15 Co 256/2024

Plný text

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Dagmar Gottwaldové a soudců Mgr. Karly Nekolové a Mgr. Jana Rýznara ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně , IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený dne Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení částky 28 788,57 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Karviné, pobočka v Havířově, ze dne 6. 8. 2024, č. j. 106 C 167/2024-85,

I. Rozsudek okresního soudu se v odvoláním napadeném rozsahu, tj. ve výroku II.:a) co do úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 6 826,81 Kč za dobu od 13. 1. 2024 do 20. 3. 2024 mění následovně:Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni úrok z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 6 826,81 Kč za dobu od 13. 1. 2024 do 20. 3. 2024, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.b) ve zbývajícím rozsahu potvrzuje.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

1. Napadeným rozsudkem okresní soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 6 826,81 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % z částky 6 826,81 Kč od 21. 3. 2024 do zaplacení (výrok I.), zamítl žalobu co do částky 21 961,76 Kč spolu s kapitalizovaným úrokem ve výši 2 289,64 Kč od 22. 5. 2023 do 1. 11. 2023, kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 241,13 Kč od 31. 5. 2023 do 1. 11. 2023, úrokem ve výši 15,99 % ročně z částky 28 289,57 Kč od 13. 1. 2024 do zaplacení, zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % z částky 28 289,57 Kč od 13. 1. 2024 do 20. 3. 2024, zákonným úrokem z prodlení ve výši 0,25 % z částky 6 826,81 Kč od 21. 3. 2024 do zaplacení, zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % z částky 21 472,76 Kč od 21. 3. 2024 do zaplacení (výrok II.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).

2. Okresní soud vyšel ze zjištění o aktivní legitimaci žalobkyně, která uplatněné pohledávky nabyla smlouvou o postoupení pohledávek. Následně dospěl k závěru, že mezi předchůdkyní žalobkyně (, právnická osoba, ) a žalovaným byla dne 21. 4. 2020 uzavřena smlouva o úvěru, tuto smlouvu posoudil okresní soud dle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), jako smlouvu o úvěru. Dovodil, že předchůdkyně poskytla dle této smlouvy žalovanému jako spotřebiteli úvěr ve výši 50 000 Kč, který měl žalovaný splácet ve splátkách po 1 216 Kč měsíčně se sjednaným úrokem 15,99 % ročně. Žalovaný úvěr ve výši 50 000 Kč vyčerpal, nehradil řádně splátky úvěru, na úvěr celkem uhradil 43 173,19 Kč. Okresní soud dospěl k závěru o neplatnosti úvěrové smlouvy proto, že předchůdkyně žalobkyně před uzavřením smlouvy se žalovaným nezkoumala řádně s odbornou péčí úvěruschopnost žalovaného ve smyslu § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“), když neprokázala, že řádně před uzavřením úvěrové smlouvy ověřila majetkové poměry žalovaného porovnáním jeho příjmů a výdajů. Okresní soud pro porušení povinnosti dle § 86 ZoSÚ předchůdkyní žalobkyně dovodil absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru a povinnost účastníků vypořádat se tak, že žalovaný je povinen vrátit dle § 87 odst. 1 ZoSÚ toliko nesplacenou jistinu úvěru, a to v době přiměřené jeho možnostem. Okresní soud při závěru, že žalovaný na základě absolutně neplatné smlouvy vyčerpal celkem částku 50 000 Kč a uhradil jen částku 43 173,19 Kč, zavázal žalovaného k zaplacení rozdílu ve výši 6 826,81 Kč jako bezdůvodného obohacení. Okresní soud dovodil, že splatnost bezdůvodného obohacení nastala na základě předžalobní výzvy, v níž byla žalovanému stanovena lhůta k plnění 7 dnů ode dne odeslání výzvy, výzva byla žalovanému odeslána 13. 3. 2024, žalovaný měl plnit do 20. 3. 2024, a proto se do prodlení se zaplacením částky 6 826,81 Kč dostal až dnem 21. 3. 2024, a proto okresní soud přiznal žalobkyni nárok na úrok z prodlení ve výši 14,75 % ročně až od 21. 3. 2024 do zaplacení, když výše sazby je v souladu s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. ve zbývajícím rozsahu nároky žalobkyně zamítl jako nedůvodné mající základ v absolutně neplatné smlouvě, úroky z prodlení z přisouzené částky za dobu předcházející datu 21. 3. 2024 zamítl s odůvodněním, že dříve než 21. 3. 2024 se žalovaný do prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení nedostal.

3. Proti tomuto rozsudku, a to proti výrokům II. a III. (zamítavý výrok a nákladový výrok), podala žalobkyně včasné odvolání s návrhem, aby odvolací soud napadený rozsudek okresního soudu změnil a vyhověl žalobě i v rozsahu částek uvedených ve výroku II. rozsudku a přiznal žalobkyni právo na plnou náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Žalobkyně nesouhlasila se závěrem okresního soudu, že její předchůdkyně dostatečně s odbornou péčí neprověřila před uzavřením úvěrové smlouvy úvěruschopnost žalovaného a následně oponovala i závěru o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy. Namítala, že úvěruschopnost žalovaného byla posouzena řádně, když předchůdkyně vyšla nejen z tvrzení žalovaného uvedených v žádosti, ale kontrolovala dostupné informace o žalovaném i v interních a externích databázích. Ohledně schopnosti žalovaného splácet splátky vycházela předchůdkyně z částky životního minima dle nařízení vlády č. 409/2011 Sb. a dále počítala s částkou normativních nákladů na bydlení dle § 26 zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, na základě toho dospěla žalobkyně k částce 7 122 Kč jako částce výdajů žalovaného. Od příjmů žalovaného ve výši 20 000 Kč odečetla výdaje a dospěla k závěru, že kapacita žalovaného pro splátkové zatížení je dostatečná. O správnosti závěru, že žalovaný byl zjevně schopen úvěr splácet svědčí i to, že žalovaný úvěr od 20. 5. 2020 do 17. 4. 2023 splácel, a to až na řádný odklad poskytnutý mu v roce 2021. V tomto směru žalobkyně odkázala na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2023, sp. zn. 33 Cdo 1819/2023.

4. Žalovaný se k odvolání žalobkyně nevyjádřil, v odvolacím řízení zůstal zcela procesně pasivní.

5. Účastníci se k jednání odvolacího soudu nedostavili, k jednání byli řádně a včas předvoláni, žalobkyně svou nepřítomnost předem omluvila a navrhla, aby bylo jednáno v její nepřítomnosti, o odročení jednání nežádali. Odvolací soud proto projednal odvolání v jejich nepřítomnosti v souladu s § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“).

6. Odvolací soud přezkoumal rozsudek okresního soudu v odvoláním napadeném rozsahu, tj. ve výrocích II. a III., a to včetně řízení vydání rozsudku předcházejícího, ve smyslu § 212a odst. 1, 2, 3 a 5 o. s. ř. Odvolací soud neshledal žádné vady řízení uvedené v § 212a odst. 5 o. s. ř., ty ostatně ani nikdo z účastníků řízení ani netvrdil. Po takto provedeném přezkumu pak odvolací soud dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně je důvodné jen částečně.

7. Odvolací soud sdílí skutková zjištění učiněná okresním soudem z provedeného dokazování, na tato odkazuje (odstavec 4 odůvodnění rozsudku okresního soudu) a činí je podkladem pro své rozhodnutí.

8. Odvolací soud předně sdílí závěr okresního soudu o aktivně věcné legitimaci žalobkyně, která tuto nabyla postupní smlouvou od své předchůdkyně a ta rovněž postupní smlouvou od původního věřitele, společnosti , právnická osoba, Odvolací soud rovněž sdílí závěr, že mezi předchůdkyní a žalovaným byla dne 20. 4. 2020 uzavřena písemná smlouva o úvěru na částku 50 000 Kč, úvěr měl být poskytnut žalovanému převodem na účet č. , č. účtu, a žalovaný měl úvěr splácet v šedesáti měsíčních splátkách po 1 216 Kč. Žalovaný úvěr vyčerpal dne 21. 4. 2020, kdy na jím ve smlouvě určený účet byla poukázána částka 50 000 Kč. Dále považuje odvolací soud za správný závěr okresního soudu, že žalovaný na úvěr zaplatil celkem částku 43 173,19 Kč.

9. Okresní soud rovněž zcela správně dovodil, že se jedná o smlouvu o spotřebitelském úvěru dle § 2395 o. z. a správně poukázal na to, že na tuto smlouvu dopadá i právní úprava ZoSÚ, tj. § 86 a § 87 ZoSÚ ve znění ke dni 20. 4. 2020 (datum uzavření smlouvy).

10. Odvolací soud rovněž sdílí závěr okresního soudu, že předchůdkyně žalobkyně před poskytnutím úvěru neposoudila řádně úvěruschopnost žalovaného.

11. Předně odvolací soud zdůrazňuje, že své povinnosti je žalobkyně v postavení podnikatele povinna plnit s odbornou péčí, jak stanoví § 75 ZoSÚ, přičemž odborná péče je nejvyšší možnou úrovní péče, vyšší než tzv. „péče řádného hospodáře“. Žalobkyně tedy byla povinna s odbornou péčí prověřit schopnost žalovaného splácet úvěr ve výši 50 000 Kč, který měl být splácen po dobu pěti let se splátkou 1 216 Kč.

12. Žalobkyně v řízení tvrdila, že úvěruschopnost žalovaného její předchůdkyně zkoumala tak, jak je uvedeno v protokolu o ověření úvěruschopnosti, který založila do spisu (čl. 32 spisu). V tomto je uvedeno, že vyšla z příjmů žalovaného ve výši 20 000 Kč, které sám předchůdkyni tvrdil, následně jako výdaje žalovaného posoudila částku 7 112 Kč, kterou získala tak, že vyšla z údajů o výši životního minima a dále z údajů o normativních nákladech na bydlení žalovaného, dále prověřila žalovaného v registrech SOLUS a v bankovním a nebankovním registru, dále provedla kontrolu v insolvenčním rejstříku a databázích MVČR a z těchto nezjistila nic, co by bránilo poskytnutí úvěru žalovanému.

13. Odvolací soud zdůrazňuje, že není pochyb o tom, že smyslem a účelem právní úpravy zkoumání úvěruschopnosti je zejména ochrana spotřebitele před neúměrným zadlužováním. Z důvodové zprávy k § 84 ZoSÚ plyne, že poskytovatel je oprávněn po spotřebiteli žádat vysvětlení nebo případné doplnění údajů za účelem posouzení úvěruschopnosti. Údaje dodané spotřebitelem je poskytovatel a zprostředkovatel povinen náležitě ověřit a nemůže se spolehnout pouze na údaje tvrzené žadatelem o úvěr. Rovněž o fakticitě výdajů či příjmů žadatele nic nevypovídají statistické údaje o příjmech a výdajích obyvatelstva vedené českým statistickým úřadem. Nepochybně lze statistické údaje či údaje o životním minimu použít jako podpůrné informace, avšak tyto údaje nic nevypovídají o tom, jaké má skutečné výdaje konkrétní žadatel o úvěr. Míra ověření je na zvážení jednající osoby (tedy žalobkyně) tak, aby dostála povinnosti jednat s odbornou péčí, což je nejvyšší úroveň péče (§ 75 ZoSÚ).

14. Odvolací soud zdůrazňuje, že předpis nestanoví konkrétní postup, jakým má poskytovatel úvěru úvěruschopnost spotřebitele prověřit a rovněž odvolací soud vychází z toho, že není reálné a ani potřebné prověřovat tzv. „každou korunu“ výdajů žadatele. Nicméně v souladu s judikaturními závěry soudů vyšších stupňů není pochyb, že povinnosti řádně zkoumat úvěruschopnost poskytovatel úvěru dostojí pouze tehdy, pokud dojde ke zjištění a prověření příjmové a výdajové stránky faktických poměrů konkrétního žadatele o úvěr, a to zejména zásadních, kterými jsou příjem žadatele a dále jeho výdaje na bydlení a služby s bydlením spojené, výdaje na výživné, výdaje na splátky jiných úvěrů či jiné splátkové zatížení a výdaje na živobytí. Výdaje na bydlení u spotřebitele, který tvrdí, že žije v nájemním bydlení, jako tomu bylo v tomto případě (viz žádost, v níž žalovaný tuto skutečnost bance uvedl – čl. 37 spisu), lze prověřit nikterak zatěžujícím způsobem, kdy lze po spotřebiteli oprávněně požadovat jejich doložení například nájemní smlouvou či doklady o hrazení nájemného a služeb s nájmem spojených (případně potvrzujícím lístkem o SIPO platbách apod.). Žalobkyně neměla k prověření výdajů žalovaného k dispozici žádné doklady potvrzující výdaje žalovaného. Pokud žalovaný sám uvedl v žádosti výdaje jen ve výši 3 000 Kč měsíčně, pak takto tvrzené výdaje, které předchůdkyně nikterak neprověřila, jsou zcela zjevně naprosto nereálně nízké tak, aby z nich bylo možno uhradit nájemní bydlení, služby s nájmem spojené a další naprosto běžné měsíční náklady na živobytí jedné osoby. Již tato skutečnost ohledně podhodnocených výdajů sama o sobě měla vést předchůdkyni žalobkyně k náležité obezřetnosti v tom směru, aby náležitě výdajovou stránku poměrů žalovaného prověřila a vyzvala jej, aby své tvrzené výdaje řádně doložil. Již z tvrzení žalobkyně plyne, že nemohla dostát své povinnosti prověřit výdajovou stránku poměrů žalovaného s odbornou péčí, neboť tvrdila, že výši výdajů žalovaného posuzovala dle normativních nákladů na bydlení a dle údajů o životním minimu. Z toho plyne, že předchůdkyně vůbec neposuzovala konkrétní faktické výdaje žalovaného. Statistické údaje a údaje o výši životního minima nic nevypovídají o tom, jaké má výdaje konkrétní žadatel o úvěr, a proto nejsou rozhodným údajem při prověřování úvěruschopnosti, mohou sloužit toliko jako podpůrný zdroj informací pro poskytovatele úvěru. Předchůdkyně řádně neprověřila ani příjmovou stránku poměrů žalovaného, když se spokojila pouze s údajem, který o výši svých příjmů uvedl, aniž by jeho tvrzení prověřila a vyzvala jej k předložení výplatního lístku, či ověřila výši příjmu výpisem z účtu, či jakkoliv jinak (platový výměr apod.).

15. Odvolací soud uzavírá, že již z tvrzení žalobkyně plyne, že předchůdkyně před uzavřením úvěrové smlouvy se žalovaným řádně nedostála své povinnosti prověřit příjmy a výdaje žalovaného, a tedy povinnosti řádně prověřit úvěruschopnost žalovaného, porušila svou povinnost dle § 86 odst. 1 ZoSÚ.

16. Nezkoumala-li předchůdkyně žalobkyně s odbornou péčí řádně úvěruschopnost žalovaného a poskytla-li mu úvěr, porušila povinnost stanovenou v § 86 dost. 1 ZoSÚ, která má za následek absolutní neplatnost úvěrové smlouvy. I když § 86 odst. 1 ZoSÚ ve znění ke dni uzavření smlouvy stanovil neplatnost pouze relativní, ustálená judikatura soudů vyšších stupňů dovodila, že se jedná o neplatnost absolutní, k níž soud přihlíží bez námitky.

17. Podle § 588 o. z. soud k neplatnosti právního jednání přihlíží i bez návrhu, je-li v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak, než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání [v tomto je možno se opřít i o závěry občanskoprávní teorie – Lavický, P. a kol., Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1–654). Komentář.

1. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 2084]. Jinak by totiž byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli (jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti) pozitivním zásahem ze strany soudu. Tomu zcela konvenuje ustálená judikatura Soudního dvora Evropské unie, kterou je nezbytné zohlednit také v rámci konformního výkladu § 87 odst. 1 ZoSÚ, a tedy určení druhu neplatnosti zmiňované v tomto ustanovení, neboť Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. konformního výkladu. Vnitrostátní soud členského státu je tak povinen provést výklad vnitrostátního práva (v této věci § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 588 o. z.) v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008. Výklad je tak nutno provést zejména tak, aby dosáhl výsledku zamýšleného touto směrnicí, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C-106/89, EU:C:1990:395, Océano Grupo SA C-240-244/98, EU:C:2000:346, Konstantinos Adeneler C-212/04, EU:C:2006:443). Toto zcela akceptoval také Nejvyšší soud ČR např. v rozsudku ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012. Soudní dvůr mnohokrát průřezově unijním spotřebitelským právem potvrdil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z moci úřední porušení některých jeho ustanovení - ve vztahu ke směrnici 93/13 rozsudkem ze dne 4. 6. 2009, Pannon GSM, C243/08, EU:C:2009:350, bod 32, ke směrnici Rady 85/577/EHS rozsudek ze dne 17. 12. 2009, Martín, C227/08, EU:C:2009:792, bod 29, ke směrnici Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES rozsudkem ze dne 3. 10. 2013, Duarte Hueros, C32/12, EU:C:2013:637, bod 39. Odvolací soud tak nemá jakékoliv pochybnosti o tom, že tento závěr je nezbytné vztáhnout i na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES. Existuje totiž nezanedbatelné nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně (srov. rozsudek ze dne 4. 6. 2015, Faber, C497/13, EU:C:2015:357, bod 42 a citovaná judikatura). Z toho jednoznačně vyplývá, že spotřebitele by nebylo možné efektivně chránit, pokud by vnitrostátní soud neměl povinnost posoudit z moci úřední, zda byly splněny povinnosti vyplývající z norem unijního spotřebitelského práva (obdobně viz rozsudek ze dne 4. 10. 2007, Rampion a Godard, C429/05, EU:C:2007:575, body 61 a 65). Tato koncepce byla obecně akceptována i v ústavněprávní rovině (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bod 41).

18. Neposoudí-li proto poskytovatel úvěru s odbornou péčí podle ustanovení § 86 ZoSÚ schopnost spotřebitele úvěr řádně splácet, soud k neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 588 o. z. přihlíží, aniž by se jí spotřebitel (žalovaný) musel dovolat. Jedná se tedy o neplatnost absolutní, neboť porušení povinnosti s odbornou péčí posoudit schopnost dlužníka splácet úvěr, je možno považovat za jednání, které odporuje zákonu (§ 86 ZoSÚ), a které současně i zcela zjevně narušuje veřejný pořádek spočívající v požadavku na ochranu spotřebitele. Jeho smyslu a účelu totiž nelze dosáhnout jinak než pozitivním zásahem ze strany soudu, aniž by byl popřen smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti.

19. V tomto směru odvolací soud rovněž odkazuje na jednoznačné závěry rozsudku Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C-679/18. V této věci položil předběžnou otázku Okresní soud v Ostravě a dotazoval se na výklad článků 8 a 23 Směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ve vazbě na vnitrostátní právo, konkrétně § 87 ZoSÚ, který formuluje neplatnost smlouvy jako relativní. V tomto rozsudku Soudní dvůr jednoznačně dovodil, že články 8 a 23 směrnice č. 2008/48/ES musí být jednoznačně vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 směrnice, tj. k porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele a vyvodil z toho příslušné důsledky.

20. Odvolací soud uzavírá, že závěr okresního soudu o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy s ohledem na shora uvedené hodnotí jako správný. Pro úplnost odvolací soud uvádí, že tento závěr nemůže zvrátit ani to, že žalovaný po určitou dobu úvěr splácel, jak namítala žalobkyně v odvolání s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1819/2023. V tomto směru odkazuje odvolací soud na závěry rozsudku ESD ve věci C-755/22, který výslovně uvádí, že i přesto, že je úvěr po určitou dobu splácen, je nutno se zabývat tím, zda byla před uzavřením smlouvy řádně posouzena úvěruschopnost spotřebitele. Ostatně na závěr o absolutní neplatnosti smlouvy nemohou mít zpětně vliv skutečnosti, které nastaly až po uzavření absolutně neplatné smlouvy, tj. ani to, že spotřebitel po určitou dobu na úvěr plnil. Citovaná právní úprava ZoSÚ má právě zabránit tomu, že spotřebitelé řeší neschopnost splatit jeden úvěr čerpáním dalšího úvěru.

21. Odvolací soud považuje za správný rovněž závěr okresního soudu, že žalobkyni náleží toliko nárok na vydání bezdůvodného obohacení ve výši nesplacené jistiny úvěru, kterou okresní soud správně stanovil částkou 6 826,81 Kč jako rozdíl mezi čerpanou částkou 50 000 Kč a částkou 43 173,19 Kč, kterou žalovaný na úvěr zaplatil.

22. Odvolací soud se dále zabýval tím, kdy nastala splatnost bezdůvodného obohacení.

23. Dle § 87 odst. 1 věta třetí ZoSÚ spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

24. Dle § 87 odst. 2 ZoSÚ je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

25. Dle § 87 odst. 3 ZoSÚ změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.

26. Odvolací soud nemá žádných pochyb, že pokud je smlouva o spotřebitelském úvěru absolutně neplatná pro porušení povinnosti poskytovatelem spotřebitelského úvěru dle § 86 odst. 1 věta druhá ZoSÚ, a pokud spotřebitel na základě takto neplatné smlouvy čehokoliv od poskytovatele úvěru na jistině úvěru obdržel, vznikne mu již okamžikem, kdy přijme plnění poskytnuté na základě absolutně neplatné smlouvy, povinnost toto plnění vrátit (povinnost vydat bezdůvodné obohacení získané plněním na základě absolutně neplatného právního jednání - § 2993 o. z.). Je nutno odlišovat okamžik vzniku nároku od okamžiku, kdy nastává jeho splatnost (dospělost). Odvolací soud má v souladu se závěry rozsudku Nejvyššího soudu, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, za to, že ustanovení § 87 odst. 1 věta třetí je speciální úpravou hmotněprávní splatnosti takto vzniklého nároku na vydání bezdůvodného obohacení, a proto se nepoužije obecná právní úprava občanského zákoníku, tj. § 1958 odst. 2 o. z. (neujednají-.li si strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je povinen splnit bez zbytečného odkladu).

27. Splatnost nároku věřitele na vydání bezdůvodného obohacení se tedy odvíjí dle § 87 odst. 1 věta třetí ZoSÚ od „doby přiměřené možnostem spotřebitele“ dluh z bezdůvodného obohacení vrátit, tedy nikoliv jen od výzvy věřitele k zaplacení.

28. Zjištění okamžiku, zda a k jakému okamžiku se stal dluh (či jeho část) splatný, je otázkou rozhodnou pro posouzení, zda se spotřebitel dostal do prodlení se zaplacením dluhu, a tedy i s otázkou, zda věřiteli náleží úroky z prodlení a v jaké výši, když tato se odvíjí od sazby stanovené pro první den prodlení dlužníka, a to bez ohledu na to, odkdy věřitel úrok z prodlení požaduje.

29. Odvolací senát opakovaně judikuje, že smyslem a účelem tohoto ustanovení (a to v souladu s důvodovou zprávou k § 86 a § 87 ZoSÚ) je ochrana spotřebitele, aby poté, kdy je smlouva o spotřebitelském úvěru absolutně neplatná, nebyl vystaven povinnosti splatit dluh bez zbytečného odkladu, i když by to nebylo v jeho možnostech. Smyslem ochrany je, aby se spotřebitel nedostal do prodlení s povinností splnit povinnost vydat bezdůvodné obohacení vzniklé plněním na základě absolutně neplatné smlouvy, pokud není v jeho možnostech dluh ihned zaplatit. Nicméně ze zákonné úpravy (ani z jeho jazykového výkladu a ani ze smyslu a účelu) neplyne, že by bylo možno automaticky presumovat, že jen proto, že se jedná o spotřebitele, že automaticky není v jeho možnostech a schopnostech dluh z titulu bezdůvodného obohacení bez zbytečného odkladu vrátit. Odvolací soud má za to, že principům sporného řízení odpovídá, že každý tvrdí skutečnosti, z nichž vyvozuje pro sebe v řízení prospěch a ohledně těchto skutečností nese i břemeno důkazní. Pokud žalovaný měl za to, že nebylo v jeho možnostech a schopnostech jistinu tvořenou poskytnutými prostředky bez právního důvodu ke dni 21. 4. 2020 vrátit žalobkyni (den, kdy měl prostředky prokazatelně ve své dispozici), pak bylo jeho procesní povinností skutkově tvrdit jaké byly a jsou (či nejsou) jeho konkrétní možnosti a schopnosti k vrácení dluhu od doby, kdy mu vznikla povinnost bezdůvodné obohacení vrátit (dnem, kdy plnění z absolutně neplatné smlouvy obdržel). Tedy bylo procesní povinností žalovaného tvrdit své poměry majetkové, výdělkové, sociální, případně i zdravotní (například pokud mu zdraví brání získávat prostředky výdělečnou činností) apod., z nichž lze dovodit možnosti a schopnosti k vrácení nesplacené jistiny. Splatnost bezdůvodného obohacení totiž nastává vždy v tom rozsahu, v jakém jsou schopnosti a možnosti spotřebitele dluh vrátit. Je procesní povinností spotřebitele tvrdit a prokázat své poměry za dobu od získání plnění bez právního důvodu, tj. od okamžiku, kdy částky dle neplatné smlouvy čerpal, až do dne rozhodnutí soudu, aby soud mohl posoudit, zda bylo a v jakém rozsahu v možnostech a schopnostech spotřebitele dluh vrátit a k jakému okamžiku.

30. V tomto řízení bylo prokázáno, že žalovaný obdržel od předchůdkyně na základě absolutně neplatné smlouvy dne 21. 4. 2020 na svůj účet částku 50 000 Kč, tedy ke dni vzniku nároku na vydání bezdůvodného obohacení, tj. ke dni 21. 4. 2020, měl žalovaný prokazatelně k dispozici částku 50 000 Kč a bylo tak k tomuto dni prokazatelně v jeho možnostech a schopnostech tuto částku ihned druhý den 22. 4. 2020 předchůdkyni vrátit, tedy nastala ke dni 22. 4. 2020 splatnost nároku na vydání bezdůvodného obohacení. Pokud zde snad byly nějaké konkrétní skutečnosti, pro které přesto nebylo v možnostech a schopnostech žalovaného jistinu tvořenou poskytnutými prostředky bez právního důvodu ke dni 22. 4. 2020 vrátit žalobkyni, pak bylo procesní povinností žalovaného tyto skutečnosti tvrdit a prokázat. Bylo tedy procesní povinností žalovaného skutkově tvrdit jaké jsou (či nejsou) jeho konkrétní možnosti a schopnosti k vrácení dluhu, a to od okamžiku, kdy prostředky čerpal. Tedy bylo procesní povinností žalovaného tvrdit své poměry majetkové, výdělkové, sociální, případně i zdravotní (například pokud mu zdraví brání získávat prostředky výdělečnou činností) apod., z nichž lze dovodit možnosti a schopnosti ke splácení dluhu (potencionalita). Splatnost bezdůvodného obohacení totiž nastává vždy v tom rozsahu, v jakém jsou schopnosti a možnosti spotřebitele dluh vrátit, ty mohou být každý měsíc jiné, a proto může nastávat situace, kdy se nárok na vydání bezdůvodného obohacení bude stávat splatným například postupně, tj. vždy v rozsahu té částky, kterou je schopen spotřebitel zaplatit. Je procesní povinností spotřebitele tvrdit a prokázat své poměry za dobu od získání plnění bez právního důvodu, tj. od okamžiku, kdy částky dle neplatné smlouvy čerpal, až do dne rozhodnutí soudu, aby soud mohl posoudit, zda bylo a v jakém rozsahu v možnostech a schopnostech spotřebitele dluh vrátit a k jakému okamžiku.

31. O tom, že žalovaný nese břemeno tvrzení a důkazní ohledně toho, že nebylo v jeho možnostech dluh uhradit a jaké jsou jeho konkrétní možnosti a schopnosti k úhradě dluhu, by byl žalovaný okresním soudem dle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. poučen, nicméně k jednání okresního a ani odvolacího soudu se nedostavil.

32. Skutečnost, že žalovaný ničeho v řízení ohledně svých možností dluh splatit netvrdí a neprokazuje, musí býti přičteno k tíži jen jemu a nikoliv protistraně. Odvolací soud s ohledem na shora provedený výklad § 87 odst. 1 ZoSÚ uvádí, že žalovaný netvrdil a neprokázal, že by nebylo v jeho možnostech předmětný dluh ve výši 6 826,81 Kč žalobkyni vrátit nejpozději do 22. 4. 2020, dnem 23. 4. 2020 se žalovaný dostal do prodlení. Odvolací soud vázán žalobním petitem, proto přiznal žalobkyni, která se domáhala z nesplacené jistiny úroků z prodlení až od 13. 1. 2024 do zaplacení, úrok z prodlení z nesplacené jistiny úvěru ve výši 6 826,81 Kč od 13. 1. 2024 do 20. 3. 2024 (od 21. 3. 2024 již úroky přisoudil pravomocným výrokem okresní soud), a to v zákonné sazbě úroku z prodlení ve výši k prvnímu dni prodlení, tj. ke dni 23. 4. 2020, která odpovídá sazbě 10 % ročně. Odvolací soud proto změnil rozsudek okresního soudu co do úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 6 826,81 Kč za dobu od 13. 1. 2024 do 20. 3. 2024 a žalobě v tomto směru vyhověl. Ve zbývajícím rozsahu odvolací soud výrok II. rozsudku okresního soudu jako ve výroku věcně správný dle § 219 o. s. ř. potvrdil, neboť žalobkyni nárok na další nároky mající základ v absolutně neplatné smlouvě nevznikl.

33. Výrok o náhradě nákladů řízení vychází z § 142 odst. 2 o. s. ř. Žalovaný byl jak v nalézacím, tak i v odvolacím řízení procesně úspěšnější než-li žalobkyně, a proto mu vzniklo právo na poměrnou náhradu nákladů prvostupňového i odvolacího řízení, žalovanému však dle obsahu spisu žádné náklady řízení nevznikly, a proto soud rozhodl jak ve výroku ad II. tohoto rozsudku uvedeno.

34. Lhůta k plnění v délce tří dnů je plně v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř.