůže jí vzniknout ani nárok na zaplacení její zálohy. Odvolací soud totiž ve shodě se soudem okresním dovodil, že z čl. 5 kupní smlouvy ve znění jejího dodatku vyplývá, že podmínkou dodání lisovacího zařízení je právě předchozí zaplacení zálohy na kupní cenu. Naopak ze smlouvy nelze jakkoliv dovodit, že by podmínkou pro zaplacení zálohy kupní ceny bylo předchozí dodání zboží. Tedy ani za situace, kdy žalobkyně dosud žalované lisovací zařízení nedodala, nemůže to mít jakýkoliv vliv na povinnost žalované zaplatit zálohu kupní ceny. V této souvislosti pak zcela zjevně neobstojí ani argumentace žalované uvedená v odvolání a týkající se aplikace ustanovení německého práva. Jednak tato ustanovení není možno na danou věc aplikovat, neboť věc je podřízena úpravě uvedené v CISG, nicméně i kdyby bylo možno na danou věc aplikovat žalovanou zmiňovaná ustanovení, nemělo by to na posouzení věci jakýkoliv vliv. Žalovaná totiž zcela přehlíží, že žalobkyni dosud nevznikla povinnost dodat žalované předmětné lisovací zařízení (a obstarat jí vlastnické právo k němu), přičemž tato povinnost žalobkyni vznikne až zaplacením zálohy kupní ceny. Teprve poté začne žalobkyni běžet sedmiměsíční lhůta k dodání lisovacího zařízení. Pokud tedy došlo k více než sedmileté prodlevě mezi uzavřením kupní smlouvy a dodáním lisovacího zařízení, nelze to jakkoliv dávat za vinu žalobkyni, ale naopak jen a pouze žalované, která si dosud nesplnila svou základní povinnost, a to zaplatit zálohu kupní ceny. Žalovaná tak v této souvislosti nemůže argumentovat ani tím, že dobu delší než 7 let nelze považovat za obvyklou dobu dodání předmětného lisovacího zařízení. Rovněž poukaz žalované na okolnost, že po více než sedmi letech od uzavření smlouvy předmět koupě morálně zastaral, je z tohoto důvodu také zcela nepřípadný.

9. Odvolací soud má také za to, že byly plněny podmínky pro vznik nároku žalobkyně na zaplacení zálohy kupní ceny stanovené v čl. 3 kupní smlouvy, tedy že došlo k vystavení zálohové faktury (faktura , číslo, ) a bankovní záruky (osvědčení o záruce č. , anonymizováno, ). Pokud se týče faktury , číslo, pak (jak již dříve zjistil okresní soud), tato byla vystavena dne , datum, na částku 545 058 EUR jako zálohu podle kupní smlouvy na vysekávací automat se 4 ojnicemi typ , anonymizována dvě slova, , spisová značka, , anonymizováno, . Osvědčení o záruce , anonymizováno, ze dne , datum, se pak týkalo (jak zjistil v prvostupňovém řízení okresní soud) výroby, dodávky a montáže vysekávacího automatu se 4 ojnicemi typ ebu , anonymizováno, , spisová značka, , anonymizováno, a technického přívodního zařízení, a to pro částku 545 058 EUR u , anonymizována dvě slova, , anonymizováno, , se sídlem , adresa, . Je tedy zcela evidentní, že jak faktura , číslo, tak i osvědčení o záruce č. , anonymizováno, , se týkaly předmětné kupní smlouvy uzavřené mezi účastníky. Odvolací soud pak má za to, že tyto listiny byly současně i doručeny žalované, a to ještě předtím, než nastala splatnost zálohy kupní ceny dle čl. 3 kupní smlouvy. Tuto skutečnost pak odvolací soud dovozuje z tvrzení samotné žalované, která v průběhu prvostupňového řízení uváděla, že okolnost, že žalobkyně nedodá lis včas, jí byla zřejmá již v době, kdy měla být zaplacena zálohová faktura (tedy do , datum, ). Je tedy evidentní, že sama žalovaná nijak nezpochybňovala doručení předmětné faktury před , datum, , přičemž současně je nutno dovodit, že dle tvrzení samotné žalované byly do , datum, splněny i podmínky pro nastoupení splatnosti zálohy kupní ceny, tedy mimo jiné i doručení osvědčení o bankovní záruce – bez něj by nemohla splatnost zálohy kupní ceny dle smlouvy nastat. Tyto okolnosti (spočívající v tom, že byly splněny podmínky pro zesplatnění nároku na zálohu kupní ceny v podobě doručení zálohové faktury a bankovní záruky) pak ostatně ve své výpovědi potvrdil i jednatel žalované , titul, , jméno, , příjmení, , který uvedl, že zálohovou fakturu žalovaná nezaplatila, protože na její úhradu neměla finanční zdroje. Pokud by nebyly splněny podmínky klíčové pro nastolení splatnosti zálohy kupní ceny, pak by jistě jednatel žalované neměl za to, že je namístě, aby žalovaná zálohu kupní ceny na základě zálohové faktury zaplatila. Současně pak odvolací soud zcela souhlasí se soudem okresním v tom, že žalovaná ani nijak nereagovala na dopis jednatele žalobkyně ze dne , datum, , v němž je výslovně uvedeno, že žalované byla již dříve zaslána zálohová faktura a bankovní záruka. Pokud by žalovaná tyto listiny od žalobkyně neobdržela, bylo by pak zcela logické, aby na tuto skutečnost žalovaná žalobkyni upozornila. Pokud tak žalovaná neučinila (a učinila tak až v rámci podaného odvolání) a naopak se do té doby chovala a vyjadřovala tak, jako by jí tyto listiny doručeny byly, je zcela evidentní, že žalovaná měla ke dni , datum, ve svém držení jak zálohovou fakturu, tak i bankovní záruku, jako předpoklady pro zaplacení zálohy na kupní cenu.

10. Byla tak splněna i poslední podmínka stanovená v čl. 3 kupní smlouvy, dle níž je žalovaná povinna zaplatit žalobkyni zálohu ve výši 545 059 EUR po obdržení zálohové faktury a bankovní garance se splatností 30 dnů od podpisu kupní smlouvy. Přitom 30 dnů od podpisu kupní smlouvy (od , datum, ) uplynulo dne , datum, , a v té době již byla žalované doručena zálohová faktura i bankovní garance. Z výše uvedeného smluvního ujednání pak nelze jakkoliv dovodit, že by zálohová faktura či bankovní záruka měly být žalované doručeny až po podpisu smlouvy. Tedy i pokud by zálohová faktura a bankovní záruka byly žalované doručeny ještě před podpisem smlouvy, nemělo by to žádný vliv na splatnost zálohy kupní ceny do 30 dnů od podpisu kupní smlouvy. Na celé věci nemůže nic změnit ani okolnost, že dle smlouvy má žalobkyně nárok na zaplacení zálohy ve výši 545 059 EUR, avšak domáhá se úhrady pouze 545 058 EUR. Žalobkyně se tak pouze domáhá úhrady svého nároku v nižší výši, než na kterou by mohla mít nárok.

11. V této souvislosti pak odvolací soud považuje za nutné dále doplnit, že nárok žalobkyně uplatněný v žalobě je zcela evidentně nárokem na zaplacení zálohy kupní ceny, ohledně něhož byla i vystavena zálohová faktura, byť se tak stalo ještě před podpisem samotné kupní smlouvy. Nelze tak mít jakkoliv za to, že by se snad jednalo o fakturu na předsmluvní zálohu, neboť v zálohové faktuře ani není jakkoliv uvedena splatnost nároku. V tomto smyslu pak nelze jakkoliv považovat rozsudek okresního soudu za nepřezkoumatelný, jak se snaží nastínit žalovaná ve svém odvolání, neboť je zcela zřejmé, jaký nárok a z jakého důvodu okresní soud žalobkyni přiznal.

12. Odvolací soud tak zcela ve shodě se soudem okresním považuje nárok žalobkyně uplatněný v žalobě za zcela důvodný co do jistiny, i co do požadovaného příslušenství. Ohledně něj je možno pro zestručnění zcela odkázat na příslušnou pasáž odůvodnění rozsudku okresního soudu, k níž odvolací soud považuje za nutné dodat pouze následující. V rámci čl. 78 CISG je upraven nárok požadovat úroky z prodlení v případě prodlení s úhradou kupní ceny. V tomto ustanovení však není nijak řešena výše těchto úroků, přičemž (jak již bylo uvedeno výše v odstavci 6. tohoto rozsudku), tuto oblast je nutno řešit v souladu s vnitrostátním právním řádem, a to právním řádem Německa, jak zcela správně učinil a v odůvodnění svého rozsudku uvedl i okresní soud.

13. Existující nárok žalobkyně na zaplacení zálohy kupní cenu by případně mohl zaniknout tehdy, pokud by následně došlo k zániku samotné kupní smlouvy. To však nebylo v průběhu řízení zjištěno. Pokud žalovaná uváděla, že odstoupila od smlouvy dopisem ze dne , datum, , pak odvolací soud nemá za to, že by toto odstoupení mohlo způsobit zamýšlené právní následky. Podmínky pro odstoupení od předmětné kupní smlouvy je totiž nutno posoudit v souladu s CISG, která upravuje podmínky pro odstoupení od kupní smlouvy ve svém čl.

49. Podle tohoto ustanovení může kupující (žalovaná) odstoupit od kupní smlouvy jen tehdy, jestliže prodávající (žalobkyně) nesplněním některé povinnosti z kupní smlouvy nebo z CISG porušil kupní smlouvu podstatným způsobem, nebo v případě nedodání zboží v dodatečné lhůtě určené kupujícím, případně pokud prodávající prohlásí, že nedodá zboží v takto určené lhůtě. Současně pak může kupující od smlouvy odstoupit v souladu s čl. 72 CISG, pokud před dobou plnění kupní smlouvy je zřejmé, že jedna ze stran tuto smlouvu podstatně poruší. Odvolací soud má za to, že důvod pro odstoupení od smlouvy uvedený žalovanou v dopise ze dne , datum, nenaplňuje ani jeden z výše uvedených důvodů pro řádné odstoupení od kupní smlouvy uzavřené dle CISG. Žalovaná totiž v tomto odstoupení od smlouvy uvedla, že od smlouvy odstupuje proto, že nikdo z dodavatelů lisu není schopen splnit termín předání lisu k , datum, a tím splnit podmínky výběrového řízení projektu , anonymizováno, , spisová značka, Odvolací soud má však za to, že takto (do , datum, ) nebyla doba plnění kupní smlouvou stanovena, a proto nelze dovodit, že by nedodání lisovacího řízení do této doby bylo možno považovat za jakékoliv porušení kupní smlouvy ze strany žalobkyně jako prodávající, natož za porušení podstatné. Odvolací soud tak uzavírá, že k odstoupení od kupní smlouvy dopisem ze dne , datum, nemohlo dojít, a to ani kdyby bylo prokázáno jeho řádné doručení žalobkyni. V tomto ohledu má odvolací soud za to, že okresní soud pochybil, neboť sice žalovanou poučil dle § 118a odst. 3 o. s. ř. o povinnosti označit důkazy k prokázání jejího tvrzení o doručení tohoto dopisu žalobkyni, avšak toto poučení nezopakoval poté, co byly provedeny důkazy navržené žalovanou na základě tohoto poučení. Odvolací soud má v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu ČR (např. rozsudek velkého senátu ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011, který byl publikován ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu ČR pod č. 115/2012, a na něj celá řada navazujících rozhodnutí) za to, že účastník by měl být vyrozuměn o tom, že neunáší břemeno důkazní pokaždé, pokud jím tvrzené skutečnosti nejsou prokázány důkazy, které navrhl, a které byly soudem provedeny. Pouze v takovém případě totiž účastník v každém okamžiku ví, zda své břemeno důkazní unáší, či nikoliv a nemůže být jakkoliv v tomto směru na pochybách. Okresní soud proto dle odvolacího soudu pochybil, pokud vycházel z neunesení břemene důkazního žalovanou ohledně prokázání doručení dopisu ze dne , datum, žalobkyni, aniž by žalovanou před vyhlášením svého rozhodnutí poučil v tomto směru dle § 118a odst. 3 o. s. ř. Nicméně s ohledem na okolnost, že i kdyby byl dopis ze dne , datum, žalobkyni řádně doručen, nemělo by to na posouzení věci žádný vliv (neboť ani tak by nebylo odstoupení od smlouvy dopisem ze dne , datum, účinné), odvolací soud již nepovažoval za nutné toto poučení žalované dávat v průběhu odvolacího řízení. Nemohlo by to totiž vést k jakémukoliv jinému rozhodnutí o věci.

14. Odvolací soud proto uzavírá, že nemá ve shodě se soudem okresním za to, že by došlo k zániku předmětné kupní smlouvy odstoupením od smlouvy dopisem žalované ze dne , datum, , přičemž jiný důvod zániku této smlouvy žalovaná ani v průběhu řízení netvrdila a ani jinak nevyšel najevo. Zánik smlouvy pak nelze mít dle odvolacího soudu za prokázaný tím, že žalobkyně vystavila žalované fakturu na částku představující škodu, která žalobkyni vznikla započetím výroby lisovacího zařízení. Takovou fakturu žalobkyně zcela jistě mohla vystavit i v případě, kdy by smlouva nadále existovala, a to jen z důvodu, aby žalovaná uhradila žalobkyni vzniklou škodu, což by mohlo být pro žalobkyni motivací k následnému ukončení kupní smlouvy a vyvázání žalované z povinnosti hradit celou kupní cenu v případě dodání lisovacího zařízení. Rovněž ani z toho, že se žalobkyně přihlásila do dalšího výběrového řízení vyhlášeného žalovanou na dodání shodného lisovacího zařízení, nelze jakkoliv dovozovat, že by žalobkyně považovala kupní smlouvu ze dne , datum, za zaniklou. Je přeci právem žalované vyhlásit tolik výběrových řízení, kolik uzná za vhodné, přičemž žalobkyně není povinna zkoumat, zda žalovaná má prostory a dostatek financí na to, aby si pořídila dvě zcela shodná lisovací zařízení. Tvrzení žalované v tomto ohledu jsou pak z pohledu existence kupní smlouvy a jejího zániku zcela irelevantní. V tomto smyslu je možno rovněž odkázat na odůvodnění rozsudku okresního soudu, konkrétně odstavec 37. Odvolací soud pouze závěrem považuje za nutné uvést, že žalovaná zcela přehlíží fakt, že uzavřela kupní smlouvu, z níž je pro ní možno se vyvázat pouze právním řádem předpokládanými způsoby, z nichž ani jeden žalovaná netvrdila. Tvrzení uváděná žalovanou a shora popsaná jsou pak zcela nepřípadná a nemohou ani mít za následek zánik předmětné kupní smlouvy, jíž jsou smluvní strany i nadále vázány. Pokud by žalovaná chtěla tento smluvní vztah ukončit, bude tak muset učinit buď jednostranným jednáním (např. již výše zmíněným odstoupením), které však bude muset splňovat právním řádem předpokládané důvody, či jednáním dvoustranným, tedy dohodou se žalobkyní na ukončení smlouvy. Pokud totiž za současného stavu bude žalobkyně plnit své smluvní povinnosti, bude je muset plnit i žalovaná, a to včetně zaplacení dalších částí kupní ceny.

15. V souvislosti s odstoupením od smlouvy dopisem ze dne , datum, pouze odvolací soud poukazuje na skutečnost, že okresní soud v odůvodnění svého rozsudku (v odstavci 37.) uvádí nesprávné datum dopisu, jímž měla žalovaná od kupní smlouvy odstoupit, jako , datum, . Správně má být přitom uvedeno, že se jednalo o dopis ze dne , datum, . Odvolací soud však tuto skutečnost považuje za pouhou písařskou chybu okresního soudu, což vyplývá i z toho, že sama žalovaná nikdy v průběhu řízení netvrdila, že by odstoupila od předmětné smlouvy dopisem ze dne , datum, . Naopak v průběhu řízení žalovaná poukazovala v souvislosti s odstoupením od smlouvy právě a jen na dopis ze dne , datum, .

16. Odvolací soud dále považuje za nutné vypořádat námitku promlčení vznesenou žalovanou, kterou považuje také za nedůvodnou. Na otázku promlčení je nutno dle odvolacího soudu aplikovat nikoliv vnitrostátní německou úpravu, ale úpravu obsaženou v Úmluvě o promlčení při mezinárodní koupi zboží, která v ČR vyšla jako vyhláška č. 123/1988 Sb., a která stanoví okolnosti běhu promlčecí lhůty v případě smluv o mezinárodní koupi zboží – tedy smluv uzavřených dle CISG, tedy i předmětné kupní smlouvy. V této úmluvě je stanovena čtyřletá promlčecí lhůta (čl. 8), která začíná běžet dnem, kdy bylo možno poprvé právo uplatnit v právním řízení (čl. 9 odst. 1), tedy v tomto případě v první den prodlení žalované se zaplacením zálohy kupní ceny, tedy dne , datum, . Přitom promlčecí lhůta přestává dle čl. 13 této úmluvy běžet, když věřitel za účelem uspokojení učiní jakýkoliv právní úkon, jenž se považuje podle práva místa soudu, za zahájení soudního řízení proti dlužníkovi – tedy v tomto případě podá žalobu v této věci. A protože ta byla podána dne , datum, , nelze mít za to, že by byl nárok žalobkyně v ní uplatněný promlčen.

17. Pokud tedy okresní soud žalobě v celém rozsahu vyhověl, je nutno jeho rozhodnutí považovat za korektní. Nebylo totiž jakkoliv zapotřebí zjišťovat výši škody, která žalobkyni v souvislosti s výrobou lisovacího zařízení vznikla, neboť žalobkyně se domáhala úhrady zálohy kupní ceny (tedy plnění ze smlouvy), které je možno považovat za důvodné. Okresní soud tudíž nijak nepochybil, pokud nevedl žádné dokazování ohledně této případné škody. S ohledem na všechny výše uvedené skutečnosti proto odvolací soud v souladu s § 219 o. s. ř. potvrdil výrokem I. tohoto rozsudku rozsudek okresního soudu v jeho meritorní části (výroku I.) jako věcně zcela správný. Současně pak odvolací soud stejným výrokem potvrdil i věcně správný nákladový výrok II., který považuje za věcně rovněž zcela správný. Ohledně výše přiznaného nároku na náhradu nákladů řízení před okresním soudem pak odvolací soud plně odkazuje na příslušnou část odůvodnění rozsudku okresního soudu s tím, že žalobkyně nad rámec částky přiznané jí rozsudkem okresního soudu žádné další nároky na náhradu nákladů řízení nepožadovala.

18. Ohledně náhrady nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud ve smyslu § 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. s tím, že žalobkyni, která byla i v rámci odvolacího řízení plně procesně úspěšná, přiznal vůči žalované nárok na plnou náhradu nákladů odvolacího řízení. Tyto náklady v celkové výši 129 072 Kč sestávají z odměny advokáta zastupujícího žalobkyni za 2 úkony právní služby, a to za sepis vyjádření k odvolání žalované ze dne , datum, (§ 11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif – dále jen„ advokátní tarif“) a za účast u jednání odvolacího soudu dne , datum, (§ 11 odst. 1 písm. g) advokátního tarifu). Výši odměny za úkon právní služby bylo nutno v souladu s § 8 odst. 1 advokátního tarifu určit přepočtem tarifní hodnoty (žalované jistiny ve výši 545 058 EUR) na České koruny, a to vždy ke dni započetí úkonu právní služby. Jak odvolací soud zjistil z internetových stránek České národní banky, činil ke dni , datum, kurz 1 EUR částku 24,58 Kč a ke dni , datum, kurz 1 EUR částku 23,62 Kč. Tarifní hodnota tak ke dni , datum, činila částku 13 397 525,64 Kč, z níž činí odměna advokáta dle § 8 odst. 1 ve spojení s § 7 bod 7. advokátního tarifu částku 49 660 Kč. Odměna advokáta za úkon učiněný dne , datum, pak činí z tarifní hodnoty 12 874 269,96 Kč dle § 8 odst. 1 ve spojení s § 7 bod 7. advokátního tarifu částku 49 460 Kč. Celková odměna advokáta za dva úkony právní služby učiněné v odvolacím řízení tak činí celkem částku 99 120 Kč. Do nákladů žalobkyně je dále nutno započítat náhradu hotových výdajů jejího zástupce k výše uvedeným dvěma úkonům právní služby po 300 Kč (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu), tedy celkem částku 600 Kč. Žalobkyni byl dále přiznán nárok na cestovné jejího zástupce za jízdu k jednání odvolacího soudu dne , datum, osobním vozidlem , značka automobilu, , , registrační značka, , ze sídla zástupce žalobkyně v celkové délce 754 km tam i zpět, při průměrné spotřebě 4,3 l motorové nafty na 100 km a její ceně ve výši 44,10 Kč dle § 4 písm. c) vyhlášky č. 467/2022 Sb., a základní náhradu ve výši 5,20 Kč za 1 km jízdy dle § 1 písm. b) této vyhlášky, tedy v celkové částce 5 351 Kč. Za tuto cestu zástupci žalobkyně rovněž přísluší náhrada za promeškaný čas ve výši 1 600 Kč, a to za 16 započatých půlhodin po 100 Kč dle § 14 odst. 3 advokátního tarifu. Vzhledem k tomu, že zástupce žalobkyně je plátcem DPH, vznikl mu ve smyslu § 137 odst. 3 o. s. ř. rovněž nárok na náhradu za 21% DPH z výše zmíněných nákladů v celkové výši 106 671 Kč, a to v částce 22 401 Kč. K zaplacení částky náhrady nákladů odvolacího řízení ve výši 129 072 Kč pak odvolací soud zavázal žalovanou výrokem II. tohoto rozsudku.

19. Lhůty k plnění byly stanoveny v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. v délce tří dnů, neboť pro stanovení lhůty delší či povolení splátek nebylo shledáno žádných důvodů vyplývajících z obsahu spisu a ostatně tyto skutečnosti nebyly žádným z účastníků řízení ani tvrzeny.