15 Co 225/2025

Plný text

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Dagmar Gottwaldové a soudců Mgr. Jana Rýznara a Mgr. Karly Nekolové ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně , IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený dne Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení částky 137 226,57 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 3. 6. 2025, č. j. 28 C 9/2023-118,

I. Rozsudek okresního soudu se ve výroku I. co do hmotněprávní splatnosti přisouzené částky 73 834,90 Kč a ve výroku II. co do úroku z prodlení ve výši 8,50 % ročně z částky 73 834,90 Kč za dobu od 17. 3. 2022 do zaplacení mění následovně:Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni úrok z prodlení ve výši 8,50 % ročně z přisouzené částky 73 834,90 Kč za dobu od 17. 3. 2022 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na plnou náhradu nákladů odvolacího řízení částku 8 418 Kč, a to k rukám zástupce žalobkyně do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Odvoláním napadeným rozsudkem okresní soud zavázal žalovaného zaplatit žalobkyni částku 73 834,90 Kč (výrok I.), dále zamítl žalobu ohledně částky 12 046,15 Kč, úroku z prodlení ve výši 8,14 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 1 392,08 Kč, úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 36 636,15 Kč od 2. 8. 2021 do zaplacení, úroku ve výši 15,9 % ročně z částky 31 206,79 Kč od 2. 8. 2021 do zaplacení; dále ohledně částky 27 976,85 Kč, úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 22 133,58 Kč od 5. 8. 2021 do zaplacení, úroku ve výši 19,9 % ročně z částky 22 133,58 Kč od 5. 8. 2021 do zaplacení, a dále ohledně částky 23 368 Kč, úroku z prodlení ve výši 20,75 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 2 582,72 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 72 613,57 Kč od 26. 7. 2021 do zaplacení, úroku 13,9 % ročně z částky 62 710,66 Kč od 26. 7. 2021 do zaplacení (výrok II.) a současně nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).

2. Učinil tak v řízení, v němž se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částek 36 636,15 Kč, 27 976,85 Kč a 72 613,57 Kč s úrokovým příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že dne 1. 2. 2020 uzavřela její právní předchůdkyně (společnost , Anonymizováno, – dále jen „předchůdkyně žalobkyně“) se žalovaným smlouvu o půjčce ve výši 35 000 Kč. Žalovaný zaplatil na tuto částku vyplacenou mu dne 1. 2. 2020 na jeho bankovní účet celkem částku 10 410 Kč, přičemž půjčku nesplácel řádně. Žalovaný tak neuhradil jistinu úvěru v částce 31 206,79 Kč, sjednaný poplatek a pokutu ve výši 5 429,36 Kč a úrok a úrok z prodlení. Dne 14. 12. 2020 uzavřela předchůdkyně žalobkyně se žalovaným další smlouvu o úvěru, a to kontokorentním úvěru ve výši limitu 20 000 Kč. Žalovaný kontokorent čerpal nesplácel řádně a žalobkyně se domáhá jistiny úvěru 22 133,58 Kč, pokuty 5 843,27 Kč a úroku a úroku z prodlení. Dne 25. 11. 2019 uzavřela předchůdkyně žalobkyně se žalovaným další smlouvu o úvěru, a to konsolidaci, s výší úvěrované částky 75 000 Kč. Žalobkyně tuto částku poskytla žalovanému dne 25. 11. 2019 na jeho bankovní účet. Na čerpaný úvěr 75 000 Kč žalovaný zaplatil 25 755,10 Kč. Žalovaný úvěr řádně nesplácel a žalobkyně se domáhá jistiny úvěru 62 710,66 Kč, pokuty a poplatků 9 902,91 Kč a úroku a úroku z prodlení. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 18. 2. 2022 byly tyto pohledávky postoupeny na žalobkyni. Na základě provedeného dokazování dospěl okresní soud k závěru o pouze částečné důvodnosti žaloby, a to z titulu nároku na vydání bezdůvodného obohacení. V řízení bylo prokázáno uzavření všech tří smluv (ve dnech 5. 10. 2022 a 27. 11. 2022) ve formě smluv o spotřebitelském úvěru, které okresní soud vyhodnotil jako absolutně neplatné dle § 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“), neboť předchůdkyně žalobkyně nedostála svým povinnostem stanoveným v § 86 ZoSÚ, jelikož nezkoumala řádně úvěruschopnost žalovaného. Okresní soud tak dospěl k závěru o nutnosti vypořádání vzájemného vztahu účastníků dle § 87 odst. 1 ZoSÚ. Nároky z absolutně neplatné smlouvy o kontokorentním úvěru okresní soud zamítl v plném rozsahu s odůvodněním, že okresní soud nedokázal určit celkové čerpanou částku a uhrazenou částku, kdy i žalobkyně sama uvedla, že není možné uvést částku prostého čerpání bez dalších poplatků a úroků. Ohledně dalších dvou úvěrových smluv ze dne 1. 2. 2020 a 25. 11. 2019 dovodil, že žalovanému byla poskytnuta částka 35 000 Kč a 75 000 Kč, přičemž z částky 35 000 Kč vrátil žalovaný pouze 10 400 Kč a z částky 75 000 Kč vrátil 25 755,10 Kč. Výše nesplacené jistiny u smlouvy ze dne 1. 2. 2020 proto činí 24 590 Kč a u smlouvy ze dne 25. 11. 2019 činí 49 244,90 Kč, celkem bezdůvodné obohacení činí 73 834,90 Kč. Okresní soud proto v této části žalobě co do částky 73 834,90 Kč vyhověl. Současně dospěl k závěru, že žalobkyně nemá nárok na žádné další plnění vyplývající z neplatných smluv o úvěru. A protože splatnost nesplacených jistin úvěrů stanovil až soud svým rozhodnutím, a to na třetí den od právní moci rozsudku, nemohl se dle okresního soudu žalovaný do té doby dostat do prodlení. Proto okresní soud žalobkyni nepřiznal ani nárok na úroky z prodlení z částky představující dosud nesplacené jistiny úvěrů.

3. Proti části meritorního výroku II. tohoto rozsudku a proti nákladovému výroku III. podala žalobkyně včasné odvolání, ve kterém nesouhlasila s rozhodnutím okresního soudu v části, ve které jí nebylo přiznáno příslušenství v podobě úroku z prodlení ve výši 8,50 % ročně z částky přisouzeného bezdůvodného obohacení ve výši 73 834,90 Kč za dobu od 17. 3. 2022 do zaplacení. Žalobkyně namítala, že její nárok na úrok z prodlení vyplývá přímo z § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), přičemž se jedná o sankci předpokládanou zákonem za prodlení dlužníka se splněním jeho povinnosti zaplatit dluh včas. Okresní soud tedy pochybil, pokud žalobkyni nepřiznal nárok na úrok z prodlení jako nárok vyplývající přímo ze zákona. Navíc žalovaný měl dostatečný prostor pro to, aby žalobkyni jistinu úvěru vrátil, přičemž sám nijak netvrdil, že by to nebylo v jeho možnostech a schopnostech. Žalovaný byl vyzván k vrácení předžalobní výzvou ze dne 15. 7. 2022 ve lhůtě do 30. 7. 2022, měl tak dostatečný prostor pro vrácení dluhu a ničeho nezaplatil.

4. Žalovaný se k odvolání žalobkyně nijak nevyjádřil.

5. Odvolací soud přezkoumal rozsudek okresního soudu v napadeném rozsahu, tj. podle obsahu odvolání žalobkyně především ve výroku II., a to co do úroku z prodlení ve výši 8,50 % ročně z částky 73 834,90 Kč od 17. 3. 2022 do zaplacení a v nákladovém výroku III. Odvolací soud však má současně za to, že žalobkyně napadla rozsudek okresního soudu i v jeho výroku I., a to ve výroku o hmotněprávní lhůtě splatnosti tam přisouzené částky 73 834,90 Kč. Žalobkyně totiž svým odvoláním napadla také závěr okresního soudu, že žalovanému vznikla povinnost vrátit jistinu poskytnutého úvěru teprve rozhodnutím soudu. Tím žalobkyně zjevně napadá závěr okresního soudu o splatnosti dlužné jistiny úvěru ve smyslu § 87 odst. 1 a 2 ZoSÚ. V uvedeném rozsahu pak odvolací soud provedl přezkum rozsudku okresního soudu ve smyslu § 212a odst. 1, 2, 3 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), přičemž žádné vady řízení uvedené v § 212a odst. 5 o. s. ř. neshledal. Po takto provedeném přezkumu pak dospěl odvolací soud k závěru, že odvolání žalobkyně je plně důvodné.

6. Odvolací soud považuje za nutné v prvé řadě uvést, že zcela sdílí veškerá skutková zjištění učiněná okresním soudem z jednotlivých důkazů a pro zestručnění na ně plně odkazuje. Odvolací soud pak také sdílí závěr okresního soudu o absolutní neplatnosti všech tří smluv o spotřebitelském úvěru ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ. Ostatně tento závěr pak ve svém odvolání nezpochybnila ani sama žalobkyně.

7. Předmětem odvolacího přezkumu pak nebyla ani výše bezdůvodného obohacení žalovaného, okresním soudem pravomocně přiznaná v částce 73 834,90 Kč ve výroku I. rozsudku okresního soudu, kterou je žalovaný povinen vrátit žalobkyni. Přezkumu odvolacího soudu však podléhá okresním soudem stanovená hmotněprávní splatnost částky 73 834,90 Kč a dále pak nárok žalobkyně na úrok z prodlení ve výši 8,50 % ročně z této částky od 17. 3. 2022 do zaplacení.

8. Pokud jde o splatnost částky 73 834,90 Kč, odvolací soud souzní s okresním soudem v závěru, že se uplatní speciální úprava obsažená v § 87 odst. 1 věty druhé a odst. 2 ZoSÚ, která má přednost před obecnou právní úpravou obsaženou v o. z. Za této situace proto nelze přitakat žalobkyni, že splatnost nároku na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého plněním na základě absolutně neplatné smlouvy pro porušení povinnosti dle § 86 ZoSÚ se odvíjí od výzvy věřitele dle § 1958 o. z. V daném případě je spotřebitel povinen vrátit toliko poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru, a to v době přiměřené jeho možnostem.

9. Zjištění okamžiku, zda a k jakému okamžiku se stal dluh (či jeho část) splatný, je otázkou rozhodnou pro posouzení, zda se spotřebitel dostal do prodlení se zaplacením dluhu, a tedy i s otázkou, zda věřiteli náleží úroky z prodlení a v jaké výši, když tato se odvíjí od sazby stanovené pro první den prodlení dlužníka, a to bez ohledu na to, odkdy věřitel úrok z prodlení požaduje.

10. Odvolací senát opakovaně judikuje, že smyslem a účelem tohoto ustanovení (a to v souladu s důvodovou zprávou k § 86 a § 87 ZoSÚ) je ochrana spotřebitele, aby poté, kdy je smlouva o spotřebitelském úvěru absolutně neplatná, nebyl vystaven povinnosti splatit dluh bez zbytečného odkladu, i když by to nebylo v jeho možnostech. Smyslem ochrany je, aby se spotřebitel nedostal do prodlení s povinností splnit povinnost vydat bezdůvodné obohacení vzniklé plněním na základě absolutně neplatné smlouvy, pokud není v jeho možnostech dluh ihned zaplatit. Nicméně ze zákonné úpravy (ani z jeho jazykového výkladu a ani z jeho smyslu a účelu) neplyne, že by bylo možno automaticky presumovat, že jen proto, že se jedná o spotřebitele, automaticky není v jeho možnostech a schopnostech dluh ve výši nesplacené jistiny bez zbytečného odkladu vrátit. Odvolací soud má za to, že principům sporného řízení odpovídá, že každý tvrdí skutečnosti, z nichž vyvozuje pro sebe v řízení prospěch a ohledně těchto skutečností nese i břemeno důkazní. Bylo břemenem tvrzení a důkazním žalovaného jako spotřebitele tvrdit, že případně nebylo v jeho možnostech a schopnostech jistinu tvořenou poskytnutými prostředky bez právního důvodu vrátit žalobkyni bez zbytečného odkladu od okamžiku, kdy prostředky na základě absolutně neplatných smluv převzal do své dispozice. Bylo jeho procesní povinností případně tvrdit a prokázat, jaké byly a jsou (či nebyly a nejsou) jeho konkrétní možnosti a schopnosti k vrácení dluhu od čerpání jistiny do dne rozhodnutí soudu. Bylo tedy jeho procesní povinností žalovaného tvrdit své poměry majetkové, výdělkové, sociální, případně i zdravotní (například pokud mu zdraví brání získávat prostředky výdělečnou činností, a proto je bez příjmu apod.), z nichž lze dovodit možnosti a schopnosti ke splácení dluhu (tj. i potencialitu). Splatnost bezdůvodného obohacení totiž nastává vždy v tom rozsahu, v jakém jsou schopnosti a možnosti spotřebitele dluh ve výši nesplacené jistiny vrátit, ty mohou být každý měsíc jiné, a proto může nastávat situace, kdy se nárok na vrácení nesplacené jistiny bude stávat splatným postupně, tj. vždy v rozsahu té částky, kterou je schopen spotřebitel zaplatit a pokud tak neučiní, dostane se dnem následujícím do prodlení s vrácením příslušné částky.

11. Odvolací soud uzavírá, že břemeno tvrzení a důkazní o tom, že není v možnostech a schopnostech spotřebitele dluh splatit, případně jaké jsou možnosti a schopnosti spotřebitele k vrácení nesplacené jistiny, tíží výhradě spotřebitele. Tento názor odvolacího soudu byl shledán v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu správným (srovnej například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2025, sp. zn. 33 Cdo 1902/2025).

12. O tom, že žalovaný nese břemeno tvrzení a důkazní ohledně toho, že nebylo v jeho možnostech dluh uhradit a jaké jsou jeho konkrétní možnosti a schopnosti k úhradě dluhu, by soud žalovaného poučil dle § 118a o. s. ř., pokud by se dostavil k jednání soudu, když tato poučovací povinnost se poskytuje výhradě při jednání.

13. Smlouvy jsou absolutně neplatné od samého počátku (ex tunc), plněním žalobkyně na základě absolutně neplatného právního úkonu (plněno bylo vždy v den, kdy byly prostředky připsány žalovanému na účet) vznikl nárok na vydání bezdůvodného obohacení, jeho splatnost nastala den poté, když žalovaný měl prostředky prokazatelně v dispozici, bylo tedy v jeho možnostech tyto vrátit, zároveň netvrdil a neprokázal opak, tedy že by nebylo v jeho možnostech tyto vrátit. Z důkazů vyplynulo, že žalovanému byla poskytnuta jistina úvěru na základě smlouvy ze dne 1. 2. 2020 ve výši 35 000 Kč ke dni uzavření smlouvy (1. 2. 2020), žalovanému tak dne 1. 2. 2020 vznikla povinnost vrátit jistinu úvěru (ve výši 35 000 Kč) sníženou následně o částku již zaplacenou (ve výši 10 410 Kč), tedy částku 24 590 Kč. A pokud tak žalovaný do dne 2. 2. 2020 neučinil, je vedle samotné dlužné částky ve výši 24 590 Kč povinen zaplatit žalobkyni ode dne následujícího (3. 2. 2020) také úrok z prodlení z ní. Ke dni 3. 2. 2020 pak činila dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. sazba zákonného úroku z prodlení 10 % ročně.

14. Obdobně tomu pak bylo i v případě jistiny úvěru poskytnuté žalovanému na základě smlouvy ze dne 25. 11. 2019 ve výši 75 000 Kč právě v den uzavření této smlouvy. Žalovaný pak i v tomto případě zjevně byl schopen tuto jistinu vrátit poskytovateli úvěru již následujícího dne, neboť ani nijak netvrdil a neprokázal, že by to nebylo v jeho možnostech. Žalovanému tak dne 25. 11. 2019 vznikla povinnost vrátit jistinu úvěru ve výši 75 000 Kč, tato se stala splatnou následujícího dne 26. 11. 2019, pokud tak neučinil do 26. 11. 2019, dostal se dne 27. 11. 2019 žalovaný do prodlení se splněním této povinnosti a vznikla mu tak povinnost zaplatit žalobkyni také úrok z prodlení z částky 49 244,90 Kč (rozdíl mezi čerpanou částkou 75 000 Kč a zaplacenou částkou 25 755,10 Kč). Ke dni 27. 11. 2019 pak činila dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. sazba zákonného úroku z prodlení také 10 % ročně.

15. Proto pokud žalobkyně v řízení uplatnila nárok na úrok z prodlení ve výši 8,50 % ročně z částky 73 834,90 Kč (jako součtu výše uvedených nesplacených jistin obou úvěrů), je možno tento její nárok považovat za důvodný, neboť se jej žalobkyně domáhala za dobu následující po počátku prodlení žalovaného, a to dokonce v sazbě nižší, než-li zákonné.

16. S ohledem na shora uvedené proto odvolací soud výrokem I. tohoto rozsudku změnil dle § 220 o. s. ř. rozsudek okresního soudu v napadených výrocích I. a II. tak, že uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni také úrok z prodlení ve výši 8,50 % ročně z částky 73 834,90 Kč za dobu od 17. 3. 2022 do zaplacení.

17. Současně se změnou napadeného rozsudku odvolací soud dle § 224 odst. 2 a § 142 odst. 2 o. s. ř. originárně rozhodl výrokem II. o náhradě nákladů řízení před okresním soudem. Odvolací soud dospěl k závěru, že i po částečné změně rozsudku okresního soudu byl v prvostupňovém řízení procesně úspěšnější žalovaný než žalobkyně. Do procesního úspěchu účastníků je totiž nutno započítat nejen samotnou jistinu, ale také požadované příslušenství (kapitalizované ke dni rozhodnutí okresního soudu), které je při posouzení úspěchu ve věci svébytným předmětem řízení, který je nutno v tomto kontextu zohlednit. Protože však podle obsahu spisu žalovanému v průběhu prvostupňového řízení žádné náklady nevznikly, rozhodl odvolací soud tak, že žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.

18. V odvolacím řízení pak byla žalobkyně plně procesně úspěšná a ve smyslu § 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. jí tak vzniklo vůči žalovanému právo na plnou náhradu nákladů odvolacího řízení. V odvolacím řízení vznikly žalobkyni náklady v celkové výši 8 418 Kč sestávající ze soudního poplatku za podané odvolání ve výši 1 569 Kč, z odměny advokáta zastupujícího žalobkyni za dva úkony právní služby, a to za sepis odvolání [§ 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif – dále jen „advokátní tarif“] a za účast u jednání odvolacího soudu [§ 11 odst. 1 písm. g) advokátního tarifu], ve výši 2 380 Kč za každý z těchto úkonů (§ 8 odst. 1 a 2 a § 7 bod 5. advokátního tarifu při tarifní hodnotě 31 379,80 Kč – jako pětinásobku ročního plnění představovaného 8,50 % ročně z částky 73 834,90 Kč) a z paušální náhrady hotových výdajů zástupce žalobkyně k výše uvedeným dvěma úkonům právní služby, a to ve výši 450 Kč za každý z nich dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu ve znění účinném od 1. 1. 2025. Vzhledem k tomu, že zástupce žalobkyně je plátcem DPH, vznikl mu ve smyslu § 137 odst. 3 o. s. ř. nárok na náhradu za 21% DPH ve výši 1 189 Kč. Odvolací soud tak zavázal žalovaného k náhradě nákladů odvolacího řízení žalobkyni výrokem III. tohoto rozsudku v částce 8 418 Kč.

19. Lhůty k plnění pak odvolací soud stanovil v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. v délce tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, neboť pro stanovení lhůty delší, či povolení splátek, neshledal jakéhokoliv důvodu.