15 Co 244/2025

Plný text

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Dagmar Gottwaldové a soudců Mgr. Karly Nekolové a Mgr. Jana Rýznara ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně , IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované , narozená dne Datum narození žalované bytem Adresa žalované o zaplacení 609 495,08 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 10. 9. 2025, č. j. 16 C 49/2025-44,

I. Rozsudek okresního soudu se v odvoláním napadeném rozsahu, tj. ve výroku I. co do stanovené hmotněprávní lhůty splatnosti přisouzených částek 139 103,48 Kč a 213 642,48 Kč a ve výroku II. co do úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z těchto částek za dobu od 28. 12. 2024 do zaplacení:a) mění následovně:Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni okresním soudem ve výroku I. přisouzenou částku 139 103,48 Kč, a to spolu s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky za dobu od 28. 12. 2024 do zaplacení, a dále ve výroku I. přisouzenou částku 213 642,48 Kč, a to spolu s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z této částky za dobu od 28. 12. 2024 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.b) ve zbývajícím rozsahu potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na poměrnou náhradu nákladů odvolacího řízení v rozsahu 26 % částku 9 624 Kč k rukám zástupce žalobkyně do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

IV. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice na účet Okresního soudu ve Frýdku-Místku na soudním poplatku za odvolání částku 13 228 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Napadeným rozsudkem okresní soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částky 139 103,48 Kč a 213 642,48 Kč (výrok I.), ve zbývající části, tj. co do částek 80 227,19 Kč, 155 188,69 Kč a 21 333.24 Kč, vždy s úrokovým příslušenstvím, žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).

2. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání, ve kterém nesouhlasila s rozhodnutím okresního soudu v části, ve které jí nebylo přiznáno příslušenství v podobě úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 139 103,48 Kč a částky 213 642,48 Kč vždy za dobu od 28. 12. 2024 do zaplacení, přičemž odvolání směřovalo i do závislého výroku o náhradě nákladů řízení. Nesouhlasila s názorem okresního soudu, že dosud nenastalo prodlení žalované, a tudíž žalobě bylo vyhověno pouze co do nároku na vrácení dlužné jistiny bez zákonného příslušenství. Namítala, že žalovaná byla vyzvána ke splnění peněžitého dluhu novému věřiteli – žalobkyni v souvislosti s oznámením o postoupení pohledávky ze dne 28. 6. 2024, které jí bylo odesláno dne 12. 7. 2024. Nejpozději třetí den po odeslání se tak výzva k plnění dostala do sféry dispozice žalované a po marném uplynutí lhůty 10 dnů, která jí byla poskytnuta ke splnění dluhu, se tak počínaje dnem 28. 7. 2024 žalovaná dostala do prodlení a žalobkyni vznikl nárok na zaplacení úroku z prodlení minimálně z částek bezdůvodného obohacení. Připomněla, že dále upomenula žalovanou o zaplacení dluhu předžalobní upomínkou ze dne 27. 9. 2024 se lhůtou k zaplacení do 12. 10. 2024. Žalovaná tak měla dostatečný časový prostor vrátit minimálně poskytnutou jistinu úvěru, což však neučinila. Dále zdůraznila, že žalovaná nadto v řízení ani netvrdila a neprokázala, že by neměla možnost a schopnost poskytnutou jistinu vrátit ve lhůtě, která byla žalované ze strany žalobkyně poskytnuta, přičemž v tomto směru nese v souladu se závěry prezentovanými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2025, sp. zn. 33 Cdo 1902/2025, břemeno tvrzení i důkazní spotřebitel, který jediný zná své poměry a schopnosti a je na něm, aby v rámci sporného řízení tyto tvrdil a doložil. Dále žalobkyně odkázala na judikaturu Ústavního soudu ČR i na odbornou literaturu, jakož i na rozhodovací praxe odvolacího Krajského soudu v Ostravě i jeho pobočky v Olomouci, stejně jako Krajského soudu v Brně. U jednání odvolacího soudu pak žalobkyně upřesnila, že odvoláním napadla rovněž určení hmotněprávní lhůty splatnosti částek přisouzených ve výroku I. rozsudku okresního soudu.

3. Žalovaná se k odvolání žalobkyně nevyjádřila.

4. Odvolací soud přezkoumal rozsudek okresního soudu v napadeném rozsahu, tj. ve výroku I. o hmotněprávní lhůtě splatnosti přisouzených částek 139 103,48 Kč a 213 642,48 Kč, když žalobkyně podaným odvoláním brojí proti závěru okresního soudu o tom, že žalované vznikla povinnost vrátit jistinu poskytnutého úvěru teprve rozhodnutím soudu a je tedy napadán závěr okresního soudu o splatnosti dlužné jistiny úvěru ve smyslu ust. § 87 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“), a dále ve výroku II. co do úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z uvedených částek za dobu od 28. 12. 2024 do zaplacení, jehož se žalobkyně v rámci podaného odvolání domáhá. V uvedeném rozsahu odvolací soud provedl přezkum rozsudku okresního soudu ve smyslu ust. § 212a odst. 1, 2, 4 a 5 o. s. ř. a žádné vady řízení uvedené v § 229 odst. 1 a 2 písm. a) a b) a odst. 3 o. s. ř. neshledal. Po takto provedeném přezkumu pak dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně je částečně důvodné.

5. Z obsahu spisu se podává, že v řízení zahájeném dne 29. 10. 2024 se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 609 495,08 Kč s úrokovým příslušenstvím ze smluv o úvěru uzavřených s předchůdkyní žalobkyně, společností , právnická osoba, . Dne 23. 10. 2019 byla mezi smluvními stranami uzavřená smlouva o úvěru s pojištěním schopnosti splácet – konsolidace půjček (dále jen „úvěr č. 1“), znějící na částku 238 000 Kč, který byl určen na úhradu závazků žalované - jiných úvěrů evidovaných u téže banky. Žalovaná úvěr řádně nesplácela, když uhradila toliko 98 896,52 Kč, a proto byl dne 20. 11. 2023 celý zůstatek úvěru zesplatněn. Následně byla mezi stejnými smluvními stranami dne 22. 8. 2018 uzavřena smlouva o úvěru – konsolidace půjček (dále jen „úvěr č. 2“), na základě které právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované peněžní prostředky ve výši 442 000 Kč, a to rovněž na úhradu dřívějších dluhů žalované u téhož věřitele. I u této smlouvy se žalovaná dostala do prodlení se splácením, uhradila toliko 228 357,52 Kč, proto byl dne 20. 11. 2023 celý zůstatek úvěru zesplatněn. Současně právní předchůdkyně žalobkyně, společnost , právnická osoba, , a žalovaná uzavřely dne 17. 10. 2017 smlouvu o revolvingovém úvěr (dále jen „úvěr č. 3“), na základě které žalovaná čerpala celkem peněžní prostředky ve výši 102 597,54 Kč a vrátila dosud částku 109 949,96 Kč. Pohledávky za žalovanou byly původní věřitelkou postoupeny žalobkyni. Úvěruschopnost žalované zkoumala právní předchůdkyně žalobkyně řádně před poskytnutím úvěru, když postupovala s odbornou péčí řádného hospodáře. Žalovaná dlužnou částku neuhradila i přes upomínku učiněnou před podáním žaloby. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.

6. Okresní soud provedl dokazování listinami předloženými žalobkyní a po právní stránce dovodil, že právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaná uzavřely dvě smlouvy o spotřebitelské zápůjčce ve smyslu ust. § 2390 o. z., a to v případě smluv č. 1 a 2, a smlouvu o spotřebitelském úvěru ve smyslu ust. § 2395 o. z. v případě smlouvy č. 3, na které je nutno aplikovat ZoSÚ, neboť byly uzavřeny mezi subjektem podnikajícím v oblasti poskytování finančních služeb a spotřebitelkou. Pokud jde o posouzení úvěruschopnosti žalované, k tomu žalobkyně tvrdila, a to shodně u všech tří závazků, že žalovaná měla pravidelný měsíční příjem ze zaměstnání ve výši 14 000 Kč až 19 000 Kč měsíčně, bydlela v nájmu, neměla žádné vyživovací povinnosti, měla další závazky u právní předchůdkyně žalobkyně i u jiných obdobných subjektů. Její výdaje byly odhadnuty na základě historických dat Českého statistického úřadu. Dále předchůdkyně žalobkyně vycházela z údajů uvedených v žádosti o úvěr a z částky životního minima. Žalobkyně doložila soudu výpisy z běžného účtu žalované, z nichž vyplývá pravidelný měsíční příjem žalované ze zaměstnání. Pokud však jde o výdaje, nelze dospět k závěru, že by tyto předchůdkyně žalobkyně zjišťovala, natož ověřovala. Skutečné výdaje žalované, zejména její výdaje na bydlení a živobytí, nebyly zjišťovány vůbec, přičemž bez takovéhoto posouzení nemohla být komplexně zhodnocena majetková situace žalované ani její schopnost splácet poskytnutý úvěr. Okresní soud proto dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně nesplnila svou povinnost vyplývající pro ní z § 86 ZoSÚ, což má za následek absolutní neplatnost předmětných úvěrových smluv.

7. Při závěru o absolutní neplatnosti smluv, jak okresní soud konstatoval, je nutno vzájemný vztah mezi účastníky vypořádat v režimu bezdůvodného obohacení. Žalobkyně podle okresního soudu v řízení prokázala, že žalované poskytla částku 238 000 Kč na úvěr č. 1, na který žalovaná dosud uhradila částku 98 896,52 Kč a zbývá jí tak uhradit částka 139 103,48 Kč. Dále bylo v řízení prokázáno, že na úvěr č. 2 poskytla předchůdkyně žalobkyně žalované částku 442 000 Kč, na kterou žalovaná dosud uhradila částku 228 357,52 Kč a na jistině tohoto závazku jí tak zbývá uhradit 213 642,48 Kč. Dále v případě úvěru č. 3 byla žalované poskytnuta částka 102 597,54 Kč, z níž žalovaná již uhradila 109 949,96 Kč, u této úvěrové smlouvy proto žalovaná žalobkyni ničeho nedluží. Okresní soud tak shledal žalobu důvodnou toliko co do částek bezdůvodného obohacení ve výši 139 103,48 Kč u úvěru č. 1 a co do částky 213 642,48 Kč u úvěru č. 2, ve zbytku byla žaloba zamítnuta, a to včetně žalovaného příslušenství, když toto vzhledem k neplatnosti smluv bylo taktéž neplatně ujednáno. Pokud jde o úrok z prodlení, okresní soud odkázal na rozhodovací praxi odvolacího senátu 8 Co Krajského soudu v Ostravě i na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, s tím, že spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. V takovém případě, nedojde-li k dohodě mezi účastníky, určuje splatnost nesplacené jistiny úvěru soud. Okresní soud proto splatnost přisouzené pohledávky žalobkyně určil do 3 dnů od právní moci rozsudku, a proto se žalovaná nemohla dostat v době před vydáním rozsudku do prodlení s plněním dluhu a není tak povinna hradit ani úroky z prodlení. Výrok o náhradě nákladů řízení okresní soud odůvodnil odkazem na ust. § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že větší úspěch ve věci měla žalovaná, které však podle obsahu spisu žádné náklady řízení nevznikly. Proto bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

8. U odvolacího jednání žalobkyně setrvala na svém stanovisku.

9. V projednávané věci dospěl okresní soud k závěru o neplatnosti smlouvy o úvěru, neboť předchůdkyně žalobkyně před uzavřením smlouvy o úvěru se žalovanou jakožto spotřebitelkou řádně neposoudila její úvěruschopnost ve smyslu ust. § 86 ZoSÚ s tím, že jde o neplatnost absolutní, k níž soud přihlíží z úřední povinnosti (§ 580 a 588 o. z.). Odvolací soud tento závěr sdílí, nadto jej žalobkyně v odvolání ani nenapadla, a proto se jím blíže nezabýval.

10. Předmětem odvolacího přezkumu tak nebyla ani výše bezdůvodného obohacení žalované, okresním soudem přiznána v částkách 139 103,48 Kč a 213 642,48 Kč ve výroku I. rozsudku okresního soudu, kterou je žalovaná povinna vrátit žalobkyni, na níž přešlo v důsledku smlouvy o postoupení pohledávek právo vymáhat pohledávku uplatněnou v tomto řízení. Přezkumu odvolacího soudu však podléhá okresním soudem stanovená splatnost obou shora uvedených částek, již tento s odkazem na ust. § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ stanovil na třetí den po právní moci svého rozhodnutí.

11. Odvolací soud souhlasí se soudem okresním, že v případě závěru o absolutní neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru pro porušení povinnosti úvěrující řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele, se kterým smlouvu uzavírá, se uplatní speciální úprava obsažená v ust. § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ, jež má přednost před obecnou právní úpravou obsaženou v zák. č. 89/2012 Sb. – občanský zákoník, s tím, že v takovém případě je spotřebitel povinen vrátit toliko poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru, a to v době přiměřené jeho možnostem. Nesdílí však přesvědčení okresního soudu o tom, že nebylo ve schopnostech a možnostech žalované poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru žalobkyni, resp. její předchůdkyni, vrátit dříve než po uplynutí lhůty tří dnů od právní moci rozhodnutí v této věci, když v řízení nebyly zjištěny žádné skutečnosti svědčící pro tento závěr.

12. Žalovaná byla v řízení procesně pasivní, ničeho o svých možnostech a schopnostech vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelských úvěrů č. 1 a 2 netvrdila. Současně netvrdila ani neprokázala, jaké byly její majetkové poměry po poskytnutí úvěrů s tím, že úvěr u úvěrové smlouvy č. 1 byl žalované poskytnut v říjnu 2019 a úvěr č. 2 pak v srpnu 2018, jak plyne z výpisů z obou úvěrových účtů. Nedostavila se k jednání jak u okresního soudu, tak i u soudu odvolacího, ač byla řádně a včas předvolána a mohla být u těchto jednání poučena dle ust. § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. o své povinnosti tvrdit své možnosti a schopnosti k vrácení nesplacené jistiny obou úvěrů a tyto prokázat.

13. K tomu pak odvolací soud zdůrazňuje, že povinnost tvrdit (a prokázat), že není v možnostech a schopnostech spotřebitele jistinu vrátit poté, co ji na základě neplatné smlouvy obdržel či byla v jeho prospěch vyplacena, leží plně na spotřebiteli, a nikoliv na věřiteli, který logicky žádné povědomí o majetkových poměrech spotřebitele pro období po poskytnutí peněžních prostředků již mít nemůže. V tomto směru pak odvolací soud odkazuje na existující judikaturu Nejvyššího soudu, zejména na rozsudek ze dne 13. 8. 2025 ve věci sp. zn. 33 Cdo 1902/2025.

14. Současně je odvolacímu soudu známo rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, na které poukázal okresní soud a v němž Nejvyšší soud vyjádřil názor, že splatnost se odvíjí od možností a schopností spotřebitele jistinu vrátit a nikoliv od výzvy věřitele k plnění adresované dlužníkovi dle ust. § 1958 odst. 2 o. z. Odvolací soud však má za to, jak shora uvedeno, že povinnost tvrdit (a prokázat), že není v možnostech a schopnostech spotřebitele jistinu vrátit poté, co mu byl úvěr poskytnut, tedy tak jako v případě projednávaném dovolacím soudem, leží plně na spotřebiteli, a nikoliv na věřiteli.

15. V řízení tedy nevyšlo najevo ničeho o tom, že by žalovaná nebyla schopna jistinu úvěrů poskytnutou podle neplatných úvěrových smluv vrátit poté, co částky úvěrů vyčerpala. Prodlení žalované s úhradou jistiny dluhu u úvěru č. 1 tak nastalo v říjnu 2019, v případě úvěru č. 2 v srpnu 2018. V souladu s ust. § 1970 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. tak žalobkyni vznikl nárok na úrok z prodlení ve výši zákonné sazby tohoto úroku platné 1. den vzniku prodlení s úhradou dlužné částky, což v případě dlužné částky u úvěru č. 1 ve výši 139 103,48 Kč činí 10 % ročně, v případě dluhu u úvěru č. 2 v částce 213 642,48 Kč pak ve výši 9 % ročně. Žalobkyně však v tomto řízení uplatnila nárok na úrok z prodlení ve výši 15 % ročně, a to až za dobu od 28. 12. 2024 do zaplacení. Žalované tak v souladu s ust. § 1970 o. z. vznikla povinnost vrátit žalobkyni vedle samotné dlužné jistiny dále úrok z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 139 103,48 Kč (u úvěru č. 1) a úrok z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 213 642,48 Kč (u úvěru č. 2), a to za dobu požadovanou žalobkyní, tj. za období od 28. 12. 2024 do zaplacení.

16. S ohledem na shora uvedené proto odvolací soud změnil rozsudek okresního soudu v napadeném rozsahu, tj. ve výroku I. co do hmotněprávní lhůty splatnosti přisouzených částek 139 103,48 Kč a 213 642,48 Kč a ve výroku II. co do úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 139 103,48 Kč a ve výši 9 % ročně z částky 213 642,48 Kč, vždy za dobu od 28. 12. 2024 do zaplacení. Ve zbývající části bylo zamítavé rozhodnutí okresního soudu v souladu s ust. § 219 o. s. ř. potvrzeno.

17. Současně se změnou napadeného rozsudku odvolací soud dle ust. § 224 odst. 1 a 2 a § 142 odst. 2 o. s. ř. originárně rozhodl o náhradě nákladů řízení.

18. Pokud jde o procesní úspěch stran, žalobkyně se v řízení včetně požadovaného úrokového příslušenství vyčísleného k datu rozhodnutí odvolacího soudu domáhala celkem zaplacení částky 983 011,93 Kč, úspěšná byla co do částky 384 430,50 Kč, tj. ze 39 %. Žalovaná pak byla v řízení úspěšná ze 61 %. Protože procesně úspěšnější žalované prokazatelně v řízení žádné náklady nevznikly, rozhodl odvolací soud tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

19. V odvolacím řízení se žalobkyně domáhala úrokového příslušenství vyčísleného k datu rozhodnutí odvolacího soudu celkem v částce 50 590,88 Kč, úspěšná byla co do částky 31 684,54 Kč, tj. ze 63 %. Ve smyslu ust. § 224 odst. 1 a § 142 odst. 2 o. s. ř. jí tak náleželo právo na náhradu nákladů odvolacího řízení z 26 %. Náklady odvolacího řízení vznikly žalobkyni celkem ve výši 37 016,60 Kč sestávající z nákladů na právní zastoupení žalobkyně v odvolacím řízení u dvou úkonů právní služby, a to sepisu odvolání a účasti u jednání odvolacího soudu, po 9 380 Kč, když odměna advokáta byla vypočtena z tarifní hodnoty ve výši 264 559,45 Kč (viz níže) [§ 11 odst. 1 písm. d) a g), § 7 bod 6 vyhl. č. 177/1996 Sb. – advokátní tarif ve znění účinném od 1. 1. 2025], dále z náhrady paušálních výdajů zástupce žalobkyně k uvedeným dvěma úkonům právní služby po 450 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu), z náhrady za 21% DPH z částky 19 660 Kč ve výši 4 128,60 Kč (§ 14a odst. 1 advokátního tarifu) a z náhrady za soudní poplatek za odvolání, k jehož úhradě odvolací soud zavázal žalobkyni ve výroku IV. tohoto rozsudku, ve výši 13 228 Kč. 26 % z částky 37 016,60 Kč pak činí žalobkyni přisouzenou náhradu nákladů odvolacího řízení v částce 9 624 Kč.

20. Současně odvolací soud v souladu s ust. § 4 odst. 1 písm. b) a j) zák. č. 549/1991 Sb. uložil žalobkyni zaplatit soudní poplatek za odvolání vyměřený dle § 6 odst. 1 věty druhé, odst. 3 a položky 22 bod 1 písm. b) Sazebníku soudních poplatků zákona o soudních poplatcích v částce 13 228 Kč, když předmětem odvolacího řízení bylo úrokové příslušenství jakožto samostatný předmět řízení. Soudní poplatek pak byl vyměřen jako pětinásobek ročního plnění, tj. jako 15% úrok z prodlení z částky 139 103,48 Kč, ročně ve výši 20 865,52 Kč, jehož pětinásobek činí 104 327,60 Kč, a dále jako 15% úrok z částky 213 642,48 Kč, ročně ve výši 32 046,37, za pět let ve výši 160 231,85 Kč. Z předmětu odvolacího řízení v částce 264 559,45 Kč činí 5 % soudní poplatek za odvolání 13 228 Kč. Uvedený soudní poplatek za odvolání je žalobkyně povinna zaplatit na účet Okresního soudu ve Frýdku-Místku.