15 Co 205/2025

Plný text

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Dagmar Gottwaldové a soudců Mgr. Jana Rýznara a Mgr. Karly Nekolové ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně , IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , Anonymizováno narozený dne Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení částky 21 288,24 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 20. 6. 2025, č. j. 14 C 87/2025-16, ve znění opravného usnesení Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 22. 12. 2025, č. j. 14 C 87/2025-33,

I. Rozsudek okresního soudu se ve výroku II.:a) co do částky 6 585,24 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 3 227,32 Kč, úroku ve výši 12,75 % ročně z částky 18 338,24 Kč za dobu od 14. 1. 2025 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 21 288,24 Kč za dobu od 24. 10. 2024 do 4. 11. 2024, z částky 11 069,46 Kč za dobu od 5. 11. 2024 do 4. 11. 2025 a z částky 6 585,24 Kč za dobu od 5. 11. 2025 do zaplacení, zrušuje a v tomto rozsahu se řízení zastavuje;b) ve zbývajícím rozsahu mění následovně:Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 4 484,22 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z této částky za dobu od 5. 11. 2025 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

1. Napadeným rozsudkem ve znění opravného usnesení okresní soud zavázal žalovaného zaplatit žalobkyni částku 10 218,78 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z této částky od 5. 11. 2024 do zaplacení (výrok I.), dále žalobu zamítl ohledně částky 11 069,46 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 3 227,32 Kč, s úrokem ve výši 12,75 % ročně z částky 18 338,24 Kč od 14. 1. 2025 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 21 288,24 Kč od 24. 10. 2024 do 4. 11. 2024 a s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 11 069,46 Kč od 5. 11. 2024 do zaplacení (výrok II.) a současně žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). Žalobkyně se v řízení domáhala žalobou došlou soudu dne 13. 1. 2025 po žalovaném zaplacení celkové částky 21 288,24 Kč s úrokovým příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že dne 18. 11. 2023 uzavřela se žalovaným smlouvu o revolvingovém úvěru s úvěrovým rámcem 20 000 Kč. Žalovaný na úvěrové jistině vyčerpal celkem částku 22 594 Kč a vrátil žalobkyni pouze částku 7 891 Kč. Žalovaný úvěr řádně nesplácel, a proto žalobkyně přistoupila k předčasnému zesplatnění úvěru ke dni 9. 10. 2024. Po žalovaném se žalobkyně domáhá zaplacení nesplacené jistiny úvěru v částce 18 338,24 Kč, poplatků ve výši 156 Kč, nákladů na vymáhání ve výši 900 Kč, smluvních pokut v částce 1 894 Kč a dále úroku a úroku z prodlení. Na základě provedeného dokazování okresní soud dospěl k závěru, že se žalobkyně nikoliv řádně a dostačujícím způsobem zabývala úvěruschopností žalovaného, neboť nezkoumala jeho finanční a majetkové poměry. Proto dovodil, že je žalovaný povinen vrátit žalobkyni pouze nesplacenou jistinu úvěru, která činí částku 10 218,78 Kč jako rozdíl poskytnuté částky úvěru ve výši 18 109,78 Kč a žalovaným splacené částky 7 891 Kč. V této části proto okresní soud žalobě výrokem I. vyhověl, přičemž žalobkyni přiznal rovněž nárok na zaplacení úroku z prodlení z částky 10 218,78 Kč za dobu od 5. 11. 2024, tedy od doručení předžalobní výzvy. Ve zbylém rozsahu pak žalobu výrokem II. svého rozsudku zamítl. Žádnému z účastníků výrokem III. svého rozsudku nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení, neboť dospěl k závěru, že žalobkyně byla v řízení stejně procesně úspěšná jako neúspěšná. Okresní soud následně vydal ve věci opravné usnesení, kterým opravil znění zamítavého výroku II. svého rozsudku s ohledem na zjevné početní chyby.

2. Proti výrokům II. a III. tohoto rozsudku si žalobkyně podala včasné odvolání, jímž se domáhala jeho změny tak, že žalobkyni bude kromě částky 10 218,78 Kč přiznán dále také nárok na částku 4 484,22 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 12,75 % ročně za dobu od 5. 11. 2025 do zaplacení. Žalobkyně zpochybnila závěr okresního soudu o neplatnosti smlouvy o úvěru v důsledku řádného nezkoumání úvěruschopnosti žalovaného žalobkyní a také výši bezdůvodného obohacení, kterého se žalovanému na úkor žalobkyně dostalo. Okresní soud přiznal žalobkyni nárok na jinou výši bezdůvodného obohacení, než jaká vyplývá z výpisu čerpání, splátek a úhrad. Vycházel totiž pouze z položky „Jistina“ a nevzal v potaz položku „CoC jistina“, přičemž celá částka načerpané jistiny úvěru je tvořena součtem těchto dvou položek. Označení části jistiny jako „CoC jistina“ odpovídá jistině ze speciálního splátkového programu s názvem „Peníze na účet (cash on card)“, který byl mezi žalobkyní a žalovaným sjednán při uzavírání smlouvy. Toto rozlišení jednotlivých jistin je však pouze interní a administrativní řešení důležité pouze pro žalobkyni. Žalovaný tak celkem načerpal jistinu ve výši 22 594 Kč, a protože žalobkyni uhradil částku 7 891 Kč, obohatil se na její úkor o částku 14 703 Kč. A jelikož okresní soud dosud žalobkyni přiznal výrokem I. svého rozsudku nárok na částku 10 218,78 Kč, měl by být žalobkyni dále přiznán nárok na částku 4 484,22 Kč a na úrok z prodlení ve výši 12,75 % ročně z této částky za dobu od 5. 11. 2025 do zaplacení. Žalobkyně pak v rámci svého odvolání vzala svou žalobu v rozsahu části výroku II. rozsudku okresního soudu částečně zpět, a to v rozsahu přesahujícím částku 4 484,22 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z této částky za dobu od 5. 11. 2025 do zaplacení. Žalobu tak vzala zpět ohledně jistiny ve výši 6 585,24 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 3 227,32 Kč, úroku ve výši 12,75 % ročně z částky 18 338,24 Kč za dobu od 14. 1. 2025 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 21 288,24 Kč za dobu od 24. 10. 2024 do 4. 11. 2024, z částky 11 069,46 Kč za dobu od 5. 11. 2024 do 4. 11. 2025 a z částky 6 585,24 Kč za dobu od 5. 11. 2025 do zaplacení. Učinila tak v rámci svého odvolání, přičemž nejasnosti tohoto částečného zpětvzetí žaloby osvětlila v rámci jednání odvolacího soudu dne 15. 4. 2026. Zejména pak uvedla, že se nadále domáhá na jistině zaplacení pouze dosud nesplacené jistiny úvěru a že vzala zpět své nároky na zaplacení částky 156 Kč na poplatcích, na zaplacení částky 900 Kč na nákladech za vymáhání a na zaplacení částky 1 894 Kč na smluvních pokutách.

3. Žalovaný se k odvolání žalobkyně nijak nevyjádřil. Žalovaný byl současně vyzván, aby se vyjádřil k částečnému zpětvzetí žaloby s tím, že pokud tak neučiní ve lhůtě do 10 dnů od doručení této výzvy, bude mít soud v souladu s § 101 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), za to, že s tímto částečným zpětvzetím žaloby souhlasí. Žalovanému byla tato výzva doručena dne 15. 9. 2025, přičemž žalovaný se ve stanovené lhůtě nevyjádřil. Soud proto vycházel z toho, že s tímto částečným zpětvzetím žaloby souhlasí.

4. S ohledem na částečné zpětvzetí žaloby žalobkyní se odvolací soud v prvé řadě zabýval posouzením této otázky. S přihlédnutím k souhlasu žalovaného s částečným zpětvzetím žaloby postupoval odvolací soud v souladu s § 222a odst. 1 o. s. ř. a rozsudek okresního soudu v jeho výroku II. výrokem I. písm. a) tohoto rozsudku částečně zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil. Učinil tak v rozsahu částečného zpětvzetí žaloby, jak bylo učiněno žalobkyní.

5. Odvolací soud se pak dále zabýval věcným přezkumem zbylé části odvoláním napadeného výroku II. rozsudku okresního soudu, tedy nároku žalobkyně na zaplacení částky 4 484,22 Kč (jako dosud žalovaným nevrácené jistiny úvěru poskytnuté mu žalobkyní) s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z této částky za dobu od 5. 11. 2025 do zaplacení. Odvolací soud postupoval při odvolacím přezkumu dle § 212a odst. 1, 2, 4 a 5 o. s. ř., přičemž neshledal žádné vady řízení uvedené v § 212a odst. 5 o. s. ř.

6. Odvolací soud zcela souhlasí se všemi skutkovými zjištěními učiněnými okresním soudem z jím provedených důkazů (s výjimkou výše částek vyčerpaných žalovaným na základě poskytnutého úvěru) a pro zestručnění na ně plně odkazuje. Nicméně odvolací soud považoval za nutné v souladu s § 213 odst. 2 o. s. ř. částečně zopakovat dokazování listinami, které byly k důkazu provedeny již okresním soudem (výpis čerpání, splátek a úhrad, potvrzení o provedení ověření bonity klienta – oddělení rizik ze dne 13. 1. 2025 a úvěrová zpráva NRKI), neboť z nich zjistil skutečnosti, které dříve okresní soud nezjistil. Konkrétní skutečnosti zjištěné z těchto důkazů pak odvolací soud pro větší přehlednost uvádí níže, v rámci právního hodnocení věci.

7. Z hlediska právního pak odvolací soud plně souhlasí se závěrem okresního soudu o absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru ve smyslu § 87 odst. 1 věta prvá zákona č. 257/216 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“). Podle tohoto ustanovení je smlouva o úvěru neplatná, pokud je spotřebitelský úvěr poskytnut v rozporu s § 86 odst. 1 věta druhá ZoSÚ. Podle tohoto ustanovení pak poskytovatel poskytne úvěr pouze tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Pro posouzení otázky platnosti smlouvy o úvěru ve smyslu § 87 odst. 1 věta prvá ZoSÚ je tak klíčové zjistit, zda po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele poskytovatelem úvěru existují důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele úvěr splácet. Přitom je nutno vyjít z toho, že dle § 75 ZoSÚ je poskytovatel úvěru povinen provozovat svou činnost (včetně posouzení úvěruschopnosti spotřebitele) s odbornou péčí. Při výkladu tohoto pojmu (odborná péče) se pak musí dle odvolacího soudu prosadit závěry zformulované v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015 (zejména bod 26.), podle nichž se má odbornou péčí namysli vysoce kvalifikovaná činnost profesionála v příslušném oboru, při níž plní všechny povinnosti stanovené zákonem a současně jedná čestně, spravedlivě, v souladu se zásadami dobré víry a v nejlepším zájmu dlužníka. Za součást odborné péče poskytovatele úvěru je tak možno považovat jen takovou obezřetnost, která nespoléhá pouze na údaje tvrzené žadatelem o úvěr (žalovaným), nýbrž tyto také prověřuje. Jedině takovýto skutkový podklad, který podmiňuje analýzu pasivní a aktivní stránky majetkových poměrů dlužníka, vede k odpovídajícímu zjištění, zda spotřebitel bude schopen splatit poskytnutý úvěr dohodnutým způsobem. Poskytovatel úvěru tak musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k dlužníkem uváděným informacím o jeho schopnostech úvěr splácet a rovněž i sám aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat. V tomto smyslu lze rovněž souhlasit se závěry uvedenými v nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, podle nichž by soudy měly poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit a zda je reálné splacení dluhu. Z tohoto nálezu je tak možno rovněž dovodit, že by poskytovatel úvěru neměl vycházet pouze z ničím nepodložených tvrzení spotřebitele o výši jejích příjmů a výdajů, ale právě naopak povinnost poskytovatele úvěru spotřebitelem uváděné skutečnosti zkoumat, tj. mimo jiné posoudit i jejich věrohodnost.

8. Žalobkyně v průběhu řízení tvrdila, že úvěruschopnost žalovaného zkoumala tím, že posoudila jeho příjmovou a výdajovou stránku, zohlednila jeho věk, vzdělání, zdroj příjmů, rodinný stav, počet dětí a způsob bydlení a nahlédla také do externích úvěrových registrů. Konkrétní způsob zkoumání úvěruschopnosti pak odvolací soud zjistil z potvrzení o provedení ověření bonity klienta – oddělení rizik ze dne 13. 1. 2025. Podle něj žalobkyně u žalovaného zjistila, že je svobodný, bydlí u rodičů a má 1 dítě. Dále žalovaný sdělil žalobkyni výši svých příjmů v částce 28 700 Kč měsíčně, výši příjmů ostatních členů domácnosti v částce 2 200 Kč měsíčně a měsíční výdaje domácnosti v částce 10 700 Kč. Žalobkyně pak zkoumala žalovaného v databázi Ministerstva vnitra ČR, centrální evidenci exekucí a v databázích SOLUS a NRKI, vše dle žalobkyně s negativním výsledkem. Odvolací soud pak zjistil z úvěrové zprávy NRKI, že žalovaný měl ke dni provedení lustrace celkem tři existující splátková zatížení, přičemž celkem v devíti případech byl odmítnut při žádosti o ně. Ze zprávy pak rovněž vyplývá, že žalovaný měl v době uzavření předmětné smlouvy o úvěru minimálně jeden nesplacený dluh vyplývající ze smlouvy o úvěru uzavřené dne 17. 12. 2022 ve výši úvěrové jistiny 100 000 Kč, ze které mu zbývalo splatit 95 634 Kč, přičemž žalovaný měl splácet měsíčně 2 257 Kč v celkem dalších 86 splátkách.

9. Pokud žalobkyně při svém posuzování úvěruschopnosti žalovaného vycházela pouze z výše uvedených skutečností, na jejichž základě dospěla k závěru o schopnosti žalovaného úvěr řádně splácet, postupovala tak dle odvolacího soudu zcela v rozporu s odbornou péčí, která řádné prověření a vyvození důsledků z něj vyžaduje jako jednu ze základních povinností poskytovatele úvěru. Odvolací soud má především za to, že žalobkyně nijak neověřovala výdaje žalovaného, případně dalších členů jeho domácnosti. Pokud žalovaný uvedl, že bydlí v domácnosti se svými rodiči a má jedno dítě, je nutno dovodit, že celková výše měsíčních výdajů celé domácnosti v částce 10 700 Kč je zcela zjevně pouze iluzorní. V této výši by se dle dovolacího soudu mohly pohybovat měsíční výdaje na bydlení (bez nákladů na energie), přičemž v této částce jistě nemohou být započítány náklady na obživu, hygienické potřeby, ošacení a další nezbytné životní náklady celkem čtyř osob (žalovaného, jeho rodičů a dítěte žalovaného), které sama žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti žalovaného zřejmě zohledňovala. Nade vši pochybnost tak žalobkyně nijak neověřovala výdaje žalovaného či členů jeho domácnosti, jinak by nemohla dospět k závěru o takto nízké výši výdajů pro čtyřčlennou domácnost. Je tak evidentní, že žalobkyně nedostála své povinnosti posoudit s odbornou péčí schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, která jí dle § 86 ZoSÚ tížila. A protože tak neučinila, není ani možno dovodit, že by zde byl prostor pro učinění závěru o tom, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného úvěr splácet. Takový závěr je totiž možno učinit pouze tehdy, dojde-li k řádnému zkoumání úvěruschopnosti žalovaného, tedy zejména při řádném prověření jeho příjmů a výdajů. Odvolací soud tak ve shodě se soudem okresním dovodil, že je nutno dospět k závěru o neplatnosti smlouvy o úvěru dle § 87 odst. 1 věta prvá ZoSÚ, neboť žalobkyně poskytla žalovanému úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 věta druhá ZoSÚ.

10. Při závěru o neplatnosti smlouvy o úvěru z důvodu porušení povinnosti poskytovatele úvěru uvedené v § 86 ZoSÚ je nutno aplikovat rovněž § 87 odst. 1 věta třetí ZoSÚ, který ukládá spotřebiteli povinnost vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Okresní soud přitom dovodil, že žalobkyně na základě neplatné smlouvy o úvěru ze dne 18. 11. 2023 poskytla žalovanému finanční plnění (jistinu úvěru) ve výši 18 109,78 Kč. S tímto závěrem se již odvolací soud neztotožňuje. Výše částky poskytnuté žalovanému v průběhu trvání vztahu založeného smlouvou ze dne 18. 11. 2023 totiž dle odvolacího soudu vyplývá z výpisu čerpání, splátek a úhrad. Z této listiny odvolací soud zjistil, že žalobkyně vyplatila žalovanému v období od 20. 11. 2023 do 26. 3. 2024 celkem částku 22 594 Kč (dne 20. 11. 2023 částku 12 389 Kč), přičemž jednotlivé tyto částky jsou označeny jako „čerpání“. Pokud pak žalovaný z této částky dosud žalobkyni vrátil částku 7 891 Kč (jejíž výše nebyla v průběhu odvolacího řízení jakkoliv zpochybněna a také vyplývá z výpisu čerpání, splátek a úhrad), je nutno dovodit, že se žalovaný na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatil o částku 14 703 Kč jako rozdílu částek 22 594 Kč a 7 891 Kč. Pokud tedy okresní soud zavázal žalovaného výrokem I. svého rozsudku k vrácení částky žalobkyni ve výši 10 218,78 Kč, je namístě žalobkyni přiznat dále nárok na zaplacení částky 4 484,22 Kč (jako rozdílu částky 14 703 Kč a částky 10 218,78 Kč). Odvolací soud tak považuje odvolání žalobkyně co do částky 4 484,22 Kč za důvodné.

11. Odvolací soud pak má za to, že v případě závěru o absolutní neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru pro porušení povinnosti úvěrující řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele, se kterým smlouvu uzavírá, ve smyslu § 86 ZoSÚ, se uplatní speciální úprava obsažená v § 87 odst. 1 větě třetí a odst. 2 ZoSÚ, která má přednost před obecnou právní úpravou obsaženou v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). V takovém případě je spotřebitel povinen vrátit úvěrující (žalobkyni) poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Pokud však jde o možnosti a schopnosti zaplatit dlužnou jistinu úvěru, žalovaný byl v řízení před okresním soudem zcela pasivní. Ničeho totiž netvrdil (natož aby doložil) o tom, že by nebylo v jeho možnostech poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru vrátit ode dne následujícího po dni, kdy ji prokazatelně vyčerpal a ocitla se tak v jeho dispozici. Žalovaný pak ani jakkoliv netvrdil, zda a jakým případně způsobem tuto částku použil. Současně se ani nedostavil k jednání soudu, a to jak okresního, tak i odvolacího. K tomu odvolací soud zdůrazňuje, že povinnost tvrdit (a prokázat), že není v možnostech a schopnostech spotřebitele jistinu vrátit poté, co jí na základě neplatné smlouvy obdržel, leží plně na spotřebiteli a nikoliv na poskytovateli úvěru (v tomto směru je možno poukázat na závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2025, sp. zn. 33 Cdo 1902/2025). Odvolací soud pak v této souvislosti považuje za nutné zmínit, že nemá za to, že by bylo možno z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, jakkoliv dovodit, že by věřitel měl nárok na úrok z prodlení z nesplacené jistiny úvěru pouze v případě dohody mezi věřitelem a dlužníkem, či až od okamžiku přiznání jistiny úvěru rozhodnutím soudu. Navíc v tam souzené věci dovolací soud řešil skutkově zcela odlišný případ, kdy soudy odvozovaly splatnost nároku na vydání bezdůvodného obohacení od výzvy věřitele, aniž by se zabývaly možnostmi a schopnostmi spotřebitele jistinu vracet. A to přestože se tam aktivní spotřebitel jednání soudu řádně účastnil a ohledně svých možností a schopností jistinu úvěru splácet i řádně tvrdil. Tím se věc rozhodovaná Nejvyšším soudem liší od skutkových poměrů v této procesní věci, jimiž se dovolací soud dosud nezabýval. V odvolacím soudem posuzovaném případě byl totiž spotřebitel (žalovaný) procesně neaktivní, a ničeho o svých poměrech, možnostech a schopnostech nevrátit jistinu bez zbytečného odkladu neuváděl.

12. Odvolací soud s ohledem na poskytnutí jistiny úvěru žalovanému v době od 20. 11. 2023 do 26. 3. 2024 (dne 20. 11. 2023 ve výši 12 389 Kč) a zaplacení částky 7 891 Kč dovodil, že žalovaný dosud nesplatil částku 4 498 Kč z částky 12 389 Kč poskytnuté mu žalobkyní dne 20. 11. 2023 a dále částku 10 205 Kč z částek poskytnutých mu v době od 24. 11. 2023 do 26. 3. 2024. Žalovaný pak měl s ohledem na poskytnutí nesplacené jistiny úvěru v celkové výši 14 703 Kč v době od 20. 11. 2023 do 26. 3. 2024 vždy následujícího dne možnost takto poskytnutou jistinu úvěru vrátit. A protože tak neučinil, dostal se dalším dnem do prodlení s úhradou této nesplacené dlužné jistiny z neplatně sjednaného úvěru. Žalovanému tak vznikla povinnost vrátit jistinu úvěru v částce 14 703 Kč nejpozději ke dni 27. 3. 2024. A pokud tak neučinil, je vedle samotné dlužné částky povinen platit žalobkyni vždy ode dne následujícího i úrok z prodlení. V období od 22. 11. 2023 (kdy se žalovaný dostal do prodlení s vrácením nesplacené jistiny úvěru v částce 4 498 Kč) do 28. 3. 2024 (kdy se žalovaný dostal do prodlení s vrácením celé jistiny úvěru v částce 14 703 Kč) pak činila dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. sazba zákonného úroku z prodlení 15 % ročně (v roce 2023) a 14,75 % ročně (v roce 2024). Pokud žalobkyně v řízení uplatnila nárok na úrok z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 4 484,22 Kč a za dobu od 5. 11. 2025 do zaplacení (která je předmětem odvolacího řízení), uplatnila jej v rozsahu nižším, než by jí mohl náležet. Odvolací soud tak má za to, že žalobu žalobkyně je možno shledat důvodnou i ohledně jí požadovaného úroku z prodlení z částky 4 484,22 Kč ve výši 12,75 % ročně za dobu od 5. 11. 2025 do zaplacení.

13. S ohledem na shora uvedené skutečnosti tak odvolací soud výrokem I. písm. b) změnil dle § 220 o. s. ř. rozsudek okresního soudu v napadeném výroku II. tak, že uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 4 484,22 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z této částky za dobu od 5. 11. 2025 do zaplacení.

14. Současně se změnou napadeného rozsudku odvolací soud dle § 224 odst. 2 a § 142 odst. 2 ve spojení s § 146 odst. 2 věta prvá o. s. ř. originárně rozhodl výrokem II. o náhradě nákladů řízení před okresním soudem. Odvolací soud dospěl k závěru, že žalobkyně byla v prvostupňovém řízení procesně úspěšná v rozsahu 53 % (v částce 16 878,44 Kč představované jistinou úvěru ve výši 14 703 Kč, a úrokem z prodlení kapitalizovaným ke dni rozhodnutí odvolacího soudu v částce 2 175,44 Kč) a procesně neúspěšná v rozsahu 47 % (v částce 14 682,05 Kč představované jistinou v částce 6 585,24 Kč, kapitalizovaným úrokem ve výši 3 227,32 Kč, úrokem ve výši 12,75 % ročně z částky 18 338,24 Kč kapitalizovaným za dobu do rozhodnutí odvolacího soudu částkou 2 978,70 Kč a úrokem z prodlení kapitalizovaným do doby rozhodnutí odvolacího soudu částkou 1 890,79 Kč). Do neúspěchu žalobkyně přitom odvolací soud započítal také částečné zpětvzetí žaloby, neboť to bylo učiněno žalobkyní bez jakéhokoliv zavinění žalovaného. Odvolací soud tak dovodil, že jak žalobkyně, tak i žalovaný měli v prvostupňovém řízení takřka totožný procesní úspěch, a proto žádnému z nich nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před okresním soudem.

15. O náhradě nákladů odvolacího řízení pak bylo rozhodnuto rovněž výrokem II. tohoto rozsudku dle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 2 ve spojení s § 146 odst. 2 věta prvá o. s. ř. V rámci odvolacího řízení byl procesně úspěšnější žalovaný, neboť za procesní neúspěch žalobkyně je nutno považovat také v tomto případě částečné zastavení řízení, neboť v této části vzala žalobkyně žalobu zpět bez zavinění žalovaného. Žalobkyně tak byla v odvolacím řízení úspěšná pouze co do jistiny v částce 4 484,22 Kč a co do kapitalizovaného úroku z prodlení v částce 356,90 Kč, přičemž žalovaný byl pouze na jistině úspěšný v rozsahu částky 6 585,24 Kč (tedy v rozsahu větším). A protože žalovanému v odvolacím řízení podle obsahu spisu žádné náklady nevznikly, rozhodl odvolací soud výrokem II. tohoto rozsudku rovněž tak, že žádnému z účastníků nepřiznal ani právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

16. Lhůty k plnění pak odvolací soud stanovil v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. v délce tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, neboť pro stanovení lhůty delší, či povolení splátek, neshledal jakéhokoliv důvodu.