15 Co 255/2025

Plný text

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Dagmar Gottwaldové a soudců Mgr. Jana Rýznara a Mgr. Karly Nekolové ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně , IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený dne Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení částky 263 874,63 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 23. 9. 2025, č. j. 16 C 146/2025-32,

I. Rozsudek okresního soudu se ve výroku I. v odvoláním napadeném rozsahu, tj.:a) co do výše měsíčních splátek mění tak, že měsíční splátky činí 5 000 Kč;b) v části, v níž nebyly splátky stanoveny pod ztrátou jejich výhody, potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

1. Napadeným rozsudkem okresní soud zavázal žalovaného zaplatit žalobkyni částku 116 012,31 Kč v pravidelných měsíčních splátkách po 2 000 Kč splatných vždy k 20. dni v měsíci počínaje měsícem následujícím po měsíci, v němž rozsudek okresního soudu nabude právní moci až do úplného zaplacení a pro případ prodlení se zaplacením každé jednotlivé splátky pak i s úrokem z prodlení jdoucím z této dlužné splátky nebo její nezaplacené části ode dne následujícího po její splatnosti až do zaplacení, a to ve výši repo sazby stanovené ČNB pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení s úhradou splátky, zvýšené o 8 procentních bodů (výrok I.), dále žalobu zamítl ohledně částky 147 862,32 Kč, úroku v částce 50 512,69 Kč, úroku ve výši 7,9 % ročně z částky 262 218,60 Kč od 27. 3. 2025 do zaplacení, úroku z prodlení v částce 43 135,78 Kč a úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 146 206,32 Kč od 27. 3. 2025 do zaplacení, jakož i úroku z prodlení z částky 116 012,31 Kč od 27. 3. 2025 do splatnosti jednotlivých splátek, v nichž byl dluh žalovanému uložen zaplatit žalobkyni ve výroku I. rozsudku (výrok II.) a současně žalovanému nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). Okresní soud dovodil, že účastníci uzavřeli dne 28. 3. 2018 smlouvu o úvěru, kterou okresní soud považoval dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“), za smlouvu o spotřebitelském úvěru. S ohledem na okolnost, že žalobkyně nezkoumala řádně úvěruschopnost žalovaného, dospěl okresní soud k závěru o neplatnosti této smlouvy dle § 87 odst. 1 ZoSÚ. Dovodil proto, že žalovaný je povinen vrátit žalobkyni pouze částku 116 012,31 Kč jako bezdůvodné obohacení, kterého se mu dostalo vyplacením jistiny úvěru dle neplatně uzavřené smlouvy o spotřebitelském úvěru. V této souvislosti vyšel okresní soud z toho, že žalovaný je povinen žalobkyni tuto částku vrátit v době přiměřené jeho možnostem, a proto mu dle § 87 odst. 1 ZoSÚ uložil povinnost splatit výše uvedenou částku ve splátkách, které snad bude žalovaný schopen žalobkyni v budoucnu platit. Okresní soud pak taktéž dovodil, že pokud se žalovaný dostane v budoucnu do prodlení s plněním svého vykonatelného dluhu vůči žalobkyni, vznikne mu povinnost k úhradě úroku z prodlení z jednotlivých splátek, k jejichž zaplacení jej zavázal. Výši úroku z prodlení přitom okresní soud stanovil dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. A protože byl v prvostupňovém řízení procesně úspěšnější žalovaný, kterému žádné náklady nevznikly, rozhodl okresní soud současně tak, že žalovanému nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.

2. Proti tomuto rozsudku, a to proti výroku I. co do výše soudem stanovených splátek a proti části tohoto výroku, ve které nebyla okresním soudem určena ztráta výhody splátek, si podala žalobkyně včasné odvolání. Žalobkyně především namítala, že považuje výši splátek stanovených okresním soudem za nepřiměřenou, neboť v případě splátek po 2 000 Kč by žalovaný dluh splácel 58 měsíců. Takové rozložení splátek je nepřiměřené, neboť dle judikatury vyšších soudů je za přiměřené považovat pouze takové splácení dluhu, které umožní splacení dluhu obecně do 12 měsíců a v odůvodněných případech do 24 měsíců. Žalobkyně pak rovněž nepovažovala za správné, pokud okresní soud neuložil žalovanému ztrátu výhody splátek, neboť žalobkyně by byla povinna vyčkávat s návrhem na exekuci až do doby uplynutí všech 58 splátek, což není spravedlivé po ní požadovat. Žalobkyně poukázala na skutečnost, že žalovaný byl v průběhu řízení zcela pasivní a soud proto nedisponoval žádnými informacemi, na jejichž základě by mohl žalovanému splátky v konkrétní výši uložit. Žalobkyně se proto domáhala, aby odvolací soud změnil výši splátek, a to z částky 2 000 Kč na částku 5 000 Kč měsíčně, a aby uložil žalovanému povinnost k jejich uhrazení pod ztrátou výhody splátek.

3. Žalovaný se k odvolání žalobkyně nijak nevyjádřil.

4. Odvolací soud přezkoumal rozsudek okresního soudu v odvoláním napadeném rozsahu (tj. co do výše splátek přiznaných žalovanému ve výroku I. rozsudku okresního soudu a současně co do posouzení otázky, zda je možno žalovaného zavázat k zaplacení splátek stanovených ve výroku I. rozsudku okresního soudu pod ztrátou jejich výhody), a to včetně řízení jeho vydání předcházejícího. Postupoval přitom dle § 212a odst. 1, 2, 4 a 5 zákona č. 99/1963 sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), přičemž žádné vady uvedené v § 212a odst. 5 o. s. ř. neshledal a ostatně je netvrdil ani žádný z účastníků řízení. Po takto provedeném přezkumu pak odvolací soud dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně je důvodné, avšak pouze částečně.

5. Odvolací soud považuje za nutné v prvé řadě předeslat, že splátky dosud nesplacené jistiny úvěru ve výši 116 012,31 Kč uvedené ve výroku I. rozsudku okresního soudu nebyly tímto soudem stanoveny ve smyslu § 160 o. s. ř., tedy jako splátky již dříve splatného dluhu. Jak totiž vyplývá z odůvodnění rozsudku okresního soudu, ten je určil v souladu s § 87 odst. 1 in fine ZoSÚ. Toto ustanovení ukládá spotřebiteli vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem, jak vyplývá i z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 (na nějž okresní soud ve svém rozsudku také odkázal). Podle něj v případě závěru o neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru z důvodu porušení povinnosti úvěrující ve věci zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele ve smyslu § 86 odst. 1 ZoSÚ má poskytovatel úvěru nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nově stanovené době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté nebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele).

6. Odvolací soud tak souhlasí se závěrem okresního soudu, že pro posouzení splatnosti částky 116 012,31 Kč se skutečně uplatní speciální úprava obsažená v § 87 odst. 1 větě druhé a odst. 2 ZoSÚ, která má přednost před obecnou právní úpravou bezdůvodného obohacení obsaženou v zákoně č. 89/2012 sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). Nicméně již nesouhlasí s tím, že je možno dovodit schopnost žalovaného splácet jistinu úvěru žalobkyni splátkami pouze ve výši 2 000 Kč měsíčně. Sám okresní soud totiž ve svém rozsudku uvedl, že žalovaný je dle jeho názoru „snad“ schopen tyto splátky žalobkyni platit. Již z této formulace použité okresním soudem je tak zřejmé, že okresní soud při svém rozhodování nevěděl nic o konkrétních možnostech žalovaného splácet poskytnutou jistinu úvěru.

7. V této souvislosti je přitom nutno zohlednit, že pokud jde o možnosti a schopnosti žalovaného zaplatit dlužnou jistinu úvěru, byl tento v řízení před okresním soudem zcela pasivní. Ničeho totiž netvrdil (natož aby doložil) o tom, že by nebylo v jeho možnostech poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru vrátit ode dne následujícího po dni, kdy mu byla prokazatelně vyplacena a ocitl se tak v jeho dispozici. Žalovaný tak ani nijak netvrdil, zda a jakým případně způsobem tuto částku použil. Současně se ani nedostavil k jednání soudu, a to jak okresního, tak i odvolacího. K tomu odvolací soud zdůrazňuje, že povinnost tvrdit (a prokázat), že není v možnostech a schopnostech spotřebitele jistinu vrátit poté, co jí na základě neplatné smlouvy obdržel, leží plně na spotřebiteli, a nikoliv na poskytovateli úvěru (jak uvedl také Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 13. 8. 2025, sp. zn. 33 Cdo 1902/2025). Ten totiž ani logicky nemůže mít žádné informace o možnostech a schopnostech žalovaného jako dlužníka jistinu úvěru vrátit.

8. Žalovanému byla poskytnuta jistina úvěru ve výši 411 000 Kč dne 29. 3. 2018, přičemž odvolací soud má za to, že žalovaný zjevně byl schopen tuto jistinu vrátit poskytovateli úvěru již následujícího dne, neboť nijak netvrdil, zda a jakým způsobem tuto jistinu použil. Žalovanému tak dnem následujícím (30. 3. 2018) vznikla povinnost vrátit žalobkyni jistinu úvěru (ve výši 411 000 Kč) sníženou následně o částku již zaplacenou (ve výši 294 987,69 Kč), tedy částku 116 012,31 Kč. A pokud tak žalovaný dne 30. 3. 2018 neučinil, dostal se dnem následujícím do prodlení s jejím zaplacením. Odvolací soud tak na rozdíl od okresního soudu dovodil, že se žalovaný dostal do prodlení s vrácením dosud nesplacené jistiny úvěru v částce 116 012,31 Kč již dnem 31. 3. 2018. S ohledem na tuto skutečnost by tak bylo možno dovodit, že není jakkoliv namístě stanovovat žalovanému jakékoliv splátky pro splacení dlužné dosud nesplacené jistiny úvěru.

9. Nicméně s ohledem na skutečnost, že se sama žalobkyně v rámci odvolacího řízení výslovně domáhala pouze toho, aby byla výše měsíční splátky (stanovená jako hmotněprávní splatnost dle § 87 ZoSÚ) změněna na částku 5 000 Kč, nemohl odvolací soud tento odvolací návrh žalobkyně překročit. Pokud by totiž odvolací soud zavázal žalovaného k zaplacení dosud nesplacené jistiny úvěru v jakékoliv splátce přesahující žalobkyní navrhovanou výši 5 000 Kč měsíčně (či např. najednou, tj. bez stanovení jakýchkoliv splátek), zjevně by tím překročil rozsah, v němž žalobkyně rozhodnutí okresního soudu napadla a učinila tak předmětem odvolacího přezkumu. V takovém případě by totiž odvolací soud přiznal žalobkyni více, než se sama svým odvoláním domáhala.

10. Odvolací soud tak s ohledem na výše uvedené skutečnosti změnil dle § 220 o. s. ř. výrokem I. písm. a) tohoto rozsudku výrok I. rozsudku okresního soudu výši měsíčních splátek, kterou je žalovaný povinen platit žalobkyni, a to na částku 5 000 Kč.

11. Odvolací soud se pak zabýval návrhem žalobkyně, aby byly žalovanému splátky uloženy pod ztrátou jejich výhody. Má přitom za to, že v tomto ohledu není možno odvolání žalobkyně považovat za důvodné. Splátky totiž byly žalovanému stanoveny dle § 87 ZoSÚ a nepředstavují tak dobrodiní soudu ve smyslu § 160 o. s. ř., na které by žalovaný ztratil nárok porušením své platební morálky. Ustanovení § 160 o. s. ř. má pak zcela jiný smysl a účel než v řešené věci aplikovaná druhá věta § 87 odst. 1 ZoSÚ, podle níž je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu úvěru „v době přiměřené jeho možnostem“.

12. Smyslem a účelem § 87 odst. 1 věty druhé ZoSÚ je stanovit splatnost dlužné jistiny úvěru ve výši odpovídající možnostem spotřebitele, a to právě a jen v návaznosti na porušení povinnosti úvěrujícího posoudit úvěruschopnost spotřebitele ve smyslu § 86 ZoSÚ. Tedy zjevně jako sankci pro věřitele za porušení jeho zákonné povinnosti. Toto ustanovení dle názoru odvolacího soudu jednoznačně staví zájmy spotřebitele hradit dluh z neplatné smlouvy podle jeho možností (tak, aby splácením nebylo výrazně ohroženo uspokojení jeho odůvodněných životních potřeb) před zájmy úvěrujícího věřitele (který porušil svou zákonnou povinnost) na úhradu dluhu v přiměřené době. Dle odvolacího soudu tak není jakkoliv na místě stanovit ztrátu výhody splátek jistiny dluhu, pokud jsou stanoveny jako přiměřené možnostem spotřebitele, a to jen s poukazem na zájem poskytovatele úvěru, který zapříčinil neplatnost úvěrové smlouvy. Cílem a smyslem právní úpravy spotřebitelské smlouvy je totiž ochrana zájmů spotřebitele (jako slabší smluvní strany) před zájmy finančně silného profesionála v oblasti poskytování finančních služeb. Zájmy takového profesionála (i s ohledem na jeho předchozí porušení zákonných pravidel při poskytování úvěru) pak není nutno z hlediska stanovení splatnosti pohledávek z neplatných smluv ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ jakkoliv chránit, nadto na úkor spotřebitele.

13. S ohledem na shora uvedené skutečnosti tak odvolací soud dovodil, že pokud okresní soud splátky dlužné jistiny úvěru ve smyslu § 87 odst. 1 věty druhé ZoSÚ pod ztrátou jejich výhody nestanovil, je jeho rozhodnutí věcně zcela správné. Odvolací soud proto výrokem I. písm. b) tohoto rozsudku v souladu s § 219 o. s. ř. potvrdil rozsudek okresního soudu v jeho výroku I. v části, v níž nebyly splátky stanoveny pod ztrátou jejich výhody.

14. S ohledem na částečnou změnu rozsudku okresního soudu pak odvolací soud rozhodl výrokem II. ve smyslu § 224 odst. 2 o. s. ř. originárně o náhradě nákladů řízení před okresním soudem. A protože i poté, co byl rozsudek okresního soudu odvolacím soudem změněn, je možno dospět k jednoznačnému závěru, že žalovaný byl v prvostupňovém řízení procesně úspěšnější než žalobkyně, rozhodl odvolací soud dle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před okresním soudem. Procesně úspěšnějšímu žalovanému totiž žádné náklady v souvislosti s řízením před okresním soudem ani nevznikly.

15. Ohledně nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud ve smyslu § 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 2 o. s. ř. Žalobkyně byla v rámci odvolacího řízení úspěšná pouze v rozsahu 50 %, neboť rozsudek okresního soudu byl změněn co do jejího návrhu na zvýšení splátek na částku 5 000 Kč, ale současně byla neúspěšná se svým druhým návrhem na stanovení ztráty výhody těchto splátek. Odvolací soud tak má za to, že žalobkyně byla v odvolacím řízení stejně procesně úspěšná jako neúspěšná, a proto žádnému z účastníků výrokem II. tohoto rozsudku nepřiznal ani právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.