15 Co 221/2024

Plný text

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Dagmar Gottwaldové a soudců Mgr. Karly Nekolové a Mgr. Jana Rýznara ve věci žalobkyně: Jméno zainteresované společnosti 0/0 , IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 zastoupená advokátkou Jméno zástupce zainteresované osoby 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 proti žalovanému: Jméno zainteresované osoby 2/0 , narozený dne Anonymizováno bytem Anonymizováno o zaplacení částky 61 767,50 Kč s úrokovým příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 26. 8. 2024, č. j. 117 C 8/2023-78,

I. Rozsudek okresního soudu se v odvoláním napadeném rozsahu, tj. ve výroku I. co do částky 19 310 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z této částky za dobu od 25. 2. 2018 do zaplacení:a) co do částky 19 310 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky za dobu od 25. 2. 2018 do zaplacení mění následovně:Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 19 310 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky za dobu od 25. 2. 2018 do zaplacení do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.b) ve zbývajícím rozsahu potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na plnou náhradu nákladů odvolacího řízení částku 6 324 Kč k rukám zástupkyně žalobkyně do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Napadeným rozsudkem okresní soud zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částek 42 065 Kč a 19 702,50 Kč s úrokovým příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).

2. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání, jímž se domáhala jeho změny tak, že žalovanému bude uloženo zaplatit žalobkyni částku 19 310 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně za dobu od 25. 2. 2018 do zaplacení. Své odvolání odůvodnila tak, že okresní soud dospěl k nesprávné výši bezdůvodného obohacení v důsledku neplatně uzavřené smlouvy o úvěru. Žalovanému byl poskytnut úvěr ve výši 40 001 Kč, žalovaný žalobkyni zaplatil celkem 20 691 Kč. Dále žalobkyně uvedla, že se ve svém vyjádření ze dne 17. 8. 2023 pod bodem III. dopustila chyby v psaní a počtech, když do tohoto podání uvedla platby z jiné smlouvy, č. smlouvy , Anonymizováno, , a to omylem. U projednávané smlouvy č. , Anonymizováno, bylo žalobkyni zaplaceno toliko 20 691 Kč, jak vyplývá z karty klienta.

3. Žalovaný se k odvolání žalobkyně nevyjádřil.

4. Odvolací soud přezkoumal rozsudek okresního soudu v napadeném rozsahu, včetně řízení jeho vydání předcházejícího ve smyslu ust. § 212a odst. 1, 2, 4 a 5 o. s. ř. a žádné vady řízení uvedené v § 229 odst. 1 a 2 písm. a) a b) a odst. 3 o. s. ř. neshledal. Po takto provedeném přezkumu pak dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně je důvodné.

5. Z obsahu spisu se podává, že v řízení zahájeném dne 3. 5. 2023 domáhala se žalobkyně po žalovaném zaplacení celkem částky 61 767,50 Kč s úrokovým příslušenstvím. Skutkově tvrdila, že mezi účastníky byla dne 24. 11. 2016 uzavřena úvěrová smlouva, na základě které byly žalovanému poskytnuty peněžní prostředky ve výši 40 001 Kč, které se žalovaný zavázal vrátit žalobkyni ve 48 měsíčních splátkách po 2 299 Kč. Žalovaný nesplácel úvěr dohodnutým způsobem, když zaplatil žalobkyni toliko částku 20 691 Kč a dostal se s úhradou sjednaných splátek do prodlení, v důsledku kterého došlo automaticky k zesplatnění celého úvěru a ke vzniku nároku žalobkyně na sjednané smluvní pokuty, na dlužný úrok i na úrok z prodlení, přičemž nesplacená jistina úvěru činila 41 767,24 Kč a smluvní pokuta částky 298 Kč a 19 702,50 Kč. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Okresní soud provedl dokazování listinami předloženými žalobkyní a dospěl k závěru, že smlouva o spotřebitelském úvěru uzavřená mezi účastníky je absolutně neplatná ve smyslu ust. § 9 odst. 1 zák. č. 145/2010 Sb. o spotřebitelském úvěru, neboť žalobkyně nepostupovala s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti žalovaného, když zejména v případě výdajů žalovaného vyšla z jeho prohlášení např. o výši nákladů na bydlení, které si dále neověřila, ač měla k dispozici výpisy z účtu žalovaného za období od září do listopadu 2016, z nichž plynuly výdaje podstatně vyšší, než uváděl žalovaný. Dále okresní soud vyložil, že při závěru o absolutní neplatnosti smlouvy je nutno vzájemný vztah účastníků vypořádat v režimu bezdůvodného obohacení dle ust. § 2993 o. z., podle kterého plnila-li strana, aniž by tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. V řízení bylo dle okresního soudu prokázáno, že žalovaný obdržel od žalobkyně částku 40 001 Kč a že na smlouvu žalobkyně obdržela od žalovaného plnění ve výši minimálně 71 869,20 Kč. Podle závěrů okresního soudu tak žalovaný uhradil více, než kolik mu žalobkyně podle vlastního tvrzení poskytla. Z tohoto důvodu žalobu v celém rozsahu zamítl, a to i pokud jde o smluvní pokuty, které vzhledem k neplatnosti smlouvy taktéž platně sjednány nebyly. Výrok o náhradě nákladů řízení pak odůvodnil odkazem na ust. § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť procesně zcela úspěšnému žalovanému prokazatelně žádné náklady řízení nevznikly.

6. Odvolací soud postupem podle ust. § 129 odst. 1 o. s. ř. v souladu s ust. § 213 odst. 2 o. s. ř. zopakoval dokazování návrhem smlouvy o revolvingovém úvěru č. , Anonymizováno, ze dne 24. 11. 2016 včetně smluvních ujednání č. , Anonymizováno, ze dne 24. 11. 2016, oznámením o schválení úvěru č. , Anonymizováno, a dokladem o jeho doručení ze dne 1. 12. 2016, z nichž učinil zjištění, která budou uvedena níže.

7. V projednávané věci dospěl okresní soud k závěru o neplatnosti smlouvy o úvěru, neboť předchůdkyně žalobkyně před uzavřením smlouvy o úvěru se žalovaným jakožto spotřebitelem řádně neposoudila jeho úvěruschopnost ve smyslu ust. § 9 odst. 1 zák. č. 145/2010 Sb. s tím, že jde o neplatnost absolutní, k níž soud přihlíží z úřední povinnosti. Odvolací soud tento závěr sdílí, ač má za to, že na posuzovaný právní vztah je nutno aplikovat jiný právní předpis, konkrétně zák. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru účinný od 1. 12. 2016.

8. Po zopakování dokazování shora označenými listinami odvolací soud zjistil, že dne 24. 11. 2016 žalovaný podepsal návrh na uzavření smlouvy o revolvingovém úvěru č. , Anonymizováno, , jehož součástí účastníci učinili smluvní ujednání č. , Anonymizováno, . Podle jejich článku 2. bodu 2.3. měla být smlouva uzavřena v okamžiku doručení oznámení o schválení úvěru úvěrovanému. Žalobkyně toto oznámení o schválení úvěru obsahující všechny podstatné parametry dané úvěrové smlouvy vygenerovala dne 30. 11. 2016 a podle dokladu o doručení žalovanému doručila dne 1. 12. 2016. Byla-li akceptace návrhu na uzavření smlouvy žalovanému doručena dne 1. 12. 2016, došlo v souladu s ujednáním stran i ustanovením § 1745 o. z. k uzavření posuzované smlouvy až dne 1. 12. 2016, tj. již za účinnosti zák. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“). I tento zákon v § 86 odst. 1 ZoSÚ ukládá úvěrujícímu s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost spotřebitele (úvěrovaného). Důsledkem porušení této povinnosti je pak neplatnost úvěrové smlouvy (§ 87 odst. 1 ZoSÚ), kterou je nutno posoudit jako neplatnost absolutní (§ 580 a § 588 o. z.), k níž soud přihlíží z úřední povinnosti. V takovém případě je spotřebitel povinen vrátit úvěrující toliko poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru, a to v době přiměřené jeho možnostem (§ 87 odst. 1 věta třetí ZoSÚ).

9. Odvolací soud sdílí závěr okresního soudu o neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru pro porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, jak shora uvedeno, ostatně proti tomuto závěru žalobkyně ani nebrojila.

10. Pokud jde o vypořádání stran neplatně sjednané smlouvy o úvěru, okresní soud dospěl k závěru, že na straně žalovaného úvěrovaného nedošlo k bezdůvodnému obohacení na úkor úvěrující žalobkyně, neboť podle neplatné smlouvy žalovaný obdržel částku 40 001 Kč, avšak zaplatil žalobkyni více, než kolik sám od žalobkyně obdržel, konkrétně zaplatil částku 71 869,20 Kč. Při tomto závěru okresní soud zjevně vyšel toliko z tvrzení samotné žalobkyně obsaženém v podání ze dne 17. 8. 2023, přehlédl však, že žalobkyně sice sdělila, že jí žalovaný uhradil celkem 14 515 Kč a následně bylo vymoženo 57 354,20 Kč, v článku III. tohoto podání však uvedla, že se tak stalo na úvěrovou smlouvu č. , Anonymizováno, , tedy na jinou smlouvu, než která byla předmětem tohoto řízení. Zjištění o tom, že by žalovaný zaplatil žalobkyni více než částku 20 691 Kč, jak žalobkyně tvrdila již v podaném návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu, pak neplyne ze žádného ze žalobkyní předloženého listinného důkazu, naopak z karty klienta, kterou žalobkyně označila k důkazu a předložila již s návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu, vyplývá, že žalovaný v období od 22. 12. 2016 do 23. 8. 2017 poukázal žalobkyni celkem 9 plateb po 2 299 Kč, tj. na předmětnou úvěrovou smlouvu zaplatil částku 20 691 Kč, jak žalobkyně tvrdila. Dle ust. § 87 odst. 1 ZoSÚ tak žalobkyni vznikl nárok na vrácení jistiny spotřebitelského úvěru co do částky 19 310 Kč (40 001 Kč – 20 691 Kč).

11. Pokud jde o splatnost této částky, uplatní se dle názoru odvolacího soudu speciální úprava obsažená v ust. § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ, která má přednost před obecnou právní úpravou obsaženou v zák. č. 89/2012 Sb. – občanský zákoník (dále jen „o. z.“) s tím, že v daném případě je spotřebitel povinen vrátit toliko poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru, a to v době přiměřené jeho možnostem. Pokud však jde o možnosti a schopnosti zaplatit dlužnou jistinu úvěru, žalovaný byl v řízení před okresním soudem zcela pasivní, ničeho netvrdil a nedoložil o tom, že by nebylo v jeho možnostech poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru vrátit ode dne následujícího po dni, kdy byla prokazatelně připsána na jeho bankovní účet, a proto v dispozici žalovaného, to, zda a jak žalovaný tuto částku použil, v řízení netvrdil. Současně se nedostavil jak k jednání okresního soudu, tak i k jednání soudu odvolacího, ač byl řádně a včas předvolán a mohl být u těchto jednání poučen dle ust. § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. o své povinnosti tvrdit své možnosti a schopnosti k vrácení nesplacené jistiny úvěru. K tomu odvolací soud zdůrazňuje, že povinnost tvrdit (a prokázat), že není v možnostech a schopnostech spotřebitele jistinu vrátit poté, co jí na základě neplatné smlouvy obdržel, leží plně na spotřebiteli a nikoliv na věřiteli. Žalovaný se tak s ohledem na poskytnutí úvěru k datu 29. 11. 2016 dostal do prodlení s úhradou dlužné jistiny z neplatně sjednaného úvěru již ode dne následujícího po dni 30. 11. 2016, ve kterém mu vznikla povinnost jistinu úvěru vrátit, a pokud tak neučinil, je vedle samotné dlužné částky povinen platit žalobkyni dále i úrok z prodlení v zákonné výši vyplývající z nařízení vlády č. 351/2013 Sb. tj. ve výši 8,05 % ročně, a to až do zaplacení. Pokud žalobkyně v řízení uplatnila nárok na úrok z prodlení ve výši 8,5 % ročně, nebyla žaloba shledána důvodnou v rozsahu úroku z prodlení ve výši 0,45 % ročně z částky 19 310 Kč za dobu od 25. 2.2018, když současně dle ust. § 153 odst. 2 o. s. ř. byl odvolací soud vázán pozdějším dnem, od kterého žalobkyně úrok z prodlení žádala, aniž by mohl její žalobní požadavek překročit.

12. S ohledem na shora uvedené proto odvolací soud změnil rozsudek okresního soudu ve výroku I. v napadeném rozsahu tak, že uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 19 310 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky za dobu od 25. 2. 2018 do zaplacení a naopak ve zbývajícím rozsahu, tj. co do úroku z prodlení ve výši 0,45 % ročně z téže částky za dobu od 25. 2. 2018 do zaplacení zamítavý výrok rozsudku okresního soudu jako správný potvrdil.

13. Současně se změnou napadeného rozsudku odvolací soud dle ust. § 224 odst. 1 a 2 a § 142 odst. 2 o. s. ř. originárně rozhodl o náhradě nákladů řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před okresním soudem, neboť procesně úspěšnějšímu žalovanému prokazatelně žádné náklady tohoto řízení nevznikly.

14. O náhradě nákladů odvolacího řízení pak bylo rozhodnuto dle ust. § 224 odst. 1 a § 142 odst. 3 o. s. ř. tak, že procesně úspěšné žalobkyni, neúspěšné pouze v nepatrném rozsahu, odvolací soud přiznal plnou náhradu nákladů řízení v částce 6 324 Kč sestávající z náhrady odměny za právní zastoupení žalobkyně u dvou úkonů právní služby (sepis odvolání a účast u jednání odvolacího soudu) vypočtené z tarifní hodnoty předmětu odvolacího řízení ve výši 19 310 Kč, po 1 900 Kč [§ 11 odst. 1 písm. d) a g), § 7 bod 5 vyhl. č. 177/1996 Sb. – advokátní tarif], z náhrady paušálních výdajů zástupce žalobkyně k uvedeným dvěma úkonům po 300 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu), z náhrady za 21% DPH z částky 4 400 Kč ve výši 924 Kč a z náhrady za zaplacený soudní poplatek ve výši 1 000 Kč. Pokud žalobkyně na náhradě nákladů řízení účtovala odměnu za další úkon právní služby, a to poradu s klientem, pak její konání ani její náplň nedoložila, nadto dle názoru odvolacího soudu by nebylo možno tento úkon považovat za účelný ani z hlediska odvolacích námitek žalobkyně.

15. Současně odvolací soud v projednávané věci neshledal žádné důvody zvláštního zřetele hodné ve smyslu ust. § 150 o. s. ř., pro které by procesně úspěšné žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení, byť i jen zčásti, nepřiznal.