15 Co 232/2025

Plný text

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Dagmar Gottwaldové a soudců Mgr. Karly Nekolové a Mgr. Jana Rýznara ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně , IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený dne Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení částky 67 099,11 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 7. 8. 2025, č. j. 21 C 167/2025-26,

I. Rozsudek okresního soudu se potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Napadeným rozsudkem okresní soud zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 67 099,11 Kč s úrokem ve výši 14,75 % ročně z částky 57 949,95 Kč za dobu od 1. 3. 2024 do zaplacení a úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z téže částky a za téže období (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).

2. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání, jímž se domáhala jeho zrušení a vrácení věci soudu I. stupně, případně změny rozsudku tak, že bude žalobě v celém rozsahu vyhověno a žalobkyni bude přiznána náhrada nákladů řízení. Okresnímu soudu vytýkala nesprávné právní posouzení věci, zejména pak závěr, že předchůdkyně žalobkyně neprověřila úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele v dostatečném rozsahu. Opačný závěr vyplývá již ze skutečnosti, že žalovaný řádně platil poskytnutý úvěr v původní výši 100 000 Kč od jeho čerpání, tj. ode dne 30. 12. 2013 do měsíce srpna 2023, přičemž s ohledem na typ úvěru – revolvingový úvěr, byl žalovaný oprávněn za předpokladu dodržení smluvního ujednání o splatnosti splátek úvěr čerpat opakovaně, což se také dělo. Žalovaný od počátku úvěru do splatnosti vyčerpal a skutečně zaplatil částky převyšující hodnotu 100 000 Kč, přičemž rozdíl, který měl žalovaný zaplatit, je vyšší než požadovaná žalovaná částka, což by nemělo jít k tíži žalobkyně. Dále namítala, že jako podklad pro posouzení úvěruschopnosti dlužníka úvěr splácet slouží relevantní informace získané aktuálně ke dni poskytnutí úvěru, a to prostřednictvím informací od spotřebitele, které si však úvěrující dostupnými prostředky ověří, a to v přiměřeném rozsahu. Předchůdkyně žalobkyně nevycházela toliko z informací předložených samotným žalovaným, nýbrž rovněž majetkovou situací žalovaného prověřila za využití údajů obsažených v úvěrových registrech, insolvenčním rejstříku a údajů vyplývajících z běžného bankovního účtu žalovaného před poskytnutím úvěru, kdy byly vzaty do úvahy doložené čisté příjmy žalovaného, ponížené o zjištěné běžné výdaje na bydlení, přičemž životní náklady žalovaného byly odpovídajícím způsobem nadhodnoceny a vycházeno bylo rovněž ze statistických údajů, které jsou pravidelně zveřejňovány. Předchůdkyně žalobkyně znala výši příjmů žalovaného, z dostupných údajů stanovila výdaje, měla přehled o dosavadních dluzích žalovaného, a pokud žalovaný spadl do dluhové pasti, stalo se tak až po uzavření smlouvy se žalobkyní v důsledku přijetí dalších závazků bez vlivu na závazek žalobkyně. Odkázala přitom na judikaturu Nejvyššího soudu, konkrétně na rozhodnutí ze dne 18. 1. 2022, sp. zn. 33 Ido 24/2021.

3. Žalovaný se k odvolání žalobkyně nevyjádřil.

4. Odvolací soud přezkoumal rozsudek okresního soudu v napadeném rozsahu, včetně řízení jeho vydání předcházejícího, přičemž při svém přezkumu postupoval dle ust. § 212a odst. 1, 2, 4 a 5 o. s. ř. a žádné vady řízení uvedené v § 229 odst. 1 a 2 písm. a) a b) a odst. 3 o. s. ř. neshledal, účastníky ani nebyly namítány. Po takto provedeném přezkumu pak dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné.

5. Z obsahu spisu se podává, že v řízení zahájeném dne 20. 2. 2025 domáhala se žalobkyně po žalovaném zaplacení částky 67 099,11 Kč s úrokem a úrokem z prodlení vždy ve výši 14,75 % ročně z částky 57 949,95 Kč za dobu od 1. 3. 2024 do zaplacení. Skutkově tvrdila, že mezi předchůdkyní žalobkyně, společností , právnická osoba, , a žalovaným byla dne 30. 12. 2013 uzavřena rámcová smlouva o platebních službách včetně revolvingového úvěru č. , Anonymizováno, za účelem poskytnutí úvěrového rámce do maximální výše 100 000 Kč, ze kterého žalovaný vyčerpal celkovou částku 59 000 Kč. Mezi smluvními stranami byla dohodnuta úroková sazba ve výši 22,68 % ročně s tím, že se žalovaný zavázal splatit úvěr v měsíčních splátkách ve výši 5 % z aktuální čerpané dlužné částky, nejméně však 500 Kč, počínaje měsícem lednem 2014, a to vedle poplatků jakožto cen poskytnutých služeb a provedených úkonů ve výši stanovené sazebníkem platným ke dni vyúčtování. Současně se zavázal k placení poplatku za správu a vedení úvěrového účtu ve výši 69 Kč a k platbám za pojištění pro případ nemožnosti splacení ve výši 3,34 % z měsíční splátky úvěru. Žalovaný plnil dohodnuté splátky v období od ledna 2014 do srpna 2023, dále své povinnosti neplnil přes upomínky věřitele s tím, že dne 31. 10. 2024 byl vyzván k zaplacení dluhu v termínu do 17. 11. 2024, čímž se zůstatek úvěru stal splatným dne 29. 2. 2024. Žalovaná částka sestává z nezaplacené jistiny úvěru ve výši 57 949,95 Kč, nesplacených smluvních úroků ve výši 7 166,04 Kč a nezaplacených poplatků ve výši 1 983,15 Kč za vedení účtu a pojištění. Na výzvu okresního soudu obsaženou v usnesení ze dne 19. 6. 2025, č. j. 21 C 167/2025-17, aby žalobkyně doplnila svá žalobní tvrzení tak, že uvede, jakou částku žalovaný vyčerpal za dobu trvání úvěru celkem, a to bez úroků, poplatků a smluvních pokut, jakou částku žalovaný již zaplatil a kdy, a to jak jednotlivé platby, tak celkový součet, a jakým způsobem poskytovatel úvěru posoudil úvěruschopnost žalovaného, reagovala žalobkyně podáním ze dne 25. 6. 2025, ve kterém uvedla toliko to, že předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému celkem 451 656 Kč a zaplatil celkem 372 502,14 Kč. K prokázání tohoto svého tvrzení žalobkyně k důkazu navrhla listinu označenou jako podklady pro soudní jednání.

6. Okresní soud v nepřítomnosti účastníků provedl dokazování listinami předloženými žalobkyní a dospěl k závěru, že mezi předchůdkyní žalobkyně a žalovaným byla uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru dle zák. č. 145/2010 Sb., ve znění zák. č. 43/2013 Sb., přičemž věřitel při uzavření smlouvy se žalovaným v rámci posouzení jeho schopnosti úvěr splácet vycházel pouze z údajů sdělených žalovaným o tom, že má příjem ve výši 20 000 Kč a náklady na bydlení ve výši 5 000 Kč a nemá žádné závazky. Podle okresního soudu žalobkyně nedoložila, zda a jakým způsobem byly žalovaným tvrzené příjmy a výdaje ověřovány, a proto okresní soud dospěl k závěru o absolutní neplatnosti předmětné úvěrové smlouvy ve smyslu ust. § 580 o. z. Pokud pak žalobkyně v řízení tvrdila, že žalovaný dluží na jistině částku 57 949 Kč a v doplnění žaloby uvedla, že předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému celkem 451 656 Kč s tím, že žalovaný zaplatil celkem 372 502,14 Kč, kdy rozdíl obou částek činí 79 153,86 Kč, okresní soud uvedl, že žalobkyně se k jednání nedostavila a nemohla být proto soudem poučena ve smyslu ust. § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř., tedy, aby uvedla, kolik žalovanému bylo na úvěr vyplaceno a kolik žalovaný již zaplatil a k tomu označila důkazy, ze kterých by tyto skutečnosti vyplývaly. Okresní soud s ohledem na tento závěr, jak konstatoval, nemohl přiznat žalobkyni nárok na vydání bezdůvodného obohacení, neboť výši bezdůvodného obohacení žalobkyně ani řádně netvrdila ani neprokázala. Z uvedených důvodů proto žalobu v celém rozsahu zamítl a o náhradě nákladů řízení rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť procesně úspěšnému žalovanému prokazatelně žádné náklady tohoto řízení nevznikly.

7. Odvolací soud v souladu s ust. § 213 odst. 2 o. s. ř. zopakoval dokazování listinami předloženými žalobkyní, a to přehledem čerpání a úhrad žalovaného za období od ledna 2014 do listopadu 2023, výpisy z úvěrového účtu žalovaného za prosinec 2023 a za období od 1. 1. 2024 do 29. 2. 2024 a listinou nadepsanou jako „podklady pre súdne konanie“. Z nich učinil závěry, jak bude uvedeno níže.

8. Odvolací soud souhlasí se závěrem soudu okresního, že žalobkyně v řízení uplatnila nárok ze smlouvy o spotřebitelském úvěru ve smyslu ust. § 497 a násl. zák. č. 513/1991 Sb. – obchodního zákoníku platného do 31. 12. 2023 a zák. č. 145/2010 Sb. o spotřebitelském úvěru, ve znění platném k datu uzavření smlouvy o úvěru, tj. ve znění zák. č. 43/2013 Sb., když předmětem smlouvy bylo poskytnutí finančních prostředků za úrok, jak vyplývá ze samotných žalobních tvrzení.

9. Podle § 9 odst. 1 ZoSÚ je věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.

10. Podle § 22 odst. 5 ZoSÚ není-li prokázán opak, má se za to, že věřitel povinnosti podle § 5, § 7 a § 9 nesplnil.

11. K posouzení úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně v žalobě uvedla, že její předchůdkyně v souladu se zákonem ověřila úvěruschopnost žalovaného a tento byl po posouzení vyhodnocen jako úvěruschopný, přičemž dohodnuté splátky platil od měsíce ledna 2014 až do měsíce srpna 2023. Ač byla žalobkyně vyzvána usnesením okresního soudu ze dne 19. 6. 2025, č. j. 21 C 167/2025-17, aby doplnila tvrzení o konkrétním způsobu posouzení úvěruschopnosti žalovaného a k doplněným tvrzením označila důkazy, na tuto výzvu okresního soudu žalobkyně nereagovala.

12. Jak vyplývá z ust. § 22 odst. 5 ZoSÚ, nese břemeno tvrzení a důkazní, že byla splněna povinnost prověřit úvěruschopnost spotřebitele, věřitel. Žalobkyně na výzvu okresního soudu k doplnění tvrzení a důkazů povinnosti prověřit úvěruschopnost žalovaného nereagovala. Následně se nedostavila k jednání okresního soudu, čímž se ve smyslu ust. § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. zbavila možnosti být o svých procesních břemenech poučena. Pokud až v odvolacím řízení žalobkyně v podaném odvolání tvrdila, jakým způsobem a na základě jakých podkladů prověřila její předchůdkyně úvěruschopnost žalovaného, k těmto již odvolací soud ve smyslu ust. § 205a a § 212a odst. 3 o. s. ř. přihlížet nemohl. Nadto odvolací soud poukazuje na to, že i v odvolacím řízení žalobkyně na podporu svých tvrzení neoznačila žádné důkazy a opět se k jednání odvolacího soudu nedostavila, z čehož vyplývá, že i kdyby její nová tvrzení byla přípustná, žalobkyně zmařila možnost být odvolacím soudem poučena o svém důkazním břemeni ve smyslu ust. § 118a odst. 3 o. s. ř.

13. K námitce žalobkyně, že řádné posouzení úvěruschopnosti žalovaného plyne ze samotné skutečnosti, že žalovaný dlouhodobě, a to dokonce deset let, úvěr splácel, odkazuje odvolací soud na rozsudek Soudního dvora EU ze dne 11. 1. 2024 ve věci C-755/22 vydaného v obdobné věci, v níž soudní dvůr konstatoval, že nebrání články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES o smlouvách o spotřebitelském úvěru, jejichž transpozicí je § 9 odst. 1 ZoSÚ, tomu, aby byl věřitel v případě, že nesplnil povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele, sankcionován v souladu s vnitrostátním právem neplatností smlouvy o spotřebitelském úvěru, i když tato smlouva byla stranami v plném rozsahu splněna a spotřebitel neutrpěl žádné škodlivé následky. Odvolací soud tak má za to, že argumentace žalobkyně tím, že žalovaný po poměrně dlouhou dobu úvěr řádně splácel, a tím bylo v řízení prokázáno, že fakticky nebyl neúvěruschopný, je tak zcela irelevantní.

14. Odvolací soud tak konstatuje, že žalobkyně v řízení řádně netvrdila ani neprokázala, že by její předchůdkyně posoudila úvěruschopnost žalovaného před uzavřením předmětné úvěrové smlouvy s odbornou péčí ve smyslu ust. § 9 odst. 1 ZoSÚ. Odvolací soud tak plně sdílí závěr okresního soudu, že za dané procesní situace je nutno dospět k závěru, že předchůdkyně žalobkyně nedostála své povinnosti s odbornou péčí prověřit úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele, mající za následek neplatnost úvěrové smlouvy dle § 9 odst. 1 ZoSÚ, přičemž se jedná o neplatnost absolutní ve smyslu ust. § 39 zák. č. 40/1964 Sb. – občanského zákoníku platného do 31. 12. 2023 (dále jen „obč. zák.“).

15. Je-li smlouva o úvěru pro porušení povinnosti dle § 9 odst. 1 ZoSÚ absolutně neplatná, okresní soud se správně zabýval tím, zda s ohledem na skutečnost, že žalovanému bylo podle neplatné úvěrové smlouvy plněno a žalovaný podle samotných tvrzení žalobkyně své závazky plnil až do srpna 2023, vzniklo na jeho straně na úkor žalobkyně, resp. její předchůdkyně bezdůvodné obohacení ve smyslu ust. § 457 obč. zák. rovnající se rozdílu mezi částkou poskytnutou na úvěru a částkou žalovaným na neplatnou smlouvu již zaplacenou.

16. Žalobkyně na výzvu okresního soudu doplnila svá žalobní tvrzení tak, že předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému celkem 451 656 Kč a žalovaný na uvedenou smlouvu zaplatil celkem 372 502,14 Kč. Pokud jde o prokázání těchto svých tvrzení, k důkazu označila podklady pro soudní jednání. Z tohoto dokladu se, jak správně uvedl okresní soud, podává toliko to, že ke dni 30. 11. 2023 byla žalobkyni postoupena pohledávka ve výši 62 753,98 Kč, přičemž na jistině činí dluh žalovaného částku 57 949,95 Kč. V žádném případě z této listiny neplyne přehled jednotlivých čerpání úvěrových prostředků od data uzavření smlouvy v roce 2013 do doby, o které žalobkyně tvrdí, že došlo k ukončení smluvního vztahu v roce 2024, ani přehled jednotlivých úhrad. Součástí spisu je však jiná listina předložená žalobkyní, a to přehled transakcí na daném úvěrovém účtu za dobu od 29. 1. 2014 do 30. 11. 2023, z níž vyplývá, že za uvedené období žalovaný na úvěru vyčerpal z karty, bez poplatků navyšujících pohledávku, celkem 360 803,14 Kč a ve splátkách zaplatil 451 456 Kč. Pokud žalobkyně tvrdila jinou výši čerpání a úhrad a nedostavila se k jednání u odvolacího soudu, zmařila možnost být poučena o svém důkazním břemeni ve smyslu ust. § 118a odst. 3 o. s. ř.

17. Za dané situace sdílí odvolací soud závěr okresního soudu, že nároku žalobkyně nebylo možno vyhovět ani z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu ust. § 457 obč. zák., nebylo-li v řízení prokázáno, že by žalovaný na základě neplatné smlouvy od předchůdkyně žalobkyně vyčerpal více, než kolik sám žalovaný podle neplatné smlouvy již věřiteli zaplatil.

18. Odvolací soud proto zamítavé rozhodnutí okresního soudu jako správné dle ust. § 219 o. s. ř. potvrdil, a to včetně bezchybného výroku o náhradě nákladů řízení, neboť procesně úspěšnému žalovanému prokazatelně žádné náklady tohoto řízení nevznikly.

19. O náhradě nákladů odvolacího řízení pak bylo rozhodnuto dle ust. § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že i v odvolacím řízení nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů tohoto řízení, neboť i když byl v odvolacím řízení žalovaný rovněž zcela procesně úspěšný, žádné náklady tohoto řízení mu prokazatelně nevznikly.