15 Co 42/2026

Plný text

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Dagmar Gottwaldové a soudců Mgr. Karly Nekolové a Mgr. Jana Rýznara ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně , IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený dne Datum narození žalovaného trvale bytem Adresa žalovaného adresa pro doručování: Adresa žalovaného o zaplacení částky 144 262 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Karviné, pobočka v Havířově, ze dne 3. 12. 2025, č. j. 130 C 361/2025-54,

I. Rozsudek okresního soudu se v odvoláním napadeném rozsahu, tj. ve výroku I. co do určení hmotněprávní lhůty splatnosti přisouzené částky 100 000 Kč v tam stanovených splátkách a ve výroku III., potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Napadeným rozsudkem okresní soud zavázal žalovaného zaplatit žalobkyni částku 100 000 Kč, a to v pravidelných měsíčních splátkách po 3 000 Kč splatných vždy do 20. dne v kalendářním měsíci, počínaje měsícem následujícím po měsíci, v němž tento rozsudek nabude právní moci (výrok I.), zamítl žalobu co do částky 44 262,20 Kč s ročním úrokem z prodlení ve výši 12 % z částky 120 850 Kč od 1. 4. 2025 do zaplacení a s ročním úrokem ve výši 78,08 % z částky 100 000 Kč od 1. 4. 2025 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok dosáhne částky 393 868 Kč (výrok II.), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).

2. Podáním ze dne 12. 12. 2025 podala žalobkyně proti tomuto rozsudku včasné odvolání, v němž napadla rozsudek okresního soudu výslovně proti všem jeho výrokům I., II. a III. s tím, že své odvolání odůvodní do 30 dnů ode dne lhůty pro podání odvolání. V podání ze dne 13. 1. 2026 žalobkyně uvedla, že své odvolání „opravuje“ s tím, že se hodlá odvolat pouze proti výroku I., a to pouze proti jeho výroku o lhůtě k plnění. Konkrétně uvedla, že se odvolává proti výroku I. co do soudem vymezených splátek, avšak toliko v části, ve které nebyla soudem určena ztráta jejich výhody. Žalobkyně se domáhala změny napadeného výroku tak, že žalovanému bude uloženo zaplatit žalobkyni okresním soudem přisouzenou částku v okresním soudem stanovených splátkách, avšak pod ztrátou jejich výhody, ocitne-li se žalovaný v prodlení s úhradou jakékoliv splátky delším než 45 dní. Žalobkyně tedy nebrojila proti výši přisouzené částky, ani proti soudem stanoveným splátkám a jejich výši, pouze se domáhala, aby bylo ve výroku doplněno, že se splátky stanoví pod ztrátou jejich výhody. Žalobkyně odkazovala na komentářovou literaturu, v níž je prezentován názor, že při stanovení pariční lhůty dle § 160 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), je namístě stanovit splátky pod ztrátou jejich výhody tak, že v případě nezaplacení jedné z nich se stane splatným celý zbývající dluh.

3. Žalovaný se k odvolání žalobkyně písemně nevyjádřil. U jednání odvolacího soudu navrhl potvrzení rozsudku okresního soudu v odvoláním napadeném rozsahu.

4. Odvolací soud postupoval v souladu s § 207 odst. 2 o. s. ř. a u jednání odvolacího soudu, avšak dříve, než bylo zahájeno přednesem odvolání, v rozsahu, v němž bylo odvolání vzato žalobkyní zpět, odvolací řízení samostatným usnesením vyhlášeným u jednání odvolacího soudu, zastavil.

5. Ve zbývajícím rozsahu, tj. ve lhůtě splatnosti ve výroku I. přisouzené částky 100 000 Kč v určených splátkách, toliko však v části, ve které splátky nebyly soudem stanoveny pod ztrátou jejich výhody, a rovněž v závislém nákladovém výroku, odvolací soud u jednání odvolacího soudu přezkoumal rozsudek okresního soudu, a dospěl k závěru, že okresní soud nestanovil uvedené splátky ve smyslu ust. § 160 o. s. ř. jako pariční lhůtu, tedy jako splátky již dříve splatného dluhu, ale určil je podle § 87 odst. 1 věty třetí zák. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“), kdy teprve svým rozhodnutím určil novou hmotněprávní splatnost dosud nesplatného přisouzeného dluhu, neboť nedošlo k dohodě mezi účastníky o splatnosti dluhu. Okresní soud výslovně uvedl, že nárok na úrok z prodlení žalobkyni nevznikl, neboť ten by mu vznikl pouze v případě, že by se žalovaný dostal do prodlení se zaplacením soudem do budoucna stanovených splátek přisouzeného dluhu. Je tak zjevné, že okresní soud, právě s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, stanovil splátky nikoliv jako pariční lhůtu dle § 160 o. s. ř., ale okresním soudem přisouzená jistina 100 000 Kč se má teprve stávat splatnou postupně v soudem stanovených měsíčních splátkách. Jedná se tedy o hmotněprávní splatnost dluhu stanovenou soudem do budoucna ve splátkách z přisouzené nesplatné jistiny.

6. Odvolací soud se tedy v rámci podaného odvolání zabýval i částečně věcí samou, mimo výši přiznaného nároku a mimo stanovený způsob splatnosti ve splátkách po 3 000 Kč měsíčně, které již nebyl oprávněn přezkoumávat, neboť odvolání bylo podáno právě a toliko jen do hmotněprávní splatnosti přisouzené částky v té části, ve které nebyly splátky stanoveny pod ztrátou jejich výhody. Současně odvolací soud přezkoumal také závislý výrok III. o náhradě nákladů řízení a řízení rozhodnutí okresního soudu předcházející, přičemž postupoval dle ust. § 212a odst. 1, 2, 3 a 5 o. s. ř., kdy vady uvedené v § 212a odst. 5 o. s. ř. v napadeném rozhodnutí neshledal, jejich existenci nenamítali ani účastníci řízení. Po takto provedeném přezkumu pak dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné.

7. Z obsahu spisu se podává, že v řízení zahájeném dne 14. 10. 2025 se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 120 850 Kč (jistina úvěru 100 000 Kč, 19 452,27 Kč kapitalizovaný úrok, 998 Kč smluvní pokuta, 400 Kč poplatky), dále smluvní pokuty ve výši 23 412,20 Kč, úroku 4 563,90 Kč (od 1. 4. 2025 do 22. 4. 2025), úroku ve výši 12 % ročně z částky 100 000 Kč od 23. 4. 2025 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok od 1. 4. 2025 dosáhne částky 393 868 Kč, a úroku z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 120 850 Kč od 1. 4. 2025 do zaplacení. Tvrdila, že žalovaný smlouvu podepsal dne 17. 12. 2024 a k vyplacení úvěru ve výši 100 000 Kč došlo dne 18. 12. 2024. Smlouva byla uzavřena pomocí prostředků komunikace na dálku, žalovaný smlouvu podepsal svým jménem, příjmením a doplněním jedinečného kódu. Žalovaný neplatil řádně sjednané splátky, nezaplatil ničeho, v důsledku prodlení žalovaného s placením splátek došlo k automatickému předčasnému zesplatnění úvěru ke dni 30. 3. 2025, žalovaný dlužné částky nezaplatil ani po předžalobní upomínce.

8. Žalovaný namítal, že chtěl dluh splatit, ale měl finanční potíže již v době, kdy smlouvu uzavíral, neboť se rozváděl a peníze si půjčoval celý předchozí rok. Na úvěr nezaplatil ničeho, protože na to neměl prostředky, splácel i jiné úvěry, byl po insolvenci. V době uzavření smlouvy měl příjem 30 000 Kč měsíčně čistého, bydlel s manželkou, té dával 6 000Kč na nájem, na konci prosince 2024 se odstěhoval a platí nájemné 11 000 Kč měsíčně. Žalovaný uvedl, že nyní je schopen na dluh platit jen splátky ve výši maximálně 3 000 Kč měsíčně.

9. Okresní soud u jednání po provedení dokazování listinami předloženými žalobkyní, následně rozhodl v záhlaví označeným rozsudkem. Po právní stránce, při závěru o aktivní věcné legitimaci žalobkyně, dospěl k závěru, že dne 17. 12. 2024 byla mezi účastníky uzavřena úvěrová smlouva pomocí komunikace na dálku. Žalobkyně vyplatila žalovanému na základě této smlouvy částku 100 000 Kč, žalovaný dosud ničeho žalobkyni nevrátil. Okresní soud dovodil, že žalobkyně uzavírala smlouvu v postavení podnikatele, žalovaný v postavení spotřebitele, a proto na úvěrovou smlouvu dopadá kromě § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), i zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“). Žalobkyně měla povinnost dle § 86 odst. 1 ZoSÚ poskytnout úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti žalovaného vyplyne, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele dluh splácet. Okresní soud dovodil, že žalobkyně povinnost stanovenou v § 86 ZoSÚ nesplnila, neprověřila řádně úvěruschopnost žalovaného, a proto je smlouva o úvěru absolutně neplatná od samého počátku. Okresní soud dále vyložil, že žalovaný je povinen dle § 87 odst. 1 věta třetí ZoSÚ vrátit žalobkyni vyplacenou částku, a to v soudem stanovené lhůtě splatnosti, kterou soud stanoví teprve svým rozsudkem. Okresní soud výši bezdůvodného obohacení ve výši nesplacené jistiny úvěru určil částkou 100 000 Kč a její hmotněprávní splatnost stanovil do budoucna ve splátkách měsíčně ve výši 3 000 Kč (jak uvedeno ve výroku I. rozsudku). Ostatní nároky žalobkyně mající základ v absolutně neplatné smlouvě výrokem II. zamítl. K zamítnutému úroku z prodlení uvedl, že žalovaný se doposud nemohl dostat do prodlení, neboť splatnost přisouzené částky 100 000 Kč teprve bude nastávat v soudem stanovených měsíčních splátkách dluhu. Jejich výši 3 000 Kč stanovil okresní soud dle § 87 odst. 2 ZoSÚ dle skutečných možností žalovaného a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu žalovaného a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Okresní soud výši splátek odůvodnil tím, že je mu známo, že žalovaný byl v minulosti řešen v insolvenčním řízení, jeho manželství bylo zdejším soudem v říjnu 2025 rozvedeno. V tomto řízení bylo prokázáno, že žalovaný dosahuje příjmu ve výši cca 30 000 Kč měsíčně a má další dluhy po splatnosti, které, jak uvedl, nesplácí. Tvrzení žalovaného o výši nákladů na bydlení v podnájmu nikterak nevybočuje z běžných nákladů na bydlení a soud nemá důvod žalovanému nevěřit. Navrhovaná splátka 3 000 Kč měsíčně dle okresního soudu není ve výrazném nesouladu se splátkou požadovanou žalobkyní (3 419 Kč). Okresní soud proto stanovil hmotněprávní splatnost přisouzené částky ve splátkách po 3 000 Kč měsíčně.

10. Odvolací soud plně sdílí skutková zjištění učiněná okresním soudem z jednotlivých důkazů.

11. V projednávané věci dospěl okresní soud k závěru o absolutní neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru. Správnost tohoto závěru okresního soudu žalobkyně v odvolání nenapadla. Okresní soud na splatnost přisouzeného bezdůvodného obohacení ve výši 100 000 Kč aplikoval ust. § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ, které ukládá spotřebiteli povinnost vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

12. Jak již shora uvedeno, předmětem odvolacího přezkumu nebyla výše dlužné jistiny úvěru okresním soudem přiznaná v částce 100 000 Kč, kterou je žalovaný povinen vrátit žalobkyni, ani to, že hmotněprávní splatnost stanovil okresní soud v postupných měsíčních splátkách a ani výše přisouzených splátek. Odvolatel hodlal do výroku pouze doplnit ztrátu výhody splátek při prodlení se zaplacením splátky delším než 45 dní.

13. Odvolací soud se proto zaměřil pouze na posouzení otázky, zda okresní soud měl v souladu s ust. § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ stanovit žalovanému povinnost zaplatit dlužnou jistinu úvěru ve stanovených splátkách pod ztrátou jejich výhody.

14. Nebyly-li splátky dlužné jistiny úvěru stanoveny jakožto pariční lhůta ve smyslu ust. § 160 odst. 1 o. s. ř., ale okresní soud pravomocně rozhodl, že se přiznaná dlužná jistina úvěru ve smyslu ust. § 87 odst. 1 ZoSÚ stane z hmotněprávního hlediska splatnou postupně ve stanovených splátkách, neboť úhrada jistiny dluhu ze spotřebitelského úvěru najednou neodpovídá možnostem spotřebitele, pak není ani možno stanovit splatnost dlužné jistiny zápůjček ve splátkách pod ztrátou jejich výhody, neboť jistina se splatnou najednou v důsledku nezaplacení některé ze splátek nestane. Splátky v takovém případě nepředstavují dobrodiní soudu ve smyslu ust. § 160 o. s. ř., na které žalovaný spotřebitel ztrácí nárok porušením své platební morálky. Ust. § 160 o. s. ř. má tedy zcela jiný smysl a účel než v řešené věci aplikovaná třetí věta ustanovení § 87 odst. 1 a § 87 odst. 2 ZoSÚ, podle níž je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu úvěru „v době přiměřené jeho možnostem“ (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2024, sp. zn. 33 Cdo 3315/2023).

15. Odvolací soud zdůrazňuje, že nebyl oprávněn přezkoumávat závěry okresního soudu o neplatnosti smlouvy o úvěru, neboť částka 100 000 Kč a ani hmotněprávní splatnost ve splátkách a výše splátek (3 000 Kč měsíčně) nebyla výslovně odvolatelem napadena, když ten pouze požadoval doplnit do výroku o splatnosti dluhu „ztrátu výhody splátek“, když ve zbytku s rozsudkem okresního soudu souhlasil a proti němu odvoláním nebrojil (respektive vzal své odvolání před rozhodnutím odvolacího soudu zpět a v této části bylo odvolací řízení samostatným usnesením zastaveno).

16. S ohledem na shora uvedené proto pokud okresní soud splátky dlužné částky ve smyslu ust. § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ pod ztrátou jejich výhody nestanovil, je jeho rozhodnutí správné a jako takové bylo odvolacím soudem dle ust. § 219 o. s. ř. potvrzeno.

17. Pro úplnost odvolací soud dodává, že pokud bude mít žalobkyně za to, že se na straně žalovaného změnily poměry, z nichž okresní soud při stanovení hmotněprávní splatnosti dluhu vycházel, je oprávněna domáhat se dle § 87 odst. 3 ZoSÚ změny soudem určené doby splatnosti dluhu.

18. Současně odvolací soud jako správný potvrdil také výrok okresního soudu o náhradě nákladů řízení, neboť procesně úspěšnějšímu žalovanému dle obsahu spisu žádné náklady řízení nevznikly (případně se jich výslovně vzdal).

19. O náhradě nákladů odvolacího řízení pak bylo rozhodnuto dle ust. § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. a § 146 odst. 2 věta prvá o. s. ř. negativním výrokem, neboť v odvolacím řízení byl žalovaný plně procesně úspěšný (případně z části zavinila zastavení odvolacího řízení žalobkyně svým částečným zpětvzetím odvolání) a práva na náhradu nákladů odvolacího řízení se výslovně vzdal.

20. Odvolací soud k poplatkové povinnosti za podané odvolání uvádí, že žalobkyně podala včasné odvolání, kterým výslovně napadla všechny výroky rozsudku. Žalobkyně svou poplatkovou povinnost, která vznikla již podáním odvolání ke dni 15. 12. 2025 a stala se téhož dne rovněž i splatnou [viz § 4 odst. 1 písm. b) a § 7 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích (dále jen „ZoSP“)], nesplnila. Částečné zpětvzetí odvolání nemá vliv na to, že poplatková povinnost již vznikla. Okresní soud žalobkyni k zaplacení poplatku dle § 9 odst. 1 ZoSP nevyzval, a proto odvolací soud postupoval dle § 9 odst. 2 ZoSP a vyzval žalobkyni k zaplacení soudního poplatku za podané odvolání. Jeho výše činí 7 214 Kč, přičemž činí 5 % z hodnoty pro vyměření 144 270 Kč – součet jistin (po zaokrouhlení na celé desítky korun nahoru). Žalobkyně soudní poplatek zaplatila včas dne 27. 2. 2026.

21. Předmětem odvolání bylo meritum věci, tj. hmotněprávní splatnost přisouzeného dluhu, a protože se nejednalo o pariční lhůtu dle § 160 o. s. ř., je nezbytné, aby za projednávaný předmět odvolacího řízení zůstal státu zaplacen soudní poplatek ve výši 2 000 Kč dle Položky 4 bod 1 písm. c) Sazebníku poplatků, který tvoří přílohu k zákonu č. 549/1991 Sb. V dalším bude na okresním soudu, aby postupoval dle § 10 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, a rozhodl o vrácení příslušné části soudního poplatku z důvodu, že odvolací řízení bylo částečně zastaveno ještě před prvním jednáním ve věci samé. K rozhodnutí o vrácení poměrné části soudního poplatku je okresní soud jako soud prvního stupně dle § 3 odst. 2 zákona č. 549/1991 Sb.