15 Co 255/2024

Plný text

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Dagmar Gottwaldové a soudců Mgr. Jana Rýznara a Mgr. Karly Nekolové ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně , IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený dne Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení částky 179 028,95 Kč s úrokovým příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 17. 6. 2024, č. j. 23 C 89/2024-45,

I. Rozsudek okresního soudu se v odvoláním napadeném rozsahu, tj. ve výroku II. co do stanovené hmotněprávní lhůty splatnosti přisouzené částky 143 428 Kč a ve výroku I. co do úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 178 028,95 Kč za dobu od 28. 10. 2023 do zaplacení:a) mění následovně:Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni úrok z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 143 428 Kč za dobu od 28. 10. 2023 do zaplacení do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku;b) ve zbývajícím rozsahu potvrzuje.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na poměrnou náhradu nákladů řízení částku 2 302 Kč k rukám zástupce žalobkyně do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Odvoláním napadeným rozsudkem okresní soud zamítl žalobu v části, v níž se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 34 600,95 Kč, úroku ve výši 5 199,10 Kč, úroku ve výši 8,49 % ročně z částky 178 028,95 Kč za dobu od 18. 10. 2023 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 178 028,95 Kč za dobu od 28. 10. 2023 do zaplacení a smluvní pokuty ve výši 1 000 Kč (výrok I.), dále žalobě vyhověl co do částky 143 428 Kč (výrok II.) a současně zavázal žalovaného nahradit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 2 683,10 Kč (výrok III.). V řízení se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení dluhu s tím, že mezi účastníky byla dne 16. 8. 2021 uzavřena smlouva o úvěru, na jejímž základě žalovaný obdržel od žalobkyně peněžní prostředky ve výši 200 000 Kč, které se zavázal vrátit spolu s poplatkem ve výši 4 000 Kč a úrokem ve výši 8,49 % ročně v celkem 120 měsíčních splátkách po 2 526 Kč. Žalovaný nesplácel úvěr dohodnutým způsobem, přičemž zaplatil žalobkyni pouze částku 56 572 Kč. Žalovaný tak dluží žalobkyni na jistině úvěru částku 178 028,95 Kč, na kapitalizovaném smluvním úroku částku 5 199,10 Kč a na smluvní pokutě částku 1 000 Kč. Okresní soud pak na základě provedeného dokazování dospěl k závěru o absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru pro rozpor s § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“), neboť poskytovatel úvěru řádně nezkoumal úvěruschopnost žalovaného. Poskytovatel úvěru vycházel z informací poskytnutých žalovaným (o příjmu žalovaného ve výši 38 000 Kč měsíčně, o příjmu partnerky, s níž žije ve společné domácnosti, ve výši 12 000 Kč měsíčně, že má dvě vyživovací povinnosti, a že výdaje domácnosti včetně splátek úvěrů činí částku 31 200 Kč měsíčně). Původní věřitel pak prověřil existenci pravidelných splátek úvěrů s tím, že žalovaný měl tři spotřebitelské úvěry se splátkami ve výši 8 151 Kč, 4 990 Kč a 1 551 Kč měsíčně, úvěr z kreditní karty se splátkou ve výši 2 201 Kč měsíčně a revolvingový úvěr se splátkou ve výši 500 Kč měsíčně. Celkem tedy žalovaný splácel částku 17 393 Kč měsíčně. Po odečtení této částky a ostatních verifikovaných výdajů tak měla žalovanému dle poskytovatele úvěru měsíčně zůstat k dispozici částka 14 417 Kč, která byla zcela dostatečná k pokrytí existenčních výdajů žalovaného a uhrazení měsíční splátky poskytnutého úvěru. Okresní soud však takové prověření úvěruschopnosti žalovaného nepovažoval za řádné, a to zejména ve vztahu k výdajům žalovaného, u nichž bylo vycházeno pouze z prohlášení samotného žalovaného. Poskytovatel úvěru tak nijak nezkoumal výdaje žalovaného na bydlení, ani nijak nezohlednil jeho vyživovací povinnost ke dvěma dětem.

2. S ohledem na závěr o neplatnosti smlouvy o úvěru pak okresní soud dovodil, že spotřebitel je povinen dle § 87 odst. 1 ZoSÚ vrátit věřiteli toliko poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru. Obdržel-li žalovaný na základě neplatné smlouvy částku 200 000 Kč a uhradil dosud pouze 56 572 Kč, zavázal jej okresní soud k vrácení rozdílu obou částek ve výši 143 428 Kč. Z důvodu neplatnosti smlouvy okresní soud žalobkyni nepřiznal nárok na smluvní úrok a smluvní pokutu. Ohledně požadovaného úroku z prodlení okresní soud dovodil, že žalovaný se v době vydání rozhodnutí okresního soudu nemohl dostat do prodlení, neboť nedošlo k dohodě mezi účastníky a soud určil splatnost nesplacené jistiny úvěru až do tří dnů od právní moci rozsudku. Proto tedy žalobkyně nemá za předchozí období nárok na úrok z prodlení z dosud nevrácené jistiny úvěru, přičemž v této souvislosti okresní soud poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021.

3. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání, ve kterém nesouhlasila s rozhodnutím okresního soudu v části, ve které jí nebylo přiznáno příslušenství v podobě úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 178 028,95 Kč za dobu od 28. 10. 2023 do zaplacení. Žalobkyně namítala, že pravidlo o času plnění zakotvené v § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ vyjadřující odchylku od obecného pravidla pro splatnost bezdůvodného obohacení se použije pouze pro případy, kdy není v možnostech spotřebitele jako dlužníka splnit pohledávku bez zbytečného odkladu po výzvě věřitele, a toto musí spotřebitel prokázat. Obecná a zvláštní úprava mají společné to, že splatnost pohledávky nemůže předcházet výzvě věřitele. Pokud však možnostem spotřebitele odpovídá schopnost splatit bezdůvodné obohacení po výzvě věřitele bez zbytečného odkladu, resp. spotřebitel netvrdí a neprokáže, že to není v jeho možnostech, má žalobkyně za to, že zvláštní právní úprava nevylučuje použití obecné a jejich aplikace vede ke stejnému výsledku. Žalovaný nesplnil svou povinnost tvrzení a povinnost důkazní ohledně prokázání skutečností o svých možnostech splatit požadovanou jistinu úvěru, přičemž pokud za této situace okresní soud presumoval neschopnost žalovaného bezdůvodné obohacení vrátit, neučinil tak správně. V takovém případě měl okresní soud naopak žalobkyni přiznat nárok na úrok z prodlení, a to ode dne následujícího po dni, do nějž měl žalovaný dluh uhradit na základě výzvy žalobkyně.

4. Žalovaný se k odvolání žalobkyně nevyjádřil.

5. Odvolací soud přezkoumal rozsudek okresního soudu v napadeném rozsahu, tj. podle obsahu odvolání žalobkyně ve výroku I., a to co do úroku z prodlení ve výši 15 % z částky 178 028,95 Kč za dobu od 28. 10. 2023 do zaplacení. Odvolací soud však má současně za to, že žalobkyně napadla rozsudek okresního soudu i v jeho výroku II., a to ve lhůtě splatnosti tam přisouzené částky 143 428 Kč. Žalobkyně totiž svým odvoláním napadla také závěr okresního soudu, že žalovanému vznikla povinnost vrátit jistinu poskytnutého úvěru teprve rozhodnutím soudu. Tím žalobkyně zjevně napadá závěr okresního soudu o splatnosti dlužné jistiny úvěru ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ. V uvedeném rozsahu pak odvolací soud provedl přezkum rozsudku okresního soudu ve smyslu § 212a odst. 1, 2, 3 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), přičemž žádné vady řízení uvedené v § 212a odst. 5 o. s. ř. neshledal. Po takto provedeném přezkumu pak dospěl odvolací soud k závěru, že odvolání žalobkyně je co do základu důvodné.

6. Odvolací soud považuje za nutné v prvé uvést, že zcela sdílí veškerá skutková zjištění učiněná okresním soudem z jednotlivých důkazů a pro zestručnění na ně plně odkazuje. Odvolací soud pak také sídlí závěr okresního soudu o absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ. Ostatně tento závěr pak ve svém odvolání nezpochybnila ani sama žalobkyně.

7. Předmětem odvolacího přezkumu tak nebyla ani výše bezdůvodného obohacení žalovaného, okresním soudem pravomocně přiznaná v částce 143 428 Kč ve výroku II. rozsudku okresního soudu, kterou je žalovaný povinen vrátit žalobkyni. Přezkumu odvolacího soudu však podléhá okresním soudem stanovená splatnost částky 143 428 Kč a dále pak nárok žalobkyně na úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 178 028,95 Kč za dobu od 28. 10. 2023 do zaplacení.

8. Již v této chvíli je možno uzavřít, že žalobkyně nemá vůči žalovanému nárok na zaplacení úroku z prodlení z částky přesahující 143 428 Kč přiznané žalobkyni okresním soudem. Jak totiž správně uzavřel okresní soud, jediným nárokem žalobkyně, který jí vůči žalovanému z neplatné smlouvy o úvěru náleží, je nárok na zaplacení částky 143 428 Kč. Pokud se pak žalobkyně domáhala v odvolacím řízení zaplacení úroku z prodlení také z částky přesahující tuto sumu (tj. z částky 34 600,95 Kč jako rozdílu částky 178 028,95 Kč a částky 143 428 Kč), nemůže být logicky s tímto svým nárokem úspěšná. V této části je tedy nutno považovat odvolání žalobkyně za nedůvodné.

9. Pokud jde o splatnost částky 143 428 Kč, uplatní se dle názoru odvolacího soudu speciální úprava obsažená v § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ, která má přednost před obecnou právní úpravou obsaženou v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). V daném případě je spotřebitel povinen vrátit toliko poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru, a to v době přiměřené jeho možnostem. Pokud však jde o možnosti a schopnosti zaplatit dlužnou jistinu úvěru, žalovaný byl v řízení před okresním soudem zcela pasivní. Ničeho totiž netvrdil (natož aby doložil) o tom, že by nebylo v jeho možnostech poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru vrátit ode dne následujícího po dni, kdy byla prokazatelně připsána na jeho bankovní účet a ocitla se tak v jeho dispozici. Žalovaný tak ani nijak netvrdil, zda a jakým případně způsobem tuto částku použil. Současně se ani nedostavil k jednání soudu, a to jak okresního, tak i odvolacího. K tomu odvolací soud zdůrazňuje, že povinnost tvrdit (a prokázat), že není v možnostech a schopnostech spotřebitele jistinu vrátit poté, co jí na základě neplatné smlouvy obdržel, leží plně na spotřebiteli a nikoliv na poskytovateli úvěru. Odvolací soud pak v této souvislosti považuje za nutné uvést, že nemá za to, že by bylo možno z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, jakkoliv dovodit, že by věřitel měl nárok na úrok z prodlení z nesplacené jistiny úvěru pouze v případě dohody mezi věřitelem a dlužníkem, či až od okamžiku přiznání jistiny úvěru rozhodnutím soudu.

10. Žalovaný se tak s ohledem na poskytnutí úvěru k datu 16. 8. 2021 dostal do prodlení s úhradou dlužné jistiny z neplatně sjednaného úvěru již ode dne následujícího po tomto dni. Žalovanému tak ke dni 17. 8. 2021 vznikla povinnost vrátit jistinu úvěru, a pokud tak neučinil, je vedle samotné dlužné částky povinen platit žalobkyni dále i úrok z prodlení. Ke dni 17. 8. 2021 pak činila dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. sazba zákonného úroku z prodlení 8,5 % ročně. Pokud žalobkyně v řízení uplatnila nárok na úrok z prodlení ve výši 15 % ročně, nemohla být žaloba shledána důvodnou ani v rozsahu úroku z prodlení přesahujícím zákonnou sazbu, tedy co do úroku z prodlení ve výši 6,5 % ročně z částky 143 428 Kč za dobu od 28. 10. 2023 do zaplacení. Odvolací soud byl přitom dle § 153 odst. 2 o. s. ř. vázán návrhem žalobkyně ohledně dne, od nějž se domáhala zaplacení úroku z prodlení, a nemohl její žalobní požadavek jakkoliv překročit.

11. S ohledem na shora uvedené proto odvolací soud výrokem I. písm. a) změnil dle § 220 o. s. ř. rozsudek okresního soudu v napadených výrocích I. a II. tak, že uložil žalovanému zaplatit žalobkyni také úrok z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 143 428 Kč za dobu od 28. 10. 2023 do zaplacení. Ve zbylém napadeném rozsahu pak odvolací soud výrokem I. písm. b) tohoto rozsudku rozsudek okresního soudu dle § 219 o. s. ř. jako věcně zcela správný potvrdil.

12. Současně se změnou napadeného rozsudku odvolací soud dle § 224 odst. 2 a § 142 odst. 2 o. s. ř. originárně rozhodl výrokem II. o náhradě nákladů řízení před okresním soudem. Odvolací soud dospěl k závěru, že žalobkyně byla v prvostupňovém řízení procesně úspěšná v rozsahu 68,8 % (v částce 151 228,42 Kč představované jistinou úvěru v částce 143 428 Kč a úrokem z prodlení kapitalizovaným do dne rozhodnutí okresního soudu částkou 7 800,42 Kč) a procesně neúspěšná v rozsahu 31,2 % (v částce 68 702,86 Kč představované jistinou v částce 34 600,95 Kč, smluvní pokutou v částce 1 000 Kč, a úroky a úroky z prodlení kapitalizovanými ke dni rozhodnutí okresního soudu). Po odečtení procesního neúspěchu od úspěchu žalobkyně pak odvolací soud dovodil, že žalobkyně má vůči žalovanému nárok na náhradu nákladů řízení v rozsahu 30,6 %. Odvolací soud pak zcela souhlasí s vyčíslením nákladů řízení žalobkyně, jak je provedl okresní soud v odůvodnění svého rozsudku, a proto pro zestručnění na tuto pasáž jeho odůvodní zcela odkazuje. Celkové náklady prvostupňového řízení žalobkyně tak činí částku 7 520 Kč, z níž pak 30,6 % činí částku 2 302 Kč. K jejímu zaplacení žalobkyni odvolací soud zavázal žalovaného výrokem II. tohoto rozsudku.

13. O náhradě nákladů odvolacího řízení pak bylo rozhodnuto dle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 2 o. s. ř. V rámci odvolacího řízení byl naopak procesně úspěšnější žalovaný, neboť žalobkyně byla úspěšná pouze co do zaplacení částky 14 596,25 Kč představující odvolacím soudem přiznaný úrok z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 143 428 Kč za dobu od 28. 10. 2023 do 7. 1. 2025. Naproti tomu žalovaný byl procesně úspěšný v rozsahu částky 17 375,79 Kč představující úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 34 600,95 Kč od 28. 10. 2023 do 7. 1. 2025 a úrok z prodlení ve výši 6,5 % ročně z částky 143 428 Kč za dobu od 28. 10. 2023 do 7. 1. 2025. A protože žalovanému v odvolacím řízení podle obsahu spisu žádné náklady nevznikly, rozhodl odvolací soud výrokem III. tohoto rozsudku tak, že žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

14. Lhůty k plnění pak odvolací soud stanovil v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. v délce tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, neboť pro stanovení lhůty delší, či povolení splátek, neshledal jakéhokoliv důvodu.