15 Co 222/2024

Plný text

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Dagmar Gottwaldové a soudců Mgr. Jana Rýznara a Mgr. Karly Nekolové ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně , IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Anonymizováno sídlem Anonymizováno proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený dne Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení částky 17 062 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 24. 5. 2024, č. j. 40 C 104/2024-14,

I. Rozsudek okresního soudu se potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Napadeným rozsudkem okresní soud zcela zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 17 062 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 20 562 Kč od 10. 5. 2022 do 15. 8. 2022 a s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 17 062 Kč od 16. 8. 2022 do zaplacení (výrok I.) a současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). Žalobkyně se v řízení domáhala po žalovaném zaplacení částky 17 062 Kč s úrokem z prodlení s tím, že žalovaný si objednávkou v e-shopu žalobkyně objednal mobilní telefon iPhone 12, 64GB, červený (dále jen „telefon“) v ceně 18 490 Kč spolu s Pojištěním proti rozbití a krádeži na rok v ceně 2 072 Kč. V objednávce uvedl žalovaný způsob úhrady prostřednictvím účelového spotřebitelského úvěru a na základě této objednávky byla dne 7. 5. 2022 uzavřena mezi žalovaným a , Anonymizováno, úvěrová smlouva. Zboží bylo žalovanému dne 9. 5. 2022 předáno na jím zvolené prodejně v , adresa, , přičemž žalobkyně vystavila na úhradu ceny zboží včetně pojištění při předání zboží fakturu č. , Anonymizováno, na částku 20 562 Kč s datem splatnosti 9. 5. 2022. Po vydání zboží žalovanému byla bankou úvěrová smlouva stornována a úhrada ceny zboží nebyla uskutečněna. Žalobkyně se domáhala úhrady dlužné částky po žalovaném prostřednictvím inkasní agentury , právnická osoba, , přičemž dne 15. 8. 2022 uhradil žalovaný na účet této inkasní agentury částku 3 500 Kč jako částečné plnění na pohledávku žalobkyně. Částečnou úhradou dluhu tak došlo ke konkludentnímu uznání dluhu ve smyslu § 2054 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). Zbývající část pohledávky však žalovaný neuhradil. Okresní soud ve věci nařídil jednání na 24. 5. 2024, k němuž se žádný z účastníků nedostavil, přičemž žalobkyně požádala, aby věc byla projednána a rozhodnuta v její nepřítomnosti. Po provedeném dokazování listinami založenými do spisu žalobkyní nevzal okresní soud za prokázáno, že by žalobkyně předala žalovanému dne 9. 5. 2023 telefon v ceně 18 490 Kč a nehmotný produkt v podobě Pojištění proti rozbití a krádeží na rok v ceně 2 072 Kč na základě jeho objednávky. Rovněž tak žalobkyně neprokázala, že by žalovaný na její dluh částečně uhradil částku 3 500 Kč dne 15. 8. 2022, neboť tuto skutečnost předložená listina Soupis převodů poštovních poukázek A neprokazuje. Platbu inkasovanou pro subjekt odlišný od žalobkyně nelze nijak ztotožnit s pohledávkou žalobkyně. Okresní soud byl přitom připraven žalobkyni vyzvat dle § 118a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), k označení dalších důkazů k prokázání výše uvedených tvrzení, ale žalobkyně se svou neúčastí u jednání o tuto možnost připravila. Okresní soud tak uzavřel, že nedospěl k závěru, že by žalobkyně prokázala svůj nárok, a proto žalobu v celém rozsahu zamítl.

2. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání, jímž se domáhala jeho zrušení a vrácení věci okresnímu soudu k dalšímu řízení. Žalobkyně namítala, že nebyly splněny podmínky pro zamítavé rozhodnutí okresního soudu, neboť dle § 114 odst. 1 o. s. ř. má soud po zahájení řízení především zkoumat, zda jsou splněny podmínky řízení a zda byly odstraněny případné vady v žalobě. Pro zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně tak nebyly splněny podmínky předpokládané v § 114 odst. 2 o. s. ř., podle kterého je řízení skončeno pouze tehdy, je-li tu takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, nebo že se nedostatek podmínky řízení nepodařilo odstranit, popřípadě z jiných důvodů stanovených zákonem, anebo odmítne-li soud návrh na zahájení řízení. Okresní soud pak také porušil svoji povinnost stanovenou § 114a odst. 1 o. s. ř., neboť nepřipravil jednání tak, aby bylo možné věc rozhodnout zpravidla při jediném jednání. Za tím účelem měl soud vyzvat žalovaného, aby se ve věci písemně vyjádřil a předložil soudu listinné důkazy, jichž se dovolává, měl upozornit účastníky řízení na možnost využití mediace, vyžádat si zprávu o skutečnostech, které mají význam pro řízení a rozhodnutí, a zajistit, aby bylo možno při jednání provést potřebné důkazy. Okresní soud však na tyto své povinnosti zcela rezignoval. Okresní soud rovněž rezignoval na § 114b o. s. ř., podle nějž soud místo výzvy podle § 114a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nebo nebylo-li takové výzvě řádně a včas vyhověno, žalovanému usnesením uložit, aby se ve věci písemně vyjádřil a aby v případě, že nárok uplatněný v žalobě zcela neuzná, ve vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, a k vyjádření připojil listinné důkazy, jichž se dovolává, popřípadě označil důkazy k prokázání svých tvrzení. Okresní soud také rezignoval na § 114c o. s. ř., podle nějž není-li možné o věci samé rozhodnout bez nařízení jednání, nebylo-li nebo nemůže-li být postupem podle § 114a odst. 2 jednání připraveno tak, aby bylo možné věc rozhodnout při jediném jednání, a nepostupoval-li podle § 114b, předseda senátu, s výjimkou sporů a jiných právních věcí, v nichž se takový postup jeví s ohledem na okolnosti případu neúčelným, nařídí a provede přípravné jednání. Soud se také má pokusit o smírné vyřešení věci, přičemž může účastníkům řízení nařídit první setkání s mediátorem podle § 100 odst. 2 o. s. ř., je-li to účelné a vhodné. V rámci odvolacího jednání pak žalobkyně doplnila své odvolání tak, že okresnímu soudu vytkla, že dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním. Soud má totiž v řízení dle § 132 o. s. ř. hodnotit všechny důkazy, a to včetně toho, co vyšlo v řízení najevo, tedy toho, co v řízení tvrdila žalobkyně, přičemž její tvrzení nebyla ze strany žalovaného nijak rozporována. Žalobkyně rovněž poukázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2016, sp. zn. 33 Cdo 4513/2015, z něhož lze dovodit, že je nesprávný závěr okresního soudu o tom, že mu žádné ustanovení o. s. ř. neukládá povinnost, aby účastníkům, kteří se nedostavili k jednání, neposkytl možnost doplnit potřebná tvrzení či důkazy. Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí dle žalobkyně uvádí, že okresní soud musí nařídit jednání v případě, že je potřeba doplnit skutková tvrzení či označit důkazy, a to i za situace, kdy se účastníci práva účasti na jednání vzdali. Dále poukazuje na skutečnost, že okresní soud musel již před jednáním provést úvahu v tom smyslu, zda má všechna postačující tvrzení a k tomu označené důkazy, a zda tedy bude na místě u jednání účastníky poučit ve smyslu § 118a o. s. ř. Okresní soud pak měl žalobkyni poučit již na základě takto provedené úvahy. Žalobkyně poukázala i na § 5 a § 6 o. s. ř., z nichž vyplývá, že soud má postupovat v řízení předvídatelně a v součinnosti s účastníky tak, aby ochrana jejich práv byla rychlá a účinná. Okresní soud navíc ve věci vydal platební rozkaz, při jehož vydání vycházel z tvrzení žalobkyně a měl rovněž k dispozici důkazy jí označené, přičemž žalobkyně tak měla za to, že okresní soud si na věc učinil jistý názor. Proto ani nemohla čekat, že by okresní soud měl v úmyslu ji poučovat dle § 118a o. s. ř. Rovněž zmínila skutečnost, že měla v úmyslu svou neúčastí u jednání snížit náklady řízení pro žalovaného.

3. Žalobkyně pak k prokázání svého tvrzení týkajícího se částečné úhrady pohledávky, a to prokázání vztahu platby učiněné žalovaným a pohledávky žalobkyně, jakož i k prokázání vztahu mezi žalobkyní a společností , právnická osoba, , navrhla v rámci jednání odvolacího soudu k důkazu fakturu č. , Anonymizováno, včetně přílohy, přičemž tyto listiny založila současně do spisu. Obdobně pak žalobkyně v rámci jednání odvolacího soudu k prokázání předání zboží žalovanému označila důkaz v podobě výslechu , jméno FO, , který jako zaměstnanec žalobkyně žalovanému zboží předával a také výstup z informačního systému žalobkyně. V této souvislosti pak žalobkyně uvedla, že okresní soud nevzal důkazy v podobě objednávky a faktury za dostatečné s tím, že tyto nejsou podepsány, přičemž žalobkyně má za to, že při nákupu v e-shopu nelze jejich podpis ani zajistit, nadto faktura ani nemusí být podepsána.

4. Žalovaný se k odvolání žalobkyně nijak nevyjádřil.

5. Odvolací soud přezkoumal rozsudek okresního soudu v celém rozsahu, neboť takto byl odvoláním žalobkyně odvolacímu přezkumu otevřen, a to včetně řízení jeho vydání předcházejícího ve smyslu § 212a odst. 1, 2, 4 a 5 o. s. ř. Žádné vady řízení uvedené v § 229 odst. 1, 2 a 3 o. s. ř. odvolací soud neshledal a ostatně je netvrdil ani nikdo z účastníků řízení. Odvolací soud pak dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně je zcela nedůvodné.

6. Odvolací soud sdílí veškeré skutkové závěry uvedené v rozsudku okresního soudu a pro zestručnění na ně plně odkazuje. Pokud se týče skutkového vymezení předmětu řízení, pak žalobkyně uplatnila v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu nárok na zaplacení kupní ceny za dodané zboží s tvrzením, že žalovaný si v rámci e-shopu žalobkyně objednal předmětné zboží, což žalobkyně akceptovala a zboží v celkové sjednané ceně 20 562 Kč žalovanému dne 9. 5. 2022 předala, přičemž žalovaný jí nezaplatil kupní cenu. K prokázání svého nároku tedy byla žalobkyně povinna prokázat uzavření kupní smlouvy na jí uváděné zboží s kupní cenou 20 562 Kč a předání tohoto zboží žalovanému. Obdobně by pak žalobkyně důvodnost svého nároku prokázala tím, že by prokázala zaplacení části dluhu žalovaným, čímž by ve smyslu § 2054 o. z. nastala vyvratitelná domněnka existence dluhu v okamžiku jeho uznání, tedy v okamžiku zaplacení jeho části.

7. Odvolací soud však souhlasí se soudem okresním v tom, že nic z výše uvedeného se žalobkyni v řízení před okresním soudem nepodařilo prokázat. Z provedeného dokazování nelze především dovodit, že by došlo mezi žalobkyní a žalovaným k uzavření kupní smlouvy, či že by žalobkyně jí uváděné zboží (telefon a nehmotný produkt Pojištění proti rozbití a krádeži na rok) žalovanému předala. Tyto skutečnosti nelze dovodit ani z vystavené faktury, ani z objednávky. Pokud v této souvislosti žalobkyně poukazovala na skutečnost, že okresní soud v odůvodnění svého rozsudku zmínil, že objednávka ani faktura nejsou podepsány, pak se jednalo pouze o skutkový závěr okresního soudu, který z daných listin zcela zjevně vyplývá. Nicméně tato skutečnost neměla jakýkoliv vliv na to, že by žalobkyně prohrála spor, neboť z této skutečnosti okresní soud nevyvodil žádné právní důsledky.

8. Stejně tak odvolací soud souhlasí se soudem okresním v tom, že nelze mít za to, že by bylo možno ze soupisu převodů poštovních poukázek A dovodit, že by žalovaný hradil dne 15. 8. 2022 částku 3 500 Kč na svůj dluh u žalobkyně, který je předmětem tohoto řízení. Nelze totiž dovodit jakoukoliv spojitost mezi provedenou platbou a nárokem žalobkyně. Nelze tak mít ani za to, že žalovaný touto platbou uznal ve smyslu § 2054 o. z. svůj dluh u žalobkyně, není tak možno dovodit přenos důkazního břemene o neexistenci dluhu na žalovaného.

9. Pokud tedy okresní soud naopak dovodil, že své břemeno důkazní (zejména ohledně prokázání tvrzení o dodání telefonu a nehmotného produktu Pojištění proti rozbití a krádeži na rok) naopak v řízení neunášela žalobkyně, učinil tak zcela správně. Pokud se pak žalobkyně či její zástupce k jednání okresního soudu dne 24. 5. 2024 nedostavili, nemohli být ani ze strany okresního soudu poučeni ve smyslu § 118 odst. 3 o. s. ř. k označení potřebných důkazů. V tomto ohledu pak není namístě argumentace žalobkyně, že okresní soud postupoval v řízení v rozporu s § 5a § 6 o. s. ř. podle nichž má soud poskytnout účastníku potřebná poučení, a má postupovat předvídatelně a v součinnosti s účastníky řízení. Poučovací povinnost ve smyslu § 118a o. s. ř. má totiž soud zásadně pouze v rámci nařízeného jednání (či přípravného jednání, pokud jej nařídí), jak vyplývá také z celé řady rozhodnutí Nejvyššího soudu (viz např. rozsudky ze dne 27. 9. 2006, sp. zn. 29 Odo 832/2006, nebo ze dne 24. 3. 2010, sp. zn. 21 Cdo 4314/2008, a usnesení ze dne 10. 8. 2016, sp. zn. 32 Cdo 685/2016, či ze dne 20. 3. 2018, sp. zn. 32 Cdo 3098/2016). Účastníku (či jeho zástupci), který se k jednání soudu nedostaví, pak není možné takové poučení logicky dát.

10. Pokud žalobkyně v rámci odvolacího řízení poukazovala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2016, sp. zn. 33 Cdo 4513/2015, pak toto rozhodnutí na projednávanou problematiku nedopadá. Nejvyšší soud v něm totiž řešil problematiku poučení účastníka řízení dle § 118a odst. 2 o. s. ř., tedy za situace, kdy soud má po právní stránce jiný závěr než účastník řízení, v důsledku čehož považuje soud za nutné, aby účastník řízení doplnil příslušná skutková tvrzení a označil k jejich prokázání důkazy.

11. Žalobkyně k prokázání svého tvrzení o vztahu platby učiněné žalovaným a pohledávky žalobkyně, jakož i k prokázání vztahu mezi žalobkyní a společností , právnická osoba, , označila v rámci jednání odvolacího soudu jako důkaz fakturu č. , Anonymizováno, včetně přílohy. Současně pak k prokázání předání zboží žalovanému označila výslech svědka , jméno FO, , který je zaměstnancem žalobkyně, a zboží žalovanému předával. K prokázání týchž tvrzení pak žalobkyně označila také výstup z infomačního systému žalobkyně.

12. Odvolací soud však výše zmíněné návrhy žalobkyně na doplnění dokazování zamítl, a to s ohledem na okolnost, že provedení takových důkazů v odvolacím řízení není přípustné. Nejedná se totiž o žádnou z výjimek uvedených v § 205a o. s. ř., která by provedení důkazů označených až po koncentraci řízení (která nastala ke skončení jednání okresního soudu dne 24. 5. 2024) připouštěla.

13. Odvolací soud nemá v této souvislosti ani za to, že by okresní soud jakkoliv rezignoval na přípravu jednání ve smyslu § 114a o. s. ř., jak ve svém odvolání zmiňovala žalobkyně. Dokazování totiž provádí soud až v rámci jednání, přičemž teprve po jeho provedení může naznat, zda má všechny skutečnosti rozhodné pro vyhovění žalobě za prokázané či nikoliv. Pokud tedy žalobkyně řádně označila relevantní důkazy k prokázání svých tvrzení (objednávku, fakturu či doklad o zaplacení části dluhu žalovaným způsobující uznání dluhu žalovaným ve smyslu § 2054 o. z.), pak zcela zjevně nebylo povinností okresního soudu jakkoliv žalobkyni vyzývat v rámci přípravy jednání k označení či předložení dalších důkazů či snad nařizovat přípravné jednání. K výtce, že okresní soud v řízení nepostupoval dle § 114b o. s. ř., odvolací soud dále doplňuje, že okresní soud v řízení dle tohoto ustanovení postupoval a výzvu ve smyslu tohoto ustanovení vydal (viz usnesení okresního soudu ze dne 14. 3. 2024, č. j. 40 C 104/2024-8). Nicméně s ohledem na skutečnost, že si žalovaný tuto výzvu osobně nepřevzal, nebylo možno ve věci dle tohoto ustanovení postupovat dále.

14. Za důvodnou odvolací soud nepovažuje ani odvolací námitku žalobkyně, že okresní soud ve věci rozhodl elektronickým platebním rozkazem na základě jí uvedených tvrzení a jí předložených důkazů, čímž v žalobkyni vzbudil zdání důvodnosti jejího nároku, v důsledku čehož žalobkyně nepovažovala za nutné se k jednání okresního soudu dostavit. Pokud totiž okresní soud rozhodl elektronickým platebním rozkazem, činil tak jen na základě skutkových tvrzení žalobkyně, jak vyplývá z § 174a odst. 3 ve spojení s § 172 odst. 1 věta první o. s. ř. Při vydání elektronického platebního rozkazu tak okresní soud žalobkyní předložené důkazy vůbec nezohledňoval a nijak k nim nepřihlížel. Pokud tedy žalobkyně po vyhovění jejímu návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu předpokládala, že okresní soud bude automaticky její nárok považovat za prokázaný také po zrušení elektronického platebního rozkazu a nařízení jednání (v jehož rámci bude provedeno dokazování), je tento její úsudek naprosto mylný a bez jakékoliv opory v procesním předpisu.

15. Žádné relevantní závěry nelze dle odvolacího soudu vyvozovat ani z toho, že žalovaný byl v řízení pasivní a ničeho nenamítal a netvrdil. To však neznamená, že by tím činil tvrzení uvedená v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu jakkoliv nesporná. Za shodné skutkové tvrzení je totiž možno považovat pouze takové tvrzení, které je účastníky v řízení shodně aktivně uvedeno.

16. Odvolací soud tak závěrem shrnuje, že okresní soud postupoval v řízení zcela správně a korektně a jeho rozhodnutí nelze cokoliv vytknout. Žalobkyně v řízení neunesla břemeno důkazní ohledně prokázání svého tvrzení, že žalovanému předala telefon a nehmotný produkt Pojištění proti rozbití a krádeži na rok a nelze mít ani za to, že by zaplacením částky 3 500 Kč došlo k uznání dluhu žalovaného vůči žalobkyni ve smyslu § 2054 o. z.

17. Odvolací soud proto považuje rozsudek okresního soudu co do merita za věcně zcela správný, a proto jej ve smyslu § 219 o. s. ř. výrokem I. tohoto rozsudku potvrdil, a to včetně zcela správného nákladového výroku, na jehož odůvodnění je možno pro zestručnění plně odkázat.

18. O náhradě nákladů řízení před odvolacím soudem rozhodl odvolací soud dle § 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. s tím, že žalovaný byl plně procesně úspěšný i v rámci odvolacího řízení. A protože mu dle obsahu spisu nevznikly v průběhu odvolacího řízení žádné náklady, rozhodl odvolací soud výrokem II. tohoto rozsudku tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.