15 CO 234/2022

Plný text

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Dagmar Gottwaldové a soudců Mgr. Karly Nekolové a Mgr. Jana Rýznara ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně sídlem adresa , PSČ obec a číslo zastoupená advokátem titul jméno příjmení sídlem adresa , PSČ obec a číslo proti žalovanému: osobní údaje žalovaného bytem adresa , PSČ obec o zaplacení částky 16 673 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Karviné, pobočky v Havířově, ze dne 10. 10. 2022, č. j. 112 C 223/2022-68,

I. Rozsudek okresního soudu se ve výrocích II. a III. potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Napadeným rozsudkem okresní soud uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 666 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení (výrok I.), zamítl žalobu co do částky 16 007 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 5 887,30 Kč od [datum] do zaplacení, s úrokem 88 % ročně z částky 6 553,30 Kč od [datum] do zaplacení a s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 373,78 Kč (výrok II.), a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).

2. Okresní soud po provedení dokazování listinami předloženými žalobkyní dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně, společnost [právnická osoba], uzavřela s žalovaným dne [datum] smlouvu o spotřebitelském úvěru, poskytla žalovanému na základě této smlouvy finanční prostředky ve výši 10 000 Kč v hotovosti při podpisu smlouvy a žalovaný se zavázal tyto vrátit i spolu s úrokem a sjednanými poplatky ve výši 20 447 Kč ve sjednaných 52 týdenních splátkách po 394 Kč týdně. Žalovaný splátky řádně nesplácel, uhradil pouze částku 9 334 Kč a dále nehradil ničeho.

3. Po právní stránce okresní soud dovodil aktivní legitimaci žalobkyně z důvodu postoupení pohledávky, dále uzavřenou smlouvu posoudil jako smlouvu o úvěru dle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). S ohledem na to, že žalovaný při uzavírání smlouvy vystupoval v postavení spotřebitele, dovodil, že na závazkový vztah dopadá i zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZoSÚ“), a to i povinnosti kladené na poskytovatele úvěru v § 86 ZoSÚ, tj. povinnost poskytovatele úvěru před uzavřením smlouvy posoudit řádně úvěruschopnost žadatele o úvěr. Okresní soud dovodil, že této povinnosti předchůdkyně žalobkyně řádně nedostála. Okresní soud uvedl, že ze zákaznické karty a výplatních lístků je možno učinit závěr, že byly předchůdkyní žalobkyně náležitě prověřeny příjmy žalovaného, i skutečnost, že je zaměstnán na hlavní pracovní poměr s čistým příjmem cca 24 000 Kč měsíčně, ačkoliv v zákaznické kartě je kalkulováno s příjmem 28 271 Kč. Pokud však byly v zákaznické kartě uvedeny další čisté příjmy domácnosti ve výši 19 100 Kč, pak tyto nebyly nikterak ověřeny a vůbec není zřejmé, o jaké konkrétní příjmy jde a zda je možno s nimi pro účely poskytnutí úvěru skutečně počítat. Okresní soud však zdůraznil, že ze strany předchůdkyně žalobkyně nebyly žádným způsobem prověřeny výdaje uvedené v zákaznické kartě, kdy tyto byly pouze odhadnuty, jak je v kartě i uvedeno. Nebylo zjišťováno, jaké jsou skutečné výdaje žalovaného na bydlení a v jaké částce je dána jeho vyživovací povinnost. Okresní soud zdůraznil, že věřitel splní svou povinnost vyplývající z výše uvedených zákonných ustanovení nikoli jen tím, že podstatné skutečnosti od spotřebitele zjistí, ale je nutné, aby jeho tvrzení rovněž dostatečně prověřil. Nic nebránilo zprostředkovateli úvěru požadovat po žalovaném předložení listin týkajících se jeho dalších závazků k ověření, v jaké výši zápůjčky fakticky splácí, v jakých splátkách a po jak dlouhou dobu bude trvat toto splátkové zatížení a také k prokázání toho, jaké má faktické náklady na bydlení a vyživovací povinnost. Tyto listiny jsou bezpochyby běžně dostupné a bylo v možnostech žalovaného je při návštěvě zástupce věřitele předložit. Ověření výdajů takovýmto způsobem nepřekračuje rámec běžného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Pokud jde o prověřování žalovaného v centrálních registrech, jak je tvrzeno, pak k tomu byl doložen pouze výpis z centrální evidence exekucí ve vztahu k žalovanému, který však byl činěn až dne [datum] a u žalovaného byly zjištěny dvě exekuce v roce [rok], nicméně nebylo z této listiny zjištěno, že toto prověření prováděl původní věřitel již v době, kdy byl žalovanému poskytován úvěr, tedy v roce [rok]. Stejně tak nebylo prokázáno, že by bylo nahlíženo do dalších tvrzených registrů tímto věřitelem. Jelikož předchůdkyně žalobkyně své povinnosti řádně zkoumat úvěruschopnost žalovaného nedostála, dospěl okresní soud k závěru, že podle § 87 odst. 1 ZoSÚ je smlouva o zápůjčce neplatná, neboť byla sjednána v rozporu s ust. § 86 odst. 1 věty druhé ZoSÚ. Podle ust. § 580 a § 588 o. z. se jedná o absolutní neplatnost, k níž soud přihlíží i bez návrhu. Plnila-li proto předchůdkyně žalobkyně z neplatné smlouvy o úvěru žalovanému částku 10 000 Kč, pak je žalovaný jako spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru ve smyslu ust. § 87 odst. 1 věty třetí zákona o spotřebitelském úvěru. Jiné povinnosti z neplatné smlouvy spotřebiteli nevznikají. Žalobkyně tak má nárok na vrácení jistiny zápůjčky, ponížené o plnění, které žalovaný podle téže smlouvy ke splnění povinnosti žalobkyni, respektive její právní předchůdkyni, již poskytl. Žalovaný před podáním žaloby uhradil 9 334 Kč, a proto zavázal okresní soud žalovaného z titulu nároku na vydání bezdůvodného obohacení k zaplacení částky 666 Kč s úrokem z prodlení z přiznané částky, avšak až ode dne [datum] do zaplacení, neboť žalovaný byl prokazatelně vyzván k úhradě dlužné částky výzvou k okamžitému splacení dluhu ze dne [datum] s termínem splnění do [datum]. Ve zbývajícím rozsahu žalobu jako nedůvodnou zamítl.

4. Proti tomuto rozsudku, pouze proti výrokům II. a III., podala žalobkyně včasné odvolání, jímž se domáhala jeho změny tak, že žalobě bude i v tomto rozsahu vyhověno a žalobkyni bude přiznáno právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů, případně zrušení rozsudku okresního soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení. Nesouhlasila se závěrem okresního soudu, že nedostatečně doložila důkazní prostředky k prokázání posouzení úvěruschopnosti žalovaného s vynaložením odborné péče. Zdůraznila, že smlouva o úvěru byla uzavřena dne [datum] s právní předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba] Celková půjčená částka činila 10 000 Kč a žalovaný se jí zavázal uhradit v 52 týdenních splátkách. Jednalo se tedy o krátkodobý úvěr s nízkou nominální hodnotou, který byl poskytnut nebankovním poskytovatelem spotřebitelských úvěrů, působícím pod zákonným dohledem České národní banky. Před poskytnutím úvěru byla s žalovaným sepsaná žádost o spotřebitelský úvěr, tedy zákaznická karta. Tato byla sepsaná vázaným zástupcem věřitele, který splnil zkoušku odborné způsobilosti, tento ověřil příjmy a výdaje žalovaného, a to prostřednictvím dvou výplatních pásek za měsíce listopad a prosinec [rok], a dále byly ověřeny zdroje těchto příjmů u zaměstnavatele žalovaného, p. [příjmení]. Žalobkyně dále namítala, že okresní soud nepostupoval v souladu s požadavkem právní jistoty ve smyslu judikatury Ústavního soudu, zejména pak nálezů ze dne 9. 4. 2019, sp. zn. II. ÚS 3236/18, či ze dne 22. 6. 2021, sp. zn. I. ÚS 1543/21, kterým bylo rozhodnuto ve skutkově i právně obdobné věci. Žalobkyně tak uzavřela, že dle jejího názoru byla úvěruschopnost žalovaného zkoumána řádně, srozumitelně a racionálně, a proto je právní závěr okresního soudu o absolutní neplatnosti smlouvy z důvodu absence řádného zkoumání úvěruschopnosti žalovaného nesprávný.

5. Žalovaný se k odvolání žalobkyně nevyjádřil.

6. Odvolací soud přezkoumal rozsudek okresního soudu v napadeném rozsahu, tj. ve výrocích II. a III., včetně řízení jeho vydání předcházejícího, ve smyslu ust. § 212a odst. 1, 2, 4 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen„ o. s. ř.“), žádné vady řízení uvedené v § 229 odst. 1 a 2 písm. a) a b) a odst. 3 o. s. ř. neshledal, tyto nenamítali ani účastníci řízení. Po takto provedeném přezkumu dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně je zcela nedůvodné a jsou splněny podmínky pro potvrzení rozsudku okresního soudu.

7. Z obsahu spisu se podává, že v řízení zahájeném dne [datum] se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 16 673 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 6 553,30 Kč za dobu od [datum] do zaplacení, úroku ve výši 88 % ročně z částky 6 553,30 Kč za dobu od [datum] do zaplacení a úhrady kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 373,78 Kč. Skutkově k takto uplatněným nárokům tvrdila, že žalovaný uzavřel se společností [právnická osoba], [IČO] (dále jen„ právní předchůdce žalobkyně“) dne [datum] smlouvu [číslo] na základě které poskytla žalovanému bezhotovostní zápůjčku ve výši 10 000 Kč. Žalovaný se zavázal splatit tuto částku spolu s další částkou 10 477 Kč zahrnující úrok 88 % ročně, částkou za zpracování, doručení a flexibilní splácení a částkou za administrativní činnosti a komfortní splácení, celkem tedy měl žalovaný vrátit částku 20 477 Kč, a to v 52 týdenních splátkách ve výši 394 Kč. Žalovaný zaplatil celkem částku 9 334 Kč, dále ničeho na poskytnutou zápůjčku nehradil. Pohledávka z uvedené smlouvy byla žalobkyni postoupena postupní smlouvou ze dne [datum], což bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne [datum]. Dlužná částka sestává z nesplacené jistiny zápůjčky ve výši 6 553,30 Kč, poplatků za poskytnutí a správu úvěru ve výši 4 519,70 Kč, kapitalizované smluvní pokuty ve výši 5 000 Kč, sankčních poplatků ve výši 600 Kč a kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 373,78 Kč. K úhradě dlužné částky byl žalovaný vyzván společně s oznámením o postoupení pohledávky v zásilce odeslané na adresu žalovaného dne [datum], a to ve lhůtě do [datum].

8. K otázce, jakým způsobem předchůdkyně žalobkyně před uzavřením smlouvy s žalovaným zkoumala a prověřovala úvěruschopnost žalovaného, žalobkyně v žalobě a následně v doplnění žaloby skutkově tvrdila, že předchůdkyně žalobkyně před poskytnutím zápůjčky při posuzování úvěruschopnosti žalovaného vycházela zejména z informací sdělených žalovaným. Dále prolustrovala žalovaného v databázích BRKI, NRKI a SOLUS, přičemž v těchto registrech k žalovanému nezjistila žádný negativní záznam. Dále prověřila žalovaného v interní databázi zapůjčitele, v insolvenčním rejstříku, vše bez negativních poznatků o žalovaném. Současně zjistila, že osobní doklady žalované nejsou vedeny jako odcizené či ztracené, a že se trvalé bydliště žalované nenachází na úřední adrese a dále nahlédnutím do Centrální evidence exekucí, že proti žalovanému nebyla v době uzavření smlouvy vedena žádná exekuce. Při posuzování příjmů žalovaného vycházela z údajů uvedených v zákaznické kartě, kterou žalovaný vyplnil. Ověřila, že žalovaný měl pravidelný měsíční příjem 28 217 Kč, což ověřila výplatními páskami za měsíce listopad a prosinec [rok], z pracovní smlouvy bylo ověřeno, že žalovaný je zaměstnán na dobu neurčitou na pozici montér u zaměstnavatele p. [příjmení], dále bylo žalovaným tvrzeno, že v domácnosti jsou další blíže nespecifikované příjmy ve výši 19 100 Kč. U výdajové stránky vycházela předchůdkyně žalobkyně z údajů sdělených žalovaným o jeho výdajích, tyto konfrontovala s právními instituty oblasti sociální politiky, tj. s výší životního minima a rovněž s částkami vycházejícími ze statistických dat, tyto hodnotila na základě ekonomického modelu zapůjčitele. Předložené doklady ze strany žalovaného uvedené v zákaznické kartě pak byly kontrolovány vázaným zástupcem předchůdce žalobkyně [jméno] [příjmení].

9. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, zůstal procesně pasivní, ač mu byla žaloba i předvolání k jednání řádně doručeno.

10. U odvolacího jednání žalobkyně setrvala na svém procesním stanovisku.

11. Žalovaný, ač řádně a včas k jednání obeslán, se bez omluvy nedostavil, a proto odvolací soud odvolání žalobkyně projednal v nepřítomnosti žalovaného v souladu s § 101 odst. 3 o. s. ř.

12. Odvolací soud po zopakování dokazování smlouvou o spotřebitelském úvěru ze dne [datum] a zákaznickou kartou – žádostí o spotřebitelský úvěr z téhož dne konstatuje, že přebírá jako správná skutková zjištění, která okresní soud z žalobkyní předložených listin učinil.

13. Po takto částečném zopakování odvolací soud dospěl k závěru, že mezi předchůdkyní žalobkyně a žalovaným byla uzavřena smlouva o spotřebitelské zápůjčce ve smyslu ust. § 2390 a násl. o. z. Na tuto smlouvu v plném rozsahu dopadá i regulace stanovená ZoSÚ, neboť žalovaný uzavíral tuto smlouvu v postavení spotřebitele (§ 419 o. z.), předchůdce žalobkyně v postavení podnikatele (§ 420 o. z.) a smlouva naplňuje znaky spotřebitelského úvěru ve smyslu § 2 odst. 1 ZoSÚ zák. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru. Současně odvolací soud sdílí názor okresního soudu na neplatnost posouzené smlouvy o zápůjčce z důvodu porušení povinnosti zapůjčitele před uzavřením smlouvy o spotřebitelské zápůjčce řádně zkoumat úvěruschopnost žalovaného ve smyslu ust. § 86 odst. 1 ZoSÚ, jejímž následkem je absolutní neplatnost celé smlouvy ve smyslu ust. § 87 odst. 1 ZoSÚ.

14. Podle § 86 odst. 2 věta prvá ZoSÚ poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.

15. Podle § 87 odst. 1 věta prvá a třetí ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

16. V principu odpovědného úvěrování, potažmo ochrany spotřebitele před neúměrným zadlužováním a zároveň ochrany věřitele před nedobytností pohledávky, navazuje ZoSÚ na právní úpravu účinnou do 30. 11. 2016, zejména na novelu zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, provedenou zákonem č. 43/2013 Sb. Také při výkladu ustanovení § 86 ZoSÚ se pak musí podle odvolacího soudu prosadit závěry zformulované v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015 (zejména bod 26.), podle nichž se má odbornou péčí na mysli vysoce kvalifikovaná činnost profesionála v příslušném oboru, při níž plní všechny povinnosti stanovené zákonem a současně jedná čestně, spravedlivě, v souladu se zásadami dobré víry a v nejlepším zájmu dlužníka. Za součást odborné péče poskytovatele úvěru je tak možno považovat jen takovou obezřetnost, která nespoléhá pouze na údaje tvrzené žadatelem o úvěr (žalovaným), nýbrž tyto také s odbornou péčí prověřuje. Jedině takovýto skutkový podklad, který podmiňuje analýzu pasivní a aktivní stránky majetkových poměrů dlužníka, vede k odpovídajícímu zjištění, zda spotřebitel bude schopen splatit poskytnutý úvěr dohodnutým způsobem. Poskytovatel úvěru tak musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k dlužníkem uváděným informacím o jeho schopnostech úvěr splácet a rovněž i sám aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat.

17. V projednávané věci dospěl odvolací soud k závěru, že předchůdkyně žalobkyně jakožto profesionál v oblasti finančních služeb a poskytovatel spotřebitelských zápůjček a úvěrů nedostála své povinnosti s odbornou péčí prověřit před uzavřením smlouvy úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele, jak vyplývá již ze samotných tvrzení žalobkyně o tom, že příjmy i výdaje žalovaného byly ověřeny předložením podkladů, které její vázaný zástupce pravdivě uvedl v zákaznické kartě žalovaného, což měly být pouze doklady o příjmech žalované, a to dvě výplatní pásky za měsíce 11/ [rok] a 12/ [rok] a dále pracovní smlouva žalovaného. Tímto způsobem mohly být tedy ověřeny pouze příjmy žalovaného, které tak činily průměrně 24 272 Kč čistého. Pokud jde o výdaje žalovaného, tyto byly v zákaznické kartě uvedeny v celkové výši 10 461 Kč ve skladbě 5 000 Kč jako odhadované měsíční výdaje, 3 411 Kč splátky úvěrů ve vztahu k právní předchůdkyni žalobkyně a částka 2 050 Kč jako splátky úvěrů ve vztahu k jinému poskytovateli. Pokud jde o sdělené výdaje ve výši 5000 Kč, jež byly jen odhadnuty, nebyla zjišťována jejich struktura, ani to, kolik činí náklady žalovaného na bydlení a služby s bydlením spojené, měl-li podle údaje uvedeného v zákaznické kartě bydlet v nájemním bytě, přičemž zjištění a doložení těchto základních životních výdajů každého člověka (například doklady o placení nájemného) není obvykle spojeno s vyššími obtížemi a nepřesahuje dle názoru odvolacího soudu odbornou péči věřitele při prověřování úvěruschopnosti spotřebitele, kterou lze na něm v rámci plnění jeho zákonné povinnosti ve smyslu ust. § 86 odst. 1 ZoSÚ spravedlivě žádat. Současně nebylo zjišťováno ani to, jaké náklady žalovanému vznikají v souvislosti s náklady na obstarání základních životních potřeb. K posouzení statistických či ekonomických modelů, pokud jde o výdaje spotřebitele, odvolací soud dodává, že posouzení úvěruschopnosti předpokládá individuální posouzení jak příjmů, tak výdajů žadatele o zápůjčku a úvěr a tuto vysoce kvalifikovanou činnost není možno obcházet používáním statistických údajů v rámci prověřování interního scoringu žadatele o úvěr. Nepochybně údaje o životním minimu či jiné údaje, například statistické, nic nevypovídají o tom, jaké výdaje má žadatel na bydlení a zajištění základních životních potřeb a dále jaké konkrétní výdaje má na splácení dalších úvěrů či půjček a jiných závazků (pojištění apod.).

18. Odvolací soud doplnil dokazování o výpis ze systému NRKI a BRKI (čl. 89-97 spisu), když žalobkyně sama tvrdila, že předchůdce žalobkyně při ověřování úvěruschopnosti žalovaného do těchto registrů nahlížel a dle tvrzení žalobkyně neměly být zjištěny žádné negativní skutečnosti. Tyto výpisy byly důkazem v odvolacím řízení přípustným, neboť jejich existence se podávala ze spisu do nastoupení účinků neúplné apelace a koncentrace řízení, to vše za situace, kdy soud ani v režimu neúplné apelace a koncentrace není zbaven povinnosti provést v řízení i jiné důkazy nenavržené účastníky, pakliže jsou potřebné k řádnému zjištění skutkového stavu a vyplývá-li jejich obsah ze spisu (§ 120 odst. 2 věta prvá o. s. ř.).

19. Z výpisu NRKI a BRKI odvolací soud zjistil, že žalovaný ke dni, kdy uzavíral posuzovanou smlouvu, tj. ke dni [datum], měl mnoho dalších nesplacených úvěrů, které byl povinen splácet. Konkrétně měl následující splátkové zatížení, a to: -) ve výši 3 339 Kč měsíčně ve vztahu ke [právnická osoba] z titulu úvěru ze dne [datum], jež měl být splácen až do [datum]; -) ve výši 3 411 Kč měsíčně ve vztahu ke [právnická osoba] z titulu úvěru ve výši 30 000 Kč uzavřeného dne [datum], jež měl být splácen až do [datum]; -) ve výši dlužné jednorázové splátky 24 360 Kč ve vztahu ke [právnická osoba] [anonymizováno] z titulu úvěru ze dne [datum], jež měl být splacen v lednu [rok], avšak nebyl žalovaným zaplacen a z tohoto výpisu dále plyne, že byl žalovaný od 1/ [rok] v prodlení se splácením tohoto úvěru a tento úvěr byl nakonec předčasně zesplatněn; -) ve výši 2 056 Kč měsíčně ve vztahu ke [právnická osoba], [anonymizováno] z titulu úvěru ve výši 100 000 Kč ze dne [datum], jež měl být splácen v 68 měsíčních splátkách; -) ve výši 1 436 Kč měsíčně ve vztahu ke [právnická osoba], [anonymizováno] z titulu úvěru ve výši 50 000 Kč ze dne [datum], jež měl být splácen v 61 měsíčních splátkách.

20. Pokud je pravdou, že předchůdkyně žalobkyně lustrovala žalovaného v registrech NRKI a BRKI před uzavřením smlouvy, jak žalobkyně tvrdí, pak již z těchto výpisů si musela být vědoma, že splátkové zatížení žalovaného jinými předchozími nesplacenými úvěry je již tak vysoké (10 242 Kč měsíčně + dlužná jedna splátka 24 360 Kč u [právnická osoba]), že žalovaný nebude schopen úvěr, o který u ní žádal, ze svých příjmů (cca 24 272 Kč) řádně splácet, aniž by se musel jinde znovu zadlužit za účelem úhrady splátek, tj. aniž by musel řešit splácení jednoho úvěru úvěrem novým. Pokud jediné čisté měsíční příjmy žalovaného činily cca 24 272 Kč a žalovaný měl zároveň splátkové zatížení jinými nesplacenými úvěry ve výši 10 242 Kč měsíčně a nadto dlužil další jednu splátku u společnosti [právnická osoba] ve výši svého měsíčního příjmu, pak je zcela zřejmé, že pokud musel hradit další náklady na bydlení a živobytí (jídlo a další nezbytné náklady, které každý člověk musí mít), že žalovaný je v této situaci zcela neúvěruschopný ve vztahu k uvažované nové splátce námi posuzovaného úvěru ve výši týdenní splátky 394 Kč, tj. ve výši měsíční splátky cca 1 576 Kč. Nehledě na to, že výdajové stránka poměrů žalovaného nebyla žádným způsobem prověřena a předchůdce se spolehl pouze na údaje uvedené žalovaným, u nichž nadto bylo uvedeno, že jsou pouze odhadnuty. Z částky 5 000 Kč uvedených odhadovaných měsíčních výdajů jen stěží lze uhradit náklady na bydlení, služby s bydlením spojené a náklady na jídlo, ošacení, hygienu, jízdné, telefon a jiné běžné výdaje, které zpravidla každý člověk má apod.).

21. Okresní soud rovněž nepochybil, pokud neprovedl výslech vázaného zástupce předchůdkyně žalobkyně sepisujícího se žalovaným kartu zákazníka, neboť sám tento vázaný zástupce do Karty zákazníka uvedl, jaké dokumenty mu byly k prověřování úvěruschopnosti předloženy, kdy se jednalo toliko o dvě výplatní pásky a pracovní smlouvu, tj. jednalo se o listiny, z nichž bylo možno prověřit pouze příjmovou stránku poměrů žadatele o úvěr, nikoliv však jeho výdaje. Nadto z Karty zákazníka dále plyne, že výdaje byly pouze odhadnuty, když u položky výdaje je uvedeno, že se jedná pouze o odhadované výdaje. Vyslýchat vázaného zástupce proto bylo zcela nadbytečné.

22. Na předmětnou smlouvu dopadá ZoSÚ ve znění účinném ke dni [datum]. K tomuto okamžiku formuloval § 87 ZoSÚ neplatnost z důvodu absence zkoumání úvěruschopnosti jako neplatnost relativní. Odvolací soud však sdílí závěr okresního soudu, že se jedná o neplatnost absolutní (ostatně zákonodárce již § 87 s účinností od 28. 5. 2022 novelizoval zákonem č. 96/2022 Sb. a v souladu s euro konformním výkladem neplatnost upravil jako absolutní, nicméně i před tímto datem byla tato neplatnost soudy vyšších stupňů posuzována jako neplatnost absolutní za použití euro konformního výkladu).

23. Podle § 588 o. z. soud k neplatnosti právního jednání přihlíží i bez návrhu, je-li v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak, než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání (v tomto je možno se opřít i o závěry občanskoprávní teorie - Lavický, P. a kol., Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1 - 654). Komentář.

1. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 2084). Jinak by totiž byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli (jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti) pozitivním zásahem ze strany soudu. Tomu zcela konvenuje ustálená judikatura Soudního dvora Evropské unie, kterou je nezbytné zohlednit také v rámci konformního výkladu § 87 odst. 1 ZoSÚ, a tedy určení druhu neplatnosti zmiňované v tomto ustanovení, neboť Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. konformního výkladu. Vnitrostátní soud členského státu je tak povinen provést výklad vnitrostátního práva (v této věci § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 588 o. z.) v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008. Výklad je tak nutno provést zejména tak, aby dosáhl výsledku zamýšleného touto směrnicí, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C -106/89, EU:C: 1990, Océano Grupo SA C -240-244/98, EU:C: 2000, Konstantinos Adeneler C -212/04, EU:C: 2006). Toto zcela akceptoval také Nejvyšší soud ČR např. v rozsudku ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012 Soudní dvůr mnohokrát průřezově unijním spotřebitelským právem potvrdil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z moci úřední porušení některých jeho ustanovení - ve vztahu ke směrnici 93/13 rozsudkem ze dne 4. 6. 2009, Pannon GSM, C -243/08, EU:C: 2009, bod 32, ke směrnici Rady 85/577 EHS rozsudek ze dne 17. 12. 2009, Martín Martín, C -227/08, EU:C: 2009, bod 29, ke směrnici Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES rozsudkem ze dne 3. 10. 2013, Duarte Hueros, C -32/12, EU:C: 2013, bod 39. Odvolací soud tak nemá jakékoliv pochybnosti o tom, že tento závěr je nezbytné vztáhnout i na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES. Existuje totiž nezanedbatelné nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně (srov. rozsudek ze dne 4. 6. 2015, Faber, C -497/13, EU:C: 2015, bod 42 a citovaná judikatura). Z toho jednoznačně vyplývá, že spotřebitele by nebylo možné efektivně chránit, pokud by vnitrostátní soud neměl povinnost posoudit z moci úřední, zda byly splněny povinnosti vyplývající z norem unijního spotřebitelského práva (obdobně viz rozsudek ze dne 4. 10. 2007, Rampion a Godard, C -429/05, EU:C: 2007, body 61 a 65). Tato koncepce byla obecně akceptována i v ústavněprávní rovině (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bod 41). Stejný závěr pak vyplývá z aktuálního stanoviska generální advokátky Juliane Kokott ve věci C -616/18 Cofidis SA proti YU, ZT a ve věci C -679/18, OPR. - Finance s. r. o. proti GK, v němž generální advokátka k žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce podané Okresním soudem v Ostravě, ve smyslu výkladu článku 8 Směrnice 2008/48/ES, o spotřebitelském úvěru, navrhla soudnímu dvoru EU, aby na předběžnou otázku, zda se musí spotřebitel porušení povinnosti zkoumat úvěruschopnost na své straně při uzavření smlouvy o úvěru dovolat neplatnosti smlouvy, či zda k porušení této povinnosti přihlíží vnitrostátní soud z úřední povinnosti, navrhla stanovisko, podle jehož obsahu v případě, že vnitrostátní zjistí z úřední povinnosti porušení článku 8 Směrnice 2008/48/ES, musí s výhradou případné opačné vůle spotřebitele vyvodit všechny důsledky, které podle vnitrostátního práva z tohoto zjištění plynou, aniž by vyčkal příslušného návrhu spotřebitele, a to případně bez přihlédnutí k uplynutí prekluzivní lhůty, jsou-li sankce stanovené tímto právem účinné, odrazující a přiměřené. Uvedený názor byl pak akceptován v rámci aktuálního rozhodnutí Evropského soudního dvora ve věci C -679/18, OPR. - Finance s. r. o. proti GK, týkající se vnitrostátní úpravy České republiky, v němž se Evropský soudní dvůr jednoznačně vyjádřil tak, že články 8 a 23 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS, musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele a vyvodit důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.

24. Neposoudí-li proto úvěrující či zapůjčitel s odbornou péčí podle ustanovení § 86 ZoSÚ schopnost spotřebitele zápůjčku řádně splácet, soud k neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 588 o. z. přihlíží, aniž by se jí spotřebitel musel dovolat. Jedná se tedy o neplatnost absolutní, neboť porušení povinnosti s odbornou péčí posoudit schopnost dlužníka splácet úvěr či zápůjčku je možno považovat za jednání, které odporuje zákonu (§ 86 ZoSÚ) a které současně i zcela zjevně narušuje veřejný pořádek spočívající v požadavku na ochranu spotřebitele. Jeho smyslu a účelu totiž nelze dosáhnout jinak než pozitivním zásahem ze strany soudu, aniž by byl popřen smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Ostatně k závěru o absolutní neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru z důvodu porušení povinnosti úvěrující společnosti řádným způsobem zkoumat úvěruschopnost spotřebitele v podmínkách dříve platného z. č. 145/2010 Sb. o spotřebitelském úvěru dospěl Nejvyšší soud ČR v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 201/2018 ze dne 20. 3. 2019.

25. Je-li smlouva o zápůjčce uzavřená mezi předchůdkyní žalobkyně a žalovaným absolutně neplatná ve smyslu ust. § 87 odst. 1 ZoSÚ, a to pro porušení povinnosti zapůjčitele řádně před uzavřením spotřebitelské smlouvy posoudit úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele, avšak současně bylo prokázáno, že předchůdkyně žalobkyně poskytla podle neplatné smlouvy žalovanému 10 000 Kč, vznikla žalovanému povinnost vrátit žalobkyni poskytnutou jistinu spotřebitelské zápůjčky v době přiměřené jeho možnostem a schopnostem (splatnost), jiné povinnosti mu z neplatné smlouvy nevznikly, tedy ani povinnost hradit smluvní úroky, poplatky za posouzení či správu úvěru, smluvní pokuty či sankční poplatky. Na tuto jistinu je pak nutno započíst to, co žalovaný již podle smlouvy žalobkyni či její předchůdkyni zaplatil, což byla podle tvrzení žalobkyně, které žalovaný nerozporoval, částka 9 334 Kč, a to i bez námitky žalovaného, když ust. § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ představuje speciální úpravu povinností spotřebitele z neplatné smlouvy o spotřebitelské zápůjčce či úvěru. Okresní soud proto zavázal žalovaného zaplatit žalobkyni pouze částku 666 Kč s příslušenstvím v podobě úroku z prodlení v zákonné sazbě, přičemž na další okresním soudem zamítnuté nároky (obsažené ve výroku II. rozsudku okresního soudu) žalobkyni nárok nevznikl, neboť měly základ v absolutně neplatné smlouvě (úroky, smluvní pokuty, poplatky apod.).

26. Pokud se žalobkyně dovolává ochrany právní jistoty z pohledu rozhodování Ústavního soudu ve skutkově obdobných věcech, a předestírá, že k řádnému prověření úvěruschopnosti postačuje u úvěrů v nízké nominální hodnotě kolem 10 000 Kč k řádnému prověření úvěruschopnosti předložit pouze doklady k výši příjmů, a k tomu odkazuje a cituje usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2021, sp. zn. I. ÚS 1543/21, pak k tomu odvolací soud uvádí, že takový závěr z namítaného usnesení Ústavního soudu rozhodně nelze učinit. Nadto z tam uvedeného rozhodnutí se ani nepodává, že by se jednalo o stejnou skutkovou situaci, jako v nyní posuzované věci, tj. že by poskytovateli úvěru bylo ze systému NRKI a BRKI známo, že splátkové zatížení žadatele tvoří téměř polovinu jeho příjmů a v době žádosti je žadatel v prodlení se splácením jednoho úvěru. Tedy nelze říci, že by šlo o stejnou skutkovou věc. Dále je nutno uvést, že v této věci Ústavní soud nerozhodoval meritorně nálezem, nepřezkoumával samotnou věc, nýbrž usnesením odmítal stížnost pro zjevnou neopodstatněnost z důvodu bagatelnosti částek a zdůraznil, že v takových případech je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena.

27. S ohledem na shora uvedené je rozhodnutí okresního soudu v napadeném výroku věcně správné a jako takové bylo v souladu s ust. § 219 o. s. ř. odvolacím soudem potvrzeno, a to včetně správného výroku o náhradě nákladů řízení. Procesně většinově úspěšnému žalovanému žádné náklady řízení před okresním soudem nevznikly.

28. O náhradě nákladů odvolacího řízení pak bylo rozhodnuto dle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. a § 224 odst. 1 o. s. ř., neboť v odvolacím řízení byl žalovaný plně procesně úspěšný, prokazatelně mu však žádné náklady tohoto řízení nevznikly.