16 C 146/2025

Plný text

Okresní soud v Opavě rozhodl samosoudcem Mgr. Radkem Solařem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 263 874,63 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 116 012,31 Kč, a to v pravidelných měsíčních splátkách po 2 000 Kč splatných vždy k 20. dni v měsíci počínaje měsícem následujícím po měsíci, v němž tento rozsudek nabude právní moci, až do úplného zaplacení, a pro případ prodlení se zaplacením každé jednotlivé splátky pak i s úrokem z prodlení jdoucím z této dlužné splátky nebo její nezaplacené části ode dne následujícího po její splatnosti až do zaplacení, a to ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení s úhradou splátky, zvýšené o 8 procentních bodů.

II. Žaloba o zaplacení částky 147 862,32 Kč, úroku v částce 50 512,69 Kč a dále úroku ve výši 7,9 % ročně jdoucího z částky 262 218,60 Kč od 27. 3. 2025 do zaplacení, úroku z prodlení v částce 43 135,78 Kč a dále úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně jdoucího z částky 146 206,32 Kč od 27. 3. 2025 do zaplacení, jakož i úroku z prodlení jdoucího z částky 116 012,31 Kč od 27. 3. 2025 do splatnosti jednotlivých splátek, v nichž byl dluh žalovanému uložen zaplatit žalobkyni ve výroku I. tohoto rozsudku, se zamítá.

III. Žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení vůči žalobkyni nepřiznává.

1. Žalobou ze dne 10. dubna 2025 podanou ve formě návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu domáhala se žalobkyně po žalovaném zaplacení částky 263 874,63 Kč spolu s úrokem v částce 50 512,69 Kč a dále s úrokem ve výši 7,9 % ročně jdoucím z částky 262 218,63 Kč od 27. 3. 2025, Anonymizováno, do zaplacení, s úrokem z prodlení v částce 43 135,78 Kč a dále s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně jdoucím z částky 262 218,63 Kč od 27. 3. 2025 do zaplacení s odůvodněním, že žalobkyně uzavřela dne , datum, se žalovaným smlouvu o úvěru registrační číslo , Anonymizováno, , kdy na základě čl. I.2. této smlouvy žalobkyně žalovanému poskytla peněžní prostředky formou spotřebitelského úvěru ve výši 411 000 Kč, které se žalovaný zavázal žalobkyni spolu se smluvenými úroky ve výši sazby 7,9 % ročně splatit v pravidelných 120 měsíčních splátkách po 4 965 Kč splatných vždy do 20. dne v měsíci se splatností první splátky dne 20. 5. 2018 a poslední splátky ve výši 4 941,96 Kč dne 20. 4. 2028 a dále se žalovaný zavázal hradit poplatky související s poskytnutým úvěrem. Vzhledem k tomu, že žalovaný se dostal počínaje splátkou splatnou dne 20. 11. 2022 do prodlení s úhradou pravidelných splátek, byl ze strany žalobkyně opakovaně vyzván k úhradě splatných dlužných splátek včetně příslušenství a poplatků, a protože ani poté dlužnou částku neuhradil, žalobkyně prohlásila dle čl. I.7. smlouvy a čl. 9.1 písm. d) obchodních podmínek všechny pohledávky související s poskytnutým úvěrem za splatné ke dni 20. 3. 2023. Žalobkyně se proto po žalovaném domáhá zaplacení předmětné pohledávky, která sestává z jistiny v částce 262 218,60 Kč, dále poplatků v částce 1 656 Kč, které žalobkyně požaduje jednak v souladu s článkem I.

8. Smlouvy, podle něhož byl žalovaný povinen hradit pravidelné poplatky za sjednané pojištění úvěru pro případ smrti nebo invalidity a pojištění pro případ pracovní neschopnosti ve výši 328 Kč měsíčně a jednak dle čl. I.7., dle kterého byla žalobkyně oprávněna zasílat žalovanému upomínky a výzvy a účtovat mu za to poplatky, a to ve výši 300 Kč za upomínky a 500 Kč za výzvy. Žalobkyně tak na pravidelných poplatcích požaduje po žalovaném zaplatit poplatky ve výši 2× 328 Kč za měsíce listopad a prosinec 2022 (dohromady tedy 656 Kč) a dále 2× vyúčtovaný poplatek za zaslané výzvy k úhradě ve výši 500 Kč – dne 5. 12. 2022 a dne 27. 12. 2022 (dohromady tedy částku 1 000 Kč). Dále se žalobkyně domáhá zaplacení úroku vyčísleného za období od 28. 3. 2018 do 26. 3. 2025 částkou 50 512,69 Kč a úroku z prodlení vyčísleného za období od 21. 3. 2023 26. 3. 2025 částkou 43 135,78 Kč, jakož i zaplacení úroků a úroků z prodlení jdoucích do budoucna (až do zaplacení) s tím, že žalovaný žalobkyni na tuto pohledávku ničeho dalšího neuhradil, ač k tomu byl ještě před podáním žaloby zástupcem žalobkyně vyzván dopisem ze dne 14. 3. 2025.

2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil.

3. Za souhlasu obou účastníků soud věc projednal a rozhodl bez nařízení jednání podle § 115a o.s.ř., přičemž vycházel z obsahu spisu a provedených listinných důkazů.

4. Přitom ze smlouvy o úvěru registrační číslo , Anonymizováno, ze dne , datum, , dopisu žalobkyně žalovanému ze dne 27. 12. 2022 – poslední výzvy k zaplacení dluhu spolu s připojenou poštovní dodejkou, dopisu o žalobkyně žalovanému ze dne 22. 3. 2023 – oznámení o zesplatnění úvěru spolu s připojenou poštovní dodejkou, dále z výpisu z běžného účtu žalovaného číslo , č. účtu, za měsíc březen 2018, dále historického výpisu z úvěrového účtu číslo , hodnota, a z dopisu zástupkyně žalobkyně žalovaného ze dne 1. 2. 2024 – předžalobní upomínky, soud vzal za prokázána žalobní tvrzení, jak byla žalobkyní uvedena shora, na než proto pro stručnost v dalším odkazuje.

5. Na základě shora uvedených důkazů proto soud vzal za prokázáno, že žalovaný a žalobkyně mezi sebou uzavřeli dne , datum, smlouvu o úvěru, na základě které žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 411 000 Kč, který se žalovaný zavázal žalobkyni splatit v pravidelných měsíčních splátkách po 4 965 Kč. Žalovaný úvěr řádně neplatil, žalobkyně proto dopisem ze dne 22. 3. 2023 úvěr zesplatnila a vyzvala žalovaného k úhradě celého zůstatku úvěru.

6. V posuzované věci pak soud dospěl k závěru, že žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu o úvěru ve smyslu ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“), část obsahu smlouvy určili odkazem na smluvní podmínky stranám známé (§ 1751 odst. 1 občanského zákoníku). Přitom se jedná o úvěr spotřebitelský ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Soud se proto předně zabýval otázkou platnosti uzavřené smlouvy o spotřebitelském úvěru ve smyslu ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, tedy náležitého posouzení úvěruschopnosti spotřebitele ve smyslu ustanovení § 86 tohoto zákona ze strany žalobkyně.

7. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívajícím ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

8. Podle ustanovení § 86 odst. 2 téhož zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

9. Podle ustanovení § 87 odst. 1 téhož zákona, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

10. V daném případě žalobkyně k otázce posouzení úvěruschopnosti žalovaného ani na výzvu soudu netvrdila, z jakých konkrétních faktů týkajících se konkrétně osoby žalovaného vycházela při posuzování jeho výdajové stránky. Žalobkyně k tomu uvedla, že příjem žalovaného činil 29 481 Kč a byl žalobkyní ověřen z běžného účtu žalovaného číslo , č. účtu, , který žalobkyně pro žalovaného vedla a výdaje, které vstupovaly do výpočtu platební kapacity žalovaného činily 27 829,40 Kč (pravidelné výdaje, které zahrnují inkaso, trvalé příkazy, pravidelné jednorázové příkazy a nepravidelné výdaje jako transakce debetní kartou včetně výběru z bankomatu) a platební kapacita vypočtená systémem tedy činila 1 651,60 Kč s tím, že žalobkyně tedy vyhodnotila, že platební kapacita pro měsíční splátku ve výši 4 965 Kč je tedy dostatečná a dále žalobkyně ve svém vyjádření obecně popsala metodiku, kterou postupuje při posuzování úvěruschopnosti, například zvyšování zadluženosti žalovaného, vyhodnocení rizikovosti klienta atd., to vše ovšem jen v obecné rovině (tedy popisem oné metodiky).

11. S výše uvedeným závěrem žalobkyně o schopnosti žalovaného splácet poskytnutý spotřebitelský úvěr se však soud neztotožňuje. Žalobkyně sice možná dobře ověřila a posoudila příjmovou stránku žalovaného (zjištěním a ověřením jejího čistého příjmu), ne tak už ovšem stránku výdajovou, kdy o jeho skutečných výdajích netvrdila ničeho. Podle ust. § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, totiž poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívajícím ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a to stejně tak co se týče příjmů, ale i výdajů spotřebitele. Na tomto místě soud zdůrazňuje, že zákonným požadavkem je tedy právě také to, aby poskytovatel úvěru vycházel ze spolehlivých informací získaných od spotřebitele. Nemůže se tak spokojit pouze s prohlášením spotřebitele, ale spotřebitel k objektivnímu posouzení poskytovateli úvěru musí tyto údaje doložit, neboli prokázat s tím, že bez toho poskytovatel úvěru nesplní svou zákonnou povinnost, čehož následkem je neplatnost takové smlouvy. Je to tedy poskytovatel úvěru, kdo je nucen vyžadovat a prosazovat prokázání těchto výdajů spotřebitelem, neboť je to on, kdo předně bude muset soudu prokazovat, že mu tyto poměry byly ze strany žadatele o spotřebitelský úvěr doloženy (prokázány). Je pak také nutno souběžně s tím uvést, že přitom nelze vycházet ze statistického posouzení žadatele o úvěr, ale vždy z bezvýjimečně individuálního. Argumentace žalobkyně je proto také v tomto směru zjevně nesprávná, pokud např. výdajovou stránku posuzuje podle životního minima dospělého člena domácnosti dle údajů Českého statistického úřadu, neboť sama již implicitně nutně předpokládá jistou pravděpodobnost nesplacení úvěru (statistickou), neboť je jasné, že tyto údaje nezohledňují konkrétní situaci dlužníka, a ne tedy to, že jsou zde dány všechny předpoklady pro závěr stoprocentního očekávání splacení úvěru (tedy alespoň v okamžiku jeho poskytování). Lze jednoduše argumentovat, že jestliže žalobkyně výdajovou stránku chce posuzovat pouze podle těchto statistických měřítek, pak stejně tak dobře mohla i na straně příjmové např. také vycházet ze statistických údajů a výši příjmu stanovit jako průměrný měsíční výdělek dosahovaný v České republice v daném období, jak je zveřejňován Českým statistickým úřadem. Je pak jasné, že při tomto šablonovitém posuzování úvěruschopnosti spotřebitele pak každý žadatel bude vyhodnocen jako úvěruschopný, neboť jeho takto statisticky dosazený průměrný měsíční příjem bude jistě dostatečně vysoký oproti částkám životního minima stanovených příslušným právním předpisem. Taková úvaha je však již prima facie neudržitelná, nesmyslná. Pokud totiž není dán stoprocentní závěr o úvěruschopnosti žadatele (to znamená, že příjmy žadatele po odečtení jeho výdajů s bezpečnou rezervou postačují pro splácení úvěru, a to alespoň v okamžiku posuzování), pak úvěr nesmí být vůbec poskytnut. To je totiž pravý smysl úpravy obsažené v zákoně o spotřebitelském úvěru. Ustanovení § 86 odst. 1 in fine zákona o spotřebitelském úvěru v tomto směru hovoří zcela jasně. Závěrem tohoto hodnocení pak i soud musí ještě zmínit, že zcela nerozumí vyjádření žalobkyně o tom, že platební kapacita vypočtená systém činila 1 651,60 Kč a platební kapacita pro splátku ve výši 4 965 Kč je tedy dostatečná. Pokud pak žalobkyně argumentovala i tím, že příjmy a výdaje posuzovala zejména podle obratů na běžném účtu žalovaného číslo , č. účtu, , k čemuž překládala výpisy z tohoto účtu za období od července 2017 do března 2018, pak výdaje na tomto účtu v daném období výrazně převyšují příjmy, přičemž ani po odhlédnutí od splátek konsolidovaných úvěrů (měsíční splátka ve výši 3 547 Kč na splátku úvěru ze smlouvy číslo , Anonymizováno, hrazená na účet číslo , č. účtu, a měsíční splátka ve výši 2 998 Kč na splátku úvěru ze smlouvy číslo , Anonymizováno, hrazená na účet číslo , č. účtu, , celkem tedy měsíční splátky ve výši 6 545 Kč), které měly být poskytnutým úvěrem umořeny by příjmy nestačily ke krytí výdajů, natožpak k úhradě splátky ve výši 4 965 Kč. Otázkou proto zůstává, jak vlastně systém žalobkyně žadatele o úvěr vyhodnocuje, jestliže při zcela zjevně záporném výsledku hospodaření na běžném účtu žadatele dospěje k závěru, že platební kapacita pro splácení dalšího úvěru je dostatečná. Soud zde proto připomíná jeden ze závěrů Ústavního soudu, který v jednom ze svých rozhodnutí uštědřil políček soudům obecným, které zkritizoval za to, že při použití sofistikovaných metod docházejí k zjevně nesprávným závěrům. Soud má za to, že obdobně to samé lze pak i říci o posuzování úvěruschopnosti žalobkyní.

12. Za té situace proto žalobkyně netvrdila a tím méně prokázala, že vyhověla zákonnému požadavku uvedenému v ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a tudíž uzavřená smlouva je neplatná. K této neplatnosti přitom soud přihlédne vždy z úřední povinnosti, byť jazykové vyjádření obsažené ve větě druhé tohoto ustanovení by mohlo svádět k domněnce, že se jedná o neplatnost relativní. Evropský soudní dvůr však již mnohokráte ve svých rozhodnutích konstatoval, že (evropské) směrnice nesmí být v různých členských státech vykládány a aplikovány různě. Proto přesto, že naše úprava zavádí nově relativní neplatnost, k této neplatnosti se přihlédne vždy v jakékoliv fázi řízení a je to poskytovatel úvěru, který má povinnost posoudit a jediný nese následek nedostatečného posouzení úvěruschopnosti dlužníka - jiný výklad by totiž znamenal materiální obsolentnost této právní normy, kterou zákonodárce v žádném případě nemohl sledovat. Byl by tím totiž popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči podnikateli pozitivním zásahem ze strany soudu (nerovné postavení spočívá jak v ekonomické síle spotřebitele vůči poskytovateli úvěru, tak v úrovni jeho informovanosti), pokud by takový zásah ze strany soudu závisel na námitce spotřebitele. Závěr o absolutní neplatnosti smluv, které jsou v rozporu s právem na ochranu spotřebitele, odpovídá ustálené judikatuře Soudního dvora Evropské unie, jehož závěry mají při výkladu norem spotřebitelského práva implementovaných do našeho právního řádu z unijního práva nezastupitelný význam. Je tedy zřejmé, že česká právní úprava stanovující i pro případ porušení povinnosti zkoumání úvěruschopnosti pouze relativní neplatnosti je v přímém rozporu s požadavky směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 (dále jen „směrnice 2008/48/ES“) a zakotvuje tak nižší standard ochrany, než který uvedená směrnice zamýšlela. Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. eurokonformního výkladu v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 tak, aby dosáhl jí zamýšleného výsledku, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C-106/89, EU:C:1990:395, Océano Grupo SA C-240-244/98, EU:C:2000:346, Konstantinos Adeneler C-212/04, EU:C:2006:443). Tento postup byl aprobován, jak v judikatuře Krajského soudu v Ostravě, například v rozsudku ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 8 Co 6/2018, tak v judikatuře Nejvyššího soudu, například v rozsudku ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012. Ačkoliv taková interpretace způsobí praktickou obsolentnost § 87 odst. 1 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru, je v tomto případě možná (melzer Filip. Metodologie nalézání práva. Úvod do právní argumentace. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 146-167 a s. 174-178) nebo rozsudek Simmenthal SpA, C-106/87, ECLI:EU:C:1978:49). Závěr o absolutní neplatnosti v případě spotřebitelských smluv pak vyplývá i z aktuálního nálezu Ústavního soudu ze dne 26. února 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, který se celou problematikou podrobně zaobírá a na který v dalším, pro argumentační hloubku a obsáhlost, si však soud dovoluje již jen odkázat.

13. Smlouva uzavřená se žalovaným proto jako platná neobstojí, k této neplatnosti soud přihlédne z úřední povinnosti a plnění poskytnutá na základě této smlouvy je tedy nutno mezi účastníky vypořádat podle zásad o vydání bezdůvodného obohacení, resp. podle speciální této skutkové podstaty na vydání bezdůvodného obohacení obsažené právě v zákoně o spotřebitelském úvěru, tj. žalovaný je povinen vrátit žalobkyni to, co z neplatné smlouvy obdržel. Jestliže žalobkyně na základě úvěrové smlouvy ze dne , datum, žalovanému poskytla peněžní prostředky ve výši 411 000 Kč a žalovaný žalobkyni již uhradil celkem částku 294 987,69 Kč, pak žalovaný je povinen žalobkyni dle uvedeného ust. § 87 odst. 1 věty třetí zákona o spotřebitelském úvěru vrátit pouze poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru poníženou o to, co již žalobkyni zaplatil; dle uvedeného ust. § 87 odst. 1 věty třetí zákona o spotřebitelském úvěru je žalovaný přitom povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Soud proto uložil žalovanému předmětnou pohledávku zaplatit ve splátkách, jak mu ukládá ustanovení § 87 odst. 1 in fine zákona o spotřebitelském úvěru, které snad žalovaný bude schopen žalobkyni v budoucnu plnit (žalovaný zůstal v řízení zcela nekontaktní, ani soud proto není schopen posoudit jeho nynější situaci a stanovit splátky přiměřené jeho možnostem), kdy v dalším pak soud pro stručnost zcela odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, v němž pod body 14. až 20. Nejvyšší soud provedl výklad daného ustanovení. Ocitne-li se přitom žalovaný v prodlení s plněním tohoto vykonatelného dluhu vůči žalobkyni, přiznal jí soud do budoucna právo i na příslušenství této pohledávky, které jí náleží podle ustanovení § 1970 občanského zákoníku, kdy žalobkyně se domáhala podanou žalobou i zaplacení úroku z prodlení, jehož výši přitom soud stanovil odpovídající výši uvedené v ustanovení § 2 nařízení vlády číslo 351/2013 Sb., kterým se stanoví výše úroku z prodlení; žalobní požadavek na zaplacení úroku z prodlení za předcházející období pak bylo nutno s ohledem na výše uvedené zamítnout. Soud proto podané žalobě vyhověl pouze v tomto rozsahu.

14. Je pak také zřejmé, že další nároky žalobkyní uplatněné z neplatně uzavřené smlouvy jí být přiznány nemohly, a proto je soud ve výroku II. zamítl, přičemž za tohoto stavu věci a s ohledem na vše výše uvedené je pak již dále také zcela nadbytečné zabývat se dalšími skutečnostmi, jak byly žalobkyní v řízení dále tvrzeny a prokazovány.

15. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle ustanovení § 142 odst. 2 občanského soudního řádu s přihlédnutím k tomu, že žalovanému, který v řízení zaznamenal úspěch převažující nad úspěchem žalobkyně a kterému by tak příslušelo právo na náhradu nákladů řízení, dle obsahu spisu v řízení žádné náklady nevznikly.