15 Co 2/2026

Plný text

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Dagmar Gottwaldové a soudců Mgr. Jana Rýznara a Mgr. Karly Nekolové ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně , IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované , narozená dne Datum narození žalované bytem Adresa žalované o zaplacení částky 30 657,44 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Karviné, pobočka v Havířově, ze dne 23. 9. 2025, č. j. 108 C 197/2025-46,

I. Rozsudek okresního soudu se v odvoláním napadeném rozsahu, tj. ve výrocích I. a II. ohledně úroku z prodlení z částky 25 460 Kč, mění následovně:Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni úrok z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 25 460 Kč za dobu od 9. 1. 2025 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení částku 4 214 Kč k rukám zástupce žalobkyně do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na plnou náhradu nákladů odvolacího řízení částku 3 699 Kč k rukám zástupce žalobkyně do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Okresní soud odvoláním napadeným rozsudkem zavázal žalovanou zaplatit žalobkyni částku 25 460 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku s tím, že pokud žalovaná tuto povinnost nesplní, je povinna od čtvrtého dne od právní moci rozsudku až do zaplacení platit žalobkyni úrok z prodlení ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou, zvýšené o osm procentních bodů a platné pro první den příslušného kalendářního pololetí, v němž trvá prodlení žalované (výrok I.), dále žalobu zamítl ohledně částky 5 197,44 Kč, kapitalizovaného úroku v částce 2 018,05 Kč a úroku z prodlení v zákonné výši z částky 27 384,40 Kč od 9. 1. 2025 do zaplacení (výrok II.) a žalovanou zavázal zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení částku 4 068 Kč (výrok III.). Okresní soud dospěl po provedeném dokazování k závěru, že mezi účastníky byla dne 1. 2. 2024 uzavřena smlouva o úvěru, kterou posoudil jako spotřebitelskou a dospěl k závěru o její neplatnosti, neboť žalobkyně nezkoumala dostatečně úvěruschopnost žalované. V závislosti na následném závěru o neplatnosti smlouvy o úvěru pak okresní soud dovodil, že žalovaná se na úkor žalobkyně obohatila o částku 25 460 Kč, neboť z vyčerpané částky úvěru 30 484 Kč žalovaná dosud vrátila pouze částku 5 024 Kč. Nad rámec této částky proto okresní soud žalobu zamítl, neboť žalobkyni nelze v důsledku neplatnosti smlouvy přiznat žádné nároky vyplývající ze smlouvy. Pokud se jedná o úrok z prodlení z přiznané jistiny ve výši 25 460 Kč, pak k tomu okresní soud uvedl, že ustanovení § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“), je speciálním ustanovením k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení. Z tohoto ustanovení vyplývá povinnost žalované vrátit žalobkyni jistinu úvěru v době přiměřené možnostem žalované. Pokud pak spotřebitel vrací jistinu úvěru v době přiměřené jeho možnostem, nemůže se dostat do prodlení a žalobkyni tak nemůže vzniknout nárok na úrok z prodlení dle § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). V této věci nedošlo mezi účastníky k dohodě o splatnosti, a protože žalovaná ničeho netvrdila ohledně svých možností jistinu úvěru splácet, vycházel okresní soud z toho, že je v jejích možnostech uhradit dluh do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Pro případ prodlení se zaplacením jistiny úvěru k tomuto dni pak okresní soud přiznal žalobkyni rovněž nárok na úrok z prodlení.

2. Proti části výroků I a II. v rozsahu nepřiznaného úroku z prodlení podala žalobkyně včasné odvolání, jímž se domáhala změny rozsudku okresního soudu tak, aby žalovaná byla zavázána zaplatit jí úrok z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 25 460 Kč za dobu od 9. 1. 2025 do zaplacení. Žalobkyně uvedla, že okresní soud pochybil, pokud zjišťoval dobu přiměřenou možnostem žalované z moci úřední. V této souvislosti odkázala na rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2022, sp. zn. 24 Co 40/2002, podle nějž přiměřenost lhůty k vydání bezdůvodného obohacení bez dalšího plyne z toho, že ji stanovil sám žalobce a žalovaný proti této lhůtě nikterak neprotestoval, a to ani z hlediska ustanovení § 87 odst. 3 ZoSÚ. Žalobkyně má přitom za to, že tvrdit a prokazovat svou schopnost vrátit nesplacenou jistinu úvěru má žalovaná, neboť z toho pro sebe vyvozuje prospěch. Za situace, kdy žalovaná výslovně uvedla, že je schopna vrátit bezdůvodné obohacení žalobkyni, okresní soud narušil rovnost účastníků, pokud sám rozhodl, že žalovaná není schopna bezdůvodné obohacení vrátit a není tedy v prodlení. Žalobkyně dále poukázala na článek JUDr. Marka Jägera, Ph.D. (JÄGER, Marek. Záhada splatnosti pohledávky na vydání bezdůvodného obohacení z neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru. Právní rozhledy, 2022, č. 23-24, s. 808-812), ve kterém se uvádí, že skutkové zjištění, že není v možnostech spotřebitele splnit dluh spočívající v povinnosti vydat věřiteli bezdůvodné obohacení, které získal na úkor poskytovatele přijetím peněžních prostředků na základě neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru, prospívá právnímu postavení spotřebitele, protože prodlužuje splatnost odpovídající pohledávky věřitele. Jde o skutečnosti, kterých se dlužník dovolává jako skutkové podstaty právní normy jemu příznivé. Je to proto spotřebitel jako dlužník, kdo je nositelem procesní povinnosti ve sporném řízení skutkově tvrdit, jaké jsou jeho možnosti splnit uvedený dluh, a o takto uplatněných skutkových tvrzeních navrhnout důkazní prostředky. Není na soudu, aby bez podkladu ve zjištěném skutkovém stavu hodnotil možnosti spotřebitele splnit tento dluh na základě vlastních domněnek. Žalobkyně závěrem uvedla, že dle ní se žalovaná dostala do prodlení již v listopadu 2024, neboť v té době ji žalobkyně vyzvala k vrácení bezdůvodného obohacení, čímž došlo k zesplatnění dluhu. Žalobkyně se však i přesto domáhá zaplacení úroku z prodlení až od 9. 1. 2025.

3. Žalovaná se k odvolání žalobkyně nijak nevyjádřila.

4. Odvolací soud přezkoumal rozsudek okresního soudu v odvoláním napadeném rozsahu, tedy v rozsahu úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 25 460 Kč za dobu od 9. 1. 2025 do zaplacení uvedeném ve výroku II. rozsudku okresního soudu. Odvolací soud však má současně za to, že žalobkyně napadla rozsudek okresního soudu i v jeho výroku I., a to ve lhůtě splatnosti tam přisouzené částky 25 460 Kč. Žalobkyně totiž svým odvoláním de facto napadla také závěr okresního soudu, že žalované vznikla povinnost vrátit jistinu poskytnutého úvěru teprve rozhodnutím soudu. Tím žalobkyně zjevně napadá závěr okresního soudu o splatnosti dlužné jistiny úvěru ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ. V uvedeném rozsahu pak odvolací soud provedl přezkum rozsudku okresního soudu ve smyslu § 212a odst. 1, 2, 3 a 5 o. s. ř., přičemž žádné vady řízení uvedené v § 212a odst. 5 o. s. ř. neshledal. Po takto provedeném přezkumu pak dospěl odvolací soud k závěru, že odvolání žalobkyně je důvodné.

5. Odvolací soud předesílá, že s ohledem na okolnost, že kromě napadené části nabyl rozsudek okresního soudu odděleně právní moci, je nutno při posouzení nároku žalobkyně na úrok z prodlení z částky 25 460 Kč vyjít z následujících skutečností, které již není odvolací soud oprávněn jakkoliv přezkoumávat. Jedná se zejména o okolnost, že žalovaná je povinna žalobkyni zaplatit částku 25 460 Kč přiznanou okresním soudem žalobkyni výrokem I. jeho rozsudku. Odvolací soud tak při svém rozhodování bez dalšího vycházel ze skutečnosti, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni tuto částku jakožto nesplacenou jistinu úvěru ve smyslu § 87 ZoSÚ v důsledku závěru o neplatnosti smlouvy o úvěru. Ostatně tento závěr okresního soudu nebyl ani žádným z účastníků v průběhu odvolacího řízení jakkoliv zpochybňován.

6. Odvolací soud se proto dále pouze zaměřil na posouzení otázky týkající se splatnosti částky 25 460 Kč ve smyslu § 87 odst. 1 věta třetí ZoSÚ. V tomto ohledu vycházel ze skutkových zjištění okresního soudu, na něž je možno pro zestručnění plně odkázat. Odvolací soud však považoval za nutné doplnit dokazování provedené dříve okresním soudem ve smyslu § 213 odst. 4 o. s. ř. o důkaz v podobě listiny s označením oznámení o odchozí platbě. Konkrétní skutková zjištění učiněná z tohoto důkazu pak odvolací soud pro větší přehlednost uvádí níže v rámci právního hodnocení věci.

7. Jak vyplývá z výše zmíněného § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ, je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Z důvodové zprávy k tomuto ustanovení se podává, že smyslem a účelem zkoumané právní úpravy bylo, aby se dluh spotřebitele na vrácení jistiny poté, co je smlouva shledána neplatnou pro porušení povinnosti poskytovatele úvěru zkoumat úvěruschopnost žadatele, nestal splatným ihned, ale aby splatnost byla vázána na jeho faktické schopnosti a možnost jistinu vrátit tak, aby se nedostal ihned do prodlení s vrácením jistiny jen proto, že jeho aktuální možnosti a schopnosti k vrácení celé jistiny nejsou dány.

8. Odvolací soud již ve svém rozsudku ze dne 23. 2. 2022, č. j. 15 Co 22/2022-183, formuloval právní závěr, že ustanovení § 87 odst. 1 věta třetí ZoSÚ stanoví zvláštní splatnost (hmotněprávní splatnost, nikoliv pariční lhůtu) nároku na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého absolutně neplatnou smlouvou o spotřebitelském úvěru v důsledku porušení povinnosti poskytovatele úvěru zkoumat úvěruschopnost spotřebitele. Do prodlení s povinností vrátit jistinu spotřebitelského úvěru se spotřebitel dostane jen tehdy, pokud nevrátí jistinu úvěru v době přiměřené jeho možnostem a schopnostem. Odvolací soud je toho názoru, že spotřebitel se vždy dostane v souladu s § 87 odst. 1 ZoSÚ do prodlení s vrácením té části jistiny, kterou věřiteli nevrátí, ačkoliv je to v jeho schopnostech a možnostech. Z takové části jistiny pak náleží věřiteli nárok na úrok z prodlení v zákonné sazbě.

9. Tyto závěry nejsou dle odvolacího soudu v rozporu se závěry uvedenými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, neboť v tam uvedeném případě dovolací soud řešil skutkově odlišný případ, kdy soudy odvozovaly splatnost nároku na vydání bezdůvodného obohacení rovnou od výzvy věřitele, aniž by se zabývaly možnostmi a schopnostmi spotřebitele jistinu vracet. A to přestože se tam aktivní spotřebitel jednání soudu řádně účastnil a ohledně svých možností a schopností jistinu úvěru splácet i řádně tvrdil. Tím se věc rozhodovaná Nejvyšším soudem liší od skutkových poměrů v této procesní věci, jimiž se dovolací soud dle soudu odvolacího dosud nezabýval. Ve věci posuzované v tomto procesním řízení byl totiž spotřebitel (žalovaná) procesně neaktivní, a ničeho o svých poměrech, možnostech a schopnostech nevrátit jistinu bez zbytečného odkladu neuváděla. V této souvislosti pak považuje odvolací soud za nutné pouze uvést, že s ohledem na výše uvedené závěry Nejvyššího soudu není možné považovat za správný závěr žalobkyně, že by k zesplatnění nároku na vrácení dosud nesplacené jistiny úvěru mohlo dojít na základě výzvy věřitele.

10. Za situace, kdy se žalobkyně domáhá nevrácené jistiny v rámci soudního řízení, je pak nutno dovodit, že je zde nejen spor o to, zda má žalovaná vracet dlužnou částku, ale logicky je zde spor i o to, kdy a zda se stala splatnou. Pokud se žalobkyně domáhá i úroků z prodlení z nevrácené jistiny úvěru, je nezbytné zkoumat i to, jaké byly možnosti a schopnosti spotřebitele (žalované) vrátit poskytnutou jistinu. Logicky je pak na žalované (jako dlužníku), aby uváděla, jaká doba je přiměřená ke splacení jistiny úvěru s ohledem na její možnosti. Odvolací soud v tomto směru souhlasí s odvolací argumentací žalobkyně, že skutková zjištění, že není v možnostech spotřebitele splnit dluh spočívající v povinnosti vydat věřiteli nesplacenou jistinu úvěru jako bezdůvodné obohacení, jsou ve prospěch spotřebitele, protože mají vliv na to, kdy se dostala do prodlení. Jedná se o skutečnosti, kterých se dlužník dovolává jako skutkové podstaty právní normy v jeho prospěch. Je to proto spotřebitel (jako dlužník), kdo je nositelem procesní povinnosti skutkově tvrdit, jaké jsou jeho možnosti splnit uvedený dluh, a o takto uplatněných skutkových tvrzeních navrhnout důkazní prostředky. Ostatně stejný závěr dovodil i Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 13. 8. 2025, sp. zn. 33 Cdo 1902/2025.

11. Žalovaná (jako spotřebitel) byla v řízení zcela pasivní a nijak netvrdila (natož aby prokázala) své majetkové poměry a možnosti a schopnosti splácet nevrácenou jistinu úvěru. Žalovaná tak zejména nic netvrdila o tom, že by nebylo v jejích možnostech poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru vrátit ode dne následujícího po dni, kdy byla prokazatelně připsána na její bankovní účet a ocitla se tak v její dispozici. Žalovaná pak ani nijak netvrdila, zda a jakým případně způsobem tuto částku použila. Současně se ani nedostavila k jednání soudu, a to jak okresního, tak i odvolacího.

12. Žalovaná tak měla dle odvolacího soudu dnem následujícím po poskytnutí úvěru dne 2. 2. 2024 vyplacením na svůj účet (jak odvolací soud zjistil z oznámení o odchozí platbě) tuto jistinu úvěru žalobkyni vrátit. A pokud tak neučinila, dostala se dnem následujícím (3. 2. 2024) do prodlení s plněním svého peněžitého závazku a žalobkyni tak vůči ní vznikl dle § 1970 o. z. nárok na úrok z prodlení. Ke dni 3. 2. 2024 pak činila dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. sazba zákonného úroku z prodlení 14,75 % ročně. Pokud žalobkyně v řízení uplatnila nárok na úrok z prodlení ve výši 12,75 % ročně a za období od 9. 1. 2025 (tedy v rozsahu nižším než přípustném), je možno žalobu v tomto rozsahu shledat důvodnou. Odvolací soud byl přitom dle § 153 odst. 2 o. s. ř. vázán návrhem žalobkyně ohledně dne, od nějž se domáhala zaplacení úroku z prodlení a jeho požadované výše, a nemohl její žalobní požadavek jakkoliv překročit.

13. V této souvislosti považuje odvolací soud za nutné doplnit, že nepovažuje za správný postup okresního soudu, který při závěru o neoprávněnosti nároku žalobkyně na úrok z prodlení za situace, kdy není pro procesní pasivitu a nečinnost žalované v řízení jakkoliv zjištěno, jaké byly od okamžiku poskytnutí úvěru až ke dni rozhodnutí soudu její možnosti a schopnosti jistinu úvěru vracet, dospěje současně k závěru o důvodnosti nároku žalobkyně na zaplacení samotné jistiny úvěru. V takovém případě tak totiž okresní soud de facto přiznává žalobkyni nárok na jistinu úvěru, přičemž současně uvádí, že ještě nenastala její splatnost. Neboť do prodlení se žalovaná může dle okresního soudu dostat až po právní moci rozsudku okresního soudu.

14. S ohledem na shora uvedené skutečnosti proto odvolací soud výrokem I. tohoto rozsudku změnil dle § 220 o. s. ř. rozsudek okresního soudu v napadených výrocích I. a II. tak, že uložil žalované zaplatit žalobkyni úrok z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 25 460 Kč za dobu od 9. 1. 2025 do zaplacení.

15. Současně se změnou napadeného rozsudku odvolací soud dle § 224 odst. 1 a 2 a § 142 odst. 2 o. s. ř. originárně rozhodl výrokem II. tohoto rozsudku o náhradě nákladů řízení před okresním soudem. Odvolací soud má za to, že žalobkyně byla v řízení procesně úspěšná co do částky 27 754,54 Kč (jistina 25 460 Kč a úrok z prodlení kapitalizovaný ke dni vyhlášení rozhodnutí okresního soudu ve výši 2 294,54 Kč), tedy v rozsahu 79 %. Procesně neúspěšná pak byla žalobkyně v celkové výši 7 388,92 Kč (co do jistiny 5 197,44 Kč, kapitalizovaného úroku v částce 2 018,05 Kč a úroku z prodlení kapitalizovaného ke dni rozhodnutí okresního soudu v částce 173,43 Kč), tedy v rozsahu 21 %. Po odečtení procesního neúspěchu žalobkyně od jejího procesního úspěchu pak odvolací soud dovodil, že žalobkyně má vůči žalované nárok na náhradu nákladů prvostupňového řízení v rozsahu 58 %. Pokud se týče vyčíslení nákladů žalobkyně za řízení před okresním soudem, pak odvolací soud zcela souhlasí se závěry okresního soudu uvedenými v odstavci 6. odůvodnění rozsudku okresního soudu, tedy že činí částku 7 265 Kč. Odvolací soud proto pro zestručnění plně odkazuje na tuto pasáž odůvodnění rozsudku okresního soudu. Z těchto celkových nákladů prvostupňového řízení pak má žalobkyně vůči žalované nárok na náhradu v rozsahu 58 %, tedy na částku 4 214 Kč, k jejímuž zaplacení žalobkyni zavázal odvolací soud žalovanou výrokem II. tohoto rozsudku.

16. Odvolací soud pak dále výrokem III. rozhodl dle § 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. o povinnosti žalované k náhradě veškerých účelně vynaložených nákladů odvolacího řízení žalobkyni, která byla v odvolacím řízení plně procesně úspěšná. Náklady odvolacího řízení žalobkyně činí částku 3 699 Kč a sestávají z odměny advokáta zastupujícího žalobkyni za úkon právní služby v podobě sepisu odvolání [§ 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif – dále jen „advokátní tarif“], a to ve výši 1 780 Kč dle § 8 odst. 2 a § 7 bod 5. advokátního tarifu při tarifní hodnotě 16 230,75 Kč jako pětinásobku ročního plnění požadovaného úroku z prodlení. Do nákladů žalobkyně je dále nutno započítat náhradu paušálních výdajů zástupce žalobkyně k výše uvedenému úkonu právní služby ve výši 450 Kč dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu a 21% DPH z výše uvedených částek ve výši 469 Kč dle § 137 odst. 3 o. s. ř., neboť zástupce žalobkyně je plátcem DPH. Do nákladů žalobkyně je dále nutno započítat i soudní poplatek zaplacený z odvolání ve výši 1 000 Kč. K zaplacení celkové částky nákladů odvolacího řízení pak odvolací soud zavázal žalovanou výrokem III. tohoto rozsudku.

17. K zaplacení přiznaných částek pak odvolací soud zavázal žalovanou ve lhůtě 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku dle § 160 odst. 1 o. s. ř., neboť pro stanovení lhůty delší či povolení splátek neshledal odvolací soud jakéhokoliv důvodu.